ECLI:CZ:NS:2016:33.CDO.2436.2016.1
sp. zn. 33 Cdo 2436/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Ivanou Zlatohlávkovou ve věci žalobkyně S. B. , zastoupené Mgr. Davidem Ferfeckým, advokátem se sídlem v Jablonci nad Nisou, Podhorská 581/28, proti žalované P. P. , zastoupené JUDr. Miroslavem Dongresem, advokátem se sídlem v Jablonci nad Nisou, Dolní náměstí 679/5, o zaplacení 300.675,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 14 C 168/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 6. ledna 2016, č. j. 35 Co 255/2015-183, ve znění opravného usnesení ze dne 5. února 2016, č. j. 35 Co 255/2015-190, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 11.907,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Miroslava Dongrese, advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozsudkem ze dne 8. dubna 2015, č. j. 14 C 168/2010-148, zamítl žalobu o zaplacení 300.675,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení. Učinil tak poté, co jeho předchozí (žalobě vyhovující) rozsudek ze dne 8. října 2012, č. j. 14 C 168/2010-39, Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci usnesením ze dne 3. prosince 2013, č. j. 35 Co 41/2013-73, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 6. ledna 2016, č. j. 35 Co 255/2015-183, ve znění opravného usnesení ze dne 5. února 2016, č. j. 35 Co 255/2015-190, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil a ve výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně změnil; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srovnej čl. II. bod 1. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zák. č. 293/2013 Sb., dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl pro nepřípustnost. Zdůraznila, že žalobkyně v dovolání nevylíčila podmínky přípustnosti ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. a její dovolací námitky směřují výhradně proti způsobu hodnocení důkazů odvolacím soudem.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř., v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil o ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
Dovolání žalobkyně shora uvedený postulát nesplňuje, neboť přípustnost je v něm zdůvodněna pouhým odkazem na zákonné ustanovení, konkrétně na „ §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. “ (míněno občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., neboť občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 již žalobkyní označeným ustanovením nedisponuje). Ani z obsahu dovolání nelze dovodit, které ze čtyř kritérií přípustnosti uvedených v §237 o. s. ř. (tj. zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013) má za splněné, neboť veškerá argumentace je zaměřena na kritiku skutkových zjištění, z nichž soudy při právním posouzení věci vycházely. Žalobkyně odvolacímu soudu vytýká, že se nevypořádal s protichůdnými tvrzeními žalované, že nesprávně - ať již z hlediska závažnosti či věrohodnosti - hodnotil v řízení provedené důkazy (zejména výpovědi svědků Ž. a D. a soudem schválenou dohodu o vypořádání dědictví z 23. 5. 2001) a velmi obsáhle s ním v tomto směru polemizuje. Pomíjí přitom, že způsob ani výsledek hodnocení důkazů soudem, promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely, v současnosti nelze regulérně zpochybnit žádným dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ). Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - §132 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost i věrohodnost (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008 a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008 ).
Absence údaje o tom, v čem podle žalobkyně spočívá splnění předpokladů přípustnosti dovolání, zatěžuje podání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit.
Nejvyšší soud nepřípustné dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 29. června 2016
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu