ECLI:CZ:NS:2016:5.TDO.748.2016.1
sp. zn. 5 Tdo 748/2016-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 6. 2016 o dovolání, které podal obviněný M. Š. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2015, sp. zn. 11 To 455/2015, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 14 T 25/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného M. Š. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 8. 7. 2015, sp. zn. 14 T 25/2015, byl obviněný M. Š. uznán vinným zločinem poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, kterého se měl dopustit ve stručnosti tak, že jako jediný společník a jednatel obchodní společnosti M - KONTAKT, s. r. o., v úmyslu poškodit její věřitele, nejméně v období od 1. 1. do 18. 2. 2011, uzavřel za tuto obchodní společnost jako stranu prodávající řadu kupních smluv (pro specifikaci jednotlivých kupních smluv viz tzv. skutková věta výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně), přičemž dohodnutá cena byla kupujícími uhrazena většinou v hotovosti k rukám obviněného, popř. byla ve dvou případech připsána v celkové výši 756 000 Kč na bankovní účet náležející obchodní společnosti M - KONTAKT, s. r. o., ze kterého následně obviněný vybral částku 535 000 Kč, popř. byla v jednom případě připsána přímo na soukromý bankovní účet obviněného, tímto způsobem obviněný odstranil část majetku obchodní společnosti M - KONTAKT, s. r. o., a to v době, kdy mu bylo zcela zřejmé, že označená obchodní společnost je v úpadku, přičemž utržené finanční prostředky v celkové výši 5 469 200 Kč pouze účetně vložil do pokladny obchodní společnosti M - KONTAKT, s. r. o., nepoužil je k úhradě jejích splatných pohledávek, poté dne 18. 2. 2011 převedl svůj obchodní podíl ve výši 100 % na N. K. K. , o němž věděl, že žádnou další obchodní činnost vyvíjet nehodlá, nepředal mu účetnictví ani žádný majetek obchodní společnosti M - KONTAKT, s. r. o., čímž zmařil částečné uspokojení splatných pohledávek věřitelů této obchodní společnosti (pro specifikaci jednotlivých věřitelů obchodní společnosti M - KONTAKT, s. r. o., a jejich splatných pohledávek viz tzv. skutková věta výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně), které celkově dosáhly částky 28 737 293, 33 Kč.
Za tento zločin byl obviněný odsouzen podle §222 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu čtyř let. Podle §229 odst. 1 tr. řádu byli všichni poškození odkázáni se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný M. Š. odvoláním, o němž rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 5. 11. 2015, sp. zn. 11 To 455/2015, tak, že je podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný dovolání prostřednictvím svého obhájce Mgr. Dalibora Šamana. Tento mimořádný opravný prostředek založil na dovolacím důvodu uvedeném v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Dovolatel nejprve zcela obecně konstatoval, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci a porušení jeho práva na spravedlivý proces, přičemž skutkové závěry soudů obou stupňů vyvolávají podle obviněného důvodné pochybnosti o výši způsobené škody. Následně zopakoval dosavadní průběh trestního řízení a odkázal na odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně, a dodal, že vyslovené závěry soudů neodpovídají popisu skutkového stavu, jak je uveden v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně.
V rámci první námitky namítl, že „soud se nezabýval konkrétní mírou splnění zaměstnaneckých pohledávek, přestože obecně konstatoval, že zaměstnanci nějaká plnění obdrželi“. Uvedený obecný skutkový závěr se však nijak nepromítl do celkové výše způsobené škody, a tím pádem ani do právní kvalifikace předmětného jednání.
Dále podle názoru obviněného nebylo v řízení prokázáno, jakým způsobem došlo k odstranění majetku obchodní společnosti M - KONTAKT, s. r. o., a na základě jakých důkazů dospěl soud k závěru, že si obviněný ponechal nad odstraněným majetkem kontrolu. Skutečnost, že finanční prostředky získané prodejem majetku obchodní společnosti byly ponechány v trezoru dovolatele, neplyne prakticky z žádného důkazu, kromě výpovědi samotného obviněného.
Dovolatel rovněž podotkl, že proti závěrům obou soudů o ponechání si kontroly nad odstraněným majetkem obchodní společnosti stojí „aktuální životní a majetková situace obviněného, který si prakticky nechal vzít vše, co pro sebe za léta vybudoval a pořídil“. Podle jeho přesvědčení je nelogické, aby takovou situaci dopustil, pokud by disponoval finančními prostředky ve výši několika milionů Kč. Svou argumentaci uzavřel hodnocením výpovědi svědka N. K. K. a ostatních důkazů, jež v předmětné trestní věci učinily soudy obou stupňů, a s nimiž dovolatel nesouhlasil. Oba soudy se podle jeho názoru odchýlily od zásad pro hodnocení důkazů uvedených v trestním řádu, věrohodně se nevypořádaly s podstatnými rozpory v provedených důkazech, a obviněný proto považuje „rozhodnutí za částečně nepřezkoumatelné, protiprávní, resp. protiústavní.“
S ohledem na výše uvedené proto dovolatel Nejvyššímu soudu navrhl, aby napadené usnesení Krajského soudu v Praze zrušil a tomuto soudu přikázal věc nově projednat a rozhodnout.
Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Jiřího Siegla (dále jen „státní zástupce“). V úvodu svého podání nejprve obecně konstatoval, že námitky, ve kterých dovolatel paušálně kritizoval kvalitu hodnocení důkazů soudy, a odmítl prakticky všechna skutková zjištění ve věci učiněná, formálně deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. Na druhou stranu námitka, podle které byly peníze získané rozprodejem majetku obchodní společnosti zčásti použity k úhradě nároků jejich zaměstnanců, by (byť toliko v obecné rovině) pod deklarovaný dovolací důvod mohla být podřazena. V předmětné trestní věci však ani tyto námitky nemají oporu ve skutkových zjištěních učiněných oběma soudy a dovolatel v tomto směru interpretuje obsah soudních rozhodnutí zkreslujícím způsobem (viz strana 17 rozsudku soudu prvního stupně a strana 4 usnesení odvolacího soudu). Za této situace ani tyto námitky nespadají pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Kromě toho obviněný nespecifikoval žádného konkrétního zaměstnance, kterému by měly být jeho pohledávky uhrazeny, a neučinil tak ani v jinak obsáhlé výpovědi u hlavního líčení dne 1. 6. 2015.
Státní zástupce pro úplnost dodal, že soudy připustily, že obviněný provedl v lednu 2011 úhradu pohledávky ve výši 300 000 Kč (zčásti zápočtem) na dlužné nájemné. Zároveň nelze podle jeho názoru vyloučit, že na uhrazení této pohledávky bylo použito prostředků získaných rozprodejem majetku obchodní společnosti M - KONTAKT, s. r. o. Na tuto okolnost však obviněný ve svém dovolání nepoukazuje, a navíc by ani zohlednění celé částky nemělo na právní kvalifikaci skutku vliv. Určitou nesrovnalost lze spatřovat v prodeji vozidel ze dne 7. 11. 2011, kde kupní cena celkem 756 000 Kč byla připsána na bankovní účet obchodní společnosti, z něhož obviněný následně dvěma transakcemi vyzvedl částku 535 000 Kč. Ani na tuto skutečnost však obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku nepoukázal, a proto se jí nelze v dovolacím řízení zabývat.
Státní zástupce tak uzavřel, že dovolací námitky v podobě uplatněné dovolatelem obsahově neodpovídají formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a proto navrhl podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítnout, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než jaký je uveden v ustanovení §265b tr. řádu.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného obsahuje zákonné náležitosti a byly splněny i všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení v této věci. Předpokladem naplnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je, aby konkrétní dovolací námitka směřovala proti hmotněprávnímu posouzení těch skutkových zjištění, k nimž dospěly soudy ve věci rozhodující. K nesprávnému hmotněprávnímu posouzení skutku nebo k jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení může proto dojít pouze tehdy, byl-li skutek kvalifikován podle jiného ustanovení hmotného práva, tj. především trestního zákoníku, případně jiné normy upravující hmotné právo, než jaké na něj dopadalo. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu tak může být naplněn pouze právní a nikoli skutkovou vadou, a to pouze tou, která má hmotněprávní charakter. Některé dovolací námitky uplatněné obviněným lze formálně podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, byť jsou částečně založeny na jiném skutkovém základu, než z jakého vycházely soudy obou stupňů. Pokud však vytýkané vady směřují přímo proti použití hmotného práva, neshledal Nejvyšší soud jejich opodstatnění (k tomu více v další části tohoto usnesení).
Na druhou stranu dovolání obviněného obsahuje i námitky směřující především do oblasti skutkové a procesní. Dovolatel shledal naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v údajně chybném procesním postupu soudů obou stupňů spočívajícím v nesprávném hodnocení důkazů, přičemž poukázal i na (podle jeho názoru) nesprávná skutková zjištění, z nichž oba soudy vycházely. Předpoklady pro jiné právní posouzení svého jednání obviněný dovozuje nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutku obsaženého ve výroku o vině, ale jen z jiných (pro obviněného příznivějších) skutečností, než jaké vzaly v úvahu soudy obou stupňů. K tomu ovšem Nejvyšší soud podotýká, že – jak bylo již zmíněno shora – důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávné (neúplné, odlišné) skutkové zjištění nebo vadně provedené či zhodnocené důkazy, neboť takový důvod není v §265b odst. 1 tr. řádu zahrnut. Dovolací soud nemůže přezkoumávat skutková zjištění, resp. hodnocení provedených důkazů, a to ani v souvislosti s námitkou vytýkající nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti sám prováděl či opakoval tyto důkazy v řízení o dovolání, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu. Bez opětovného provedení důkazů ovšem dovolací soud nemůže hodnotit tytéž důkazy odlišně, než jak učinily soudy obou stupňů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 5 Tdo 592/2015).
Výše uvedené tak bezezbytku platí u námitky obviněného týkající se jeho nesouhlasu s hodnocením svědecké výpovědi N. K. K. Proto již nad rámec přezkumné povinnosti může Nejvyšší soud konstatovat, že touto námitkou, kterou obviněný opakovaně uplatňuje od počátku trestního řízení, se již dostatečně zabýval odvolací soud na straně 4 napadeného usnesení, a na jeho přesvědčivé závěry může proto dovolací soud odkázat. Dále je možno uvést, že na základě námitek uplatněných dovolatelem nelze dospět k závěru, že by se soudy obou stupňů v rámci hodnocení důkazů odchýlily od zásad, které jim ukládá trestní řád (viz především §2 odst. 6 tr. řádu), a jejich rozhodnutí tak nelze považovat za nepřezkoumatelná, popř. „protiústavní“, jak tvrdil obviněný. Přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu pro dovolací řízení rovněž nemůže založit ani argumentace obviněného týkající se jeho finanční situace, v rámci které poukázal na údajnou nelogičnost závěrů obou soudů. Kromě toho prostřednictvím této výhrady dovolatel pouze vyjádřil svůj nesouhlas s odůvodněním předmětných rozhodnutí, což je podle §265a odst. 4 tr. řádu v dovolacím řízení nepřípustné.
První (alespoň z části) relevantní námitka obviněného spočívala v tvrzení, že nebyla správně zjištěna celková výše způsobené škody, protože soudy nepřihlédly ke skutečnosti, že byly částečně uspokojeny pohledávky zaměstnanců obchodní společnosti M - KONTAKT, s. r. o. Z toho důvodu došlo k nesprávné právní kvalifikaci předmětného jednání dovolatele. V rámci této výhrady je nutno nejprve zdůraznit, že obviněný odkázal na skutková zjištění, která neodpovídají těm, jež byly uvedeny soudy v jejich rozhodnutích. Podle jeho přesvědčení soudy dospěly k názoru, že obviněným byly částečně hrazeny mzdové pohledávky a cestovní náhrady zaměstnanců obchodní společnosti M - KONTAKT, s. r. o., a to i na začátku roku 2011 a v měsíci únoru tohoto roku. Nutno podotknout, že výše uvedené neodpovídá skutkovému stavu, jak byl zjištěn soudy obou stupňů. Naopak na straně 17 rozsudku soudu prvního stupně bylo konstatováno, že zaměstnanci obchodní společnosti M - KONTAKT, s. r. o., nedostali vyplacenu poslední mzdu a řidiči pak nedostávali po dobu několika měsíců diety. Rovněž odvolací soud na straně 4 usnesení mimo jiné uvedl, že v lednu či únoru 2011 (tedy v době, kdy obviněný rozprodával majetek společnosti) zaměstnanci neobdrželi poslední výplatu, a za rok 2010 ani tzv. diety.
Nejvyšší soud může rovněž připomenout, že výše uvedená skutková zjištění potom zcela logicky korespondují s provedenými důkazy (viz strana 9 až 12 rozsudku soudu prvního stupně, na kterých jsou uvedeny svědecké výpovědi zaměstnanců obchodní společnosti M - KONTAKT, s. r. o.). Konečně skutečnost, že zaměstnanecké mzdy nebyly za leden 2011 vyplaceny, uvedl sám obviněný ve své výpovědi u hlavního líčení (viz strana 9 rozsudku soudu prvního stupně). Pokud potom někteří zaměstnanci (viz svědecká výpověď P. H. , R. K. a V. P. ) uvedli, že dostali alespoň základní mzdu, není možno (až na případ svědka R. K. ) tvrdit, že se jednalo o mzdu za měsíce leden či únor 2011. Pokud se jedná o svědka R. K. , tak i kdyby v tomto případě Nejvyšší soud připustil, že prostředky na mzdu mu v lednu vyplacenou pocházely z prodeje majetku obchodní společnosti M - KONTAKT, s. r. o., není možné s ohledem na výši takové mzdy a na celkovou výši způsobené škody (5 469 200 Kč) dospět k názoru, že by se za takových okolností při zohlednění měsíční mzdy snížila celková výše škody pod hranici škody velkého rozsahu, která je vyžadována v rámci kvalifikované skutkové podstaty podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. Jak správně poznamenal státní zástupce ve svém vyjádření, k takovému závěru (snížení celkové výše způsobené škody pod hranici 5 000 000 Kč, tedy pod zákonnou hranici škody velkého rozsahu - viz §138 odst. 1 tr. zákoníku) není možné dospět ani při zohlednění platby nájemného za pronájem nebytových prostor pro obchodní společnost M - KONTAKT, s. r. o., v lednu 2011. Kromě toho tato skutečnost (potřeba zohlednit platbu nájemného v lednu 2011) nebyla ani obviněným v rámci mimořádného opravného prostředku namítnuta. Proto pouze pro úplnost a nad rámec své přezkumné povinnosti Nejvyšší soud uvádí, že svědek Ing. D. Š. u hlavního líčení (stejně jako dovolatel) vypověděl, že „dluh na nájmu byl kolem 300 000 Kč“ a „obviněný část dluhu zaplatil a část dluhu šla zápočtem - nechal jim vybavení kanceláří a kontejner“ (srov. výpověď svědka Ing. D. Š. uvedená na straně 12 rozsudku soudu prvního stupně). Obviněný potom v rámci své výpovědi upřesnil, že Ing. D. Š. vyplatil v lednu 2011 nájemné ve výši 150 000 až 180 000 Kč (viz výpověď obviněného na straně 9 rozsudku soudu prvního stupně). Nejvyšší soud tak může uzavřít, že celková výše způsobené škody odpovídá škodě velkého rozsahu (tj. škoda dosahující nejméně částky 5 000 000 Kč), kdy na této skutečnosti nic nemůže změnit ani případné zohlednění výplaty měsíční mzdy za leden 2011 zaměstnanci R. K. a platby za nájemné Ing. D. Š. ve výši až 180 000 Kč.
K poslední námitce obviněného, tedy že nebylo podle jeho názoru v řízení prokázáno, jakým způsobem došlo k odstranění majetku obchodní společnosti M - KONTAKT, s. r. o., je možno uvést, že směřuje výhradně proti skutkovým zjištěním soudů ve věci rozhodujících a navíc se jedná o námitku zjevně neopodstatněnou. Způsob, jakým byl odstraněn majetek obchodní společnosti M - KONTAKT, s. r. o. (tj. uzavření jednotlivých kupních smluv na movitý majetek této obchodní společnosti, kdy kupní cena byla - až na 3 případy - hrazena k rukám obviněného, který získané finanční prostředky následně „vložil“ do pokladny obchodní společnosti, avšak pouze účetně, ponechal si je ve své dispozici a nepoužil je k úhradě splatných pohledávek věřitelů obchodní společnosti M - KONTAKT, s. r. o., ani jinak v její prospěch), je podrobně popsán v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně na stranách 1 až 5. Navíc skutečnost konstatovaná v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na straně 17, že „obviněný utrženou částku nevložil do pokladny ani na účet obchodní společnosti, kdy většinu měl mít u sebe doma v trezoru, vyplývá zcela prokazatelně přímo z výpovědi samotného obviněného (srov. strana 8 rozsudku soudu prvního stupně). Námitka dovolatele, že tuto skutečnost soudy dovodily „pouze“ z jeho výpovědi, je zcela bezpředmětná. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že není žádného důvodu nepřihlédnout k výpovědi obviněného učiněné za dodržení všech procesních postupů v rámci hlavního líčení pouze proto, že s tím obviněný následně nesouhlasí a skutečnosti z takové výpovědi zjištěné jdou spíše v jeho neprospěch. Navíc tato výhrada obviněného směřuje toliko do odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, což je (jak bylo již zmíněno výše) podle §265a odst. 4 tr. řádu nepřípustné. Kromě toho může dovolací soud podotknout, že pro naplnění skutkové podstaty poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je zcela bezvýznamné, zda si obviněný finanční prostředky získané prodejem majetku obchodní společnosti M - KONTAKT, s. r. o., ponechal přímo v trezoru, nebo je uschoval na jiném - pro věřitele nedostupném místě, takže nebyly použitelné k uspokojení jejich pohledávek.
V tomto případě je důležitá skutečnost, že obviněný svým jednáním dosáhl snížení reálné (nikoli jen účetní) hodnoty majetku dlužníka (tj. obchodní společnosti M - KONTAKT, s. r. o.). Šlo tedy o skutečné zmenšení rozsahu takového majetku o ty majetkové hodnoty, jimiž by bylo možné dosáhnout uspokojení pohledávek věřitelů [viz ŠÁMAL, Pavel, a kol. Trestní zákoník (EVK). 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2212 - 2215]. Navíc způsoby, jimiž se pachatel zbavuje majetku nebo ho zatěžuje na úkor uspokojení pohledávky věřitele, nemusí být samy o sobě trestnými činy; trestným činem podle §222 odst. 1 se stávají vzhledem k nepříznivým důsledkům, které mají pro uspokojení pohledávky věřitele (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. 5 Tdo 1577/2008, uveřejněné pod č. T 1158 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 52, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha). Pokud se jedná o samotný způsob poškození věřitelů, soudy obou stupňů dospěly ke zcela správnému závěru, že majetek obchodní společnosti M - KONTAKT, s. r. o. byl odstraněn , kdy obviněný si ponechal utržené prostředky ve své dispozici, aniž by věřitelé věděli, kde se tento majetek nachází a tímto způsobem je obviněný zbavil možnosti použít jej k uspokojení jejich pohledávek (srov. tzv. právní věta rozsudku soudu prvního stupně a strana 5 usnesení odvolacího soudu).
Nejvyšší soud může dále (pouze pro úplnost) konstatovat, že obviněný svým jednáním porušil či zasáhl do širšího rámce společenských vztahů, zájmů a hodnot, než které jsou chráněny ustanovením §222 tr. zákoníku. Tedy obviněný nejen porušil právo věřitelů obchodní společnosti M - KONTAKT, s. r. o., na uspokojení jejich splatných pohledávek, které mají vůči dlužníku (tj. porušení objektu trestného činu poškození věřitele podle §222 odst. 1 tr. zákoníku), ale rovněž svým jednáním zasáhl do vlastnického práva obchodní společnosti M - KONTAKT, s. r. o., a to tím, že jako její statutární orgán, si přisvojil finanční prostředky utržené prodejem majetku této obchodní společnosti, a způsobil tak na jejím majetku škodu velkého rozsahu (srov. trestný čin zpronevěry §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku).
Dovolací soud připomíná, že z obecného hlediska jednočinný souběh těchto dvou trestných činů je možný, neboť i když obě tato ustanovení chrání majetková práva, objektem ustanovení §206 tr. zákoníku je vlastnictví zpronevěřené věci, zatímco předmětem ochrany u trestného činu podle §222 tr. zákoníku je právo věřitele na uspokojení pohledávky. Navíc je třeba přihlížet i k objektivní stránce obou uvedených trestných činů, které případné totožné jednání posuzují z různých hledisek, a proto je třeba takové posoudit podle obou uvedených ustanovení, jejichž znaky jsou v něm dány, aby byla vystižena povaha jednání a konkrétní okolnosti charakterizující společenskou škodlivost (srov. přiměřeně rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSSR uveřejněné pod č. 25/1964 Sb. rozh. tr.). Je tak možno dospět k závěru, že jednočinný souběh trestných činů zpronevěry podle §206 tr. zákoníku a poškozování věřitele podle §222 tr. zákoníku přichází v tomto případě v úvahu, protože součástí zpronevěřujícího jednání je také snaha zmařit uspokojení věřitele ve shora uvedeném smyslu. Tedy jinými slovy řečeno obviněný v rámci úmyslného přisvojení si cizí věci (tj. ponechání si finančních prostředků utržených prodejem majetku obchodní společnosti M - KONTAKT, s. r. o.) a nakládání s ní současně jednal jedním ze způsobů uvedeným v §222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku v úmyslu byť jen částečně zmařit uspokojení věřitelů obchodní společnosti M - KONTAKT, s. r. o. (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 45/2009 Sb. rozh. tr.).
Je možno uvést, že objektivní stránku skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku naplní pachatel, který si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a zároveň tím způsobí na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Za cizí věc se tradičně považují zejména cizí hotové peníze. Vzhledem k tomu, že i na peněžní prostředky na účtu je třeba ve smyslu §134 odst. 1 tr. zákoníku vztáhnout ustanovení o věcech, bylo možno zpronevěřit i peněžní prostředky vložené na účet. Obecně řečeno přisvojení si cizí věci je takové nakládání pachatele s věcí, které má trvale vyloučit svěřitele z dispozice s věcí. V tomto případě jednání obviněného jako statutárního orgánu obchodní společnosti M - KONTAKT, s. r. o., vyloučilo tuto obchodní společnost z dispozice s utrženými finančními prostředky, když bylo soudy prokázáno, že tyto prostředky byly pouze účetně vloženy do pokladny obchodní společnosti, fakticky se tam však nenacházely (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 5/2007 Sb. rozh. tr., dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. března 2006, sp. zn. 8 Tdo 222/2006, uveřejněné pod č. T 894 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 26, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha).
Na trestní odpovědnosti obviněného pak nemůže nic změnit ani skutečnost, že byl jediným společníkem obchodní společnosti M - KONTAKT, s. r. o., tj. vlastnil 100 % obchodní podíl, a to právě s ohledem na majetkovou samostatnost obchodní společnosti, byť jde o jednočlennou společnost s ručením omezeným (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 26/2007-I. Sb. rozh. tr.). V žádném případě tak nelze dojít k závěru, že by majetek obchodní společnosti (resp. finanční prostředky za tento majetek utržené) byl zároveň majetkem obviněného, a z toho důvodu by nemohlo dojít k přisvojení si cizí věci.
Závěrem je tak možné shrnout, že oběma soudy správně zjištěný skutek naplňuje znaky skutkových podstat dvou trestných činů [poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku a zpronevěry §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku], kterých se obviněný dopustil v jednočinném souběhu. Proto v případě, že by mimořádný opravný prostředek byl podán rovněž Nejvyšším státním zástupcem v neprospěch obviněného, v rámci něhož by bylo upozorněno na nesprávné hmotněprávní posouzení předmětného skutku, mohl by Nejvyšší soud zrušit rozhodnutí nižších soudů a vrátit věc k novému projednání a rozhodnutí. V tomto případě by však takový postup vzhledem k absenci dovolání ze strany Nejvyššího státního zástupce znamenal zhoršení postavení obviněného a tudíž porušení zásady zákazu reformationis in peius (zákaz změny k horšímu). Dovolací soud nemohl tuto vadu v posuzované trestní věci napravit, a to právě s ohledem na jeho povinnost dodržet citovanou zásadu, jíž je ovládáno trestní řízení jako celek (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2015, sp. zn. 5 Tdo 166/2015).
Proto vzhledem k výše uvedenému a rovněž k tomu, že dovolání obviněného M. Š. z větší části ani neodpovídalo uplatněnému dovolacímu důvodu (a pokud ano, jednalo se o námitky zjevně neopodstatněné), Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tř. řádu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení mu předcházejícího. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 29. 6. 2016
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu