ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.393.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 393/2016-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 5. 2016 o dovolání, které podal obviněný B. R. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. 68 To 140/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 5 T 20/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného B. R. odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 5 T 20/2015, uznal obviněného B. R. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že „jako žadatel o dávku hmotné nouze - příspěvek na živobytí, se záměrem získat neoprávněný majetkový prospěch, při vyplňování této žádosti dne 6. 2. 2012 vědomě zamlčel rozhodné skutečnosti pro výplatu této dávky, kdy konkrétně zamlčel, že je majitelem a provozovatelem vozidel Škoda 120L, RZ: ..., RZ: ... a Alfa Romeo 166, RZ: ..., což vyplynulo ze sdělení Magistrátu města Olomouce, kdy mu následně bylo Úřadem práce ČR, pod č. j. MPSV UP/948510/12/HMN přiznán od 1. 2. 2012 nárok na dávku hmotné nouze a dále v průběhu pobírání těchto dávek nesplnil oznamovací povinnost vyplývající mu z ust. §49 zákona č. 111/2006 Sb. o pomoci v hmotné nouzi, v platném znění, ač byl o této povinnosti řádně poučen a dále úmyslně zamlčel, že dne 17. 5. 2012 nabyl do vlastnictví na základě kupní smlouvy ze dne 17. 5. 2012 vozidlo Audi A6, RZ: ... za částku 63 000 Kč, dále dne 19. 3. 2012 nabyl do vlastnictví na základě kupní smlouvy ze dne 19. 3. 2012 vozidlo Hyundai Sonata, RZ: ... za částku 14 000 Kč, dále dne 9. 8. 2012 nabyl do vlastnictví na základě kupní smlouvy pozemkovou parcelu č. ... zapsanou na listu vlastnictví č. ..., nacházející se v katastrálním území H., obec P. za částku 50 000 Kč, kterou následně dne 3. 10. 2012 se ziskem za částku 62 111 Kč prodal, dále dne 31. 8. 2013 nabyl do vlastnictví na základě kupní smlouvy ze dne 31. 8. 2013 vozidlo Škoda Felicia, RZ: ... za částku 9 500 Kč, které následně dne 27. 9. 2013 se ziskem prodal V. V. za částku 14 000 Kč a dále dne 20. 4. 2014 nabyl do vlastnictví na základě kupní smlouvy ze dne 20. 4. 2014 vozidlo Opel Astra, RZ: ... za částku 4 500 Kč, kdy rozhodnutím Úřadu práce ČR - Krajská pobočka v Olomouci ze dne 25. 9. 2014, č. j. 142469/2014/OLO, jež nabylo právní moci dne 24. 10. 2014, bylo rozhodnuto, že obžalovanému B. R. byla dávka hmotné nouze - příspěvek na živobytí za období od 1. 2. 2012 do 31. 1. 2013 ve výši 4 460 Kč měsíčně a za období od 1. 2. 2013 do 30. 4. 2014 ve výši 4 540 Kč měsíčně vyplácena neprávem, tedy, že od období 1. 2. 2012 do 30. 4. 2014 takto neoprávněně pobíral příspěvek v celkové výši 121 620 Kč, přičemž takto jednal, ačkoli byl rozsudkem Okresního soudu v Olomouci, sp. zn. 7 T 163/2009, ze dne 6. 5. 2010 ve znění rozsudku KS Ostrava, pobočka Olomouc, sp. zn. 55 To 256/2010 ze dne 4. 10. 2010 odsouzen mimo jiné pro trestný čin podvodu podle ust. §250 odst. 1 tr. zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009, k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 12-ti měsíců nepodmíněně se zařazením pro výkon trestu do věznice s ostrahou, kdy tento trest vykonal ke dni 31. 1. 2012,“
2. Takto popsané jednání obviněného jmenovaný soud právně kvalifikoval jako přečin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku. Uložil mu za to podle §209 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 20 měsíců nepodmíněně. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku ho pro výkon trestu zařadil do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému Úřadu práce ČR, Krajská pobočka v Olomouci, kontaktní pracoviště v Olomouci částku 121.620 Kč.
3. O odvolání , které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. 68 To 140/2015, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
4. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci podal obviněný dovolání , v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. K uplatněnému dovolacímu důvodu dovolatel uvedl, že setrvává na svých námitkách presentovaných již před soudy obou stupňům, když nevypořádání se s těmito námitkami soudem prvého stupně i soudem odvolacím mělo za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a mělo podle něj zásadní vliv i na nesprávné hmotněprávní posouzení věci. Zdůraznil, že z důkazů provedených v dosavadním řízení nebylo možné dovodit skutkové závěry, ke kterým soudy dosud ve věci činné, dospěly. Okresní soud dospěl k závěru, že obviněný v době, kdy žádal o dávku hmotné nouze, byl majitelem a provozovatelem tří motorových vozidel (Škoda 120l, VAZ a Alfa Romeo). Tedy podle skutkových závěrů měl obviněný v žádosti o přiznání dávky uvádět vědomě nepravdivé údaje, že není vlastníkem žádného hodnotného majetku a tím neoprávněně vylákat dávky hmotné nouze. Obviněný namítal, že z provedených důkazů tento závěr nelze dovodit. Poznamenal přitom, že od počátku uváděl, že vlastníkem takových vozidel nebyl a jeho vlastnictví nemohlo být prokázáno záznamem v evidenci motorových vozidel, který zjevně neodpovídá faktickému stavu věci. O tom navíc svědčí i to, že na výzvu úřadu práce nepředložil velké technické průkazy předmětných vozidel, protože ani ty neměl k dispozici a vlastnictví vozidel popřel. Podle obviněného vlastnictví vozidel nebylo možno dovodit pouze na základě takových údajů. Vlastnictví pouhým jejich nesprávným záznamem v evidenci nebylo osvědčováno. Pokud tedy obviněný nebyl v době podání žádosti faktickým vlastníkem žádného vozidla, což správnímu orgánu uvedl, nemohl se dopustit trestného činu podvodu.
6. Druhá část skutkových závěrů soudu prvního stupně se týkala zjištění, že v době, kdy obviněný pobíral dávky hmotné nouze, uzavřel kupní smlouvy o koupi vozidel Audi, Škoda, Opel a Hyundai a dále kupní smlouvu o koupi pozemku v katastrálním území H., přičemž nabytí těchto věcí úřadu práce zamlčel, ačkoliv byl povinen hlásit jakékoliv změny v jeho majetkových poměrech ve lhůtě 8 dnů. Z dokazování vyplynulo, že obviněný tyto věci prodal se ziskem. I tímto jednáním měl naplnit znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu a způsobit škodu odpovídající výši neprávem mu vyplacených dávek, tj. ve výši 121 620 Kč. Výše škody byla soudem prvního stupně zjištěna na základě rozhodnutí Úřadu práce ČR – krajská pobočka v Olomouci ze dne 25. 9. 2014, č. j. 142469/2014/OLO, z nějž vyplynulo, že obviněný nesplnil svou oznamovací povinnost podle §49 zákona č. 111/2006 Sb. Dovolatel byl přesvědčen, že pouze z tohoto rozhodnutí nebylo možné učinit skutkový závěr, že v rozhodném období neměl nárok na dávky hmotné nouze, a to ani částečný oproti jemu vyplaceným dávkám. Podle jeho mínění nemohl obstát závěr, že pobíral dávky zcela neoprávněně, když nebylo zřejmé, že k neoprávněnému pobírání dávek s ohledem na jeho skutečné poměry nedošlo pouze částečně. V takovém případě nemohl obstát závěr o výši škody, kterou měl svým jednáním způsobit. Tento nesprávný závěr o výši údajné škody pak měl zásadní vliv na nesprávnou právní kvalifikaci jeho jednání. Z provedeného dokazování ani z rozhodnutí soudů obou stupňů nebylo zřejmé, zda měl nárok na dávky hmotné nouze, byť jen částečně. Bylo podle něj nutné zkoumat, zda na takové dávky měl nárok v případě, že by řádně uvedl orgánu rozhodujícímu o přiznání těchto dávek veškeré rozhodné údaje či nikoliv. Z provedeného dokazování bylo patrno, že nabyté věci prodal sice se ziskem, avšak se ziskem zanedbatelným, který neměl vliv na zásadní změnu jeho majetkových poměrů. Samotné rozhodnutí správních orgánů nemohlo být dostatečným podkladem pro posouzení výše škody a nemohlo zakládat jeho trestní odpovědnost.
7. S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil jak napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. 68 To 140/2015, tak i rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 5 T 20/2015, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
8. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že výše rozvedenou argumentaci z velké části nelze pod uplatněný (ani jiný) dovolací důvod přiřadit. Nebylo možno přihlížet k těm výtkám obviněného, podle nichž se soudy nevypořádaly s jeho dosavadní argumentací, že neobstojí jako usvědčující důkaz záznam z evidence motorových vozidel, když v rozporu s tímto záznamem obviněný předmětná vozidla údajně ve skutečnosti nevlastnil, a že rozhodnutí správního orgánu není dostatečným podkladem pro posouzení výše škody. Žádná z těchto výtek totiž nesměřovala vůči právnímu posouzení skutku ani jinému hmotně právnímu posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pod uplatněný dovolací důvod bylo možno přiřadit námitku, že trestní odpovědnost obviněného nemůže založit shora uvedené správní rozhodnutí a že neobstojí ani závěr o výši způsobené škody, a v důsledku toho ani soudy zaujatá právní kvalifikace. Jakkoliv šlo o výtky uplatněné relevantně, nejednalo se o výtky důvodné. Trestní odpovědnost obviněného byla podmíněna komplexem okolností vyvolaných jednáním obviněného, především pak tím, že uváděl v omyl úřad práce, resp. zamlčoval rozhodné skutečnosti. Obviněným zmíněné rozhodnutí nezaložilo jeho trestní odpovědnost. Co se týkalo výše způsobené škody, ta byla soudy zjištěna spolehlivě a správně, přičemž soudy nijak nepochybily, když při jejím stanovení zohlednily rozhodnutí správních orgánů. I při vědomí existence pravidel vyplývajících z §9 odst. 1 tr. ř. bylo totiž možno říci, že i pokud se týče viny, mohou trestní soudy přihlížet i k rozhodnutím jiných orgánů. Jestliže nemá soud pochybnost o správnosti rozhodnutí správního orgánu, není důvod, proč by jej společně s dalšími okolnostmi nepojal do své celkové, jinak samostatné úvahy o vině. Pokud obviněný v dovolání naznačoval, že snad mohl mít v rozhodném období nárok na dávky hmotné nouze, byť nižší, než jaké vylákal, bylo to nevýznamné, neboť obviněný zde pracoval s hypotetickým skutkovým dějem, co by bylo, kdyby byl býval nelhal, resp. neuváděl v omyl. Nad rámec toho pak státní zástupce dodal, že dotčená soudní rozhodnutí považuje za správná.
9. Z těchto důvodů státní zástupce navrhl odmítnout dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
III.
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
11. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. 68 To 140/2015, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
12. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
13. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu - vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
14. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
15. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
16. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
IV.
17. V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně do oblasti skutkové a procesní. Obviněný, přestože deklaruje svůj nesouhlas s právními závěry soudů nižších stupňů, jim v prvé řadě de facto vytýká nesprávné hodnocení důkazů a z toho vycházející vadná (nesprávná) skutková zjištění, přičemž prosazuje vlastní skutkové hodnotící závěry. Až v návaznosti na tato skutková (procesní) tvrzení (sekundárně) vyvozuje nesprávné hmotně právní posouzení jeho jednání. Obviněný tedy nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
18. Je zřejmé, že pokud dovolatel ve svém podání vyslovoval námitky, (které jsou podrobně rekapitulovány výše) , v nichž zpochybňoval vlastnictví motorových vozidel, neoprávněnost nároku na dávky hmotné nouze, potažmo výši škody, vykresloval tak skutkové okolnosti případu odlišně od stavu zjištěného soudy a naznačoval tím jiný obraz výsledků dokazování a skutkového stavu věci. Svými námitkami primárně směřoval do rozsahu provedeného dokazování a do oblasti skutkových zjištění, tedy namítal nedostatky skutkové a procesní.
19. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl tedy ve skutečnosti obviněným spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
20. Ve výkladové rovině lze, jak již uvedeno, dodat, že Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit – a to s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces – jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní nesoulad, a namítne-li dovolatel (současně) tento nesoulad ve svém dovolání. V daném případě se o takovou situaci nejednalo.
21. Extrémní nesoulad je dán tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
22. V kontextu uvedeného je třeba zmínit, že soudy nižších stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení. Skutková zjištění mají své obsahové zakotvení v souhrnu provedených důkazů, jak na to poukázaly soudy nižších stupňů, zejména ve výpovědích svědků a listinných důkazech v jejich rozhodnutích specifikovaných.
23. Nelze tedy činit závěr, že by vykonaná skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s provedenými důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudů byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že soudy nižších stupňů dostatečně vyložily své hodnotící úvahy a že mezi jejich skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé není extrémní nesoulad (rozpor) ve shora vymezeném pojetí dán. Obviněný se omezil pouze na vlastní způsob interpretace některých provedených důkazů bez ohledu na celkový rozsah provedeného dokazování, jakož i jeho skutečnou vypovídací hodnotu, a k výjimečnému zásahu dovolacího soudu, zaměřenému na správnost opatřených skutkových zjištění, tak neposkytl kvalifikovaný podklad.
24. Činí-li za této situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů soudů nižších stupňů a právě z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutku, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V těchto souvislostech lze zmínit usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
25. Nad rámec uvedeného považoval Nejvyšší soud za vhodné alespoň stručně uvést následující skutečnosti. Obviněný se k otázce vlastnictví vozidel Škoda 120L, VAZ 21053 a Alfa Romeo 166 procesně použitelným způsobem nevyjádřil - v rámci přípravného řízení při výslechu podezřelého (viz č. l. 5) odmítl vypovídat a v hlavním líčení vypovídal pouze ke své osobě (viz č. l. 167). Pokud v podaném dovolání tvrdí, že tato vozidla v rozhodné době nevlastnil, jedná se z tohoto hlediska o skutečnost, která byla v rozporu s argumentací uplatněnou v jeho odvolání (č. l. 187), v němž výslovně uvedl, že mu bylo jasné, že vozidla, která jsou na jeho jméno registrována, budou orgánem veřejné správy dohledána, přesto nepovažoval toto vlastnictví za relevantní ve vztahu k posouzení hmotné nouze. Uvedl rovněž, že předmětná auta (výše specifikovaná a další) a nemovitost neuvedl z důvodu, že s jejich vlastnictvím pro něj neplynuly žádné příjmy, které by ovlivnily posouzení jeho situace v hmotné nouzi. Z výše uvedeného plyne, že ještě v odvolacím řízení své vlastnictví vozidel uvedených v registru silničních vozidel nezpochybňoval.
26. Obviněný přitom také zásadně opomíjel zákonnou úpravu v dané oblasti. Zákon č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích stanoví mimo jiné následující. Podle §4 odst. 2 písm. a) a b) daného zákona se do registru silničních vozidel zapisuje vlastník (jméno, příjmení, rodné číslo, místo trvalého nebo povoleného pobytu, popřípadě adresa místa pobytu při uděleném azylu, jde-li o fyzickou osobu) a provozovatel, není-li současně vlastníkem. Podle §6 odst. 4 písm. b) daného zákona musí přihláška k registraci silničního motorového vozidla obsahovat údaje o vlastníkovi silničního motorového vozidla. Podle §10 odst. 1 písm. a) daného zákona obecní úřad obce s rozšířenou působností zapíše změnu vlastníka nebo provozovatele silničního vozidla v registru silničních vozidel na základě žádosti nebo oznámení, jsou-li splněny podmínky podle §6 odst. 3 písm. d) a e). Při zápisu změny vlastníka nebo provozovatele silničního vozidla obecní úřad obce s rozšířenou působností dále zapíše údaje o novém vlastníku nebo provozovateli do technického průkazu silničního vozidla. Podle §8 odst. 2 daného zákona se žádost o zápis změny vlastníka silničního vozidla nebo oznámení podává do 10 pracovních dnů ode dne převodu vlastnického práva k silničnímu vozidlu. Podle §11 odst. 1 daného zákona je vlastník povinen požádat příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností o provedení zápisu změn údajů zapisovaných v registru silničních vozidel. Prováděcí vyhláška č. 243/2001 Sb. k danému zákonu účinná ke dni 6. 2. 2012 stanovila v §2 písm. e), že technický průkaz vozidla je veřejnou listinou.
27. Na základě těchto zákonných ustanovení lze shrnout, že zápis v registru silničních vozidel jakožto záznam, který je shodný se zápisem v technickém průkazu osvědčuje za situace, kdy nebylo nikterak prokázáno, že došlo k občanskoprávní změně vlastníka, vlastnictví k silničnímu motorovému vozidlu. Pokud by tomu tak nebylo, odporovalo by to povaze technického průkazu jakožto veřejné listiny.
28. Ohledně námitky týkající se vyčíslení škody obviněný opominul podstatné skutečnosti zjištěné v předchozím řízení. Dne 25. 8. 2014 rozhodl úřad práce o vzniku a o povinnosti vrácení přeplatku dávky – příspěvek na živobytí č. j. 8778/2014/OLO v celkové výši 121 620 Kč. V odůvodnění uvedl, že nárok na příspěvek na živobytí byl stanoven na základě nepravdivých zkreslených údajů, které obviněný sdělil. Jeho celkové sociální a majetkové poměry mu objektivně mohou a mohly zaručit dostatečné zajištění výživy, a proto nebyl po celou dobu pobírání příspěvku na živobytí, tj. od 2/2012 do 4/2014 osobou v hmotné nouzi. Podle §51 odst. 1 zákona o hmotné nouzi mu tak vznikla povinnost dávku vrátit. Dlužnou částku úřad práce vypočetl následovně: 2/2012 až 1/2013 – 12x 4460 = 53 520 Kč a 2/2013 až 4/2014 = 15x 4540 = 68 100 Kč, tj. celkem tedy 121 620 Kč. Lze shrnout, že obviněný neměl nárok na předmětnou dávku po celou dobu jejího pobírání.
29. Námitkou, která mohla na prvý pohled navozovat dojem podřaditelnosti pod uplatněný dovolací důvod, byla ta námitka, kterou tvrdil, že jeho trestní odpovědnost nemohlo založit správní rozhodnutí úřadu práce ze dne 25. 9. 2014, č. j. 142469/2014/OLO, neboť pouze z něj nebylo možno učinit skutkový závěr, že v rozhodném období neměl nárok na dávky hmotné nouze a to ani částečný. Ani této námitce nebylo možno přisvědčit. Dovolatel ji totiž vystavěl na vykreslení odlišného skutkového stavu, než byl zjištěn v předchozím řízení. Soudy svůj závěr o jeho trestní odpovědnosti totiž výlučně nezaložily na uváděném správním rozhodnutí. Jeho trestní odpovědnost nevznikla rozhodnutím správního orgánu, nýbrž byla založena jeho protiprávním jednáním, které je popsáno ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, tím, že zamlčoval úřadu práce rozhodné skutečnosti pro získání předmětné dávky hmotné nouze. Rozhodnutí úřadu práce bylo až jedním z důsledků protiprávního jednání obviněného.
30. V konkrétnosti Nejvyšší soud připomíná následující skutečností, které byly zjištěny v předchozím řízení. Dne 6. 2. 2012 podal žádost o dávku - příspěvek na živobytí, přičemž v žádosti kolonku položky „Majetek“ proškrtl. Ve vysvětlivce k dané položce je napsáno, že do kolonky má žadatel zapsat slovo „ANO“, pokud vlastní nemovitý nebo movitý majetek (mimo obvyklé vybavení domácnosti) anebo využívá obdobný majetek osoby blízké. V ostatních případech má kolonku proškrtnout (č. l. 13). V části F dotčeného formuláře, je uvedeno prohlášení žadatele, že veškeré údaje v žádosti jsou pravdivé a je si vědom případných následků, které by pro něj z nepravdivých údajů vyplývaly. A dále je uvedeno, že si je žadatel vědom povinnosti písemně ohlásit příslušnému úřadu, který o dávce rozhoduje, do 8 dnů změny ve skutečnostech, které jsou rozhodné pro trvání nároku na dávku, její výši a výplatu. Dané údaje vyplývají z příslušných ustanovení zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi. Na základě údajů poskytnutých obviněným mu úřad práce přiznal ode dne 1. 2. 2012 (tj. zpětně od prvého dne v měsíci) dávku - příspěvek na živobytí ve výši 4 460 Kč, zvýšenou následně v únoru 2013 na částku 4 540 Kč měsíčně. Z dokazování plyne, že již dne 17. 5. 2012 nabyl do svého vlastnictví vozidlo tov. zn. Audi A6, za částku 63 000 Kč. Učinil tak čtvrtý měsíc ode dne, kdy začal pobírat příspěvek na živobytí, tedy v čase, kdy mohl obdržet od úřadu práce maximálně čtyřnásobek měsíčního plnění, tj. částku 17 840 Kč (4 x 4 460 Kč), od níž je nutno odečíst částku, kterou člověk potřebuje minimálně k zajištění stravy a pitných tekutin, disponoval částkou ve výši 63 000 Kč. Je zřejmé, že částka 63 000 Kč několikrát převyšuje částku, kterou mohl reálně mít k dispozici, i kdyby své nejzákladnější biologické potřeby zajišťoval jen těmi nejlevnějšími produkty. Tedy disponoval volnou částkou, kterou nemohl získat z přiznané (opakující se) dávky, a to takovou částkou, která vzhledem ke své výši odpovídala 14-ti násobku přiznaného mu příspěvku na živobytí, tj. odpovídala plnění od úřadu práce, které by mu mělo zajistit živobytí na dobu jednoho roku a dvou měsíců. Přesto, že pobíral příspěvek na živobytí, mohl poskytnout na koupi osobního motorového vozidla částku 63 000 Kč. Na tuto skutečnost pak navazovalo to, že v následující době měl k dispozici další finanční částky na koupi dalších motorových vozidel a rovněž částku na koupi věci nemovité – pozemku, tak jak bylo v podrobnostech popsáno ve skutkové větě rozsudku soudu prvého stupně. Lze tak učinit závěr, že obviněný disponoval významnými finančními prostředky mimo příspěvek na živobytí poskytovaný mu úřadem práce v takové výši, že si byl schopen úplatně pořizovat opakovaně motorová vozidla a pořídit věc nemovitou, přičemž neplnil oznamovací povinnost stanovenou mu zákonem o pomoci v hmotné nouzi a zamlčoval úřadu práce rozhodné údaje o svých majetkových poměrech. Podkladem trestní odpovědnosti obviněného tudíž nebylo rozhodnutí úřadu práce o tom, že mu nenáleží a nenáležel příspěvek na živobytí a o tom, že je povinen jej vrátit v plné výši zpět.
31. Jestliže dovolatel rovněž namítal, že ze soudních rozhodnutí není možné učinit závěr, že v rozhodném období neměl nárok na dávky hmotné nouze, a to ani částečný, není se možné ztotožnit ani s tímto tvrzením. V prvé řadě Nejvyšší soud přisvědčil státnímu zástupci, když vyslovil názor, že obviněný zde pracoval s hypotetickým skutkovým dějem, neodpovídajícím skutečnosti. Rozhodný však je reálný děj v logické provázanosti s jeho příčinami a na ně navazujícími následky. V druhé řadě pak s odkazem na výklad, který poskytl výše v textu, Nejvyšší soud rekapituluje, že z dokazování vyplynulo, že obviněný disponoval finančními prostředky v takové výši, že to vylučovalo, aby se nacházel ve stavu hmotné nouze s nárokem na předmětnou dávku. To ostatně vyslovil explicitně ve svém rozhodnutí ze dne 25. 9. 2014 úřad práce, který přímo uvedl, že celkové sociální a majetkové poměry obviněnému objektivně mohou a mohly zaručit dostatečné zajištění výživy, a proto nebyl po celou dobu pobírání příspěvku na živobytí osobou v hmotné nouzi (č. l. 55). Lze tak uzavřít, že obviněný neměl ani částečný nárok na dávku – příspěvek na živobytí.
32. Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
33. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 5. 2016
JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu