ECLI:CZ:NS:2016:7.TDO.417.2016.1
sp. zn. 7 Tdo 417/2016-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 25. května 2016 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného T. C. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 10 To 324/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 8 T 125/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 7. 9. 2015, sp. zn. 8 T 125/2015, byl obviněný T. C. uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. a), b), d) tr. zákoníku a byl odsouzen podle §199 odst. 2 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 4 roků a 6 měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Obviněný se zločinu dopustil tím, že v době od 30. 12. 2013 do března 2015 na různých místech v okrese J. a P. , poškozenou L. Š. fyzicky a psychicky týral v době, kdy spolu žili ve společné domácnosti, a to v přesně nezjištěném období v listopadu 2014 na adrese J. , ul. P. K. , v prosinci 2014 v penzionu Ch. v obci K. a v lednu 2015 na adrese N. P. , ulice P. , kdy jí zakazoval styk s příbuznými a dalšími osobami, užívání jí předepsaných léků, které jí vyhazoval, ponižoval ji a vnucoval jí pocit její neschopnosti, opakovaně ji fyzicky napadal, a to tak, že jí dával rány pěstí do obličeje, fackoval ji, tahal ji za vlasy, hlavou jí bouchal o zárubně dveří, když spadla na zem, tak ji kopal do těla a nohou, přičemž při napadení v N. P. v lednu a březnu 2015 upadla do bezvědomí a uvedenými napadeními jí způsobil hematomy v obličeji, podlitiny a zhmožděniny, kdy poškozená nevyhledala lékařské ošetření a své zranění skrývala, dále pak jí večer dne 30. 3. 2015 bránil v odchodu z bytu, přičemž ze strachu z něho z bytu odešla až druhý den ráno, kdy v důsledku jeho jednání poškozená L. Š. trpí posttraumatickou stresovou poruchou a syndromem týraného partnera a je omezena na obvyklém způsobu života od 27. 7. 2014, kdy jí byla vystavena pracovní neschopnost, která stále trvá a v uvedeném období musela být i opakovaně hospitalizována.
Proti tomto rozhodnutí podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 10 To 324/2015, podle §265 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Má za to, že bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho opravného prostředku proti rozsudku soudu I. stupně, přestože byl v řízení předcházejícím tomuto rozhodnutí dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje v existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, která se týkají skutkově významných okolností. Podle názoru obviněného provedené dokazování v několika případech vyvrací skutkový děj popsaný ve výroku o vině. Soudy učinily závěr, že měl poškozené zakazovat styk s příbuznými a dalšími osobami. Z lékařské dokumentace poškozené, jakož i z výpovědí otce poškozené P. W. a matky poškozené M. W. vyplývá, že rodinné vazby mezi poškozenou a příbuznými byly ale dlouhodobě narušeny a kontakt mezi nimi byl přerušen již před jeho seznámením s poškozenou. Podle obviněného nebylo ani prokázáno, že by poškozené zakazoval stýkat se s dalšími konkrétními osobami. Pokud měl poškozené zakazovat užívání jí předepsaných léků, které jí měl vyhazovat, obviněný namítá, že z lékařské dokumentace poškozené podle něj vyplývá, že poškozená se v průběhu léčby vyjadřovala k jednotlivým lékům a hodnotila jejich účinky. Obviněný je přesvědčen, že pokud by poškozené bránil v užívání léků, těžko by mohla hodnotit jejich účinky na svou osobu tak, aby to v ošetřující lékařce nevzbuzovalo pochybnosti. Obviněný dále poukázal na to, že poškozená má trpět posttraumatickou stresovou poruchou a syndromem týraného partnera. Z lékařské dokumentace poškozené podle obviněného vyplývá, že poškozená měla problematické vztahy se členy své rodiny, a to včetně bývalého manžela. V souvislosti s bývalým manželem poškozená podle obviněného zmiňovala „chození po psychiatriích“. Podle názoru obviněného nelze za tohoto stavu uzavřít, že by se posttraumatická stresová porucha a syndrom týraného partnera rozvinuly v příčinné souvislosti s jeho jednáním, když zjevně mohly mít původ v problematických vztazích poškozené. Z lékařské dokumentace podle obviněného vyplývá, že poškozená měla značné potíže v novém zaměstnání, nebyla navzdory vynaloženému úsilí schopna řádně vykonávat svěřenou práci, její stav si vyžadoval opakované hospitalizace. Obviněný uvádí, že těmito zdravotními problémy poškozená trpěla již před seznámením a soužitím s ním. Tento následek spočívající v posttraumatické stresové poruše se pak projevil také v právní kvalifikaci podle §199 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, ale není zřejmé, že vznikl v souvislosti s jeho jednáním. Existence výše uvedeného nesouladu podle obviněného naplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dále uvádí, že před oběma soudy namítal nepravdivost tvrzení uváděných poškozenou, navrhoval provedení dalších důkazů (výslech MUDr. Bc. A. G. , J. Š. , Ing. R. D. ), navrhoval provedení důkazu kompletní zdravotnickou dokumentací poškozené vedené Klinikou psychiatrie Fakultní nemocnice Olomouc, kde se podle obviněného nacházejí důkazy o dlouhodobě narušeném vztahu poškozené k jejímu otci a členům její rodiny, který ovšem nemá původ v jeho jednání. Dále navrhoval provedení důkazu lékařskou zprávou vedoucího lékaře Vazební věznice v Hradci Králové a posudku z oboru lékařství, na základě kterých by byla posouzena otázka, zda byl v rozhodné době vůbec fyzicky schopen napadnout poškozenou způsobem uvedeným v obžalobě, včetně kopání do těla a nohou. Uvedl, že s ohledem na svůj zdravotní stav není dlouhodobě fyzicky schopen určitých pohybů, a to mimo jiné kopů. Posouzení této otázky formou odborného vyjádření považuje obviněný za nedostačující a měl být vypracován znalecký posudek. Usnesení odvolacího soudu navíc podle názoru obviněného neobsahuje odůvodnění odpovídající §134 odst. 2 tr. ř., když se soud podle něj dostatečně nevypořádal s jím navrhovanými důkazy, a to lékařskou zprávou vedoucího lékaře vazební věznice a zdravotní dokumentací poškozené. Nedostatečným odůvodněním odmítnutí důkazů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího i nalézacího soudu a dále postupoval podle §265l tr. ř.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství uvedla, že s ohledem na obsah dovolání se k němu nebude věcně vyjadřovat. Současně souhlasila s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud především shledal, že shodnými námitkami obviněného se již zabýval a vypořádal soud II. stupně. Obviněný tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, podal fakticky ve stejném rozsahu a z obdobných důvodů jako odvolání (č. l. 361 a 378 a násl. tr. spisu). Shodné námitky byly součástí celé obhajoby obviněného a zabýval se jimi již nalézací soud. S ohledem na shora uvedené a obsah dovolání je zřejmé, že námitky obviněného dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. z podstatné části neodpovídají.
Obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s odvoláním na jím tvrzenou existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Podstatou námitek je jeho tvrzení, že se ve skutkové větě uvedeného jednání nedopustil (zejména poškozené nezakazoval styk s rodinou a dalšími lidmi, nezakazoval jí braní léků, fyzicky jí neubližoval, neboť toho s ohledem na svůj zdravotní stav údajně nebyl schopen) a vše je výmyslem poškozené. Výpověď poškozené považuje za nevěrohodnou, nabízí svou verzi průběhu popsaných událostí, resp. neguje vše, čeho se měl vůči poškozené dopustit, poukazuje na špatný psychický stav poškozené, který ovšem měla již v době před jejich seznámením. Obviněný však takové námitky založil pouze na tvrzení, že se daného jednání nedopustil, jakož na výhradách proti způsobu hodnocení důkazů soudy, tedy na námitkách procesních a skutkových, dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídajících.
Z obsahu dovolání je tak zřejmé, že obviněný svými námitkami zcela popírá skutková zjištění učiněná soudy na základě provedeného dokazování a nesouhlasí s tím, jak okresní a krajský soud ve věci provedené důkazy hodnotily a jaké skutkové závěry na jejich podkladě postupem podle §2 odst. 6 tr. ř. vyvodily. Se způsobem hodnocení důkazů polemizuje a hodnocení důkazů soudy považuje za chybné. Obviněný tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, zaměňuje za další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně v §265b tr. ř. uvedeným důvodům dovolání. Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení, a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný. Takové námitky nemohou samy o sobě založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů I. a II. stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Tvrzení o tzv. extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy používá Ústavní soud k odůvodnění své rozhodovací praxe, při které z podnětu ústavních stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí obecných soudů. Jak lze vyvodit z jeho dosavadní judikatury, Ústavní soud vymezil v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces a v důsledku toho byl nutný zásah Ústavního soudu. Do první skupiny takových vad náleží tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že v tomto případě nelze postup soudů při provádění a hodnocení důkazů zařadit ani do jedné z těchto skupin.
Nejvyšší soud mezi skutkovými zjištěními okresního soudu, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil také krajský soud, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal žádný rozpor, natož extrémní, jak namítá obviněný. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový základ především ve výpovědi poškozené a v důkazech, jimiž byla ověřena její věrohodnost. Nutno poukázat na to, že soudy (zejména soud nalézací) přistupovaly velice pečlivě k řešení otázky věrohodnosti výpovědí poškozené a obviněného, výpovědi hodnotily jednotlivě i ve vztahu k dalším ve věci provedeným důkazům a své závěry řádně ve svých rozhodnutích odůvodnily. Na základě rozsáhlého dokazování a hodnocení důkazů v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. pak soudy oprávněně shledaly výpověď obviněného nevěrohodnou. Obsáhlá a podrobná výpověď poškozené totiž nestojí osamoceně, ale je podporována řadou v průběhu trestního stíhání provedených důkazů. Závěry o věrohodnosti usvědčující výpovědi poškozené korespondují především se závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, specializace klinická psychologie na osobu poškozené (č. l. 117 tr. spisu) a z výpovědi znalce Mgr. M. Perničky u hlavního líčení (č. l. 339 tr. spisu) k osobě poškozené. Z nich vyplývá, že u poškozené především nebyly shledány sklony k záměrnému účelovému blokování či zkreslování informací, její výpovědi vykazují podle znalce dostatek znaků svědčících pro líčení skutečně prožitých událostí, nebyla u ní zjištěna motivace ke křivému obvinění. Bylo zjištěno, že jde o osobu slabou, až submisivní, bez dostatečně vyvinutých obranných mechanismů, ovlivnitelnou. Ve vztahu k obviněnému T. C. prožívá poškozená podle znalce především strach a pocity vlastní viny a studu, což jsou podle znalce typické následky domácího násilí. Znalec konstatoval, že poškozená trpí posttraumatickou stresovou poruchou a syndromem týraného partnera, které se u ní vyvinuly v souvislosti s jejím prožíváním partnerského vztahu s obviněným T. C. a jeho jednáním v tomto vztahu. Znalec se rovněž vyjádřil k tomu, že propuknutí uvedených syndromů sice bylo usnadněno predispozičními psychickými faktory v osobnosti poškozené, avšak nemohly propuknout bez přičinění vnějších traumatických vlivů (č. l. 135 tr. spisu). Obdobné závěry vyplývají rovněž ze zprávy o zdravotním stavu poškozené, vypracované MUDr. T. P. PhD. (č. l. 38 tr. spisu), který rovněž u poškozené konstatoval existenci syndromu týraného partnera, neboť partnerský vztah obviněného a poškozené byl charakterizován dominantní agresorskou rolí obviněného. Poškozená se ve své výpovědi podrobně vyjadřovala ke společnému soužití s obviněným, k dlouhodobému fyzickému a psychickému napadání, ponižování a týrání ze strany obviněného po celé uvedené období. Věrohodnost výpovědí poškozené je podporována také dalšími provedenými důkazy. Soudy měly k dispozici lékařské zprávy o zdravotním stavu poškozené, výpovědi svědkyň I. J. a M. S. dokládající incident při společném pobytu poškozené a obviněného v N. P. Skutečnost, že obviněný zakazoval poškozené styk s rodinou a dalšími lidmi, uvádí především poškozená ve své výpovědi („prakticky po celou dobu, co jsme spolu byli, mě C. nenechal samotnou, zakazoval mi styk s rodinou, s přáteli, nemohla jsem se s nikým bavit“, na č. l. 156 tr. spisu). Uvedené tvrzení podporuje svou výpovědí také svědek P. W. (č. l. 340 tr. spisu). Není podstatné, že poškozená s rodinou udržovala jen sporadické vztahy již v době před seznámením s obviněným. Podstatné je, že se obviněný snažil poškozenou od společnosti izolovat. Pokud obviněný opakovaně namítá, že nebyl schopen poškozené fyzicky ubližovat pro své zdravotní problémy s dolními končetinami, tak tyto jeho námitky byly vyvráceny především odborným vyjádřením z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství (č. l. 139 tr. spisu), podle něhož poruchy hybnosti a psychická zátěž obviněného (jak vyplývají z lékařských zpráv) nevylučují jednání popsané ve skutkové větě. V neposlední řadě však obviněný sám ve svých výpovědích uvádí, že byl schopen řídit motorové vozidlo, že s poškozenou chodili často na procházky, vyjádřil se, že se někdy pohyboval o berlích někdy bez berlí. Jeho mobilitu potvrzuje i svědkyně M. S. a poškozená. Doplnění dokazování v tomto směru, jak požaduje obviněný, soudy oprávněně považovaly za nadbytečné, což dostatečně odůvodnily. Pokud jde o další námitku obviněného, že poškozené nezakazoval užívání léků, není podstatné, zda u ošetřující lékařky vzbudila podezření či nikoli, když jí při návštěvách lhala, že jí předepsané léky nezabírají. Tato skutečnost vyplývá z výpovědi poškozené, kterou soudy shledaly věrohodnou, a zapadá do celkového komplexu jednání obviněného vůči poškozené. Další ve věci provedené důkazy nebude Nejvyšší soud podrobně rozebírat, neboť tak již učinil nalézací soud (jakož i soud odvolací) ve svém rozhodnutí. V podrobnostech Nejvyšší soud odkazuje na přesvědčivá odůvodnění rozhodnutí obou soudů, s nimiž se zcela ztotožnil.
Pokud jde o námitky stran údajné neúplnosti dokazování, neboť soud podle obviněného neprovedl řadu jím navržených důkazů, Nejvyšší soud podotýká, že obviněný shodné námitky uplatnil již v řízení před soudem I. stupně i v řízení o odvolání, a z rozhodnutí soudů je zřejmé, že se uvedenými návrhy obviněného na doplnění dokazování zabývaly. Návrhům obviněného však nevyhověly, neboť je shledaly nadbytečnými, nemajícími vliv na věcnou správnost rozhodnutí a tuto skutečnost také řádně odůvodnily ve svých rozhodnutích.
V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že není procesní povinností soudu vyhovět důkaznímu návrhu každému a je regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže zejména skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 386/07, IV. ÚS 691/06 a další). O takovou situaci se nepochybně jednalo také v daném případě, kdy soud druhého stupně neshledal žádná pochybení soudu prvního stupně stran úplnosti a správnosti provedeného dokazování, jakož i potvrdil přiléhavost právní kvalifikace jednání obviněného.
Nejvyšší soud tedy uzavírá, že neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Jako hmotně právní shledal Nejvyšší soud jedinou námitku obviněného, a to, že jeho jednání není v příčinné souvislosti s těžkou újmou na zdraví u poškozené. Nejvyšší soud se touto námitkou zabýval, avšak již s ohledem na shora uvedené (v části zabývající se znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví na osobu poškozené) ji shledal zjevně neopodstatněnou.
Obecně platí, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem (účinkem) se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. rozhodnutí č. 37/1975 Sb. rozh. trest.). Není také rozhodující, zda následek nastal působením více okolností, nejenom tedy jednáním pachatele. Určité jednání nebo okolnost má povahu příčiny i tehdy, když kromě ní k následku vedly další okolnosti, jednání apod. Příčinná souvislost je dána i tehdy, když vedle příčiny, která způsobila následek, působila i další příčina, přičemž je nerozhodné, jestli každá z těchto příčin byla jinak způsobilá přivodit konkrétní následek sama o sobě nebo mohla tento následek přivodit jen ve vzájemném spolupůsobení s druhou příčinou (srov. rozhodnutí č. 47/1970-II Sb. rozh. trest.). Příčinná souvislost by se přerušila (nedospěla by až k účinku) např. tehdy, pokud by tu byla další příčina jako výlučná a samostatná příčina, která by způsobila účinek bez ohledu na jednání pachatele. O takový případ se ale ve věci obviněného T. C. nejedná.
Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, specializace klinická psychologie vypracovaného znalcem Mgr. M. Perničkou na osobu poškozené (č. l. 117 tr. spisu), a z výpovědi tohoto znalce vyplývá, že u poškozené je přítomna smíšená porucha osobnosti s rysy emočně nestabilními, histrionskými, vztahově závislými. Její osobnost lze charakterizovat jako slabou až submisivní, bez dostatečně rozvinutých obranných mechanismů, náchylnou k dekompenzaci do úzkostně-depresivních stavů při zátěžových situacích (č. l. 133 tr. spisu). Ze znaleckého posudku je zřejmé, že poškozená trpí smíšenou poruchou osobnosti a jistou psychickou zátěží, které u ní existovaly ještě v době před seznámením s obviněným, kdy vzhledem ke struktuře její osobností jsou u ní dány jisté predispozice pro roli oběti v konfliktních vztazích (č. l. 136 tr. spisu). Podle znalce se u poškozené (vzhledem k její osobnosti) posttraumatická stresová porucha rozvine snadněji než u psychicky zdravého člověka (č. l. 339 p. v. tr. spisu). Ze závěrů znaleckého posudku, jakož i z výpovědi znalce u hlavního líčení však také jednoznačně vyplynulo, že bez přičinění vnějších traumatických vlivů, by k propuknutí syndromů (posttraumatický stresový syndrom, syndrom týraného partnera) nedošlo. Podle znalce pak tyto oba syndromy nepochybně souvisí s jejím prožíváním partnerského vztahu s obviněným a nikoli s neutěšenými vztahy s otcem, matkou a dětmi. Posttraumatická stresová porucha je podle znalce reakcí na mimořádnou životní událost, přičemž poškozená jednoznačně vnímala jako mimořádné události z posledního roku a půl, kdy za společného soužití s obviněným zažívala pocity intenzivního strachu, ponížení a studu vyplývajícího z jednání obviněného vůči její osobě. Ačkoli je osobnost poškozené emočně nestabilní, inklinující k submisivitě, posttraumatická stresová porucha, jako delší dobu trvající porucha zdraví, hodnocená jako těžká újma na zdraví [§199 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku], u poškozené propukla jako následek dlouhodobého surového a (fyzicky i psychicky) zlého nakládání obviněného vůči její osobě. Z uvedeného je nepochybné, že těžká újma na zdraví poškozené vznikla v příčinné souvislosti s jednáním obviněného, jak je popsané ve skutkové větě. Nejvyšší soud shledal, že tato námitka obviněného je zjevně neopodstatněná.
V souvislosti s tím, že obviněný dosud nepřipustil protiprávnost svého jednání vůči poškozené, Nejvyšší soud poukazuje na to, že hlavním smyslem ustanovení §199 tr. zákoníku je posílení ochrany osob ohrožených fenoménem tzv. domácího násilí, tj. násilí páchaného mezi osobami blízkými ve smyslu jejich vzájemného vztahu, přičemž vzájemné role těchto osob jsou v rámci násilného vztahu neměnné (jeden z aktérů je stále osobou ohroženou a druhý osobou násilnou), tzn. že se nejedná o vzájemnou hádku nebo rvačku mezi partnery. Současně jde o násilí opakované, dlouhodobé, nikoli o jednorázovou eskalaci konfliktní situace vyvolané např. vzájemnou roztržkou či neshodou mezi partnery. Třetím charakteristickým znakem domácího násilí je prostředí, ve kterém je pácháno (zpravidla se jedná o byt, rodinný dům či rekreační objekt užívaný společně násilnou osobou i osobou ohroženou domácím násilím). V konkrétním případě přitom není nutné, aby u týrané osoby vznikly jakékoli následky na zdraví v podobě zranění či jiné obdobné újmy, neboť týrání nemusí mít nutně jen povahu fyzického násilí, ale může spočívat i v působení psychických útrap, popř. být v rovině sexuálního násilí, ekonomického násilí, vyvolání stavu sociální izolace či být různorodou kombinací některých z těchto forem. U domácího násilí je v rámci možných způsobů jeho řešení nezbytně nutné orientovat se na celé jednání pachatele komplexně, nikoli pouze na dílčí útoky, neboť pouze chování násilné osoby k osobě ohrožené v kontextu historie jejich vzájemného vztahu vystihuje skutečnou nebezpečnost daného jednání.
Ze shora citovaného je zřejmé, že námitky obviněného z velké části nenaplnily uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jiný důvod podle §265b tr. ř., přičemž Nejvyšší soud ve věci neshledal namítaný extrémní rozpor. Jedinou hmotně právní námitku pak Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněnou. Pokud nebyl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemohl být naplněn ani obsahově navazující dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Proto bylo dovolání obviněného T. C. posouzeno jako zjevně neopodstatněné a podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. května 2016
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu