ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.1513.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 1513/2016-37
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 11. 2016 o dovolání, které podal obviněný I. H. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 6. 2016, sp. zn. 1 To 36/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 50 T 2/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného I. H. odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 50 T 2/2016, byl obviněný I. H. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „v době kolem 02:00 hodin dne 23. 8. 2015 v obci V. p. P. na ulici P. v bytě č. ... umístěném ve třetím poschodí bytového domu č. p. ... ve stavu těžkého stupně opilosti zapříčiněného společnou nadměrnou konzumací alkoholických nápojů, poté co poškozený J. K. s ohledem na předcházející vzájemný slovní i fyzický konflikt iniciovaný posledně jmenovaným zůstal ležet na podlaze obývacího pokoje, vědom si skutečnosti, že jeho následný razantní a kontinuální útok může vést ke smrti poškozeného, tohoto fyzicky napadl takovým způsobem, že jej nejméně dvakrát udeřil pěstí do horní části těla a dále jej velkou intenzitou síly opakovaně nohami kopal do hlavy fixované k pevné podložce, na kterou mu rovněž přinejmenším pětkrát dupnul s tím, že v době, kdy již poškozený v důsledku tohoto útoku krvácel, nepohyboval se ani nekomunikoval, uchopil jej za paži a vyvlekl z bytu na chodbu domu, kde ho, aniž by se zajímal o jeho zdravotní stav, zanechal bez jakékoliv pomoci, přičemž tímto svým jednáním poškozenému způsobil vznik:
- krevních podlitin a zhmožděnin obou víček, rtů, předsíně dutiny ústní, levého ušního boltce, pravého bérce, levého ramene, obou paží a levého předloktí,
- oděrek kůže na rtech, v předsíni dutiny ústní, na měkkých tkáních obličeje a čela, dominantně na levé tváři a v oblasti brady, na levém ušním boltci a krku vpravo,
- tržně zhmožděných ran v oblasti kořene a hřbetu nosu a na sliznici předsíně dutiny ústní,
- zlomeniny nosních kůstek,
- prokrvácení měkkých pokrývek lebních v krajině čelní vpravo, v krajině čelní a spánkové vlevo, obou týlních a částečně temenních krajin hlavy včetně krevního výronu pod tvrdou plenu mozkovou nad mozkovými polokoulemi,
- drobná ložiska zhmoždění v koře mozkové, ve Varolově mostě a prodloužené míše,
- zlomeniny projevující se lomnou linií v levé spánkové krajině, lomnou linií táhnoucí se přes spodinu lební stropy obou očnic, kost čichovou do pravé střední jámy lební na pravou kost spánkovou a temenní, lomnou linií směřující střední jámou lební vlevo k velkému týlnímu otvoru a pokračující do pravé střední jámy lební na kost spánkovou, jakož i lomem směřujícím dozadu po levé kosti týlní,
v důsledku kterýchžto devastujících poranění, bezprostředně poté v důsledku zhmoždění mozkového kmene při zlomeninách klenby a spodiny lební poškozený J. K. na chodbě domu v časných ranních hodinách dne 23. 8. 2015 zemřel,“.
2. Za tento zločin byl obviněný odsouzen podle §140 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 15 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku mu bylo uloženo ochranné protialkoholní léčení ve formě ústavní. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl zavázán k povinnosti zaplatit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky částku ve výši 744,- Kč.
3. O odvolání, které proti citovanému rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 30. 6. 2016, sp. zn. 1 To 36/2016 tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
4. Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. Ve svém podání uvedl, že napadá rozhodnutí soudu druhého i prvého stupně, neboť spočívají na nesprávném hmotně právním posouzení a ve věci je evidentní rozpor mezi důkazními zjištěními a vyvozenými závěry o jeho vině. Ve svém případě neshledával nic, co by jednoznačně vyvracelo jeho obhajobu, že poškozeného nehodlal usmrtit, když byl toliko nucen se bránit přímému fyzickému útoku poškozeného. Nejednalo se o banální opileckou rvačku s nešťastným koncem a už vůbec ne o případ, kdy by jím byl poškozený cíleně bezdůvodně napaden. Dané jednání bylo po část přípravného řízení právně kvalifikováno jako zvlášť závažný zločin ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Právě původní právní kvalifikace je podle jeho slov tou, která vytýkanému jednání přísluší. Obviněný zdůraznil, že se k vytýkanému jednání doznal. Popsal, co vedlo k vyhrocení potyčky, z čehož vyplynulo, že se jednalo o vyprovokované, situačně podmíněné jednání. Poškozenému nechtěl v žádném případě ublížit, neřku-li ho dokonce zabít. Při vědomí toho, čeho byl poškozený v minulosti schopen (opakované hrubé násilí v opilosti), nelze učinit jiný závěr, než že jednání obviněného sice nelze posoudit výlučně jako jednání v sebeobraně, avšak není opodstatněný závěr, že se jednalo o surový útok na ležícího poškozeného.
6. Dále obviněný namítl, že nebyl vyslechnut jím navržený svědek J. K., jehož výpověď byla nadmíru žádoucí, když svědků, kteří by se byli schopni vyjádřit k chování dvou hlavních aktérů v době krátce před vyhrocením situace nebylo mnoho. Přesto soud dospěl k závěru, že výslech tohoto svědka byl nadbytečný. Současně nebyl akceptován požadavek na vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie na svědkyni Š. S. za účelem posouzení její věrohodnosti. Za situace, kdy je tato svědkyně jediným svědkem, jejíž výpověď je určující i pro právní kvalifikaci, je hodnocení její věrohodnosti z pohledu obhajoby nezbytné. Je u ní jasně patrný důsledek alkoholismu na snížení jejího intelektu a nelze vyloučit sníženou schopnost vnímat, zapamatovat si a vybavit si vnímané s podstatnými detaily. Obviněný tak soudům nižších stupňů vytkl, že neprovedly dokazování v rozsahu, který byl nezbytný.
7. Podle obviněného z provedeného dokazování neplyne, že by se v daném případě jednalo o následek, k němuž by bylo možné vztáhnout jeho zavinění ve smyslu užité právní kvalifikace. Ve světle realizovaných důkazů je možná i jiná právní kvalifikace a to ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Soudy nedostatečně vyhodnotily okolnosti, které zásadní měrou zpochybňují dosud dovozovanou formu zavinění, nevyhodnotily správně celkovou důkazní situaci, což vedlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku.
8. Obviněný vyslovil přesvědčení, že v jeho jednání nelze vysledovat nic, co by bylo vyhodnotitelné jako signalizující úmysl zabít poškozeného. Naopak, on se snažil poškozeného, který se v silné opilosti choval, jak bylo jeho zvykem, uklidnit. Poškozený jej nejprve slovně vulgárně, poté i fyzicky napadal a setrval v jeho bytě přes jeho výslovný nesouhlas. Napadal přinejmenším slovně i svědkyni Š. S. V těchto souvislostech dále obviněný vylíčil průběh konfliktu s poškozeným, s tím, že konečná fáze konfliktu, tedy to, co je mu kladeno za vinu, se odbyla v mimořádně krátkém časovém úseku a nadto ve chvíli, kdy odvrátil útok poškozeného na svoji osobu. Vzhledem k daným okolnostem a tomu, že v bytě a společných částech domu nefungoval elektrický proud, a tedy viditelnost byla špatná, mu stěží mohlo dojít, že jím vedený útok je natolik razantní a nadto tak chybně cílený, že může vést k ohrožení života poškozeného. O tom svědčí i to, že okamžitě po skončení potyčky, poté, co vyvlekl poškozeného z bytu ven, podal mu polštář a mokrý ručník, aby se mu na chodbě lépe nocovalo. V návaznosti na uvedené obviněný konstatoval, že se z jeho strany jednalo o zcela ojedinělý, jednoznačně situačně determinovaný exces, kdy došlo k překročení mezí nutné obrany. Současně však zdůraznil, že danou situaci mohl stěží vyhodnotit tak, jak ji dnes s odstupem vidí orgány činné v trestním řízení, tzn., že v době po pádu poškozeného na zem tento již nebude schopen pokračovat ve svých dřívějších fyzických útocích. K tomu dodal, že nelze opomenout ani omezení jeho rozpoznávacích schopností, neboť se nacházel ve stavu těžké opilosti. Obviněný pak ještě dodal, že pro závěr odvolacího soudu, podle něhož naaranžoval tělo poškozeného tak, aby to vypadalo, že spadl ze schodů, není dostatek důkazů. Stopy, které byly zachyceny na pořízené fotodokumentaci, poměrně jasně potvrzují, že se poškozený zřejmě snažil plazit dolů. Slyšený znalec MUDr. Igor Dvořáček, Ph. D. vypověděl, že v daném případě zcela absentují poranění typická pro pád ze schodů a že s nejvyšší mírou pravděpodobnosti, avšak nikoli s jistotou úplnou, nebyl poškozený v důsledku utrpěných poranění schopen pohybu. Znalec přitom dotazován, zda uvedený závěr platí i ve vztahu k pohybu plazením po schodech. Z telefonátu na Policii ČR rovněž nelze mnoho vyvodit, když obviněný si pod vlivem alkoholu nebyl schopen dát vše do souvislosti. Obviněný závěrem shrnul, že mu nebylo prokázáno naplnění zákonem vyžadované subjektivní stránky dané skutkové podstaty, tj. úmyslné zavinění, a že jeho jednání mělo být posouzeno toliko jako zvlášť závažný zločin ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku.
9. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 6. 2016, sp. zn. 1 To 36/2016, a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 50 T 2/2016, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
10. K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného v neveřejném zasedání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Vyjádření státní zástupkyně Nejvyšší soud dovolateli, resp. jeho obhájci, k případnému vlastnímu vyjádření (tzv. replice) nezasílal nejen z důvodu, že mu takovou povinnost neukládá žádné ustanovení trestního řádu, ale především proto, že v posuzované konkrétní věci nejde o situaci, kdy by takový postup představoval porušení principu kontradiktornosti řízení. Vyjádření totiž neobsahuje žádné nové významné okolnosti, jež by mohly ovlivnit výsledek dovolacího přezkumu do té míry, aby bylo nutno s nimi dovolatele dodatečně seznámit a ke kterým by mu měla být dána možnost zaujmout případné další stanovisko. Státní zástupkyně se v podstatě omezila na konstatování věcné správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, s nímž se dovolatel i jeho obhájce nepochybně měli možnost seznámit. Použitý postup neodporuje ani současné judikatuře Ústavního soudu (k dané otázce srov. přiměřeně rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 573/10, IV. ÚS 1535/15 nebo sp. zn. IV. ÚS 2107/15).
III.
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
12. Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 6. 2016, sp. zn. 1 To 36/2016, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
13. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
14. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu - vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
15. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
16. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
17. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy.
IV.
18. V posuzované věci značná část uplatněných dovolacích námitek (podrobně viz výše v rekapitulaci podání dovolatele) směřovala primárně do oblasti skutkové a procesní. Z jejich obsahu je totiž zřejmé, že obviněný vytýkal soudům obou stupňů také neúplné důkazní řízení a nesprávné hodnocení provedených důkazů a zčásti vadná skutková zjištění. Současně přitom předkládal vlastní skutkový hodnotící závěr, jímž do jisté míry modifikoval skutková zjištění soudů nižších stupňů. Rovněž z těchto skutkových (a procesních) námitek odvozoval svůj závěr o vadném právním posouzení skutku. Zmíněný dovolací důvod tedy ve skutečnosti spatřoval též v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
19. Jak již shora řečeno, Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit – a to s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces – jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní rozpor (nesoulad). O ten se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
20. V tomto kontextu je namístě uvést, že v posuzované věci taková situace nenastala – mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů není podle Nejvyššího soudu extrémní rozpor (nesoulad) dán. Soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.; v dosavadním řízení přitom bylo provedeno dokazování v rozsahu potřebném pro náležité objasnění věci) a učiněnými skutkovými zjištěními. Nelze tedy činit závěr, že by vykonaná skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudů byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna. Rozhodnutí soudů nižších stupňů nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními nelze shledávat extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí.
21. K námitce existence tzv. opomenutých důkazů je zapotřebí nejprve v obecné rovině zmínit, že takovou vadu nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav (ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12).
22. Konkrétně pak je namístě uvést, že z rozhodnutí soudů nižších stupňů je zjevné, že považovaly dokazování již provedené za dostatečné k prokázání rozhodných skutečností. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně se zřetelně podává, že tento soud se důkazními návrhy obviněného zabýval a tyto zamítl, přičemž své rozhodnutí řádně odůvodnil (viz str. 18 daného rozsudku). Podrobně se vyslovil jak k návrhu na výslech svědka J. K., tak k návrhu na posouzení věrohodnosti svědkyně Š. S. prostřednictvím příslušného znaleckého posudku. Odvolací soud se i v tomto směru zcela ztotožnil s postupem soudu prvního stupně, což vyjádřil na stranách 6 a 7 svého rozhodnutí. Nejvyšší soud, který ani tento postup a závěry soudů nižších stupňů neshledal vadnými, proto konstatuje, že důkazní řízení netrpělo z hlediska úplnosti takovým deficitem, který by znamenal porušení pravidel spravedlivého procesu ve smyslu opomenutých důkazů.
23. Pokud by bylo dovolání podáno pouze z výše uvedených důvodů, pak by bylo nutno je odmítnout podle §265i odst. 1 b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Obviněný však dále namítl absenci úmyslného zavinění ve vztahu k usmrcení poškozeného (neměl úmysl poškozeného zabít). Tuto námitku, jež formálně uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídala, však Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněnou.
24. V daných souvislostech je třeba konstatovat, že soudy se s uvedenou otázkou nezávadně vypořádaly a na jejich rozhodnutí tak lze zcela odkázat. Na místě je přitom upozornit na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu. C. H. Beck, svazek 17/2002, pod č. 408, ze kterého mj. vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
25. Přesto Nejvyšší soud považoval za vhodné se k předmětné námitce alespoň stručně vyjádřit. Podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů ve večerních a nočních hodinách dne 22. 8. 2015 spolu obviněný a poškozený, kteří se dlouhodobě znali, v bytě obviněného za přítomnosti svědkyně Š. S. požívali alkoholické nápoje, přičemž za situace, kdy se oba dva i přítomná svědkyně nacházeli ve stavu opilosti, došlo mezi obviněným a poškozeným ke konfliktu. Na počátku tohoto konfliktu škrtil poškozený obviněného, který se z tohoto útoku vymanil. Následně se potýkali před zrcadlem, přičemž poškozený po nárazu do zrcadla a jeho rozbití zůstal ležet na zemi a obviněný se ocitl nad ním stojící. V tomto okamžiku využil toho, že poškozený ležel a fyzicky jej velkou intenzitou síly (brutálně) napadl, a to zejména tak, že jej cíleně opakovaně kopal do hlavy fixované k pevné podložce a na hlavu mu za této situace rovněž přinejmenším pětkrát dupnul. Způsobil mu tak rozsáhlá devastující poranění hlavy popsaná ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně, v důsledku kterých poškozený v časných ranních hodinách dne 23. 8. 2015 zemřel.
26. V návaznosti na to, pokud jde o otázku zavinění ve vztahu k usmrcení poškozeného, je vhodné připomenout, že podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, která se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Přitom je však pachatel vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, pouze vedlejším následkem jednání pachatele, se kterým je však srozuměn (viz. Šámal P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 222 s.).
27. Judikatura obecných soudů uznává, že závěry o tom, že čin byl spáchán úmyslně, lze v případech, kdy v této otázce chybí doznání pachatele, činit nepřímo z okolností činu objektivní povahy (např. z povahy činu, způsobu jeho provedení) nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy (např. z pohnutky činu). Zavinění je výslednicí mj. i osobních vlastností pachatele, a lze proto také z nich na formu zavinění usuzovat (viz rozhodnutí č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).
28. Jsou-li konkrétní zjištěné okolnosti hodnoceny v mezích rozvedených teoretických východisek, pak je třeba přisvědčit závěru soudů nižších stupňů, že usmrcení poškozeného je kryto úmyslným zaviněním obviněného, a to v podobě eventuálního úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Je totiž třeba zdůraznit právě způsob provedení a zacílení útoku a jeho intenzitu. Obviněný vedl opakované násilí v podobě kopů a dupání velké intenzity síly proti hlavě poškozeného (jak se přitom podává ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, útok gradoval). Je přitom obecně známou skutečností, že tak razantní násilí vedené proti části těla, v níž je uložen životně důležitý orgán – mozek – může vést ke smrti napadené osoby. Tyto skutečnosti spolehlivě svědčí o tom, že obviněný si musel být, a to i se zřetelem ke své rozumové vybavenosti, vědom toho, že jeho útok může vést ke smrti poškozeného, a současně o tom, že s tímto následkem (účinkem) byl minimálně srozuměn. Tento závěr dokresluje i zjištění o navazujícím počínání obviněného, kdy poškozeného, který rozsáhle krvácel, nekomunikoval a nepohyboval se, vyvlekl ven ze svého bytu, kde ho zanechal bez jakékoliv pomoci. Uvedený závěr pak nemůže zvrátit argumentace obviněného velice špatnou viditelností v bytě, v němž k činu došlo. Opětovně je zapotřebí poukázat na to, že obviněný vedl vůči poškozenému surový útok, jenž zcela cíleně mířil na jeho hlavu, kterou opakovaně zasáhl kopy a nadto na ni opakovaně dupal. Je tak zřejmé, že případná nižší viditelnost nemohla mít na posouzení daného činu žádný vliv. Nehledě na to je možno uvést, že z výpovědi svědkyně Š. S. je zřejmé, že viditelnost v daném místě nebyla snížena do té míry, že by obviněný nevěděl, jakým způsobem zasahuje poškozeného (jeho hlavu).
29. Argumentaci obviněného, jež formálně korespondovala uplatněnému dovolacímu důvodu, proto nebylo možno přiznat žádné opodstatnění.
30. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 11. 2016
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu