ECLI:CZ:NS:2016:33.CDO.5688.2015.1
sp. zn. 33 Cdo 5688/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce PaeDr. Z. Š. , zastoupeného Mgr. Evou Habánovou, advokátkou se sídlem v Brně, Ponávka 185/2, proti žalované Hošek Motor a. s. , se sídlem v Brně, Žarošická 4315/17, Židenice (identifikační číslo osoby 63484463), zastoupené JUDr. Vladimírem Bulinským, advokátem se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše 1932/13, o 1.721.494,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 241 C 77/2011, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 1. 2015, č.j. 47 Co 240/2013-106, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 1. 2015, č.j. 47 Co 240/2013-106, a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 6. 12. 2012, č.j. 241 C 77/2011-79, ve výroku o nákladech řízení, se ruší a v tomto rozsahu se věc vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně usnesením ze dne 6. 12. 2012, č.j. 241 C 77/2011-79, zastavil řízení a žalované uložil zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 87.156,- Kč. Podáním ze dne 20. 11. 2011 vzal žalobce žalobu zcela zpět, neboť žalovaná jeho nárok uznala a vrátila mu kupní cenu ve výši 1.721.494,- Kč včetně úroků z prodlení ve výši 94.304,- Kč. Protože žaloba, kterou žalobce podal důvodně, byla vzata zpět pro chování žalované, uložil soud prvního stupně žalované nahradit náklady řízení.
Usnesením ze dne 26. 1. 2015, č.j. 47 Co 240/2013-106, Krajský soud v Brně změnil rozhodnutí soudu prvního stupně jen co do výše nákladů řízení, které je žalovaná povinna žalobci zaplatit, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Soud prvního stupně – argumentuje odvolací soud – zatížil řízení vadou, ponechal-li bez povšimnutí podání, kterým žalovaná namítla, že podle rozhodčí doložky měla být věc projednána rozhodcem. To, že nerozhodl o této včas uplatněné námitce, však nemělo za následek nesprávné rozhodnutí o zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby a – potažmo – o nákladech řízení účastníků (vyjma jejich výše); námitku nedostatku pravomoci soudu totiž shledal nedůvodnou. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11, uzavřel, že rozhodčí doložka je neplatným právním úkonem, protože nebyla součástí kupní smlouvy.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jímž – v první řadě – namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku platnosti rozhodčí doložky vtělené do všeobecných obchodních podmínek se zřetelem k právní úpravě účinné v době, kdy účastníci uzavřeli kupní smlouvu. S odkazem na tehdejší judikaturu Nejvyššího soudu má za to, že nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11, o který opřel odvolací soud své rozhodnutí, nelze použít, nehledě na to, že jeho právní závěry dopadají na věc, jež je po skutkové stránce odlišná. Z uvedeného nálezu nevyplývá kategorický zákaz sjednat rozhodčí doložku ve všeobecných obchodních podmínkách, nýbrž nepřípustnost použití tzv. včleňovací doložky za situace, kdy se spotřebitel neměl možnost před podpisem smlouvy s obsahem rozhodčí doložky seznámit. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále opět jen „o.s.ř.“).
Dovolání je přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení (předběžné) otázky hmotného práva (zde platnosti rozhodčí doložky z 29. 4. 2010), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (§237, §239 o.s.ř.).
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Jakmile soud k námitce žalovaného uplatněné nejpozději při prvním jeho úkonu ve věci samé zjistí, že věc má být podle smlouvy účastníků projednána v řízení před rozhodci, nemůže věc dále projednávat a řízení zastaví; věc však projedná, jestliže účastníci prohlásí, že na smlouvě netrvají. Soud projedná věc i tehdy, jestliže zjistí, že věc nemůže být podle práva České republiky podrobena rozhodčí smlouvě, nebo že rozhodčí smlouva je neplatná, popřípadě že vůbec neexistuje nebo že její projednání v řízení před rozhodci přesahuje rámec pravomoci přiznané jim smlouvou, anebo že rozhodčí soud odmítl věcí se zabývat (§106 odst. 1 o.s.ř.).
Podle ustanovení §3 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění zákonů č. 245/2006 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 7/2009 Sb., tj. ve znění účinném v době, kdy byla uzavřena rozhodčí smlouva (dále jen „zákon č. 216/1994 Sb.“), rozhodčí smlouva musí být uzavřena písemně, jinak je neplatná. Písemná forma je zachována i tehdy, je-li rozhodčí smlouva sjednána telegraficky, dálnopisem nebo elektronickými prostředky, jež umožňují zachycení jejich obsahu a určení osob, které rozhodčí smlouvu sjednaly (odstavec 1/). Tvoří-li však rozhodčí doložka součást podmínek, jimiž se řídí smlouva hlavní, k níž se rozhodčí doložka vztahuje, je rozhodčí doložka platně ujednána i tehdy, jestliže písemný návrh hlavní smlouvy s rozhodčí doložkou byl druhou stranou přijat způsobem, z něhož je patrný její souhlas s obsahem rozhodčí smlouvy (odstavec 2/).
Ze spisu se podává, že účastníci uzavřeli kupní smlouvu, jejíž obsah zachycuje závazná objednávka č. 13ML/2010 z 29. 4. 2010; pod bodem 8 se žalobce (kupující) s žalovanou dohodli, že „Ve zbývajícím platí mezi stranami Všeobecné obchodní podmínky Hošek Motor a.s., jejichž převzetí objednatel potvrzuje podpisem této závazné objednávky.“ Přílohou objednávky – kromě specifikace věci (osobního automobilu) – byly „Všeobecné obchodní podmínky – osobní vozidla M-B, 13ML/2010“ , které nabyly platnosti a účinnosti 29. 4. 2010. Všeobecné obchodní podmínky obsahovaly rozhodčí doložku [ „Veškeré spory vznikající z právních vztahů mezi prodávajícím a kupujícím, které se nepodaří odstranit jednáním mezi stranami, budou s konečnou platností rozhodovány rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky podle jejího rozhodčího řádu jedním rozhodcem jmenovaným předsedou Rozhodčího soudu. Rozhodčí řízení se bude konat v Brně v sudišti Rozhodčího soudu.“ ]. Závaznou objednávku a všeobecné obchodní podmínky žalobce (objednatel - kupující) vlastnoručně podepsal.
Podáním z 26. 10. 2011 žalovaná namítla, že spor o vrácení kupní ceny v důsledku odstoupení žalobce od kupní smlouvy má podle smlouvy účastníků projednat Rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky podle rozhodčího řádu jedním rozhodcem jmenovaným předsedou rozhodčího soudu.
Podáním z 20. 11. 2011, které došlo soudu prvního stupně 22. 11. 2011, vzal žalobce v plném rozsahu žalobu zpět.
Nedostatek pravomoci soudu patří k podmínkám řízení, jejichž absence má za následek zastavení řízení podle §104 odst. 1 o.s.ř. Pravomoc soudu k projednání věci není dána jak tam, kde v případech stanovených zákonem nepatří určitá věc do pravomoci soudu dříve, než skončí řízení u jiného orgánu (§8 o.s.ř.), tak i v případech, kdy věc má být podle smlouvy účastníků projednána v řízení před rozhodcem za podmínek stanovených v §106 odst. 1 o.s.ř. Ustanovení §106 odst. 1 o.s.ř. se od obecné úpravy nedostatku podmínek řízení obsažené v §104 o.s.ř. odchyluje zásadně jen v tom, že soud tuto překážku postupu řízení nezkoumá z úřední povinnosti, nýbrž jen na základě včasné námitky žalovaného.
Nejvyšší soud se k rozhodčím doložkám obsaženým ve všeobecných obchodních podmínkách vyjádřil v usnesení ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4895/2009, a v rozsudku ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1201/2009. V prvním z výše uvedených rozhodnutí uzavřel, že rozhodčí doložka byla sjednána platně, jestliže hlavní (leasingová) smlouva prohlásila všeobecné smluvní podmínky za svou nedílnou součást a smluvní strany vyslovily souhlas připojeným podpisem nejen pod textem smlouvy, ale i všeobecných smluvních podmínek. Ve druhém rozhodnutí – řešící primárně otázku formy rozhodčí smlouvy (doložky) – Nejvyšší soud posuzoval z hlediska §56 odst. 1 a 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb./, dále jen „obč. zák.“), platnost spotřebitelské (adhézní) smlouvy, jejíž součástí byly obchodní podmínky dodavatele (obecná ujednání) obsahující rozhodčí doložku. Vzhledem ke grafickému způsobu provedení smlouvy, kterou účastníci podepsali, nelze podle Nejvyššího soudu dovodit, „že žalobkyně v postavení průměrného spotřebitele (natož jako osoba vysokoškolsky vzdělaná) nemohla dost dobře vědět, že text, jenž podepisuje, obsahuje rozhodčí doložku. Je třeba zdůraznit, že i ochrana spotřebitele má své meze a v žádném případě ji nelze pojímat jako obranu jeho lehkomyslnosti a neodpovědnosti.“
V projednávaném případě byly všeobecné obchodní podmínky, na něž odkazovala závazná objednávka, součástí kupní smlouvy, přičemž jejich obsáhlost (tři strany textu) a grafické zpracování vylučuje nemožnost žalobce, který je ostatně podepsal, se s obsahem všeobecných obchodních podmínek seznámit (srov. §56 odst. 3 písm. g/ obč. zák.). V nálezu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11, Ústavní soud formuloval právní závěr – že „samotný podpis pod tzv. včleňovací klauzulí pro uplatnění obchodních podmínek sám o sobě nepostačuje, nýbrž je třeba, aby zároveň byl naplněn i druhý předpoklad, tedy známost smluvních podmínek či jejich přiložení“ – na podkladě jiného skutku; spotřebitelská smlouva obsahovala drobným písmem pouhý odkaz na všeobecné obchodní podmínky, které před podpisem smlouvy nebyly předány a spotřebitel s nimi nebyl ani jinak seznámen.
Jelikož napadené rozhodnutí je v řešení shora formulované otázky v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a dovolací důvod podle §241a odst. 1 o.s.ř. byl uplatněn důvodně, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o.s.ř. zrušil; zrušeno bylo i rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť kasační důvody se vztahují i na něj (§243e odst. 2, věta druhá, o.s.ř.).
Dalšími námitkami, které žalovaná uplatnila v dovolání, se Nejvyšší soud nezabýval, protože na jejich posouzení rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá (otázka platnosti rozhodčí doložky delegující pravomoc projednat spor mezi podnikatelem a spotřebitelem Rozhodčímu soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, otázka spojená s vymezením pojmu „spotřebitel“, jejíž řešení prosazované dovolatelkou ostatně odporuje ustálené judikatuře dovolacího soudu, otázka rozhodování soudů o nákladech řízení za situace, kdy je shledán nedostatek jedné z podmínek řízení).
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta první, §226 odst. 1 o.s.ř.).
O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§243g odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. 7. 2016
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu