ECLI:CZ:NS:2016:33.CDO.977.2016.1
sp. zn. 33 Cdo 977/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Václavem Dudou ve věci žalobce J. N. , zastoupeného JUDr. Štěpánem Liškou, advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 36/31, proti žalovanému Mgr. P. H., zastoupenému Mgr. Pavlem Trnkou, advokátem se sídlem v Praze 2, Apolinářská 445/6, o 800.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 4 EC 252/2011, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2015, č. j. 19 Co 226/2015-251, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha – východ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 10. 2014, č. j. 4 EC 252/2011-205, ve spojení s opravným usnesením ze dne 15. 4. 2015, č. j. 4 EC 252/2011-232, zamítl žalobu o zaplacení 800.000,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 30. 7. 2015, č. j. 19 Co 226/2015-251, zrušil a vrátil rozsudek soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soudu prvního stupně vytkl, že neposuzoval, zda skutkový děj odůvodňuje závěr o opodstatněnosti žaloby a chybně se soustředil na právní kvalifikaci nároku, tak jak ji žalobce pojmenoval. Pominul, že právní kvalifikací skutku není soud vázán, a umožňují-li výsledky dokazování podřadit uplatněný nárok pod jiné hmotněprávní ustanovení, než jakého se žalobce dovolává, je soud povinen posoudit jeho požadavek podle tohoto jiného ustanovení. Akcentoval, že žalobce neuplatňuje právo na zaplacení doplatku kupní ceny, nýbrž svůj nárok opírá o inominátí smlouvu ze dne 10. 8. 2010. Kasační rozhodnutí odvolací soud zdůvodnil tím, že žalovaný podáním ze dne 15. 8. 2011 proti žalobou uplatněné pohledávce započetl svoji tvrzenou pohledávku z titulu odpovědnosti za vady nemovitostí prodaných podle kupní smlouvy ze dne 10. 8. 2010, přičemž soud prvního stupně k této otázce neprováděl žádné dokazování a neučinil tak ani žádná skutková zjištění.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), přičemž obsahově (§41 odst. 2 o. s. ř.) přípustnost dovolání spojuje s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu se odchyluje od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, týkající se (ne)platnosti právních úkonů, kupní smlouvy, simulovaných a disimulovaných právních úkonů, vztahující se zejména k §37 odst. 1, §40 odst. 1, §588 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. podle rozsudků ze dne 20. 5. 2008, sp. zn. 30 Cdo 2216/2007, ze dne 5. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1513/2007, ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4242/2011, ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. 29 Odo 3/2005, a ze dne 25. 4. 2012 (nesprávně uvedeno 25. 4. 2015), sp. zn. 30 Cdo 885/2012.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 [čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) - dále opět jen „o. s. ř.“], není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Argument, podle kterého „při řešení otázky hmotného práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje.
Ačkoli dovolatel obšírně cituje (pouze) z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2008, sp. zn. 30 Cdo 2216/2007, nevymezil, v čem se rozhodnutí odvolacího soudu s řešením přijatým v citovaném rozsudku Nejvyššího soudu rozchází, ani neoznačil důvod dovolání způsobem uvedeným v §241a odst. 3 o. s. ř., neboť neuvedl právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a nevyložil, v čem nesprávnost tohoto právního posouzení spočívá. Navíc pomíjí, že důvodem kasačního usnesení byla vytknutá procesní pochybení soudu prvního stupně, což znamená, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na řešení otázek procesního a nikoliv hmotného práva.
Dovolání tak neobsahuje obligatorní náležitosti, a sice vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti, a vymezení dovolacího důvodu (§241a odst. 2, 3 o. s. ř.). O tyto náležitost již dovolání nemůže být doplněno (srov. §241b odst. 3, větu první, o. s. ř.) a pro tyto vady v dovolacím řízení nelze pokračovat.
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť tímto rozhodnutím řízení nekončí a o nákladech bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. května 2016
JUDr. Václav Duda
předseda senátu