ECLI:CZ:NS:2016:33.CDO.1202.2015.1
sp. zn. 33 Cdo 1202/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce M. B. , zastoupeného JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem se sídlem Praha 8 Karlín, Sokolovská 5/49, proti žalovanému J. T. , identifikační číslo 110 29 820, zastoupenému JUDr. Tomášem Udržalem, advokátem se sídlem Pardubice, třída Míru 95, o zaplacení 118.869,45 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 4 C 106/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové-pobočky v Pardubicích ze dne 29. 10. 2014, č. j. 18 Co 224/2014-99, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (objednatel) se po žalovaném (zhotoviteli) domáhal zaplacení 204.784,45 Kč (s příslušenstvím) s tím, že s ním uzavřel dvě smlouvy o dílo; předmětem první bylo zhotovení obkladačských prací v interiéru domu a předmětem druhé bylo provedení prací v exteriéru domu. Žalovanému poskytl předem na zálohách za obě smlouvy o dílo 315.000 Kč. Protože cena žalovaným provedených prací nedosáhla částky poskytnuté mu na zálohách, žalobce po něm požaduje přeplatek včetně nákladů vynaložených v souvislosti s vadami díla ve výši 10.000 Kč.
Okresní soud v Chrudimi rozsudkem ze dne 14. 11. 2013, č. j. 4 C 106/2006-401, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 85.913 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.), žalobu o zaplacení 118.871,45 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků (výrok III.) a státu (výrok IV. a V.).
Krajský soud v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 29. 10. 2014, č. j. 18 Co 224/2014-99, odvolání žalobce proti výroku I. rozsudku soudu prvního stupně odmítl (výrok I.), ve výrocích II. a III. jej potvrdil (výrok II.), ve výrocích IV. a V. o náhradě nákladů řízení státu jej změnil (výroky III. a IV.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok V.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání proti výroku II. napadeného rozsudku spatřuje žalobce v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázek, jakým způsobem zanikl závazek žalovaného provést dílo v interiéru (a jakým způsobem se tato skutečnost promítá do jeho nároků z nekvalitně provedených prací), platnosti uzavření smlouvy o dílo v exteriéru a stanovení rozsahu prací v exteriéru soudcovskou úvahou. Za otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou považuje otázku, zda přiměřená cena díla podle §634 odst. 1 občanského zákoníku náleží zhotoviteli i tehdy, jestliže strany při jednání o výši ceny díla nedosáhly konsensu.
Na základě provedeného dokazování odvolací soud dospěl k závěru, že účastníci uzavřeli ústní smlouvu o dílo (o opravě a úpravě věci) v souladu s §631 a násl., §652 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb.; dále jen „obč. zák.“), jejímž předmětem bylo zhotovení obkladačských prací v interiéru domu žalobce. Cena díla byla stanovena podle rozpočtu ve smyslu §635 odst. 1 obč. zák. (žalobce odsouhlasil cenovou nabídku žalovaného zahrnující cenu prací a materiálu ze dne 5. 5. 2005). Žalovaný dílo nedokončil; neprovedené práce dokončil jiný zhotovitel. Protože se žalobci nepodařilo prokázat, že od smlouvy odstoupil (tj. že vůči žalovanému učinil jednostranný právní úkon odstoupení od smlouvy), dovodil odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně, že závazek ze smlouvy o dílo zanikl pro nemožnost plnění (§575 odst. 1 obč. zák.) a že žalovanému náleží poměrná část ceny díla odpovídající rozsahu skutečně a řádně provedených prací podle dohodnutého rozpočtu. Poměrnou cenu ve výši 117.473 Kč určil na základě znaleckého posudku znalce Ing. Z. Š. (předloženého žalobcem) a cenové nabídky žalovaného, přičemž nekvalitně provedené práce byly posouzeny jako neprovedené . Odvolací soud konstatoval, že žalobci nenáleží právo z odpovědnosti za vady, neboť k předání a převzetí díla nedošlo, a právo na případnou náhradu škody předmětem řízení neučinil. Odvolací soud dále dovodil, že v průběhu realizace díla v interiéru domu uzavřeli účastníci další ústní smlouvu o dílo (§631 a §652 obč. zák.), jejímž předmětem bylo provedení prací v exteriéru domu, konkrétně zhotovení betonové desky bazénu (výkop hlavní jámy pro bazén připravil žalobce) a položení betonových palisád a obrubníků u tenisového kurtu včetně přidružených výkopových a terénních prací, aniž bylo prokázáno, že si účastníci sjednali cenu díla. Žalovaný sjednané práce provedl. Vzhledem k tomu, že si účastníci cenu díla nedohodli, vzniklo žalovanému právo na cenu přiměřenou, tj. cenu obvyklou v daném místě a čase za dílo srovnatelných vlastností (§634 odst. 1 obč. zák.), ve výši 111.614 Kč, která byla zjištěna na podkladě znaleckého posudku znalkyně z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady nemovitostí se specializací rozpočtování staveb Ing. A. Z. . Odvolací soud uzavřel (stejně jako soud prvního stupně), že žalobce má právo na vrácení přeplatku ve výši 85.913 Kč, jestliže žalovaný provedl práce v ceně 229.087 Kč celkem a žalobce mu poskytl zálohy ve výši 315.000 Kč.
Žalobce zpochybňuje závěr o zániku závazku ze smlouvy o dílo v interiéru domu pro nemožnost plnění námitkou, že od smlouvy odstoupil pro prodlení žalovaného ve smyslu §642 odst. 2 obč. zák. (a že soudy měly jeho nárok posoudit podle zásad týkajících se vydání bezdůvodného obohacení a měly se zabývat i kvalitou provedených prací a zohlednit ji při stanovení ceny). Žalobce ve skutečnosti brojí primárně proti skutkovému závěru odvolacího soudu, že neprokázal, že vůči žalovanému učinil právní úkon odstoupení od smlouvy. Přehlíží, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud. Případná nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario) a dovolací soud je vázán skutkovým stavem, který byl podkladem pro právní posouzení věci. Bez významu je proto odkaz žalobce na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3397/2007, v němž byla řešena otázka vypořádání vzájemných práv v případě odstoupení od smlouvy, s nímž má být právní posouzení věci - podle přesvědčení žalobce - v rozporu.
Nastoluje-li žalobce k dovolacímu přezkumu samotnou otázku, zda závazek žalovaného ze smlouvy o dílo v interiéru domu zanikl pro nemožnost plnění, pak dovolání ve vztahu k vyřešení této otázky odvolacím soudem neobsahuje obligatorní náležitost, a sice vymezení toho, v čem žalobce spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu, která nebyla včas, tj. ve lhůtě podle §241b odst. 3 o. s. ř., odstraněna, nelze (v tomto rozsahu) pokračovat.
Ani závěr odvolacího soudu o výši ceny, která žalovanému náleží za nedokončené dílo v interiéru domu, nebyl v dovolání zpochybněn procesně regulérním způsobem. Argumentace žalobce je založena na nesouhlasu se skutkovým závěrem, z nějž soudy při určení výše ceny vyšly, a to konkrétně se zjištěním rozsahu provedených prací a prací provedených vadně, přičemž žalobce odvolacímu soudu podsouvá, že cena nedokončeného díla nebyla ponížena o hodnotu prací, jež nebyly provedeny řádně. Námitka, kterou žalobce v této souvislosti uplatňuje, že soudy neprovedly jím navržené důkazy, jimiž mínil prokázat, že žalovaný podstatnou část prací neprovedl řádně, nevystihuje dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.; k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/, b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen za zde nenaplněného předpokladu, že dovolání je přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Nepřípadný je odkaz žalobce na rozsudek ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4820/2008, v němž Nejvyšší soud vyjádřil právní názor, podle něhož při vypořádání bezdůvodného obohacení podle §457 obč. zák. peněžitou náhradou za plnění, jež není možné vydat, platí, že „při posouzení výše této peněžité náhrady je třeba vycházet z nejnižších nákladů, které by zákazník v daném místě a čase musel vynaložit na dosažení stejného plnění“; odvolací soud totiž právní posouzení věci nezaložil na závěru, že jde o případ bezdůvodného obohacení získaného plněním z neplatné či zrušené smlouvy, jež se vypořádává podle zásad uvedených v §457 obč. zák.
Rovněž námitku proti závěru, že účastníci uzavřeli v souladu s §631 obč. zák. smlouvu o dílo, jejímž předmětem byly práce v exteriéru, založil žalobce na polemice se skutkovým zjištěním odvolacího soudu. Svůj - od odvolacího soudu odlišný - právní názor, že smlouva o díla byla pro neurčitost vymezení jeho předmětu neplatným právním úkonem, dovozuje z vlastní verze skutku, že si účastníci nedohodli rozsah prací dostatečně konkrétně. Žalobci nelze přisvědčit, že soudy v rozporu s judikaturou dovolacího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 23 Cdo 696/2012, a ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 25 Cdo 99/2009) překlenuly sporná tvrzení účastníků ohledně rozsahu provedených prací soudcovskou úvahou ve smyslu §136 o. s. ř. Za situace, kdy žalobce tvrdil, že žalovaný zhotovil pouze betonovou desku bazénu a osadil palisády a obrubníky u tenisového kurtu, aniž prováděl jakékoliv přidružené výkopové práce, kdežto žalovaný tvrdil, že prováděl i terénní práce, soud prvního stupně vyložil, na základě jakých úvah uvěřil skutkové verzi žalovaného, kterou vyhodnotil jako věrohodnou, jak implicitně z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá. Okolnost, že tvrzení účastníků v řízení před soudem ohledně rozsahu sjednaných prací byla sporná, nemůže sama o sobě vést k závěru, že se při uzavírání smlouvy o dílo na rozsahu prací nedohodli. Výhrada, že soud prvního stupně postupoval nesprávně a v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, stanovil-li rozsah provedených prací soudcovskou úvahou za aplikace §136 o. s. ř., je tudíž lichá. Pak se ovšem nemůže prosadit ani právní názor žalobce (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4820/2008), že právní vztah účastníků ze smlouvy o dílo na práce v exteriéru měl být vypořádán podle pravidel o bezdůvodném obohacení, a nikoli podle §634 odst. 1 obč. zák. Výhrady žalobce ke znaleckému posudku vypracovanému znalkyní Ing. Z. jsou bezcenné, neboť způsob ani výsledek hodnocení důkazů soudem promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely, nelze v současnosti úspěšně zpochybnit žádným dovolacím důvodem.
Způsobilou založit přípustnost a důvodnost dovolání není ani otázka, „zda ustanovení §634 odst. 1 obč. zák. může být aplikováno i v situaci, kdy není obsah cenového ujednání prokázán, a pokud ano, zda v takovém případě lze vykročit mimo mantinely skutkových tvrzení smluvních stran“, kterou má žalobce za dosud v judikatuře dovolacího soudu neřešenou. Žalobce namítá, že soudy stanovily přiměřenou cenu podle §634 odst. 1 obč. zák. ve výši 120.215.55 Kč, ačkoli sám žalovaný tvrdil, že si sjednali cenu ve výši 78.400 Kč, a nabízí své řešení, podle něhož se ustanovení §634 odst. 1 obč. zák. použije jen tehdy, uzavřou-li strany smlouvu o dílo, aniž se dohodnou na ceně; má za to, že v posuzovaném případě k souhlasnému projevu vůle stran uzavřít smlouvu nedošlo a smlouva o dílo nebyla uzavřena. Žalobcova argumentace je i v tomto ohledu založena na kritice zjištěného skutkového stavu, z něhož odvolací soud při právním posouzení věci vyšel, a nevystihuje způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. Ke skutkovým námitkám žalobce se sluší jen poznamenat, že žalovaný i svědci J. T. a T. T. v rámci svých výpovědí uváděli, že cena 78.400 Kč představovala jen cenu provedených prací a nebyla v ní zahrnuta cena materiálu.
V dovolání se sice uvádí, že směřuje nejen proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu, ale i proti jeho výrokům III. a V., jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, žalobce však ve vztahu k těmto výrokům nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolání tak i v této části trpí vadou, která nebyla včas odstraněna a pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat. Nejvyšší soud se proto nemohl zabývat posouzením správnosti nákladových výroků.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. května 2016
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu