ECLI:CZ:NS:2016:6.TZ.31.2016.1
sp. zn. 6 Tz 31/2016-39
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 21. 6. 2016 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Veselého a soudců JUDr. Jana Engelmanna a JUDr. Ivo Kouřila stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného J. D. proti rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 27. 1. 1955, sp. zn. T-71/54, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §271 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 27. 1. 1955, sp. zn. T-71/54, byl porušen zákon v ustanovení §2 odst. 3 zákona č. 87/1950 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů, ve vztahu k ustanovení §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona, v neprospěch obviněného J. D.
Napadený rozsudek se zrušuje . Současně se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obviněný J. D . se z p r o š ť u j e podle §226 písm. b) tr. ř. obžaloby pro skutek spočívající v tom, že „ dne 12. 12. 1954 u svého útvaru ve F. odmítl vykonati vojenskou přísahu a konati výcvik se zbraní, při čemž se odvolával na svoje náboženské přesvědčení“, ve kterém byl rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 27. 1. 1955, sp. zn. T-71/54, shledán trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 27. 1. 1955, sp. zn. T-71/54, byl obviněný J. D. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona, kterého se měl dopustit tím, že „dne 12. 12. 1954 u svého útvaru ve F. odmítl vykonati vojenskou přísahu a konati výcvik se zbraní, při čemž se odvolával na svoje náboženské přesvědčení“ . Za tento trestný čin byl obviněnému uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců a dále byla u jeho osoby vyslovena ztráta čestných práv občanských na dobu tří let. Tento rozsudek nabyl právní moci dnem jeho vyhlášení, tj. dne 27. 1. 1955. Obviněný byl propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody dne 9. 5. 1955 na základě rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii vyhlášené tentýž den.
2. Obviněný ani jeho pozůstalí nepožádali o provedení přezkumného řízení podle zákona č. 119/1991 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů. Návrh na přezkum ve věci nepodal ani příslušný prokurátor.
II.
3. Proti pravomocnému rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 27. 1. 1955, sp. zn. T-71/54, podal ministr spravedlnosti České republiky (dále jen „ministr spravedlnosti“) podle §266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného.
4. V odůvodnění podaného mimořádného opravného prostředku ministr spravedlnosti s poukazem na dikci příslušných ustanovení ústavního zákona č. 150/1948 Sb., Ústavy Československé republiky, zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona a zákona č. 87/1950 Sb., o trestním řízení soudním, uvedl, že v dané věci bylo při přezkumném řízení vycházeno z účelu zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, jehož vydáním sledoval zákonodárce především odstranění největších křivd, které se v 50. letech 20. století staly v justičním rozhodování tak, jako tomu bylo v této věci, kdy obviněný byl odsouzen pro své náboženské přesvědčení. Dále podotkl, že v době rozhodování bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně nebylo zohledněno, že jmenovaný uplatnil právo na svobodu svědomí zaručené tehdejší Ústavou 9. května 1948 (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.), jakož i čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv. Právo na svobodu svědomí podle ministra spravedlnosti totiž nelze zaměňovat se svobodou náboženskou, zejména pokud motiv jednání pod imperativem svědomí je v případě odmítání vojenské služby nutno považovat za určující.
5. S ohledem na výše uvedené ministr spravedlnosti uzavřel, že napadeným rozsudkem byl porušen zákon v neprospěch obviněného. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud vyslovil,
že rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 27. 1. 1955, sp. zn. T-71/54, byl v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanovení §2 odst. 3 zákona č. 87/1950 Sb., o trestním řízení soudním ve vztahu k ustanovení §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona, a postupem podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek a dále zrušil všechna další rozhodnutí na tento rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř., případně podle §271 odst. 1 tr. ř.
6. Ke stížnosti pro porušení zákona se vyjádřil obhájce zemřelého obviněného, JUDr. Lubomír Müller. S obsahem podaného mimořádného opravného prostředku se plně ztotožnil, když zde popsaný skutkový děj i jeho hodnocení označil za správné. Obhájce s poukazem na bohatou judikaturu Nejvyššího soudu a závěry Ústavního soudu, jež učinil v nálezech sp. zn. II. ÚS 285/97, II. ÚS 187/2000, I. ÚS 671/01, Pl. ÚS 42/02, II. ÚS 674/01 uvedl, že tyto jsou plně aplikovatelné na případ obviněného, i navzdory skutečnosti, že byl příslušníkem bývalé sekty Opravdových kresťanů, nyní Jednoty českobratrské a Nejvyšší soud ještě neřešil případ odpírače vojenské služby s takto specifikovanou náboženskou příslušností, neboť citované nálezy Ústavního soudu se vztahují na svobodu svědomí a náboženského vyznání obecně. Při veřejném zasedání na tomto vyjádření setrval a přiklonil se k návrhu, aby Nejvyšší soud za podmínek §271 odst. 1 tr. ř. rozhodl o zproštění obviněného obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř.
7. Intervenující státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se ve veřejném zasedání s podanou stížností pro porušení zákona ztotožnil a vzhledem k okolnostem věci a k tomu, že po skutkové stránce bylo jednání obviněného zcela zřejmé, navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek §271 odst. 1 tr. ř. tak, že obviněného zprostí obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř.
III.
8. Nejvyšší soud na základě §267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla podána stížnost pro porušení zákona, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, načež shledal, že zákon byl napadeným rozhodnutím soudu skutečně porušen v neprospěch obviněného.
9. Nejvyšší soud přitom vycházel z právní úpravy, kterou bylo třeba aplikovat v době rozhodování soudu o podané obžalobě. Ta garantovala svobodu svědomí na úrovni ústavního zákona č. 150/1948 Sb., neboť §15 odst. 1 Ústavy Československé republiky z roku 1948 stanovil, že svoboda svědomí se zaručuje.
10. Základní požadavky na postup trestních soudů v době rozhodování o podané obžalobě v posuzované věci stanovil §1 odst. 1 zákona č. 87/1950 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (tj. zákona č. 67/1952 Sb.), podle něhož bylo účelem zákona upravit řízení v oboru trestního soudnictví tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona potrestáni . Podle §2 odst. 3 předmětného zákona pak bylo úkolem soudu v trestním řízení zejména spravedlivě rozhodovat o trestných činech.
11. Ustanovení §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 89/1950 Sb., trestního zákona, na jehož základě bylo jednání obviněného kvalifikováno jako trestné, stanovilo, že trestného činu vyhýbání se služební povinnosti se dopustil ten, kdo se úmyslně vyhýbal plnění služební povinnosti nebo služebního úkonu tím, že padělal listinu, předstíral nemoc, použil jiného úskoku nebo se odvolával na náboženské nebo jiné přesvědčení.
12. Podle čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv má každý právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství. Toto právo zahrnuje v sobě i volnost změnit své náboženství nebo víru, jakož i svobodu projevovat své náboženství nebo víru sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo bohoslužbou a zachováním obřadů.
13. Podle čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod se garantuje svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání. Každý má právo změnit své náboženství nebo víru anebo být bez náboženského vyznání.
14. Skutkové okolnosti uvedené ve stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti jsou v souladu se zjištěným stavem věci. Z obsahu rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně napadeném stížností pro porušení zákona, se podává, že obviněný dne 29. 10. 1954 nastoupil základní vojenskou službu a povinnosti plnil řádně, avšak již při převzetí přidělené zbraně prohlásil, že s ní cvičit nebude. Následně dne 12. 12. 1954 obviněný odmítl vykonat přísahu, odvolávajíce se na své náboženské přesvědčení, přičemž i navzdory přesvědčování o nesprávnosti takového negativního postoje k vojenské přísaze a k výcviku se zbraní na tomto obviněný setrval.
15. Bývalý Nižší vojenský soud v Brně v rozsudku ze dne 27. 1. 1955, sp. zn. T-71/54, k vyjádření obviněného, že tento nemohl konat vojenskou službu se zbraní a vykonat přísahu kvůli svému náboženskému přesvědčení, přestože si byl podle slov odůvodnění plně vědom trestnosti svého jednání, uvedl, že jím uplatněná obhajoba, jej nemůže „zbaviti viny a je pouze vysvětlením pohnutek jeho jednání. Ústavou je zaručena všem občanům svoboda jejich náboženského přesvědčení, pokud to není v rozporu s plněnín občanských povinností.“
16. Předmětné rozhodnutí je třeba pokládat za nesprávné, neboť nerespektuje principy demokratické společnosti garantující právo na svobodu svědomí. Z uvedených skutkových zjištění, z nichž vycházel i bývalý Nižší vojenský soud v Brně, vyplývá, že obviněný setrvával na stanovisku odmítajícím konat vojenskou službu se zbraní a vykonat vojenskou přísahu, protože mu v tom bránilo jeho náboženské přesvědčení. Ze strany obviněného se tedy jednalo o čin směřující k uplatnění jeho základního práva na svobodu svědomí zaručeného v §15 odst. 1 ústavního zákona č. 150/1948 Sb., Ústavy České republiky.
17. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná závěry plynoucí z nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01, jenž se k otázce svobody svědomí vyjádřil mimo jiné v tom smyslu, že tato „má konstitutivní význam pro demokratický právní stát respektující liberální myšlenku přednosti odpovědné důstojné lidské bytosti před státem - tj. myšlenku úcty (respektu a ochrany) státu k právům člověka a občana (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR). Naopak je příznačné pro totalitní politické režimy, že nerespektují autonomii svědomí jednotlivce, když se pokoušejí i za pomoci represivní trestní politiky potlačovat svobodu svědomí jednotlivce, a tak jej nutí k přijetí vůle vládnoucích, která si činí nárok na jediné možné dobré rozhodnutí a v tomto smyslu jediné etické rozhodnutí. Tento trend lze sledovat i v československé, resp. české ústavní rovině. Tak ústavní listina č. 121/1920 Sb., stejně jako současná Listina základních práv a svobod, nepředpokládala možnost zákonného omezení svobody svědomí, kterou výslovně obsahovala. Tzv. Ústava 9. května č. 150/1948 Sb. sice v čl. 15 svobodu svědomí deklarovala, avšak zároveň ji negovala tím, že stanovila, že svoboda svědomí nemůže být důvodem k odepření splnění občanské povinnosti, kterou stanovil obyčejný zákon. Ústava Československé socialistické republiky č. 100/1960 Sb. již svobodu svědomí vůbec nezmiňuje… Svoboda svědomí se projevuje v rozhodnutích jednotlivce učiněných v určitých konkrétních situacích, tedy ‚tady a teď‘, pociťovaných jako hluboce prožitá povinnost. Nejde tedy o postoj jednotlivce k abstraktním problémům platný jednou provždy a ve všech situacích. V rozhodnutí diktovaném svědomím jde o splynutí pro jednotlivce závazné mravní normy s jím vyhodnocenou situací. Jde tedy o integraci poznané normy s posouzením skutkového stavu. Rozhodnutí diktované svědomím spočívá na existenci svědomí samotného, nikoliv na specifických náboženských či ideologických představách. Strukturálním znakem svědomí je kromě souvztažnosti k normě a zároveň k situaci i osobní prožitek bezpodmínečné povinnosti.“ Svobodu svědomí proto nelze zaměňovat se svobodou víry ani se svobodou náboženskou, když navíc svoboda svědomí patří k tzv. absolutním základním právům, která nelze omezit obyčejným zákonem. „ Každý zákon z jedné strany vyjadřuje veřejný zájem a z druhé strany formuluje i mravní přesvědčení parlamentní většiny, díky níž byl přijat, a tímto způsobem formuluje mravní přesvědčení většiny společnosti, jejímž odrazem je složení parlamentu. Je-li individuální svědomí v rozporu s určitou právní normou, zajisté taková skutečnost nemůže mít za následek nezávaznost takové právní normy, byť i jen ve vztahu k osobě, jíž svědomí velí konkrétní právní normu nerespektovat. Svoboda svědomí však může mít vliv na uplatnitelnost či vynutitelnost takové právní normy ve vztahu k těm, jejichž svědomí se příčí. Při zvažování, zda se v případě takového konfliktu právní normy s konkrétně uplatňovanou svobodou svědomí má prosadit posléze jmenovaná svoboda svědomí, je třeba zvážit, zda by takové rozhodnutí nezasáhlo do základních práv třetích osob anebo zda prosazení svobody svědomí nebrání jiné hodnoty či principy obsažené v ústavním pořádku České republiky jako celku (ústavně imanentní omezení základních práv a svobod.)“
18. Ústavní soud se ve svém nálezu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, vyjádřil také k otázce výkladu a aplikace „starého práva“ při rozhodování o stížnosti pro porušení zákona, když konstatoval, že „pro demokratický právní stát, jímž Česká republika má být podle normativního příkazu plynoucího z čl. 1 odst. 1 Ústavy, je nepřijatelné, aby Nejvyšší soud vykládal §267 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, tak, že přezkumem zákonnosti napadeného rozhodnutí se rozumí výklad aplikovaného "starého práva" v souladu s někdejší dobovou judikaturou. Ze stejného důvodu také není možné, aby při úvahách o tom, zda stížností pro porušení zákona napadené původní rozhodnutí je zákonné, nebral v úvahu a nevážil základní práva a principy českého ústavního pořádku, do nichž bylo napadeným rozhodnutím zasaženo. Ignorování těchto referenčních norem a principů činí napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu nejen vadným pro porušení subjektivního práva stěžovatele, nýbrž, a to Ústavní soud považuje za nutné nad rámec posuzované věci podotknout, i nesrozumitelným pro společnost, neboť podrývá její právní, resp. ústavní vědomí a přispívá k existující nedůvěře v soudnictví v tom smyslu, že české soudy nedokáží ochránit práva občanů ve vztahu ke státní moci, když se projevila excesivně. Tak se zmenšuje důvěra v materiálně chápanou demokratickou právní státnost České republiky. Nemá-li princip právní kontinuity působit destruktivně ve vztahu k české ústavní státnosti, je třeba důsledně trvat při aplikaci "starého práva" na hodnotové diskontinuitě s ním a reflektovat tento přístup v soudních rozhodnutích.“
19. Vzhledem ke skutečnosti, že obviněný odmítl konat vojenskou službu se zbraní a vykonat vojenskou přísahu z důvodu svého náboženského přesvědčení a takové jednání bylo reálním projevem jeho osobního rozhodnutí diktovaného svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, lze konstatovat, že obviněný svým jednáním pouze uplatnil i tehdejší Ústavou České republiky (ústavním zákonem č. 150/1948 Sb.) zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Právo na svobodu svědomí deklarováno v §15 odst. 1 ústavního zákona č. 150/1948 Sb., bylo následně nepřípustně negováno v odstavci 2 předmětného ustanovení, podle něhož víra nebo náboženské přesvědčení sice nemohla být nikomu na újmu, avšak nemohla být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnění občanské povinnosti uložené mu zákonem, jímž byla i povinnost každého občana konat vojenskou službu v souladu s §34 odst. 2 tehdejší Ústavy. V době, kdy se měl obviněný dopustit protiprávního jednání, navíc tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případ, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. „Staré právo“ je však nutné vykládat ve smyslu judikatury Ústavního soudu a principů demokratického právního státu hodnotově diskontinuálně, tzn. s ohledem na základní práva chráněná českým ústavním pořádkem, jímž je i absolutní právo na svobodu svědomí garantované čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jež nelze omezit na úrovni obyčejného zákona.
20. Citované závěry Ústavního soudu je nutné plně aplikovat i na posuzovaný případ obviněného. Bývalý Nižší vojenský soud v Brně jej totiž odsoudil pro jeho náboženské přesvědčení, aniž by zohlednil, že obviněný uplatnil své právo na svobodu svědomí, zaručené mu Ústavou, jakož i Všeobecnou deklarací lidských práv. Bývalý Nižší vojenský soud v Brně tudíž pochybil, jestliže nezvážil, zda byl posuzovaný skutek vzhledem k motivaci obviněného vůbec trestným činem, neboť obviněný tímto svým jednáním pouze realizoval svá základní práva a svobody. Ze skutkových zjištění bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně jasně vyplývá, že obviněný setrval na svém konstantním stanovisku odmítajícím konání vojenské služby se zbraní a vykonání vojenské přísahy, a to z důvodu svého náboženského přesvědčení. Z pohledu obviněného se tedy jednalo o čin směřující k uplatnění základního práva na svobodu svědomí zaručeného mu v §15 odst. 1 ústavního zákona č. 150/1948 Sb., Ústavy České republiky.
21. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozsudkem Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 27. 1. 1955, sp. zn. T-71/54, byl porušen zákon v neprospěch obviněného, protože jednání obviněného, spočívající v odmítnutí konat vojenskou službu se zbraní a vykonat vojenskou přísahu, nelze považovat za trestný čin.
22. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 27. 1. 1955, sp. zn. T-71/54, byl porušen zákon v ustanovení §2 odst. 3 zákona č. 87/1950 Sb., o trestním řízení soudním, ve vztahu k ustanovení §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona, a to v neprospěch obviněného zemřelého J. D.
23. Nejvyšší soud z toho důvodu postupoval podle §269 odst. 2 tr. ř. a zrušil rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 27. 1. 1955, sp. zn. T-71/54, jakož i všechna další rozhodnutí, která na toto rozhodnutí obsahově navazují, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V dané věci Nejvyšší soud také usoudil, že na podkladě skutkového stavu věci, který byl v napadeném rozhodnutí správně zjištěn, může sám hned rozhodnout. Postupem podle §271 odst. 1 tr. ř. tak obviněného zprostil obžaloby na základě §226 písm. b) tr. ř. pro skutek vymezený v odsuzujícím rozsudku, neboť tento není trestným činem.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. 6. 2016
JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu