ECLI:CZ:NS:2016:5.TDO.181.2016.1
sp. zn. 5 Tdo 181/2016-52
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 5. 2016 o dovolání, které podal obviněný J. V. , proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. 4 To 374/2015, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 3 T 45/2013, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu se částečně zrušuje rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. 4 To 374/2015, pokud jím bylo rozhodnuto
- jednak v návětí o částečném zrušení rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 17. 6. 2014, sp. zn. 3 T 45/2013, ve výrocích o vině pod body 3b) a 6), ve výroku o trestu a ve výrocích o náhradě škody týkajících se poškozených J. S., a J. H.,
- jednak v bodě I. o uznání viny pro skutky popsané pod body 1) a 2), o trestu a o náhradě škody týkající se poškozených J. S. a J. H.,
- jednak v bodě III. o tom, že ve zbytku zůstal napadený rozsudek nedotčen.
Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené části rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. řádu se Krajskému soudu v Českých Budějovicích přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 17. 6. 2014, sp. zn. 3 T 45/2013, byl obviněný J. V. uznán vinným v bodě 1) trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), v bodě 2) trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 3 tr. zák., v bodě 3a,b) pokračujícím zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), v bodě 4) přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku, v bodě 5a,c) pokračujícím přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, v bodě 6) přečinem poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.
2. Výše uvedené trestné činy podvodu a úvěrového podvodu ve stručnosti spočívaly v tom, že v období od měsíce května 2009 do 28. 4. 2011 při uzavírání smluv o půjčce s fyzickými osobami či při podání žádostí o úvěr u bankovních a nebankovních institucí zamlčel výši a množství svých předešlých závazků a s nimi spojený rozsah měsíčních splátek, které byl povinen hradit, což vedlo k uzavření předmětných smluv, jež by jinak nebyly uzavřeny. Přečin poškození věřitele byl (zjednodušeně uvedeno) spatřován v tom, že dne 2. 6. 2011 společně se svojí manželkou H. V. jako darující uzavřeli darovací smlouvu, kterou obdarované M. R., matce manželky obviněného, darovali nemovitosti, které měli ve společném jmění manželů, v obci a katastrálním území Z. a obviněný tak učinil, ač věděl, že v té době má nesplacené závazky vůči více věřitelům v celkové výši 1 174 764,73 Kč a že nemá žádný jiný majetek, z něhož by jeho věřitelé mohli uspokojit své pohledávky. Za výše uvedené trestné činy byl obviněný odsouzen podle §209 odst. 4 a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, jehož výkon byl podle §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 roků.
3. Naproti tomu byl obviněný J. V. podle §226 písm. b) tr. řádu zproštěn obžaloby pro skutek v obžalobě uvedený v bodě 5b) a kvalifikovaný jako přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku (v tomto směru v rozsudku chybí náležité označení obžaloby, ohledně které soud prvního stupně zprostil obviněného, a to uvedením státního zástupce příslušného státního zastupitelství, dne a spisové značky, chybí i citace konkrétního důvodu zproštění podle zákonného ustanovení, v němž se tento důvod nachází ).
4. Postupem podle §228 odst. 1 tr. řádu a §229 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody.
5. Proti shora uvedenému rozsudku podal obviněný J. V. odvolání. Na jeho podkladě rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. 4 To 374/2015, jímž podle §258 odst. 1 písm. b), c) a f), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o vině v bodech 3 a) – b) a 6), dále ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody týkající se poškozených J. S., J. H. a D. B. Odvolací soud podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že uznal obviněného J. V. vinným v bodě 1) [původně 3b)] přečinem podvodu a v bodě 2) [původně 6)] přečinem poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Za výše uvedené přečiny a za sbíhající se trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 3 tr. zák., přečin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku, pokračující přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, ohledně kterých zůstal napadený rozsudek nedotčen, byl obviněný J. V. odsouzen podle §209 odst. 3 a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roků a 6 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 roků. Postupem podle §228 odst. 1 tr. řádu a §229 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto o nárocích na náhradu škody. Podle §259 odst. 1 tr. řádu byla věc ohledně dílčího útoku původně uvedeného pod bodem 3a) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, který spolu s dalším dílčím útokem byl kvalifikován jako zločin podvodu §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, vrácena soudu prvního stupně.
6. V rozsahu, v jakém byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen rozsudkem soudu druhého stupně a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí [původní bod 3a) rozsudku soudu prvního stupně], jak bylo rozvedeno shora, následně Okresní soud ve Strakonicích rozhodl usnesením ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 3 T 45/2013, kterým podle §231 odst. 1 a §223 odst. 2 tr. řádu z důvodu uvedeného v §172 odst. 2 písm. a) tr. řádu trestní stíhání zastavil, a to vzhledem k předchozímu odsuzujícímu rozsudku soudu druhého stupně, jímž byl obviněnému uložen shora uvedený podmíněný trest odnětí svobody. Toto usnesení nabylo právní moci dne 10. 11. 2015.
II.
Dovolání obviněného a vyjádření k němu
7. Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
8. Obviněný shrnul dosavadní průběh trestního řízení. V rámci vymezení dovolacího důvodu obviněný nejprve namítl, že odmítnutím návrhů na doplnění dokazování, kterými měla být prokázána absence subjektivní stránky jeho údajného podvodného jednání, zejména pokud jde o peněžní ústavy, nemohlo dojít k náležitému objasnění všech okolností zásadních pro rozhodnutí o jeho vině. Při sepisování všech písemností předcházejících poskytnutí úvěru či půjčky totiž obviněný pouze odpovídal na dotazy pracovníka banky, který tyto údaje sám zapisoval na počítači v bance do elektronického formuláře, obviněný přitom nebyl nikdy dotazován, zda má jiné měsíční splátky z jiných závazků. Pochybnosti o odpovědném přístupu pracovníků poškozené obchodní společnosti GE Money Bank, a. s. (dále též jen „GE“) podle obviněného vzbuzuje i skutečnost, že jeden a tentýž pracovník banky, pan V. R., sepisoval s dovolatelem žádost o úvěr jak dne 4. 12. 2009, tak i dne 26. 4. 2010, kdy si jmenovaný musel být vědom vlastního předchozího jednání, ovšem ani podruhé žádný závazek do elektronického formuláře neuvedl. Obdobné námitky uplatnil dovolatel i v případě získání půjčky od obchodní společnosti Provident Financial, s. r. o. (dále též jen „PF“), která na tiskopisu ani nemá žádný požadavek na přiznání jiných finančních závazků, dotazován byl pouze na jiné závazky vůči samotné této obchodní společnosti PF. Ani v jednom případě tak obviněný podle svého přesvědčení žádné relevantní informace nezatajoval, pracovníky těchto právnických osob tak neuváděl v omyl, nesděloval jim nepravdivé údaje, podstatné údaje jim ani nezamlčoval, proto jeho jednání nebylo správně právně posouzeno. Zásadní chybu přitom obviněný J. V. spatřoval v tom, že soudy nevyslechly svědky z řad pracovníků uvedených právnických osob, s nimiž předmětné smlouvy o úvěru, resp. půjčce, sjednával.
9. Dále obviněný uvedl, že až na výjimky plnil svoje finanční závazky až do okamžiku ztráty zaměstnání dne 31. 5. 2011. V době, kdy sjednával s fyzickými osobami půjčky peněz, nic nenasvědčovalo tomu, že nebude moci těmto svým závazkům v budoucnosti dostát, měl stabilní zaměstnání s nadprůměrným příjmem, který mu umožňoval přistoupit na takové závazky, jaké jsou v rozhodnutích soudů obou stupňů popsány, rozhodně tehdy nespoléhal na nějaké nejisté okolnosti do budoucna.
10. K přečinu poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku obviněný namítl, že provedené důkazy a z nich vyvozené závěry jsou v extrémním rozporu. Napadl především závěr soudů obou stupňů, že jako dlužník jednal v úmyslu vyhnout se plnému uspokojení věřitele či věřitelů, neměl takový zájem, který navíc musí být trvalý a nikoli přechodný. Dovolatel vysvětlil, že spolu s manželkou darovali předmětné nemovitosti své příbuzné z důvodu ochrany před marnivým a nezodpovědným jednáním vlastního syna. Pokud by podle obviněného skutečně jeho úmysl směřoval ke zcizení těchto nemovitostí proto, aby nebyl postižen ve prospěch věřitelů v rámci případného exekučního řízení, pak by sám iniciativně nepodával společně se svou manželkou insolvenční návrh, aby soud zjistil jejich úpadek a současně povolil jejich oddlužení. Při veřejném zasedání dne 22. 9. 2015 u odvolacího soudu byla předložena jako důkaz zpráva insolvenčního správce, ze které vyplývalo, že z celkové dlužné částky ve výši 752 733 Kč zbývalo uhradit 149 364 Kč, obviněný J. V. je tak přesvědčen, že věřitelé budou nakonec uspokojeni ze 100 % svých pohledávek. Tato skutečnost nebyla soudem druhého stupně vůbec zohledněna, důkaz nebyl ani nijak hodnocen. Obviněný J. V. je dále přesvědčen, že nemůže obstát konstrukce soudu prvního ani druhého stupně, že majetek záměrně vyvedl ze své dispozice, aby zkrátil své věřitele, pokud vzápětí sám podal insolvenční návrh, navrhl oddlužení, věřitelé s ním souhlasili a návrhu bylo vyhověno. Ostatně nikdo z věřitelů ani nepodal žalobu k soudu, kterou by se domáhal neplatnosti předmětné darovací smlouvy. I v tomto směru je obviněný J. V. přesvědčen, že mezi skutkovými závěry soudu prvního a druhého stupně a provedenými důkazy je dán extrémní rozpor.
11. Na závěr obviněný J. V. namítl, že soudy obou stupňů se řádně nezabývaly jeho zdravotním stavem, který nebyl s náležitou pečlivostí v průběhu řízení zkoumán, nebylo provedeno potřebné dokazování ke zjištění, zda s ohledem na jeho zdravotní stav nebyla v době spáchání jednotlivých skutků vyloučena jeho trestní odpovědnost.
12. Na základě výše uvedeného potom obviněný J. V. Nejvyššímu soudu navrhl, aby podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. 4 To 374/2015, a podle §265l odst. 1 tr. řádu mu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
13. Nejvyšší státní zástupce nevyužil svého práva a k dovolání obviněného se nevyjádřil, pouze k dotazu dovolacího soudu souhlasil s projednáním a rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí, než jsou uvedena v §265r odst. 1 písm. a) a b) tr. řádu. S projednáním a rozhodnutím dovolacího soudu v neveřejném zasedání vyjádřil souhlas i obviněný.
III.
Posouzení důvodnosti dovolání
III./A Obecná východiska
14. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.
15. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z taxativně vyjmenovaných důvodů v §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v §265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby mu uplatněné námitky také svým obsahem odpovídaly.
16. Důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možné uplatnit tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o aplikaci norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je aplikace těchto norem na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně, zásadně se nepřipouští posouzení jejich aplikace na skutek prezentovaný dovolatelem, případně na skutek, jehož se dovolatel domáhá vlastní interpretací provedených důkazních prostředků, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně. Dovolání z tohoto důvodu zásadně nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
III./B K trestnému činu úvěrového podvodu
17. Základní námitka dovolatele spočívala v nesprávném právním posouzení těch dílčích útoků, jichž se podle rozsudků soudů prvního a druhého stupně dopustil obviněný J. V. vůči poškozené GE, neboť neuvedením údajů o jeho dalších závazcích nedošlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu, a to nejméně proto, že tak nečinil úmyslně. Taková námitka je uplatněna právně relevantně a odpovídá deklarovanému dovolacímu důvodu. Další část výhrad byla procesní povahy, neboť obviněný namítal nedostatky v dokazování (zejména pokud jde o neprovedení navržených důkazů výslechem svědků), resp. v učiněných skutkových zjištěních, což samo o sobě uvedený dovolací důvod nenaplňuje, ale ve spojitosti s naznačenou otázkou naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu, především jeho objektivní a subjektivní stránky, nabývají i tyto námitky též na významu, jak bude rozvedeno níže, a proto se i jim dovolací soud podrobněji věnoval.
K hmotněprávním otázkám
18. Nejprve je třeba uvést, že trestný čin úvěrového podvodu podle §211 tr. zákoníku patří mezi tzv. obohacovací majetkové trestné činy, uvedené ustanovení je speciálním případem podvodu (obecná úprava podvodu je obsažena v §209 tr. zákoníku). Objektem je cizí majetek v oblasti úvěrování. Ustanovení §211 odst. 1 tr. zákoníku, které v daném případě bylo obviněnému kladeno za vinu, obsahuje tzv. složitou skutkovou podstatu, neboť některé znaky jsou uvedeny ve více alternativách. Tohoto trestného činu se tak může dopustit pachatel, pokud při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje, nebo podstatné údaje zamlčí. Obžalovanému bylo v bodech 2) a 4) rozsudku soudu prvního stupně z uvedených více variant podle právní věty kladeno za vinu, že při sjednávání úvěrové smlouvy uvedl nepravdivé údaje a zamlčel podstatné údaje [pod bodem 2) je uvedeno „skutečnosti“].
19. Podle standardních výkladů obsažených v odborné literatuře se uvedením nepravdivých údajů rozumí poskytnutí druhé smluvní straně takových údajů, jejichž obsah neodpovídá skutečnému stavu, o němž je podávána informace. Jakkoliv je v tomto směru formulováno jednání velmi široce a jde vlastně v prvním odstavci o formální delikt, u něhož není třeba naplnění tzv. účinku projevujícího se na hmotném předmětu útoku, přesto nejde o trestný čin v případech, kdy byl sdělen jakkoliv bezvýznamný údaj neodpovídající realitě, ale musí jít o skutečnost důležitou pro uzavření úvěrové smlouvy (nebo pro čerpání úvěru v případě naplnění druhé alternativy, o niž v projednávaném případě nešlo). To plyne především z principu subsidiarity trestní represe a principu řešení věcí prostředky trestního práva až v poslední řadě (tzv. princip „ultima ratio“). K takovému závěru lze ovšem dospět i výkladem uvedené alternativy, která sice nežádá výslovně, aby šlo o okolnost tak významnou, že by byla pro uzavření smlouvy o úvěru podstatná, ale je třeba toto dovodit ze slov druhé alternativy spočívající v zamlčení „podstatných údajů“, tedy argumentem systematickým (není možné přistupovat ke dvěma typově podobným způsobům klamání druhé smluvní strany tak rozdílným způsobem, že při uvedení nepravdivých údajů může jít o údaje jakkoliv bezvýznamné pro uzavření smlouvy, zatímco v případě zamlčení jen o ty pro uzavření smlouvy podstatné, rozhodující). Současně je takový výklad z pohledu pachatele v jeho prospěch (in bonam partem), bylo by tak možno užít i dovolené analogie ve prospěch pachatele, mnohem spíše ale jde o výklad logický podle podobného, tedy a simili, i když se takového výkladu zákonodárce výslovně nedovolává. Takový výklad omezuje dosah skutkové podstaty na užší okruh případů, než na který skutečně při doslovném výkladu dopadá, proto jde o výklad restriktivní. I při užití teleologického výkladu jako tzv. koruny výkladu (tzv. teleologická redukce) lze dospět k závěru, že zákonodárce sice chtěl lépe chránit poskytovatele úvěru před klamavým jednáním druhé smluvní strany, a proto zavedl speciální skutkovou podstatu, která má před obecnou úpravou podvodu dostat přednost, přesto v souladu s principem subsidiarity trestní represe nechtěl trestně postihovat uvedení jakékoliv drobné a nevýznamné nepravdy sdělované osobám poskytujícím úvěr (zpravidla bankám či jiným podnikatelům k tomu oprávněným), ale jen případy uvedení nepravdivých skutečností, které by poskytovatele úvěru vedly k tomu, že by smlouvu o úvěru buď vůbec nesjednal (resp. úvěr neposkytl), anebo alespoň nesjednal v takové podobě a za takových podmínek, za jakých o ní při sdělených údajích uvažoval. Je totiž třeba stále mít na paměti, že jde o speciální případ podvodu, který v obecné rovině pro dokonání požaduje oklamání druhé smluvní strany, na základě něhož je učiněna majetková dispozice na úkor jednoho subjektu (zpravidla oklamaného) a ku prospěchu dalšího subjektu (zpravidla pachatele). Jde přitom stále i při takovém výkladu o tzv. předčasně dokonaný delikt, kterým jsou zvýšeně chráněny subjekty poskytující úvěry, protože již samotné klamání shora naznačeným způsobem zakládá trestní odpovědnost pachatele, aniž by nutně musela vzniknout poškozenému (klamanému) škoda, ale dokonce aniž by smlouvu o úvěru uzavřel (srov. „při sjednávání úvěrové smlouvy“). I bez provedeného zdůvodnění k takovému závěru, že i v případě uvedení nepravdivých údajů musí jít o údaje, resp. skutečnosti, důležité pro uzavření úvěrové smlouvy (nebo poskytnutí úvěru) dospívá i odborná literatura - např. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2109, marg. č. 6; naproti tomu poněkud jinak Žďárský, Z., in Draštík, A., Fremr, R., Durdík, T., Růžička, M., Sotolář, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, str. 1254 a násl., byť i on uznává, že vždy při uvedení nepravdivých informací, zejména nevznikla-li jednáním pachatele škoda (např. i při uvedení nepravdivých údajů pachatel poskytnutý úvěr řádně splácel), je třeba náležitě zvážit společenskou škodlivost takového jednání a přihlédnout k subsidiaritě trestní represe (tak bod 7., naproti tomu v bodu 19. zdůrazňuje při zohlednění doslovného výkladu odchylky ve zmíněných formách jednání – uvedení jakýchkoliv nepravdivých údajů a zamlčení toliko údajů podstatných).
20. Na potřebu testu proporcionality uvedených různých forem spáchání úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku opakovaně upozorňoval ve svých rozhodnutích i Ústavní soud. Tak v nálezu ze dne 7. 11. 2006, sp. zn. I. ÚS 631/05, který byl publikován ve svazku 43 pod č. 205/2006 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen Sb. n. a u.), uvedl, že v případě formálního deliktu úvěrového podvodu, má-li trestní stíhání obstát v testu proporcionality, musí orgány činné v trestním řízení pečlivě zkoumat, zda uvedení nepravdivého údaje bylo v objektivní poloze vůbec způsobilé ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, a to jak z hlediska reálného vlivu nepravdivého údaje na úvahu poskytovatele úvěru o návratnosti půjčených peněz, tak z hlediska výše reálně hrozící škody, kde je třeba odlišovat podnikatelské a spotřebitelské úvěry; zdrženlivost je namístě zejména tam, kde měl následný úvěrový vztah standardní průběh, úvěr byl řádně splácen, a kde tedy obavy vyjádřené v hrozbě trestněprávního postihu vůbec nenašly naplnění . V nálezu ze dne 17. 4. 2009 pod sp. zn. III. ÚS 1748/08, který byl uveřejněn ve svazku 53 pod č. 88/2009 Sb. n. a u., se Ústavní soud instruktivně věnoval ve spojitosti s výkladem zákonných znaků trestného činu úvěrového podvodu principu subsidiarity trestní represe a principu „ultima ratio“, restriktivnímu výkladu zákonných znaků trestného činu, zdůraznil vedle zásady odpovědnosti za zavinění (nullum crimen sine culpa) též to, že v případech podezření ze spáchání úvěrového podvodu nelze odhlížet od velké variability okolností, za nichž k uzavírání příslušných smluv dochází, zejména od podstatných rozdílů mezi úvěry podnikatelskými a drobnými úvěry spotřebitelskými, že obecné soudy musejí vzít v úvahu všechny okolnosti, i pokud jde o eventuální nesprávný postup pracovníků poškozených podnikatelských subjektů a možný skutkový či právní omyl na straně podezřelých, kteří mohli při uzavírání smluv čelit nátlaku, manipulaci či zkreslování významu požadovaných údajů ze strany pracovníků či zprostředkovatelů podnikatelského subjektu, zainteresovaných na dosažení co největšího počtu uzavřených smluv.
21. V daném případě dostává shora uvedený rozbor další rozměr, neboť soud prvního stupně a následně ani soud druhého stupně si neujasnily, zda v případě úvěrového podvodu, jenž měl být spáchán vůči poškozené GE pod body 2) a 4), měl obviněný uvést nepravdivé údaje, anebo zda měl zamlčet podstatné údaje (pod bodem 2. v právní větě rozsudku soudu prvního stupně je pak nesprávně užit termín „skutečnosti“). Podle skutkové věty mělo klamání obviněného spočívat v tom, že měl uvést, že „nemá žádné jiné měsíční splátky“, ač měl další závazky. Již dříve Nejvyšší soud judikoval, že nejde o uvedení nepravdivých údajů, ale o jejich zamlčení, pokud po pachateli nebylo požadováno speciální prohlášení, že nemá žádné jiné závazky, naopak pokud takové prohlášení bylo požadováno a pachatel je v rozporu se skutečností učinil, jde o uvedení nepravdivého údaje (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2010, sp. zn. 4 Tdo 248/2010). Tím ale zároveň nabývá na významu shora uvedená argumentace zdůvodňující, že není možno nahlížet diametrálně odlišně na nepravdivě uvedené údaje a údaje zamlčené, byť zákonodárce výslovně žádá jen u posledně uvedených údajů, aby byly podstatné. Požadavek na sdělení určitého údaje ze strany poskytovatele úvěru se tak jeví být spíše indikátorem toho, že pro poskytovatele jde o údaj podstatný, nicméně bude vždy na něm, jak ten který údaj vyhodnotí a zda jej určitý konkrétní údaj povede k tomu, že by smlouvu o úvěru neuzavřel, příp. neuzavřel za daných podmínek. V tomto směru je právní věta soudu prvního stupně, kterou akceptoval i soud odvolací, nejasná, není zcela zřejmé, jaké skutkové zjištění učinily v naznačeném směru soudy prvního a druhého stupně a zda takové skutkové zjištění správně subsumovaly pod příslušné zákonné znaky skutkové podstaty. Zřejmě oba soudy vycházely z té varianty, že tyto skutečnosti uvedl sám obviněný (čemuž by nasvědčovala formulace skutkové věty), neboť takovou žádost sám podepsal. Na druhou stranu ale jde u spotřebitelských smluv o úvěru často o smlouvy formulářové, tzv. adhezní, do jejichž textu slabší smluvní strana (spotřebitel) nemůže jakkoliv zasahovat a buď smluvní ujednání přijme nebo nikoli (tzv. take it or leave it – vezmi nebo nech), závisí pak mnohdy na konkrétním postupu konkrétních osob při sjednávání smlouvy o úvěru, jak silnější smluvní strana (banka prostřednictvím svých pracovníků) požadovala úplné vyplnění všech předem nastavených kolonek či na jejich vyplňování sama rezignovala a nepovažovala je za potřebné, nezbytné. Totéž je možno vztáhnout i na žádost o úvěr, v níž bylo v kolonce „Jiné měsíční splátky“ vyplněno 0 CZK, a to v obou projednávaných případech (č. l. 236 a 242 trestního spisu). Je přitom zřejmé, že jde o formulář GE, nikoli o vlastní text obviněného.
K procesním otázkám
22. Zde by bylo také namístě vypořádat se s odvolacími námitkami obviněného, které následně učinil součástí svého dovolání, že nebylo v dostatečném rozsahu provedeno dokazování, neboť nebyly provedeny navržené důkazy, zejména pak výslech svědka V. R., s nímž obviněný sjednával obě smlouvy o úvěru uzavřené s GE. Odvolacímu soudu zde lze vytknout, že se s obhajobou obviněného řádně nevypořádal, dopustil se dokonce i vážných procesních vad, které sice samy o sobě nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod (ani žádný jiný), nicméně ve spojitosti s dalšími vadami zmíněnými na jiných místech tohoto rozhodnutí na ně dovolací soud musí reagovat, neboť jde o zásadní procesní vady, které jsou soudům nižších stupňů opakovaně vytýkány judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu vykládající pravidla dokazování a požadavky na spravedlivý proces, zejména pak pokud jde o jeho kontradiktornost.
23. Tím, že se soud druhého stupně nevypořádal s návrhy na doplnění dokazování, které obviněný učinil v rámci odvolacího řízení, zatížil své rozhodnutí vážnou procesní vadou, která měla vliv i na nedostatečná skutková zjištění a možnou nesprávnost při subsumpci daného případu pod příslušné zákonné ustanovení. Tato procesní vada spočívá v tom, že soud druhého stupně v rámci veřejného zasedání vůbec nerozhodl o návrzích na doplnění dokazování, byť dokazování prováděl (aniž by z protokolu o veřejném zasedání bylo patrné, že by bylo nějak formálně předsedou senátu ohraničeno), z více navržených důkazů odvolací soud provedl jen některé, o dalších důkazních návrzích vůbec nerozhodl, své rozhodnutí tak ani neodůvodnil. Tím řízení zatížil vážnou procesní vadou spočívající v tzv. opomenutí důkazů, takové vedení trestního procesu je v rozporu s právem na spravedlivý („fair“) proces ve smyslu čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod vyhlášené pod č. 209/1992 Sb., respektive čl. 36 a následujících Listiny základních práv a svobod vyhlášené pod č. 2/1993 Sb. (dále též jen „Listina“).
24. Zde je namístě upozornit na ustálenou rozhodovací praxi zejména Ústavního soudu, která se tzv. opomenutých důkazů týká. Předně je třeba připomenout, že rozsah dokazování sice určuje soud, nicméně takový postup nesmí vykazovat prvky svévole. Obviněnému náleží právo navrhovat důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné, tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal; jestliže tak obecný soud neučiní nebo učiní nedostatečně, dochází při jeho rozhodování nejen k vadám spočívajícím v porušení obecných procesních předpisů, ale současně soud postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny (především čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2); přitom takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost (tak nález Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09 uveřejněný ve svazku 56 pod č. 60/2010 Sb. n. a u.). Možnými důvody pro zamítnutí návrhů na doplnění dokazování se pak Ústavní soud zabýval v řadě svých rozhodnutí – za všechny je možno zmínit např. nález ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01 uveřejněný ve svazku 32 pod č. 26/2004 Sb. n. a u., nález ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97 uveřejněný ve svazku 8 pod č. 76/1997 Sb. n. a u., z poslední doby pak např. nález ze dne 21. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 1173/11 uveřejněný ve svazku 61 pod č. 121/2011 Sb. n. a u., nález ze dne 2. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 3067/10 uveřejněný ve svazku 60 pod č. 32/2011 Sb. n. a u., nebo nález ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09 uveřejněný ve svazku 55 pod č. 254/2009 Sb. n. a u.
25. V tomto případě soud druhého stupně především, pokud jej neprovedl, nerozhodl o zamítnutí návrhu obviněného na doplnění dokazování výslechem svědka V. R. Neprovedením tohoto důkazu se pak zabýval na straně 11 svého rozhodnutí, věnoval mu dvě věty, přičemž jednak předjímal obsah tohoto důkazního prostředku, který nebyl proveden („že by si svědek nic nepamatoval“), jednak jej považoval za nadbytečný s ohledem na skutečnost, že to byl obviněný, kdo čestným prohlášením stvrdil správnost v žádosti vykazovaných údajů. Přitom jak bylo shora uvedeno, právě v případech úvěrových smluv s právnickými osobami podnikajícími v oblasti poskytování úvěrů je třeba zvláště pečlivě zkoumat okolnosti uzavírání smluv, případné nesprávné postupy pracovníků těchto poškozených podnikatelských subjektů, možné skutkové či právní omyly na straně podezřelých, kteří mohli čelit nátlaku či manipulaci etc. K tomu je nepochybně výslech osoby jednající za daný podnikatelský subjekt potřebný (a ukáže-li se taková potřeba i dalších svědků pro daný subjekt pracujících – např. osob fakticky schvalujících sjednání smlouvy). Neobstojí proto argumentace soudu druhého stupně v jeho rozsudku spočívající v tom, že navržený důkazní prostředek nemá vypovídací potenci, neboť důvodem této argumentace byla presumpce ztráty paměti navrženého svědka, aniž by pro tento závěr svědčil jakýkoliv další důkaz (jakkoliv se úvaha soudu odvolacího nakonec může ukázat jako správná, není možno ji bez provedení důkazu presumovat). Bez provedení takového důkazu se ze stejných důvodů jeví jako nepřesvědčivý i argument, že tento důkazní prostředek je nadbytečný, neboť řádné zjištění průběhu uzavírání smlouvy o úvěru je rozhodující pro uplatnění trestní odpovědnosti pachatele formálně naplňujícího znaky trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku, jak plyne ze shora uvedené judikatury Ústavního soudu (zejména dříve zmíněných nálezů sp. zn. III. ÚS 1748/08, jehož se dovolával i obviněný, a sp. zn. I. ÚS 631/05).
26. Řádné posouzení jednání pracovníků poškozené banky GE získává na významu vzhledem ke skutečnosti, že sama banka při druhém jednání obviněného vůči ní, které je popsáno v bodě 4) rozsudku soudu prvního stupně (tj. dne 26. 4. 2010), musela vědět, popř. při zachování náležité opatrnosti nejméně měla a mohla vědět, že obviněným podle skutkových zjištění nalézacího soudu sdělený údaj o tom, že nemá žádné další závazky, resp. měsíční splátky, je zjevně nepravdivý, neboť ona sama byla jeho věřitelem na základě smlouvy o úvěru sjednané dne 4. 12. 2009, jak je v rozsudku soudu prvního stupně popsáno pod bodem 2). Argumentací obviněného uplatněnou v rámci odvolání se však v tomto směru odvolací soud nezabýval, byť i jednání samotné poškozené je pro uplatnění trestní odpovědnosti z hlediska subsidiarity trestní represe významné, jak bylo rozvedeno shora, zvláště jde-li o ochranu majetku subjektu podnikajícího v oblasti poskytování úvěrů. Nejvyšší soud již v minulosti judikoval, že údaje týkající se bonity klienta jsou pro rozhodnutí o poskytnutí úvěru zásadní (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 5 Tdo 472/2014). Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil i ve svém usnesení ze dne 15. září 2015, sp. zn. 7 Tdo 1038/2015, podle kterého omyl ve smyslu trestného činu úvěrového podvodu podle §211 tr. zákoníku může spočívat v tom, že pachatel zamlčí úvěrujícímu svou schopnost řádně splácet úvěr. Přitom nepravdivé údaje se mohou týkat okolnosti, že pachatel předstírá neexistenci jiných závazků, anebo závazky v nižších částkách. Od této ustálené judikatury dovolací soud nemá důvod se ani v této věci jakkoliv odchylovat. Na druhou stranu je ale každý případ zapotřebí posuzovat individuálně s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem. V dané věci je především třeba přihlížet k chování samotné poškozené GE, která si při sjednávání druhé smlouvy byla či nejméně měla a mohla být vědoma, že obviněným sdělený údaj je zjevně nepravdivý, pokud obviněný neupozorňuje alespoň na předchozí vzájemnou smlouvu. Je proto otázkou v tomto konkrétním případě, nakolik uvedený údaj byl pro poškozenou GE významný a určující pro další postup vůči obviněnému, který žádal sjednání další smlouvy o úvěru a jeho poskytnutí. Její zodpovězení ale bez provedení dokazování v naznačeném směru není možné.
III./C K trestnému činu podvodu
27. Obviněný v rámci svého dovolání dále namítl, že obdobně jako v případě útoků vůči poškozené GE pod body 2) a 4) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně je třeba postupovat i v případě útoku vůči poškozené PF pod bodem 5) téhož výroku, ve stručnosti pak namítl nedostatek naplnění znaků trestného činu podvodu vůči poškozeným fyzickým osobám i v dalších bodech rozsudku soudu prvního stupně, resp. následně druhého stupně, neboť v okamžiku sjednávání půjček nic nenasvědčovalo budoucí ztrátě zaměstnání a nemožnosti splácet dané půjčky.
28. Předně je třeba uvést, že v daných případech bylo obviněnému kladeno za vinu spáchání trestného činu podvodu, ať již podle §250 tr. zák. či podle §209 tr. zákoníku. Trestný čin podvodu je typickým výsledečným deliktem, obohacovacím majetkovým trestným činem, kterým je chráněno majetkové právo jiného. Pro spáchání podvodu ovšem nestačí pouhé klamání druhé smluvní strany, jak bylo shora rozvedeno k úvěrovému podvodu, je zapotřebí též způsobení účinku v podobě škody. Trestného činu podvodu, jehož právní úprava je v zásadě shodná v §250 odst. 1 tr. zák. i v §209 odst. 1 tr. zákoníku, se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Znak objektivní stránky skutkové podstaty tohoto trestného činu spočívající v „podvodném jednání“, tj. v uvedení jiného v omyl nebo ve využití jeho omylu, popřípadě v zamlčení podstatných skutečností, může směřovat nejen vůči poškozenému, ale i vůči jiné osobě. V důsledku podvodného jednání pachatele musí dojít k majetkové dispozici, v důsledku čehož jednomu subjektu (zpravidla podvedenému) vzniká škoda na jeho majetku a jiný subjekt (zpravidla pachatel) se na jeho úkor obohatí. Podstatou je tak učinění majetkové dispozice v omylu vyvolaném či využitém pachatelem trestného činu podvodu. Omyl je rozpor mezi představou a skutečností. O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá žádnou představu o důležité okolnosti. Omyl se může týkat i skutečností, které mají teprve nastat, pachatel však musí omylu jiného využívat v době, kdy dochází k majetkové dispozici a tedy k obohacení jeho nebo jiné osoby na jedné straně a škodě na majetku na straně druhé (u další osoby). Při podvodném jednání se nevyžaduje zvláštní rafinovanost. Častým případem klamání je uvádění poškozeného v omyl ohledně platební schopnosti dlužníka či ohledně možnosti zaplatit cenu za vylákané služby či zboží, anebo v případě půjčky o schopnosti dlužníka splácet takovou půjčku (tak např. rozhodnutí pod č. 15/1969 a č. 57/1978-III. Sb. rozh. tr.). Mezi omylem u podváděné osoby a majetkovou dispozicí, kterou provede oklamaný (či na základě jeho omylu další osoba), a na základě ní vzniklou škodou u poškozeného a obohacením pachatele, popřípadě jiné osoby, musí být příčinná souvislost. Přitom postačí, že omyl byl jen jedním z důvodů takové majetkové dispozice, nemusí být tedy důvodem jediným. Mezi omylem či neznalostí podstatných skutečností u podvedené osoby a způsobením škody poškozenému na jedné straně a obohacením pachatele či jiné osoby na druhé straně tak musí být dán kauzální nexus (tak rozhodnutí č. 5/2002-I. Sb. rozh. tr.). Došlo-li podvodným vylákáním peněz od poškozeného již k dokonání trestného činu podvodu, je způsobenou škodou celá vylákaná peněžitá částka bez ohledu na to, zda pachatel později vrátí vylákané peníze nebo jejich část poškozenému. Takové vrácení peněz je třeba považovat jen za náhradu způsobené škody nebo její části (viz rozhodnutí č. 32/2004-II. Sb. rozh. tr.). Dosáhl-li však věřitel alespoň částečného uspokojení své pohledávky, má to význam z hlediska povahy a závažnosti spáchaného trestného činu ve smyslu §39 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Způsobením škody nikoli nepatrné se rozumí následek (účinek) ve formě škody na majetku nejméně v částce 5 000 Kč, což vyplývá z výkladového pravidla v §138 odst. 1 tr. zákoníku pro určení hranic výše škody. Přitom v posuzovaném případě podle zjištění soudů prvního a druhého stupně obviněný v bodě 1) způsobil škodu nikoli malou, v bodě 3b) rozsudku soudu prvního stupně, resp. v bodě 1) rozsudku soudu druhého stupně, škodu značnou, v bodě 5a,c) rozsudku soudu prvního stupně škodu větší. Škodou nikoli malou se rozumí škoda ve výši nejméně 25 000 Kč (srov. §89 odst. 11 tr. zák.), škoda větší musí dosahovat částky nejméně 50 000 Kč a škoda značná nejméně 500 000 Kč (srov. §138 odst. 1 tr. zákoníku). Obviněný tak podle zjištění soudů prvního a druhého stupně naplnil znaky kvalifikované skutkové podstaty trestných činů podvodu.
29. Z uvedeného vyplývá, že shora rozvedenou argumentaci týkající trestného činu úvěrového podvodu nelze jednoduše a beze zbytku převzít a použít i v případě obecného podvodu, jehož se podle dosavadních zjištění obviněný dopustil vůči poškozené PF pod bodem 5) rozsudku soudu prvního stupně. Nicméně lze přiměřeně použít uvedenou argumentaci plynoucí z judikatury Ústavního soudu, jež se týká smluvních ujednání o úvěru mezi spotřebitelem a podnikatelským subjektem (zejména nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2009, sp. zn. III. ÚS 1748/08, který byl uveřejněn ve svazku 53 pod č. 88/2009 Sb. n. a u.), zvláště pak při posuzování principu subsidiarity trestní represe v případě útoku, jehož se obviněný měl dopustit vůči poškozené PF, jak bylo popsáno ve výroku o vině pod bodem 5) rozsudku soudu prvního stupně.
30. Jinak je třeba přistupovat k jednání obviněného vůči poškozeným – fyzickým osobám. Dovolací soud nepřiznal právní relevanci námitkám dovolatele, že v případech půjček od fyzických osob nic nenasvědčovalo tomu, že je nebude schopen hradit v důsledku následné ztráty zaměstnání, která pro něj byla neočekávaná. V daném případě totiž obviněný sjednával v rámci dohody o půjčce takové podmínky, o kterých věděl, že je nedodrží, klamal především o vlastní schopnosti půjčky vracet ve sjednaných termínech. Obviněný již v době sjednávání půjček věděl, že v období, na které si peníze půjčoval, nebude mít takový příjem, z něhož by byl schopen půjčku vrátit, což se též následně stalo. V daném případě si nepůjčoval na nějak zvlášť dlouhé období, po které by měl v malých splátkách postupně umořovat poměrně vysoký dluh, jako tomu bylo v případech úvěrů, resp. půjček, od subjektů působících v bankovním i nebankovním sektoru, ale půjčoval si s tím, že splatí celý dluh přes velké zadlužení a přes povinnost z běžných měsíčních příjmů splácet další dluhy a bez očekávání mimořádného vysokého příjmu během relativně krátké doby (např. z prodeje nemovitosti, jako tomu bylo v minulosti). Přitom výše jeho dřívějších závazků zajisté byla pro poškozené podstatnou skutečností, kterou by osoba, jež mu finanční prostředky půjčovala, rozhodně měla před poskytnutí půjčky znát a měla by významný vliv na její rozhodování, zda peníze půjčí či nikoli.
III./D K trestnému činu poškození věřitele
K hmotněprávním otázkám
31. Trestný čin poškození věřitele patří mezi tzv. úpadkové trestné činy, jakkoliv předpokladem jeho spáchání není stav úpadku pachatele či jiné osoby, chrání především majetková práva věřitelů (a případně v určitém rozsahu i veřejný zájem na odpovídajícím řešení úpadkových vztahů). Podstatou tohoto trestného činu je poškozovací jednání pachatele směřující sice primárně vůči majetku dlužníka, ale v konečném důsledku poškozující majetek věřitele (věřitelů), který vlivem takového jednání dlužníka neobdrží odpovídající protiplnění od dlužníka. V daném případě byla podle zjištění soudů prvního a druhého stupně naplněna první samostatná skutková podstata uvedená v §222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, která postihuje poškození vlastního věřitele pachatele. Tohoto trestného činu se jako pachatel dopouští sám dlužník (zde obviněný), příp. osoba za něj jednající, ostatní osoby na činu zúčastněné mohou být jen účastníky podle §24 odst. 1 tr. zákoníku (v daném případě nebyla dovozena odpovědnost dalších osob, a to ani manželky obviněného či jeho tchyně, které se daného převodu nemovitosti účastnily). Jde tedy o pravý zvláštní delikt z hlediska třídění deliktů podle pachatele, neboť již základní skutková podstata vyžaduje zvláštní vlastnost ve smyslu §114 odst. 1 tr. zákoníku (tzv. konkrétní subjekt). Jak již bylo uvedeno, zákonným předpokladem pro naplnění znaků tohoto trestného činu není zjištění stavu úpadku (předlužení či platební neschopnosti) dlužníka – pachatele, ani mnohost věřitelů. Předpokladem je existence závazkového právního vztahu mezi dlužníkem a věřitelem (např. na základě smlouvy o půjčce či o úvěru) – v tomto směru ovšem žádné námitky obviněným učiněny nebyly.
32. Trestného činu poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, který byl shledán v jednání obviněného popsaného původně pod bodem 6) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, resp. následně pod bodem 2) výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně, se dopustí ten, kdo, byť i jen částečně, zmaří uspokojení svého věřitele tím, že zničí, poškodí, zatají, zcizí, učiní neupotřebitelnou, nebo odstraní, byť i jen část svého majetku, a způsobí takovým činem škodu značnou. Uvedená skutková podstata je formulována jako tzv. složitá skutková podstata, obsahuje u více znaků více alternativ. V daném konkrétním případě bylo obviněnému soudy prvního a druhého stupně kladeno za vinu, že „byť i jen částečně zmařil uspokojení svého věřitele tím, že zcizil, byť i jen část, svého majetku a způsobil takovým činem značnou škodu“. Soudy prvního ani druhého stupně tak v případě některých znaků vybraly příslušnou alternativu (u jednání šlo o zcizení), v případě jiných znaků ale nikoliv. Jednoznačně neuvedly, zda obviněný zcizil celý svůj majetek anebo jen jeho část a zda uspokojení svých věřitelů zmařil zcela či jen částečně. Nebylo tak zcela jasné, jaká skutková zjištění v tomto směru soudy nižších stupňů učinily, což by se následně promítlo do vyjádření o naplnění konkrétního znaku dané skutkové podstaty předmětného trestného činu. Přitom soudy musí při dodržení principů dokazování náležitě zjistit skutkový stav, v případech pochybností neodstranitelných dalším dokazováním (při zachování zásady vyhledávací) postupovat v souladu se zásadou presumpce neviny a z něj vyplývajícího principu in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obviněného) a zvolit variantu pro obviněného nejpříznivější, kterou pak musí náležitě podřadit pod příslušný znak skutkové podstaty. Uvedením obou vzájemně se vylučujících variant se rozsudek stává nepřezkoumatelným (podobně jako v případech trestných činů, které lze spáchat jak úmyslně, tak i z nedbalosti, což zákonodárce vyjadřuje slovy „byť i z nedbalosti“, je třeba jednoznačně určit formu zavinění). K tomu srov. například Jelínek, J., Říha, J., Sovák, Z. Rozhodnutí ve věcech trestních se vzory rozhodnutí soudů a podání advokátů. 3. aktualizované a přepracované vydání. Praha: Leges, 2015, zejména str. 242 a násl.
33. Předpokladem naplnění znaků trestného činu poškození věřitele je jednání spočívající ve zmaření (alespoň částečném) uspokojení vlastního věřitele zcizením (alespoň části) vlastního majetku. Zmařením se zjednodušeně uvedeno rozumí v důsledku majetkových dispozic dlužníka dosažení takového stavu, kdy dlužník již není schopen poskytnout věřiteli plnění v souladu se závazkovým právním vztahem, tedy kdy věřitel vůbec nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky. K trestnosti přitom postačí i částečné zmaření uspokojení pohledávky věřitele (srov. slova „byť i jen částečně“), tedy není-li možné uspokojit věřitele jen v části jeho pohledávky. Uspokojením věřitele se rozumí poskytnutí takového plnění ve prospěch věřitele, které je obsahem závazkového právního vztahu mezi ním a dlužníkem [zde právo na zaplacení peněžité částky obviněným věřitelům uvedeným ve skutkové větě pod bodem 2) rozsudku soudu druhého stupně]. Zcizení majetku spočívá především v tom, že pachatel převede svůj majetek nebo jeho část na jinou osobu, obvykle bez obdržení odpovídající protihodnoty, typicky darováním jako bezúplatným převodem majetku z dlužníka na třetí osobu (zde manželi V. paní M. R.). V důsledku zcizení (alespoň části) majetku dlužníka pak musí dojít k (alespoň částečnému) zmaření uspokojení věřitele. K naplnění znaků trestného činu poškození věřitele přitom nestačí, pokud dlužník jen oddálí, případně ztíží uspokojení věřitele, pokud věřitel má možnost uspokojit svou pohledávku z jiného dlužníkova majetku (přiměřeně rozhodnutí č. 41/1990 Sb. rozh. tr.). Jde o trestný čin úmyslný, přičemž postačí úmysl nepřímý podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
34. Podle odborné literatury ( Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2211) je trestný čin poškození věřitele podle §222 odst. 1 tr. zákoníku dokonán (tedy uspokojení pohledávky věřitele je alespoň částečně zmařeno), jestliže pachatel (dlužník) v důsledku majetkových dispozic či jiných jednání uvedených v §222 odst. 1 tr. zákoníku již není schopen poskytnout věřiteli plnění v celém rozsahu v souladu s obsahem závazkového právního vztahu a dlužník již nemá vliv ani na to, zda byl nebo bude jeho závazek vůči věřiteli splněn jinak než z dlužníkova majetku. To pak podle uvedeného komentáře platí i tehdy, je-li zároveň vedle trestního řízení proti dlužníkovi vedeno též insolvenční řízení ohledně jeho majetku, takže není třeba vyčkávat na ukončení insolvenčního řízení, neboť stanovení výše škody způsobené trestným činem poškození věřitele je předběžnou otázkou podle §9 odst. 1 tr. řádu týkající se viny obviněného. Případné výsledky insolvenčního řízení však mají význam z hlediska rozhodnutí o výši náhrady škody jednotlivým poškozeným věřitelům (k tomu je pak odkazováno na přiměřené použití rozhodnutí č. 39/2008-II. Sb. rozh. tr.).
35. Vyřešení dané otázky je ovšem podstatné pro zjištění naplnění znaků skutkové podstaty daného trestného činu, zvláště pak za předpokladu, že věřitelé jsou obviněným podle dosavadních zjištění postupně uspokojováni, byť se tak děje v rámci insolvenčního řízení, v němž je úpadek řešen formou oddlužení. I přes shora uvedené, že není třeba vyčkávat výsledku insolvenčního řízení pro rozhodnutí o vině obviněného, neboť jde o otázku předběžnou týkající se viny, není možno se danému problému zcela vyhnout, v rámci rozhodnutí jej zcela pominout a nezohlednit. Jak bylo uvedeno, pro naplnění znaků trestného činu poškození věřitele je třeba zabývat se nejen tím, zda obviněný skutečně zcizil alespoň část svého majetku, ale též tím, zda tímto způsobem (trvale, nikoli dočasně) zmařil uspokojení svého věřitele (v případě pokusu by k tomu alespoň bezprostředně směřoval). Proto je třeba se uvedeným znakem též náležitě zabývat a zkoumat, nakolik ke zmaření uspokojení pohledávek poškozených došlo a nakolik byli poškození uspokojeni jiným způsobem. To je ostatně důležité též pro vyřešení otázky znaku škody, která je okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby, tedy okolností zvláště přitěžující.
36. Problematikou skutečného alespoň částečného zmaření uspokojení svých věřitelů a výší škody na jejich majetku se musejí obecné soudy zabývat při současném zohlednění principu subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku a související judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.
K procesním otázkám
37. V daném případě bylo obviněnému kladeno za vinu, že svým jednáním způsobil poškozeným věřitelům značnou škodu, tedy škodu dosahující částky ve výši nejméně 500 000 Kč. Soud druhého stupně v tomto směru sice provedl obviněným navržený důkaz v podobě listin o plnění oddlužení (č. l. 832 a 833 trestního spisu), jeho obsahem se poté vůbec nezabýval, do svých hodnotících úvah jej nijak nepromítl, neučinil z něj žádné skutkové zjištění. Přitom takové skutkové zjištění v tomto směru může mít zásadní vliv na právní kvalifikaci činu, ať již jde o naplnění znaků základní skutkové podstaty předmětného trestného činu, tak i případně pokud jde toliko o naplnění znaku kvalifikačního, podmiňujícího použití vyšší trestní sazby. Takový nedostatek má v podstatě opět povahu opomenutého důkazu, neboť důkaz sice byl v souladu s procesními předpisy proveden, pak ale nebyl nijak hodnocen, nebylo nijak zdůvodněno, proč jej případně odvolací soud odmítá, považuje za nevěrohodný či nepotřebný, a toto své stanovisko v odůvodnění svého rozhodnutí nijak přiměřeně nevyložil (tak např. nález Ústavního soudu ze dne 22. 4. 2002, sp. zn. IV. ÚS 582/01). Pokud se soud odvolací prakticky nezabýval námitkami obviněného, jde v tomto směru o rozhodnutí nepřezkoumatelné (podobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1151/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 11 Tdo 778/2015).
III./E K otázce příčetnosti
38. Obviněný se dále domáhal zrušení rozhodnutí soudu druhého stupně z důvodu neobjasnění jeho zdravotního stavu, neboť nebyl zjištěn základní předpoklad pro uznání obviněného vinným trestnými činy, jež mu byly kladeny za vinu v tomto trestním řízení, tedy nebylo zjištěno, zda jeho trestní odpovědnost nebyla vyloučena. Uvedená námitka je poměrně nekonkrétní, nicméně lze ji podřadit pod námitku vadného hmotněprávního posouzení věci, obviněný po obsahové stránce namítá, že nebyl zjištěn tzv. obecný znak trestného činu (jenž je shodný pro všechny trestné činy, které mu byly kladeny za vinu) v podobě příčetnosti.
39. V trestním procesu platí zásada presumpce neviny, z níž mimo jiné vyplývá, že orgány činné v trestním řízení jsou povinny dokazovat vinu, musejí ji prokázat bezpečně, zatímco obviněný může být zcela nečinný a není povinen prokazovat svou nevinu, a dále že pochybnosti prospívají obviněnému (princip in dubio pro reo). Uvedené principy se ale v případě znaku příčetnosti uplatňují jen omezeně. Příčetnost se totiž zásadně presumuje, zvláště se nedokazuje, nejsou-li o ní pochybnosti, dokazování k této otázce se provádí až v případě, jsou-li určité indicie nasvědčující tomu, že pachatel nemusel být (plně) příčetný. V případě prokazování tohoto znaku, jsou-li o jeho naplnění pochybnosti, se však uvedená zásada presumpce neviny se všemi důsledky již uplatní.
40. Otázka nepříčetnosti (jakož i případné zmenšené příčetnosti) je otázkou právní, jejíž řešení náleží orgánům činným v trestním řízení, ovšem je zapotřebí k tomu provést náležité dokazování. Její vyřešení závisí na odborných znalostech z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie; znalecký důkaz je ovšem jen jedním z podkladů pro vytvoření soudcovského přesvědčení o otázce příčetnosti a musí být hodnocen v souvislosti se všemi ostatními zjištěnými skutečnostmi z tohoto hlediska relevantními (rozhodnutí č. 17/1979 Sb. rozh. tr.). Proto nasvědčují-li konkrétní okolnosti, že obviněný může trpět duševní poruchou, která v době činu mohla vylučovat nebo snižovat jeho příčetnost, musí být tato možnost v trestním řízení ověřena a otázka duševního zdraví obviněného objasněna, a to zásadně podle §105 odst. 1 a §116 tr. řádu přibráním znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie ( Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 375) . Posuzování takové okolnosti jen laickou úvahou soudu, která není založena na odborných vědomostech, není dostačujícím prostředkem ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (tak rozhodnutí č. 33/1968-I.). Shodně (a velmi instruktivně) též nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS 1330/11, uveřejněný ve svazku 64 pod č. 54/2012 Sb. n. a u.
41. V daném konkrétním případě je otázkou, nakolik zde byly dány pochybnosti o naplnění znaku příčetnosti v době spáchání trestných činů majetkové povahy, jež byly obviněnému kladeny za vinu, nakolik konkrétní okolnosti zjištěné v tomto řízení nasvědčovaly tomu, že obviněný v době činu nebyl zcela příčetný, ale jeho příčetnost byla zmenšená, či dokonce byla vyloučena.
42. Orgány činné v trestním řízení se určitým způsobem otázkou zdravotního stavu obviněného zabývaly. Již v přípravném řízení obviněný při výslechu dne 9. 1. 2013 (č. l. 484 trestního spisu) uvedl, že trpí psychickou nemocí, zároveň souhlasil s tím, aby MUDr. F. K. poskytl policejnímu orgánu zprávu o jeho zdravotním stavu. Z odborného vyjádření tohoto lékaře (č. l. 490 trestního spisu) ze dne 16. 1. 2013 pak vyplynulo, že obviněný trpí úzkostně – depresivní poruchou a nelze mít pochybnosti o jeho způsobilosti se náležitě hájit v trestním řízení, stejně tak, že je obviněný schopen chápat smysl trestního řízení. Další vyjádření ke zdravotnímu stavu obviněného jsou obsažena na č. l. 785 a 787 trestního spisu, kdy obviněný zakládal jako doklad žádosti o odročení veřejného zasedání o odvolání potvrzení o zhoršeném zdravotním stavu, který mu neumožňoval účast u veřejného zasedání.
43. Je tak zřejmé, že orgány činné v trestním řízení sice měly k dispozici lékařské zprávy o zhoršeném duševním zdraví obviněného v průběhu trestního řízení, zabývaly se ale toliko tím, nakolik mu zdravotní stav umožňuje plnohodnotnou účast na trestním řízení, nijak neobjasňovaly, zda zhoršený zdravotní stav byl dán i v době činu a zda mohl mít vliv na příčetnost obviněného.
44. Byť v tomto směru obviněný neučinil jednoznačný návrh na potřebu zkoumání jeho duševního stavu v době předmětných trestných činů vzhledem k jeho schopnostem ovládnout vlastní jednání nebo posoudit jeho protiprávnost, měly se tím orgány činné v trestním řízení v daném případě s přihlédnutím k výše uvedenému pod rubrikou III./E odůvodnění tohoto rozhodnutí zabývat z úřední povinnosti (ex officio), neboť to vyplývá ze zásady oficiality ve smyslu §2 odst. 4 tr. řádu ve spojitosti se zásadou tzv. materiální pravdy (zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností) ve smyslu §2 odst. 5 tr. řádu (pro soud pak srov. též poslední větu daného ustanovení) a též zásadou presumpce neviny podle §2 odst. 2 tr. řádu a čl. 40 odst. 2 Listiny.
III./F K otázce rozhodování o uplatněných nárocích poškozených
45. Nad rámec výše uvedeného (obiter dictum) dovolací soud uvádí, že soudy prvního i druhého stupně se dopustily dalšího pochybení, které nebylo obviněným v rámci dovolání namítáno a spočívalo v tom, že oba soudy rozhodovaly o uplatněných nárocích poškozených na náhradu škody, ačkoliv proti obviněnému v daném okamžiku probíhalo insolvenční řízení, v jehož rámci bylo rozhodnuto o úpadku a účinky tohoto rozhodnutí přetrvávaly i v době rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně. Soudy nižších stupňů se však touto otázkou vůbec nezabývaly, odvolací soud dokonce ve svém rozhodnutí konstatoval, že rozhodnutí o nárocích vznesených poškozenými nic nebrání (str. 12 rozsudku soudu druhého stupně), ač sám o insolvenčním řízení věděl, neboť jediný jím provedený důkaz v rámci odvolacího řízení se insolvenčního řízení vůči obviněnému týkal, zákonnou překážkou plynoucí z účinné právní úpravy se však nezabýval.
46. Soud prvního i druhého stupně zřejmě vycházel z dřívější již neplatné a neúčinné právní úpravy, podle níž probíhající insolvenční řízení proti úpadci nebylo překážkou pro rozhodnutí o majetkových nárocích poškozených za tímto obviněným – úpadcem, jak bude rozvedeno níže. Je proto třeba vyřešit otázku, jaký vliv má probíhající insolvenční řízení vůči obviněnému na možnosti trestního soudu rozhodovat v trestních věcech, a to jednak o vině a trestu a jednak o majetkových nárocích uplatněných poškozenými. V tomto směru došlo k vývoji legislativy, která v různých obdobích k dané otázce přistupovala různě.
47. Podle §14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZKV), ve znění účinném od 1. 6. 1996 až do zrušení uvedeného zákona (do 31. 12. 2007), mělo prohlášení konkursu mimo jiné takové účinky, že řízení o nárocích, které se týkaly majetku patřícího do konkursní podstaty nebo které měly být uspokojeny z tohoto majetku, jejichž účastníkem byl úpadce, se přerušovaly, ledaže šlo o trestní řízení, v němž ale nebylo možno rozhodnout o náhradě škody. Za účinnosti uvedeného zákona vykládala soudní judikatura (srov. rozhodnutí č. 20/2003 Sb. rozh. tr.) uvedenou překážku tak, že pokud je před zahájením trestního stíhání anebo i v jeho průběhu prohlášen konkurs na majetek obviněného a do skončení trestního stíhání nedošlo k zániku účinků prohlášení konkursu, pak v takovém případě podle §14 odst. 1 písm. c) ZKV nelze v adhezním řízení rozhodnout o přiznání náhrady škody, ale poškozené je třeba s jejich nároky podle §229 odst. 1 tr. řádu odkázat na řízení ve věcech občanskoprávních.
48. Uvedený zákon byl s účinností od 1. 1. 2008 zrušen a nahrazen novou právní úpravou obsaženou v zákoně č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „InsZ“), který přinesl změnu v nazírání na možnost rozhodování o nárocích poškozených vůči obviněnému – úpadci v trestním řízení. Insolvenční zákon s účinností od 1. 1. 2008 totiž neobsahoval žádné pravidlo, které by se současně probíhajících trestních řízení týkalo, nevytvářel tak žádnou překážku pro rozhodnutí trestních soudů v trestním řízení vedeném proti obviněnému – úpadci o nárocích poškozených na náhradu škody, nemajetkové újmy, resp. na vydání bezdůvodného obohacení. Z této právní úpravy vycházel též výklad k tomuto tématu uvedený v posledním vydání komentáře k trestnímu řádu vydaného nakladatelstvím C. H. Beck (Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vyd. Praha: C.H.Beck, 2013, str. 2853 - k §228), resp. judikatura nedávná k insolvenčnímu zákonu citující tento názor teorie (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2013, sp. zn. 7 Tdo 677/2013), že probíhající insolvenční řízení proti obviněnému nehraje žádnou roli pro možnost rozhodnutí podle §228 tr. řádu, neboť insolvenční zákon v tomto směru neobsahuje žádné omezení ve vztahu k adhéznímu řízení. Odkazováno přitom bylo na rozhodná ustanovení §109 InsZ, o účincích spojených se zahájením insolvenčního řízení, §140 InsZ o účincích rozhodnutí soudu o úpadku či §245 InsZ a následujících, zejména §263 InsZ o účincích prohlášení konkurzu.
49. Názory uvedené v předchozím bodu se ale nyní již neuplatní, neboť v daném směru insolvenční zákon doznal změny (s účinností) od 1. 1. 2014, kdy nabyl účinnosti zákon č. 294/2013 Sb., jímž byl insolvenční zákon změněn mimo jiné v tom směru, že bylo zavedeno výslovné pravidlo do §140b InsZ, z něhož ve spojení s dalšími ustanoveními (zejm. §140a InsZ) plyne, že nově rozhodnutí soudu o úpadku má mít účinky i pro trestní řízení v té podobě, že nadále po dobu, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku, nebude možno rozhodnout o nárocích, které poškozený uplatnil v trestním řízení vedeném proti obviněnému – úpadci a které by se tak dotkly majetkové podstaty. Jedinou výjimkou z tohoto pravidla jsou případy, kdy by se takový nárok uspokojoval z majetku v majetkové podstatě dlužníka, který byl zajištěn pro účely trestního řízení. Jak vyplývá z důvodové zprávy k uvedené novele insolvenčního zákona, smyslem nové úpravy je zakázat za trvání insolvenčního řízení „vyrábění takových pohledávek“, jež vzhledem k ustanovení §170 InsZ, případně k přihlašovacím lhůtám a taxativnímu výčtu pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek jim na roveň postavených, stejně nebudou moci být v insolvenčním řízení uspokojeny. Jinými slovy uvedené ustanovení nebrání možnosti rozhodnout v trestním řízení ve věci samé (o vině a trestu), ale brání založit „novou pohledávku“, kterou by nebylo možno uspokojit v probíhajícím insolvenčním řízení, ledaže by ji bylo možno uspokojit z majetku obviněného zajištěného pro účely trestního řízení. Uvedené účinky i pro trestní řízení má tedy nově rozhodnutí o úpadku ve smyslu §136 InsZ. Dále insolvenční zákon nově výslovně uvádí v §266 odst. 1 písm. a) InsZ, že prohlášením konkurzu se ze soudních a rozhodčích řízení nepřerušuje mimo jiné trestní řízení, zároveň tím ale podle §266 odst. 4 InsZ nejsou dotčena ustanovení §140a až §140e InsZ. Nebyla tak sice převzata formulace z dřívějšího ustanovení §14 odst. 1 písm. c) ZKV, který byl účinný do konce roku 2007 a podle něhož prohlášení konkursu mělo mimo jiné i takové účinky, že řízení o nárocích, které se týkaly majetku patřícího do konkursní podstaty nebo které měly být uspokojeny z tohoto majetku, jejichž účastníkem byl úpadce, se přerušovaly, ledaže šlo o trestní řízení, v němž však nebylo možno rozhodnout o náhradě škody, na druhou stranu důsledky nové právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 jsou podobné, a proto lze též vycházet ze starší judikatury trestních soudů k §14 odst. 1 písm. c) ZKV, zejména pak z již uvedeného rozhodnutí č. 20/2003 Sb. rozh. tr.
50. V nyní projednávané věci nebyl zajištěn žádný majetek obviněného pro účely trestního řízení. Rozhodující pro posouzení dané otázky tak mělo být, v jakém stadiu se nachází insolvenční řízení vedené proti obviněnému jako úpadci. To lze jednoduše ověřit nahlédnutím do insolvenčního rejstříku (usnesení o úpadku vynesené Krajským soudem v Českých Budějovicích pod sp. zn. 27 INS 8873/2012 je ze dne 16. 5. 2012, přičemž insolvenční řízení, v němž je úpadek řešen formou oddlužení, dosud nebylo skončeno), aktuální stav insolvenčního řízení je možno prokázat připojeným spisem insolvenčního soudu, nebo jiným podobně účinným způsobem (např. vyžádanou zprávou o stavu věci).
IV.
Závěrečné shrnutí
51. Na podkladě všech popsaných skutečností Nejvyšší soud vyhověl důvodnému dovolání obviněného a podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu částečně zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. 4 To 374/2015, a to v té části, která vedla k odsouzení obviněného. Uvedený rozsudek tak částečně zrušil jednak v návětí o částečném zrušení rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 17. 6. 2014, sp. zn. 3 T 45/2013, ve výrocích o vině pod body 3b) a 6), ve výroku o trestu a ve výrocích o náhradě škody týkajících se J. S., a J. H., jednak v bodě I. o uznání viny pro skutky popsané pod body 1) a 2), o trestu a o náhradě škody týkajících se poškozených J. S. a J. H., jednak v bodě III. o tom, že ve zbytku zůstal napadený rozsudek nedotčen. Naproti tomu Nejvyšší soud jako soud dovolací nezrušil napadený rozsudek soudu druhého stupně toliko v tom rozsahu, v jakém byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k novému projednání a rozhodnutí (bod II. rozsudku soudu druhého stupně). Tuto část ani obviněný svým dovoláním napadnout nemohl, neboť po zrušení části rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně tento soud následně pro daný dílčí útok trestní stíhání zastavil, přičemž proti tomuto usnesení nebyla podána stížnost a usnesení tak nabylo právní moci, jak bylo rozvedeno shora. Dále Nejvyšší soud jako soud dovolací zrušil i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené části rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. řádu pak Krajskému soudu v Českých Budějovicích přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
52. Krajský soud v Českých Budějovicích s ohledem na výše uvedené závěry týkající se výkladu ustanovení §209, §211 a §222 tr. zákoníku, jak vyplývají i z dosavadní ustálené judikatury a odborné literatury, doplní ve shora naznačeném rozsahu dokazování, vypořádá se s opomenutými důkazy, řádně posoudí otázku příčetnosti a náležitě své rozhodnutí v uvedených směrech odůvodní, vypořádá se též s problematikou možnosti rozhodnutí o majetkových nárocích poškozených. Ve svém novém meritorním rozhodnutí pak svá skutková zjištění (i na základě doplněného dokazování) promítne do skutkových závěrů, řádně posoudí možnou subsumpci takto zjištěných skutků pod příslušná ustanovení trestního zákoníku, případně náležitě upraví i právní věty svého rozhodnutí, resp. samotnou právní kvalifikaci, bude-li toho zapotřebí. Při novém projednání a rozhodnutí věci je pak odvolací soud vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto usnesení (§265s odst. 1 tr. řádu).
53. Protože zjištěné vady napadeného rozhodnutí a řízení mu předcházejícího nemohl Nejvyšší soud odstranit v případném veřejném zasedání, rozhodl o dovolání obviněného v neveřejném zasedání, a to ve shodě s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 25. 5. 2016
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu
Vyhotovil:
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph. D.