ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.37.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 37/2016-63
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. května 2016 o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněných R. N. , V. H. , . Bc. M. K., a J. L. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2015, sp. zn. 67 To 262/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 2 T 34/2014, takto:
I. Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2015, č. j. 67 To 262/2015-1549, jakož i všechna rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. 4. 2015, č. j. 2 T 34/2014-1479, byli uznáni vinnými
obviněný R. N. dvojnásobným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, spáchaným v jednom případě v jednočinném souběhu se zločinem křivého obvinění podle §345 odst. 1, 3 písm. d) tr. zákoníku,
obviněná V. H. přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, spáchaným v jednočinném souběhu se zločinem křivého obvinění podle §345 odst. 1 tr. zákoníku,
obviněný Bc. M. K. zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu dle §21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným v jednočinném souběhu s přečinem zneužití pravomoci úřední osoby dle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a
obviněný J. L. přečinem zneužití pravomoci úřední osoby dle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku,
jichž se podle jeho skutkových zjištění dopustili způsobem uvedeným ve výroku rozsudku.
2. Odsouzeni byli
obviněný R. N. podle §345 odst. 3 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře dvou let, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání policisty ve služebním poměru k Policii ČR, k Vojenské policii ČR nebo v pracovním poměru k obecní či městské policii na dobu čtyř let.
obviněná V. H. podle §329 odst. 1 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře jednoho roku, jehož výkon jí byl podmíněně odložen podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu dvou let. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku jí byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání policisty ve služebním poměru k Policii ČR, k Vojenské policii ČR nebo v pracovním poměru k obecní či městské policii na dobu jednoho roku.
obviněný Bc. M. K. podle §145 odst. 2 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání policisty ve služebním poměru k Policii ČR, k Vojenské policii ČR nebo v pracovním poměru k obecní či městské policii na dobu čtyř let.
obviněný J. L. podle §329 odst.1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dva a půl roku. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání policisty ve služebním poměru k Policii ČR, k Vojenské policii ČR nebo v pracovním poměru k obecní či městské policii na dobu dvou let.
3. O odvoláních obviněných proti uvedenému rozsudku rozhodl Městský soud v Praze jako soud odvolací v neveřejném zasedání usnesením ze dne 20. 8. 2015, č. j. 67 To 262/2015-1549, tak, že podle §257 odst. 1 písm. c) tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve vztahu ke všem obviněným ve výrocích o vině i trestu a zároveň rozhodl podle §223 odst. 1 tr. ř. z důvodů uvedených v §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. tak, že zastavil jejich trestní stíhání pro skutek spočívající v tom, že
„dne 26. května 2013 v době kolem 17:28 hod., v P., P., v místnosti určené pro zadržené osoby, nacházející se v 2. nadzemním podlaží Obchodního centra Nový Smíchov (dále jen „OC"), poté, co se tam obvinění N. a H. jako členové hlídky Policie ČR, oddělení hlídkové služby Obvodního ředitelství policie Praha II (OHS OŘP Praha II), dostavili k převzetí poškozeného V. G., občana Lotyšské republiky, v ČR trvale bytem D., Z. ..., krátce předtím zadrženého ostrahou OC kvůli odcizení potravin v hodnotě 593 Kč, obviněný N. přistoupil k poškozenému sedícímu na lavici a během rozmluvy s ním, náhle a bez zjevné příčiny jej dvakrát razantně udeřil pravou rukou do oblasti hlavy, z toho nejméně jednou sevřenou pěstí, když poškozený po chvíli v reakci na inkasované údery a odnětí svého mobilního telefonu obviněným N. prudce vstal a snažil se rukama zasáhnout obviněného N. stále stojícího před ním, obviněný N. jej opět začal bít pěstmi a smýkat s ním a poté společně s obviněnou H. za použití hmatů a chvatů poškozeného povalili na zem, kde mu služebními pouty spoutali ruce za zády a posadili jej zpět na lavici;
v době kolem 17:55 hod. se poté na uvedené místo za účelem eskorty poškozeného na MOP Smíchov dostavila další hlídka OHS sestávající z obviněných K. a L., obviněný K. se pak v průběhu rozhovoru se spoluobviněnými u dveří do místnosti pro zadržené náhle otočil k poškozenému sedícímu stále na lavici s rukama spoutanýma za zády, vykročil rychlou chůzí směrem k němu a bez zjevného důvodu a předchozího varování provedl kop pravou nohou obutou v pevné kožené obuvi směřovaný na hlavu poškozeného, kterou však nezasáhl, neboť poškozený kopu uhnul, vzápětí jej však obviněný K. strhl na podlahu, kde jej opakovaně udeřil pěstmi a obviněný L. obuškem, obviněný K. ho dvakrát kopl pravou nohou do oblasti hrudníku, z toho jednou s nápřahem, když pak poškozený zůstal bezvládně ležet na podlaze, obviněný L. k různým částem jeho těla několikrát přiložil elektrický paralyzér,
přičemž poškozený v důsledku útoku ze strany obviněných N., K. a L. utrpěl pohmožděniny a tržnou ránu v obličeji, pohmoždění zad, hrudníku, paže a ramene, obviněný K. kopy do trupu poškozenému současně způsobil zlomeninu periferního okraje 8. žebra vpravo bez dislokace, čili poruchu zdraví omezující poškozeného v obvyklém způsobu života na dobu delší jednoho týdne, a v případě zásahu shora popsaným kopem do hlavy poškozeného tomuto mohl způsobit závažné poranění hlavy s dlouhodobou léčbou či trvalými následky, dále přes zjevná zranění poškozeného mu žádný z obviněných nezajistil lékařské ošetření, obvinění K. a L. svůj zákrok, při němž došlo k použití donucovacích prostředků a ke zranění osoby, vůči níž zakročovali, neohlásili svému nadřízenému a nesepsali o něm žádný záznam;
následně na MOP Smíchov, v úmyslu lživě obvinit poškozeného V. G. z bezdůvodného napadení policistů provádějících oprávněný služební zákrok, a v případě obviněného N. též v úmyslu zakrýt své předchozí protiprávní jednání, naplňující zákonné znaky skutkové podstaty přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, obvinění N. a H., coby členové hlídky OHS Smíchov, vyhotovili pod č. j. KRPA-202023-6/ČJ-2013-001263 úřední záznam, v němž v rozporu se skutečností mimo jiné uvedli, že „Dále nstržm. N., vyzval podezřelého, aby přestal telefonovat ze svého mobilního telefonu, z důvodu, že je již omezen na osobní svobodě, načež této výzvy se slovy: „Jménem zákona", podezřelý i po dalších opakovaných výzvách nereagoval. Proto mu následně nstržm. N. mobilní telefon odebral z ruky, jeho hovor položil a následně telefon vypnul. To se podezřelému nelíbilo a po několika okamžicích (cca po 5 vteřinách) se bez jakéhokoli varování proti nstržm. N. ze vzdálenosti cca 1,5 metru rozběhl s napřaženou pravou rukou sevřenou v pěst a pokusil se nstržm. N. udeřit do oblasti obličeje. Nstržm. N. tomuto úderu uhl a následoval další pokus podezřelého udeřit policistu, tentokrát levou rukou (úderem připomínající levý hák) opět směřujícím do oblasti obličeje. Na tento úder nstržm. N. zareagoval tak, že stáhl svojí pravou ruku k hlavě takovým způsobem, že přicházející úder vykryl loktem pravé ruky. Ihned po vykrytí posledního popisovaného úderu ze strany podezřelého se nstržm. N. rozhodl jednat v nutné obraně v souladu s ustanovením §29 zák. č. 40/2009 Sb. a dále v souladu s ustanovením §53 odst. 1 a §52 písm. a), p) zák. č. 273/2008 Sb. a podezřelého zpacifikoval. Nstržm. H. při tomto incidentu rovněž využila oprávnění dle ustanovení §52 písm. a), zák. č. 273/2008 Sb. Před použitím donucovacích prostředků nebyla použita výzva s výstrahou jejich použití, z důvodu, jelikož zákrok nesnesl odkladu." a pod č. j. KRPA-202023-7/ČJ-2013-001263 a č. j. KRPA-202023-8/ČJ-2013-001263 dále vyhotovili úřední záznamy o použití donucovacího prostředku dle ust. §52 písm. a) zák. č. 273/2008 Sb., o Policii ČR (dále jen „zákon o policii"), ve kterých k okolnostem použití donucovacího prostředku proti osobě V. G. oba mimo jiné shodně uvedli, že „dne 26. 5. 2013 v 17:56 hodin podezřelý V.G. napadl hlídku PČR, která prováděla zákrok proti jeho osobě, a to tak, že se zakročujícího policistu snažil několika údery trefit sevřenou pěstí do obličeje" a že „před použitím donucovacího prostředku nebylo použito výzvy s výstrahou zákrok nesnesl odkladu", aniž by se zmínili o úderech, které obviněný N. ještě před použitím donucovacích prostředků zasadil poškozenému, dne 26. května 2013 v nočních hodinách pak obvinění N. a H. před policejním orgánem SKPV OŘP Praha II při podání vysvětlení podle ust. §158 odst. 6 trestního řádu opětovně uvedli nepravdivé či výrazně zkreslené skutečnosti popsané ve svých úředních záznamech, přičemž vědomě opomněli zmínit použití násilí obviněným N. před tvrzeným útokem ze strany poškozeného G., kdy na základě těchto tvrzení obviněných bylo dne 27. 5. 2073 policejním orgánem SKPV OŘP Praha II pod č. j. KRPA-202023-24/TČ-2013-001213 zahájeno trestní stíhání poškozeného G. pro přečin násilí proti úřední osobě podle ust. §325 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, které však bylo posléze státní zástupkyní s odkazem na ust. §172 odst. 1 písm. a) trestního řádu zastaveno, s tím, že je nepochybné, že se nestal skutek, pro který se trestní stíhání vede,
čímž všichni obvinění porušili ust. §2, 9 a 11 písm. a), c) zákona o policii, dle kterých policie slouží veřejnosti, jejím úkolem je chránit bezpečnost osob a majetku a veřejný pořádek, předcházet trestné činnosti, plnit úkoly podle trestního řádu a další úkoly na úseku vnitřního pořádku a bezpečnosti svěřené jí zákony, přímo použitelnými předpisy Evropské unie nebo mezinárodními smlouvami, které jsou součástí právního řádu, policisté jsou při plnění úkolů policie povinni dodržovat pravidla zdvořilosti a dbát cti, vážnosti a důstojnosti osob i své vlastní, jsou povinni dbát, aby žádné osobě v důsledku jejich postupu nevznikla bezdůvodná újma a jsou povinni postupovat tak, aby případný zásah do práv a svobod osob, vůči nimž směřuje úkon, nepřekročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného úkonem, dále všichni porušili ust. §57 odst. 1, 2 zákona o policii, podle nichž po použití donucovacího prostředku nebo zbraně, při kterém došlo ke zranění osoby, je policista povinen ihned, jakmile to okolnosti dovolí, poskytnout zraněné osobě první pomoc a zajistit lékařské ošetření a zákrok, při kterém bylo použito donucovacího prostředku, je povinen bezodkladně ohlásit svému nadřízenému a sepsat o něm úřední záznam s uvedením důvodu, průběhu a výsledku jejich použití; obvinění N., K. a L. pak současně porušili podmínky a povinnosti stanovené v ust. §53 odst. 1, 2, 3, 5 zákona o policii, která stanoví, že policista je oprávněn použít donucovací prostředek k ochraně bezpečnosti své osoby, jiné osoby nebo majetku anebo k ochraně veřejného pořádku, vyjma neodkladných případů, kdy je ohrožen život nebo zdraví osoby, je přitom před jeho použitím povinen vyzvat osobu, proti které zakročuje, aby upustila od protiprávního jednání, s výstrahou, že bude použito donucovacích prostředků, policista je oprávněn použít donucovací prostředek, který umožní dosažení účelu sledovaného zákrokem a je nezbytný k překonání odporu nebo útoku osoby, proti níž zakročuje a při použití donucovacího prostředku dbá na to, aby nezpůsobil osobě újmu zřejmě nepřiměřenou povaze a nebezpečnosti jejího protiprávního jednání; obviněný L. jednal současně v rozporu s ust. §53 odst. 4 zákona o policii, podle něhož je policista oprávněn použít elektrický donucovací prostředek pouze v případě, že by použití jiného donucovacího prostředku zjevně nebylo dostatečné k dosažení účelu sledovaného zákrokem.“
v němž byl obžalobou spatřován v případě obviněného R. N. přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), c) tr. zákoníku, spáchaný v jednočinném souběhu se zločinem křivého obvinění podle §345 odst. 1, 3 písm. d) tr. zákoníku, v případě obviněné V. H. přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), c) tr. zákoníku, spáchaný v jednočinném souběhu s přečinem křivého obvinění podle §345 odst. 1 tr. zákoníku, v případě obviněného Bc. M. K. zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaný v jednočinném souběhu s přečinem zneužití pravomoci úřední osoby dle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a v případě obviněného J. L. přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal v neprospěch obviněných dovolání nejvyšší státní zástupce (dále též „dovolatel“), který je opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku úvodem zmínil, na základě jakých úvah vydal odvolací soud jím napadené rozhodnutí.
5. V daném směru připomenul, že Městský soud v Praze odůvodnil své rozhodnutí tím, že v dané trestní věci je trestní stíhání obviněných v souladu se zásadou ne bis in idem nepřípustné, neboť trestní stíhání bylo vedeno pro totožný skutek, o němž již byla vydána rozhodnutí ve věci služebního poměru obviněných. V důsledku těchto rozhodnutí byli obvinění R. N., Bc. M. K. a J. L. propuštěni ze služebního poměru příslušníků bezpečnostních sborů ve smyslu §183 a násl. zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o služebním poměru“, příp. „služební zákon“), a to z důvodu podle §42 odst. 1 písm. d) tohoto zákona, neboť se měli dopustit jednání zavrženíhodné povahy, které ohrožovalo dobrou pověst bezpečnostního sboru, porušili služební slib ve smyslu §17 odst. 3 zákona o služebním poměru a porušili povinnost dodržovat služební kázeň. V případě obviněné V. H. pak bylo ze stejného důvodu rozhodnuto o jejím zproštění služby, přičemž po dalších dvou letech byl její služební poměr ukončen.
6. Podle názoru odvolacího soudu vykazuje rozhodnutí ve věci kázeňského řízení všechny znaky požadované §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. a čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb. Rozhodnutí, kterým bylo skončeno předchozí disciplinární řízení ohledně téhož skutku, tak brání dvojímu stíhání týchž osob. Městský soud zdůraznil, že rozhodnutí ve věci služebního poměru má obdobné náležitosti a atributy jako rozhodnutí ve věcech kázeňského řízení, neboť tímto rozhodnutím byli obvinění zjevně bezprostředně postiženi, a to obdobným způsobem, jako by jim byl např. v trestním řízení uložen trest zákazu činnosti, případně trest ztráty vojenské hodnosti či trest peněžitý, přičemž tato rozhodnutí služebních funkcionářů ve své podstatě fakticky uložení těchto trestů nahrazují. Protože městský soud uzavřel, že s ohledem na výše uvedené nebylo z důvodu §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. přípustné obviněné trestně stíhat, jelikož vedení trestního řízení bránila předchozí rozhodnutí ve věcech služebního poměru, napadený rozsudek v celém jeho rozsahu zrušil a trestní stíhání všech obviněných podle §223 odst. 1 tr. ř. zastavil.
7. S takto zaujatým právním názorem vyslovil dovolatel nesouhlas, když (po připomenutí čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, §11 odst. 1 písm. j ) tr. ř. a judikatury Evropského soudu pro lidská práva, zejm. rozhodnutí ve věci Engel a další v. Nizozemí ) namítl, že k propuštění obviněných ze služebního poměru nedošlo v dané věci u žádného z nich v důsledku kázeňského postihu za daný skutek ve smyslu §50 a 51 zákona o služebním poměru, uloženého na základě kázeňského řízení ve smyslu §186 téhož zákona, nýbrž výhradně v důsledku rozhodnutí o propuštění vydaného v řízení podle §183 a násl. tohoto zákona. Tato skutečnost podle nejvyššího státního zástupce vyplývá jak z obsahu spisového materiálu, tak z odůvodnění napadeného rozhodnutí - služební poměr obviněných R. N., Bc. M. K. a J. L. byl ukončen vždy příslušným rozhodnutím ředitele Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy vydaným v řízení dle §183 a 184 zákona o služebním poměru z důvodu podle §42 odst. 1 písm. d) tohoto zákona. Obviněná V. H. byla rozhodnutím ředitele Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy ze dne 21. 6. 2013 č. 604/2013 podle §40 odst. 1 zákona o služebním poměru zproštěna z výkonu služby a byl jí přiznán nárok na výplatu 50 % průměrného služebního příjmu. Ze služebního poměru byla nakonec propuštěna dne 31. 7. 2015.
8. Byť u všech obviněných byl důvodem vydání příslušných rozhodnutí skutek totožný s tím, jenž byl předmětem trestního stíhání v dané trestní věci, je pro řešení věci podle dovolatele rozhodující, že zmíněné řízení má specifickou povahu a není řízením kázeňským či disciplinárním, jak nesprávně uvedl ve svém rozhodnutí odvolací soud. Rozhodnutí o propuštění vydané na základě řízení podle §183 zákona o služebním poměru potom nemá povahu represivního opatření, které by bylo možné v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva pokládat z materiálního hlediska za trest.
9. Aplikovaná norma, jíž bylo v daném případě použito, je normou partikulární, obrací se výlučně do vnitřní organizace Policie ČR a vztahuje se toliko na její příslušníky, kteří jsou k ní ve služebním poměru. Služební orgán hodnotí předmětné jednání toliko v rozsahu porušení služebních povinností bez ohledu na trestněprávní dopady tohoto jednání, což pro obviněné mělo relevantní důsledky toliko v rovině skončení služebního poměru. Jedná se tak pouze o personální rozhodnutí, realizující jeden ze zákonem předvídaných způsobů skončení služebního poměru, jehož výsledek není závislý na ničem jiném než na tom, zda byly podmínky pro skončení služebního poměru splněny, a to bez jakékoliv reflexe do oblasti trestněprávní.
10. O tom podle dovolatele svědčí také to, že na rozdíl od řízení o kázeňském přestupku, nebrání předchozí pravomocné odsouzení pro týž skutek vydání rozhodnutí o propuštění podle §42 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru. Naopak takové odsouzení je důvodem k propuštění podle §42 odst. 1 písm. a) a b) tohoto zákona. Rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru podle §42 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru proto nemůže být rozhodnutím, které by bylo relevantní z hlediska zásady ne bis in idem a není ani trestněprávní povahy. Ty samé argumenty jsou pak ve zcela shodném rozsahu aplikovatelné rovněž na řízení podle §40 zák. o služebním poměru, jímž bylo rozhodnuto o zproštění výkonu funkce obviněné V. H.
11. Stran této problematiky odkázal nejvyšší státní zástupce i na názory obsažené v rozhodnutích Nejvyššího soudu (konkrétně usnesení ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 8 Tdo 881/2014 a usnesení ze dne 21. 4. 2014, sp. zn. 7 Tdo 1118/2014).
12. Podle dovolatele Městský soud v Praze zrušil odsuzující rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu ke všem spoluobviněným a následně rozhodl tak, že jejich trestní stíhání s odkazem na §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. zastavil, aniž pro zvolený postup byly splněny stanovené podmínky. To podle nějž založilo existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř.
13. Nejvyšší státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud
1. podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2015, sp. zn. 67 To 262/2015, jakož i rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu,
2. podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc znovu projednal a rozhodl.
14. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby za podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud projednal dovolání v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
15. Ze všech obviněných se k podanému dovolání prostřednictvím svého obhájce prof. JUDr. Jana Kříže vyjádřil toliko obviněný J. L. . Podle obviněného odvolací soud v napadeném usnesení, s nímž se ztotožňuje, předvídatelným způsobem v souladu se svými předchozími rozhodnutími (zejm. sp. zn. 67 T 216/2013) velmi podrobně a přiléhavě odůvodnil důvody pro zastavení trestního stíhání na základě překážky rozhodnuté věci. Naproti tomu podané dovolání je poměrně úsporné, vlastní právní posouzení ani neprovádí a ve své podstatě kopíruje některé pasáže rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 451/2014 se záměrem, aby podle něj napadenou věc posoudil dovolací soud.
16. Obviněný poukazuje na odlišný přístup, které nejvyšší státní zastupitelství zaujalo ve věci Městského soudu v Praze sp. zn. 67 To 216/2013, v níž dovolání v neprospěch obviněného nepodalo, a z hlediska splnění tzv. Engel kritérií zdůrazňuje, že povaha jeho jednání byla v řízení podle služebního zákona posuzována shodně (dle uvážení rozhodujícího orgánu), jako by tomu bylo ve výslovně označeném kázeňském řízení. Bylo rozhodováno, zda předmětný skutek může nebo nemůže představovat dle ustanovení §42 odst. 1 písm. d) služebního zákona „zavrženíhodné jednání, které má znaky trestného činu a je způsobilé ohrozit dobrou pověst bezpečnostního sboru“. Bylo předmětem subjektivního posouzení, zda rozhodující orgán dle svého rozhodnutí považuje nebo nepovažuje předmětné jednání za tzv. zavrženíhodné. V tomto ohledu měl rozhodovací orgán plnou možnost uvážení jako při posuzování skutku v kázeňském řízení. Podle obviněného se tak nejedná o žádné samostatné personální rozhodování, které nemá povahu represivního opatření, jak dovozuje dovolatel. Skutečnost, že skutek byl subjektivně posuzován a následně rozhodnuto o represivním opatření v podobě propuštění, je velmi zřejmá.
17. Zřetelně nesprávným je podle obviněného též argument, že rozhodování o ukončení služebního poměru je „bez jakékoli reflexe do oblasti trestněprávní“. Tato reflexe v rozhodování je přímo v zákoně uvedena v podobě výslovné podmínky rozhodování dle §42 odst. 1 písm. d) služebního zákona, že posuzovaný skutek má mít znaky trestného činu. Zmiňované rozhodnutí ve věci Engel výslovně stanovuje, že kázeňská či disciplinární povaha řízení, představující překážku ne bis in idem , není odvislá od formálního označení těchto řízení či povahy jejich zařazení v zákoně, ale výslovně podle jejich obsahu a následků, která mohou založit. Tzv. Engel kritéria budou někdy splněna v řízení formálně označeném jako „kázeňské řízení“ a někdy budou splněna i v řízeních, která mají formální označení zcela rozdílná. Zákonné označení „změna služebního poměru“ (§19 a násl. služebního zákona), „skončení služebního poměru“ (§41 a násl.) a „kázeňské tresty“ (§45 a násl.) není bez dalšího rozhodné pro závěr, zda tzv. Engel kritéria byla nebo nebyla splněna. Nadto i v rámci jednoho z těchto zákonem stanovených postupů mohou být jednotlivé dílčí podmínky posuzovány rozdílně ve vztahu k těmto kritériím, např. pro zhodnocení kritérií v rámci postupu podle §42 odst. 1 písm. a) služebního zákona (existence či neexistence odsuzujícího rozsudku) a postupu podle písm. d) téhož ustanovení služebního zákona, kde se vyžaduje v zásadě subjektivní posouzení, zda se předmětný orgán domnívá, že určité jednání je či není zavrženíhodné.
