ECLI:CZ:NS:2016:5.TDO.330.2016.1
sp. zn. 5 Tdo 330/2016-39
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 5. 2016 o dovoláních, která podali obvinění R. M. , a J. Ž. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 5 To 355/2015, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 4 T 68/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu se dovolání obviněných R. M. a J. Ž. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 22. 6. 2015, sp. zn. 4 T 68/2014, byli obvinění uznáni vinnými zločinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Obviněnému R. M. byl podle §220 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon soud podmíněně odložil podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu čtyř let. Rovněž mu bylo podle §82 odst. 2 tr. zákoníku uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Obviněného J. Ž. soud odsoudil podle §220 odst. 3 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců a pro jeho výkon jej zařadil podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. řádu soud uložil oběma obviněným povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozené Tělocvičné jednotě Sokol Slavkov u Brna (dále jen „TJ Sokol“) škodu ve výši 7 379 720 Kč.
Výše uvedeného trestného činu se obvinění ve stručnosti dopustili tím, že dne 21. 12. 2010 v notářské kanceláři JUDr. Přemysla Kalouse v B. uzavřeli a podepsali jako činovníci statutárního orgánu (obviněný R. M. jako starosta a obviněný J. Ž. jako jednatel) TJ Sokol formou notářského zápisu dohodu o uznání dluhu a dohodu o přímé vykonatelnosti ve věci bezdůvodně vytvořených pohledávek specifikovaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně v celkové výši 7 379 720 Kč věřitele J. Ž. za dlužníkem TJ Sokol, čímž současně TJ Sokol zavázali tyto sporné pohledávky uhradit nejpozději do 10. 1. 2011, tj. ve lhůtě pouhých 20 dnů k rukám věřitele J. Ž., přestože věděli, že TJ Sokol nedisponuje takovými finančními prostředky, a tuto dohodu o uznání dluhu a přímé vykonatelnosti uzavřeli v rozporu se stanovami České obce sokolské (dále jen „ČOS“), konkrétně s článkem 7.6.5. (podle znění stanov ČOS účinných od 21. 6. 2010 správně: s článkem 7.6.5.2. ), podle kterého o zásadních otázkách hospodaření jednoty rozhoduje Valná hromada, která tento úkon nikdy neprojednávala, neschválila a neměla o něm žádné vědomí, obviněný J. Ž. též v rozporu s článkem 5.3.3., podle kterého má každý člen ČOS povinnost nepoškozovat zájmy jednoty v případě možného střetu zájmů, a oba rovněž v rozporu s povinností každého člena ČOS chránit majetek jednot a přispívat k jeho hospodárnému využití, následně obviněný J. Ž. jako věřitel výše uznanou pohledávku dne 5. 1. 2011 převedl na svého syna M. Ž., který neprodleně podal návrh na zahájení exekučního řízení k provedení exekuce veškerého majetku TJ Sokol, v důsledku kterého TJ Sokol pozbyla nemovitý majetek, a to sportoviště a rekreační plochy, a svým jednáním tak poškozené TJ Sokol způsobili škodu ve výši nejméně 7 379 720 Kč.
Proti tomuto rozsudku podali oba obvinění odvolání, která Krajský soud v Brně zamítl podle §256 tr. řádu jako nedůvodná usnesením ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 5 To 355/2015.
Citované rozhodnutí soudu druhého stupně napadli obvinění dovoláním vypracovaným ve shodném znění prostřednictvím společného obhájce JUDr. Alexandra Netta. Tento mimořádný opravný prostředek založili na dovolacím důvodu uvedeném v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Dovolatelé namítli, že podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. 11 Tdo 869/2003, se ustanovení o trestném činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 tr. zákoníku vztahuje jen na pachatele, kterému vznikla povinnost opatrovat (spravovat) cizí majetek ze zákona nebo na základě smlouvy . Činnost občanských sdružení (tedy i činnost ČOS) v předmětné době upravoval zákon č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „zákon o sdružování občanů“). V ustanovení §3 odst. 3 tohoto zákona je pouze uvedeno, že práva a povinnosti členů sdružení jsou upraveny stanovami sdružení; zákon nikde neukládá osobám v pozici jednatele či starosty povinnost spravovat majetek občanského sdružení. Odkaz odvolacího soudu na znění stanov ČOS je nepřípadný, neboť ustanovení §220 tr. zákoníku výslovně požaduje, aby šlo o zákonnou povinnost, nikoli povinnost stanovenou podzákonným předpisem (tj. stanovami občanského sdružení).
Rovněž podle dovolatelů nelze akceptovat právní závěr odvolacího soudu, že „přijetím a zastáváním funkce starosty, resp. jednatele, dali konkludentní souhlas s přijetím povinností opatrovat nebo spravovat majetek ve vlastnictví TJ Sokol“. Podle jejich názoru samotné členství v TJ Sokol (včetně zastávání funkce starosty a jednatele) bez dalšího nezakládá zákonnou povinnost každého jednotlivého člena k opatrování nebo ke spravování majetku ČOS , jejíž nesplnění by mohlo vést k vyvození trestní odpovědnosti podle §220 tr. zákoníku. Na základě uvedených skutečností dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud podle §265o tr. řádu odložil či přerušil výkon rozhodnutí ohledně J. Ž., a následně aby zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a rozhodl ve věci sám tak, že se oba obvinění zprošťují obžaloby podle §226 písm. b) tr. řádu.
Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněných vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Jiřího Siegela (dále jen „státní zástupce“). Uplatněná argumentace podle jeho názoru odpovídá zvolenému dovolacímu důvodu, nepovažuje ji však za důvodnou. Těžiště námitek obou obviněných se týká existence zákonného znaku porušení zákonem uložené povinnosti spravovat cizí majetek. Státní zástupce je přesvědčen, že taková povinnost může vyplývat nejen ze zákonného ustanovení, ale i z interního předpisu určitého subjektu, který však byl na základě zákona vydán. V tomto směru odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. 11 Tdo 869/2003, ze kterého má vyplývat, že stanovy občanského sdružení mají zákonný podklad, když úprava práv a povinností členů sdružení obsažená ve stanovách se opírá o ustanovení §3 odst. 3 zákona o sdružování občanů. Takový závěr (povinnost spravovat nebo opatrovat cizí majetek může vyplývat i ze stanov občanského sdružení) je potom obsažen i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2000, sp. zn. 5 Tzn 97/2000. Povinnost uloženou v článku 5.3.3. stanov ČOS je proto možné považovat za povinnost stanovenou zákonem. Jde sice o povinnost vymezenou dosti obecně, tato skutečnost však podle státního zástupce nemůže vyloučit trestní odpovědnost podle §220 tr. zákoníku, což je možné dovodit i z argumentace Nejvyššího soudu uvedené v rozhodnutí uveřejněném pod č. 25/2008 Sb. rozh. tr. Státní zástupce dodal, že článek 7.6.5. stanov, který byl citován v tzv. skutkové větě výroku o vině rozhodnutí soudu prvního stupně, sice nelze považovat za ustanovení, ze kterého by obviněným vyplývala povinnost spravovat cizí majetek, na druhou stranu tato okolnost dokresluje existenci subjektivní stránky trestného činu.
Závěrem svého vyjádření státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, protože v nich obsažené dovolací námitky jsou zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněných obsahují veškeré náležitosti a byly splněny i všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení v této věci. Poté se zabýval uplatněnými výhradami z hlediska namítaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Ten je možné úspěšně uplatnit v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že vytýkaná vada napadeného rozhodnutí musí spočívat v porušení hmotněprávního ustanovení trestního zákoníku či jiné právní normy, kterou je nutné použít při zkoumání trestní odpovědnosti obviněného z pohledu hmotněprávních podmínek trestnosti činu. Totéž platí u jiné skutkové okolnosti, která by mohla být soudy nesprávně posouzena podle jiného ustanovení příslušné hmotněprávní úpravy, než jaká na ni dopadala. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu tedy nelze namítat nedostatky v učiněných skutkových zjištěních, ani procesní vady spočívající v nesprávném způsobu hodnocení důkazů, nedostatečném rozsahu dokazování apod., neboť v takovém případě by se jednalo o námitky vytýkající pochybení při aplikaci procesních předpisů (viz zejména §2 odst. 5, 6 tr. řádu, §89 a násl. tr. řádu, §207 a násl. tr. řádu a §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tento dovolací důvod může být naplněn pouze právní a nikoli skutkovou vadou, a to pouze tou, která má hmotněprávní charakter. V návaznosti na shora uvedené Nejvyšší soud konstatuje, že námitky obviněných je možno podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Základní otázkou, kterou oba odvolatelé učinili předmětem svého nesouhlasu s odsuzujícími rozhodnutími soudů nižších stupňů, a která vytýká nesprávné hmotněprávní posouzení skutku, je, zda pro naplnění skutkové podstaty trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 tr. zákoníku je „postačující“, aby v případě občanských sdružení byla povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek uložena toliko stanovami těchto sdružení, nikoli přímo zákonem o sdružování občanů, který v době trestného jednání obviněných upravoval činnost TJ Sokol (tj. občanského sdružení). Soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích dovodily (soud prvního stupně na straně 13 rozsudku a soud odvolací na straně 5 usnesení), že obvinění porušili povinnost spravovat majetek TJ Sokol uloženou jim podle zákona . Byť byla tato povinnost vymezena „pouze“ ve stanovách ČOS (v čl. 5.3.3.), ty byly vydány v souladu s §3 odst. 3 zákona o sdružování občanů, tedy na základě zákonného zmocnění. Podle soudů obou stupňů je tedy možno uzavřít, že povinnost spravovat cizí majetek, jež vyplývá ze stanov ČOS, je povinností uloženou podle zákona.
Proti této argumentaci se však obvinění ohradili ve svém dovolání námitkou, že ustanovení §220 tr. zákoníku výslovně požaduje, aby šlo o zákonnou povinnost . Proto odkaz na zákonné zmocnění obsažené v zákoně o sdružování občanů považují za zcela nedostatečný pro vyvození jejich trestní odpovědnosti za citovaný trestný čin.
Posledně citovaný právní názor obou dovolatelů je sice správný, avšak zcela pomíjí zákonnou úpravu skutkové podstaty trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 tr. zákoníku. Dopustí se jej ten, kdo poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, a tím jinému způsobí škodu nikoli malou. „Povinnost“ řádné péče o cizí majetek jako jeden ze znaků této základní skutkové podstaty tak může pachateli vyplývat přímo ze zákona (např. z občanského zákoníku či občanského soudního řádu, z insolvenčního zákona apod.), nebo takovou povinnost může pachatel převzít smluvně. Nezřídka dochází v praxi k případům kombinace obou zákonných alternativ vzniku povinnosti opatrovat či spravovat cizí majetek, avšak pro trestní odpovědnost pachatele je při naplnění dalších zákonných znaků této skutkové podstaty dostačující existence jedné z těchto vatiant. V tomto směru tedy nemůže argument dovolatelů obstát, neboť je v rozporu se zákonnou definicí skutkové podstaty §220 odst. 1 tr. zákoníku.
Oproti tomu musí Nejvyšší soud přisvědčit námitce obviněných do té míry, že byť je povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek zcela nepochybně zakotvena v článku 5.3.3. stanov ČOS, nejde o povinnost uloženou zákonem. Na druhou stranu, jak již bylo připomenuto výše, trestní zákoník postihuje v základní skutkové podstatě §220 tr. zákoníku také porušení smluvně převzaté povinnosti spravovat či opatrovat cizí majetek. V případě obviněných došlo k porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek uložené výslovně všem členům ČOS ve stanovách, které představují smlouvu sui generis. Z výše uvedených důvodů je tzv. právní věta výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně zjevně nesprávná, neboť odkazuje na alternativní znak porušení zákonem uložené povinnosti, ačkoli správně obvinění porušili smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek.
Stanovy obchodních společností a družstev (tj. obchodních korporací) jsou konstantně soudní praxí považovány za smlouvu sui generis a jejich právní úprava spadá do oblasti práva soukromého (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 29 Odo 382/2005, publikovaný pod č. C 4526 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, sešit 4, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha; rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 51/2001 Sb. rozh. obč., a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 146/2003, publikovaný pod č. C 2120 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, svazek 27, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha). Výše uvedený závěr lze nepochybně vztáhnout i na stanovy sdružení , neboť právní povaha stanov družstva a sdružení je shodná (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3196/2007). Stanovy tedy nemají povahu zákonného, resp. podzákonného předpisu, nelze je považovat za obecně závazný normativní akt. Zákon č. 83/1990, o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů, jehož předmětem byla až do 31. 12. 2013 realizace ústavního práva občanů svobodně se sdružovat výslovně zakotveného v článku 20 Listiny základních práv a svobod, neobsahuje žádné „zmocňovací“ ustanovení k vydání stanov jako vnitřního předpisu. V jeho §3 odst. 3 je určeno, že „práva a povinnosti člena sdružení upravují stanovy sdružení“. To znamená, že vnitřní uspořádání a způsob fungování občanského sdružení, resp. spolku a práva a povinnosti jednotlivých členů neupravuje žádný zákonný předpis, nýbrž tato pravidla jsou vymezena výlučně ve stanovách, s nimiž je každý vstupující člen povinen se seznámit, neboť se pro něho přijetím stávají závaznými. Citovaný zákon označuje v §6 odst. 2 povinné náležitosti stanov, které jsou nezbytnou součástí návrhu na registraci sdružení, o němž rozhoduje ministerstvo vnitra.
V otázce nahlížení na stanovy občanských sdružení, resp. spolků jako na smlouvu sui generis nedošlo k žádnému odchýlení se od dosavadní judikatury ani přijetím nové právní úpravy spolkového práva provedené zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který nabyl účinnosti od 1. 1. 2014, a zcela nahradil původní zákon o sdružování občanů (zavedl též nový pojem pro občanské sdružení – spolek, viz §214 a násl. občanského zákoníku). Podle důvodové zprávy k občanskému zákoníku je spolek založen přijetím stanov, tedy smlouvou uzavřenou buď konvenčním způsobem, nebo přijetím stanov na ustavující schůzi. K založení spolku tak nově dochází jednoznačně vymezenou procedurou na základě vícestranného soukromoprávního úkonu, a to buď dohodou zakladatelů o obsahu stanov, nebo usnesením ustavující schůze (viz ELIÁŠ, K. a kol., Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou. Ostrava: Sagit, 2012, s. 145).
Naopak za zcela nesprávný lze označit názor obviněných, že stanovy jsou „pouze podzákonným předpisem“, proto porušení povinností v nich stanovených nemůže založit trestní odpovědnost osob za trestný čin podle §220 tr. zákoníku. Jak bylo již shora řečeno, stanovy skutečně nejsou zákonným (ani tzv. podzákonným) předpisem, což nakonec ani nebylo soudy tvrzeno. Povinnosti vyplývající ze stanov pro členy občanského sdružení (spolku) nejsou stanoveny zákonem, tudíž jejich porušení nemůže být považováno za „porušení zákonné povinnosti“, jak vyžaduje shora citovaná alternativa skutkové podstaty trestného činu podle §220 odst. 1 tr. zákoníku. To však nemění nic na skutečnosti, že stanovy ČOS jsou závazné (zásada „smlouva zavazuje“), a to jak z hlediska práv tak i povinností jednotlivých členů občanského sdružení (spolku). K závaznosti stanov občanského sdružení se vyjádřil i Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 25. 8. 1998, sp. zn. III. ÚS 195/98, publikovaném pod č. 50 ve svazku 11, str. 365 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a taktéž Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2669/2006, uveřejněném pod č. C 4854 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, sešit 4, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, podle kterých se stanovy příslušného sdružení registrací stávají závaznými a závazně upravují otázky, které byly úpravě stanovami svěřeny. Stanovy tudíž nemají povahu „soukromé listiny“, ale jsou závazným dokumentem, u něhož sice neplatí princip formální publikace jako u zákona, avšak předmětné otázky jsou v nich závazně upraveny. Proto v okamžiku vzniku členství je každý člen povinen respektovat pravidla, na něž při dobrovolném vstupu do určitého občanského sdružení (spolku) přistoupil.
Ve vztahu k projednávané věci měl každý člen ČOS (tj. nejen funkcionáři orgánů TJ Sokol) povinnost opatrovat a spravovat cizí majetek. V článku 4.1. stanov je mj. uvedeno, že „členy ČOS se mohou stát ti, kteří se ke členství dobrovolně písemně přihlásí a souhlasí se stanovami ČOS“. Vzhledem k tomu, že oba obvinění byli členy ČOS, museli před vznikem členství podat písemnou přihlášku a výslovně (tedy nikoli pouze konkludentně) souhlasit se stanovami ČOS. Přičemž každý člen ČOS má podle článku 5.3.3. stanov povinnost „chránit podle svých možností majetek jednot, žup a ČOS proti zneužití, zničení nebo odcizení a přispívat k jeho hospodárnému využití, nepoškozovat ekonomické zájmy jednot, žup a ČOS, zejména v případě možných střetů zájmů“. Je tak možné uzavřít, že povinnost obou obviněných řádně opatrovat a spravovat majetek TJ Sokol nebyla vázána na výkon jejich funkcí v tomto občanském sdružení (starosta a jednatel tělovýchovné jednoty), ale k jejímu plnění se dobrovolně zavázali a s jejím obsahem výslovně souhlasili přijetím členství v ČOS (tj. v případě opatrování majetku ČOS se jedná o povinnost ochraňovat majetek před jeho znehodnocením či poškozením apod., a v případě správy majetku ČOS o povinnost pečlivě rozhodovat o zcizování majetku tak, aby za něj sdružení obdrželo odpovídající protihodnotu apod.). Proto i když dovolatelé činili úkony, ke kterým neměli z titulu své funkce (starosta a jednatel TJ Sokol) oprávnění, měli stále povinnost řádně opatrovat a spravovat majetek TJ Sokol Slavkov u Brna ve smyslu, jak předpokládá skutková podstata trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 tr. zákoníku.
Obvinění ve svém dovolání stejně jako v odvolání na podporu svého právního názoru odkázali na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. 11 Tdo 869/2003, s tím, že ve skutkově obdobném případě (jednalo se zde o povinnost předsedy závodního výboru odborové organizace spravovat nebo opatrovat cizí majetek, jež měla být dovozena rovněž ze stanov) byl obviněný zproštěn obžaloby pro trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, odst. 2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009, s tím, že mu tato povinnost nevyplývala ze zákona ani ze smlouvy. S touto námitkou se zcela správně vypořádal odvolací soud na straně 6 svého usnesení v tom smyslu, že předmětné rozhodnutí je založeno na odlišných skutkových okolnostech. V tehdejších stanovách odborové organizace nebyla v žádném článku stanovena taková povinnost, která by mohla svým obsahem odpovídat povinnosti opatrovat a spravovat cizí majetek ve smyslu zákonného znaku skutkové podstaty trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 tr. zákona (nyní porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 tr. zákoníku). Ani z článku IV. odst. 33 stanov, který ukládal povinnost hospodařit s finančními prostředky odborové organizace závodnímu výboru podle rozpočtu a zásad schválených členskou schůzí, nebylo možné dovodit konkrétní povinnost člena odborové organizace spravovat či opatrovat majetek odborů. Jinak je tomu v tomto případě, kdy stanovy ČOS ve svém článku 5.3.3. citovaném shora takovou povinnost výslovně ukládají každému členu ČOS.
Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že stanovy ČOS v podstatě neumožňují jednotlivým členům sdružení, pokud jsou v nich obsažená pravidla respektována, samostatně rozhodovat o významných majetkových dispozicích v rámci ČOS. Taková pravomoc je svěřena Výboru jednoty (tj. statutárnímu a výkonnému orgánu), pokud nejsou podle stanov ČOS tyto věci vyhrazeny jinému orgánu (viz článek 7.7.1. stanov, např. Valné hromadě tělocvičné jednoty jako základní organizační jednotky ČOS sdružené v župě). Majetkové dispozice, jak jsou popsány ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku, tudíž mohla činit podle článku 7.6.5.2. stanov Valná hromada TJ Sokol Slavkov u Brna v souladu s ustanovením článku 10.1. stanov. Obvinění však toto pravidlo vědomě nerespektovali, své právní úkony popsané v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně zatajili nejen před uvedeným orgánem tělovýchovné jednoty, ale i před dalšími členy tohoto občanského sdružení (dnes spolku). Ve svém důsledku tak poškodili ekonomické zájmy TJ Sokol Slavkov u Brna tak, že ji v podstatě připravili nejméně o nemovitý majetek – sportoviště a rekreační plochy zapsané v katastrálním území S. u B. na listu vlastnictví č. ...
Přestože se Nejvyšší soud musel ztotožnit s částí výhrad obou obviněných, jež uplatnili v rámci svých mimořádných opravných prostředků, a které odpovídaly označenému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neshledal současně podmínky pro zrušení napadeného usnesení a jemu předcházejícího rozsudku soudu prvního stupně. Nesprávné hmotněprávní posouzení skutku lze spatřovat pouze v právním názoru soudů obou stupňů ohledně povahy povinnosti obsažené v článku 5.3.3. stanov ČOS jako povinnosti uložené zákonem. Proto i přes nesprávné označení alternativy znaku skutkové podstaty §220 odst. 1 tr. zákoníku v tzv. právní větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně je z výsledků provedeného dokazování zcela zřejmé, že dovolatelé svým jednáním porušili povinnost opatrovat a spravovat cizí majetek, která jim vyplývala ze smlouvy (z citovaného článku stanov jako smlouvy sui generis). Případná náprava zjištěné vady v novém řízení před soudy nižších stupňů by nemohla vést k jiné změně odsuzujícího rozhodnutí než označení správné alternativy objektivní stránky trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Samotné projednání dovolání by proto nemohlo zásadně ovlivnit postavení obou obviněných. Z výše uvedených důvodů a rovněž proto, že otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu, Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněných podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu dovolací soud rozhodl v neveřejném zasedání.
Pokud jde o návrh obviněného J. Ž. na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí, Nejvyšší soud se jím nezabýval, neboť podle ustanovení §265h odst. 3 tr. řádu může takový návrh učinit jen předseda senátu soudu, jenž ve věci rozhodoval v prvním stupni. Bez takového návrhu tak Nejvyšší soud může učinit podle §265o odst. 1 tr. řádu, avšak vzhledem ke způsobu rozhodnutí o dovolání obviněného neshledal dovolací soud pro takový postup důvod.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 25. 5. 2016
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu