ECLI:CZ:NS:2016:5.TDO.57.2016.1
sp. zn. 5 Tdo 57/2016-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. ledna 2016 o dovolání, které podal obviněný P. P. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. 6 To 36/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 1/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2014, sp. zn. 1 T 1/2014, byl obviněný P. P. uznán vinným přečinem dotačního podvodu podle §212 odst. 1, 4 tr. zákoníku a jednak zločinem poškození finančních zájmů Evropských společenství podle §260 odst. 1, 4 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž této trestné činnosti se měl obviněný dopustit ve stručnosti tím, že jako manažer a koordinátor projektu „Management lidských zdrojů v cestovním ruchu“, který se zavázal realizovat jako zaměstnanec obchodní společnosti P.M.P.G. Company, s. r. o. v souvislosti s uzavřením „Smlouvy o realizaci grantového projektu v rámci globálního grantu č. ... Podpora nabídky dalšího vzdělávání v Kraji Vysočina Operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost spolufinancovaného ze státního rozpočtu České republiky a Evropského sociálního fondu“ (dále jen „Smlouva“) s rozpočtem způsobilých výdajů ve výši 3 787 847,20 Kč, měl vytvářet textový podklad ke vzdělávacím modulům, které měly být součástí e-learningové aplikace, přičemž Krajskému úřadu Kraje Vysočina předkládal jako přílohu monitorovacích zpráv, které byly podkladem pro čerpání mzdových prostředků, dokument v různém stupni rozpracování, čímž měl prokazovat oprávněnost tohoto čerpání, když současně s první monitorovací zprávou zaslal žádost o platbu ve výši 326 919 Kč, ve druhé monitorovací zprávě požádal o proplacení částky 360 903 Kč a ve třetí monitorovací zprávě požádal o proplacení částky 412 693 Kč, přičemž Krajem Vysočina byla již dne 7. 1. 2011 vyplacena záloha ve výši 757 569,44 Kč a dne 22. 9. 2011 byla proplacena první žádost o platbu ve výši 326 919 Kč, avšak při provedení veřejnoprávní kontroly, kterou provedli zástupci Kraje Vysočina dne 7. 11. 2011 bylo zjištěno, že vytvářený text se z velké části nebo s menšími obměnami shoduje se skripty nazvanými „Řízení lidských zdrojů pro cestovní ruch“, která byla vytvořena v roce 2008 pro jiný projekt obchodní společnosti WGW Group, a. s. zastoupenou obviněným v postavení předsedy představenstva, tedy Krajem Vysočina byly vyplaceny finanční prostředky ve výši 1 084 488,44 Kč, v rozsahu 15 % z rozpočtu Kraje Vysočina (162 673 Kč) a 85 % z rozpočtu Evropského sociálního fondu (921 815,55), než bylo ze strany Kraje Vysočina od smlouvy se společností P.M.P.G. Company, s. r. o. odstoupeno a společnost byla vyzvána k vrácení do té doby poskytnutých finančních prostředků, popsaným jednáním tak ze strany obviněného P. P. došlo k neoprávněnému vyčerpání částky 1 084 488,44 Kč ve shora uvedeném členění a k pokusu o neoprávněné čerpání finančních prostředků (dotací) ve výši 1 073 796 Kč, v členění 15 % z rozpočtu Kraje Vysočina (161 069,40 Kč) a 85 % z Evropského sociálního fondu (912 726,60 Kč), neboť předkládané výkazy, které měly prokazovat oprávněnost nákladů spojených s tvorbou dokumentu, byly hrubě zkreslené, o čemž obviněný, jako koordinátor projektu a překladatel monitorovacích zpráv, musel vědět.
Za tyto trestné činy byl obviněný P. P. odsouzen podle §260 odst. 4, §43 odst. 1 a §58 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl odložen podle §81 odst. 1 a §82 odst. 2 tr. zákoníku na zkušební dobu v trvání dvou let.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, které Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. 6 To 36/2015, zamítl podle §256 tr. řádu jako nedůvodné.
Usnesení Vrchního soudu v Praze napadl v celém rozsahu obviněný dovoláním prostřednictvím svého obhájce Mgr. Roberta Vladyky. Tento svůj mimořádný opravný prostředek opřel o důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu.
Obviněný má za to, že v projednávaném případě měl být proveden jím navržený důkaz, znalecký posudek z oboru jazykovědy, který měl zodpovědět odbornou otázku, zda-li se textový podklad pro materiál „Školení a vzdělávání pracovníků v cestovním ruchu“ shoduje, případně z jaké části, s materiálem „Management lidských zdrojů v cestovním ruchu“. Vypracování takového posudku navrhl obviněný na popud úvahy soudu prvního stupně, soud odvolací však neshledal důvod pro přibrání nového znalce. Tím došlo podle obviněného ke zkrácení jeho práva na obhajobu a spravedlivý proces, navíc pokud odvolací soud zamítnutí doplnění dokazování ani řádně neodůvodnil.
Ve věci je navíc podle obviněného dán extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, neboť s ohledem na znalecký posudek Prof. Ing. Vladimíra Smejkala, CSc., resp. na Dodatek č. 1 k tomuto znaleckému posudku ze dne 30. 11. 2013, nemohly soudy obou stupňů učinit skutkové zjištění, že skripta „Školení a vzdělávání pracovníků v cestovním ruchu“ se z velké části shodují s textem „Management lidských zdrojů v cestovním ruchu“. Naopak, vyjádřil názor, že z dodatku jasně vyplývá, že nový projekt je z celých 63 % zcela novým a inovativním dílem.
K doplnění své argumentace obviněný odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného obsahuje zákonné náležitosti a byly splněny i všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení v této věci.
Svůj mimořádný opravný prostředek opřel obviněný o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu ve spojení s důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) tr. řádu, přestože v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Předpokladem úspěšného uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je námitka nesprávné aplikace ustanovení hmotného práva, tedy hmotněprávního posouzení skutku nebo hmotněprávního posouzení jiné skutkové okolnosti. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné vytýkat buď nesprávnou právní kvalifikaci skutku v rozsahu zjištěném soudy nižších stupňů, nebo vadu jiného hmotněprávního posouzení. Úspěšné uplatnění tohoto důvodu dovolání je proto možné jen v rámci skutkových zjištění, která se stala podkladem výroku o vině, a to konkrétními námitkami proti vadě spočívající v aplikaci hmotného práva. To znamená, že dovolatel může tvrdit, že skutek není tím trestným činem, za který jej soudy označily, nýbrž je nutné jej právně posoudit podle jiného ustanovení trestního zákona, event. na jinou skutkovou okolnost aplikovat jiný hmotněprávní předpis, a dále může namítat, že skutek nenaplňuje znaky žádného z trestných činů.
Ze stručné reprodukce obsahu dovolání je zřejmé, že podstata jeho výhrad spočívá v odmítnutí výsledku skutkových zjištění, jak vyplývají z výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, které akceptoval i soud odvolací. Obviněný především téměř zcela shodně zopakoval nesouhlasné stanovisko ke svému odsouzení, jak je vyjádřil již ve svém řádném opravném prostředku - odvolání. Navíc se jedná o součást jeho obhajoby od počátku trestního stíhání, v jejímž rámci vytrvale odmítá závěry znaleckého posudku i jeho Dodatku č. 1 a trvá na své verzi o originalitě a inovativním přínosu jím dodaného textu, který sloužil jako podklad ke vzdělávacím modulům v rámci projektu „Management lidských zdrojů v cestovním ruchu“, a zároveň se domáhá zpracování nového znaleckého posudku z oboru „jazykověda“.
V této souvislosti je nutné připomenout, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jímž je možné zvrátit již pravomocné rozhodnutí soudů. Jeho uplatnění proto není možné v tak široké míře, jako řádný opravný prostředek - odvolání. Těžiště dokazování je převážně soustředěno do řízení před soudem prvního stupně a právě již z důvodu omezené možnosti provádět či opakovat důkazy podle zásad ústnosti a bezprostřednosti (srov. §267r odst. 7 tr. řádu) nemá Nejvyšší soud možnost bez dalšího přehodnocovat důkazy provedené před soudy nižších stupňů, a je vázán skutkovým zjištěním, k němuž tyto soudy dospěly.
Podle obviněného odvolací soud pochybil, neboť nevyhověl jeho požadavku na doplnění dokazování a tento svůj postup náležitě neodůvodnil, čímž mělo dojít k zásahu do práv obviněného na spravedlivý proces. Tuto argumentaci je však nutné odmítnout, a to z následujících důvodů.
Městský soud v Praze jako soud prvního stupně na str. 13 svého rozsudku sice konstatoval, že ve věci by bylo vhodnější vypracování znaleckého posudku z oboru jazykověda, nikoli literární věda, avšak dodal k tomu, že znalecký posudek je pro posouzení věci irelevantní, neboť již z pouhého porovnání obou textů je na první pohled evidentní obsahová a významová shoda skript představujících podklad pro e-learningové moduly projektu „Management lidských zdrojů v cestovním ruchu“ předložených nyní Krajskému úřadu Kraje Vysočina s materiálem „Řízení lidských zdrojů pro cestovní ruch“, který byl obviněným vytvořen již v roce 2008 pro jiný projekt. Obviněný tak evidentně vytrhl z kontextu pouze část argumentace soudu prvního stupně, aniž by ovšem zohlednil i navazující úvahy, z nichž vyplývala značná shoda obou výše označených textů (např. výsledek veřejnoprávní kontroly na č. l. 20 až 23 trestního spisu). Z těchto důvodů tedy neshledal soud prvního stupně potřebu doplnit dokazování o další znalecký posudek (z příbuzného oboru), neboť měl dostatečné podklady o sporné otázce shodnosti srovnávaných písemných materiálů. Odvolací soud se rovněž ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že dokazování bylo provedeno v dostatečném rozsahu.
V této souvislosti Nejvyšší soud nad rámec dovolacího přezkumu připomíná, že v souladu s principem nezávislosti soudů vyplývajícího z článku 81 Ústavy České republiky, mají soudy oprávnění samy posuzovat, zda v určitém stadiu trestního řízení je potřeba doplnit dokazování, nebo zda je možné rozhodnout na podkladě důkazů již ve věci opatřených a provedených. V takových případech nejde o porušení pravidel spravedlivého procesu opomenutím důkazů, ale pouze o výraz práva obhajoby i obžaloby, či jiných účastníků soudního řízení, činit procesní návrhy mj. i na provedení určitých důkazů. Tomuto oprávnění však na druhé straně neodpovídá povinnost soudů stranám vyhovět, nýbrž s ohledem na již zmíněnou zásadu nezávislosti a nestrannosti soudní moci postačí vyložit, z jakých důvodů soud navržené důkazy neprovedl. (Srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný pod č. 81/1995 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 4. 2010, sp. zn. II. ÚS 76/10.)
Obviněný dále namítl extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, konkrétně znaleckým posudkem Prof. Ing. Vladimíra Smejkala, CSc. z oboru školství a kultura, odvětví literární umění, resp. jeho následným Dodatkem č. 1. Avšak i tato námitka nesměřuje proti pochybení v aplikaci hmotného práva, nýbrž zpochybňuje skutkový závěr soudů nižších stupňů. Nad rámec dovolacího přezkumu považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout, že pojmu tzv. extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy používá především Ústavní soud k odůvodnění své rozhodovací praxe, kdy ve výjimečných případech, na podkladě ústavních stížností, zasahuje do pravomocných rozhodnutí obecných soudů. Svou dosavadní judikaturou Ústavní soud vymezil tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces a vyžadují tak zásah Ústavního soudu. První skupinu tvoří případy tzv. opomenutých důkazů, tedy situace, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení bez adekvátního odůvodnění. Do druhé skupiny náleží důkazy, které nebyly získány procesně přípustným způsobem a neměly tak být podkladem skutkových zjištění soudů. Třetí oblast tvoří právě situace extrémního rozporu, ve kterých došlo k tzv. deformaci důkazů, tedy pokud skutkový závěr soudů nemá oporu ve výsledcích dokazování (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04 a sp. zn. II. ÚS 182/02, ze dne 11. 11. 2003, publikované pod č. 172/2004 a 130/2003 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu). V trestní věci obviněného P. P. však nedošlo k jakékoli vadě v procesu dokazování a následném hodnocení provedených důkazů způsobem, jaký by odpovídal kterékoli z výše uvedených skupin vad, jež by znamenaly zásah do ústavně zaručených práv dovolatele.
Pokud obviněný napadá zjištění soudu prvního stupně, že jím vytvořený text vzdělávacích modulů projektu „Management lidských zdrojů v cestovním ruchu“ je obsahově shodný s textem skript „Řízení lidských zdrojů pro cestovní ruch“, a to z větší části, nelze takový závěr považovat „extrémně nesouladným“ s provedenými důkazy, zejména jak vytkl soudu obviněný s Dodatkem č. 1 znaleckého posudku Prof. Vladimíra Smejkala. Tento znalec stanovil naprostou totožnost ve 37 % obsahu porovnávaných textů. Nejvyšší soud zde sdílí názor soudu prvního stupně, případně lze odkázat přímo na vyjádření svědka Ing. J. J., zaměstnance příslušného odboru Krajského úřadu Kraje Vysočina, že zadání daného grantu předpokládalo zpracovat materiály inovativním způsobem, tedy takovým, jaký dosud na trhu není dostupný (srov. protokol o hlavním líčení na č. l. 568 tr. spisu). Pokud obviněný rozpracoval původní podklady, jak je zjevné již z pouhého porovnání obou textů, není závěr soudů v rozporu s provedenými důkazy, naopak z nich přímo vychází.
Jak již bylo naznačeno, soudy při rozhodování o vině obviněného nevycházely pouze ze závěru znaleckého posudku či jeho dodatku, ale hodnotily celou řadu dalších důkazů. Zejména výsledky průběžné kontroly projektu „Management lidských zdrojů v cestovním ruchu“ u obchodní společnosti P.M.P.G. Company, s. r. o., zahájené dne 20. 10. 2011 zaměstnanci Krajského úřadu Kraje Vysočina (viz protokol o výsledku veřejnosprávní kontroly na č. l. 20 až 23 trestního spisu) svědčí o tom, že obviněný ve třech po sobě následujících monitorovacích zprávách zaslal v rámci povinné přílohy text téměř identický s již zmíněným studijním materiálem „Řízení lidských zdrojů pro cestovní ruch“. Je zřejmé, že i tito (laičtí) členové kontrolní skupiny byli schopni rozeznat, že text byl vždy v různém stupni rozpracování, tedy pouze prodloužen o několik dalších stran, a finální verzi studijního materiálu obviněný zástupcům Krajského úřadu Kraje Vysočina předložil až po provedené kontrole a zjištění nesouladu realizace projektu a předložených podkladů, přičemž právě na základě výsledné zprávy o kontrole rozhodl ředitel Krajského úřadu o odstoupení od smlouvy s obchodní společností P.M.P.G. Company, s. r. o. Naprosto správně proto označil soud prvního stupně za účelovou a důkazy vyvrácenou obhajobu obviněného, spočívající v tvrzení, že monitorovací zprávy s úryvky textů zaslal třikrát po sobě omylem. Snahu napravit své předchozí protiprávní jednání projevil obviněný až po jeho odhalení, avšak za situace, kdy již došlo k vyplacení více jak jednoho milionu Kč z dotačních prostředků.
Druhý z označených dovolacích důvodů, podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, zákon vymezuje ve dvou variantách. Vzhledem k tomu, že odvolací soud projednal odvolání obviněného ve veřejném zasedání, nelze uvažovat o první alternativě. Druhá dopadá na situace, kdy již v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu, přičemž obviněný uplatnil konkrétně důvod uvedený pod písmenem g). Vzhledem k tomu, že dovolání neobsahovalo jedinou námitku vytýkající porušení hmotného práva, jak předpokládá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, nemohlo dojít k naplnění ani druhé alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu.
Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněného P. P. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jako dovolání podané z jiného než zákonného důvodu. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu učinil Nejvyšší soud své rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou
obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 27. ledna 2016
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu