ECLI:CZ:NS:2016:6.TZ.36.2016.1
sp. zn. 6 Tz 36/2016-30
ROZSUDEK
Nejvyšší soud v senátě složeném z předsedy JUDr. Ivo Kouřila a soudců JUDr. Jana Engelmanna a JUDr. Vladimíra Veselého projednal ve veřejném zasedání konaném dne 8. června 2016 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného Š. W. , proti pravomocnému rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 11. 9. 1954, sp. zn. T - 40/54, a podle §268 odst. 2 tr. ř., §269 odst. 2 tr. ř. a §271 odst. l tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 11. 9. 1954, sp. zn. T - 40/54,
b y l p o r u š e n z á k o n
v ustanovení §2 odst. 3 zákona č. 87/1950 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů, ve vztahu k ustanovení §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona, v neprospěch obviněného Š. W.
Napadený rozsudek se zrušuje .
Současně se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obviněný
Š. W. ,
naposledy bytem K. , S. ,
s e z p r o š ť u j e
podle §226 písm. b) tr. ř. obžaloby pro skutek spočívající v tom, že
dne 25. 8. 1954 ve VVP Město L. po nástupu 21 denního cvičení odmítl obléci si vojenský stejnokroj, převzíti zbraň a konati výcvik s odůvodněním, že se to příčí jeho náboženskému přesvědčení, protože je Svědek Jehovův,
ve kterém byl rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 11. 9. 1954, sp. zn. T - 40/54 shledán trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona (zákona č. 86/1950 Sb.).
Odůvodnění:
I.
Řízení předcházející podání stížnosti pro porušení zákona
1. Rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 11. 9. 1954, sp. zn. T 40/54 , který nabyl právní moci dnem vyhlášení, tj. dne 11. 9. 1954, byl zemřelý Š. W. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950, trestního zákona (dále jen „tr. zákon“), kterého se podle výroku tohoto rozsudku dopustil tím, že
dne 25. 8. 1954 ve VVP Město L. po nástupu 21 denního cvičení odmítl obléci si vojenský stejnokroj, převzíti zbraň a konati výcvik s odůvodněním, že se to příčí jeho náboženskému přesvědčení, protože je Svědek Jehovův.
2. Za tento trestný čin byl obviněnému podle §270 odst. 1 tr. zákona uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 2 a čtvrt roku a trest ztráty čestných práv občanských na dobu 3 roků. Obviněný následně nepožádal o provedení přezkumného řízení podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, a návrh na přezkum ve věci nepodal ani příslušný prokurátor.
II.
Stížnost pro porušení zákona a vyjádření k ní
3. Proti označenému rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně podal ministr spravedlnosti České republiky (dále jen „ministr spravedlnosti“) podle §266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného.
4. Ve svém mimořádném opravném prostředku (s odkazem na příslušná ustanovení tr. zákona, zákona č. 87/1950 Sb., trestního řádu, zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci) zaujal názor, že v dané věci bylo při přezkumném řízení vycházeno z účelu zákona č. 119/90 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, jehož vydáním sledoval zákonodárce především odstranění největších křivd, které se v 50. letech 20. století staly v justičním rozhodování tak, jako tomu bylo v této věci, kdy obviněný byl v podstatě odsouzen pro své náboženské přesvědčení. Podotkl, že navíc v době rozhodování bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně nebylo zohledněno, že jmenovaný uplatnil právo na svobodu svědomí zaručené tehdejší Ústavou 9. května 1948 (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.) a právo na svobodu svědomí zakotvené v čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv. Právo na svobodu svědomí přitom podle jeho názoru nelze zaměňovat se svobodou víry ani se svobodou náboženskou, zejména pokud motiv jednání pod imperativem svědomí je v případě odmítání vojenské služby nutno považovat za určující.
5. S ohledem na uvedené má ministr spravedlnosti za to, že došlo k porušení zákona v neprospěch obviněného. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 11. 9. 1954, sp. zn. T 40/54, byl v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanoveních §2 odst. 3 zákona č. 87/1950 Sb. ve vztahu k ustanovení §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., a postupem podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek a dále zrušil všechna další rozhodnutí na tento rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř., případně podle §271 odst. 1 tr. ř.
6. Obviněný se vyjádřil ke stížnosti pro porušení zákona písemně prostřednictvím obhájce JUDr. Lubomíra Müllera. Skutkový děj je podle jeho názoru ve stížnosti pro porušení zákona popsán správně, správné je i hodnocení v ní provedené. Obhájce poukázal na skutečnost, že závěry Ústavního soudu, jež učinil v nálezech sp. zn. II. ÚS 285/97, II. ÚS 187/2000, I. ÚS 71/01, Pl. ÚS 42/02, II. ÚS 674/01, jsou plně aplikovatelné i na případ obviněného. Při veřejném zasedání na tomto vyjádření setrval, poukázal i na rozhodnutí ESLP ve věci Bayatyan proti Arménii (stížnost číslo 23459/03) a navrhl, aby Nejvyšší soud za podmínek §271 odst. 1 tr. ř. rozhodl o zproštění obviněného obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř.
7. Intervenující státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se s podanou stížností pro porušení zákona ztotožnil a navrhl, aby o ní Nejvyšší soud rozhodl způsobem v ní uvedeným.
III.
Důvodnost stížnosti pro porušení zákona
8. Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon byl skutečně napadeným rozhodnutím soudu ve vytýkaném směru porušen v neprospěch obviněného .
9. Nejvyšší soud při formulaci tohoto závěru vyšel z právní úpravy, kterou bylo třeba aplikovat v době rozhodování soudu o podané obžalobě. Ta garantovala, a to na úrovni ústavního zákona, svobodu svědomí, neboť §15 odst. 1 Ústavy Československé republiky z roku 1948 stanovil, že se svoboda svědomí zaručuje .
10. Základní požadavky na zjištění trestních soudů v době rozhodování o podané obžalobě v posuzované věci stanovil §1 odst. 1 zákona č. 87/1950 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů (tj. zák. č. 67/1952 Sb.), podle něhož bylo účelem tohoto zákona upravit řízení v oboru trestního soudnictví tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona potrestáni. Podle §2 odst. 3 zákona č. 87/1950 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů pak bylo úkolem soudu v trestním řízení zejména spravedlivě rozhodovat o trestných činech.
11. Ustanovení §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 89/1950 Sb., trestního zákona, podle něhož bylo kvalifikováno jednání obviněného, stanovilo, že trestného činu vyhýbání se služební povinnosti se dopustil ten, kdo se úmyslně vyhne plnění služební povinnosti nebo služebního úkonu tím, že padělá listinu, předstírá nemoc, použije jiného úskoku nebo se odvolává na náboženské nebo jiné přesvědčení.
12. Podle čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství; toto právo zahrnuje v sobě i volnost změnit své náboženství nebo víru, jakož i svobodu projevovat své náboženství nebo víru sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo bohoslužbou a zachováním obřadů.
13. Podle čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání je zaručena. Každý má právo změnit své náboženství nebo víru anebo být bez náboženského vyznání.
14. Skutkové okolnosti uvedené ve stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti jsou v souladu s reálným stavem věci. Z obsahu rozsudku Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 11. 9. 1954, sp. zn. T-40/54 se podává, že obviněný byl povolán k výkonu 21 denního vojenského cvičení s nástupem dne 25. 8. 1954 u vojenského útvaru ........ ve Městě L....... V tento den obviněný skutečně na vojenské cvičení nastoupil, odmítl si však obléci vojenský stejnokroj, převzít zbraň a konat vojenský výcvik s tím, že mu to nedovoluje jeho náboženské přesvědčení, protože je Svědek Jehovův. Několikeré domluvy postoje obviněného nezměnily; ten setrval v negativním postoji k výkonu vojenské služby.
15. Nižší vojenský soud v Brně v rozsudku napadeném stížností pro porušení zákona k obhajobě obviněného (jenž se podle jeho odůvodnění v plném rozsahu doznal a dodal, že si je nesprávnosti a trestnosti svého jednání vědom) uvedl, že jím uplatněná skutečnost, tj. „že jako Svědek Jehovův nemůže konati vojenskou službu… jej nemůže zbaviti viny a je pouze vysvětlením pohnutek jeho jednání. Naše ústava zaručuje všem občanům svobodu náboženského přesvědčení, ale toto nesmí býti na úkor občanských povinností.“
16. Předmětné rozhodnutí je třeba pokládat za nesprávné, neboť nerespektuje principy demokratické společnosti respektující právo na svobodu svědomí. Obviněný (jak plyne z ustálených a popsaných skutkových zjištění, z nichž vycházel i tehdejší Nižší vojenský soud v Brně) konstantně setrvával na stanovisku, že odmítá konat faktický vojenský výcvik, protože mu v tom brání jeho náboženské přesvědčení plynoucí z jeho příslušnosti ke Svědkům Jehovovým. Ze strany obviněného se tedy jednalo o čin směřující k uplatnění základního práva občana na svobodu svědomí zaručeného mu ustanovením §15 odst. 1 Ústavy české republiky z roku 1948.
17. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná i závěry plynoucí z nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01, který se k této otázce vyjádřil mimo jiné v tom smyslu, že „svoboda svědomí má konstitutivní význam pro demokratický právní stát respektující liberální myšlenku přednosti odpovědné důstojné lidské bytosti před státem - tj. myšlenku úcty (respektu a ochrany) státu k právům člověka a občana (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR). Naopak je příznačné pro totalitní politické režimy, že nerespektují autonomii svědomí jednotlivce, když se pokoušejí i za pomoci represivní trestní politiky potlačovat svobodu svědomí jednotlivce, a tak jej nutí k přijetí vůle vládnoucích, která si činí nárok na jediné možné dobré rozhodnutí a v tomto smyslu jediné etické rozhodnutí. Tento trend lze sledovat i v československé, resp. české ústavní rovině. Tak ústavní listina č. 121/1920 Sb., stejně jako současná Listina základních práv a svobod, nepředpokládala možnost zákonného omezení svobody svědomí, kterou výslovně obsahovala. Tzv. Ústava 9. května č. 150/1948 Sb. sice v čl. 15 svobodu svědomí deklarovala, avšak zároveň ji negovala tím, že stanovila, že svoboda svědomí nemůže být důvodem k odepření splnění občanské povinnosti, kterou stanovil obyčejný zákon. Ústava Československé socialistické republiky č. 100/1960 Sb. již svobodu svědomí vůbec nezmiňuje… Svoboda svědomí se projevuje v rozhodnutích jednotlivce učiněných v určitých konkrétních situacích, tedy‚ tady a teď‘, pociťovaných jako hluboce prožitá povinnost. Nejde tedy o postoj jednotlivce k abstraktním problémům platný jednou provždy a ve všech situacích. V rozhodnutí diktovaném svědomím jde o splynutí pro jednotlivce závazné mravní normy s jím vyhodnocenou situací. Jde tedy o integraci poznané normy s posouzením skutkového stavu. Rozhodnutí diktované svědomím spočívá na existenci svědomí samotného, nikoliv na specifických náboženských či ideologických představách. Strukturálním znakem svědomí je kromě souvztažnosti k normě a zároveň k situaci i osobní prožitek bezpodmínečné povinnosti.“ Svobodu svědomí proto nelze zaměňovat se svobodou víry ani se svobodou náboženskou. Na rozdíl od těchto svobod je podle Ústavního soudu rozhodnutí diktované svědomím „vždy konkrétním, neboť jeho předmětem je konkrétní chování v konkrétní situaci. Abstraktní, obecné nebo absolutní mohou být jen důvody nebo maximy, které spoluvytvářejí normu, již svědomí v daný okamžik akceptuje. Rozhodnutí diktované svědomím v nich může nalézt normativní odůvodnění, které se uplatní při řešení konfliktu mezi takovým principem či maximou a právní normou zavazující k opaku. Situace je ovšem vždy individualizovaná časem, místem a konkrétními okolnostmi. Podstatné je, že jde o "vážné, mravní, na kategorie dobro a zlo orientované rozhodnutí" [rozhodnutí Ústavního soudu SRN in BVerfGE 12, 45 (55)], které jednotlivec prožívá jako závaznou povinnost či jako bezpodmínečný příkaz k určitému chování.“
18. Nad rámec uvedeného je třeba dodat, že svoboda svědomí patří k tzv. základním právům absolutním, tj. k takovým, která nelze omezit obyčejným zákonem, jehož účelem by bylo omezit takové absolutní základní právo, v tomto případě svobodu svědomí. „Každý zákon z jedné strany vyjadřuje veřejný zájem a z druhé strany formuluje i mravní přesvědčení parlamentní většiny, díky níž byl přijat, a tímto způsobem formuluje mravní přesvědčení většiny společnosti, jejímž odrazem je složení parlamentu. Je-li individuální svědomí v rozporu s určitou právní normou, zajisté taková skutečnost nemůže mít za následek nezávaznost takové právní normy, byť i jen ve vztahu k osobě, jíž svědomí velí konkrétní právní normu nerespektovat. Svoboda svědomí však může mít vliv na uplatnitelnost či vynutitelnost takové právní normy ve vztahu k těm, jejichž svědomí se příčí. Při zvažování, zda se v případě takového konfliktu právní normy s konkrétně uplatňovanou svobodou svědomí má prosadit posléze jmenovaná svoboda svědomí, je třeba zvážit, zda by takové rozhodnutí nezasáhlo do základních práv třetích osob, anebo zda prosazení svobody svědomí nebrání jiné hodnoty či principy obsažené v ústavním pořádku ČR jako celku (ústavně imanentní omezení základních práv a svobod).“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01).
19. Pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jeho jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou Česká republiky z roku 1948 zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoli totiž citovaná ústava deklarovala v §15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezila již v odstavci 2 citovaného ustanovení, podle něhož mj. víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí tak negovala i v §34 odst. 2 tak, když stanovila každému občanu povinnost mj. konat vojenskou službu. Navíc v době, kdy se obviněný měl dopustit protiprávního jednání, tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případy, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce.
20. Vyslovené závěry Ústavního soudu je tedy třeba plně aplikovat i na posuzovaný případ obviněného. Bývalý nižší vojenský soud v Brně jej totiž v podstatě odsoudil pro jeho náboženské přesvědčení, aniž by zohlednil, že obviněný uplatnil své právo, zaručené mu Ústavou, jakož i Všeobecnou deklarací lidských práv, na svobodu svědomí. Bývalý nižší vojenský soud v Brně pochybil, pokud vůbec nepřihlédl ke skutečnosti, zda posuzovaný skutek je vzhledem k motivaci obviněného vůbec trestným činem, pokud obviněný tímto svým jednáním pouze realizoval svá základní práva a svobody. Ze skutkových okolností (které ani obviněný v řízení před bývalým Nižším vojenským soudem v Brně nepopřel) je zjevné, že obviněný setrval na svém neměnném stanovisku spočívající v odmítání konání vojenského výcviku, a to pro jeho příslušnost ke Svědkům Jehovovým. Z pohledu obviněného se tedy jednalo o čin směřující k uplatnění základního práva na svobodu svědomí zaručeného mu ustanovením §15 odst. 1 Ústavy České republiky z roku 1948. Vzhledem k tomu, že tomuto aspektu bývalý Nižší vojenský soud v Brně nevěnoval patřičnou pozornost, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že rozsudkem Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 11. 9. 1954, sp. zn. T-40/54 byl porušen zákon v neprospěch obviněného, protože (i se zřetelem na výkladové teze Ústavního soudu vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) jednání obviněného, spočívající v odmítnutí obléci si vojenský stejnokroj, převzít zbraň a konat vojenský výcvik, nelze považovat za trestný čin.
21. Na základě výše uvedených skutečností proto Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 11. 9. 1954, sp. zn. T - 40/54, byl porušen zákon v ustanoveních §2 odst. 3 o trestním řízení soudním ve vztahu k ustanovení §270 odst. 1 písm. b) tr. zákona, v neprospěch obviněného zemřelého Š. W.
22. Podle §269 odst. 2 tr. ř. proto Nejvyšší soud zrušil jak rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 11. 9. 1954, sp. zn. T - 40/54, tak i všechna další rozhodnutí, která na toto rozhodnutí obsahově navazují, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §271 odst. 1 tr. ř. pak obviněného podle §226 písm. b) tr. ř., tedy proto, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem, zprostil obžaloby pro skutek v jeho vymezení obsaženém v odsuzujícím rozsudku. V daném směru totiž Nejvyšší soud usoudil, že ve věci může sám hned rozhodnout na podkladě skutkového stavu věci, který byl v napadeném rozhodnutí správně zjištěn.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. června 2016
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu