ECLI:CZ:NS:2016:7.TDO.334.2016.1
sp. zn. 7 Tdo 334/2016-86
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 25. května 2016 v Brně dovolání obviněných J. R. , a M. V. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 6 To 26/2015, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 15/2013, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. R. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. V. odmítá
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 2 T 15/2013, uznal obviněného J. R. vinným pod bodem 1) až 10) rozsudku zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 4 písm. c) tr. zákoníku dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem neoprávněného užívání cizí věci podle §207 odst. 1 tr. zákoníku [bod 8) a 10) rozsudku] a přečinem poškození cizí věci podle 228 odst. 1 tr. zákoníku [bod 2) až 3), 5) až 10) rozsudku], pod bodem 11) až 26), 28) až 32) rozsudku vinným zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), c), odst. 2, 4 písm. c) tr. zákoníku dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku [bod 12), 13), 16) až 24, 28) až 30)] a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku [bod 32)], pod bodem 33) rozsudku zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 tr. zákoníku a pod bodem 34) a 35) zločinem krádeže podle §205 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku. Podle §205 odst. 4 tr. zákoníku za použití §45 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku jej odsoudil ke společnému a souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 22. 11. 2013, sp. zn. 14 T 47/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla odkladu. Podle §205 odst. 3 tr. zákoníku jej za trestné činy pod bodem 34) a 35) rozsudku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku obviněného zařadil pro výkon trestu do věznice s ostrahou.
Obviněného M. V. uznal vinným pod body 23), 24), 25) a 27) rozsudku zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku [bod 23), 24) rozsudku]. Podle §205 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsoudil obviněného k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků a šesti měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku obviněného zařadil pro výkon trestu do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 22. 11. 2013, sp. zn. 14 T 47/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla odkladu.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 6 To 26/2015, podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obou obviněných proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně tento rozsudek zrušil v celém rozsahu ohledně obviněných M. V. a R. H. a ohledně obviněného J. R. jej zrušil ve výroku o zrušení výroků předchozích rozsudků podle §45 odst. 1 tr. zákoníku, ve výroku o vině pod body 1) až 26), 28) až 32) a 33), a v celém výroku o trestu a ve výrocích o náhradě škody. Podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. znovu ve věci rozhodl. Obviněného J. R. uznal vinným pod bodem 1) až 10) rozsudku zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 4 písm. c) tr. zákoníku, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku [bod 1) až 7), 9), 10) rozsudku], přečinem neoprávněného užívání cizí věci podle §207 odst. 1 tr. zákoníku [bod 8) a 10) rozsudku] a přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku [bod 2), 5) až 8), 10) rozsudku], pod bodem 11) až 26), 28) až 32) zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), c), odst. 2, 4 písm. c) tr. zákoníku dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku [bod 32) rozsudku], pod bodem 33) rozsudku zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 tr. zákoníku. Podle §205 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku a §45 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil obviněného k souhrnnému a společnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let [za jednání pod bodem 1) až 10), 11) až 26), 28) až 32), 33)]. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku obviněného zařadil pro výkon trestu do věznice s ostrahou.
Obviněného M. V. uznal vinným pod body 23), 24), 25) a 27) rozsudku zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Podle §205 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsoudil obviněného k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku obviněného zařadil pro výkon trestu do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 22. 11. 2013, sp. zn. 14 T 47/2013, a výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 17 T 94/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla odkladu.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný J. R. prostřednictvím obhájce JUDr. Jaromíra Štůska, LL. M., včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl v něm, že celé trestní řízení bylo velmi významně ovlivněno jednáním tehdejšího vyšetřovatele kpt. J. H. (podle obviněného úmyslně zfalšoval protokoly o výslechu svědků a obviněných). Dále obviněný uvedl, že soud prvního stupně jeho vinu dovodil pouze na základě jeho předchozího doznání v přípravném řízení, přičemž poznamenal, že jakýkoliv další důkaz chybí. Má za to, že se soud prvního stupně nevypořádal ani s výpovědí svědka N. V souvislosti s bodem 29) rozsudku namítl, že nesouhlasí s přihlédnutím k výpovědi poškozeného J. S. s ohodnocením věcí, neboť má za to, že reálná škoda, která poškozenému J. S. vznikla, byla nanejvýš 260 000 Kč; obviněný tedy nesouhlasí s výší škody vyčíslenou na základě znaleckého posudku. Závěrem obviněný vyjádřil nesouhlas s uloženým trestem, který je příliš přísný a nepřiměřený, tj. zcela nezohledňující to, že podle něj významnou měrou přispěl k objasnění trestné činnosti, kterou skutečně spáchal.
Obviněný J. R. z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 6 To 26/2015, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 2 T 15/2013, a aby věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
Proti výše uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal dovolání také obviněný M. V. prostřednictvím obhájkyně Mgr. Terezy Horáčkové opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Namítl, že výše vzniklé škody jeho jednáním blíže popsaným pod bodem 25) rozsudku byla nesprávně vyčíslena. K bodu 25) rozsudku uvedl, že z napadeného rozsudku nevyplývá, že by se jednání, pro které byl uznán vinným, byť jen zčásti dopustil ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, tj. společným jednáním spolu s obviněnými J. R., R. H. a doposud nezjištěným pachatelem. Obviněný doplnil, že společným záměrem všech tří obviněných bylo odcizení motocyklu typu Yamaha XP500, nikoliv také osobních automobilů a horského kola. Namítl, že souhrnným trestem nebyl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 16 T 23/2008, a proto tento výrok v napadeném rozsudku chybí.
Obviněný M. V. z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 6 To 26/2015, a aby Vrchnímu soudu v Praze přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší státní zástupce uvedl, že se k dovolání obviněných nebude věcně vyjadřovat, a souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání za podmínek §265r odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána obviněnými jako osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání mají obligatorní náležitosti dovolání stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Dovolání je podle §265b odst. 1 tr. ř. mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí soudní instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
K dovolání obviněného J. R.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265f odst. 1 tr. ř. je Nejvyšší soud jako soud dovolací při rozhodování o dovolání vázán tím, které výroky rozhodnutí, v jakém rozsahu a z jakých důvodů dovolatel napadá a čeho se domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. nebo §265b odst. 2 tr. ř., o které se dovolání opírá. Takto podané dovolání vymezuje rozsah a obsah přezkumné povinnosti dovolacího soudu. Východiskem pro existenci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívajícího v nesprávném právním posouzení skutku je popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé. Nejvyšší soud proto přezkoumává napadený rozsudek ve vztahu k těm skutkovým zjištěním, která jsou uvedena v tzv. skutkové větě výroku o vině. S odkazem na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je založeno rozhodnutí napadené dovoláním. Skutkový stav je v případě rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. (srov. Šámal, P., Král, V., Baxa, J., Púry, F. Trestní řád. Komentář. II. díl 4. vydání. Praha: C. H. Beck 2002, s. 1642). Protože důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, dovolacímu soudu nepřísluší posuzovat správnost a zákonnost provádění dokazování. Postup soudu, jímž provádí dokazování v hlavním líčení (veřejném zasedání) je totiž upraven trestním řádem, tedy procesním předpisem, a není součástí hmotně právního posuzování.
Obviněný uplatnil v dovolání pouze skutkové námitky. Mezi tyto námitky patří, že kpt. J. H. úmyslně zfalšoval protokoly o výslechu svědků a obviněných, dále pak, že soud prvního stupně jeho vinu dovodil pouze na základě jeho doznání v přípravném řízení, a že se soud prvního stupně nevypořádal ani s výpovědí svědka N. Dále pak mezi ně taktéž patří námitka, že reálná škoda, která poškozenému J. S. vznikla, byla nanejvýš 260 000 Kč. Těmito námitkami napadl rozsah provedeného dokazování, způsob hodnocení důkazů, jakož i skutková zjištění učiněná soudy, jimiž je dovolací soud zásadně vázán. Takové námitky však nenaplňují uplatněný dovolací důvod. Obviněný sice formálně opřel dovolání o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak učinil tak prostřednictvím námitek, které ho obsahově nenaplňují a nejsou podřaditelné pod tento dovolací důvod.
Dovolací soud je zásadně vázán skutkovými zjištěními, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně, a námitky proti těmto skutkovým zjištěním, tedy i proti hodnocení důkazů jako nezbytnému předpokladu vyvození skutkových závěrů soudy, nemohou být předmětem přezkoumání v rámci řízení o dovolání. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002).
Obviněný J. R. v rámci dovolacího důvodu také namítá, že mu byl uložen represivní a výchovnému účelu zcela nepřiměřený trest. Nejvyšší soud k této námitce uvádí, že nepřiměřenost trestu není dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.), ani jiným důvodem dovolání upraveným v §265b odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud z těchto důvodů shledal, že dovolání obviněného J. R. bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
K dovolání obviněného M. V.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podat dovolání, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný uplatnil v dovolání skutkovou námitku, že výše škody vyčíslené v souvislosti s jednáním obviněných [uvedená pod bodem 25) rozsudku] byla nesprávně stanovena. Námitkou napadl především rozsah provedeného dokazování, způsob hodnocení důkazů, jakož i skutková zjištění učiněná soudy, jimiž je dovolací soud zásadně vázán. Takové námitky však nenaplňují uplatněný dovolací důvod. Obviněný tak sice formálně opřel dovolání o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak učinil tak prostřednictvím námitek, které ho obsahově nenaplňují a stojí mimo uplatněný dovolací důvod.
Obviněný M. V. právně relevantně namítl, že jednáním pod bodem 25) rozsudku nenaplnil obligatorní znak, a to společné jednání všech obviněných, nevyplývá z toho, že by se jednání, pro které byl uznán vinným, byť jen zčásti dopustil ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku.
Podle §205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku trestný čin krádeže spáchá ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a čin spáchá vloupáním. Podle §205 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku bude pachatel potrestán odnětím svobody na dvě léta až osm let, způsobí-li takovým činem značnou škodu.
Podle §23 tr. zákoníku byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé).
Nejvyšší soud nepřisvědčil námitkám obviněného, že by ze skutku nevyplývalo, že se jednání dopustil společným jednáním společně s obviněným J. R. a R. H., neboť objektem trestného činu krádeže podle §205 tr. zákoníku je vlastnictví věci, držba věci i její faktické držení, přičemž předmětem útoku je věc cizí, kterou pachatel nemá ve své dispozici. Skutková podstata trestného činu krádeže vyjádřená v §205 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje přisvojení si cizí věci jejím zmocněním a naplnění některého dalšího znaku uvedeného v alternativě v písm. a) až e), jde tedy o úmyslný trestný čin. Pachatelem trestného činu krádeže podle §205 tr. zákoníku může být jak fyzická, tak i právnická osoba. Po objektivní stránce si pachatel cizí věc přisvojí tím, že se jí zmocní, tj. zjedná si možnost volně s ní nakládat s vyloučením dosavadního držitele a naplní alespoň jednu z dalších podmínek uvedených v písm. a) až e). Cizí věcí je věc ve smyslu §134 tr. zákoníku, resp. §489 obč. zák. U trestného činu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b) až e) tr. zákoníku není výše způsobené škody jeho zákonným znakem. Vloupáním se rozumí vniknutí do uzavřeného prostoru lstí, nedovoleným překonáním uzamčení nebo překonáním jiné jistící překážky s použitím síly (§121 tr. zákoníku). V takovém případě nezáleží na hodnotě odcizené věci. Značnou škodou ve smyslu §205 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku je škoda ve výši nejméně 500 000 Kč, přičemž u tohoto následku postačí zavinění z nedbalosti [17 písm. a) tr. zákoníku].
Spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, jako jedna z forem trestné součinnosti se vedle organizátorství, návodu a pomoci se řadí k formám účasti na trestném činu. Spolupachatelem je ten, kdo spáchal trestný čin úmyslným společným jednáním s jedním nebo více dalšími pachateli. Proto je společným jednáním především případ, kdy jednotliví spolupachatelé naplňují svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu. Společné jednání spolupachatelů musí směřovat k naplnění znaků zamýšleného trestného činu, přičemž o společné jednání půjde také tehdy, když každý ze spolupachatelů svým jednáním naplňuje jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, která je pak naplněna souhrnem těchto jednání naplňujících ve svém celku všechny znaky skutkové podstaty trestného činu (srov. R 66/1955, R 17/1982). Nejvyšší soud dodává, že spolupachatelství je úmyslnou formou podílu na páchání trestného činu a z povahy věci je možné pouze u úmyslných trestných činů.
Nejvyšší soud vycházel ze skutkového stavu věci zjištěného v průběhu trestního stíhání obviněného, který je vyjádřen ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu. Z výsledků provedeného dokazování vyplývá, že obviněný M. V. společně s obviněnými J. R., R. H. a s doposud nezjištěným spolupachatelem úmyslně vnikli na zahradu rodinného domu v obci S. Následně na volném prostranství před garáží vnikli do odemčených vozidel, a to automobilu typu Ford Kuga, reg. zn. ...., automobilu typu Ford Focus 2.0 Cabrio, které poté odcizili. Ze zahrady rodinného domu dále odcizili motocykl Yamaha XP500 a horské kolo zn. Hairo. Obvinění popsaným jednáním, tj. přisvojením si cizích věcí vloupáním způsobili škodu v celkové výši 1 031 400 Kč, tj. značnou škodu – škodu převyšující 500 000 Kč, přičemž tento čin spáchali ve spolupachatelství.
Z takto vymezeného skutku je zřejmé, že obviněný M. V. uvedeným jednáním naplnil nejen subjektivní stránku zločinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, ale i všechny zákonné znaky uvedeného zločinu, neboť si přisvojil cizí věc tím, že se jí zmocnil, čin spáchal vloupáním, přičemž takovým činem způsobil značnou škodu. Nejvyšší soud odkazuje na závěry soudů obou stupňů, z nichž je zřejmé, že skutek byl správně právně posouzen.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je tento důvod dovolání dán tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Obviněný s odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. namítl, že mu sice byl napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 6 To 26/2015, uložen souhrnný trest odnětí svobody, avšak měl jím být také zrušen „rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 16 T 23/2008“, a proto v něm tento výrok chybí. Nejvyšší soud posoudil podání obviněného podle §59 odst. 1 tr. ř. podle jeho obsahu. Přestože obviněný nesprávně namítl, že měl být zrušen celý zmíněný rozsudek, z obsahu dovolání je zřejmé, že námitkou mínil výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 16 T 23/2008.
Podle §43 odst. 1 tr. zákoníku platí, že odsuzuje-li soud pachatele za dva nebo více trestných činů, uloží mu úhrnný trest podle toho ustanovení, které se vztahuje na trestný čin z nich nejpřísněji trestný; jde-li o vícečinný souběh většího počtu trestných činů, může soud pachateli uložit trest odnětí svobody v rámci trestní sazby, jejíž horní hranice se zvyšuje o jednu třetinu; horní hranice trestní sazby odnětí svobody však nesmí ani po tomto zvýšení převyšovat dvacet let a při ukládání výjimečného trestu odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let nesmí převyšovat třicet let. Vedle trestu přípustného podle takového ustanovení lze v rámci úhrnného trestu uložit i jiný druh trestu, jestliže jeho uložení by bylo odůvodněno některým ze souzených trestných činů. Jsou-li dolní hranice trestních sazeb odnětí svobody různé, je dolní hranicí úhrnného trestu nejvyšší z nich. Stanoví-li trestní zákon za některý z takových trestných činů pouze trest odnětí svobody, může být úhrnným trestem jen trest odnětí svobody jako trest samostatný.
Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku soud uloží souhrnný trest podle zásad uvedených v odstavci 1, když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Spolu s uložením souhrnného trestu soud zruší výrok o trestu uloženém pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Souhrnný trest nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším. V rámci souhrnného trestu musí soud vyslovit trest ztráty čestných titulů nebo vyznamenání, trest ztráty vojenské hodnosti, trest propadnutí majetku nebo trest propadnutí věci, jestliže takový trest byl vysloven již rozsudkem dřívějším.
Skutkovou okolností zakládající jiné nesprávné hmotně právní posouzení podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. může být otázka, zda byly dva trestné činy (skutky) spáchány ve vícečinném souběhu a zda tedy za okolností uvedených v §43 odst. 2 tr. zákoníku přichází v úvahu uložení souhrnného trestu za oba dva trestné činy nebo zda je mezi nimi vztah recidivy a za každý trestný čin je třeba uložit samostatný trest (srov. přiměřeně č. 22/2003 a č. 36/2004 Sb. rozh. tr.). Vadné posouzení podmínek pro uložení souhrnného trestu může být dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který předpokládá jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Zásady pro ukládání souhrnného trestu (ale i trestu úhrnného) se uplatní jen v případě souběhu trestných činů. Neuplatní se tedy, jestliže je souběh trestných činů vyloučen.
Souběh trestných činů, jako případ mnohosti trestných činů je dán tehdy, jestliže pachatel spáchal dva nebo více trestných činů dříve, než byl pro některý z nich vyhlášen soudem prvního stupně odsuzující rozsudek, který později nabyl právní moci a současně o něm neplatí fikce neodsouzení.
Vícečinný souběh několika (více) trestných činů bude dán z časového hlediska tehdy, jestliže v mezidobí mezi okamžikem spáchání prvního z nich a okamžikem spáchání posledního z nich nedošlo k vyhlášení odsuzujícího rozsudku za některý jiný trestný čin téhož pachatele (bez ohledu na to, zda se odsuzující rozsudek týkal některého z těchto sbíhajících se trestných činů nebo jiného trestného činu spáchaného ještě dříve, tj. trestný čin, který je mimo okruh zkoumaných trestných činů), a to takového rozsudku, který byl jako první odsuzující rozsudek vyhlášen v trestním stíhání pro onen trestný čin a pak nabyl právní moci, přičemž k němu lze dosud přihlížet. Rozhodující je tedy okamžik vyhlášení odsuzujícího rozsudku, a to jeho prvního vyhlášení, a nesmí jít o případ, kdy se na pachatele hledí jako by nebyl odsouzen. Překážkou souběhu není ani odsuzující rozsudek cizozemského soudu, nejde-li o rozsudek, který zakládá překážku věci pravomocně rozhodnuté ve smyslu §11 odst. 4 tr. ř. (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck 2009, s. 500).
Když se aplikují tyto zásady v trestní věci obviněného M. V., je zřejmé, že námitka nesprávného uložení souhrnného trestu je zjevně neopodstatněná. Nejvyšší soud zjistil ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 16 T 23/2008, že obviněný byl rozsudkem ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 16 T 23/2008, uznán vinným pokračujícím trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, dílem spáchaného samostatně podle §9 odst. 1, dílem ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a za tento trestný čin a za trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek podle §187 odst. 1 tr. zák., trestný čin nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák., trestný čin neoprávněného užívání cizí věci podle §240 odst. 1 tr. zák., trestný čin poškozování cizích práv podle §257 odst. 1 tr. zák. a trestný čin krádeže podle §247 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., pro který byl odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 17. 7. 2008, sp. zn. 16 T 111/2002 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 7 T 71/2006, byl podle §247 odst. 3 tr. zák. za použití §37 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř a půl roku. Podle §35 odst. 2 tr. zák. soud zrušil výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 17. 7. 2008, sp. zn. 16 T 111/2002, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 8 To 471/2008, a z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. 7 T 71/2006, jakož všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyly podkladu. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil obviněného pro výkon trestu do věznice s ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu uložil trest propadnutí věci, a to věcí uvedených ve výroku rozsudku. Rozsudek nabyl právní moci ohledně obviněného M. V. dne 20. 2. 2014. Podle tohoto rozsudku obviněný spáchal trestnou činnost ve dnech 9. 5. 2007, 28. 4. 2007, 15. 4. 2007, 24. 7. 2007, 18. 4. 2007 a 9. 5. 2007.
Jestliže by měl být uložen souhrnný trest i pokud jde o výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 16 T 23/2008, musela by být splněna podmínka, že v době od spáchání trestného činu ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 16 T 23/2008, tj. od 24. 7. 2007, do spáchání posledního trestného činu ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 15/2013, tj. do 29. 5. 2012, nebyl vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný trestný čin obviněného. V případě recidivisty M. V. však byl první odsuzující rozsudek ve zmíněném mezidobí vyhlášen Obvodním soudem pro Prahu 1 dne 23. 1. 2008 ve věci vedené pod sp. zn. 7 T 71/2006. Vícečinný souběh je z tohoto důvodu vyloučen a uložení souhrnného trestu v rozsahu, jehož se dovolatel domáhá, nepřichází v úvahu. Námitka je proto zjevně neopodstatněná.
Nejvyšší soud z těchto důvodů shledal, že dovolání obviněného J. R. bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a proto je odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání obviněného M. V. je ve svém celku zjevně neopodstatněné, a proto je odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O dovoláních obou obviněných rozhodl v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. května 2016
JUDr. Jindřich Urbánek
předseda senátu