ECLI:CZ:NS:2016:6.TZ.42.2016.1
sp. zn. 6 Tz 42/2016-20
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 21. 6. 2016 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Veselého a soudců JUDr. Jana Engelmanna a JUDr. Ivo Kouřila stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného J. B. proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 14. 11. 1991, sp. zn. 3 Rtv 42/91, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 14. 11. 1991, sp. zn. 3 Rtv 42/91, byl porušen zákon v ustanovení §1 odst. 1, 2 a §14 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., ve vztahu k ustanovení §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona, a to v neprospěch obviněného J. B.
Usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 14. 11. 1991, sp. zn. 3 Rtv 42/91, se zrušuje . Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 19. 12. 1991, sp. zn. 3 Rtv 42/91 a rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 6. 2. 1992, sp. zn. 3 Rtv 42/91.
Podle §14 odst. 1 písm. d) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, se zrušuje rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47 ze dne 29. 1. 1953, sp. zn. Vt 76/52, v celém rozsahu. Podle §14 odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, se zrušují také další rozhodnutí na toto rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Městskému soudu v Brně se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47 ze dne 29. 1. 1953, sp. zn. Vt 76/52, byl obviněný J. B. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona, kterého se měl dopustit tím, že „dne 20. 11. 1952 u svého útvaru v S. n. M. odmítl převzíti jemu přidělenou zbraň a odvolával se na to, že je vyznavač víry adventistů 7. dne a že mu to jeho vyznání nedovoluje“ . Za tento trestný čin mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou let. Tento rozsudek nabyl právní moci v den jeho vydání, tj. dne 29. 1. 1953. Usnesením bývalé Nižší vojenské prokuratury v Brně ze dne 11. 5. 1953, sp. zn. NP-111/53, bylo rozhodnuto o účasti obviněného na rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 4. 5. 1953, na základě jehož čl. II. mu byl prominut trest odnětí svobody v trvání jednoho roku.
2. Obviněný svým návrhem ze dne 26. 3. 1991, adresovaným bývalému Vojenskému obvodovému soudu v Brně, požádal o soudní rehabilitaci podle §4 písm. c) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci (dále jen ,,zákon o soudní rehabilitaci“).
3. Usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 14. 11. 1991, sp. zn. 3 Rtv 42/91, pravomocným téhož dne, byl podle §14 odst. 1 písm. f) zákona o soudní rehabilitaci, zrušen rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47 ze dne 29. 1. 1953, sp. zn. Vt 76/52, a podle §14 odst. 3 zákona o soudní rehabilitaci rovněž všechna další rozhodnutí na zrušenou část obsahově navazující, přičemž výrok o vině trestným činem podle §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona, zůstal nedotčen.
4. Bývalý Vojenský obvodový soud v Brně následně rozhodl usnesením ze dne 19. 12. 1991, sp. zn. 3 Rtv 42/91, o účasti obviněného na amnestii prezidenta republiky ze dne 9. 5. 1960, podle jejíž čl. V. bylo trestní stíhání obviněného pro výše specifikovaný skutek v souladu s §223 odst. 1 tr. ř. a §11 odst. 1 písm. a) tr. ř. zastaveno. V návaznosti na toto usnesení učinil obviněný dne 19. 1. 1992 prohlášení ve smyslu §15 odst. 3 zákona o soudní rehabilitaci, na jehož základě se v řízení pokračovalo.
5. Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 6. 2. 1992, sp. zn. 3 Rtv 42/91, bylo rozhodnuto tak, že při nezměněném výroku o vině z rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47 ze dne 29. 1. 1953, sp. zn. Vt 76/52, jímž byl obviněný uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona, se podle §227 tr. ř. upouští od potrestání obviněného. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 22. 2. 1992.
II.
6. Proti pravomocnému usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 14. 11. 1991, sp. zn. 3 Rtv 42/91, podal ministr spravedlnosti České republiky (dále jen „ministr spravedlnosti“) podle §266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného s tím, že zákon byl podle jeho názoru porušen v ustanoveních §1 odst. 1, odst. 2 a §14 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., ve vztahu k ustanovení §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona.
7. V odůvodnění podaného mimořádného opravného prostředku ministr spravedlnosti s poukazem na dikci příslušných ustanovení ústavního zákona č. 150/1948 Sb., Ústavy Československé republiky, zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona, zákona č. 87/1950 Sb., o trestním řízení soudním a zákona o soudní rehabilitaci konstatoval, že bývalý Vojenský obvodový soud v Brně se předmětnými ustanoveními neřídil, když rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47 ze dne 29. 1. 1953, sp. zn. Vt 76/52, zrušil toliko ve výroku o trestu, zatímco výrok o vině ponechal v platnosti v rozporu se smyslem zákona o soudní rehabilitaci, jímž je a bylo právně i morálně rehabilitovat ty, kteří v období totalitního režimu trpěli a byli pronásledováni.
8. Ministr spravedlnosti dále uvedl, že sice lze souhlasit s odůvodněním usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 14. 11. 1991, sp. zn. 3 Rtv 42/91, v tom aspektu, že výrok o vině z rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47 byl založen na spolehlivě zjištěném skutkovém stavu, z něhož bylo možno vycházet, avšak rehabilitační senát se plně spolehl na právní hodnocení skutku provedené v roce 1953 a nezabýval se dostatečně obhajobou obviněného, již nehodnotil v kontextu jeho ústavně zaručených práv ve vztahu k ustanovení §1 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., jehož účelem bylo zrušení odsuzujících soudních rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti označoval zákon za trestné. Ignorace ústavně garantovaných osobnostních práv obviněného vyplývá dle názoru ministra spravedlnosti také z dalšího postupu bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně, který rozsudkem ze dne 6. 2. 1992, sp. zn. 3 Rtv 42/91, při nezměněném výroku o vině neuložil obviněnému trest toliko na základě §227 tr. ř. s odkazem na rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 9. 5. 1960.
9. Ministr spravedlnosti akcentoval, že účel rehabilitačního řízení v napadené věci nebyl naplněn s ohledem na vadný postup bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně, jenž náležitě nezvážil, že obviněný svým jednáním uplatnil toliko právo na svobodu svědomí zaručené čl. 15 tehdejší Ústavy (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.) a čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv. Uvedené základní právo nelze podle ministra spravedlnosti zaměňovat s právem na svobodu víry, či se svobodou náboženskou, když motiv jednání pod imperativem svědomí je v případě odmítání vojenské služby nutno považovat za určující. V této souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, podle něhož nemůže být výklad i sebestarších trestněprávních norem, je-li prováděný soudem dnes s důsledky pro posouzení trestního postihu osoby, proveden bez ohledu na platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky, a tedy jen takto hodnotově diskontinuálně lze chápat kontinuitu se „starým právem“, jehož aplikace je předmětem soudobého řízení o stížnosti pro porušení zákona. Svoboda svědomí patří ve světle citovaného nálezu mezi tzv. absolutní základní práva, jež nelze omezit obyčejným zákonem a takový charakter základního práva nemůže změnit ani skutečnost, že ústavní zákon č. 150/1948 Sb., svobodu svědomí deklarovanou v jeho §15 odst. 1 negoval tím, že tato nemohla být důvodem k odepření splnění občanské povinnosti, kterou stanovil obyčejný zákon.
10. Vzhledem k průběhu přezkumného rehabilitačního řízení by měl Nejvyšší soud podle názoru ministra spravedlnosti sám rozhodnout o návrhu na rehabilitaci a zrušit rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47 ze dne 29. 1. 1953, sp. zn. Vt 76/52, v celém jeho rozsahu, jakož i další rozhodnutí na toto rozhodnutí obsahově navazující, jelikož skutek byl uznán trestným v rozporu s tehdy platným ústavním zákonem č. 150/1948 Sb. S přihlédnutím k důkazní a procesní situaci, kdy zejména s ohledem na úmrtí J. B. nepřipadá v úvahu doplňování dokazování, by podle ministra spravedlnosti bylo vhodné, aby Nejvyšší soud rozhodl sám rovněž o zproštění obviněného obžaloby v souladu s §226 písm. b) tr. ř., jelikož v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
11. Z uvedených důvodů ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud
- podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 14. 11. 1991, sp. zn. 3 Rtv 42/91, byl v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanoveních §1 odst. 1, 2 a §14 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., ve vztahu k ustanovení §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona,
- podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil a zrušil rovněž další obsahově navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a to zejména usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 19. 12. 1991, sp. zn. 3 Rtv 42/91 a rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 6. 2. 1992, sp. zn. 3 Rtv 42/91,
- dále postupoval podle ustanovení §271 odst. 1 tr. ř. a podle §14 odst. 1 písm. d) zákona
o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., zrušil rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47 ze dne 29. 1. 1953, sp. zn. Vt 76/52, v celém jeho rozsahu a podle §14 odst. 3 zákona o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., zrušil zároveň všechna další obsahově navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu,
- a podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obviněného obžaloby pro skutek spočívající v tom, že „dne 20. 11. 1952 u svého útvaru v S. n. M. odmítl převzíti jemu přidělenou zbraň a odvolával se na to, že je vyznavač víry adventistů 7. dne a že mu to jeho vyznání nedovoluje“ , ve kterém byl rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47 ze dne 29. 1. 1953, sp. zn. Vt 76/52, shledán trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
12. Ke stížnosti pro porušení zákona se vyjádřil obhájce obviněného JUDr. Lubomír Müller. S obsahem podaného mimořádného opravného prostředku se plně ztotožnil, když zde popsaný skutkový děj i jeho hodnocení označil za správné. S poukazem na závěry Ústavního soudu, jež učinil v nálezech sp. zn. II. ÚS 285/97, II. ÚS 187/2000, I. ÚS 671/01, Pl. ÚS 42/02, II. ÚS 674/01, uvedl, že tyto jsou plně aplikovatelné i na případ obviněného.
13. Intervenující státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se s podanou stížností pro porušení zákona zásadně ztotožnil s tím, že je na místě vyslovit, že byl porušen zákon v neprospěch obviněného (a to zejména v ustanoveních, která se týkají zákona o soudní rehabilitaci), a zrušit rozhodnutí vydaná v rehabilitačním řízení, jakož i rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47 ze dne 29. 1. 1953, sp. zn. Vt 76/52. Současně však poukázal na to, že stížnost pro porušení zákona, tak jak byla podána, směřuje především do rehabilitační fáze celého řízení a za takových okolností by Nejvyšší soud měl směřovat své kasační rozhodnutí spíše do této fáze a následně přikázat Městskému soudu v Brně, aby ve věci rozhodl.
III.
14. Nejvyšší soud v souladu s §267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla podána stížnost pro porušení zákona, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, přičemž shledal, že zákon byl napadeným rozhodnutím soudu skutečně porušen v neprospěch obviněného.
15. Základním pochybením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně bylo to, že si neujasnil účel rehabilitace a z toho vyplývající rozsah, v němž bylo třeba zrušit rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47. V důsledku toho bývalý Vojenský obvodový soud v Brně chybně omezil rehabilitaci v dané věci jen na otázku trestu. Jeho závěr uvedený v odůvodnění napadeného usnesení, totiž že výrok o vině obviněného je správný, rozhodně nemůže obstát v konfrontaci s ustanovením §1 odst. 1, 2 zákona o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb.
16. Ve smyslu §1 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci ve znění zákona č. 47/1991 Sb., bylo účelem zákona o soudní rehabilitaci zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská a politická práva a svobody zaručené Ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách, zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případu osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly.
17. V souladu s §1 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci ve znění zákona č. 47/1991 Sb., byly činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených Ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech a občanských a politických právech, československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu také odporovalo jejich trestní stíhání a trestání.
18. Zjistí-li soud v přezkumném řízení na základě §14 odst. 1 písm. d) zákona o soudní rehabilitaci ve znění zákona č. 47/1991 Sb., že přezkoumávané rozhodnutí je vadné zejména proto, že skutek byl uznán trestným v rozporu s tehdy platným zákonem, zruší rozhodnutí zcela nebo v části, v níž je vadné.
19. Podle čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv má každý právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství. Toto právo zahrnuje v sobě i volnost změnit své náboženství nebo víru, jakož i svobodu projevovat své náboženství nebo víru sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo bohoslužbou a zachováním obřadů.
20. Podle čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod se garantuje svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání. Každý má právo změnit své náboženství nebo víru anebo být bez náboženského vyznání.
21. Skutkové okolnosti uvedené ve stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti jsou v souladu se zjištěným stavem věci. Z obsahu rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47 ze dne 29. 1. 1953, sp. zn. Vt 76/52, vyplývá, že obviněný dne 20. 11. 1952 u svého útvaru v S. n. M. odmítl převzít jemu přidělenou zbraň, odvolávajíce se přitom na své vyznání, poněvadž byl příslušníkem adventistů 7. dne. Z odůvodnění citovaného rozhodnutí se podává, že obviněný se k uvedenému jednání v plném rozsahu doznal s tím, že si byl vědom trestnosti svého jednání. Na svoji obhajobu uvedl, že jako adventista nemůže plnit zákonem uložené povinnosti, pokud tyto odporují Bibli, kterou jedinou se řídí. K uvedené obhajobě obviněného se bývalý Nižší vojenský soud v Brně PSP 47 vyjádřil tak, že tato „je pro posouzení viny obviněného naprosto bezvýznamná a může býti soudem vzata v úvahu jen jako pohnutka k jednání. … Občanům naší lidově demokratické republiky je ústavou zaručena svoboda vyznání, z této svobody vyznání však nemůže žádný občan vyvozovati jakékoli výhody při plnění občanských povinností a toto vyznání tedy nemůže obviněného zbaviti plnění nejčestnější občanské povinnosti – branné povinnosti.“
22. Bývalý Vojenský obvodový soud v Brně svým usnesením ze dne 14. 11. 1991, sp. zn. 3 Rtv 42/91, potvrdil závěry bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47 o vině obviněného ze spáchání trestného činu vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zákona 86/1950 Sb., trestního zákona, jelikož předmětný výrok rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47 ze dne 29. 1. 1953, sp. zn. Vt 76/52, ponechal v platnosti. Bývalý Vojenský obvodový soud v Brně svůj postup odůvodnil tvrzením, že skutkový stav byl bývalým Nižším vojenským soudem v Brně PSP 47 zjištěn správně, neboť obviněný se ke svému jednání, odvolávajíce se na své náboženské přesvědčení, v plném rozsahu doznal, přičemž tento ve své žádosti o soudní rehabilitaci ani sám nenamítl vadnost rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47 ve výroku o vině.
23. Předmětné rozhodnutí bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně je třeba označit za nesprávné, neboť nerespektovalo principy demokratické společnosti garantující právo na svobodu svědomí. Z uvedených skutkových zjištění, z nichž tento soud, jakož i bývalý Nižší vojenský soud v Brně PSP 47, vycházel, vyplývá, že obviněný setrvával na stanovisku odmítajícím převzít přidělenou zbraň a konat základní vojenskou službu, poněvadž mu v tom bránilo jeho vyznání. Ze strany obviněného se tak jednalo pouze o čin směřující k uplatnění jeho základního práva na svobodu svědomí zaručeného v §15 odst. 1 ústavního zákona č. 150/1948 Sb., Ústavy České republiky.
24. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná závěry plynoucí z nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01, jenž se k otázce svobody svědomí vyjádřil mimo jiné v tom smyslu, že tato „má konstitutivní význam pro demokratický právní stát respektující liberální myšlenku přednosti odpovědné důstojné lidské bytosti před státem - tj. myšlenku úcty (respektu a ochrany) státu k právům člověka a občana (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR). Naopak je příznačné pro totalitní politické režimy, že nerespektují autonomii svědomí jednotlivce, když se pokoušejí i za pomoci represivní trestní politiky potlačovat svobodu svědomí jednotlivce, a tak jej nutí k přijetí vůle vládnoucích, která si činí nárok na jediné možné dobré rozhodnutí a v tomto smyslu jediné etické rozhodnutí. Tento trend lze sledovat i v československé, resp. české ústavní rovině. Tak ústavní listina č. 121/1920 Sb., stejně jako současná Listina základních práv a svobod, nepředpokládala možnost zákonného omezení svobody svědomí, kterou výslovně obsahovala. Tzv. Ústava 9. května č. 150/1948 Sb. sice v čl. 15 svobodu svědomí deklarovala, avšak zároveň ji negovala tím, že stanovila, že svoboda svědomí nemůže být důvodem k odepření splnění občanské povinnosti, kterou stanovil obyčejný zákon. Ústava Československé socialistické republiky č. 100/1960 Sb. již svobodu svědomí vůbec nezmiňuje… Svoboda svědomí se projevuje v rozhodnutích jednotlivce učiněných v určitých konkrétních situacích, tedy ‚tady a teď‘, pociťovaných jako hluboce prožitá povinnost. Nejde tedy o postoj jednotlivce k abstraktním problémům platný jednou provždy a ve všech situacích. V rozhodnutí diktovaném svědomím jde o splynutí pro jednotlivce závazné mravní normy s jím vyhodnocenou situací. Jde tedy o integraci poznané normy s posouzením skutkového stavu. Rozhodnutí diktované svědomím spočívá na existenci svědomí samotného, nikoliv na specifických náboženských či ideologických představách. Strukturálním znakem svědomí je kromě souvztažnosti k normě a zároveň k situaci i osobní prožitek bezpodmínečné povinnosti.“ Svobodu svědomí proto nelze zaměňovat se svobodou víry ani se svobodou náboženskou, když navíc svoboda svědomí patří k tzv. absolutním základním právům, která nelze omezit obyčejným zákonem. „ Každý zákon z jedné strany vyjadřuje veřejný zájem a z druhé strany formuluje i mravní přesvědčení parlamentní většiny, díky níž byl přijat, a tímto způsobem formuluje mravní přesvědčení většiny společnosti, jejímž odrazem je složení parlamentu. Je-li individuální svědomí v rozporu s určitou právní normou, zajisté taková skutečnost nemůže mít za následek nezávaznost takové právní normy, byť i jen ve vztahu k osobě, jíž svědomí velí konkrétní právní normu nerespektovat. Svoboda svědomí však může mít vliv na uplatnitelnost či vynutitelnost takové právní normy ve vztahu k těm, jejichž svědomí se příčí. Při zvažování, zda se v případě takového konfliktu právní normy s konkrétně uplatňovanou svobodou svědomí má prosadit posléze jmenovaná svoboda svědomí, je třeba zvážit, zda by takové rozhodnutí nezasáhlo do základních práv třetích osob anebo zda prosazení svobody svědomí nebrání jiné hodnoty či principy obsažené v ústavním pořádku České republiky jako celku (ústavně imanentní omezení základních práv a svobod.)“
25. Ústavní soud se ve svém nálezu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, vyjádřil také k otázce výkladu a aplikace „starého práva“ při rozhodování o stížnosti pro porušení zákona, když konstatoval, že „pro demokratický právní stát, jímž Česká republika má být podle normativního příkazu plynoucího z čl. 1 odst. 1 Ústavy, je nepřijatelné, aby Nejvyšší soud vykládal §267 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, tak, že přezkumem zákonnosti napadeného rozhodnutí se rozumí výklad aplikovaného "starého práva" v souladu s někdejší dobovou judikaturou. Ze stejného důvodu také není možné, aby při úvahách o tom, zda stížností pro porušení zákona napadené původní rozhodnutí je zákonné, nebral v úvahu a nevážil základní práva a principy českého ústavního pořádku, do nichž bylo napadeným rozhodnutím zasaženo. Ignorování těchto referenčních norem a principů činí napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu nejen vadným pro porušení subjektivního práva stěžovatele, nýbrž, a to Ústavní soud považuje za nutné nad rámec posuzované věci podotknout, i nesrozumitelným pro společnost, neboť podrývá její právní, resp. ústavní vědomí a přispívá k existující nedůvěře v soudnictví v tom smyslu, že české soudy nedokáží ochránit práva občanů ve vztahu ke státní moci, když se projevila excesivně. Tak se zmenšuje důvěra v materiálně chápanou demokratickou právní státnost České republiky. Nemá-li princip právní kontinuity působit destruktivně ve vztahu k české ústavní státnosti, je třeba důsledně trvat při aplikaci "starého práva" na hodnotové diskontinuitě s ním a reflektovat tento přístup v soudních rozhodnutích.“
26. Citované závěry Ústavního soudu je nutné vztáhnout i na nyní posuzovaný případ. Vzhledem ke skutečnosti, že obviněný odmítl konat vojenskou službu se zbraní z důvodu svého vyznání a takové jednání bylo reálním projevem jeho osobního rozhodnutí diktovaného svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, lze konstatovat, že obviněný svým jednáním pouze uplatnil i tehdejší Ústavou České republiky (ústavním zákonem č. 150/1948 Sb.) zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Právo na svobodu svědomí deklarováno v §15 odst. 1 ústavního zákona č. 150/1948 Sb., bylo následně nepřípustně negováno v odstavci 2 předmětného ustanovení, podle něhož víra nebo náboženské přesvědčení sice nemohla být nikomu na újmu, avšak nemohla být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnění občanské povinnosti uložené mu zákonem, jímž byla i povinnost každého občana konat vojenskou službu v souladu s §34 odst. 2 tehdejší Ústavy. „Staré právo“ je však nutné vykládat ve smyslu judikatury Ústavního soudu a principů demokratického právního státu hodnotově diskontinuálně, tzn. s ohledem na základní práva chráněná českým ústavním pořádkem, jímž je i absolutní právo na svobodu svědomí garantované čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jež nelze omezit na úrovni obyčejného zákona.
27. Bývalý Vojenský obvodový soud v Brně v provedeném rehabilitačním řízení nicméně výše uvedené závěry nerespektoval, když usnesením ze dne 14. 11. 1991, sp. zn. 3 Rtv 42/91, zrušil rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47 ze dne 29. 1. 1953, sp. zn. Vt 76/52, toliko ve výroku o trestu. Jak již shora naznačeno, bývalý Vojenský obvodový soud v Brně uvedeným postupem pominul účel zákona o soudní rehabilitaci, neboť správně neaplikoval §1 odst. 1, 2 předmětného zákona a v rozporu s jeho §14 odst. 1 písm. d) nezrušil rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47, na jehož základě byl obviněný odsouzen pro jednání, kterým realizoval svou svobodu svědomí a náboženského vyznání deklarovanou tehdejší Ústavou, jakož i čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv, v celém rozsahu. Pokud tak neučinil a omezil se v napadeném usnesení jen na zrušení výroku o trestu, porušil zákon v ustanoveních §1 odst. 1, 2 a §14 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., ve vztahu k ustanovení §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 56/1950 Sb., trestního zákona, v neprospěch obviněného.
28. Nejvyšší soud proto vyslovil zjištěné porušení zákona, zrušil napadené usnesení, jakož i všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad (zejména usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 19. 12. 1991, sp. zn. 3 Rtv 42/91, a rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 6. 2. 1992, sp. zn. 3 Rtv 42/91). Nejvyšší soud sám o návrhu obviněného na soudní rehabilitaci meritorně rozhodl tak, že podle §14 odst. 1 písm. d) zákona o soudní rehabilitaci zrušil rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47 ze dne 29. 1. 1953, sp. zn. Vt 76/52, v celém rozsahu a podle §14 odst. 3 zákona o soudní rehabilitaci zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která zrušením tohoto rozsudku pozbyla podkladu.
29. Nejvyššímu soudu nepřísluší, aby v rámci postupu podle §271 odst. 1 tr. ř. rozhodl o zproštění obviněného, jak navrhl ministr spravedlnosti. Stížnost pro porušení zákona byla podána proti rozhodnutí, které učinil bývalý Vojenský obvodový soud v Brně v rehabilitačním řízení z podnětu návrhu obviněného na soudní rehabilitaci. Po zrušení tohoto rozhodnutí mohl Nejvyšší soud v rámci postupu podle §271 odst. 1 tr. ř. nově rozhodnout opět jen o návrhu obviněného na soudní rehabilitaci. Rámec rehabilitačního řízení navrhované rozhodnutí o zproštění překračuje v tom smyslu, že je výsledkem řízení konaného na podkladě původní obžaloby.
30. Odkaz ministra spravedlnosti na to, že v rámci postupu podle §271 odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud zprošťujícím výrokem v minulosti rozhodl rozsudkem ze dne 26. 4. 2001, sp. zn. 11 Tz 28/2001, je nepřiléhavý. Citovaným rozsudkem Nejvyšší soud rozhodl o stížnosti pro porušení zákona, která byla podána proti rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Ostravě ze dne 26. 9. 1958, sp. zn. T 287/58, jímž byl jiný obviněný uznán vinným a odsouzen pro trestný čin nenastoupení služby v branné moci podle §265 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona. Nejvyšší soud poté, co vyslovil porušení zákona a zrušil napadený rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Ostravě i další obsahově navazující rozhodnutí, v rámci postupu podle §271 odst. 1 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby. K tomu, aby Nejvyšší soud mohl přikročit ke zproštění, byl dán podklad tím, že stížnost pro porušení zákona byla podána v původní trestní věci proti odsuzujícímu rozsudku, a nikoli – jak se stalo v projednávané věci obviněného J. B. – proti pozdějšímu rozhodnutí učiněnému v rehabilitačním řízení. Rozhodování o stížnosti pro porušení zákona je ovládáno zásadou, že v rámci postupu podle §271 odst. 1 Nejvyšší soud svým novým rozhodnutím nahrazuje rozhodnutí, které bylo stížností pro porušení zákona napadeno a které bylo z tohoto podnětu zrušeno. Rozhodnutím, které bylo napadeno stížností pro porušení zákona podanou ve prospěch obviněného J. B., nebyl původní rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47, a proto Nejvyššímu soudu nepřísluší rozhodnout o zproštění (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 7 Tz 37/2016).
31. Se zřetelem k uvedenému a s ohledem na ustanovení §15 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci Nejvyšší soud přikázal podle §270 odst. 1 tr. ř. věc Městskému soudu v Brně, jako soudu příslušnému podle §7 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Městský soud v Brně, který provede další řízení na podkladě obžaloby, jež byla na obviněného J. B. podána pro trestný čin podle §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona, a o této obžalobě meritorně rozhodne, přitom bude vázán právními názory vyslovenými v tomto rozsudku Nejvyšším soudem.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. 6. 2016
JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu