ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.1518.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 1518/2016-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. listopadu 2016 o dovolání, které podal obviněný Ing. L. N . proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2016, č. j. 10 To 268/2016-100, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 37 T 19/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu Praha – východ ze dne 29. 4. 2016, č. j. 37 T 19/2016-79 , byl obviněný Ing. L. N. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil podle jeho skutkových zjištění tím, že
dne 27. 1. 2016 v blíže nezjištěné době okolo 17:00 hodin vědomě, poté co požil přesně nezjištěné větší množství alkoholických nápojů, a téhož dne v 17:42 hodin mu bylo dechovou zkouškou zjištěno 3,15 promile alkoholu a následně v 17:49 hodin mu bylo zjištěno 3,03 promile alkoholu v dechu, řídil osobní motorové vozidlo tovární značky Ford Focus, registrační značky ..., z blíže nezjištěného místa do ulice V.v obci Š., okres P.-v.
2. Obviněný byl odsouzen podle §274 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou let.
3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. 6. 2016, č. j. 10 To 268/2016-100 , jímž je podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Citované usnesení Městského soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Okresního soudu Praha - východ napadl obviněný prostřednictvím obhájkyně JUDr. Vlasty Miklušákové dovoláním, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.
5. Obviněný vznesl námitku „extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů“ ; ten spatřuje v tom, že nebyly provedeny důkazy podle §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. a nebyl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, čímž došlo k porušení zásady in dubio pro reo a práva na spravedlivý proces. Dovolatel namítá, že i z provedeného dokazování vyplývá, že nebyl při řízení vozidla kontrolován. Soudům vytýká, že uvěřily pouze důkazům svědčících o jeho vině, a namítá, že rozpoznat po západu slunce osobu jedoucí v autě považuje za nemožné. To je otázka pro znalce nikoli pro soud, protože ten nemůže hodnotit, zda lze rozpoznat obličej řidiče jedoucího neznámou rychlostí. Podle jeho tvrzení ani z nahrávky anonymního trestního oznámení učiněnému policii neplyne, že vozidlo řídil. Pouze z ní vyplývá, že byl ve vozidle, byl nastartovaný motor a nohy vystrčené z vozidla. Toto oznámení navíc považuje za důkaz procesně nepoužitelný, protože nedošlo ke ztotožnění oznamovatele. Na základě provedeného dokazování přichází jako pravděpodobný i závěr, že vozidlo neřídil.
6. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí zrušil a zprostil ho obžaloby. Současně navrhl, aby mu byly uhrazeny náklady řízení.
7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že po seznámení se s obsahem podaného dovolání a s ohledem na povahu námitek, které obviněný uplatnil, se k němu nebude věcně vyjadřovat. Podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřil souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
a) obecná východiska
9. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.
10. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva (např. též v otázce, jaký trest zda samostatný či souhrnný měl být obviněnému uložen), nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
11. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
12. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
13. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. tedy může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma (alternativa první) dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz §253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa druhá) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (varianta první), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
14. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
15. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
b) Vlastní posouzení důvodnosti dovolání
16. Obviněný ve svém dovolání nevznesl jedinou hmotně právní námitku, která by byla způsobilá, ať již v alternativě nesprávného právního posouzení skutku nebo alternativě jiného nesprávného hmotně právního posouzení, naplnit jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , potažmo podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Toto zjištění ústí do závěru, že se obviněný s uplatněným dovolacím důvodem zjevně rozešel. Opírá-li jeho naplněnost v posuzované věci o to, že napadená rozhodnutí jsou zatížena vadou v podobě tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými závěry skutkovými potažmo právními, Nejvyšší soud tento jeho náhled nesdílí.
17. O vadu spočívající v tzv. extrémním nesouladu mezi obsahem důkazů a z nich vyvozenými závěry skutkovými, potažmo právními by se jednalo tehdy, pokud by bylo možno důvodně učinit závěr, že skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, že tedy tato skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, popřípadě jsou přímo opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě tato zjištění byla učiněna, apod. Extrémní nesoulad je tak dán v případě očividného nesouladu skutkových a právních závěrů s provedenými důkazy, tedy tehdy, kdy skutek, který se stal předmětem právního posouzení, nebyl zjištěn způsobem slučitelným s právem obviněného na spravedlivý proces.
18. Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových (a potažmo) právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, leč z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
19. Z pohledu tohoto nazírání nelze námitky skutkového charakteru obsažené v dovolací argumentaci obviněného hodnotit jinak, než jako výhrady nedosahující úrovně odůvodňující zásah dovolacího soudu odůvodněný potřebou zajištění realizace práva obviněného na spravedlivý proces. Nejvyšší soud připomíná, že právo na spravedlivý proces ve smyslu §36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04).
20. Namítaný nesoulad natožpak nesoulad extrémní ve věci spatřovat nelze a takový závěr z napadených rozhodnutí ani evidentně nevyplývá. Soudy obou stupňů zcela transparentně vyložily, jaké závěry je vedly k výroku o vině dovolatele a z jakých důvodů považují jeho obhajovací verzi za vyvrácenou. Soudy plně dostály požadavkům, které na jejich rozhodnutí klade §2 odst. 5 tr. ř., resp. §2 odst. 6 tr. ř., když dospěly ve svých rozhodnutích ke zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Soudům nelze vytknout, pokud se při zjištění všech relevantních okolností případu a zjištění skutkového stavu přiklonily k výpovědím policistů O. Č. a F. D., kteří vyjádřili praktickou jistotu o tom, že několik minut (dle výpovědi svědka Č. cca 25 minut) před probíhající kontrolou viděli obviněného řídit vozidlo projíždějící kolem š. rybníka, jehož si všimli z důvodu jeho usilovného troubení na před ním jedoucí vozidlo. Ačkoli obviněný nebyl zastaven bezprostředně při řízení motorového vozidla, z hodnocení okolností případu (viz zejména hodnocení provedené soudem prvního stupně na str. 5-7 jeho rozsudku) vyplývá, že skutková zjištění soudů nejsou výsledkem soudní libovůle, nýbrž že mají jasná ukotvení v důkazech provedených nalézacím soudem. Soudům nelze vyčítat, že obhajovací verzi obviněného, tj. konstrukci, že si do vozidla šel pouze pro zadní kryt telefonu, vyhodnotily jako zjevně nepravděpodobnou za situace, kdy policisté provádějící kontrolu nalezli odvolatele spícího v nastartovaném vozidle. Nejvyšší soud neshledává žádných okolností, které by jej měly vést ke zvrácení hodnotícího závěru soudu prvního stupně, jenž uvedl, že „s ohledem na to, že od průjezdu kolem policistů u nádrže uplynulo cca 25 minut, není možné, aby v tomto časovém úseku stihl obžalovaný dojet před dům, vypít doma cca 0,7 l vodky a usnout v nastartovaném autě, z čehož vyplývá, že při jízdě kolem rybníku již řídil pod vlivem alkoholu.“ (str. 7 rozsudku).
21. S ohledem na již vyslovené Nejvyšší soud odmítá i výhradu obviněného, že došlo k porušení zásady in dubio pro reo . Soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem a nedopustily se žádné jejich deformace, nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily. Podstatné z hlediska rozhodování odvolacího soudu je zjištění, že soudy nižších stupňů neopomenuly hodnotit i důkazy svědčící ve prospěch obviněného. Posuzovaná věc tak není zatížena deficitem opomenutých důkazů, což ostatně netvrdí ani samotný dovolatel. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se tím pádem neztotožňuje se skutkovými zjištěními soudů, není dovolacím důvodem. V posuzované věci navíc potřeba aplikace pravidla in dubio pro reo nevyvstala, protože při zjišťování skutkového stavu věci nevznikla žádná důvodná pochybnost o tom, jak k posuzovanému jednání došlo. Skutečnost, že se soudy přiklonily k jiné verzi události, než obviněným tvrzené, nezakládá prostor pro aplikaci tohoto pravidla. Navíc je třeba připomenout, že výhrada porušení pravidla v pochybnostech ve prospěch obviněného nedopadá pod obviněným uplatněný dovolací důvod, neboť zmíněné pravidlo vyplývající ze zásady presumpce neviny, zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny a §2 odst. 2 tr. ř., má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.). Uplatňuje se v podobě „v pochybnostech ve prospěch obviněného“ , tj. v přijetí skutkové varianty (nej)příznivější pro obviněného. V případě, že soudy pochybnosti o skutkových zjištěních na podkladě svého zhodnocení důkazů způsobem odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř. (jako v případě hodnoceném) nemají, prostor pro uplatnění pravidla in dubio pro reo nevyvstává. Zbývá dodat, že označení pravidlo má procesní povahu, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
22. Označil-li obviněný nahrávku anonymního trestního oznámení za důkaz „procesně nepoužitelný“ , v žádném směru nerozvedl, v čem by jeho procesní neúčinnost měla spočívat. Rozvede-li Nejvyšší soud polemiku obviněného, o procesně neúčinný důkaz bude zpravidla důkazní materiál získaný v rozporu se zákonem (zejména trestním řádem). O takový případ v posuzované věci jít nemůže. Předně se nejednalo o trestní oznámení učiněné Policii ČR, nýbrž o pouhou informaci oznamovatele s obavou o zdravotní stav a kvalitu životních funkcí obviněného, jakož i obavu o plynulost silničního provozu (viz CD se zvukovým záznamem založené na č. l. 70 spisu), když v doslovném přepisu oznamovatel uvádí „leží tam muž, má otevřené dveře, levé u volantu … jde mu motor, má zutý boty, možná je jak motyka, ale člověk nikdy neví, co když má infarkt.“
23. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., dovolatel ve svém podání vůbec nevymezil, v jaké alternativě ho uplatňuje a jaké skutečnosti by pro jeho věcné naplnění měly svědčit. O první alternativu jít nemůže, neboť odvolací soud jeho řádný opravný prostředek věcně projednal ve veřejném zasedání. Ve druhé alternativě může být tento dovolací důvod naplněn pouze tehdy, shledá-li odvolací soud důvodným tvrzení dovolatele, že rozhodnutí soudu prvního stupně je zatíženo vadou, která naplňuje obviněným uplatněný dovolací důvod, pro který neměl odvolací soud přistoupit k zamítnutí jeho odvolání pro rozsudku soudu prvního stupně. Tak tomu v posuzované věci není, neboť existence důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyla vůbec prokázána, když po věcné stránce obviněný ani formálním způsobem svými námitkami tento deklarovaný důvod nenaplnil.
24. Uvedená konstatování vedla Nejvyšší soud k závěru, že obviněný v rámci své dovolací argumentace nevznesl žádnou námitku, kterou by bylo lze podřadit pod jím zvolený (avšak ani jiný ustanovením §265b tr. ř. upravený) dovolací důvod. O dovolání obviněného proto rozhodl způsobem uvedeným v ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., podle něhož Nejvyšší soud dovolání odmítne, „bylo-li podáno z jiného důvodu než je uveden v §265b“.
25. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 8. listopadu 2016
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu