ECLI:CZ:US:2010:1.US.573.10.1
sp. zn. I. ÚS 573/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky ELZIMEX Polička, s. r. o., se sídlem Střítežská 573, 572 01 Polička, zastoupené JUDr. Pavlem Tomkem, advokátem se sídlem Polská 4, 360 20 Karlovy Vary, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, ze dne 22. 10. 2009, č. j. 22 Co 379/2009-12, a proti usnesení Okresního soudu ve Svitavách ze dne 29. 4. 2009, č. j. 5 Nc 3319/2009-88, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Okresní soud ve Svitavách usnesením ze dne 29. 4. 2009, č. j. 5 Nc 3319/2009-88, nařídil podle vykonatelného notářského zápisu notáře JUDr. O. P. ze dne 30. 12. 2008, č. j. Nz 149/2008, N 170/2008 (dále jen "NZ"), k uspokojení pohledávky oprávněné KOMMA ELEKTRO, s. r. o. (dále jen "oprávněná") ve výši 5.879.723 Kč a pro náklady exekuce, které budou v průběhu řízení stanoveny, exekuci na majetek povinné (dále jen "stěžovatelka"). Provedením exekuce soud pověřil soudního exekutora Mgr. Miloše Dvořáka, Exekutorský úřad Sokolov.
Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud"), usnesením ze dne 22. 10. 2009, č. j. 22 Co 379/2009-12, usnesení okresního soudu potvrdil.
Odvolací soud poukázal na to, že NZ, na podkladě kterého byla exekuce nařízena, je dostatečně určitý, srozumitelný a obsahuje všechny náležitosti stanovené §63 a §71b zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "NŘ"). Z NZ - článku "za prvé" jasně vyplývá závazek stěžovatelky zaplatit oprávněné kupní cenu za zboží stanovené dohodou ve výši 6.379.723 Kč včetně DPH a je stanoven rovněž způsob splatnosti dluhu ve splátkách a sjednána ztráta výhody splátek. V oddíle "za druhé" je obsažen souhlas stěžovatelky s vykonatelností NZ. Krajský soud neshledal obsahovou neurčitost kupní smlouvy, která byla tímto NZ sepsána, ani v existenci části "za páté" NZ, neboť tato část pojednává o jiném závazku stěžovatelky a na obsah kupní smlouvy nemá vliv, byť se ke kupní smlouvě určitým způsobem vztahuje. Krajský soud v odůvodnění poukázal na to, že tato část vysvětluje důvod, pro který je kupní cena sjednána ve výši o 30 % nižší než je skutečná hodnota zboží a jaký závazek stěžovatelka z tohoto důvodu přijala. Krajský soud dodal, že otázka případné platnosti takového závazku není předmětem tohoto řízení a na posouzení určitosti a platnosti kupní smlouvy obsažené v NZ nemá vliv. Odvolací soud má NZ proto za materiálně vykonatelný exekuční titul.
Krajský soud dále prohlásil, že se námitkou nedostatku splatnosti celého dluhu pro ztrátu výhody splátek nezabýval a vycházel z tvrzení oprávněné, že ke ztrátě lhůt u stěžovatelky došlo. K tomu odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 593/2000, v němž je vyjádřena zásada, že při rozhodování o nařízení výkonu rozhodnutí vychází exekuční soud z tvrzení oprávněného o tom, že nastala u povinného "ztráta splátek" a opak je možno zkoumat v řízení o zastavení výkonu rozhodnutí.
Odvolací soud konečně - ke stěžovatelčině námitce zániku pohledávky jednostranným započtením - odkázal na ustálenou soudní praxi, podle které je možné k námitce zániku vymáhané pohledávky započtením přihlédnout nikoli v řízení o odvolání proti usnesení o nařízení exekuce, ale až v řízení o zastavení exekuce.
Krajský soud proto uzavřel, že pro nařízení exekuce byly splněny všechny podmínky a Okresní soud ve Svitavách nepochybil, pokud návrhu na nařízení exekuce vyhověl.
II.
Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 22. 10. 2009, č. j. 22 Co 379/2009-12, a usnesení Okresního soudu ve Svitavách ze dne 29. 4. 2009, č. j. 5 Nc 3319/2009-88, napadla stěžovatelka ústavní stížností, ve které uvedla, že jimi došlo k porušení práva vlastnit majetek podle čl. 11, práva podnikat podle čl. 26 a práva na soudní ochranu garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Prohlásila, že porušená práva jsou garantována též Úmluvou o lidských práva a základních svobodách (dále jen "Úmluva"), a to čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 6 Úmluvy.
Stěžovatelka zejména poukázala na to, že exekuce nebyla nařízena důvodně (mimo jiné) proto, že ke ztrátě výhody splátek nedošlo; uvedla, že výklad institutu ujednání o ztrátě výhody splátek podávaný odvolacím soudem a oprávněnou (a některými odbornými komentáři) právní jistotu dlužníka naprosto neguje a porušuje základní práva dlužníka. Tím bylo zasaženo nejen do vlastnického práva stěžovatelky, ale také do jejího práva na podnikání.
Stěžovatelka poukázala na to - co do námitky nedostatku splatnosti celého dluhu pro ztrátu výhody splátek - že odvolací soud sice odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 593/2000 a na v něm vyjádřenou zásadu že při rozhodování o nařízení výkonu rozhodnutí vychází exekuční soud z tvrzení oprávněného o tom, že nastala u povinného ztráta splátek a opak je možno zkoumat v řízení o zastavení výkonu rozhodnutí. Odvolací soud prý však přehlédl pokračování odůvodnění citovaného usnesení, ve kterém je uvedeno, že v případě, kdy je "z návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí patrno, že tvrzení o ztrátě výhody splátek nemůže být správné, pak si musí soud ověřit, zda ke ztrátě výhody splátek skutečně došlo". Stěžovatelka má zato, že taková situace v souzené věci nastala, neboť oprávněná v návrhu na nařízení exekuce vycházela z nesprávné úvahy o automatické splatnosti celé pohledávky.
Stěžovatelka uvedla, že vyjádření oprávněné k jejímu odvolání jí nebylo doručeno a bylo jí tak upřeno právo repliky na tvrzení oprávněné v uvedeném vyjádření. Vzhledem k tomu, že odvolací soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání, neměla možnost se s vyjádřením oprávněné vypořádat a došlo proto k porušení jejího práva na spravedlivý proces (rovnosti práv účastníků řízení).
Stěžovatelka konečně namítla, že kupní smlouva sepsaná formou NZ je neurčitá a proto nemůže být platným exekučním titulem.
Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud vydal nález, podle něhož se usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 22. 10. 2009, č. j. 22 Co 379/2009-12, a usnesení Okresního soudu ve Svitavách ze dne 29. 4. 2009, č. j. 5 Nc 3319/2009-88, zrušují.
III.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Ústavní soud (v zásadě) nezasahuje do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a již proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (I. ÚS 230/96 In: Ústavní soud České republiky : Sbírka nálezů a usnesení - svazek 7. Vydání 1. Praha C. H. Beck 1997, str. 173; srov. také III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C. H. Beck 1994, str. 41). Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy (srov. např. I. ÚS 32/95 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5. Vydání 1. Praha, C. H. Beck 1997, str. 346). Mezi ně náleží zejména právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, jinými slovy práva na spravedlivé projednání věci nezávislým a nestranným soudem, čehož se stěžovatelka dovolává.
Z těchto principů vychází Ústavní soud i v řízení o této konkrétní ústavní stížnosti.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti - jak již bylo uvedeno - namítá zejména porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení v tomto článku upraveného práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však v souzené věci zjištěno nebylo.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že obecné soudy (a to především Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích) právem poukázaly na charakter a na zásady řízení o výkonu rozhodnutí podle vykonatelného NZ. Krajský soud provedl podrobné hodnocení náležitostí NZ se svolením k vykonatelnosti; dovodil především jeho určitost a srozumitelnost, stanovení způsobu splatnosti dluhu ve splátkách a sjednání ztráty jejich výhody; stejně tak přesvědčivě odkázal na jednotlivé části NZ, z nichž je zřejmé, že NZ (se svolením k vykonatelnosti) je exekučním titulem. Ústavní soud tedy považuje za liché úvahy stěžovatelky, které v podstatě zpochybňují povahu a vypovídací schopnost daného NZ a nahrazují jej toliko spekulativní úvahou. Stejně tak Ústavní soud nemůže přisvědčit stěžovatelce ani v jejím tvrzení na údajně přehlédnuté pokračování odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 593/2000, ve kterém je uvedeno, že v případě, kdy je "z návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí patrno, že tvrzení o ztrátě výhody splátek nemůže být správné, pak si musí soud ověřit, zda ke ztrátě výhody splátek skutečně došlo"; z obsahu návrhu na nařízení exekuce (č.l. 3 - 5 soudního spisu) totiž nic takového dovodit nelze. Ostatně, krajský soud v již napadeném usnesení otázku splatnosti dluhu ve splátkách a ztráty jejich výhody posuzoval a Ústavní soud nemá důvodu na jeho argumentaci cokoli měnit. Krajský soud tedy odkaz na citované usnesení Nejvyššího soudu (a na v něm vyjádřenou zásadu že při rozhodování o nařízení výkonu rozhodnutí vychází exekuční soud z tvrzení oprávněného o tom, že nastala u povinného ztráta splátek) použil adekvátně a není proto důvodné dovozovat, že by měl krajský soud za výše uvedené situace ověřovat, zda ke ztrátě výhody splátek došlo.
Ústavní soud nemá důvod pochybovat ani o irelevantním charakteru výtky stěžovatelky týkající se postupu krajského soudu, který rozhodl bez nařízení jednání a vyjádření oprávněné k jejímu odvolání jí nedoručil. Tu lze poukázat zejména na charakter a na procesní povahu exekučního řízení. V této souvislosti se lze dovolat především ustanovení §214 odst. 2 písm. c) a §253 odst. 1 o. s. ř., podle nichž jednání v souzené věci nebylo třeba nařizovat; navíc, výkon rozhodnutí soud nařídí zpravidla bez slyšení povinného (jednání soud nařizuje jen tehdy považuje-li to za nutné podle §253 odst. 2 o. s. ř.). Ústavní soud neshledal protiústavní pochybení ani potud, pokud stěžovatelka namítla, že jí bylo odepřeno právo na repliku k vyjádření oprávněné ke stěžovatelčině odvolání, neboť toto právo z žádného ustanovení o. s. ř. nelze dovodit; podle §210 odst. 1 o. s. ř. samo odvolání proti usnesení, kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé, doručí předseda senátu těm účastníkům, jejichž práv a povinností se týká, je-li to s ohledem na okolnosti případu či povahu věci vhodné a účelné. Za tohoto stavu nelze v souzené věci - z hlediska ústavnosti - dovodit ani povinnost soudu doručit vyjádření oprávněné ke stěžovatelčině odvolání a nelze tedy dovozovat ani porušení práva stěžovatelky na repliku vůči němu, jehož se dovolává.
Ústavní soud ještě jednou připomíná v odůvodnění krajského soudu dostatečně zřetelně uvedený odkaz na povahu exekučního stádia řízení a na rozhodování v tomto stadiu. Za těchto okolností jsou proto rozhodnutí obou obecných soudů výsledkem jejich právního posouzení věci a argumenty uvedené v odůvodnění obou usnesení nelze ani z ústavněprávního hlediska úspěšně zpochybňovat.
Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou přesvědčivá, srozumitelná, nemají povahu svévole a mezi skutkovými zjištěními a právnímu závěry z nich vyvozenými neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů k porušení základních práv či svobod stěžovatelů, jichž se dovolávají, zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů] odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. července 2010
Vojen Guttler v. r.
předseda senátu Ústavního soudu