18. Podle obviněného řízení podle §42 odst. 1 písm. d) služebního zákona naplňuje požadavky tzv. Engel kritérií, neboť rozhodování v tomto řízení i následek, který ukládá, odpovídá řízení kázeňskému či disciplinárnímu.
19. Obviněný namítá, že „náhodná oficialita“ spočívající v náhodnosti, zda rozhodující orgán pro týž skutek zahájí řízení o propuštění ze služebního řízení nebo řízení kázeňské, vedoucí ke shodnému následku v podobě propuštění, jež by však, z hlediska ne bis in idem , znamenalo rozdílné následky, bez možnosti obviněného tyto ovlivnit, neodpovídá zásadám aplikace trestního práva.
20. Nepřípadný je podle obviněného odkaz dovolatele na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 To 881/2014 a sp. zn. 7 Tdo 1118/2014, či rozhodnutí sp. zn. 7 Tdo 451/2014 zmiňované soudem prvního stupně, neboť v nich byla posuzována jednání policistů, které s výkonem jejich služby nesouvisí. Taková jednání podle něj skutečně pověst policie mohou poškodit, a to i tehdy, že by z hlediska trestního práva žádné následky nezakládala. V případě posuzovaném je zkoumáno, zda zákrok obviněných policistů byl nebo nebyl v souladu s pravidly, podle kterých má být zákrok za daných podmínek proveden. Byl-li posuzován služební zákrok policistů, jednalo se v zásadě o kázeňské posouzení tohoto jednání, ať již samotné řízení bylo z formálního hlediska označeno jakkoli. V návaznosti na tuto skutečnosti jsou podle obviněného splněny i podmínky pro zastavení řízení z hlediska ne bis in idem . Obviněný proto navrhl, aby dovolací soud podané dovolání odmítl.
III.
Přípustnost dovolání
21. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. c) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání podala osoba oprávněná [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
22. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda nejvyšším státním zástupcem vznesené námitky naplňují jimi uplatněný dovolací důvod.
23. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Dovolací důvod zde spočívá v okolnosti, že nebyly splněny zákonné podmínky k tomu, aby soud učinil některé z rozhodnutí uvedených v §265a odst. 2 písm. c), d), f) a g) tr. ř., kterým přesto rozhodl.
24. Protože dovolací argumentace nejvyššího státního zástupce naplňuje jím uplatněný dovolací důvod a podané dovolání v důsledku toho nelze pokládat za takové, o němž by bylo lze rozhodnout způsobem upraveným v ustanovení §265i odst. 1 tr. ř., tj. jeho odmítnutím, přezkoumal Nejvyšší soud podle §265i odst. 3 tr. ř. napadené usnesení odvolacího soudu a zjistil následující skutečnosti.
a) nosné důvody napadeného rozhodnutí
25. Odvolací soud o zastavení trestního stíhání obviněných rozhodl (str. 14 a násl. napadeného usnesení) poukazem na nutnost aplikace čl. IV odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (publikované jako sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí pod č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“), podle něhož [n]ikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu , a §11 odst . 1 písm. j) tr. ř., podle něhož [t]restní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána .
26. Důvodnost tohoto procesního postupu dovodil ze zjištění o uplatňující se překážce ne bis in idem, vzešlé z citovaných pravomocných rozhodnutí ředitele Krajského ředitelství hl. m. Prahy (dále jen „rozhodnutí ředitele“) ze dne 18. 6. 2013 – č. 1420/2013 (obv. R. N.), č. 1421/2013 (obv. Bc. M. K.), č. 1422/2013 (obv. J. L.) a ze dne 5. 6. 2015 – č. 191/2015 (obv. V. H.), jimiž bylo rozhodnuto o témže skutku ( idem ). Trestní postih obviněných, který by nastal v důsledku rozhodnutí soudu o skutku vymezeném v žalobním návrhu (v případě odsuzujícího výroku, jak učinil soud prvního stupně), by podle odvolacího soudu, odkazujícího i na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž se zásada ne bis in idem uplatňuje i ve vztahu k fyzické osobě, proti níž dřívější přestupkové řízení nebo řízení o jiném správním deliktu (výjimečně i řízení o disciplinárním deliktu) o témž skutku trestně právní povahy meritorně skončilo pravomocným rozhodnutím příslušného správního orgánu a nebylo zrušeno z podnětu mimořádného opravného prostředku, znamenal porušení zmiňované zásady zákazu dvojího odsouzení a potrestání za týž čin (skutek).
27. Odvolací soud na podporu své argumentace odkázal na závěry Nejvyššího soudu obsažené v rozhodnutích publikovaných ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 10/2004 Sb. rozh. tr. (správně č. 10/2007 Sb. rozh. tr.), č. 13/2009 Sb. rozh. tr., č. 9/2012 Sb. rozh, tr. (správně č. 3/2012 Sb. rozh. tr.), resp. též v rozhodnutích dalších, ať již v citované sbírce uveřejněných (č. 21/2013 Sb. rozh. tr.), či nikoli (sp. zn. 5 Tdo 1399/2007). Následně uzavřel, že překážku ne bis in idem , kterou v případě totožného skutku může založit pravomocné rozhodnutí vydané v přestupkovém, resp. kázeňském řízení o témže činu trestně právní povahy, ať již jde o odsuzující rozhodnutí (zde bez ohledu na výši sankce), či zprošťující rozhodnutí, vytváří i rozhodnutí ve věcech služebního poměru, resp. skončení služebního poměru, které má „jinak obdobné náležitosti jako rozhodnutí ve věcech kázeňského řízení“. Podle odvolacího soudu tomu tak je proto (str. 16 usnesení), že soudem zmiňovanými rozhodnutími ředitele „byli obžalovaní svým způsobem zjevně bezprostředně postiženi přinejmenším ve svých důsledcích a v dopadech (osobních, personálních, finančních), obdobným způsobem, jako by jim byl např. v trestním řízení uložen trest zákazu činnosti, případně trest ztráty vojenské hodnosti či s ohledem na vedlejší dopady, zejména rozhodnutí ve věcech služebních právě takového druhu, resp. vzhledem k použití právě těch zákonných ustanovení v těchto rozhodnutích citovaných, případně i trest peněžitý, přičemž tato rozhodnutí služebních funkcionářů ve své podstatě fakticky uložení těchto naznačených trestů ve smyslu tr. zákoníku zcela nahrazují ve svých dopadech a účincích, resp. zcela dublují a naplňují i smysl a význam ustanovení §38 a §39 tr. zákoníku ve své faktické podstatě a dopadech na obžalované, které postihují obdobně jako tresty uložené v napadeném rozsudku, avšak přitom již dlouhodobě po dobu více jak dvou let.“
28. Při zdůraznění faktu, že z hlediska zásady ne bis in idem jsou irelevantní nesprávná právní kvalifikace totožného skutku správním orgánem [ „vyloučit ochranu proti novému procesu… nemůže ani skutečnost, že příčinou prvního projednání skutku (činu) v přestupkovém řízení byla jeho nesprávná právní kvalifikace jako přestupku, ačkoliv naplňoval znaky trestného činu“ ], či důvod vedení dalšího řízení [ „Právně bezvýznamné je též i to, proč došlo k novému řízení (popřípadě rozhodnutí) v dané věci…“ ], dovodil odvolací soud, že „zákonné podmínky dané ustanovením §11 odst. 1 písm. j) tr. řádu i čl. IV odst. 1 Protokolu č. 7 Úmluvy jsou (rozuměj v posuzované věci) jednoznačně dány“. Vyšel z toho, že je dána
a) totožnost skutku ( „Popis skutkového jednání obžalovaných… v usnesení o zahájení trestního stíhání je… zcela totožné (ý) s popisem skutkových zjištění jednání obžalovaných, které je uvedeno v rozhodnutích ve věci služebního poměru…“ ),
b) „rozhodnutí ve věci kázeňského řízení mají všechny znaky požadované ustanovením §11 odst. 1 písm. j) tr. řádu a čl. IV. odst. 1 Protokolu č. 7, kterými bylo skončeno předchozí disciplinární řízení ohledně téhož skutku…“.
b) námitky dovolání
29. Z dovolací argumentace nejvyššího státního zástupce je zřejmé, že nezpochybňuje některá východiska, na nichž odvolací soud založil své rozhodnutí (vně dovolacích námitek jsou takové skutečnosti, jako jsou právní povaha a závaznost Úmluvy, či otázka totožnosti skutku, který odůvodnil vydání jednotlivých rozhodnutí ředitele a pro které se vedlo trestní stíhání obviněných). Z jím podaného mimořádného opravného prostředku plyne, že důvodem napadení usnesení soudu druhého stupně je jeho nesouhlas se způsobem vyhodnocení právní povahy řízení, v němž k vydání uvedených rozhodnutí ředitelem došlo, resp. i nesouhlas s povahou jím vydaných individuálních aktů aplikace práva.
c) povaha vyjádření obviněného
30. Obviněný ve svém vyjádření navazuje na argumentaci napadeného usnesení a tuto dále rozvíjí tvrzením, že odvolací soud ve věci správně rozhodl, neboť překážku ne bis in idem je v posuzované věci shledat i z pohledu tzv. Engel kriterií , když nad rámec toho, čím zdůvodnil své rozhodnutí soud druhého stupně, poukázal i na subjektivní hledisko, které se dle něj nutně promítlo při rozhodování o naplnění podmínek aplikace §42 odst. 1 písm. d) služebního zákona [ „postup dle ust. §42 odst. 1 písm. d) služebného zákona vyžaduje v zásadě subjektivní posouzení, zda se předmětný orgán domnívá, že určité jednání je či není zavrženíhodné“ ], z čehož dovozuje, že požadavky tzv. Engel kriterií jsou splněny, neboť „rozhodování v tomto řízení i následek, který ukládá, odpovídá řízení kázeňskému či disciplinárnímu“.
d) hodnocení dovolacího soudu
31. Správnost usnesení soudu druhého stupně musí být hodnocena z pohledu přesvědčivosti a úplnosti jeho argumentace obsažené v jeho odůvodnění. Zjevný nedostatek odůvodnění napadeného rozhodnutí lze shledat ve dvou skutečnostech. Spočívá jednak v tom, že
a) odvolací soud nevymezil základní zásady, na jejichž základě – i s přihlédnutím k aplikaci zmiňovaných ustanovení Úmluvy Evropským soudem pro lidská práva (dále jen ESLP) – je třeba přistupovat k posouzení toho, zda příslušné pravomocné rozhodnutí zakládá překážku ne bis in idem upravenou čl. IV odst. 1 Protokolu č. 7, a tyto následně v celém rozsahu nepromítl do svých hodnotících úvah, jednak v tom, že
b) vně své pozornosti ponechal ta (datu vydání napadeného usnesení předcházející) rozhodnutí Nejvyššího soudu, která k řešené problematice přistupují odlišně od závěrů vtělených do dovoláním napadeného rozhodnutí.
32. Odvolací soud se ve své argumentaci omezil na připomenutí těch skutečností, které se nejeví být spornými, tj. že
(i) překážku rei iudicatae , tvořící zábranu ( ne bis ) tomu, aby o témže skutku trestně právní povahy mohlo být rozhodováno v dalším řízení, může vytvořit i rozhodnutí správního orgánu vydané v řízení o přestupku,
(ii) popis jednání obviněných a v něm konstatované porušení norem upravujících povinnosti a postup policistů při výkonu jejich činnosti zakládá důvod pro závěr o totožnosti skutku (idem) ve smyslu jeho interpretace,
přičemž bez podrobnějšího rozvedení konstatoval, že řízení, v němž rozhodnutí ředitele byla vydána, resp. příslušné individuální akty aplikace práva, na jejichž základě byl ukončen služební poměr obviněných, mají všechny znaky požadované ustanovením §11 odst. 1 písm. j) tr. řádu a čl. IV. odst. 1 Protokolu č. 7, kterými bylo skončeno předchozí disciplinární řízení ohledně téhož skutku…“. Je tomu tak mimo jiné proto, že další (již výše citované závěry stran rozhodnutí ve věcech služebního poměru) odvolací soud vyčleňuje nad tento rámec (str. 16: „… mimoto nelze opomenout i ten fakt, že…“ ).
33. Zmínil-li odvolací soud v dané souvislosti, že důsledky vzešlé z rozhodnutí ředitele byly pro všechny obviněné stejně závažné (nadto již dlouhodobě se uplatňující) jako v případě sankcí vzešlých z trestního řízení, pak opomenul jeden podstatný rozdíl. Soud druhého stupně se ve své podstatě omezil na zkonstatování toho, že ukončení služebního poměru mělo pro obviněné v zásadě stejné důsledky [ „… byli… svým způsobem zjevně bezprostředně postiženi přinejmenším ve svých důsledcích a v dopadech (osobních, personálních, finančních), obdobným způsobem…“ ], jaké by pro ně nastaly při vyvození jejich trestní odpovědnosti a při uložení zvažovaných trestů ( „… jako by jim byl např. v trestním řízení uložen trest zákazu činnosti, popřípadě trest ztráty vojenské hodnosti…“ ), aniž by uvážil, že důsledkem trestního postihu není jen takto bezprostředně vzešlá újma, jež na pachatele trestného činu dopadá v podobě nutnosti výkonu trestu (je-li taková sankce v návaznosti na výrok o vině uložena). V dané souvislosti nelze nezmínit, že nepříznivé právní důsledky odsouzení pachatele trestného činu, jež se mohou projevit jak v rovině trestně právní, tak v oblasti jeho občanského a pracovního života, mohou přetrvávat i po odpykání uloženého trestu (jeho prominutí, promlčení), a to v případech, kdy nadále existují právní účinky odsouzení takové osoby. Z hlediska občanského a pracovního života jde zejména o splnění podmínky bezúhonnosti (např. §6 odst. 2 živnostenského zákona, §14 odst. 3 zák. č. 186/2013 Sb., o státním občanství České republiky, apod.). Tvrzení odvolacího soudu, že „rozhodnutí služebních funkcionářů ve své podstatě fakticky uložení těchto naznačených trestů ve smyslu tr. zákoníku zcela nahrazují ve svých dopadech a účincích, resp. zcela dublují a naplňují i smysl a význam ustanovení §38 a §39 tr. zákoníku ve své faktické podstatě“ při odhlédnutí od zmíněného faktu nelze přijmout jako odpovídající skutečnosti.
34. Vrátí-li se dovolací soud k výše (bod 30.) vymezeným nedostatkům odůvodnění napadeného rozhodnutí, pak z pohledu prvně vytknutého nedostatku lze poukázat na to, že odvolací soud zjevně nevyužil té možnosti, aby svou argumentaci založil na připomenutí (a následném promítnutí zjištěných faktů) těch skutečností, které je nezbytné z pohledu zásady ne bis in idem hodnotit v rámci tzv. Engel kriterií. Své rozhodnutí (na rozdíl od vyjádření obviněného, reagujícího na dovolání nejvyššího státního zástupce, jenž na ně poukázal) tak takovému hodnocení nepodrobil, ač význam kritérií a způsob jejich uplatnění byly vyloženy v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 5 Tdo 587/2014, publikovaném, právě z důvodů nastolení jednotné aplikační praxe v této otázce, ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 40/2015.
35. Při posuzování důvodnosti podaného mimořádného opravného prostředku je třeba uvážit, že dovolatel v něm nejen správně poukázal na to, že „s ohledem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, může být trestní stíhání pachatele vyloučeno i tehdy, pokud byl pro daný skutek postižen rozhodnutím vydaným i v jiném řízení než je řízení trestní, avšak pouze za splnění obligatorní podmínky, že takové řízení, stejně jako delikt, pro který je vedeno, má trestněprávní povahu“ , nýbrž že současně s poukazem na závěry vyslovené zejména ESLP ve věci Engel a další v. Nizozemí připomenul tři základní kritéria, která jsou určující pro rozhodnutí, „zda čin, stran kterého bylo vedeno předchozí řízení, lze považovat za trestný ve smyslu zakládajícím nepřípustnost trestního stíhání. Prvním kritériem je kvalifikace činu podle dotčeného vnitrostátního právního řádu, tj. zda ustanovení, které delikt definuje, spadá do trestního práva. Toto kritérium má rozhodující význam jen tehdy, jestliže delikt do trestního práva patří, jinak má význam pouze relativní. Druhé kritérium představuje povaha deliktu z hlediska chráněného zájmu (obecný či partikulární), adresáta normy (potenciálně všichni občané či pouze určitá skupina osob se zvláštním statusem) a účelu sankce (odstrašující a represivní či pouze reparační). Třetím kritériem je druh a závažnost sankce. Druhé a třetí kritérium jsou alternativní, nikoli kumulativní.“
36. Nejvyšší soud při svém rozhodování k těmto kritériím důsledně přihlíží, což lze doložit právě na již zmíněném usnesení ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 5 Tdo 587/2014, v němž je k problematice ne bis in idem , v návaznosti na čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, uvedeno zejména následující:
„… Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“) na jedné straně připustil, že zásada ne bis in idem tvoří součást spravedlivého procesu [Nikitin proti Rusku, rozsudek, 20. 7. 2004, č. 50178/99, §54], zároveň ale připomněl, že je zakotvena pouze v čl. 4 Protokolu č. 7 a že povinnost respektovat ji není obsažena v žádném jiném ustanovení [Rabus proti Německu, rozhodnutí, 9. 2. 2006, č. 43371/02, oddíl 1], není tedy součástí ani práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 EÚLP. ESLP také upozornil, že skutečnost, že konání řízení o mimořádném opravném prostředku neodporuje čl. 4 Protokolu č. 7, sama o sobě neznamená, že toto řízení je také v souladu s čl. 6 EÚLP [Nikitin, §54]. Právní kvalifikace předmětného řízení ve vnitrostátním právu nemůže být jediným relevantním kritériem aplikovatelnosti principu ne bis in idem podle čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7. Jinak by použití tohoto ustanovení bylo ponecháno na uvážení států v míře takové, která by mohla vést k důsledkům neslučitelným s předmětem a cílem Úmluvy. Pojem „trestní řízení“ musí být vykládán ve světle obecných principů týkajících se korespondujících spojení „trestní obvinění“ a „trest“ v čl. 6 a 7 EÚLP [Sergey Zolotukhin proti Rusku, rozsudek velkého senátu, 10. 2. 2009, č. 14939/03, §52; srov. též Paksas proti Litvě, rozsudek velkého senátu, 6. 1. 2011, č. 34932/04, §68]. Také pojem „trest“ nemůže mít různé významy podle ustanovení Úmluvy, ve kterých je obsažen [viz Göktan proti Francii, rozsudek, 2. 7. 2002, č. 33402/96, §48]. To, zda se v daném případě jedná o trestní řízení či trest ve smyslu čl. 4, tedy bude závislé na posouzení tzv. engelovských kritérií formulovaných pro účely výkladu pojmu „trestní obvinění“ [viz Sergey Zolotukhin, §53; Ruotsalainen proti Finsku, rozsudek, 16. 6. 2009, č. 13079/03, §42–43].
…vyjde-li se z… rozsudku velkého senátu ESLP Sergey Zolotukhin proti Rusku, podle kterého článek 4 Protokolu č. 7 musí být chápán tak, že zakazuje stíhání nebo soudní řízení pro druhý „trestný čin“ („offence“/„infraction“), jestliže je založen na totožných nebo v podstatě stejných skutečnostech („facts“/„faits“), což v podstatě odpovídá našemu chápání totožnosti skutku, které je založeno na totožnosti jednání nebo následku z hlediska rozhodných skutkových okolností (srov. č. 9/1972, č. 64/1973, č. 33/1974, č. 52/1979, č. 1/1996-I. a č. 41/2002-I. Sb. rozh. tr. a dále usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS 143/2002, uveřejněné pod č. 21 ve sv. 27 Sb. nál. a usn. ÚS ČR), je třeba porovnávat skutkové okolnosti obou činů…
…V rozsudku Engel a další sice ESLP výslovně omezil platnost svojí argumentace na oblast výkonu vojenské služby a na rozlišení trestných činů a disciplinárních deliktů, následná judikatura ale z vytvořených tzv. engelovských kritérií učinila obecný prubířský kámen aplikovatelnosti čl. 6 EÚLP v jeho trestní části [viz Campbell a Fell proti Spojenému království, rozsudek, 28. 6. 1984, č. 7819/77 a 7878/77, §69; Ezeh a Connors proti Spojenému království, rozsudek, 9. 10. 2003, č. 39665/98 a 40086/98, §82–85].
…Prvním kritériem je tedy kvalifikace deliktu ve vnitrostátním právu: pokud jde v obou případech o trestný čin, je čl. 6 EÚLP v daném případě aplikovatelný. Jde však pouze o relativní kritérium, neboť pokud čin není ve vnitrostátním právu kvalifikován jako trestný, používá ESLP další dvě kritéria, kterými jsou povaha deliktu a druh a stupeň závažnosti sankce. Vzhledem k tomu, že kvalifikace kázeňského přestupku v českém vnitrostátním právu není kvalifikací primárně trestní, zabýval se Nejvyšší soud dalšími dvěma tzv. engelovskými kritérii, kterými jsou, jak již bylo zmíněno, povaha deliktu a druh a stupeň závažnosti sankce.
Označení druhého kritéria – povaha deliktu – je poněkud matoucí a spíše bychom v této souvislosti očekávali zkoumání, zda jde např. o delikt „typicky trestní“ (např. loupež, vražda) či nikoli (např. pořádkový delikt). Byť i tento aspekt ESLP svým způsobem někdy zohledňuje, z judikatury vyplývá, že toto druhé kritérium v sobě většinou spojuje odpovědi na dvě otázky:
a) zda je zájem chráněný trestním zákonem obecný či partikulární, přesněji řečeno zda je daná právní norma adresována všem nebo pouze určité skupině lidí se specifickým postavením, kupř. vojákům (jako tomu bylo právě ve věci Engel a další);
b) zda účel sankce, která se za takový delikt ukládá, je (alespoň částečně) preventivně-represivní, anebo zda je (čistě) reparační povahy (tuto otázku ESLP ve věci Engel a další ještě explicitně neřešil, odpověď na ni by byla v této věci ostatně nasnadě).
Jak již bylo zmíněno, na poli druhého kritéria ESLP nejčastěji odpovídá na dvě otázky. První z nich je otázka, zda delikt, o který se jedná, vyplývá z porušení právní normy, která je adresována obecně všem, nebo normy dopadající jen na určitou skupinu osob se zvláštním postavením. Takové zvláštní postavení orgány Úmluvy shledaly zejména v případě norem určených vojákům [viz např. Engel a další, §84] a vězňům [viz např. Ezeh a Connors proti Spojenému království, rozsudek, 9. 10. 2003, č. 39665/98 a 40086/98]. ESLP nicméně v dané souvislosti rovněž zohledňoval, zda dané jednání se opravdu výlučně týká porušení pravidel týkajících se pouze dané zvláštní skupiny osob, nebo zda takové jednání není postižitelné i podle obecných norem [Campbell a Fell, §71; Ezeh a Connors, §104]. Je ale třeba poznamenat, že obecná není nutně jen norma, která se vztahuje opravdu na všechny osoby bez výjimky, ale i norma, kde skupina jejich možných porušitelů je sice nějakým způsobem omezená, avšak nejde o nějakou jasně definovanou skupinu osob se zvláštním postavením, která by podléhala nějakému souboru zvláštních – disciplinárních – pravidel. …
Druhou otázkou, kterou ESLP na poli druhého kritéria zpravidla řeší, je otázka, zda účel sankce, která se za takový delikt ukládá, je (alespoň částečně) preventivně-represivní, anebo zda je (čistě) reparační povahy. Preventivní je přitom míněno ve smyslu odrazení od páchání trestné činnosti v budoucnu, tedy zda sankce byla uložena jako trest s cílem odradit od dalšího páchání takových činů, nikoli s cílem bezprostředně zamezit pachateli v tom, aby ve své trestné činnosti pokračoval (např. různá opatření mající za cíl zabránit opilému řidiči, aby pokračoval v jízdě).
…Pokud jde o poslední, tedy třetí tzv. engelovské kritérium, kterým je stupeň závažnosti sankce, tak toto si po rozsudku Jussila proti Finsku (rozsudek velkého senátu ESLP, 23. 11. 2006, č. 73053/01) stále drží svůj význam, ovšem pouze pro jednu specifickou situaci, a totiž pro případy, kdy účel sankce je preventivně-represivní a povaha normy nikoli obecná…Třetím engelovským kritériem, které je proto třeba použít, je tedy druh a stupeň závažnosti sankce, a to nikoli sankce skutečně uložené, nýbrž sankce, kterou bylo v daném případě za konkrétní delikt možné uložit. V zásadě je třeba posuzovat závažnost sankce, která stěžovateli mohla být za daný delikt podle vnitrostátního práva uložena [viz Balsyt ė-Lideikienė proti Litv ě, rozsudek, 4. 11. 2008, č. 72596/01, §59–60], přičemž určitou relevanci může mít i výše sankce skutečně uložené, nemůže však snížit závažnost sankce, jejíž uložení hrozilo [viz Ezeh a Connors, §120].
37. V napadeném usnesení není věc obviněných z uvedených hledisek posouzena. Stejně tak v odůvodnění napadeného rozhodnutí nelze nalézt odpověď na to (pokud to není povaha důsledků rozhodnutí ředitele podle uvedeného soudu srovnatelná se sankcemi ukládanými v trestním řízení, kterou soud zmínil), na základě jakých argumentů přistoupil odvolací soud ke ztotožnění řízení vedeného podle §183 a násl. a podle §186 a násl. zák. č. 361/2003 Sb. a proč v tomto směru zaujal názor odlišný od toho, který Nejvyšší soud vyjádřil ve svém usnesení ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1184/2014.
38. Protože se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi k otázce posuzování právních účinků pravomocných rozhodnutí správních orgánů vydaných ve věcech ukončení služebního poměru s příslušníky policie ČR již zabýval, jeví se nezbytným připomenout závěry, k nimž v těchto rozhodnutích dospěl. Potřeba jejich zmínění je dána již tou skutečností, že existence těchto rozhodnutí, jejichž řešení jsou v kontrapozici s názorem vysloveným v dovoláním napadeném usnesení, by patrně, vzhledem k významu řešené otázky (v případě, že by senát rozhodující ve věci i s přihlédnutím ke skutečnostem uvedeným ve vyjádření obviněného J. L. dospěl k odlišnému právnímu závěru), odůvodnila předložení věci velkému senátu trestního kolegia.
39. V rozhodnutí vydaném v trestní věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 7 Tdo 1118/2014 byl vysloven právní názor, že k vydání rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru nedochází v řízení, jež by bylo součástí řízení o kázeňském přestupku, neboť „řízení o propuštění ze služebního poměru podle §42 odst. l písm. d) zákona č. 361/2003 Sb. je zvláštním řízením podle ustanovení §183 až §185 tohoto zákona.“ Od tohoto řízení odlišuje citované rozhodnutí „řízení o kázeňském přestupku a o jednání, které má znaky přestupku podle ustanovení §186 až §189 tohoto zákona“. Tato řízení [o propuštění ze služebního poměru podle §42 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru na straně jedné, a řízení o kázeňském přestupku či o jednání, které má znaky přestupku, na straně druhé] označuje za „dvě různá a samostatná řízení“. To proto, že rozdíl mezi nimi spočívá „i v tom, že v řízení o kázeňském přestupku a o jednání, které má znaky přestupku, kázeňský trest nelze uložit příslušníkovi, který již byl za týž skutek pravomocně odsouzen, zatímco ustanovení upravující řízení o propuštění ze služebního poměru podle §42 odst. l písm. d) téhož zákona nic takového nestanoví. Předcházející pravomocné odsouzení pro týž skutek nebrání tomu, aby bylo přikročeno k propuštění ze služebního poměru podle §42 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru. Naopak, z výše citovaného ustanovení §42 odst. 1 písm. a), b) tohoto zákona vyplývá, že příslušník musí být propuštěn, byl-li pravomocně odsouzen za jakýkoliv úmyslný trestný čin, nebo za nedbalostní trestný čin spáchaný jednáním, které je v rozporu s požadavky kladenými na příslušníka.“ Uvedená skutečnost „potvrzuje správnost závěru, že řízení o propuštění ze služebního poměru podle §42 odst. l písm. d) zákona o služebním poměru není řízením trestněprávní povahy, a proto rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru podle tohoto ustanovení není rozhodnutím, které by bylo relevantní z hlediska zásady "ne bis in idem".
40 . Ve druhém, nejvyšším státním zástupcem zmiňovaném rozhodnutí (v usnesení ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 8 Tdo 881/2014) zaujal Nejvyšší soud shodný právní závěr, tj. že „rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru policisty podle §42 odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů, není rozhodnutím zakládajícím nepřípustnost trestního stíhání s ohledem na zásadu „ne bis in idem". Následně uvedl, že „ [z] ákon č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů, formálně je obecně závazným právním předpisem, ale ve skutečnosti upravuje jen poměry fyzických osob, které v bezpečnostním sboru vykonávají službu, jejich odměňování, řízení ve věcech služebního poměru a organizační věci služby (§1 odst. 1 zákona). Takto vymezeným partikulárním předmětem úpravy je zákon určen značně omezenému okruhu adresátů, vůči kterým také stanoví různá opatření, z nichž jen některá jsou disciplinárními tresty, zatímco jiná tento charakter nemají.
Podle §42 odst. 1 písm. d) zákona příslušník bezpečnostního sboru musí být propuštěn, jestliže porušil služební slib tím, že se dopustil zavrženíhodného jednání, které má znaky trestného činu a je způsobilé ohrozit dobrou pověst bezpečnostního sboru. Z hlediska systematiky zákona spadá toto ustanovení do části druhé zákona, která podle nadpisu upravuje „Vznik, změnu a skončení služebního poměru". Uvedené ustanovení upravuje nikoli sankci ve smyslu represívního opatření, které by bylo možné materiálně pokládat za trest. Jde o opatření vyloženě jen personální povahy srovnatelné spíše s okamžitým zrušením pracovního poměru zaměstnavatelem podle §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. Kázeňské tresty, které se příslušníkům bezpečnostních sborů ukládají za kázeňské přestupky, jsou upraveny v části čtvrté zákona nazvané podle nadpisu „Kázeňské odměny a kázeňské tresty". Co je kázeňským přestupkem, je vymezeno v §50 odst. 1 zákona. Ve výčtu trestů uvedených v §51 odst. 1 písm. a) až g) zákona není propuštění ze služebního poměru. Jedním z druhů kázeňských trestů je podle §51 odst. 1 písm. d) zákona odnětí služební hodnosti. Uložení tohoto kázeňského trestu pak je důvodem, pro který příslušník bezpečnostního sboru musí být ze služebního poměru následně propuštěn podle §42 odst. 1 písm. e) zákona. Z toho evidentně vyplývá, že rozhodování o propuštění ze služebního poměru není součástí řízení o kázeňském přestupku. Jasně to pak potvrzuje úprava „Řízení ve věcech služebního poměru" v části dvanácté zákona. Řízení o propuštění ze služebního poměru podle §42 odst. 1 písm. d) zákona je „zvláštním řízením" podle §183 - §185 zákona. Jiným řízením je „řízení o kázeňském přestupku a o jednání, které má znaky přestupku" podle §186 - §189 zákona. Řízení o propuštění ze služebního poměru podle §42 odst. 1 písm. d) zákona a řízení o kázeňském přestupku či o jednání, které má znaky přestupku, jsou dvě různá a samostatná řízení, která jsou důsledně oddělena a z nichž žádné není součástí druhého. Rozdíl mezi nimi je mimo jiné i v tom, že pro řízení o kázeňském přestupku a o jednání, které má znaky přestupku, platí, že kázeňský trest nelze uložit příslušníkovi, který již byl za týž skutek pravomocně odsouzen (§186 odst. 10 zákona), zatímco ustanovení upravující řízení o propuštění ze služebního poměru podle §42 odst. 1 písm. d) zákona nic takového nestanoví, takže předcházející pravomocné odsouzení pro týž skutek nebrání tomu, aby bylo přikročeno k propuštění ze služebního poměru podle §42 odst. 1 písm. d) zákona. Tím jsou zesilovány důvody pro závěr, že řízení o propuštění ze služebního poměru podle §42 odst. 1 písm. d) zákona není řízením trestněprávní povahy a že rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru podle tohoto ustanovení není rozhodnutím, které by bylo relevantní z hlediska zásady „ne bis in idem".
41. Obě citovaná rozhodnutí dospívají ke stejnému poznatku, tj. že řízení o propuštění ze služebního poměru podle §42 odst. 1 písm. d) zákona není řízením trestněprávní povahy a že rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru podle tohoto ustanovení není rozhodnutím, které by bylo relevantní z hlediska zásady „ne bis in idem".
Odvolací soud se v dovoláním napadeném rozhodnutí s citovanou argumentací ve zmíněných rozhodnutích soudu vyššího stupně nikterak nevypořádal, ač dospěl k odlišnému závěru, jenž se projevil v zastavení trestního stíhání obviněných. Tento nedostatek se pokusil napravit obviněný J. L. prostřednictvím vyjádření zpracovaného jeho obhájcem, když na podporu správnosti rozhodnutí odvolacího soudu argumentoval zvláštní povahou řízení vedeného v souvislosti s aplikací §42 odst. 1 písm. d) služebního zákona, projevující se v úsudku rozhodujícího orgánu ( „… byla povaha jeho jednání v řízení dle služebního zákona posuzována, a to shodně dle uvážení rozhodujícího orgánu, jako by tomu bylo ve výslovně označeném kázeňském řízení“ ), zda předmětný skutek může nebo nemůže představovat podle cit. ustanovení zákona zavrženíhodné jednání, které má znaky trestného činu a je způsobilé ohrozit dobrou pověst bezpečnostního sboru. Touto svou argumentací se snažil překlenout formální odlišení různých řízení provedené zákonem, na která rovněž cit. rozhodnutí poukázala, současně se však pominul ten podstatný fakt, že závěr Nejvyššího soudu v rozhodnutích učiněný, že „…řízení není trestněprávní povahy etc. “ , vychází i ze zjištění, že norma, podle níž se řízení vede, je normou s „partikulárním předmětem úpravy“ , neboť se vztahuje pouze na omezený okruh adresátů ( „ … je obecně závazným právním předpisem, ale ve skutečnosti upravuje jen poměry fyzických osob, které v bezpečnostním sboru vykonávají službu,...“ ). Právě tato povaha zákonného předpisu pak svědčí pro závěr, že řízení podle něho provedené ve věci obviněných nelze pokládat za řízení, jehož výsledek by zakládal překážku ne bis in idem ve smyslu čl. IV odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvy a §11 odst . 1 písm. j) tr. ř., jak shledal odvolací soud.
42. Protože dovolací soud při posouzení trestní věci obviněných R. N., V. H., Bc. M. K. a J. L. neshledal zákonného důvodu k tomu, aby věc v otázce účinků rozhodnutí vydaného správním orgánem při aplikaci §42 odst. 11 písm. d) služebního zákona posoudil odlišně od senátů (7 Tdo, 8 Tdo), které danou věc ohledně jiných obviněných již posuzovaly, dospěl k právnímu závěru, že odvolacím soudem citovaná rozhodnutí ředitele nevytvořila překážku bránící ve smyslu zásady ne bis in idem posouzení jejich trestní odpovědnosti pro totožný skutek, který odůvodnil ukončení jejich služebního poměru v důsledku realizace těchto rozhodnutí. Obvinění byli sice postiženi pro skutek totožný s tím, ohledně něhož se vedlo jejich trestní stíhání, dané řízení, v němž bylo o jejich propuštění ze služebního poměru rozhodnuto, však nemělo charakter trestního řízení ve smyslu Úmluvy.
43. Nejvyšší soud neshledal důvod k tomu, aby odlišně přistupoval k posouzení věci jen proto, že ve věcech dříve posouzených nabyla jednání jiných obviněných podle hodnocení obsaženého ve vyjádření obviněného J. L. takových podob „jednání policistů, které s výkonem jejich služby nesouvisí“. Stejně tak postoj dovolacího soudu nemohl zvrátit argument spočívající v tvrzení, že zásadám aplikace trestního práva neodpovídá představa „náhodné“ oficiality, jak ji podatel vymezil v bodě 23. svého vyjádření k dovolání.
44. Nejvyšší soud s ohledem na uvedené shledal dovolání nejvyššího státního zástupce důvodným. Na jeho podkladě proto podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil jím napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2015, č. j. 67 To 262/2015-1549, jakož i všechna rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud takto o podaném dovolání rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
45. Úkolem odvolacího soudu je opětovně o řádných opravných prostředcích podaných proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5, č. j. 2 T 34/2014-1479, znovu rozhodnout. Připomíná se, že podle §265s odst.1 tr. ř. je orgán činný v trestním řízení, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. května 2016
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu