ECLI:CZ:NS:2016:7.TDO.1361.2016.1
sp. zn. 7 Tdo 1361/2016-37
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 23. listopadu 2016 v Brně dovolání obviněného L. H. , obviněného J. P. a obviněného V. F. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 31 To 88/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 34 T 142/2011, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných L. H., J. P. a V. F. odmítají .
Odůvodnění:
Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 16. 10. 2015, sp. zn. 34 T 142/2011, uznal obviněného L. H., obviněného J. P. a obviněného V. F. (dále zpravidla jen „obviněný“) vinnými přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, které podle skutkových zjištění soudu spáchali tím, že
všichni obvinění společně dne 22. 3. 2010 kolem 20. 25 hod v Č. D., okres L., bez jakéhokoliv oprávnění a bez souhlasu nájemníků úmyslně vtrhli do neuzamčeného bytu v domě č. p. ... v ulici S., který obviněný J. P. pronajímal na základě nájemní smlouvy ze dne 31. 8. 2009 poškozeným P. P., F. P., M. P., K. P., nezletilé „KOPRETINĚ“ *) a nezletilému„PETRKLÍČI“ *), přičemž obviněný V. F. zůstal stát v předsíni bytu u vstupních dveří do bytu a v ruce držel obušek jako výstrahu, přes hlavu měl nataženou černou kuklu, obvinění J. P. a L. H. vtrhli do kuchyně a za použití násilí obviněný L. H. křičel na přítomné osoby, a to na poškozené S. T., T. P., P. P, Š. P., a nezletilé „KOPRETINU“ *) a „PETRKLÍČE“ *), aby okamžitě z bytu vypadli, začal je vystrkovat ven na chodbu, a to tím způsobem, že je bral za ruce, strkal do nich, a tak je donutil byt opustit, když nezletilý poškozený „PETRKLÍČ“ *) v té době spal a poškozené S. T. se poté podařilo do bytu znovu proniknout a spícího nezletilého poškozeného „PETRKLÍČE“ *) z pokoje vynést, následně obvinění vyházeli nájemníkům ze skříní jejich věci na zem a na chodbu, kde je shromáždili do dek a prostěradel, a aby jim zamezili v opětovném vstupu do bytu, vyměnil obviněný J. P. vložku do zámku, kterou poté po příjezdu policie vrátil zpět, když byl upozorněn na nezákonnost jeho jednání.
Obvinění L. H., J. P. a V. F. byli za tyto trestné činy odsouzeni podle §175 odst. 2 tr. zákoníku za užití §35 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jejichž výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 31 To 88/2016, podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině znovu rozhodl o trestu obviněných L. H., J. P. a V. F. a odsoudil je podle §175 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku jim byl výkon trestu podmíněně odložen a podle §82 odst. 1 tr. zákoníku byla stanovena zkušební doba na jeden rok.
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Praze podali obvinění L. H., J. P. a V. F. prostřednictvím obhájkyně Mgr. Kateřiny Rychterové včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítají v něm nesprávné právní posouzení skutku a nesouhlasí se skutkovými zjištěními obou soudů. Dále vytýkají soudům, že se při rozhodování neřídily zásadou in dubio pro reo. Obvinění namítají také nesprávné hodnocení důkazů, zejména rozpory ve výpovědích svědků, neplatnost nájemní smlouvy, nesprávnou specifikaci bytu jako prostoru, který měli narušit, a to, že do bytu vstoupili se souhlasem osoby, která v něm pobývala, dále že obviněný V. F. měl obušek u sebe a použil ho k útoku, skutečnost, že k výpovědi policistů zasahujících na místě neměl vůbec soud přihlížet, atd.
Obvinění z těchto důvodů navrhli, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 31 To 88/2016, a rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 16. 10. 2015, sp. zn. 34 T 142/2011, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Liberci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupce uvedl ve vyjádření k dovoláním obviněných L. H., J. P. a V. F., že dovolání je formálně založeno na dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z obsahu dovolání je patrno, že důvod podle písm. g) citovaného ustanovení se má vztahovat k odsuzujícímu rozsudku Okresního soudu v Liberci, jakožto soudu nalézacího a že rozsudek odvolacího soudu chtěli patrně obvinění napadnout podle písm. l ) citovaného ustanovení. V dalším textu obvinění nesouhlasí jen se skutkovými zjištěními, která učinily jak nalézací, tak odvolací soud. Obvinění opakují svou obhajobu uplatněnou zejména ve svém odvolání ze dne 8. 12. 2015, že do bytu obývaného poškozenými vstoupili bez užití násilí a že se žádného násilí v bytě nedopustili. Soudům pak vytýkají, že se neřídily zásadou in dubio pro reo, aniž by ovšem uvedli, že by snad ve věci existoval extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Je-li argumentace dovolatele zaměřena výlučně na porušení zásady in dubio pro reo, nepřísluší státnímu zástupci, aby takovou argumentaci dále doplňoval ani Nejvyššímu soudu, aby další argumentaci sám konstruoval a domýšlel se, v jakých směrech chtěli obvinění soudní rozhodnutí napadnout. Považují-li dovolatelé za zásadní pochybení soudů porušení zásady in dubio pro reo, jedná se o zásadu procesní a nikoliv hmotně právní a Nejvyšší soud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení. Jestliže obvinění neuvádějí jiné vady napadeného rozhodnutí, tedy zejména neuvádějí nesprávné hmotně právní posouzení, nezbývá než konstatovat, že dovolání podali z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných L. H., J. P. a V. F. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zjistil, že dovolání obviněných L. H., J. P. a V. F. jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána obviněnými jako osobami oprávněnými prostřednictvím obhájkyně [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání mají v podstatě obligatorní náležitosti dovolání stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí soudní instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obvinění uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákoníku, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Předmětem právního posouzení je skutek, který zjistily soudy. V dovolání proti odsuzujícímu rozsudku lze namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudy. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudů. Dovolání se nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí soudní instancí. Nejvyšší soud se zabývá z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů. Námitky proti skutkovým zjištěním, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Obvinění vznesli v dovolání jen skutkové a procesní námitky. Těmito námitkami napadli rozsah provedeného dokazování, způsob hodnocení důkazů, jakož i skutková zjištění učiněná soudy, jimiž je dovolací soud zásadně vázán. Takové námitky však nenaplňují uplatněný dovolací důvod a Nejvyšší soud se proto jimi nemohl zabývat.
K námitce obviněných týkající se porušení zásady in dubio pro reo, Nejvyšší soud podotýká, že zásada in dubio pro reo je zásadou procesní, a nikoli zásadou práva hmotného, a proto nenaplňuje důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který slouží výlučně k nápravě vad spočívajících v nesprávném hmotně právním posouzení.
Závěr soudu o vině obviněných spočívá na správných skutkových zjištěních, která vyplývají z řádně provedených důkazů a jejich hodnocení v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Skutková zjištění soudů mají obsahovou spojitost s provedenými důkazy a napadené rozhodnutí splňuje požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí z hlediska práva na spravedlivý proces (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1258/08). Právní kvalifikace skutků obviněných je zcela správná.
Nejvyšší soud shledal, že napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami. Dovolání obviněných L. H., J. P. a V. F. byla podána z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. O dovoláních rozhodl v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovoláních není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. listopadu 2016
JUDr. Jindřich Urbánek
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.