ECLI:CZ:NS:2016:7.TDO.427.2016.1
sp. zn. 7 Tdo 427/2016-39
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 11. května 2016 v neveřejném zasedání, o dovoláních obviněných K. F., a L. F., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 19. 10. 2015, sp. zn. 2 To 192/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 2 T 252/2014 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 5. 6. 2015, sp. zn. 2 T 252/2014, byli obvinění K. F. a L. F. uznáni vinnými přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za to byli odsouzeni podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, a 43 odst. 1 tr. zákoníku, oba shodně k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku, a §82 odst. 1 tr. zákoníku, jim byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu škody.
Obvinění se přečinů dopustili tím, že (zkráceně) obviněný L. F. dne 20. 7. 2014 kolem 03:00 hodiny na diskotéce D. v K. d. na ulici F. v Š., jedenkrát udeřil pěstí do levé poloviny obličeje poškozeného D. N., a když byl poškozený vyváděn ven mimo jiné pořadatelem obviněným K. F., tak ten jej opakovaně cestou ven udeřil několikráte do hlavy a poté kolem 05:00 hodiny před budovou diskotéky obviněný L. F. znovu napadl poškozeného D. N. údery pěstí do obličeje, na místo přispěchal i obviněný K. F., který poškozeného podkopl nohou, v důsledku čehož tento spadl na zem, zde na něj obviněný K. F. zaklekl a oba jej bili pěstmi do hlavy a těla, obviněný K. F. jej uchopil zezadu rukou pod krkem do „kravaty“ a takto jej chvíli držel, pak jej pustil a oba obvinění z místa utekli, čímž společně přivodili poškozenému D. N. zranění popsaná ve skutkové větě s nutností operativního řešení s nejméně dvoutýdenní bolestivostí hlavy s následnou dobou léčení jednoho měsíce.
Proti tomuto rozhodnutí podali oba obvinění odvolání, která Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením ze dne 19. 10. 2015, sp. zn. 2 To 192/2015, jako nedůvodná podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podali oba obvinění prostřednictvím obhájkyně Mgr. H. Markovské dovolání. Obě dovolání jsou doslovně totožná a opírají se shodně o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obvinění podstatnou část svých dovolání věnovali citaci z odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně. Citují z výpovědí obviněného K. F., L. F., svědků J. R., M. H., P. P., R. F., M. B., I. K., J. L., P. D., D. M. a poškozeného D. N. V další části dovolání pak citují z odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu z té části, v níž hodnotil provedené důkazy. V části označené V. obvinění uvedli, že nadále trvají na své nevině. Nebylo podle nich prokázáno, že by L. F. na diskotéce udeřil D. N. pěstí do levé poloviny obličeje. Napadení poškozeného při jeho vyvádění uvádí pouze kamarádi poškozeného. Není tedy podle nich pravdou ani to, že jej K. F. při vyvádění opakovaně udeřil do hlavy, když D. N. z diskotéky nevyváděl. Naopak z výpovědí svědků vyplývá, že měl poškozený z předchozí rvačky s neznámou osobou nateklé oko, rozerval na sobě zakrvácené triko a čekal na obviněné společně s kamarády, pokřikoval před diskotékou rasistické urážky, rozcvičoval se a připravoval se na rvačku, kterou chtěl záměrně vyvolat. Toto podle nich potvrzují i pořadatelé diskotéky, kteří chodili D. N. opakovaně ven upozorňovat, ať toho nechá a jde domů. Poškozený však od půl druhé do půl páté na ně čekal, aby je mohl napadnout. Obvinění zdůraznili, že po skončení diskotéky vyšli ven a byli ihned napadeni D. N. a jeho kamarády, přičemž jim nezbylo nic jiného než se bránit. Popisují, že utrpěli také poranění. Z jejich strany se tak podle jejich slov jednalo o nutnou obranu.
Obvinění poukázali také na to, že v rámci řízení před odvolacím soudem byla samotnou státní zástupkyní konstatována nepřehlednost důkazní situace, z níž podle ní nebylo možno učinit jednoznačné závěry. Vyjádřila názor, že se soud dostatečně nevypořádal s důkazy, které svědčí ve prospěch obhajoby. V této souvislosti obvinění v dovolání citovali z uvedeného vyjádření státní zástupkyně, jak je zaznamenáno v protokolu o veřejném zasedání ze dne 19. 10. 2015 (č. l. 201 p. v. tr. spisu).
Na základě toho mají obvinění za to, že neměli být v souladu se zásadou in dubio pro reo uznáni vinnými uvedenými přečiny. Poukázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 172/2001, zabývající se právě případem, kdy je v konkrétním případě verze obžaloby stejně možná, jako verze obhajoby, a dalšími důkazy již není možné reálně objasnit, která z v úvahu přicházejících verzí je věrohodnější, tehdy nelze obviněné s ohledem na zásadu in dubio pro reo uznat vinnými. Obvinění se domnívají, že tyto závěry je možné uplatnit i na jejich případ. Mají za to, že v jejich věci existují důvodné pochybnosti o existenci relevantních skutkových okolností a bylo podle nich nutno rozhodnout v jejich prospěch.
Obvinění proto shodně navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci, popř. i rozhodnutí Okresního soudu v Šumperku, a přikázal soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že zásah do skutkových zjištění je možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, zejména tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Takovou situaci však v uvedené věci neshledala, neboť soudy dovodily skutkové závěry, které mají oporu v provedeném dokazování. Je podle ní zřejmé, že bylo provedeno rozsáhlé dokazování, byli slyšeni svědci, kteří se v kritickou dobu na místě činu nacházeli, a mohli se tedy k popisovanému skutkovému ději vyjádřit. Soud I. stupně současně poukázal na rozpornost ve výpovědích samotných obviněných i na rozpory s dalšími provedenými důkazy, a to i těmi, které sami obvinění navrhovali, a proto nebylo možné jejich tvrzení přisvědčit. Není možné podle státní zástupkyně akceptovat námitku obviněných, že se soudy dostatečně nezabývaly otázkou nutné obrany. Z rozhodnutí soudů obou stupňů totiž podle ní vyplývá závěr, že tuto obhajobu obviněných soudy neshledaly důvodnou a podrobně rozvedly na podkladě jakých skutečností a provedených důkazů tento závěr učinily. Dokazování bylo podle názoru státní zástupkyně provedeno v souladu se zákonem a je nutné odmítnout i námitky obviněných, že soudy přihlížely pouze k důkazům, které byly v jejich neprospěch. Státní zástupkyně se domnívá, že obvinění podanými dovoláními napadají pouze dostatečnost provedeného dokazování, a správnost hodnocení některých důkazů a v návaznosti na to i správnost zjištěného skutkového stavu, a proto nelze k jejich tvrzením přihlížet. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud podaná dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť byla podána z jiných důvodů než jsou uvedeny v §265b tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud především shledal, že shodnými námitkami obviněných se již zabýval a vypořádal soud II. stupně. Obvinění tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, podali fakticky ve stejném rozsahu a z obdobných důvodů (z velké části dokonce doslovný obsah) jako odvolání (č. l. 189 a násl. tr. spisu a 193 a násl. tr. spisu). Shodné námitky byly součástí celé obhajoby obviněných a zabýval se jimi již nalézací soud. S ohledem na shora uvedené a obsah dovolání je zřejmé, že námitky obviněných dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Podstatou dovolání obviněných je tvrzení, že se necítí být vinnými, v jejich případě se nejedná o protiprávní jednání, neboť vůči poškozenému jednali v nutné obraně, tedy bránili se prvotnímu útoku z jeho strany. Skutečnost, že obviněný L. F. udeřil poškozeného na diskotéce pěstí do levé poloviny obličeje, považují za neprokázanou, není podle nich ani pravdou, že by poškozeného obviněný K. F. opakovaně udeřil do hlavy při vyvádění, když jej tento obviněný vůbec nevyváděl. Současně obvinění namítají, že to byl poškozený, kdo na ně před diskotékou čekal, aby je mohl napadnout. V této souvislosti citovali z výpovědí svých i všech ve věci vyslechnutých svědků, citovali z vyjádření státní zástupkyně zaznamenaného v protokolu o veřejném zasedání, s níž vyjádřili souhlas, přičemž mají za to, že za stávající důkazní situace neměli být v souladu se zásadou in dubio pro reo uznání vinnými.
Z těchto námitek je zřejmé, že obvinění, kteří svou vinu popírají, primárně usilují o změnu skutkových zjištění ve svůj prospěch, a to především tvrzením, že oni byli napadeni poškozeným a jeho dvěma kamarády, a na základě této změny průběhu skutkového děje dovozují, že jejich jednání nebylo protiprávní, neboť jednali v nutné obraně a bránili se útoku poškozeného a dalších osob. Takto formulované výhrady však nemají hmotněprávní povahu, nekorespondují s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a tudíž Nejvyšší soud nebyl povinen z jejich podnětu napadená rozhodnutí věcně přezkoumávat. Dovolání směřuje výlučně proti skutkovým zjištěním, jež soudy na podkladě provedeného dokazování učinily. Obvinění nadále setrvávají na své verzi průběhu skutkového děje (ke které měly podle nich dospět také oba soudy) a zcela pomíjí, že jejich obhajoba v tomto směru byla provedeným dokazováním vyvrácena. Z uvedených důvodů nebylo napadené rozhodnutí nutno přezkoumávat ani z hlediska splnění podmínek nutné obrany, protože tato jinak obecně hmotně právní námitka, byla obviněnými založena na jiných skutkových okolnostech, než z kterých vycházely soudy obou stupňů. K otázce neexistence podmínek nutné obrany pak Nejvyšší soud odkazuje na odůvodnění odvolacího soudu, s jehož obsahem se ztotožnil.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů I. a II. stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Nejvyšší soud považuje za nutné připomenout, že tvrzení o tzv. extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy používá Ústavní soud k odůvodnění své rozhodovací praxe, při které z podnětu ústavních stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí obecných soudů. Jak lze vyvodit z jeho dosavadní judikatury, Ústavní soud vymezil v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces a v důsledku toho byl nutný zásah Ústavního soudu. Do první skupiny takových vad náleží tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že v tomto případě nelze postup soudů při provádění a hodnocení důkazů zařadit ani do jedné z těchto skupin.
Nejvyšší soud mezi skutkovými zjištěními okresního soudu, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil také krajský soud, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal žádný rozpor, natož extrémní, přičemž obvinění existenci takového rozporu ani výslovně nenamítali. Oba soudy evidentně přistupovaly k hodnocení důkazů obezřetně, s vědomím existence dvou verzí průběhu skutkového děje (ve výpovědích obviněných a výpovědi poškozeného). Důkazy hodnotily jednotlivě i ve vztahu s dalšími ve věci provedenými důkazy, zejména svědeckými výpověďmi a lékařskými zprávami, jakož i dalšími listinnými důkazy. Verzi obviněných spočívající v tom, že poškozený na diskotéce napadl obviněného L. F. a poté, co byl vyveden z diskotéky ven na obviněné čekal, aby je napadl hned jak vyšli z diskotéky, přičemž obvinění se jeho útoku pouze bránili, po pečlivém hodnocení shledal soud I. stupně nevěrohodnou, když se s ohledem na ostatní ve věci provedené důkazy (výpovědi svědků a dalších listinné důkazy) zcela přiklonil k výpovědi poškozeného. Z provedeného dokazování je zřejmé, že uvnitř diskotéky došlo nejprve ke konfliktu mezi poškozeným D. N. a obviněným L. F. Skutečnost, že se jednalo právě o tyto dvě osoby (a nikoli o poškozeného s jinou osobou) vyplývá jednak z výpovědi poškozeného, M. B. (č. l. 152 p. v. tr. spisu), jakož v neposlední řadě také z výpovědi samotného obviněného L. F. Svědek M. B. také potvrdil, že rovněž K. F. vyváděl poškozeného z diskotéky, ač to tento obviněný i v dovolání popírá. Výpověď obviněného L. F., na č. l. 141 p. v. tr. spisu, že on byl zcela bezdůvodně na diskotéce poškozeným napaden ranou pěstí, byla shledána nevěrohodnou. Poškozený ve své výpovědi uvedl, že byl napaden ze strany obviněného L. F. do oblasti levého oka (č. l. 142 tr. spisu) a skutečnost, že měl poškozený ještě před konfliktem venku před diskotékou nateklé levé oko, potvrzuje nejen samotný poškozený a jeho dva kamarádi, svědci I. K. a J. L., ale také pracovník diskotéky svědek M. H. Po tomto incidentu s obviněným L. F., byl poškozený pracovníky diskotéky vyváděn ven. Poškozenému na základě jeho subjektivního vnímání připadalo, že ho vyvádí nejméně 5 osob. Sám poškozený uvedl, že ho nevyváděl přímo obviněný K. F., ale tento byl tomuto vyvádění přítomen, byl ve skupině pracovníků diskotéky, navíc ho při vyvádění udeřil do hlavy. Pokud obviněný K. F. tvrdí, že poškozeného nevyváděl, není mu toto jednání kladeno za vinu v tom směru, že by přímo poškozeného svíral a vyváděl. Avšak dalšími svědeckými výpověďmi bylo potvrzeno, že ačkoli přímo poškozeného nevyváděl, tohoto jednání se účastnil (M. B., č. l. 152 tr. spisu, M. H., č. l. 154 tr. spisu, I. K., č. l. 142 p. v. tr. spisu). Svědek I. K. potvrzuje výpověď poškozeného, že ho obviněný K. F. při vyvádění opakovaně udeřil do hlavy. Z provedeného dokazování dále vyplývá, že se poškozený nechtěl smířit s vyvedením své osoby z diskotéky, a situaci chtěl řešit se svými kamarády, kteří ho následovali ven. Projevoval se před diskotékou především verbálně. Je nepochybné, že poškozený vyčkal venku před diskotékou, až do jejího skončení, resp. vyčkal, až z diskotéky vyšel obviněný L. F., K. F. a další osoby. V této fázi jednání je však ze svědeckých výpovědí zřejmé, že šlo zejména o verbální napadání dvou proti sobě stojících skupin osob (pořvávání, postrkování a dohadování potvrdil např. svědek Z. P., J. H., P. P.). Rozhodně z výpovědí svědků nevyplývá tvrzení obviněných, že by se poškozený poté, co obvinění a další osoby vyšli ven z diskotéky, na ně vrhl a oni se museli bránit. Naopak z provedeného dokazování vyplývá, že venku před diskotékou pokračoval vzájemný konflikt mezi poškozeným a obviněným L. F., kteří se střetli nejen verbálně, ale také fyzicky ranami pěstí. Z výpovědí svědků P. D., I. K., D. M. vyplývá, že obviněný K. F. nejprve přihlížel bitce svého syna s poškozeným, když se poté do rvačky sám vložil a začal pěstí napadat poškozeného. Podle výpovědi svědka I. K., poškozenému podtrhl nohy a podle výpovědí dalších svědků (J. L., P. D., D. M.) společně s obviněným L. F. na zemi ležícího poškozeného bili, a to pěstmi do hlavy a těla. Podle výpovědí uvedených svědků neměl poškozený šanci se bránit, když při tomto společném jednání obviněných utrpěl zranění specifikovaná ve skutkové větě vyplývající z lékařských zpráv a fotodokumentace.
Je tedy zřejmé, že soudy provedly celou řadu důkazů, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. V odůvodnění svých rozhodnutí poté řádně uvedly, které důkazy shledaly věrohodnými a které nevěrohodnými, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a jak právně hodnotily prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení trestního zákona v otázce viny. Na tomto místě považuje Nejvyšší soud za nutné podotknout, že v trestním řádu není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě protikladná tvrzení, je soud vždy povinen rozhodnout ve prospěch obžalovaného. Soud má povinnost za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit. Pokud však soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud pochybnosti nemá. To byl i případ nyní projednávané věci.
Nejvyšší soud tedy neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. To, že obvinění nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňují se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem. Obvinění nezpochybnili hmotně právní posouzení skutkových zjištění soudů, jimiž byly naplněny znaky skutkové podstaty trestných činů, jimiž byli uznáni vinnými, ale v podstatě předložili svůj vlastní způsob hodnocení provedených důkazů a trvali na odlišné verzi průběhu skutkového děje, než jaký se stal podkladem pro napadené rozhodnutí. Dovolání ovšem nemůže mít opodstatnění jen proto, že obvinění požadují zvrátit výrok o vině ve svůj prospěch. Jak konstatoval rovněž Ústavní soud ve svém usnesení z 20. 9. 2012, sp. zn. II. ÚS 1272/12, právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho představě, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení. Obvinění využili možnosti uplatnit v řízení všechny procesní prostředky k ochraně svých práv, a přitom v nyní projednávaném dovolání neuvedli žádnou okolnost, která by svědčila o jiných skutečnostech, než které namítali v předchozích stadiích trestního řízení.
Ze shora uvedeného je zřejmé, že námitky obviněných nenaplnily uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jiný důvod podle §265b tr. ř. Protože ve věci nebyl shledán ani extrémní rozpor, byla dovolání posouzena jako podaná z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. a podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. byla odmítnuta.
Ke způsobu rozhodnutí o dovoláních obviněných, tedy jejich posouzení jako podaných z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a v důsledku toho k jejich odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., Nejvyšší soud vzhledem k argumentaci Ústavního soudu k tomuto způsobu rozhodnutí o dovolání, jak jej prezentoval v nálezu ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 368/15, uvádí následující. Tento způsob rozhodnutí o dovolání v žádném případě neznamená, že by se Nejvyšší soud „věcí odmítl meritorně zabývat, neboť dovolání považoval za podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.“, jak bylo Ústavním soudem konstatováno v uvedeném nálezu. To ostatně jednoznačně vyplývalo z obsahu podrobného odůvodnění na str. 5 až 8 usnesení Nejvyššího soudu (ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 7 Tdo 1338/2014), které bylo m. j. předmětem řízení o ústavní stížnosti v uvedené jiné trestní věci, a ve kterém Nejvyšší soud uvedl, stejně jako i v této věci, že zasahuje do skutkových zjištění soudů nižších stupňů zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je totiž zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby bylo zachováno ústavně garantované právo obviněného na spravedlivý proces. Nejvyšší soud se proto vždy zabývá i procesními námitkami obviněných, kterými napadají proces dokazování a skutková zjištění soudů, byť tyto námitky přímo důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. Pokud mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je shledán namítaný extrémní rozpor, jsou pak napadená rozhodnutí na podkladě uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšším soudem zrušena. V opačném případě je dovolání odmítáno podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. května 2016
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu