ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.1442.2016.1
sp. zn. 4 Tdo 1442/2016-33
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 12. 2016 o dovolání obviněné M. L. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2016 sp. zn. 13 To 222/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 3 T 65/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné M. L. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněná M. L. byla rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 4. 5. 2016 sp. zn. 3 T 65/2016 uznána vinnou přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, jehož se dopustila tím, že v L. n. L., okres N., v době od 19. 2. 2016 do 09:50 hodin dne 1. 3. 2016, kdy byla na základě příkazu k dodání do výkonu trestu policejním orgánem Obvodního oddělení Policie ČR Lysá nad Labem omezena na osobní svobodě a předána k výkonu trestu do Věznice Praha 6 ˗ Ruzyně, úmyslně a bez závažného důvodu nenastoupila výkon trestu odnětí svobody v trvání 14 měsíců, který jí byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 12. 1. 2011 č. j. 2 T 235/2010-44, který nabyl právní moci dne 18. 5. 2011, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Nymburce ze dne 23. 10. 2012, č. j. 2 T 235/2010-101, přestože byla vyzvána, aby nejpozději dne 19. 2. 2016 k výkonu tohoto trestu nastoupila do Věznice Praha 6 ˗ Ruzyně, přičemž výzvu k nastoupení trestu si osobně převzala dne 4. 2. 2016 .
Za to jí byl podle §337 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazena do věznice s dozorem.
Citovaný rozsudek napadla obviněná odvoláním, jež Krajský soud v Praze usnesením ze dne 20. 6. 2016 sp. zn. 13 To 222/2016 podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení soudu druhého stupně podala obviněná prostřednictvím své obhájkyně dovolání, v němž uplatnila dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e) a g) tr. ř.
Jejich naplnění spatřuje v tom, že na její odsouzení k trestu odnětí svobody v trvání 14 měsíců rozsudkem Okresního soudu v Nymburce sp. zn. 2 T 235/2010, který nabyl právní moci dne 18. 5. 2011, se vztahuje rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 2013 uveřejněné ve Sbírce zákonů pod č. 1/2013 (dále jen „amnestie”). Oba soudy nižších stupňů se k aplikaci amnestijního rozhodnutí nijak nevyjádřily, čímž neobjasnily významné okolnosti případu. Z odůvodnění jejich rozhodnutí ani není zřejmé, zda jej opomenuly, popřípadě nevysvětlily, z jakých důvodů se amnestie na dovolatelku nevztahuje, což vyvolává pochybnost o správnosti závěru soudů v otázce spravedlivého odsouzení dovolatelky. Dovolatelka v závěru svého mimořádného opravného prostředku bez dalšího uvedla, že nedostatečná a nepravdivá skutková zjištění vedla k nesprávnému právnímu posouzení jednání, pro nějž byla uznána vinnou.
Navrhla proto, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek (správně má být uvedeno usnesení) zrušil a ve věci sám rozhodl nebo přikázal příslušnému soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněné v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. uvedla, že obviněná zcela zjevně vychází z aktuálního opisu evidence rejstříku trestů k době jejího pravomocného odsouzení, podle něhož v bodě 6) se na zde uvedené odsouzení, ve vztahu k němuž spáchala nyní projednávaný přečin, vztahuje čl. III odst. 1, 2 písm. c) amnestie. Konstatovala, že chybějící zohlednění agraciace nelze spojovat s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. založený na námitce nepřípustnosti trestního stíhání obviněné spočívající v překážce vyplývající z ustanovení §11 odst. 1 písm. a) tr. ř. s odkazem na čl. II předmětného amnestijního aktu hlavy státu.
Ze spisové dokumentace, vztahující se k související trestní věci, vedené před Okresním soudem v Nymburce pod sp. zn. 2 T 235/2010, vyplývá, že usnesením označeného nalézacího soudu ze dne 21. 1. 2013 bylo podle §368 tr. ř. s přihlédnutím k čl. III odst. 1, 2 amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 rozhodnuto, že se obviněné promíjí nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 14 měsíců, který jí byl uložen rozsudkem ze dne 12. 1. 2011 pod sp. zn. 2 T 235/2010, a to s podmínkou, že se nedopustí trestného činu v době odpovídající lhůtě pro zahlazení odsouzení [§105 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku], tedy v době pěti let. Takovou podmínku prominutí pravomocně uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody však dovolatelka nesplnila, neboť byla pravomocným trestním příkazem Okresního soudu v Nymburce ze dne 23. 10. 2015 pod sp. zn. 3 T 114/2015 uznána vinnou trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru jiného podle §208 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustila v době od 3. 9. 2015 do 14. 9. 2015.
Státní zástupkyně se domnívá, že pokud byla v předmětné trestní věci uznána vinnou, že úmyslně a bez závažného důvodu nenastoupila výkon trestu odnětí svobody v trvání 14 měsíců, který jí byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 12. 1. 2011 sp. zn. 2 T 235/2010, který nabyl právní moci dne 18. 5. 2011, a to ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 23. 10. 2012 s nabytím právní moci dne 11. 12. 2012 (kterým bylo ve smyslu §83 odst. 1, 5 tr. zákoníku rozhodnuto, že se původně uložený trest odnětí svobody v trvání 14 měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu 30 měsíců vykoná ve věznici s dozorem), a že do jeho výkonu nenastoupila nejpozději do data 19. 2. 2016 stanoveného ve výzvě k nástupu trestu, kterou si dne 4. 2. 2016 osobně převzala, pak ve vyvození její trestní odpovědnosti za přečin ve smyslu §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku nebránila poukazovaná překážka nepřípustnosti jejího trestního stíhání, uvedená v ustanovení §11 odst. 1 písm. a) tr. ř.
Dovolatelka k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neuvedla jedinou námitku, státní zástupkyně proto pro úplnost a v duchu citovaných právních závěrů Nejvyššího soudu obsažených v jeho rozhodnutí ze dne 23. 4. 2014 sp. zn. 7 Tdo 489/2014, z něhož dále citovala, týkající se skutkově srovnatelné trestní věci, konstatovala absentující vliv amnestijního rozhodnutí prezidenta republiky na splněné podmínky pro vyvození trestní odpovědnosti za přečin podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., a to i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [viz §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání obviněné M. L. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2016 sp. zn. 13 To 222/2016 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněná je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněná podala prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán za předpokladu, že bylo proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoli podle zákona bylo nepřípustné.
Nepřípustnost trestního stíhání je v trestním řádu zakotvena v ustanoveních §11 a §11a. Obviněná v dovolání namítla, že na trest, k jehož výkonu nenastoupila, a je proto stíhána v této věci pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, se vztahuje amnestie prezidenta republiky. Tato její argumentace ale mylně vychází pravděpodobně z ustanovení §11 odst. 1 písm. a) tr. ř., podle něhož trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, nařídí-li to prezident republiky uživ svého práva udílet milost nebo amnestii. Uvedené ustanovení trestního řádu v sobě zahrnuje tzv. aboliční právo prezidenta republiky, tedy jeho právo na rozhodnutí, v jehož rámci nařídí, aby pro určitá jednání (trestné činy) trestní stíhání nebylo zahajováno, a pokud již zahájeno bylo, aby bylo zastaveno. Takový případ ale u obviněné nenastal. Pouze ve věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 2 T 235/2010 došlo k tzv. agraciaci, tedy k prominutí již pravomocně uloženého trestu za spáchaný trestný čin v rámci amnestijního rozhodnutí prezidenta republiky z 1. 1. 2013. Rozhodnutí soudu o účasti obviněné na této amnestii prezidenta republiky (za v ní stanovených podmínek) však nemohlo mít ten důsledek, jak se dovolatelka mylně domnívá, že její trestní stíhání za následný přečin podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, jehož se dopustila nenastoupením do výkonu trestu odnětí svobody v soudem stanovené době, bylo nepřípustné v důsledku prezidentské amnestie. Jak ale bude v odůvodnění tohoto rozhodnutí reagováno níže, předmětná námitka je způsobilá naplnit druhý z uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Tento dovolací důvod / §265b odst. 1 písm. g) tr. ř./ je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03).
Byť obviněná své námitky pod tento dovolací důvod výslovně nepodřadila, Nejvyšší soud zaujal názor, že její výhrady obsažené v odůvodnění podaného dovolání spočívající stručně řečeno v tom, že jí byl trest odnětí svobody (o který jde) prominut na základě vyhlášené amnestie prezidenta republiky a tudíž neměla důvodu jej nastupovat, takže se jeho nenastoupením nemohla dopustit přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání, lze pod zmíněný dovolací důvod zahrnout. Pokud by se totiž takové tvrzení obviněné ukázalo jako pravdivé, bylo by nezbytné označit podané dovolání za důvodné, jelikož za trestné lze označit pouze úmyslné nenastoupení takového trestu odnětí svobody, který je vykonatelný a byl uložen pravomocným, stále existujícím rozhodnutím soudu.
Nejvyšší soud z předloženého spisového materiálu zjistil, že obviněná M. L. byla rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 12. 1. 2011 sp. zn. 2 T 235/2010, který nabyl právní moci dne 18. 5. 2011, uznána vinnou přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 2 tr. zákoníku a byl jí podle §199 odst. 1 a §43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 14 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Zároveň byl zrušen výrok o trestu v trestním příkazu téhož soudu ze 4. 10. 2010 sp. zn. 4 T 173/2010. S ohledem na skutečnost, že obviněná spáchala ve zkušební době další trestnou činnost, bylo usnesením Okresního soudu v Nymburce ze dne 23. 10. 2012 sp. zn. 2 T 235/2010 ve smyslu §83 odst. 1 tr. zákoníku rozhodnuto, že původně podmíněný trest odnětí svobody v trvání 14 měsíců vykoná ve věznici s dozorem podle §83 odst. 5 a §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 11. 12. 2012.
Usnesením Okresního soudu v Nymburce ze dne 21. 1. 2013 sp. zn. 2 T 235/2010 pak bylo rozhodnuto, že se ve smyslu §368 tr. ř. s přihlédnutím k čl. III. odst. 1, 2 amnestie prezidenta republiky z 1. 1. 2013 obviněné promíjí trest odnětí svobody v trvání 14 měsíců nepodmíněně, avšak s podmínkou stanovenou v rozhodnutí prezidenta o amnestii, že se obviněná nedopustí trestného činu v době odpovídající lhůtě pro zahlazení odsouzení, jež v případě obviněné činí 5 let [viz §105 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku]. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 2. 2. 2013. Obviněná ale tuto podmínku nesplnila, neboť byla trestním příkazem Okresního soudu v Nymburce ze dne 23. 10. 2015 sp. zn. 3 T 114/2015, jenž nabyl právní moci dne 7. 11. 2015, odsouzena pro skutek spáchaný v době od 3. 9. do 14. 9. 2015, kvalifikovaný jako přečin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 tr. zákoníku, k trestu odnětí svobody na 6 měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu 12 měsíců. Tohoto odsouzení si obviněná byla bezpochyby vědoma.
Z výše uvedeného tak vyplývá, že obviněná podmínky dobrodiní amnestie prezidenta republiky z 1. 1. 2013 porušila a byla proto soudem důvodně vyzvána, aby nejpozději dne 19. 2. 2016 nastoupila výkon trestu odnětí svobody (v trvání 14 měsíců) do Věznice Praha-Ruzyně, přičemž výzvu k nástupu si osobně převzala dne 4. 2. 2016 (viz č. l. 23). Pokud do výkonu tohoto trestu záměrně a svévolně nenastoupila, byla v nyní posuzované věci důvodně uznána vinnou přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, neboť v jejím případě, s ohledem na nesplnění podmínek stanovených amnestijním rozhodnutím prezidenta republiky, k prominutí uloženého trestu odnětí svobody nedošlo.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) proto Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněné M. L. podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť její výtky podřazené pod dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř. byly shledány jako zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (ustanovení §265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 12. 2016
JUDr. František Hrabec
předseda senátu