ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.201.2016.1
cf6 Tdo 201/2016-42
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 5. 2016 o dovolání, které podal obviněný M. Ď. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2015, sp. zn. 7 To 394/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 19 T 70/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. Ď. odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 29. 6. 2015, sp. zn. 19 T 70/2015, uznal obviněného vinným, že „se minimálně od 1. 4. 2015 neoprávněně zdržoval na statku C. v P., U C., s úmyslem dlouhodobě zde pobývat, a to bez souhlasu majitele objektu společnosti C. a. s., se sídlem N. S., P., přestože mu byla dne 22. 12. 2014 doručena výpověď dohody o spolupráci ze dne 18. 5. 2012 uzavřené s vlastníkem objektu, na jejímž základě byl oprávněn zdržovat se v uvedené nemovitosti až do 31. 3. 2015, objekt neopustil ani přes opakované vyjádření vlastníka objektu, že objekt užívá bez právního důvodu, naposledy ze dne 5. 5. 2015, přičemž objekt C. opustil až dne 6. 5. 2015 po opakované výzvě PČR, aby tak učinil.“
2. Takto popsané jednání obviněného jmenovaný soud právně kvalifikoval jako přečin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 tr. zákoníku. Uložil mu za to podle §208 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu výkon uloženého trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
3. O odvolání, která proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. 10. 2015, sp. zn. 7 To 394/2015, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
4. Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. K uplatněnému dovolacímu důvodu dovolatel uvedl, že statek několik let před obdobím vymezeným ve skutkové větě obýval nepochybně se souhlasem vlastníka na základě smluvního vztahu, který byl smíšenou smlouvou podle civilního práva. V období před 31. 3. 2015 a i v období po 1. 4. 2015 se obviněný s dalšími osobami pokoušel jednat s vlastníkem statku, který se však, aniž protistraně oznámil ukončení jednání, obrátil na policii s trestním oznámením. Právní vztah podle obviněného výpovědí neskončil. Výpověď podle něj byla absolutně neplatná pro nedostatek poučení. Smíšená smlouva podle něj obsahovala i prvky nájemní smlouvy. Soud se omezil na skutečnost, že právně vyhodnotil pobyt od 1. 4. 2015 jako neoprávněný a bez argumentace odmítl, že by původní smlouva obsahovala prvky nájemní smlouvy. K naplnění znaku protiprávnosti tak podle soudu stačila vůle vlastníka, aby obviněný prostě na statku nebyl. Soud druhého stupně ve svém usnesení neakceptoval především teze (soudu prvního stupně) o absolutní povaze vlastnictví, jeho nedotknutelnosti a právu vlastníka nakládat s věcí po libosti, včetně práva nechat chátrat státem uznanou památku. Odvolací soud nepřisvědčil obviněnému v otázce výkladu civilněprávního vztahu mezi obviněným a vlastníkem a dospěl k závěru, že jakýkoliv užívací titul zanikl k 31. 3. 2015. Nalézací a odvolací soud nesprávně a neúplně zhodnotily předběžnou otázku spočívající v zániku civilního titulu užívat danou nemovitost a též nesprávně zhodnotily otázku hmotného práva, zda legálním způsobem založená možnost bydlení je důvodem, který vede k nezbytnosti použít trestní represi subsidiárně až po vyčerpání prostředků civilního práva, pokud je podstatou skutku setrvání v obývané nemovitosti po skončení legálně založeného civilního titulu. V konkrétnosti presentoval, že k užívání předmětné nemovitosti (statku - usedlosti C.) existoval právní titul, o jehož skončení byl spor. Stavěl na argumentaci, že užívání nemovitosti bylo bydlením v ní. Objekt (statek), který měl neoprávněně užívat, byl podle stavebního práva určen k bydlení a jiným spíše široce vymezeným účelům. V katastru nemovitostí je objekt evidován jako bytový dům. Obviněný uzavřel s vlastníkem objektu smlouvu označenou jako dohoda o spolupráci, která mimo jiné zakládala povinnost chránit a hlídat objekt a umožňovala uživatelům v objektu bydlet (objekt užívat). Motivem k uzavření smlouvy ze strany majitele bylo nejspíše to, že měl problémy s dodržováním standardů památkové péče statku, který je památkově chráněn. Obviněný a další osoby nemovitost udržovali a bránili jejímu chátrání. Podle občanského zákoníku platného v době uzavření smlouvy se nájemní smlouvy podřizovaly účelu, ke kterému byly pronajímané prostory určeny. Pokud se pronajímal objekt určený k bydlení, jednalo se o smlouvu o nájmu bytu, pokud se jednalo o nebytový prostor, jednalo se o smlouvu jinou. Smlouvu smíšenou třeba hodnotit jako smlouvu, která obsahuje prvek nájemní smlouvy a to navzdory tomu, že obsahuje klausuli, že se nejedná o nájemní smlouvu. Smlouvu považovaly obě strany jako celek za platnou, a za titul umožňující užívání statku a bydlení v něm. Dohoda o spolupráci je taktéž i nájemní smlouvou, byť obsahuje úpravu i jiných otázek, než těch souvisejících s nájmem. Výpověď z této smlouvy nemohla obstát, protože neobsahovala povinné poučení podle §2286 odst. 2 občanského zákoníku. Dále neobsahovala výpovědní důvod podle §2288 odst. 3 občanského zákoníku. Obviněný (a další osoby) ze strategických důvodů neuplatňoval argument o absolutní neplatnosti podané výpovědi, protože preferoval cestu konsensuální dohody. Při jednání respektoval přání vlastníka, které ve svém základu považoval za pochopitelné (nikoliv za zákonné), ale v požadované podobě za nesplnitelné. Argument o absolutní neplatnosti smlouvy by uplatňoval až v civilním řízení, pokud by se vlastník domáhal vyklizení civilní žalobou. Skutečnost, že poškozený jednání náhle přerušil a obrátil se na policii, vnímal obviněný jako postup, který zapovídá §1729 odst. 1 občanského zákoníku. Pokud byla nějaká otázka civilního práva sporná, byla sporná i subjektivní stránka trestného činu. Podle obviněného nebyl závěr soudu o tom, že se nejednalo o nájemní smlouvu a nebyl zde důvod aplikovat princip, že po skončení nájemního vztahu má přednost civilní vystěhování před trestní represí, správný. Soud vyšel z textualistického výkladu smlouvy a dopustil se excesu, neboť v občanském právu platí princip, že smluvní ujednání se nehodnotí podle svých názvů (formálně), ale podle svých obsahů (materiálně). Pokud věcným obsahem nějakého ujednání je umožnění užívání nemovité věci a ten, kdo ji užívá, je povinen vykonávat pro vlastníka nějaké ocenitelné plnění, jehož podstatou je zhodnocování nebo údržba oné nemovité věci, tak se interpretace, že se jedná o smíšený smluvní typ obsahující jak smlouvu o dílo, tak nájemní smlouvu, nabízí. Pokud bylo v tomto ujednání současně výslovně dohodnuto, že se nejedná o nájemní smlouvu, tak cílem nepochybně nebylo vyloučit ty prvky, které jsou podřaditelné pod nájemní vztah. Vůlí stran mohlo být pouze vyloučení některých prvků nájemní smlouvy, pokud se vztahuje k bytu a je smlouvou o nájmu bytu, které chrání nájemní stranu. Na takové ujednání bylo třeba hledět skrze omezení, která občanské právo stanoví smluvní svobodě ujednat si cokoliv ve prospěch slabší strany. Smluvní ujednání, jehož podstatou bylo sjednání všech prvků nájemní smlouvy a současně vyloučení všech ochranných prvků nemohlo obstát ve světle §39 dřívějšího občanského zákoníku. Připomněl rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2008, sp. zn. 26 Cdo 4010/2007 a rozsudek ze dne 9. 4. 2002, sp. zn. 26 Cdo 2085/2000. Důvod neplatnosti pro pokus obejít zákonné garance některých práv strany nájemní smlouvy, se vztahoval pouze na některá ujednání a nestíhal neplatností smlouvu jako celek. Zde připomněl rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2002, sp. zn. 26 Cdo 379/2001. Poučení podle §2286 odst. 2 občanského zákoníku podáno nebylo a výpověď tak byla absolutně neplatná. Jestliže soud odvolací zdůraznil, že pokud se obviněný nedomáhal svého práva, nelze takovému argumentu přisvědčit, dodal obviněný, že z prohlášení obyvatelů statku ze dne 5. 4. 2015 plyne, že považují skončení užívacího titulu za neplatný. V případě absolutní neplatnosti smlouvy platí, že ten, k jehož ochraně je tento důvod stanoven, se nemusí aktivně obracet na soud, aby se dočkal ochrany před soudem. K absolutnímu důvodu neplatnosti je soud povinen přihlížet z úřední povinnosti. Občanský soudní řád a obecná pravidla civilního procesu předpokládají, že se svého práva domáhá ten, kdo má za to, že je do jeho práva zasahováno. Procesní nečinnost obviněného byla tedy z hlediska hodnocení existence právního titulu bezpředmětná. V nejobecnější rovině připouštěl obviněný spornost daného civilního vztahu. Měl na mysli jeho hraniční povahu. V případě posouzení protiprávnosti jako předběžné otázky v situaci, kdy se tato otázka komplikovala nestandardností smluvního ujednání, bylo třeba poměřovat skutkový i právní terén kriteriem, zda byla otázka protiprávnosti postavena najisto mimo rozumné pochybnosti. Podle obviněného tato otázka vycházející z neexistence nájemního vztahu postavena najisto nebyla.
6. Dále obviněný uvedl, že úvaha soudů, podle níž protože se nejednalo o nájemní vztah a proto nebyla na místě zásada subsidiarity trestní represe, nebyla správná. Měl za to, že i kdyby se v jeho případě nejednalo o nájemní vztah, byl důvod aplikovat princip subsidiarity trestní represe. Soudy se mýlily v tom, že tento princip se vztahuje pouze na vztahy nájemní. Nájemní bydlení je jedna z mnoha forem bydlení a není právní důvod se domnívat, že trestní represe, která stíhá neoprávněné užívání nemovitosti, se uplatní pouze ve vztahu k bydlení původně nájemnímu. Důvod, proč se v případě existence nájemního vztahu po setrvání původního nájemce v bytě neuplatní ihned trestní represe, tkví v sociálním předmětu nájemního vztahu – bydlení. Obydlí je chráněno článkem č. 12 Listiny základních práv a svobod jako nedotknutelné. Zásahy do něj jsou možné pouze právem předvídaným způsobem, a proto se trestní represe za neoprávněné užívání nemovitosti omezuje na situace, kdy je neoprávněnost zvlášť kvalifikovaná a podložená rozsudkem. Ve světle této úvahy se pak jeví jako nerozhodné, zda původní legální pobyt byl založen nájemní smlouvou nebo jinak. Obviněný v nemovitosti legálně bydlel a bydlení bylo obvyklé a trvalé. Pokud původní titul zanikl, tak bylo třeba věc hodnotit v zásadě tak, jako kdyby zanikl nájemní vztah. I bydlení požívá zvláštní ochranu, a to v čl. 11 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Obviněný poukazoval na to, že i v případě, kdy užívací vztah zanikl zánikem vlastnického práva, byly případy, kdy soud z důvodu dobrých mravů nepřivolil žalobě na vystěhování osoby, která pozbyla vlastnictví svého domu. Dále připomněl rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 167/2009, stanovisko ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, s tím, že civilní judikatura řeší takto všechny případy užívání bez právního titulu a nikoliv jen následky skončených nájemních vztahů. Za situace, kdy jakékoliv užívání bytu může vést v civilním řízení k tomu, že soud zásadně relativizuje vlastnictví, tak je úvaha o subsidiaritě trestní represe namístě v každé situaci, kdy někdo užívá byt nebo jiné prostory určené k bydlení zcela legálně po delší dobu se souhlasem vlastníka, přičemž tento právní titul zanikne. V civilním řízení je lhůta k vyklizení vždy minimálně 15 dnů, kdežto v dané věci policie dala obviněnému nejprve lhůtu 15 minut, kterou poté prodloužila na 1 hodinu. To, že soudy nepromítly dané okolnosti do civilního posouzení vztahu mezi obviněným a poškozeným bylo pak nesprávným posouzením věci. Nebylo možno vyloučit argumenty směřující k subsidiaritě podobné těm, pro které jiné orgány činné v trestním řízení podobné skutky nestíhaly. Všechny případy, na které obviněný odkázal, byly zahájeny násilným obsazením, (neužívaného) objektu a nikoliv setrváním v místě, kde se doposud bydlelo. Myšlenka subsidiarity nebyla v oněch případech založena na krátké době, ale na obecně nízké škodlivosti, zejména s ohledem na to, že nebylo reálně zasaženo do práv poškozených, protože ti dané nemovitosti neužívali a nechali je chátrat. V souzené věci pak podobný prvek lze vysledovat rovněž, protože obviněný vázal svůj odchod na závazek vlastníka statek rekonstruovat a chránit, což vlastník odmítl. Obviněný uzavřel, že i kdyby neexistoval jeho civilní titul k užívání nemovitosti, bylo namístě aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe.
7. S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 a také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §226 písm. b) tr. ř. jej zprostil návrhu na potrestání pro skutek, v němž byl spatřován přečin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 tr. zákoníku, neboť označený skutek není trestným činem.
8. K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která uvedla, že námitky vyjádřené v dovolání uplatnil obviněný již v rámci své obhajoby a vtělil je rovněž do svého odvolání. Plně souhlasila s názorem odvolacího soudu, že obviněný užíval předmětnou nemovitost od 1. 4. 2015 do 6. 5. 2015 protiprávně. Od 1. 4. 2015 věděl, že dalším užíváním předmětné nemovitosti může způsobit porušení zájmu chráněného trestním zákonem a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Odvolací soud podrobně rozebral namítaná rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu s tím, že obviněným tvrzený spor o zániku právního titulu k užívání vyvolal obviněný až poté, co byl vyklizen z nemovitosti policií. Nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 413/04 nelze v této trestní věci aplikovat, neboť zde nejde o případ skončeného nájmu, ale o případ skončené smlouvy o spolupráci, která naopak nájemní vztah výslovně vyloučila. Rovněž trestní kauzy tzv. squatterů, na které obviněný poukázal, se netýkaly podobného jednání, neboť šlo vesměs o případ, kdy squatteři na velice krátkou dobu, a to několik hodin, maximálně 7 dnů, bez předchozího jednání s vlastníkem obsadili neužívanou nemovitost. Nelze souhlasit s názorem obviněného, že počátek trestnosti lze klást až po právní moci rozsudku civilního soudu. Obviněný neužíval předmětnou nemovitost na základě nájemní smlouvy, dobře věděl, že ode dne 1. 4. 2015 již v ní nepobývá v právu, neboť smlouva o spolupráci byla majitelem nemovitosti vypovězena, aniž by se obviněný během výpovědní lhůty snažil výpověď popřít civilní žalobou. Státní zástupkyně tak měla za to, že rozhodnutí v dané věci nebylo zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod v dovolání naplněn nebyl.
9. Z těchto důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože šlo o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasila i pro případ jakéhokoli jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
11. Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2015, sp. zn. 7 To 394/2015, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
12. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
13. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu - vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
14. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
15. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
16. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
IV.
17. Z tohoto pohledu je zřejmé, že pokud dovolatel ve svém podání vykresloval některé skutkové okolnosti případu odlišně od stavu zjištěného v předchozím řízení, (např. že vlastník objektu jednání náhle přerušil, že při jednání respektoval přání vlastníka, že obě strany považovaly smlouvu za titul umožňující bydlení ve statku) , a nastiňoval pomocí nich jiný obraz dokazování a jiného skutkového stavu, a na základě toho vyslovoval některé své výhrady, byly takovéto námitky z hlediska dovolacího řízení a uplatněných dovolacích důvodů irelevantní. Takto pojatými námitkami totiž směřoval do oblasti skutkových zjištění a napadal proces hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu věci, jak je upraveno v §2 odst. 5 a 6 tr. ř., tedy namítal nedostatky skutkové a procesní. Jelikož námitky skutkové (procesní) žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, zásadně neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat a tyto námitky nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
18. V obecné rovině lze v uvedených souvislostech ještě uvést, že zásah do skutkových zjištění sice lze výjimečně v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Nejvyšší soud však v daném případě existenci tzv. extrémního nesouladu neshledal, a proto byl oprávněn posoudit věc pouze v zákonných mantinelech výše zmiňovaných a byl povinen vycházet ze skutkového stavu, tak jak byl zjištěn a popsán v napadených rozhodnutích.
19. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
20. V posuzované věci uplatnil dovolatel formálně relevantně ty námitky, jimiž tvrdil, že soudy nesprávně posoudily dohodu o spolupráci, kterou uzavřel s vlastníkem předmětného objektu (statku C.) vymezeného ve skutkové větě rozhodnutí soudu prvého stupně, že vztah touto smlouvou založený byl i vztahem nájemním, na jehož základě tam byl oprávněn bydlet, a že vlastník daného objektu dal obviněnému a dalším uživatelům daného objektu výpověď, která je neplatná. Vedle toho namítal, že v jeho věci bylo namístě aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe.
21. Těmto námitkám není možno přisvědčit. K posouzení věci je vhodné nejprve nastínit některé významné skutkové okolnosti a zejména podrobněji obsah dohody o spolupráci mezi obviněným a vlastníkem objektu C. V katastrálním území K, P. se nachází budova č. p. ... a k ní přináležející pozemky. Tyto nemovité věci tvoří společně statek C. Vlastníkem tohoto statku je společnost C. a. s., jejímž jediným společníkem je JUDr. O. V.
22. Společnost C. a. s. jako prvá smluvní strana (označená jako „C.“) uzavřela dne 18. 5. 2012 s osobami v dohodě uvedenými jako druhou smluvní stranou (označeny jako „Fyzické osoby“) podle §51 zákona č. 40/1964 Sb., Občanský zákoník, dohodu o spolupráci, jejímž předmětem byly předmětná budova č. p. ... a k ní přináležející pozemky, v dohodě označené zkratkou „Areál“. Tato dohoda výslovně stanovila, že „Fyzické osoby“ mají zájem podílet se na opravě a údržbě „Areálu“ a že smluvní strany se dohodly na vzájemné spolupráci na jeho opravě a údržbě (čl. I. odst. 2 a 3 dohody). Přitom „Fyzické osoby“ se zavazovaly, že budou provádět pomocné práce v oblasti údržby a oprav „Areálu“ dle pokynů společnosti „C.“ (čl. II. odst. 1 dohody). Společnost C. souhlasila, že se „Fyzické osoby“ budou zdržovat v „Areálu“ za podmínek uvedených v článku III. dané dohody a za stejných podmínek se mohou v „Areálu“ zdržovat osoby, které spolu s „Fyzickými osobami“ budou provádět pomocné práce v oblasti údržby a oprav „Areálu“ a které byly uvedeny v příloze č. 1 k dohodě [čl. II. odst. 2, a odst. 3 písm. a) dohody]. Dále společnost C. souhlasila s tím, že se v „Areálu“ mohou zdržovat osoby, které se účastní veřejné hudební nebo jiné společenské akce, která byla odsouhlasena společností C. v souladu s čl. III. odst. 4 písm. f) této dohody, avšak pouze po dobu příslušné veřejné hudební nebo jiné společenské akce [čl. II. odst. 3 písm. b) dohody]. Obviněný M. Ď. byl uveden v příloze č. 1 dohody. Dále dohoda v čl. III. stanovila, že „Fyzické osoby“ jsou oprávněny využívat v „Areálu“ jmenovitě vymezené prostory - a to konírnu, sklepní prostory mezi boudami, stodolu –pravou část, místnost po pravé straně od vstupu do objektu - v nádvoří, sklepní prostory za místností v nádvoří a stodolu – levou část (čl. III. odst. 1 dohody). Do jiných než vyjmenovaných prostor mohly „Fyzické osoby“ vstupovat pouze se souhlasem společnosti C. (čl. III. odst. 3 dohody). Zároveň „Fyzické osoby“ prohlašovaly, že jsou si vědomy havarijního stavu „Areálu“ a nesou plné riziko vyplývající z pohybu po „Areálu“ (čl. III. odst. 5 dohody). V č. l. IV. odst. 1 dohoda uváděla, že může být vypovězena smluvními stranami bez udání důvodu s výpovědní dobou 3 měsíce, která počíná běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po doručení výpovědi. V čl. VI. odst. 2 dohoda stanovila, že pro vyloučení pochybností strany dohody konstatují, že tato dohoda není nájemní smlouvou na pronájem „Areálu“.
23. Dne 22. 12. 2014 převzali zástupci „Fyzických osob“ výpověď dohody o spolupráci podanou jim společností C.. Výpovědní doba začala běžet dne 1. 1. 2015 a skončila dne 31. 3. 2015.
24. Z výše uvedených ustanovení dohody o spolupráci vyplývají následující skutečnosti. Smluvní strany dohodu uzavřely zřetelně podle §51 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, tedy jako smlouvu nepojmenovanou, nikoli podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., které upravují smlouvu nájemní (§663 a násl.). Předmětem dohody o spolupráci bylo provádění pomocných prací v oblasti údržby a oprav „Areálu“ „Fyzickými osobami“, čemuž odpovídá, že fyzické osoby prováděly odstraňování náletových dřevin a drobné udržovací práce. Za to jim společnost C. umožňovala konat v „Areálu“ veřejné hudební nebo jiné společenské akce. „Fyzické osoby“ a další s nimi oprávněné osoby dle přílohy č. 1 dohody směly využívat v „Areálu“ pouze přímo konkrétně vymezené prostory, přičemž tyto prostory nebyly vymezeny jako bytové či určené k bydlení (srovnej jejich označení například sklep, stodola). Nikde v dohodě nebylo stanoveno, že se pronajímají bytové prostory k bydlení, naopak jmenovitě vymezené prostory, které byly „Fyzické osoby“ oprávněny využívat, byly prostory nebytovými. Nikde nebylo stanoveno nájemné, nikde nebyla vymezena jakákoli plnění spojená s užíváním bytu (např. odběry energií, hrazení odpadů). Smlouva v žádném svém ustanovení nehovořila o bydlení, termín „bydlení“ v ní není obsažen. Jestliže dohoda o spolupráci ve svém článku III. uvádí, že „Fyzické osoby“ jsou oprávněny využívat vyjmenované prostory (např. konírnu), je zjevné, že se toto využívání váže k veřejné hudební nebo jiné společenské akci a nikoli k bydlení.
25. Konečně samotná dohoda o spolupráci jasně a výslovně ve svém textu deklarovala, že není smlouvou nájemní (čl. VI. odst. 2 dohody).
26. Pokud obviněný tvrdil, že „Fyzické osoby“ a další osoby uvedené v příloze č. 1 dohody v objektu C. bydlely, je zjevné, že pokud tyto osoby v prostorách (místnostech) objektu setrvávaly za jiným účelem, než za účely úklidu, péče o přilehlý park, vyklízecí práce a/nebo veřejné hudební nebo jiné společenské akce, činily tak v rozporu s obsahem dohody o spolupráci a setrvávaly tak navíc v objektu, který neodpovídal požadavkům na bezpečný pobyt. Tyto osoby si naopak byly vědomy toho, že „Areál“ se nachází v havarijním stavu. Nelze si nepovšimnout, že do objektu nebyla zavedena voda, kanalizace byla nefunkční, nebyla tam elektrická přípojka (srov. výpověď svědka JUDr. O. V. na č. l. 94 spisu).
27. Za daných okolností nelze jakkoli souhlasit s tvrzením obviněného, že dohoda o spolupráci byla smlouvou smíšeného charakteru, která v sobě obsahovala i smlouvu nájemní. Takový výklad by odporoval jejímu výslovnému obsahu. V předmětné smlouvě je jednoznačně definován projev vůle smluvních stran, že nejde o smlouvu o nájmu. V daném případě se nejedná ze strany soudů o její vadný výklad, resp. o výklad v rozporu s jejím obsahem, podstatou či smyslem.
28. Lze tak shrnout, že soudy nižších stupňů správně posoudily, že dohoda o spolupráci není smlouvou nájemní. Jestliže dovolatel poté tvrdil, že osobám setrvávajícím v objektu C. byla dána výpověď „z nájmu“ neobsahující povinné poučení podle §2286 odst. 2 a zákonný důvod podle §2288 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., Občanský zákoník, (dále také jen „nový občanský zákoník“) nutno nejprve zdůraznit, že výpověď, kterou dotčené osoby obdržely, nebyla výpovědí „z nájmu“ , když se nejednalo o smlouvu nájemní a uvedená ustanovení nového občanského zákoníku se na ni nevztahovala. Výpověď jim byla dána zcela v intencích dohody o spolupráci a výpovědní lhůta jim uplynula dne 31. 3. 2015. Nelze přisvědčit ani tvrzení dovolatele, že dotčené osoby se domnívaly, že podaná výpověď je absolutně neplatná, pro takovou domněnku neskýtala dohoda o spolupráci či výpověď samotná jakýkoli relevantní podklad.
29. Pokud se tedy v daném objektu obviněný nadále zdržoval po uplynutí výpovědní lhůty (v době od 1. 4. 2015 až do 6. 5. 2015), činil tak vědomě protiprávně.
30. Ve světle všech těchto okolností a okolností popsaných v rozhodnutí zejména odvolacího soudu nemá Nejvyšší soud pochybnosti o tom, že obviněný naplnil subjektivní stránku i ostatní znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným, a výše popsané námitky dovolatele shledal zjevně neopodstatněnými.
31. Dále se pak Nejvyšší soud zabýval tvrzením dovolatele, že v jeho případě měly soudy aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe.
32. Nejprve možno připomenout, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
33. V návaznosti na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v posuzované trestní věci použití prostředků trestního práva se zásadou subsidiarity trestní represe nekoliduje. Jak již shora naznačeno, k aplikaci této zásady by musely být zjištěny výjimečné okolnosti, které by snižovaly společenskou škodlivost skutku obviněného do té míry, aby nedosahoval ani škodlivosti nejlehčích v praxi se běžně vyskytujících trestných činů podvodu. V posuzovaném případě však takové okolnosti zjištěny nebyly.
34. Je totiž nutno mít na zřeteli následující zjištění. Obviněný si byl vědom toho, že spolu s dalšími osobami setrvává v objektu C. minimálně od data 1. 4. 2015 neoprávněně (protiprávně), přesto však odmítl, a to i za situace, kdy mu byl znám negativní postoj vlastníka objektu k jeho dalšímu pobytu zde, dobrovolně tento objekt, opustit (společně s dalšími osobami vyjadřoval svůj postoj setrvat v dotčených nemovitých věcech i nadále a proti vůli vlastníka). Nemovitost opustil až dne 6. 5. 2015. Právě tyto okolnosti – odmítavý postoj obviněného k respektování vůle poškozeného směřující k tomu, aby obviněný opustil uvedený objekt, ve spojení s délkou úmyslného neoprávněného (protiprávního) zásahu do práva poškozeného, který byl ukončen až zákrokem Policie ČR – svědčící o vyšší intenzitě protiprávního jednání obviněného hovoří proti možnosti aplikace zásady subsidiarity trestní represe. Skutečnost, že svých nároků se ve formální rovině mohl vlastník uvedeného objektu domáhat též u civilního soudu, nezakládalo překážku pro uplatnění trestně právní odpovědnosti obviněného. Stejně tak by nemohla být důvodem zakládajícím aplikaci subsidiarity trestní represe v případě protiprávního obsazení nebo užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru jiného, sama o sobě skutečnost, že by vlastník sám nedodržel povinnost takový objekt zabezpečit proti chátrání a případným útokům vandalů a že v důsledku toho nechráněný a neužívaný objekt v čase chátrá. Vlastník nemovité věci má zákonem uloženy různé povinnosti vztahující se k vlastněné nemovité věci (zde lze připomenout zejména povinnost péče o památkově chráněný objekt), avšak pokud si své povinnosti neplní, pravomoci k tomu, aby je plnil, náleží příslušným orgánům veřejné správy a nikoli jiným osobám. Jiné osoby nemohou z důvodu, že vlastník neužívá svůj majetek či o něj nepečuje, tento jim nepatřící (cizí) majetek svévolně užívat.
35. Rovněž námitka o nutnosti aplikace subsidiarity trestní represe tedy byla zjevně neopodstatněná.
36. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 5. 2016
JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu