ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.530.2016.1
sp. zn. 4 Tdo 530/2016-34
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 5. 2016 o dovolání obviněného K. P. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2016 sp. zn. 67 To 11/2016, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 6 T 233/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného K. P. odmítá.
Odůvodnění:
Obviněný K. P. byl rozsudkem Obvodního osudu pro Prahu 4 ze dne 24. 9. 2015 sp. zn. 6 T 233/2014 uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že jako jediný jednatel a společník společnosti S. I. s. r. o., v úmyslu získat majetkový prospěch, postupně v době od 1. 12. 2011 do 30. 12. 2011 uzavřel celkem sedm smluv o úvěru s níže uvedenými společnostmi, jejichž předmětem bylo financování nákupu osobních motorových vozidel, vše vedeno záměrem získat předmětná osobní motorová vozidla do svého držení s tím, že následně budou převedena na další subjekty, přičemž věděl, že splátky úvěrů nebude hradit, což také neučinil, a dne 24. 1. 2012 na základě smlouvy o převodu obchodního podílu společnosti S. I. s. r. o., účelově převedl společnost S. I. s. r. o., na osobu ukrajinského původu jménem O. K., a takto uzavřel (zkráceně) v období od 1. 12. 2011 do 30. 12. 2011 celkem 7 úvěrových smluv, konkrétně se společností UniCredit Leasing CZ, a. s., IČ 15886492 jednu smlouvu, se společností ŠkoFIN s. r. o., IČ 45805369 čtyři smlouvy, se společností Credium, a. s., IČ 25139886 jednu smlouvu a se společností Home Credit a. s., IČ 26978636 jednu smlouvu, jejichž předmětem financování byla různá motorová vozidla, načež tato vozidla osobně převzal, ale vždy uhradil toliko první splátku, čímž poškozeným společnostem způsobil celkovou škodu ve výši 3 672 799 Kč.
Za to mu byl podle §209 odst. 4 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání tří roků. Podle §84 tr. zákoníku a §85 odst. 1 tr. zákoníku, za podmínek uvedených v §81 odst. 1 tr. zákoníku, mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu pěti roků za současného vyslovení dohledu. Podle §85 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo přiměřené omezení spočívající v povinnosti podle svých sil uhradit škodu, kterou svojí trestnou činností způsobil, a dále dostavit se na předvolání k probačnímu pracovníkovi a na jeho výzvu předložit doklady prokazující řádný způsob života, zejména legální zdroj příjmů, jakož i to, že splácí škodu způsobenou trestnou činností.
Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému zároveň stanoven trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností vymezených v zákoně č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích, ve výměře tří roků.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit škodu poškozeným UniCredit Leasing CZ, a. s., se sídlem Želetavská 1525/1, Praha 4, ve výši 730 834 Kč, Credium, a. s., Office Park, Bucharova 2657/12, Praha 13, ve výši 1 033 249 Kč, Home Credit, a. s., Moravské nám. 249/8, Brno, ve výši 312 161 Kč, a ŠkoFIN s. r. o., Pekařská 6, Praha 5, ve výši 1 596 555 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli tito poškození se zbytkem uplatněných nároků na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti předmětnému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání do výroku o vině i trestu, které Městský soud v Praze v neveřejném zasedání usnesením ze dne 12. 1. 2016 sp. zn. 67 To 11/2016 odmítl podle §253 odst. 3 tr. ř., neboť nesplňovalo náležitosti obsahu odvolání.
Toto usnesení soudu druhého stupně napadl obviněný prostřednictvím své nově zvolené obhájkyně dovoláním v celém rozsahu. V návaznosti na to napadl i rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu výroku, jímž mu byla uložena povinnost podle svých sil uhradit škodu, kterou měl svou trestnou činností způsobit. Svůj mimořádný opravný prostředek založil na dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
V něm konkrétně obviněný namítl, že v průběhu celého trestního řízení nebylo prokázáno, že by způsobil jakoukoli škodu, neboť nebylo zjištěno, že by předmětná osobní vozidla prodal či jinak předvedl vlastnické právo k nim na třetí osoby. V rozhodné době totiž již nepůsobil ve společnosti S. I. s. r. o.
Soudy při zjišťování výše údajné škody postupovaly zcela mechanicky a nedbaly všech rozhodných skutečností, například toho, že předmětná vozidla byla orgány činnými v trestním řízení již zajištěna. Tato vozidla byla navíc podle smluv o zajišťovacím převodu práva uzavřených mezi jím a poškozenými ve vlastnictví poškozených, a to do doby úplného splacení jednotlivých úvěrů. Škoda tak prakticky vznikla v mnohem menší míře.
V závěru proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2016 sp. zn. 67 To 11/2016, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 9. 2015 sp. zn. 6 T 233/2014 v části týkající se povinnosti obviněného k náhradě škody, a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, in eventum aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že se obviněnému neukládá povinnost k náhradě škody ve smyslu §85 odst. 2 tr. zákoníku.
Státní zástupkyně činná na Nejvyšším státním zastupitelství se k dovolání obviněného K. P. po seznámení s jeho obsahem ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. nevyjádřila. Vyslovila ale souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2016 sp. zn. 67 To 11/2016 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle ustanovení §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle ustanovení §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03).
Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena ve zprávě trestního kolegia Nejvyššího soudu o analýze a vyhodnocení účinnosti novely trestního řádu č. 265/2001 Sb. ve vztahu k soudnímu řízení ze dne 29. 9. 2004 sp. zn. Ts 42/2003, uveřejněné pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006, uveřejněné pod č. 21/2007 Sb. rozh. tr. Uvedenou problematikou se pak zabýval i Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 1692/07 a v usnesení ze dne 5. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž zdůraznil, že se Ústavní soud „… ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci. “.
Současně je třeba zdůraznit, že dovoláním nelze napadnout jakékoliv pravomocné rozhodnutí a z jakéhokoliv důvodu, neboť jako mimořádný opravný prostředek není určeno k nápravě všech vad všech rozhodnutí. Podle §265a odst. 1 tr. ř. lze dovoláním napadnout toliko pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, a to z důvodů uvedených v §265b tr. ř. Ono rozhodnutí ve věci samé je legislativní zkratkou, načež ustanovení §265a odst. 2 tr. ř. taková rozhodnutí taxativně vyjmenovává.
V projednávané trestní věci obviněného K. P. soud druhého stupně podle §253 odst. 3 tr. ř. odmítl odvolání obviněného, neboť nesplňovalo náležitosti obsahu ve smyslu 249 odst. 1 tr. ř. Proti takovému rozhodnutí soudu druhého stupně je podle §265a odst. 2 písm. h) tr. ř. dovolání přípustné, neboť jde o rozhodnutí, jímž byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku nebo usnesení uvedenému pod písmeny a) až g).
Předmětné rozhodnutí o odmítnutí odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně lze však napadnout toliko za použití dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., který se uplatňuje tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Tento dovolací důvod tak sestává ze dvou alternativních podmínek.
Naplnění první z variant je přípustné ve dvou dílčích alternativách: Pokud byl řádný opravný prostředek (stížnost či odvolání) zamítnut z formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí, nebo pokud odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí.
Druhá varianta předmětného dovolacího důvodu je spjata s některým z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., a to v případech, kdy odvolací soud některou z těchto vad vytýkanou v řádném opravném prostředku neodstranil a řádný opravný prostředek zamítl.
Z výše uvedeného vyplývá, že obviněný mohl předmětné usnesení soudu druhého stupně napadnout pouze podle prvé varianty dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 psím. l ) tr. ř., tedy proto, že jeho odvolání bylo podle jeho názoru odmítnuto v rozporu se zákonem, jinak řečeno že k postupu soudu druhého stupně podle §253 odst. 3 tr. ř. nebyly dány procesní podmínky. Odvolací soud totiž rozsudek soudu prvního stupně věcně nepřezkoumával a nemohl se tak zabývat potenciálními vadami ve smyslu dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr ř. Pokud obviněný v dovolání uplatnil toliko námitky pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud nemohl dané námitky hodnotit, neboť platí, že dovoláním lze napadnout primárně rozhodnutí soudu druhého stupně, potažmo v návaznosti na vadný postup odvolacího soudu i řízení předcházející.
I v takovém případě však Nejvyšší soud nad rámec hodnocení přípustnosti námitek obviněného podotýká, že Městský soud v Praze v rámci odvolacího řízení správně zjistil všechny rozhodné skutečnosti, které odůvodňovaly odmítnutí odvolání obviněného podle §253 odst. 3 tr. ř.
Obviněný byl soudem prvního stupně řádně poučen o možnosti i náležitostech odvolání (str. 16 rozsudku nalézacího soudu). Obviněnému byl předmětný rozsudek doručen, resp. převzal ho u Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 26. 11. 2015 (č. l. 1686). Obhájci obviněného byl tento rozsudek doručen již dne 6. 11. 2015 (č. l. 1684). Dne 1. 12. 2015 (tedy v zákonné lhůtě) podal obviněný proti předmětnému rozsudku tzv. blanketní odvolání, které bylo následující den doručeno soudu prvního stupně (č. l. 1687).
Obvodní soud pro Prahu 4 vyzval obhájce obviněného ve smyslu §251 odst. 1 tr. ř. k odstranění vad předmětného odvolání s tím, že pokud tak ve lhůtě 5 dnů od doručení výzvy neučiní, soud podle §253 odst. 3 tr. ř. odvolání odmítne pro nesplnění náležitostí obsahu odvolání (č. l. 1688-1689). Nedostatek odvolání spočíval v tom, že nebylo odůvodněno – tedy nebylo patrné, jaké vady jsou rozsudku soudu prvního stupně vytýkány (srov. §249 odst. 1 tr. ř.). Apelační princip s prvky kasace, na kterém je odvolací řízení založeno po novele trestního řádu zákonem č. 265/2001 Sb., je omezen rozsahem a důvody podaného odvolání – srov. §254 odst. 1 tr. ř.
Tato výzva byla obhájci obviněného doručena dne 10. 12. 2015 (č. l. 1688), přičemž podle ustálené judikatury i v případě, že odvolání, které nesplňuje náležitosti obsahu, podal toliko obviněný, který ovšem má obhájce, postačí, pokud je výzva k odstranění vad zaslána toliko obhájci obviněného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2004 sp. zn. 5 Tdo 1439/2003). Obviněný byl toho času zastoupen JUDr. Jaroslavem Jankrlem, na základě plné moci ze dne 10. 2. 2015, a navíc v podaném blanketním odvolání sám uvedl, že bude odůvodněno jeho právním zástupcem.
K datu vydání usnesení o odmítnutí odvolání obviněného, tj. 12. 1. 2016, nebyly vady obsahu odvolání odstraněny, proto soud druhého stupně správně rozhodl o odmítnutí odvolání podle §253 odst. 3 tr. ř.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného K. P. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než v konkrétní procesní situaci připouští ustanovení §265b tr. ř. Toto rozhodnutí bylo učiněno v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. 5. 2016
JUDr. František Hrabec
předseda senátu