ECLI:CZ:NS:2016:33.CDO.838.2014.1
sp. zn. 33 Cdo 838/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně L. D. , zastoupené JUDr. Zdeňkou Polákovou, advokátkou se sídlem v Havířově-Šumbarku, Opletalova 608/2, proti žalované PROFI CREDIT Czech, a. s. , se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, identifikační číslo 61860069, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové-pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 55 Cm 13/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. července 2012, č. j. 5 Cmo 211/2012-163, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.573,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Ervína Perthena, advokáta.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. února 2012, č. j. 55 Cm 13/2011-125, zamítl žalobu o zrušení rozhodčího nálezu vydaného rozhodcem Mgr. Markem Landsmannem se sídlem v Pardubicích, náměstí Republiky 53, ze dne 7. května 2009, č. j. La 1975/09-10, a rozhodl o nákladech řízení.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. července 2012, č. j. 5 Cmo 211/2012-163, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Oba soudy vyšly z toho, že rozhodce Mgr. Marek Landsmann vydal dne 7. května 2009, č. j. La 1975/09-10, rozhodčí nález, jímž žalobkyni (v rozhodčím řízení v procesním postavení žalované) uložil zaplatit žalované (v rozhodčím řízení v procesním postavení žalobkyně) 18.700,- Kč s 6 % úrokem a náklady rozhodčího řízení. Rozhodčí nález byl žalobkyni doručen dne 11. 5. 2009 (plná moc její zmocněnkyně – advokátky JUDr. Zdeňky Polákové byla rozhodci doručena až 11. 5. 2009). Žaloba o zrušení rozhodčího nálezu byla Okresnímu soudu v Pardubicích doručena dne 5. 5. 2010. Odvolací soud z usnesení Okresního soudu v Rokycanech ze dne 16. března 2010, č. j. 9 Nc 2635/2009-30, zjistil, že tento soud přerušil exekuční řízení podle §35 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „z. r. ř.“), za tím účelem, aby žalobkyně podala do třiceti dnů od doručení tohoto usnesení žalobu o zrušení předmětného rozhodčího nálezu. Ta podala žalobu dne 5. 5. 2010.
S poukazem na ustanovení §32 z. r. ř., podle něhož žaloba o zrušení rozhodčího nálezu musí být podána do tří měsíců od jeho doručení, odvolací soud uzavřel, že žalobkyně podala žalobu opožděně. K otázce aplikace §35 z. r. ř. uvedl, že jeho první odstavec ve znění, jaké platilo „v rozhodné době“, umožňuje, aby i v případě, kdy nebyl nejdříve podán návrh na zrušení rozhodčího nálezu soudem, mohla strana, proti níž byl nařízen výkon rozhodčího nálezu, podat návrh na zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí kromě důvodů uvedených ve zvláštním předpisu (§268 o. s. ř.) i z důvodů uvedených v §35 odst. 1 z. r. ř. Na základě takového návrhu soud řízení o výkon rozhodčího nálezu přeruší a vyzve povinného, aby do 30 dnů podal u příslušného soudu návrh na zrušení rozhodčího nálezu. Výčet důvodů pro zastavení výkonu rozhodnutí (a podání žaloby o zrušení vykonávaného rozhodčího nálezu) v §35 odst. 1 z. r. ř. je taxativní a z jiných než tam uvedených, nelze žalobu o zrušení rozhodčího nálezu podat. Na prvém místě jde o situaci, kdy je rozhodčí nález zatížen vadou uvedenou v §31 písm. a), d) nebo f) [§35 odst. 1 písm. a) z. r. ř.], tzn., že byl vydán v nearbitrovatelné věci, nebyl usnesen většinou rozhodců a odsuzuje stranu k plnění, které nebylo oprávněným žádáno, nebo k plnění podle tuzemského práva nemožnému či nedovolenému. Podle §35 odst. 1 písm. b) a c) z. r. ř. dalšími důvody umožňujícími podat návrh na zastavení výkonu rozhodnutí a žalobu jsou tzv. kvalifikované závady v zastoupení v rozhodčím řízení, tzn., že strana, která musí mít zákonného zástupce, nebyla v řízení takovým zástupcem zastoupena a její jednání nebylo ani dodatečně schváleno, a ten, kdo vystupoval v rozhodčím řízení jménem strany nebo jejího zákonného zástupce, nebyl k tomu zmocněn a jeho jednání nebylo ani dodatečně schváleno. Důvody, na nichž žalobkyně založila svou žalobu, lze ovšem podřadit pod námitku neplatnosti nebo neexistence rozhodčí smlouvy podle §31 písm. b) z. r. ř., námitku podjatého nebo nezpůsobilého rozhodce podle §31 písm. c) z. r. ř. a pod námitku, že žalobkyni nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat podle §31 písm. e) z. r. ř. Protože žalobkyně žalobu nezaložila na důvodech uvedených v §35 z. r. ř., jak platil „v rozhodné době“, nýbrž na důvodech uvedenému ustanovení neznámých, neměla možnost využít výhodu „dodatečné“ lhůty k podání návrhu, a mohla napadnout rozhodčí nález jen ve lhůtě podle §32 z. r. ř. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že se nevypořádal s argumentací žalobkyně vztahující se k účinkům §35 z. r. ř., avšak zároveň dodal, že tato okolnost neměla na správnost jeho rozsudku žádný vliv. Jako obiter dictum se odvolací soud vyjádřil k námitce neplatnosti rozhodčí doložky a jejímu rozporu s předpisy na ochranu spotřebitele.
Proti rozsudku odvolacího soud podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, které má za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Přestože ohlašuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci), obsahově (§41 odst. 2 o. s. ř.) odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a je založeno na řešení několika otázek, pro které má po právní stránce zásadní význam:
1. „zda návrh na zrušení rozhodčího nálezu podaný po uplynutí lhůty uvedené v §32 odst. 1 z. r. ř. byl podán včas i v případě, že v rámci nařízené exekuce byl podán návrh na zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí a současně byl podán návrh, aby soud provádějící výkon rozhodčího nálezu podle §35 odst. 2 z. r. ř. exekuční řízení přerušil a uložil povinné, aby do 30 dnů podala u příslušného soudu návrh na zrušení rozhodčího nálezu.“
2. „zda v případě podání návrhu podle §35 odst. 2 z. r. ř. odůvodněného existencí některého z důvodů podle §35 odst. 1 z. r. ř. je soud povinen existenci takového tvrzeného důvodu nejprve zkoumat, a dojde-li k závěru, že takový důvod existuje, rozhodčí nález zrušit bez ohledu na lhůtu danou v §32 odst. 1 z. r. ř.“
3. „zda skutečnost, že rozhodkyně obvykle uvedená v tiskopise smlouvy o revolvingovém úvěru zpracovaném žalovanou (na jejíž osobě se smluvní strany nedohodly, ale jejíž jméno bylo vybráno toliko žalovanou a žalobkyni tiskopisem vnuceno), která s žalovanou pravidelně spolupracuje, což zakládá pochybnost o její nezávislosti a nestrannosti při rozhodování v řízeních účastníka (§1 z. r. ř.), nezakládá neplatnost rozhodčí doložky“.
4. „zda ujednání účastnic uvedené v tiskopise spotřebitelské smlouvy o tom, že jejich majetkový spor má rozhodnout rozhodce (na jehož osobě se smluvní strany nedohodly, ale jehož jméno bylo vybráno toliko žalovanou a žalobkyni tiskopisem vnuceno), je ujednáním v neprospěch spotřebitele ve smyslu článku 3 odst. 2 a odst. 3 Směrnice Rady č. 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách“.
5. „zda za plnění podle tuzemského práva nemožné či nedovolené [§31 odst. 1 písm. f) z. r. ř.] lze považovat lichvu“.
Citujíc čl. 3 směrnice Rady č. 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993, dovolatelka akcentuje, že vztah účastnic řízení je vztahem ze spotřebitelské smlouvy, rozhodčí doložka ve smlouvě o revolvingovém úvěru nebyla sjednána individuálně (dovolatelka její obsah nemohla ovlivnit), a proto jde o zneužívající klauzuli, která ji nezavazuje. Dohodnuté podmínky rozhodčího řízení zakládají nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran v neprospěch spotřebitele - dovolatelky. Rozhodčí nález by měl být proto zrušen podle §31 písm. a), b) či f) z. r. ř.
Žalovaná navrhla dovolání pro nepřípustnost odmítnout, popř. jako nedůvodné zamítnout.
Podle §236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (čl. II. bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., a čl. II. bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. - dále opět jen „o. s. ř.“), lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Jestliže podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu jen tehdy, kdy právní otázka, kterou dovolatelka považuje za významnou, byla pro rozhodnutí určující, potom otázka, na jejímž řešení není rozhodnutí odvolacího soudu založeno, nemůže vést k závěru o jeho zásadním právním významu, i kdyby jinak splňovala kritéria uvedená v §237 odst. 3 o. s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. ledna 2001, sp. zn. 29 Cdo 821/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, svazku 1, pod č. C 23). Zároveň platí, že otázky již řešené v rozhodnutích dovolacího soudu, nejsou otázkami zásadního právního významu.
Zamítl-li soud prvního stupně žalobu pro opožděnost (a odvolací soud s tímto odůvodněním jeho rozsudek potvrdil), bylo nadbytečné zabývat se dovoláním vymezenými otázkami pod č. 3, 4 a 5, tj. neplatností rozhodčí doložky pro nikoli individuální sjednání osoby rozhodkyně, její podjatosti z důvodu ekonomické provázanosti s osobou věřitele, ani existencí důvodu pro zrušení rozhodčího nálezu spočívajícímu v závazku žalobkyně poskytnout plnění podle tuzemského práva nemožné či nedovolené, neboť na jejich řešení není rozhodnutí odvolacího soudu založeno – nebyly pro rozhodnutí věci určující (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. ledna 2001, sp. zn. 29 Cdo 821/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, svazku 1, pod č. C 23); vyjasnění těchto otázek, jakkoli pro žalobkyni může mít význam, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Na posledním místě uvedenou právní otázku navíc vyřešil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. října 2009, sp. zn. 33 Cdo 2675/2007, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 46/2010). V něm přijal závěr, podle něhož za „nedovolené“ lze považovat plnění, které není aprobováno vnitrostátním právem. Půjde o plnění, které je vyhrazeno jen některým subjektům, zejména státu, nebo podléhající státnímu dozoru či státnímu povolení (např. výbušniny, střelné zbraně, drogy, nerostné bohatství, části lidského těla apod.), u nichž je možnost dispozice s nimi omezena či vyloučena. Uvedené znamená, že „nedovolenost plnění“ je spojena s předmětem závazku (s plněním žalované strany) a nikoliv s okolnostmi, pro které by měl být výkon práva na požadované plnění odepřen (pro rozpor s dobrými mravy).
Nejvyšší soud však shledává dovolání přípustným podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro řešení otázky včasnosti žaloby o zrušení rozhodčího nálezu v návaznosti na znění §35 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. ve znění účinném do 31. 3. 2012 (dále opět jen „z. r. ř.“); její řešení bylo určující pro rozhodnutí soudů obou stupňů.
Podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle§32 odst. 1 z. r. ř. návrh na zrušení rozhodčího nálezu soudem musí být podán do tří měsíců od doručení rozhodčího nálezu té straně, která se zrušení rozhodčího nálezu domáhá, nestanoví-li tento zákon jinak.
Podle §35 odst. 1 z. r. ř. i když nepodala návrh na zrušení rozhodčího nálezu soudem, může strana, proti níž byl soudem nařízen výkon rozhodčího nálezu, podat návrh na zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí kromě důvodů uvedených ve zvláštním předpisu i tehdy, jestliže: a) rozhodčí nález je stižen některou vadou uvedenou v §31 písm. a), d) nebo f), b) strana, která musí mít zákonného zástupce, nebyla v řízení takovým zástupcem zastoupena a její jednání nebylo ani dodatečně schváleno, c) ten, kdo vystupoval v rozhodčím řízení jménem strany nebo jejího zákonného zástupce, nebyl k tomu zmocněn a jeho jednání nebylo ani dodatečně schváleno. Je-li podán návrh podle odstavce 1, soud provádějící výkon rozhodčího nálezu řízení o výkon rozhodnutí přeruší a uloží povinnému, aby do 30 dnů podal u příslušného soudu návrh na zrušení rozhodčího nálezu. Není-li v této lhůtě návrh podán, pokračuje soud v řízení o výkon rozhodčího nálezu (odst. 2).
Podle čl. II bodu 1. zákona č. 19/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, rozhodčí řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, včetně řízení v případě sporů ze spotřebitelských smluv, se dokončí podle dosavadních právních předpisů.
V rozsudku ze dne 15. prosince 2004, sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, publikovaném pod č. 21/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud zopakoval obecnou zásadu procesního práva, podle níž „při změnách právních předpisů procesněprávní povahy platí zásada (ve vztahu k občanskému soudnímu řízení výslovně vyjádřená například v ustanovení §355 zákona č. 99/1963 Sb. nebo v Části dvanácté, Hlavě I bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb.), že nové procesní právo (jeho změny) platí ode dne nabytí účinnosti nové právní úpravy i pro řízení zahájená přede dnem nabytí její účinnosti s tím, že právní účinky úkonů, které v řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti nové právní úpravy, zůstávají zachovány.“ V případě procesních vztahů platí nové právo i ve věcech před jeho účinností zahájených, ale dosud neskončených (Steiner: K problematice nepřípustnosti retroaktivity právních norem, Právník č. 1/94-3,5). Přitom je ovšem též na místě poukázat na skutečnost, že tato zásada může být prolomena, neboť rozhodující jsou vždy konkrétní přechodná ustanovení v nových procesních předpisech, která mohou stanovit, že řízení započatá přede dnem účinnosti nového předpisu se dokončí podle dosavadních předpisů (případně něco obdobného). Nestanoví-li však nic jiného, případně pokud nestanoví vůbec nic, výše uvedená zásada platí (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 2. února 2006, sp. zn. II. ÚS 512/05).
Jestliže podle §35 odst. 1 z. r. ř. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 19/2012 Sb. bylo možné podat návrh na zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí (exekuce) kromě důvodů uvedených ve zvláštním předpisu i z důvodů uvedených v §35 odst. 1 písm. a) až c), potom přerušil-li soud provádějící výkon rozhodnutí (vykonávající rozhodnutí v exekučním řízení) a vyzval povinnou osobu (žalobkyni) k podání žaloby o zrušení rozhodčího nálezu, musela ji (mimo 30 denní lhůty uložené soudem) podat ve lhůtě tří měsíců počítané od okamžiku, kdy jí byl rozhodčí nález doručen, neboť zákon o rozhodčím řízení v těchto případech nestanovil jinak. Ustanovení čl. II bodu 1. zákona č. 19/2012 Sb. totiž dopadá pouze na rozhodčí řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, včetně rozhodčích řízení ve věcech sporů ze spotřebitelských smluv, a nikoli již na probíhající řízení o zrušení rozhodčího nálezu. Správně proto odvolací soud (a potažmo i soud prvního stupně) zamítl žalobu o zrušení rozhodčího nálezu pro její opožděnost.
Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tak nebyl naplněn. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Přes shora uvedené považuje Nejvyšší soud za nutné připomenout, že závěr o opožděnosti podané žaloby nebrání tomu, aby se soudy provádějící výkon rozhodčího nálezu, popř. exekuci podle zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, se zřetelem k níže citované judikatuře Nejvyššího soudu zabývaly otázkou platnosti rozhodčí doložky a s tím související pravomoci rozhodce vydat rozhodčí nález.
V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. července 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, publikovaném pod č. 92/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sbírka“), velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia zdůraznil, že byl-li rozhodce určen odkazem na „rozhodčí řád“ vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, pak rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem ve smyslu §40 odst. 1 písm. c) exekučního řádu, podle něhož by mohla být nařízena exekuce, jelikož rozhodce určený na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky (§39 obč. zák.) neměl k vydání rozhodčího nálezu podle zákona o rozhodčím řízení pravomoc . Byla-li již exekuce v takovém případě přesto nařízena a zjistí-li soud (dodatečně) nedostatek pravomoci orgánu, který exekuční titul vydal, je třeba exekuci v každém jejím stádiu pro nepřípustnost podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit. V usnesení ze dne 18. března 2014, sp. zn. 21 Cdo 174/2014, publikovaném pod č. 53/2014 Sbírky, Nejvyšší soud zopakoval, že neobsahuje-li rozhodčí doložka přímé určení rozhodce ad hoc a odkazuje-li pouze na seznam rozhodců vedený a „rozhodčí řád“ vydaný fyzickou osobou (rozhodcem), je (jako celek) neplatná podle §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem. Rozhodčí nález vydaný rozhodcem určeným na základě takovéto absolutně neplatné rozhodčí doložky není způsobilým exekučním titulem, neboť rozhodce neměl k jeho vydání pravomoc.
V rozsudku ze dne 29. září 2014, sp. zn. 33 Cdo 2504/2014, ve věci stejného věřitele, kde byla obdobně formulovaná rozhodčí doložka, Nejvyšší soud dodal, že netransparentnost určení jen některých rozhodců ad hoc způsobuje (absolutní) neplatnost rozhodčí smlouvy (doložky) v celém rozsahu, i když se smluvní strany dohodly způsobem předpokládaným v ustanovení §7 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení také na jednom nebo více rozhodcích jmenovitě. Přijetí názoru o částečné neplatnosti ujednání o určení rozhodců (§41 obč. zák.) by vnášelo nejistotu do právních vztahů účastníků rozhodčího řízení, neboť vykonatelnost rozhodčího nálezu nebo usnesení by závisela na tom, který z rozhodců ad hoc o majetkovém sporu rozhodne. K závěrům tohoto rozsudku se Nejvyšší soud dále přihlásil v rozsudku ze dne 30. září 2014, sen. zn. 29 ICdo 18/2012, v rozsudku ze dne 9. října 2014, sp. zn. 33 Cdo 2505/2014, v usnesení ze dne 16. prosince 2014, sp. zn. 21 Cdo 4529/2014, v rozsudku ze dne 21. ledna 2015, sp. zn. 33 Cdo 68/2014, a v rozsudku ze dne 29. ledna 2015, sen. zn. 29 ICdo 27/2012.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátem v dovolacím řízení. Poté, co Ústavní soud zrušil vyhlášku č. 484/2000 Sb. (viz nález ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaný ve Sbírce zákonů České republiky pod č. 116/2013), výši mimosmluvní odměny dovolací soud určil podle §1 odst. 1, 2, §2, §6 odst. 1, §7 bod 3, §9 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění do 31. 12. 2012 (srovnej čl. II. vyhlášky č. 390/2013 Sb., a čl. II. vyhlášky č. 120/2014 Sb. - dále jen „advokátní tarif“), tj. částkou 1.000,- Kč. Součástí nákladů je paušální částka náhrady za úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300,- Kč (§13 odst. 1, 3 advokátního tarifu) a částka 273,- Kč odpovídající 21% dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3, §151 odst. 2 o. s. ř.), kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v platném znění. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 28. ledna 2016
JUDr. Václav D u d a
předseda senátu