ECLI:CZ:NS:2016:33.CDO.919.2016.1
sp. zn. 33 Cdo 919/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně Mgr. J. L. , zastoupené JUDr. Milanem Zábržem, advokátem se sídlem v Brně, Veveří 486/57, proti žalovanému Mgr. A. B. F. , zastoupenému JUDr. Jaroslavem Jenerálem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1546/24, o zaplacení 1.104.469,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 13 C 349/2013, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. října 2015, č. j. 19 Co 281, 285/2015-355, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 1. června 2015, č. j. 13 C 349/2013-290, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku 1.104.469,30 Kč s úroky z prodlení ve výši 7,05 % ročně od 1. 1. 2013 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu co do částky 6.530,70 Kč s úroky z prodlení ve výši 7,05 % ročně od 1. 1. 2013 do zaplacení (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení. Usnesením ze dne 21. července 2015, č. j. 13 C 349/2013-333, Obvodní soud pro Prahu 5 zamítl návrh žalobkyně na vydání předběžného opatření požadovaného znění.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. října 2015, č. j. 19 Co 281, 285/2015-355, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku I. a v navazujícím výroku o nákladech řízení zrušil. Usnesení o zamítnutí návrhu na předběžné opatření potvrdil.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Žalovaný navrhl zamítnutí dovolání, neboť je přesvědčen, že rozhodnutí odvolacího soudu se neodchyluje od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Zdůraznil, že ve věci není pasivně legitimován, neboť jeho dluh dne 29. 7. 2011se souhlasem žalobkyně převzala třetí osoba.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
V souzené věci odvolací soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně proto, že
1) žalobu shledal předčasnou, neboť v případě, že by vůbec obstál závěr soudu prvního stupně, že účastníci uzavřeli smlouvu o půjčce, v níž se žalovaný zavázal vrátit žalobkyni půjčku z peněz utržených z prodeje svého bytu, přičemž byt dosud neprodal, mohla se žalobkyně domáhat toliko určení doby plnění dluhu podle §564 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb., dále jen „obč. zák.“), nikoliv samotného plnění ze smlouvy.
2) žaloba postrádá náležitosti podle §79 odst. 1 o. s. ř., především absentuje vylíčení rozhodujících skutečností, případně označení důkazů. Žalobkyně totiž původně žalovala o zaplacení 300.000,- Kč (s příslušenstvím) s tvrzením, že s žalovaným uzavřela ústně smlouvu o půjčce a postupně poukazovala na jeho bankovní účet finanční částky až do výše 1.060.000,- Kč. Žalovaný se dne 16. 6. 2011 zavázal část půjčky, konkrétně 300.000,- Kč, uhradit do 31. 12. 2012. Podáním z 10. 6. 2014 žalobkyně žalobu rozšířila co do požadované částky, aniž svá skutková tvrzení jakkoli doplnila. Jestliže žalobkyně opírá svůj nárok o smlouvu o půjčce, je nezbytné, aby v žalobě tvrdila skutečnosti rozhodné k prokázání smlouvy o půjčce, tedy zejména, kdy byla smlouva uzavřena, jakým způsobem, o jakou částku se jednalo a jak byla mezi účastníky dohodnuta splatnost půjčky. Smlouva o půjčce je reálný kontrakt; vznik půjčky předpokládá dohodu stran a odevzdání předmětu půjčky. Zasílání peněz na účet žalovaného je zatím jediná věc, kterou žalobkyně dosud tvrdila a prokazuje. To samo o sobě však o existenci smlouvy o půjčce nesvědčí.
Každý z uvedených závěrů vedl sám o sobě ke zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 48/2006 dovodil, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé (podle nyní platného občanského soudního řádu podmínka řádného vymezení podmínek přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř.); to platí i tehdy, bylo-li rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a věc mu byla (se závazným právním názorem) vrácena k dalšímu řízení. Zpochybněním jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li (není-li dovoláním napaden, popř. není-li ve vztahu k němu řádně vymezena přípustnost) souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí rovněž spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (viz dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 872/2010, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 888/2013).
Žalobkyně v dovolání (hodnoceno podle jeho obsahu) zpochybnila pouze závěr, v němž odvolací soud vytkl nedostatek žalobních tvrzení. Ve vztahu k němu také řádně vylíčila předpoklady přípustnosti svého dovolání (namítla, že odvolací soud řešil procesní otázku /náležitostí žaloby podle §79 odst. 1 o. s. ř./ v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a napadené rozhodnutí obsáhle konfrontuje se závěry, které Nejvyšší soud přijal a odůvodnil v jí citovaných rozhodnutích). Se závěrem odvolacího soudu ohledně předčasnosti žaloby žalobkyně v dovolání blíže nepolemizuje, pouze poznamenává, že „tato úvaha nemá podklad ve výsledcích dokazování, je v rozporu s obsahem uznávacího prohlášení žalovaného, …, jakož i obsahem provedených důkazů, včetně svědeckých výpovědí“ . Nejenže ve vztahu k tomuto závěru žalobkyně nevymezila, které z hledisek taxativně vyjmenovaných v §237 o. s. ř. má za splněné (absence tohoto údaje zatěžuje podání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit - srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), ale připíná k němu výhrady, které nejsou uplatněním jediného způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na dvou na sobě nezávislých právních závěrech, přičemž správnost jednoho z nich nebyla procesně regulérním způsobem napadena, nemohou být splněny předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. Nejvyšší soud nepřípustné dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím se řízení ve věci nekončí, bude i o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. listopadu 2016
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu