ECLI:CZ:NS:2016:5.TDO.584.2016.1
sp. zn. 5 Tdo 584/2016-97
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 6. 2016 o dovoláních, která podali obvinění Z. F. a F. K. proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 7 To 353/2015, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 4 T 173/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných Z. F. a F. K. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 4 T 173/2011, byli oba obvinění uznáni vinnými pokračujícím trestným činem poškozování věřitele podle §256 odst. 2 písm. a), odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákon“), jehož se obviněný Z. F. dopustil jako organizátor podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zákona. Obviněnému Z. F. za shora uvedený trestný čin a za pokračující trestný čin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), jímž byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 2. 2013, sp. zn. 4 T 9/2011, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 5. 2013, sp. zn. 4 To 18/2013, a za pokračující trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zákona, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 4 T 73/2010, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 9. 2014, sp. zn. 7 To 236/2014, byl podle §43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti a půl roku, pro jehož výkon jej soud prvního stupně podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Okresní soud v Chebu současně zrušil výroky o trestech vyslovené shora označenými rozhodnutími včetně dalších obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněnému F. K. byl podle §256 odst. 4 tr. zákona uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon soud prvního stupně podmíněně odložil podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákona na zkušební dobu tři a půl roku. Podle §229 odst. 1 tr. řádu byly poškozené obchodní společnosti Credium, a. s., s Autoleasing, a. s. (dříve s Autoúvěr, a. s.), odkázány s nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákona se obvinění ve stručnosti dopustili tím, že poté, co obviněnému Z. F. jako tehdejšímu jednateli a společníku obchodní společnosti AUTOCENTRUM TOP-CAR, s. r. o., bylo známo, že tato obchodní společnosti nebude moci uhradit své závazky vyplývající z uzavřených úvěrových smluv vůči věřitelům - obchodním společnostem s Autoúvěr, a. s., Santander Consumer Finance, a. s., ČSOB Leasing, a. s., Credium, a. s., a že v důsledku neuhrazení těchto závazků přejde na tyto věřitele vlastnické právo k vozidlům, jejichž nákup byl financován prostřednictvím úvěrů, obviněný Z. F. a Ing. J. Č. jako tehdejší společník a prokurista obchodní společnosti AUTOCENTRUM TOP-CAR, s. r. o., založili dne 7. 11. 2008 prostřednictvím svých manželek J. F. a M. Č. obchodní společnost PRESTIGE CARS ML, s. r. o., ve které byly společnicemi, a jednatelem byl valnou hromadou jmenován tehdejší zaměstnanec obchodní společnosti AUTOCENTRUM TOP-CAR, s. r. o., obviněný F. K.; poté obviněný Z. F. a Ing. J. Č. převedli dne 5. 12. 2008 svůj obchodní podíl v obchodní společnosti AUTOCENTRUM TOP-CAR, s. r. o., na osobu F. K., nar. 23. 9. 1969, a téhož dne byli odvoláni ze svých funkcí jednatele a prokuristy obchodní společnosti AUTOCENTRUM TOP-CAR, s. r. o.,
v období nejméně od 7. 12. 2008 do 2. 2. 2009 v T. obviněný Z. F. v úmyslu zabránit budoucímu zabavení vozidel v důsledku přechodu vlastnického práva na věřitele, a v úmyslu tato motorová vozidla následně prodat a finanční prostředky získané prodejem si ponechat, zosnoval vyhotovení fiktivních smluv a dalších dokladů, jimiž předstírali prodej předmětných vozidel obchodní společností AUTOCENTRUM TOP-CAR, s. r. o., do vlastnictví obchodní společnosti PRESTIGE CARS ML, s. r. o., a navazující prodeje těchto vozidel dalším osobám řídil a organizoval,
obviněný F. K. jako jednatel obchodní společnosti PRESTIGE CARS ML, s. r. o., tyto smlouvy jménem obchodní společnosti podepsal, ačkoli mu byl znám účel vyhotovení fiktivních smluv, přičemž tyto smlouvy (pro přesnou specifikaci kupních smluv i jednotlivých vozidel viz tzv. skutková věta výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně) nebyly současně podepsány osobou oprávněnou jednat jménem obchodní společnosti AUTOCENTRUM TOP-CAR, s. r. o., a nedošlo k zaplacení kupní ceny prodávající obchodní společnosti AUTOCENTRUM TOP-CAR, s. r. o., tato vozidla poté převzal do své moci a následně je v souladu s pokyny od obviněného Z. F. prodal dalším osobám a finanční prostředky takto získané si přisvojil,
ačkoli obvinění Z. F. a F. K. nebyli oprávněni jednat jménem obchodní společnosti AUTOCENTRUM TOP-CAR, s. r. o., a nebyli oprávněni nakládat s jejím majetkem, kdy za pomocí fiktivních smluv odstranili část majetku dlužníka (tj. obchodní společnosti AUTOCENTRUM TOP-CAR, s. r. o.) v hodnotě nejméně 13 389 100 Kč, a to ke škodě věřitelů - obchodních společností s Autoúvěr, a. s., Santander Consumer Finance, a. s., ČSOB Leasing, a. s., Credium, a. s., přičemž celkový dluh činil 19 103 094,26 Kč, a to konkrétně ve vztahu k obchodní společnosti s Autoúvěr, a. s., ve výši 4 517 338,10 Kč, k obchodní společnosti Santander Consumer Finance, a. s., ve výši 12 871 566,16 Kč, k obchodní společnosti Credium, a. s., ve výši 1 597 190 Kč, a k obchodní společnosti ČSOB Leasing, a. s., ve výši 117 000 Kč.
Proti tomuto rozsudku podali oba obvinění odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 7 To 353/2015, tak, že je podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodná.
Citované rozhodnutí soudu druhého stupně napadli obvinění dovoláním. Obviněný Z. F. podal toto dovolání prostřednictvím obhájce Mgr. Martina Janči, a obviněný F. K. prostřednictvím obhájce JUDr. Ladislava Jiráska. Oba dovolatelé v rámci svého mimořádného opravného prostředku uplatnili dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (byť obviněný Z. F. vyjádřil tento důvod pouze jeho slovním vyjádřením, aniž by řádně označil znění jeho zákonného ustanovení v trestním řádu).
Obviněný Z. F. nejprve konstatoval, že „vlastnické právo ke specifikovaným vozidlům obchodní společnosti buď nepozbyly, nebo na ně následně opět přešlo“, a z tohoto důvodu fakticky nemohlo dojít k poškození jakéhokoli věřitele. Na podporu své argumentace odkázal na rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 2. 2013, sp. zn. 4 T 9/2011, a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 5. 2013, sp. zn. 4 To 18/2013, v nichž soudy měly dojít k závěru, že „vlastnické právo k automobilům přešlo zpět na leasingové společnosti“. Podle názoru dovolatele nelze v jednom řízení dospět k tomuto názoru, a následně v rámci jiného řízení konstatovat, že pachatel za podobné situace v podstatě stejným jednáním „odstranil část majetku dlužníka“. Obviněný dále zopakoval svou obhajobu uplatněnou v předchozích stadiích trestního řízení spočívající v tvrzení, že nedošlo ke způsobení mnohamilionové škody věřitelům. Navíc tuto „údajnou“ škodu soudy ve svých rozhodnutích prokazatelně nevyčíslily a samotnými okolnostmi vzniku škody se vůbec nezabývaly. Rovněž nesouhlasil s argumentací odvolacího soudu ohledně fiktivnosti kupních smluv. Odůvodnění napadeného rozhodnutí, že „předmětné kupní smlouvy jsou jistě fiktivní, protože byly uzavřeny ve státní svátky, kdy mají všechny obchody zavřeno“, označil dovolatel za „absurdní a velmi chabé“.
S ohledem na výše uvedené obviněný Z. F. navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil, aniž by však naznačil další procesní postup ve věci.
Obviněný F. K. ve svém dovolání uplatnil obdobnou námitku jako Z. F., a to že předmětná vozidla nebyla v době jejich prodeje ve vlastnictví dlužníka, tj. obchodní společnosti AUTOCENTRUM TOP-CAR, s. r. o. Na základě zajišťovacího převodu vlastnického práva byla majetkem obchodní společnosti s Autoúvěr, a. s. Z tohoto důvodu nemohlo dojít ke zmaření uspokojení věřitele, neboť nebyl odstraněn majetek dlužníka. Dále dovolatel odkázal na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, že si měl ponechat finanční prostředky za prodaná vozidla a použít je pro svoji potřebu, a upozornil na skutečnost, že tento závěr není podložen jediným důkazem. Navíc by se takové jednání mělo podle dovolatele posoudit jako trestný čin zpronevěry vůči obchodní společnosti PRESTIGE CARS ML, s. r. o., nikoli jako trestný čin poškozování věřitele. Obviněný dále konstatoval, že neměl tušení o závazcích obchodní společnosti AUTOCENTRUM TOP-CAR, s. r. o., a nevěděl ani o jednání s věřiteli - obchodními společnostmi s Autoúvěr, a. s., a Santander Consumer Finance, a. s. Sám nikdy s těmito obchodními společnostmi nebyl v kontaktu a ani nebyl přítomen žádnému obchodnímu jednání či setkání s jejich zástupci (na rozdíl od obviněného Z. F.). Rovněž si nebyl vědom skutečnosti, že předmětná vozidla není možné dál prodat. V jeho případě tak nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu poškozování věřitele, a na podporu svých argumentů odkázal na obsah některých svědeckých výpovědí (např. svědka Mgr. L. K., Mgr. J. Č.). Dovolatel taktéž nesouhlasil s tvrzením soudů, že vozidla byla převáděna mezi obchodními společnostmi AUTOCENTRUM TOP-CAR, s. r. o., a PRESTIGE CARS ML, s. r. o., na základě fiktivních smluv, a že obviněnému byl znám (soudy blíže nespecifikovaný) účel těchto smluv. V závěru svého dovolání poukázal na výklad principu „ultima ratio“ odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1038/2006, a konstatoval, že „poškozené obchodní společnosti se po celou dobu vystavovaly riziku, že tržbu z prodeje vozidel od zprostředkovatelů neobdrží“. Jejich zaměstnanci či jiné osoby jednající za tyto subjekty již od léta roku 2007 jednali s obviněným Z. F. o vyrovnání svých pohledávek a za účelem jejich uspokojení zvolili naprosto nepochopitelný postup.
Závěrem svého dovolání obviněný F. K. navrhl, aby dovolací soud „napadený rozsudek“ (nelze s jistotou říci, zda měl obviněný na mysli „ napadené usnesení odvolacího soudu“, nebo „ rozsudek soudu prvního stupně“) zrušil, a sám rozhodl ve věci rozsudkem tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby z důvodu uvedeného v §226 písm. b) tr. řádu.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněných obsahují veškeré náležitosti a byly splněny i formální podmínky pro konání dovolacího řízení v této věci. Poté se zabýval konkrétními námitkami dovolatelů, a to z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Na jeho podkladě lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Vytýkané vady napadeného rozhodnutí musí spočívat v porušení či nesprávné aplikaci hmotného práva, tj. zásadně trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že se jedná o právní posouzení skutku tak, jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí je možné namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, eventuálně se nejedná o žádný trestný čin. Mimo tento dovolací důvod je nutné zařadit výlučně skutkové námitky, tedy takové, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout odlišného hodnocení důkazů, než jaké provedly soudy nižších stupňů, a prosazuje změny skutkových okolností popsaných ve výroku o vině, případně rozvedených v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Dovolání se tudíž nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Je třeba zdůraznit povahu dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který je určen k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. l písm. g) tr. řádu se Nejvyšší soud otázkou správnosti právního posouzení skutku zabývá zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně v návaznosti na obsah provedeného dokazování, který musí být jejich podkladem.
Na úvod může Nejvyšší soud konstatovat, že námitky uplatněné oběma dovolateli měly z větší části hmotněprávní povahu, tudíž odpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Kromě toho výhradu obviněných, v rámci které oba shodně namítli, že předmětné automobily nebyly v době jejich prodeje ve vlastnictví dlužníka (tj. obchodní společnosti AUTOCENTRUM TOP-CAR, s. r. o.), a proto nemohlo dojít ke zmaření uspokojení věřitele, považuje Nejvyšší soud za opodstatněnou a ve vztahu k naplnění objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele podle §256 tr. zákona za zcela relevantní.
Podstatou trestného činu poškozování věřitele podle §256 tr. zákona je poškozovací jednání ve vztahu k majetku věřitelů a objektivní stránka zahrnuje dvě formy jednání, které jsou samostatnými skutkovými podstatami. Jedná se o poškozování vlastního věřitele, kdy se jednání dopouští sám dlužník (§256 odst. 1), nebo o poškozování cizího věřitele, jehož se dopouští jiná osoba než dlužník (§256 odst. 2). Poškozování cizího věřitele podle §256 odst. 2 tr. zákona může mít dvě alternativní formy, a to buď zničení, poškození, zatajení, zcizení nebo odstranění části majetku dlužníka (písm. a), nebo uplatnění neexistujícího práva nebo pohledávky k majetku dlužníka (písm. b). Jinak řečeno v první z nich jde o skutečné zmenšení aktiv dlužníkova majetku , z nichž by mohl věřitel dosáhnout uspokojení své pohledávky, ve druhé pak o fingování pasiv, která mají fiktivně snížit skutečnou hodnotu majetku dlužníka.
S odkazem na přesné znění tzv. skutkové věty obsažené ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně je však nutno upozornit na skutečnost, že takový popis skutku nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byli obvinění uznáni vinnými. Není tedy možno dojít k závěru, že posuzovaným jednáním obviněných došlo k „odstranění“ části majetku dlužníka (tento alternativní způsob jednání soudy konstatovaly v tzv. právní větě), jak vyžaduje skutková podstata poškozování věřitele podle §256 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákona.
Nejvyšší soud upozorňuje na skutečnost, že aby mohlo dojít k poškození věřitele, musí se dispozice pachatele podle §256 odst. 1, 2 tr. zákona týkat vždy majetku dlužníka, který je vlastníkem věcí náležejících do tohoto majetku, resp. oprávněným z pohledávek, jiných práv a penězi ocenitelných jiných majetkových hodnot. Je-li dlužníkem právnická osoba (v tomto případě obchodní společnost AUTOCENTRUM TOP-CAR, s. r. o.), dispozice pachatele se týkají jejího majetku použitelného k uspokojení pohledávek jejích věřitelů. V tomto případě soudy obou stupňů vycházely ze skutečnosti, že vozidla, která obvinění „odstraňovali“ z majetku dlužníka - obchodní společnosti AUTOCENTRUM TOP-CAR, s. r. o., byla ve vlastnictví tohoto dlužníka. Byť soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku na straně 28 uvedl, že obchodní společnost AUTOCENTRUM TOP-CAR, s. r. o., uzavřela s obchodními společnostmi s Autoúvěr, a. s., Santander Consumer Finance, a. s., ČSOB Leasing, a. s., a Credium, a. s., smlouvy o dlouhodobém financování, jejichž součástí byly i smlouvy o zajištění zpravidla zajišťovacím převodem vlastnického práva, otázkou vlastnictví předmětných vozidel v okamžiku jejich převodu se dále nezabýval. Obviněný Z. F. již v odvolacím řízení vznesl námitku, že nemohlo dojít k poškození žádného z označených věřitelů, protože vlastnické právo ke specifikovaným vozidlům obchodní společnosti buď nepozbyly, nebo na ně následně opět přešlo. Tuto námitku však soud druhého stupně náležitým způsobem nezhodnotil, pouze ji překlenul tím, že jeho obhajoba byla vyvrácena (srov. strana 6 usnesení odvolacího soudu), aniž by se však důsledně vypořádal se všemi významnými okolnostmi, protože pokud by tak učinil, musel by této situaci přizpůsobit právní posouzení žalovaného jednání tak, jak bude blíže rozvedeno.
Z tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že na nákup vozidel, která byla předmětem kupních smluv mezi obchodními společnostmi AUTOCENTRUM TOP-CAR, s. r. o., a PRESTIGE CARS ML, s. r. o., byly poskytnuty úvěry obchodními společnostmi: Credium, a. s. (konkrétně vozidla specifikovaná pod body 6, 13, 23, 56, 74 až 78 výroku o vině), ČSOB Leasing, a. s. (vozidlo označené pod bodem 79), Santander Consumer Finance, a. s. (vozidla uvedená pod body 1 až 5, 7 až 12, 14 až 22, 24 až 25, 27 až 32, 34, 36 až 38, 40 až 41, 43 až 44, 46, 48 až 49, 52 až 53, 60 až 61, 64 až 65, 68, 72 až 73, 80 až 85), a v několika dalších případech byly na stejné vozidlo čerpány finanční prostředky nejprve od obchodní společnosti s Autoúvěr, a. s., a následně od obchodní společnosti Santander Consumer Finance, a. s. (vozidla označená pod body 26, 33, 39, 45, 47, 50 až 51, 54 až 55, 57 až 59, 62 až 63, 66 až 67, 69 až 71 výroku o vině), popřípadě od obchodní společnosti Credium, a. s. (na vozidla uvedená pod body 35 a 42).
Z obsahu trestního spisu Nejvyšší soud zjistil, že každá z výše uvedených obchodních společností uzavřela s obchodní společností AUTOCENTRUM TOP-CAR, s. r. o., co do svého obsahu rámcovou úvěrovou smlouvu, a rovněž smlouvu, jejímž hlavním účelem bylo zajistit závazkový vztah mezi úvěrovou společností a obchodní společností AUTOCENTRUM TOP-CAR, s. r. o., a to převodem vlastnického práva k předmětným vozidlům. Ve vztahu ke smluvním ujednáním obchodní společnosti AUTOCENTRUM TOP-CAR, s. r. o., jejichž obsahem bylo financování nákupu jednotlivých vozidel, je možno uvést, že dne 13. 3. 2007 uzavřela s obchodní společností s Autoúvěr, a. s. (nyní s Autoleasing, a. s.) Smlouvu o dlouhodobém financování (č. l. 674 a násl.) a na ni navázala Smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva k předmětným vozidlům ze dne 27. 12. 2007 (č. l. 707 a násl.), podle jejíhož článku II, odst. 2.3 „k zajišťovacímu převodu vlastnického práva k vozidlům dojde ke dni stanovenému v písemné výzvě Nabyvatele“ (rozuměj obchodní společnosti s Autoúvěr, a. s.), kdy tato výzva stanovila okamžik převodu vlastnického práva na den 28. 7. 2008 (srov. č. l. 333). Dále s obchodní společností Santander Consumer Finance, a. s. (nyní CASPER Consumer Finance, a. s.), uzavřela obchodní společnost AUTOCENTRUM TOP-CAR, s. r. o., dne 4. 10. 2005 Rámcovou úvěrovou smlouvu (č. l. 543 a násl.) a téhož dne Rámcovou kupní smlouvu (č. l. 559 a násl.), ve které byly v čl. III. specifikovány podmínky, jejichž splněním přejde vlastnické právo k vozidlům na obchodní společnost Santander Consumer Finance, a. s. (převod vlastnického práva je zde tedy vázán na splnění tzv. odkládací podmínky). Dále obchodní společnost AUTOCENTRUM TOP-CAR, s. r. o., uzavřela s obchodní společností ČSOB Leasing, a. s., dne 18. 10. 2007 Rámcovou smlouvu o úvěru (č. l. 1001 a násl.) a téhož dne Rámcovou smlouvu o zajišťovacím převodu vlastnického práva (č. l. 941 a násl.), ve které byly v čl. V. rovněž specifikovány podmínky, jejichž splněním přejde vlastnické právo k vozidlům na obchodní společnost ČSOB Leasing, a. s. (převod vlastnického práva je zde rovněž vázán na splnění tzv. odkládací podmínky). V posledním případě uzavřela obchodní společnost AUTOCENTRUM TOP-CAR, s. r. o., s obchodní společností Credium, a. s., dne 1. 4. 2008 Smlouvu o úvěru, zajišťovacím převodu vlastnického práva a výpůjčce (č. l. 1032 a násl.), v rámci níž byl v čl. V. upraven převod vlastnického práva k předmětným vozidlům na obchodní společnost Credium, a. s., a to za účelem zajištění splnění závazku dlužníka - obchodní společnosti AUTOCENTRUM TOP-CAR, s. r. o. Dlužník podle této smlouvy nabude zpět vlastnické právo k vozidlům plněním určených splátek, resp. úhradou poskytnutých finančních prostředků druhé smluvní straně (věřiteli). Ke splnění závazku ze strany dlužníka však nedošlo.
Z výše stručně zmíněných smluvních ujednání je tak zřejmé, že předmětná vozidla nebyla ve vlastnictví obchodní společnosti AUTOCENTRUM TOP-CAR, s. r. o., a to buď od samotného okamžiku uzavření příslušné smlouvy o úvěru (jako v případě obchodní společnosti Credium, a. s.), případně došlo k přechodu vlastnického práva k vozidlům později. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že není možno říci, že jednotlivá vozidla byla v okamžiku trestného jednání obviněných vždy ve vlastnictví té obchodní společnosti, která na koupi daných vozidel poskytla úvěr. K tomu je možné odkázat na rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 2. 2013, sp. zn. 4 T 9/2011, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 5. 2013, sp. zn. 4 To 18/2013, jimiž byl obviněný Z. F. shledán vinným trestným činem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku. Z tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku Vrchní soudu v Praze, sp. zn. 4 To 18/2013, je patrno, že některá vozidla, na jejichž koupi poskytly obchodní společnosti AUTOCENTRUM TOP-CAR, s. r. o., finanční prostředky obchodní společnosti Santander Consumer Finance, a. s., či Credium, a. s., nebyla ve vlastnictví obchodní společnosti AUTOCENTRUM TOP-CAR, s. r. o., jak tato obchodní společnost při uzavírání úvěrových smluv tvrdila, ale jejich vlastníkem byla obchodní společnost s Autoúvěr, a. s. (srov. např. bod 20 výroku o vině rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 5. 2013, sp. zn. 4 To 18/2013, pod kterým je označeno vozidlo, jež je v rámci tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 15. 4. 2015 uvedeno pod bodem 63 výroku o vině projednávané věci), popř. ve vlastnictví třetích osob (srov. např. bod 18 výroku o vině rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 5. 2013, sp. zn. 4 To 18/2013, pod kterým je označeno vozidlo, jež je v rámci tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 15. 4. 2015 uvedeno pod bodem 83 výroku o vině). Proto vlastnické právo k předmětným vozidlům nemohlo přejít z titulu zajišťovacího převodu práva, popř. z jiného právního důvodu, z obchodní společnosti AUTOCENTRUM TOP-CAR, s. r. o., na obchodní společnosti poskytující úvěr (obchodní společnosti Santander Consumer Finance, a. s., a Credium, a. s.), protože obchodní společnost AUTOCENTRUM TOP-CAR, s. r. o., předmětná vozidla nevlastnila.
Je tak možno shrnout, že soud prvního stupně (následně i soud odvolací) v rámci hmotněprávního posouzení zjištěného skutku nesprávně kvalifikoval popsané jednání obviněných jako trestný čin poškozování věřitele podle §256 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákona. Na druhou stranu je možné konstatovat, že Okresní soud v Chebu na podkladě rozsáhlého dokazování (viz strana 19 až 28 rozsudku) zjistil takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a na jehož základě může Nejvyšší soud dovodit, že v případě obviněného Z. F. předmětné jednání zcela nepochybně naplňuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zákona, resp. podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, jak bude vysvětleno níže, a v případě obviněného F. K. znaky pomoci k trestnému činu zpronevěry podle §10 odst. 1 písm. c) a §248 odst. 1, 4 tr. zákona, resp. §24 odst. 1 písm. c) a §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku.
Objektivní stránku skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zákona naplní pachatel, který si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena , a zároveň tím způsobí na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou.
Skutečnost, že všechna vozidla uvedená v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně byla svěřena obchodní společnosti AUTOCENTRUM TOP-CAR, s. r. o., lze dovodit především z povahy jednotlivých „zajišťovacích smluv“, resp. také z okolností převodu vozidel mezi obchodními společnostmi AUTOCENTRUM TOP-CAR, s. r. o., a PRESTIGE CARS ML, s. r. o., jak bude dovolacím soudem rozvedeno dále.
Cizí věc je svěřena pachateli, jestliže je mu odevzdána do faktické moci (do držení nebo do dispozice) zpravidla s tím, aby s věcí nebo s jinou majetkovou hodnotou nakládal určitým způsobem. Za svěřenou cizí věc je nutno pokládat i výtěžek, který byl za svěřenou věc nebo jinou majetkovou hodnotu získán pachatelem podle úmluvy mezi ním a osobou, která mu věc nebo jinou majetkovou hodnotu svěřila, např. na základě smlouvy o obstarání prodeje věci pachatel věc (motorové vozidlo) prodal, ale smluvenou částku, kterou za prodejem věci získal, poté objednavateli nevyplatil a peníze utratil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod č. 5/2002 Sb. rozh. tr.). O skutkově podobnou situaci jde ve vztahu mezi obchodními společnostmi AUTOCENTRUM TOP-CAR, s. r. o., a s Autoúvěr, a. s. Podle výpovědi svědka Ing. P. M. (č. l. 339) byla dne 29. 7. 2008 předmětná vozidla fyzicky převzata obchodní společností s Autoúvěr, a. s., a to z důvodu neplnění úvěrových podmínek a přechodu vlastnického práva k vozidlům na obchodní společnost s Autoúvěr, a. s. Následně se však obě obchodní společnosti dohodly na vrácení vozidel včetně technických průkazů zpět na provozovny obchodní společnosti AUTOCENTRUM TOP-CAR, s. r. o., s tím, že obviněný Z. F. (jakožto jednatel zmíněné obchodní společnosti) vozidla prodá, finanční prostředky z takového prodeje použije na úhradu dluhu vůči obchodní společnosti s Autoúvěr, a. s., a zbývající dlužnou částku této obchodní společnosti doplatí do 31. 12. 2008. Podle výpovědi svědka Ing. P. M. obviněný v říjnu 2008 provedl splátku ve výši 500 000 Kč, poté již nebyly zaslány žádné peníze (veškeré výše uvedené skutečnosti vyplývají z listinných důkazů na č. l. 343 až 372 trestního spisu).
Za svěřenou věc se považuje i vypůjčená věc ( §659 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“), věc poskytnutá na podkladě smlouvy o tzv. finančním leasingu (stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2002, sp. zn. Tpjn 304/2001, publikované pod č. 6/2003 Sb. rozh. tr., a usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 30/2004 Sb. rozh. tr.), ale i věc prodaná s výhradou vlastnictví ve smyslu §601 obč. zák. a pod. [viz ŠÁMAL, Pavel a kol. Komentář k trestnímu zákoníku (EVK). 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2006 - 2028]. Proto s ohledem na povahu Smlouvy o úvěru, zajišťovacím převodu vlastnického práva a výpůjčce ze dne 1. 4. 2008 (podle této smlouvy nabude dlužník - obchodní společnost AUTOCENTRUM TOP-CAR, s. r. o., zpět vlastnické právo k vozidlům splněním závazku vůči této společnosti, do té doby jsou předmětná vozidla u dlužníka toliko ve výpůjčce) uzavřenou mezi obchodními společnostmi AUTOCENTRUM TOP-CAR, s. r. o., a Credium, a. s., lze považovat vozidla „úvěrovaná“ obchodní společností Credium, a. s., rovněž za vozidla „toliko svěřená“ obchodní společnosti AUTOCENTRUM TOP-CAR, s. r. o., s tím, že po splacení poskytnutých úvěrů nabude obchodní společnost AUTOCENTRUM TOP-CAR, s. r. o., k těmto vozidlům vlastnické právo (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 55/2005 Sb. rozh. tr., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne ze dne 31. května 2001, sp. zn. 4 Tz 73/2001, uveřejněný pod č. T 175 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 6, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. dubna 2005, sp. zn. 5 Tdo 377/2005, uveřejněné pod č. T 796 ve svazku 16 téhož Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Skutkové okolnosti týkající se vozidel, na která byl poskytnut úvěr obchodními společnostmi Santander Consumer Finance, a. s., a ČSOB Leasing, a. s., jsou částečně odlišné v tom smyslu, že převod vlastnického práva k vozidlům na úvěrové společnosti byl vázán na splnění tzv. odkládací podmínky (viz Rámcová kupní smlouva ze dne 4. 10. 2005, čl. III., uzavřená s obchodní společností Santander Consumer Finance, a. s., a Rámcová smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva, čl. V., uzavřená s obchodní společností ČSOB Leasing, a. s.). Ke změně vlastníka v těchto případech nemělo dojít již okamžikem uzavření rámcových úvěrových smluv, jako např. v případě obchodní společnosti Credium, a. s. Podmínky specifikované ve výše uvedených smlouvách však v obou případech byly zcela prokazatelně naplněny, je tudíž možné konstatovat, že v době trestného jednání obviněných již nebyla předmětná vozidla ve vlastnictví obchodní společnosti AUTOCENTRUM TOP-CAR, s. r. o., a jejich faktická přítomnost na provozovnách této obchodní společnosti tak měla povahu svěřených věcí. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani výše zmiňovaná okolnost, že vlastnické právo k některým vozidlům nemohly obchodní společnosti Santander Consumer Finance, a. s., popř. Credium, a. s., v důsledku protiprávního jednání obviněného Z. F. fakticky nabýt.
Obecně řečeno přisvojení si cizí věci je takové nakládání pachatele s věcí, které má trvale vyloučit svěřitele, resp. vlastníka z dispozice s takovou věcí. V tomto konkrétním případě spočívalo v neoprávněném prodeji svěřených vozidel obchodní společnosti PRESTIGE CARS ML, s. r. o., a v následných prodejích těchto vozidel třetím osobám, neboť s nimi obvinění nakládali jako s vlastní věcí (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. ledna 2001, sp. zn. 3 Tz 292/2000, uveřejněný pod č. T 30 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 2, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha).
Nejvyšší soud dále připomíná, že základem pro stanovení výše škody způsobené přisvojením si svěřené věci je cena, za kterou se věc v době a místě činu obvykle prodává, resp. cena odpovídající nákladům účelně vynaloženým na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo na uvedení v předešlý stav - srov. ustanovení §89 odst. 12 tr. zákona. V projednávané trestní věci lze výši škody určit jednak součtem jednotlivých částek, za které byla předmětná vozidla prodána obchodní společností PRESTIGE CARS ML, s. r. o., třetím osobám (viz tzv. skutková věta výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně), tj. celkem 11 794 000 Kč, a jednak [za situace, že některá vozidla nebyla obchodní společností PRESTIGE CARS ML, s. r. o., dále prodána (viz vozidla uvedená pod body 81, 83, 84, 85 výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně), popř. nebylo zjištěno, za jakou částku byla převedena na třetí osoby (viz vozidla uvedená pod body 13, 27, 76)], součtem částek, za které obchodní společnost AUTOCENTRUM TOP-CAR, s. r. o., tato vozidla původně zakoupila. Celková hodnota vozidel uvedených pod body 81, 83, 84, 85 výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně podle výše uvedeného způsobu výpočtu činí 1 935 000 Kč, a celková hodnota vozidel uvedených pod body 13, 27, 76 výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně činí 400 000 Kč. Celková výše škody (při součtu částek 11 794 000 Kč, 1 935 000 Kč a 400 000 Kč) proto činí 14 129 000. Jedná se tedy o částku více než dvojnásobně přesahující hranici škody velkého rozsahu podle hledisek stanovených v §89 odst. 11 tr. zákona (tj. 5 000 000 Kč). Pouze pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že i kdyby byly při výpočtu celkové výše škody zohledněny již zaplacené splátky, o které majetek poškozených obchodních společností nebyl zkrácen (např. zaplacení jedné splátky ve výši 500 000 Kč obchodní společnosti s Autoúvěr, a. s.), nesnížilo by to shora uvedeným způsobem určenou výši škody natolik, aby klesla pod hranici škody velkého rozsahu podle §89 odst. 11 tr. zákona, tj. pod částku 5 milionů Kč (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. února 2002, sp. zn. 3 Tz 268/2001, uveřejněný pod č. T 388 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 16, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha).
Pachatelem trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zákona může být jen fyzická osoba (srov. §7 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů), které byla věc nebo jiná majetková hodnota svěřena a která si ji neoprávněně přisvojila. V tomto případě byla předmětná vozidla svěřena obchodní společnosti AUTOCENTRUM TOP-CAR, s. r. o., jejímž jménem obviněný Z. F. jednal (viz tzv. konkrétní subjekt ve smyslu §90 odst. 2 tr. zákona), a je tak pachatelem výše uvedeného trestného činu. Na této skutečnosti nemůže nic změnit ani skutečnost, že v době trestného jednání obviněný Z. F. již nebyl jednatelem obchodní společnosti AUTOCENTRUM TOP-CAR, s. r. o. Provedenými důkazy bylo prokázáno, že obviněnému Z. F. zanikla v obchodní společnosti AUTOCENTRUM TOP-CAR, s. r. o., ke dni 5. 12. 2008 funkce jednatele (a proto nebyl oprávněn nadále jednat za společnost) a další statutární orgán nebyl v obchodní společnosti AUTOCENTRUM TOP-CAR, s. r. o., ustanoven (viz výpis z obchodního rejstříku obchodní společnosti AUTOCENTRUM TOP-CAR, s. r. o.). I přes zjevnou snahu tohoto obviněného „zakrýt“ trestnou činnost převedením obchodního podílu ve výši 100 % obchodní společnosti AUTOCENTRUM TOP-CAR, s. r. o., na osobu F. K. (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. 7 Tdo 1429/2004), obchodní společnost AUTOCENTRUM TOP-CAR, s. r. o., dále fakticky ovládal a řídil stále obviněný Z. F. Byl to on, kdo skutečně rozhodl o prodeji předmětných vozidel obchodní společnosti PRESTIGE CARS ML, s. r. o. (byť tyto smlouvy osobně nepodepsal), a organizoval následný další prodej většiny vozidel třetím osobám (srov. výpověď svědka F. K. na straně 22 až 23 rozsudku soudu prvního stupně, odůvodnění usnesení odvolacího soudu na straně 4 až 5). Z provedených důkazů totiž jednoznačně vyplynulo, že obviněný Z. F. si i po (formálním) převodu svého obchodního podílu ponechal veškerou moc k řízení obchodní společnosti AUTOCENTRUM TOP-CAR, s. r. o., nakládal dále s jejím majetkem a prováděl obchodní transakce mj. též s předmětnými vozidly, a to buď sám, nebo podle jeho pokynů tak činily další osoby (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 5 Tdo 556/2010).
Obviněný F. K., který na základě předchozí dohody se spoluobviněným Z. F. přijal funkci jednatele založené obchodní společnosti PRESTIGE CARS ML, s. r. o., vystupoval následně jejím jménem jako smluvní strana při převodu jednotlivých vozidel a při jejich dalším prodeji třetím osobám, a podílel se tak na „přisvojování cizí věci“ (pozn. k výkladu tohoto pojmu viz předchozí odstavce tohoto usnesení), jež byla obviněnému Z. F. jako pachateli svěřena. Tím naplnil znaky účastenství na trestném činu zpronevěry ve smyslu §10 odst. 1 a §248 odst. 1, 4 tr. zákona. Jeho konkrétní kroky jsou popsány ve výroku o vině napadeného rozsudku ve spojení s jeho odůvodněním dostatečným způsobem tak, aby vyjadřovaly všechny okolnosti významné pro naplnění znaku pomoci k trestnému činu zpronevěry (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 26/1995 Sb. rozh. tr.). Jednání obviněného F. K. tedy nelze pokládat za spolupachatelství na tomto trestném činu ve smyslu §9 odst. 2 tr. zákona, ale půjde o účastenství ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zákona (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 24/2004 Sb. rozh. tr.). Přičemž v jeho případě se pro naplnění trestní odpovědnosti nevyžaduje, aby mu byla předmětná vozidla svěřena úvěrovými společnostmi, resp. aby jednal jménem obchodní společnosti AUTOCENTRUM TOP-CAR, s. r. o. (viz §90 odst. 3 tr. zákona), popř. aby si rovněž ponechal veškeré finanční prostředky utržené prodejem a použil je pro vlastní potřebu. Vzhledem k těmto zjištěním na podkladě provedených důkazů je možné považovat námitku obviněného F. K., že závěr soudů vyjádřený v tzv. skutkové větě týkající se neexistence jediného důkazu o ponechání si výtěžku za prodaná vozidla dovolatelem, ve vztahu k naplnění trestní odpovědnosti za trestný čin zpronevěry podle §248 tr. zákona za zjevně bezpředmětnou.
Po subjektivní stránce se u trestného činu zpronevěry vyžaduje úmysl, kdy ohledně obviněného Z. F. byly provedenými důkazy zjištěny takové skutkové okolnosti, o kterých nejsou důvodné pochybnosti, a to že obviněný fakticky vystupující v pozici jednatele obchodní společnosti AUTOCENTRUM TOP-CAR, s. r. o., musel být seznámen s předmětnými úvěrovými smlouvami a s dalšími smlouvami, na základě kterých přešlo (či mělo přejít) vlastnické právo k vozidlům na úvěrové obchodní společnosti, a s úmyslem tato vozidla prodat a výtěžek z prodeje si ponechat, prostřednictvím „nastrčené osoby“ F. K. uzavřel fiktivní kupní smlouvy na předmětná vozidla s obchodní společností PRESTIGE CARS ML, s. r. o., a následně s pomocí obviněného F. K. je dále prodal třetím osobám a výtěžek z takového prodeje si ponechal (resp. nepředal ho poškozeným obchodním společnostem).
Obviněný F. K. v rámci dovolacích námitek tvrdil, že neměl tušení o závazcích obchodní společnosti AUTOCENTRUM TOP-CAR, s. r. o., a ani nevěděl o jednání s věřiteli - obchodními společnostmi s Autoúvěr, a. s., a Santander Consumer Finance, a. s., a rovněž si nebyl vědom skutečnosti, že předmětná vozidla není možné dál prodat. K tomu Nejvyšší soud může konstatovat, že pro naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zákona není nutné, aby obviněný měl vědomost o závazcích obchodní společnosti AUTOCENTRUM TOP-CAR, s. r. o. (jako by tomu bylo v případě trestného činu poškozování věřitele podle §256 tr. zákona). Je nutná „toliko“ vědomost obviněného, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, a pro případ, že je způsobí, je s tím srozuměn (viz úmysl nepřímý podle §4 písm. b) tr. zákona). Skutečnost, že obviněný F. K. věděl o účelu převodu vozidel, lze dovodit ze samotné výpovědi obviněného (viz rozsudek soudu prvního stupně na straně 22, usnesení odvolacího soudu na straně 5). Pokud obviněného F. K. napadlo, že účelem uzavíraných kupních smluv mohlo být to, aby úvěrové společnosti nemohly „zabavit“ předmětná vozidla, musel být rovněž obeznámen s důvodem, jaký by vedl tyto společnosti ke zpětnému převzetí vozidel (tj. byla zde existence určitého právního důvodu pro takové „zabavení“ vozidel). V jeho případě je tak možné dovodit minimálně úmysl nepřímý, kdy obviněný si byl vědom toho, že pachateli - obviněnému Z. F. svým jednáním (konkrétně „uzavřením“ kupních smluv s obchodní společností AUTOCENTRUM TOP-CAR, s. r. o., z pozice jednatele obchodní společnosti PRESTIGE CARS ML, s. r. o., a následným prodejem předmětných vozidel třetím osobám, kdy za obchodní společnost PRESTIGE CARS ML, s. r. o., podepsal jako jednatel všechny kupní smlouvy) vytvoří podmínky pro přisvojení si výtěžku z prodeje automobilů, které byly úvěrovými společnostmi svěřeny obchodní společnosti AUTOCENTRUM TOP-CAR, s. r. o., a pro případ, že se tak stane, s tím byl srozuměn (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1396/2008, uveřejněné pod č. T 1147 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 51, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha). Přitom věděl o zamýšleném činu pachatele (tj. jednat tak, aby „úvěrové společnosti nemohly zabavit předmětná vozidla“) a jednal se znalostmi podstatných okolností, za nichž hlavní pachatel mohl realizovat svůj záměr disponovat se svěřenými automobily jiným způsobem, než k jakému mu byly svěřeny. Podle výkladu soudní praxe nemusí účastník na trestném činu znát všechny podrobnosti, za nichž pachatel jedná či zamýšlí jednat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 3/2006 Sb. rozh. tr., rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR uveřejněné pod č. 4686/1933 ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího soudu 1919-1948, Vážný).
Jak již bylo zmíněno, soud prvního stupně jednání obviněných nesprávně posoudil jako trestný čin poškozování věřitele podle §256 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákona. S jeho právním názorem se následně ztotožnil i soud odvolací. V případě, že by dovolání bylo podáno rovněž nejvyšším státním zástupcem v neprospěch obviněných, Nejvyšší soud by mohl zrušit napadené rozhodnutí včetně vadného řízení mu předcházejícího, a přikázal by Okresnímu soudu v Chebu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (viz §265k odst. 1 a §265l odst. 1 tr. řádu). Soud prvního stupně by byl následně vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto rozhodnutí (viz §265s odst. 1 tr. řádu). Tento procesní postup však v této věci není možný, a to vzhledem k okolnosti, že mimořádný opravný prostředek byl podán pouze obviněnými. V takovém případě je nutné řídit se zásadou zákazu reformationis in peius ve smyslu §265s odst. 2 tr. řádu a v novém řízení by tak nemohlo dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněných. Právní kvalifikace jednání obviněných jako trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 4 tr. zákona by s ohledem na vyšší trestní sazbu za tento trestný čin (trest odnětí svobody na pět až dvanáct let) znamenala zhoršení postavení obou obviněných, jež uvedená procesní zásada zakazuje (za trestný čin podle §256 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákona byl stanoven trest odnětí svobody na dvě léta až osm let). To platí i v případě použití pozdějšího zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, který by byl sice ve smyslu §2 odst. 1 tr. zákoníku, resp. §16 odst. 1 tr. zákona pro obviněné příznivější (trestní sazba u trestného činu zpronevěry podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku je v rozpětí od pěti do deseti let), avšak stále je přísnější než kvalifikace zjištěného jednání jako trestný čin poškozování věřitele podle §256 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákona, za nějž byli oba dovolatelé odsouzeni, resp. obviněný Z. F. jako organizátor ve smyslu §10 odst. 1 písm. a) tr. zákona. Za těchto okolností Nejvyšší soud nepovažoval za důvodné (ani možné) vyslovit kasační výrok a věc vrátit soudům nižších stupňů, neboť pokračování řízení by nemohlo vést k jiným než vysloveným výrokům o vině i trestech, jež byly napadeny mimořádným opravným prostředkem, byť je nutné je považovat z hlediska hmotného práva za nesprávné. Nápravě této vady však brání již citovaná zásada zákazu reformationis in peius.
K ostatním dovolacím námitkám obviněných může Nejvyšší soud pouze stručně konstatovat, že jsou zjevně neopodstatněné a mají převážně skutkový charakter. Mezi tyto výhrady lze zařadit námitku týkající se „fiktivnosti kupních smluv“, která byla vznesena oběma dovolateli. Obviněný Z. F. přitom argumentoval toliko nesouhlasem s odůvodněním odvolacího soudu, což je podle §265a odst. 4 tr. řádu nepřípustné. Navíc odvolací soud opřel svůj závěr o fiktivnosti kupních smluv uzavřených mezi obchodními společnostmi AUTOCENTRUM TOP-CAR, s. r. o., a PRESTIGE CARS ML, s. r. o., o více skutečností, než jen o argument, že „předmětné kupní smlouvy jsou jistě fiktivní, protože byly uzavřeny ve státní svátky, kdy mají všechny obchody zavřeno“ (pro celé odůvodnění odvolacího soudu týkající se fiktivnosti kupních smluv viz strana 5 usnesení). K okolnosti, že obviněnému F. K. byl znám účel těchto smluv, se Nejvyšší soud vyjádřil výše v rámci vypořádání se s jeho námitkou naplnění subjektivní stránky.
Obviněný F. K. v závěru svého dovolání namítl, že „poškozené obchodní společnosti se po celou dobu vystavovaly riziku, že tržbu z prodeje vozidel od zprostředkovatelů neobdrží“, a na ochranu svých práv měly zvolit prostředky práva soukromého, kdy trestněprávní řešení je třeba považovat vždy za nejzazší možnost ve smyslu principu ultima ratio . K tomu je možno uvést, že jak vyplývá z dosavadní ustálené judikatury Nejvyššího soudu, ani zásada subsidiarity trestní represe a pojetí trestního práva jako ultima ratio nevylučují spáchání trestného činu a uložení trestu v případě závažného porušení určitých povinností soukromoprávní povahy, které lze sankcionovat i mimotrestními prostředky, protože trestní zákoník chrání též soukromé zájmy fyzických a právnických osob. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Rozhodné skutkové okolnosti obsažené v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně nepochybně svědčí o spáchání trestného činu zpronevěry podle 248 odst. 1, 4 tr. zákona, resp. s ohledem na mírnější trestní sazbu téhož trestného činu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, kdy v důsledku jednání obviněných byla oprávněným vlastníkům vozidel způsobena škoda velkého rozsahu. Jak je tedy zřejmé z popsaných skutkových okolností, jednání obviněných vybočilo z rámce běžných soukromoprávních vztahů, přičemž v jeho důsledku došlo ke způsobení škody v takové výši, která výrazným způsobem převyšuje hranici škody velkého rozsahu (viz §89 odst. 11 tr. zákona), a proto bylo nezbytné reagovat na něj prostředky trestněprávní represe.
Závěrem může Nejvyšší soud konstatovat, že byť dovolání obviněných v jedné části obsahovala oprávněné výhrady, jež by mohly vést ke kasaci napadeného usnesení Krajského soudu v Plzni i jeho předcházejícího řízení pro vadu spočívající v nesprávném právním posouzení skutku, za který byli odsouzeni, a došlo tak k naplnění důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, s ohledem na zásadu zákazu reformationis in peius by v novém řízení nemohlo dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněných, a ani projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit jejich postavení. Nejvyšší soud zvolil uvedený způsob rozhodnutí také z toho důvodu, že obviněnými uplatněné dovolací námitky, jež se týkaly zjištěných okolností, a které poskytují dostatečný podklad pro jiné (shora uvedené) právní posouzení skutku, byly v provedeném trestním řízení jednoznačně vyvráceny. Z výše uvedených důvodů a rovněž proto, že otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu, Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu dovolací soud rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 29. 6. 2016
JUDr. Blanka Roušalová předsedkyně senátu