ECLI:CZ:NS:2016:33.CDO.4713.2015.1
sp. zn. 33 Cdo 4713/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce Bc. L. M. , zastoupeného JUDr. Petrem Pospíšilem, advokátem se sídlem Brno, Kalvodova 1, proti žalovanému J. P. , zastoupenému Mgr. Julií Chocholovou, advokátkou se sídlem Brno, Královopolská 84, o zaplacení 540.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 13 C 131/2013, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2015, č. j. 44 Co 146/2015-62, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem pro zmeškání ze dne 15. 7. 2014, č. j. 13 C 131/2013-23, uložil žalovanému zaplatit žalobci 540.000 Kč se specifikovanými úroky z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že byly splněny všechny zákonné podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání (§153b o. s. ř.). Žalovanému byla do vlastních rukou doručena včas žaloba; ačkoli ve včasném předvolání k prvnímu jednání ve věci byl poučen o následcích nedostavení se, k tomuto jednání se bez důvodné a včasné omluvy nedostavil, přičemž přítomný žalobce navrhl rozhodnout věc ve smyslu §153b odst. 1 o. s. ř. Soud prvního stupně zároveň shledal, že vydání rozsudku pro zmeškání nebrání překážka podle §153b odst. 3 o. s. ř. a že žalobní tvrzení o skutkových okolnostech týkajících se sporu umožňují výrokem rozsudku přiznat právě to plnění, kterého se žalobce v žalobě domáhá.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 27. 5. 2015, č. j. 44 Co 146/2015-62, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Oproti němu dovodil, že vydání kontumačního rozsudku nebylo vhodné vzhledem k předchozí procesní aktivitě žalovaného, který se vyjádřil k žalobě adekvátně tomu, jak stručně (nikoli v potřebném rozsahu) v ní žalobce vymezil skutek.
Dovolání, jímž žalobce napadl usnesení odvolacího soudu, není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 – dále jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II body 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb, čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Žalobce spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva - posouzení vhodnosti rozhodnout ve věci rozsudkem pro zmeškání - při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 33 Cdo 970/2013, ze dne 16. 5. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1910/2000, a ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1779/2007, má za to, že vydání rozsudku pro zmeškání nebrání okolnost, že žalovaný již před prvním nařízeným jednáním vznášel námitky proti skutkovým tvrzením obsaženým v žalobě a na podporu své skutkové verze nabízel soudu důkazy. Vyjadřuje přesvědčení, že napadené rozhodnutí nemá oporu ani v nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. I. ÚS 2656/12, na který poukazuje žalovaný. Odvolacímu soudu vytýká, že nevzal v potaz okolnosti vztahující se ke zmeškání jednání žalobcem, které v dovolání popisuje. Z uvedených důvodů navrhuje napadené usnesení zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu.
Žalovaný se ztotožňuje se závěrem, že v dané věci nebylo na místě vydat rozsudek pro zmeškání, k němuž odvolací soud dospěl v souladu s aktuální judikaturou dovolacího soudu.
Z pohledu přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. jsou bez významu výtky, že se odvolací soud nezabýval otázkou, zmeškal-li žalovaný první jednání ve věci z omluvitelných důvodů. Tato otázka je totiž vyhrazena k posouzení v řízení o návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu 16. 5. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2265/2000).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vyložil (též s odkazem na judikaturu Ústavního soudu, kterou žalobce zmiňuje v dovolání, a ve shodě s odbornou komentářovou judikaturou - viz Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 1049 a násl. s.), že rozsudek pro zmeškání podle §153b o. s. ř. při splnění tam stanovených předpokladů soud může vydat, ale nemusí; záleží na jeho úvaze, zda je vhodné o věci rozhodnout kontumačním rozsudkem. Při rozhodování o případném vydání rozsudku pro zmeškání musí brát v úvahu rovněž například předchozí procesní aktivitu žalovaného, tedy zda se žalovaný vyjádřil k podané žalobě, zda navrhl důkazy ke své obraně atd. V každém jednotlivém případě by soud měl přihlédnout rovněž k povaze předmětu sporu. K vydání rozsudku pro zmeškání by měl přistupovat uvážlivě a volit tento institut zejména v případech, v nichž nezájem na straně žalovaného je zřejmý, kdy je žalovaný skutečně nečinný (což vyplývá např. z obsahu a frekvence již dříve učiněných procesních úkonů) a odmítá se aktivně podílet na soudním procesu, či úmyslně řízení protahuje (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2979/2013, a na něj navazující rozhodnutí ze dne 18. 1. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3699/2015, a ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 23 Cdo 5128/2015)
Z obsahu spisu je zřejmé, že žalovaný se řízení od počátku účastnil aktivně. K výzvě soudu prvního stupně se vyjádřil k žalobě podáním ze dne 24. 2. 2014, v němž v reakci na žalobní tvrzení uvedl rozhodné skutečnosti ke své obraně, a to, že k uzavření smlouvy o půjčce, na jejímž základě mělo dojít k předání částky 700.000 Kč, stejně jako k žalobcem tvrzenému započtení pohledávky ve výši 160.000 Kč, nikdy nedošlo, a zdůraznil přitom, že žalobce na podporu svých tvrzení neoznačil žádné relevantní důkazy, a jemu tak není známo, o jaké podklady žalobce svá tvrzení opírá a z čeho dovozuje výši dlužné částky; tvrzení žalobce hodnotí jako nepravdivé. Dovodil-li za těchto okolností odvolací soud, že v souzené věci nejde o případ, kdy žalovaný byl nečinný anebo se odmítá aktivně podílet na soudním řízení či je úmyslně protahuje, a dospěl-li na základě toho – i s přihlédnutím ke značné strohosti (tj. k neúplnosti) v žalobě vylíčených rozhodných skutečností, že předpoklad vhodnosti pro vydání rozsudku pro zmeškání není dán, pak se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Odkaz žalobce na rozhodnutí dovolacího soudu, s nimiž je podle jeho mínění napadené usnesení v řešení nastolené právní otázky v rozporu, je nepřiléhavý, neboť porovnávané případy nelze co do okolností rozhodných pro posouzení podmínek pro vydání rozsudku pro zmeškání považovat za obdobné.
Dovolací soud z uvedených důvodů dovolání odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení rozhodnou soudy v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§243c odst. 3 věta první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. listopadu 2016
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu