ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.681.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 681/2016-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 6. 2016 o dovolání, které podala obviněná P. T., roz. R. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 11. 2015, sp. zn. 6 To 530/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 2 T 72/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné P. T., roz. R. odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 2 T 72/2013, uznal obviněnou P. T. (dále jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) vinnou, že „ dne 21. 11. 2012 v 05.40 hodin v O. – Z., jako řidička tramvaje typu KT8D5N, e. č. vozu …, linky č. …, jedoucí po ulici V. ve směru od ulice P., si před křižovatkou s ulicí P. počínala neopatrně a jela nepřiměřenou a nedovolenou rychlostí 11,2 km v hodině, plně se nevěnovala řízení vlaku – tramvaje, neboť ve snaze projet křižovatkou v přímém směru k ulici V., se před mechanicky ovládanou výhybkou e. č. TVS: 01-60/TRS:670 nepřesvědčila o jejím správném postavení a poloze jazyků výhybky, a v době, kdy výhybka byla odkloněna doleva, na ní najela v okamžiku, kdy v protisměru od ulice V. projížděla tramvaj typu KT8D5, e. č. vozu …, linky číslo …, řízená řidičkou M. H., v důsledku čehož vjela do jízdní dráhy protijedoucí tramvaje a došlo k bočnímu střetu mezi tramvajemi, v nichž se v době střetu nacházelo 40-50 cestujících, a následnému vykolejení vozu e. č. … čímž způsobila:
cestující z vozu e. č. … I. H., posttraumatickou stresovou poruchu, tedy závažné duševní onemocnění s dobou léčení v trvání 3 měsíců.
a poranění cestujícího z vozu e. č. …
- M. V., spočívající v pohmoždění měkkých tkání v oblasti zad a beder, jež si vyžádalo lékařské ošetření a s dobou léčení v trvání 14 dnů,
- P. B., spočívající v zhmoždění měkkých tkání hrudníku s nedislokovanou zlomeninou krčku lopatky, jež si vyžádalo lékařské ošetření s dobou léčení v trvání 3 - 4 týdnů,
a dále škodu poškozením obou tramvají v hodnotě 10.677.751,- Kč a to škodu ve výši 376.290,- Kč společnosti Dopravní podnik Ostrava a. s., IČ 61974757, se sídlem Ostrava – Moravská Ostrava, Poděbradova 494/2.“
2. Tento skutek obviněné soud prvého stupně kvalifikoval jako přečin obecného ohrožení z nedbalosti podle §273 odst. 1, odst. 2, písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Uložil jí podle §273 odst. 3, §52 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 2 let a 3 měsíců. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku jí výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 3 let. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku jí dále uložil trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení kolejových vozidel na dobu 4 let.
3. O odvolání, které proti citovanému rozsudku podala obviněná, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 30. 11. 2015, sp. zn. 6 To 530/2015, tak, že odvolání obviněné podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
4. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě podala obviněná dovolání, v němž uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. K uplatněnému dovolacímu důvodu dovolatelka uvedla, že se smířila s důkazní situací, jak vyplynula ze znaleckých posudků, má však za to, že soudy nižších stupňů se řádně nezabývaly tou částí obhajoby, v níž tvrdila, že s ohledem na svůj zdravotní stav neměla nikdy řídit drážní vozidlo. Ze všech znaleckých posudků provedených v této věci vyplývá, že obviněná trpí od dětství defektem (vadou) prostorového vidění. K tomuto podotkla, že s ní její zaměstnavatel rozvázal pracovní poměr právě z důvodu její zdravotní nezpůsobilosti k výkonu práce řidičky drážního vozidla (kvůli oční vadě). Dále uvedla, že z vyhlášky č. 101/1995 Sb., kterou se vydává Řád pro zdravotní způsobilost osob při provozování dráhy a drážní dopravy, resp. z přílohy č. 1 k této vyhlášce, oddílu A, odst. 1 písm. u) vyplývá, že vadou stavem nebo nemocí, které podmiňují zdravotní nezpůsobilost, je mimo jiné porucha prostorového vidění. Gramatickým výkladem lze podle jejího názoru dospět k závěru, že existence jakékoliv vady, stavu nebo nemoci uvedené v odst. 1. oddílu A této přílohy k vyhlášce č. 101/1995 Sb., zcela a bez dalšího vylučuje osobu s touto vadou, stavem nebo nemocí z řízení drážních vozidel. K tomuto závěru vede obviněnou i uvozovací věta odst. 2, která zní: Vady, stavy a nemoci, které vyžadují odborné posouzení a u kterých je kladný posudkový závěr podmíněn posouzením odborného lékaře. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, jakož i z odůvodnění tímto dovoláním napadeného usnesení přitom vyplývá, že soudy se otázkou, zda byla obviněná zdravotně způsobilá k řízení drážního vozidla, vůbec nezabývaly, a přesto, že jde o otázku právní, nechaly její posouzení na znalcích z oboru očního lékařství. Dovolatelka má za to, že v důsledku tohoto postupu odvolacího soudu spočívá napadené rozhodnutí na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
6. Z těchto důvodů obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil tímto dovoláním napadené rozhodnutí a nově rozhodl tak, že se obviněná zcela zprošťuje obžaloby, případně aby vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení a rozhodnutí. Obviněná nesouhlasila s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
7. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že z obsahu dovolání je patrno, že dovolatelka opakuje svou obhajobu z předchozích stadií řízení, že pro svou oční vadu nikdy nebyla způsobilá řídit tramvaj a že kdyby ji nikdy neřídila, nezpůsobila by ani předmětnou dopravní nehodu. Základem její argumentace jsou tak námitky povahy skutkové. Nesouhlasí totiž se závěry znalců, že její oční vada jí v době nehody nebránila v řízení tramvaje a že ani nemohla být příčinou jejího přehlédnutí postavení výhybky. S jistou mírou tolerance má ovšem tato námitka rozměr právní, neboť dovolatelka dovozuje svou neschopnost řídit tramvaj z výčtu nemocí v bodu 1. písm. u) přílohy č. 1 k vyhlášce č. 101/1995 Sb., kterou se vydává Řád pro zdravotní způsobilost osob při provozování dráhy a drážní dopravy. Namítala tím nesprávné právní posouzení své způsobilosti k řízení tramvaje v době nehody. Státní zástupce však považoval za nerozhodné, zda dovolatelka v době nehody trpěla či netrpěla některou z chorob uvedených ve shora uvedené příloze drážní vyhlášky. Pokud by například trpěla zde rovněž uvedenou závislostí na alkoholu, hypertenzí nebo jinou chorobou, kterou by lékaři při pravidelných prohlídkách pro zaměstnavatele nezjistili, nic by to nemohlo změnit na její trestní odpovědnosti za přehlédnutí výhybky a z toho vzešlou nehodu. I kdyby pro některé shora uvedené nemoci nebyla dovolatelka obecně zdravotně způsobilá k řízení tramvaje, a přesto by ji řídila, nemohla by se z dopravní nehody způsobené přehlédnutím postavení výhybky vyvinit jen z důvodu této své obecné zdravotní nezpůsobilosti. Soudy ovšem učinily po velmi pečlivém dokazování jednoznačný skutkový závěr, že dovolatelka v době nehody k řízení tramvaje způsobilá byla a že její oční vada nemohla být příčinou přehlédnutí výhybky.
8. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť šlo o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřil souhlas ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
III.
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
10. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 11. 2015, sp. zn. 6 To 530/2015, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněná je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
11. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
12. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
13. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
14. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
15. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
IV.
16. Jak již výše naznačeno, Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit – a to s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces – jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní rozpor (nesoulad). O ten se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
17. V tomto kontextu je namístě uvést, že v posuzované věci taková situace nenastala – mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů není podle Nejvyššího soudu extrémní rozpor (nesoulad) dán. Soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (neodporujícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.; v dosavadním řízení přitom bylo provedeno dokazování v rozsahu potřebném pro náležité objasnění věci), učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. Nelze tedy činit závěr, že by vykonaná skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudů byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna. Rozhodnutí soudů nižších stupňů nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními nelze shledávat extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí.
18. V daných souvislostech lze dále poznamenat, že Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí uvedl, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu (viz např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 601/07).
19. Obviněná své tvrzení o naplnění předmětného dovolacího důvodu založila na námitce, že pro svou oční vadu nebyla způsobilá řídit tramvaj. Tuto svou námitku opřela o přílohu č. 1 vyhlášky č. 101/1995 Sb., kterou se vydává Řád pro zdravotní způsobilost osob při provozování dráhy a drážní dopravy (dále také jen „drážní vyhláška“). Lze dovodit, že předmětná argumentace má navozovat závěr, že pokud nebyla způsobilá řídit tramvaj, neměla nést ani odpovědnost za způsobenou dopravní nehodu. Obviněná se ve svém podání snažila nastínit, že v jejím případě existovala příčinná souvislost mezi tím, že trpí oční vadou a způsobenou dopravní nehodou. Podstatou tak de facto byly výhrady stran otázky kauzálního nexu mezi jejím jednáním a způsobenou dopravní nehodou a jejím následkem (účinkem). Danou námitku bylo sice možno s jistou mírou tolerance z hlediska formálního podřadit pod uplatněný dovolací důvod, avšak z hlediska věcného jí již nebylo možno přisvědčit.
20. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů založených na obsáhlém a pečlivém dokazování zvláště v podobě znaleckých posudků vyplývá, že obviněná trpí v současnosti určitou vadou zraku vztahující se k jejímu prostorovému vidění, která je podrobně v rozhodnutích těchto soudů popsána. Z této skutečnosti však není možné dovodit neodpovědnost obviněné za posuzovanou dopravní nehodu. Podstatné totiž je zjištění, že její oční vada nebránila správnému vidění postavení jazyků výhybky, a tedy neměla žádný vliv na způsobení uvedené nehody (nijak s ní nesouvisela).
21. V daných souvislostech je zapotřebí připomenout obecná východiska výkladu příčinného vztahu (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 162 – 167). Příčinný vztah spojuje jednání s následkem. Příčinný vztah ( nexus causalis ) je (dalším – vedle jednání a následku) obligatorním znakem objektivní stránky trestného činu, a proto pachatel může být trestně odpovědný za trestný čin jen tehdy, pokud svým jednáním skutečně způsobil trestněprávně relevantní následek. Není-li zde příčinný vztah, nelze mu k tíži přičítat následek, což pak vede k tomu, že odpadá i jeho trestní odpovědnost. Příčinný vztah však musí být dán nejen mezi jednáním a následkem, ale i mezi jednáním a účinkem (např. způsobením ublížení na zdraví u trestných činů podle §146, §148 tr. zákoníku). Příčinný vztah musí pak být také mezi jednáním a těžším následkem, který je okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby (zvlášť přitěžující okolností) nebo obecnou přitěžující okolností. V těchto směrech kauzální nexus trestní odpovědnost podmiňuje. Základem příčinného vztahu je teorie podmínky ( conditio sine qua non ), podle níž je příčinou každý jev, bez něhož by jiný jev buď vůbec nenastal, anebo nenastal způsobem, jakým nastal (co do rozsahu poruchy či ohrožení, místa, času apod.). V moderní české nauce je teorie podmínky, zakládající v samotném pojetí conditio sine qua non příliš širokou odpovědnost, korigována především za použití zásad umělé izolace jevů a gradace příčinné souvislosti (konkrétního zkoumání příčinných vztahů), jakož i zkoumáním vztahu kauzality a zavinění a s ním souvisejícím tzv. přerušením příčinné souvislosti. V příčinném vztahu je třeba především izolovat jednání v trestněprávním smyslu, trestněprávní příčinu a trestněprávní následek (zásada umělé izolace jevů). Při zkoumání příčinného vztahu z hlediska trestního práva hmotného je podstatou zjišťování trestněprávně relevantního příčinného vztahu mezi jednáním pachatele a způsobeným následkem (těžším následkem, účinkem, škodlivým následkem atd.) významným pro naplnění znaků konkrétního trestného činu. Proto je třeba v kauzálním vztahu izolovat jednání v trestněprávním smyslu, trestněprávní příčinu a trestněprávní následek.
22. Příčinné souvislosti je třeba zkoumat vždy konkrétně na základě zjištěných okolností případu se zdůrazněním hlavních a rozhodujících příčin, což však na druhé straně neznamená, že jen hlavní příčiny jsou právně relevantní a že je možno zcela vyloučit příčiny vedlejší či podřadné. Vzhledem k tomu, že trestným činem je pouze čin, který má znaky některé skutkové podstaty jako typizovaného jednání společensky škodlivého, je třeba zkoumat příčinný vztah v jeho konkrétní podobě, tj. protiprávní jednání pachatele směřující ke konkrétnímu trestněprávně relevantnímu následku, přičemž je třeba si uvědomit, že jednání pachatele jako příčina následku není vždy stejné a stejnorodé. Zásada, že jednotlivé příčiny a podmínky nemají pro způsobení následku stejný význam, se označuje jako zásada gradace příčinné souvislosti. Důležité je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Míra způsobení následku přitom může klesnout až na tak nepatrný stupeň, že příčinná souvislost je prakticky bez významu, a tedy o trestný čin nejde (srov. Jelínek, J. a kol. Trestní právo hmotné. 1. vydání. Praha: Leges, 2009, s. 176).
23. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se však nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. rozhodnutí č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Není také rozhodující, jestli k následku došlo působením více okolností, nejenom tedy jednáním pachatele. Určité jednání nebo okolnost má povahu příčiny i tehdy, když kromě ní k následku vedly další jednání, okolnosti apod. Příčinná souvislost je dána i tehdy, když vedle příčiny, která způsobila následek (např. smrt jiného), působila i další příčina, přičemž je nerozhodné, jestli každá z těchto příčin byla jinak způsobilá přivodit následek (smrt) sama o sobě nebo mohla tento následek přivodit jen ve vzájemném spolupůsobení s druhou příčinou (srov. rozhodnutí č. 47/1970-II. Sb. rozh. tr.).
24. Stručně shrnuto, základem příčinného vztahu je teorie podmínky (conditio sine qua non), podle níž je příčinou každý jev, bez něhož by jiný jev vůbec nenastal, nebo by nenastal způsobem, jakým nastal (co do rozsahu poruchy či ohrožením místa, času apod.). Teorie podmínky, zakládající v samotném pojetí conditio sine qua non příliš širokou odpovědnost, je korigována především za použití zásad umělé izolace jevů a gradace příčinné souvislosti (konkrétního zkoumání příčinných vztahů), jakož i zkoumáním vztahu kauzality a zavinění a s ním souvisejícím tzv. přerušením příčinné souvislosti (srov. Šámal, P. a kol. Trestní právo hmotné. 7. vyd. Praha Wolters Kluwer, a. s., 2014, s. 140).
25. Ve vztahu k posuzované věci tak platí, že není rozhodné, zda obviněná trpěla oční vadou popsanou v rozhodnutích soudů nižších stupňů, neboť, jak již shora řečeno, tato vada nebyla příčinou přehlédnutí výhybky, a tudíž ani popsané nehody. I kdyby pro tuto vadu nebyla obviněná zdravotně způsobilá k řízení tramvaje, avšak přesto ji řídila, nemohla by se vzhledem k právě uvedenému (určité nedokonalosti jejího prostorového vidění neměly žádný vliv na vznik nehody) zprostit své odpovědnosti za zavinění jen z důvodu své případné obecné zdravotní nezpůsobilosti. Její zavinění by mohly oslabit pouze takové nemoci, jež by měly k nehodě nějaký vztah, nikoli nemoci, které k ní žádný vztah neměly. Nad to lze poznamenat, že v případě, že by si byla obviněná vědoma toho, že její oční vada je natolik závažná, že jí vylučuje řídit tramvaj, bylo by v takovém případě na místě zvažovat i otázku, zda řízení tramvaje při takovém vědomí nebylo projevem její nedbalosti.
26. Na základě posouzení konkrétních skutkových zjištění soudů nižších stupňů v mezích rozvedených teoretických východisek lze uzavřít, že v posuzované věci nebylo klíčové, zda podle drážní vyhlášky obviněná měla či nikoli obecnou zdravotní způsobilost k řízení tramvaje, neboť její oční vada jí nebránila ve zjištění polohy dotčené výhybky. Skutečnou příčinou vzniku nehody bylo její zaviněné (nedbalostní) jednání v konkrétní dopravní situaci, kdy si jako řidička tramvaje počínala neopatrně a jela nepřiměřenou a nedovolenou rychlostí a plně se nevěnovala řízení tramvaje, neboť ve snaze projet křižovatkou v přímém směru se před mechanicky ovládanou výhybkou nepřesvědčila o jejím správném postavení a poloze jazyků výhybky, a v době, kdy výhybka byla odkloněna doleva, na ní najela v okamžiku, kdy v protisměru projížděla tramvaj, řízená řidičkou M. H., v důsledku čehož vjela do jízdní dráhy protijedoucí tramvaje a došlo k bočnímu střetu mezi tramvajemi, v nichž se v době střetu nacházelo 40-50 cestujících, a následnému vykolejení obviněnou řízeného vozu, čímž způsobila poškození zdraví shora jmenovaným poškozeným. Za tohoto stavu věci nelze pochybovat o existenci kauzálního nexu mezi zjištěným a popsaným jednáním obviněné a způsobeným následkem (účinkem), na což neměl vliv její zdravotní stav. Důvodně státní zástupce shrnul, že pokud obviněná namítá svou zdravotní nezpůsobilost řídit v době nehody tramvaj, nemá tato otázka význam pro právní posouzení skutku, ani pro jiné právní posouzení, týkající se této trestní věci. Její dovolací argumentaci tak nebylo možno přiznat žádné opodstatnění.
27. Nadto lze poznamenat, že soudy nižších stupňů se namítanou otázkou její způsobilosti k řízení tramvaje zabývaly a učinily závěr, že v době nehody k řízení tramvaje způsobilá byla.
28. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněné jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 6. 2016
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu