ECLI:CZ:NS:2016:7.TDO.431.2016.1
sp. zn. 7 Tdo 431/2016-43
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 25. května 2016 v Brně dovolání obviněného J. F. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. 13 To 377/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 11 T 40/2015, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. F. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Chrudimi rozsudkem ze dne 3. 8. 2015, č. j. 11 T 40/2015-818, uznal obviněného J. F. (dále zpravidla jen „obviněný“) vinným přečinem lichvy podle §218 odst. 1, alinea první, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, který podle skutkových zjištění soudu spáchal tím, že
obviněný J. F. v postavení předsedy představenstva společnosti Real Finance CZ, a.s., a obviněný D. F. v postavení osoby samostatně výdělečně činné spolupracující s uvedenou společností a současně v postavení zmocněnce uvedené společnosti k projednávání podmínek uzavírání smluv, společným jednáním, vědomi si seniorského věku paní V. S., nar. ..., jejího příjmu vyplývajícího toliko z dávek starobního důchodu, jejího nepříznivého psychického stavu i existenčních obav zapříčiněných její obtížnou finanční situací, spočívající v neschopnosti úhrady pohledávek jejich věřitelů v celkové výši kolem 860.000,- Kč a její neschopnosti vyřešit vůči ní vedenou exekuci na její podíl nemovitého majetku v jejím vlastnictví, v níž byla soudním exekutorem Exekutorského úřadu v Přerově pod sp. zn.: 103 Ex 47468/10 vydána dražební vyhláška o provedení elektronické dražby nemovitostí s datem zahájení dražby dnem 1. 2. 2012 ve 13.00 hodin a vědomi si na tuto okolnost navazující časové tísně, v níž se jmenovaná ocitla při hledání možností řešení této své tíživé životní situace, s využitím svých vědomostí o příbuzenských vztazích spoluvlastníků nemovitostí Pe. S., nar. ..., a Pa. S., nar. ..., o jejich citových poutech ke jmenované a o jejich finančních příjmech, uzavřeli dne 30. 1. 2012 v obci D., okres Ch., v domě č. p. ..., za společnost Real Finance CZ, a.s., IČO: 28550617, se sídlem Nová 101, 273 51 Kyšice, se jmenovanými jednak smlouvu o spotřebitelském úvěru č. ..., na základě které se uvedená společnosti zavázala poskytnout jmenovaným úvěr v celkové výši 1.250.000,- Kč, do jehož výše již předem započetli nejen své náklady související s poskytnutým úvěrem a náklady uzavřenou smlouvou nekonkretizované, mající však vliv na určení roční procentuální sazby nákladů pro uzavřenou smlouvu o spotřebitelském úvěru, když si byli vědomi toho, že s nabízenými podmínkami smlouvy o spotřebitelském úvěru budou jmenovaní s ohledem na svou tíživou situaci a časovou tíseň souhlasit, a jednak navazující smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem a zajišťovacím převodu vlastnického práva k nemovitostem v celkové hodnotě nejméně 2.500.000,- Kč, když uzavřenou smlouvou o úvěru nechali pro společnost Real Finance CZ, a.s., přislíbit plnění v celkové výši 4.765.079,- Kč, přičemž již v době sjednávání a uzavření smlouvy si byli vědomi toho, že poškození V. S., Pe. S. a Pa. S. nebudou schopni, a to ani společnými silami, z důvodu jejich tíživé finanční situace a výše jejich měsíčních příjmů dodržet podmínky, jimiž se zavázali řádně hradit měsíční splátky ve výši 19.291,- Kč, v důsledku čehož bude moci společnost Real Finance CZ, a.s., uplatnit nárok na zaplacení celé nesplacené části úroku a jistiny podle splátkového kalendáře a také smluvní pokuty ve výši 30 % ze sjednané jistiny úvěru a trvale nakládat s nemovitostmi zajištěnými smlouvou o zajišťovacím převodu vlastnického práva k nemovitostem, a tímto způsobem v době, oproti smluvnímu ujednání výrazně kratší, podstatným způsobem zhodnotit pro účely vedených exekucí reálně zapůjčenou finanční částku 858.149,- Kč, přičemž následně, v důsledku již dříve jimi předpokládanému neplnění smluvních ujednání jmenovanými v části týkající se splátek úvěru, byli jmenovaní poškození nuceni zajištěné nemovitosti bez možnosti náhradního ubytování opustit a k horšímu následku nedošlo pouze v důsledku nezištné pomoci orgánu obce M. a občanů obcí D. a M., kteří poskytli poškozeným přístřeší a tímto svým jednáním způsobili poškozeným V. S., nar. ..., Pe. S., nar. ... a Pa. S., nar. ..., stav těžké nouze.
Obviněnému uložil za tento přečin podle §218 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu čtyř let. Dále mu uložil podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dva roky. Podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozené V. S., Pa. S. a Pe. S. s nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. 13 To 377/2015, podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné odvolání obviněného J. F., které podal proti výrokům o vině a trestu.
Proti tomuto usnesení podal obviněný J. F. prostřednictvím svého obhájce JUDr. Petra Langra, Ph.D., LL. M., včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tento důvod dovolání spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Obviněný jím namítl, že napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože v řízení, které předcházelo rozhodnutí odvolacího soudu, byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný nesprávně označil dovolací důvod. Protože podle §59 odst. 1 tr. ř. se podání posuzuje vždy podle jeho obsahu, i když je nesprávně označeno, Nejvyšší soud posoudil, že obviněný podal dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho alternativě, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. a v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k), v případě obviněného konkrétní důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle obviněného spočívá napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku a je dán extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu. Obviněný dále namítl, že nebyla naplněna subjektivní stránka skutkové podstaty trestného činu lichvy, protože chybí zavinění ve formě nepřímého úmyslu. Podle obviněného nebyla naplněna ani objektivní stránka tohoto trestného činu. Vytkl také, že provedenými důkazy nebylo jednoznačně vyloučeno, že nemohl být srozuměn s tím, že podpisem úvěrové smlouvy se dopouští protiprávního jednání. Obviněný poukázal na to, že poškození, pokud jim byl obsah smlouvy nesrozumitelný, měli projevit svůj nesouhlas s jejím podpisem. Dále poukázal na to, že poškození nepodepisovali smlouvy v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek a že pohledávka poškozených nepředstavovala pohledávku, která je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru. Nebyl srozuměn ani s tím, že poškození nejsou schopni splácet poskytnutý úvěr. Obviněný se domnívá, že soud nedostatečně odůvodnil výrok rozhodnutí, čímž porušil jeho právo na spravedlivý proces.
Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 15. 12. 2015, č. j. 13 To 377/2015-891, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupce uvedl ve vyjádření k dovolání obviněného, že obviněný uplatnil skutkové námitky, které nelze podřadit pod uplatněné dovolací důvody. Dovolatel namítá, že skutek popsaný ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu nemá znaky skutkové podstaty přečinu lichvy podle §218 odst. 1, alinea první, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, popírá své zavinění a namítá extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněným skutkovým zjištěním. K tzv. extrémnímu rozporu neuvedl žádnou bližší argumentaci. Nejvyšší státní zástupce připomněl, že takový extrémní rozpor by byl dán pouze v případě „svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu“ (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04 a další judikaturu Ústavního soudu). V ostatních částech dovolání opakuje dovolatel svou obhajobu z přípravného řízení, z řízení před nalézacím soudem i z odvolání. Tvrzenému dovolacímu důvodu mohou odpovídat jen námitky hmotněprávní a nikoliv procesní. Z tohoto hlediska odpovídá tvrzenému dovolacímu důvodu jen ta část námitek dovolatele, v níž vyslovuje nesouhlas s právním posouzením skutku. Tyto námitky již obviněný uplatnil v předcházejícím trestním řízení a soudy obou stupňů se s nimi v odůvodněních svých rozhodnutí dostatečně a správně vypořádaly.
Nejvyšší státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného J. F. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zjistil, že dovolání obviněného J. F. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání má v podstatě obligatorní náležitosti dovolání stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí soudní instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Tento důvod dovolání má dvě alternativy uplatnění. Podstata dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je tedy v tom, že soud druhého stupně měl v řízení o odvolání přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, odmítl nebo zamítl řádný opravný prostředek. Druhou alternativou je skutečnost, že odvolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně – neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Obviněný v rámci tohoto dovolacího důvodu namítá, že v řízení, které předcházelo rozhodnutí odvolacího soudu byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na základě něhož lze podat dovolání, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Předmětem právního posouzení je skutek, který zjistily soudy. V dovolání proti odsuzujícímu rozsudku lze namítat, že skutkový stav věci, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu věci zjištěného soudy. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudů. Dovolání se nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí soudní instancí. Nejvyšší soud se zabývá z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů. Námitky proti skutkovým zjištěním, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Základními námitkami obviněného jsou námitky, že nespáchal trestnou činnost, příp. že nebyla naplněna subjektivní ani objektivní stránka trestného činu, pro který byl odsouzen. V dovolání opakuje v podstatě všechny námitky, které uplatnil již v odvolání. Ze spisu je zřejmé, že s těmito námitkami se dostatečně a v souladu se zákonem vypořádaly soudy obou stupňů. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jako soud odvolací v odůvodnění usnesení, které obviněný napadl dovoláním, poukázal na to, že soud prvního stupně své rozhodnutí podrobně odůvodnil, pečlivě rozebral, jak hodnotil provedené důkazy a na základě jakých úvah dospěl k závěru o vině obviněného a odvolací soud se s těmito závěry a úvahami ztotožnil.
Obviněný namítl, že nebyla naplněna subjektivní stránka skutkové podstaty trestného činu lichvy. Přečin lichvy podle §218 odst. 1 alinea první tr. zákoníku spáchá ten, kdo zneužije něčí rozumové slabosti, tísně, nezkušenosti, lehkomyslnosti nebo něčího rozrušení, dá sobě nebo jinému poskytnout nebo slíbit plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru, nebo kdo takovou pohledávku uplatní nebo v úmyslu uplatnit na sebe ji převede. Za tento přečin bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti. Objektem trestného činu lichvy podle §218 tr. zákoníku je svobodná dispozice s majetkem jako celkem, do něhož mohou patřit kromě věcí i další majetkové hodnoty, jakými jsou pohledávky, obchodní podíly v obchodních společnostech, atd. Pachatelem trestného činu lichvy je ten, kdo zneužívá stavů poškozeného, které omezují jeho svobodu rozhodování a spočívají v rozumové slabosti, tísni, nezkušenosti, lehkomyslnosti nebo rozrušení poškozeného. Plněním podle §218 odst. 1 alinea první se rozumí určité lidské chování zpravidla v závazkových vztazích, buď věcné nebo peněžité, které může spočívat v aktivní činnosti, konání nebo v nekonání. Předmětem plnění je to, co má dlužník za povinnost poskytnout věřiteli podle obsahu závazkového právního vztahu a toto plnění vyplývá zejména ze smlouvy. Předpokladem plnění je zneužití některého ze stavů obviněného. Trestným čin lichvy podle §218 odst. 1 alinea první je dokonán již tím, že pachatel dá sobě nebo jinému slíbit plnění, které je v hrubém nepoměru k hodnotě vzájemného plnění, a přitom zneužije rozumové slabosti, tísně, nezkušenosti, lehkomyslnosti nebo rozrušení poškozeného.
Předmětem ochrany je možnost správného a svobodného rozhodování v majetkových záležitostech i samotný majetek. Z hlediska subjektivní stránky je k spáchání trestného činu lichvy třeba úmyslného zavinění (§13 odst. 2 tr. zákoníku). Úmysl pachatele musí zahrnovat i to, že se poškozený nachází ve stavu, který ho vážně omezuje ve svobodném rozhodování při nakládání s majetkem, a že ve vztahu vzájemných plnění jde o hrubý nepoměr v tom smyslu, že hodnota plnění, které se zavazuje poskytnout poškozený, velmi citelně převyšuje hodnotu protiplnění, jehož se mu dostane.
Podle §218 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku odnětím svobody na šest měsíců až pět let nebo peněžitým trestem bude pachatel potrestán, způsobí-li takovým činem jinému stav nouze. Podstatou nouze je určitá neuspokojená důležitá životní potřeba poškozených, která jim (alespoň subjektivně) znesnadňuje život. Jde např. o nedostatek prostředků na stravu a oblečení, ztrátu prostor k bydlení, dlouhodobou nezaměstnanost, špatný zdravotní stav. Obviněný uvedl poškozené do tohoto stavu tím, že v důsledku hrubě nepoměrného plnění, které poškození poskytli obviněnému nebo jiné zvýhodněné osobě, nezbyly poškozeným žádné nebo jen minimální prostředky (zejména finanční) k uspokojování jejich důležitých potřeb. Musí jít o stav nouze, která je těžká, tj. vymykající se běžným případům nouze a jen nesnadno překonatelná nebo nepřekonatelná vlastními silami a možnostmi poškozených. Je to např. situace, kdy v důsledku neschopnosti okamžitě splatit dříve vzniklý závazek můžou poškození přijít o celý majetek. Z hlediska posouzení trestní odpovědnosti osoby, která jedná za podmínek ustanovení §218 odst. 1 tr. zákoníku a zneužívá tísně jiného, není vůbec podstatné, zda poškozený si takový stav tísně zapříčinil sám nebo k němu došlo pod vlivem okolností na jeho vůli nezávislých. Ke spáchání tohoto trestného činu podle §218 odst. 1 tr. zákoníku se nevyžaduje, aby lichvářskou povahu měla samotná půjčená peněžní částka (jistina), kterou dlužník má vrátit, ale postačí, má-li takovou povahu sjednaný lichvářský úrok, který je příslušenstvím pohledávky vzniklé půjčkou peněz.
Nejvyšší soud dále poukazuje na to, že při poskytování úvěrů a půjček existuje z hlediska požadovaných úroků určitá hranice, která odděluje standardní podnikatelskou činnost provozovanou v souladu s právním řádem a lichvu. Uvedenou hranicí je podle trestního zákona to, co lze pokládat za hrubý nepoměr mezi vzájemnými plněními pachatele a poškozeného. Mezi zneužitím stavu tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti nebo rozrušení poškozeného na straně jedné a hrubým nepoměrem plnění poskytnutého nebo slíbeného pachateli či jiné osobě na straně druhé přitom musí být příčinná souvislost, tj. uvedený stav poškozeného je alespoň jednou z příčin, na jejichž podkladě poškozený vstoupil do nevýhodného vztahu s pachatelem.
Obviněný v dovolání především namítá, že ze samotného faktu, že podepsal úvěrovou smlouvu nelze dovodit i naplnění subjektivní stránky přečinu lichvy nejméně ve formě nepřímého úmyslu. Také při odůvodnění námitky absence naplnění objektivní stránky trestného činu lichvy namítl, že se nezúčastnil podstatné části jednání, které je mu kladeno za vinu, protože pouhý podpis úvěrové smlouvy nemůže znamenat zneužití rozumové slabosti, tísně, nezkušenosti, lehkomyslnosti nebo něčího rozrušení nebo slib plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru. Obviněný nepopírá, že podepsal úvěrovou smlouvu s poškozenými, přičemž vycházel z ujištění spoluobviněného D. F., že proces uzavírání této smlouvy probíhal standardně, stejně jako v desítkách jiných obdobných případů.
Nejvyšší soud těmto námitkám nepřisvědčil. Podpis obviněného J. F. na zmíněné smlouvě nebyl rozhodně jen formálním aktem učiněným bez znalosti skutečného pozadí sjednaných transakcí s poškozenými, ale měl povahu dílčí části úmyslného společného jednání obou obviněných ve smyslu spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Podmínkou spolupachatelství není to, že každý ze spolupachatelů naplní všechny zákonné znaky trestného činu. Postačí, že zákonné znaky trestného činu jsou naplněny souhrnem dílčích aktů společného jednání všech spolupachatelů. Z hlediska trestní odpovědnosti obviněného J. F. je podstatné, že celé jednání směřující k uzavření smluv bylo společnou akcí obou obviněných, která byla vedena jejich společným úmyslem. Na tom nemění nic ani skutečnost, že navenek se součinnost obviněného J. F. projevila „jen“ podpisem úvěrové smlouvy a že ve stadiu uzavření této smlouvy spočívalo těžiště v osobním jednání obviněného D. F. s poškozenými. Ze zákonné dikce spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku vyplývá, že každá ze společně jednajících osob odpovídá, jakoby trestný čin spáchala sama. To znamená, že každý ze spolupachatelů odpovídá za celý rozsah trestného činu, včetně celého jeho následku.
Obviněný v dovolání také namítl, že poškození se nenacházeli v mimořádně tíživé situaci, protože vlastnili i další budovu č. p. ... a že ani objektivní situace v době uzavírání smlouvy nenaznačovala tísni poškozených. Také namítl, že pokud jde o stav poškozených, nebyl žádný z nich po rozumové stránce oslaben, neboť ani soudní exekutor Mgr. Pavel Ender, který s poškozenými sepisoval exekutorský zápis, neměl žádné pochybnosti o schopnosti poškozených rozpoznat a myšlenkově zpracovat obsah jednání. Tyto námitky obviněný uplatnil již v předcházejících stadiích řízení a soudy obou stupňů se s nimi dostatečně a řádně vypořádaly. Nejvyšší soud proto odkazuje na správné skutkové a právní závěry soudů obou stupňů a dodává, že Nejvyšší soud ve své judikatuře vychází z právního názoru, podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu 17/2002 pod č. T 408).
Soudy obou stupňů posoudily zcela správně, že obviněný naplnil všechny znaky skutkové podstaty přečinu lichvy podle §218 odst. 1, alinea první a odst. 2 písm. c) tr. zákoníku tím, že společně se spoluobviněným D. F. zneužil rozumové slabosti, tísně, nezkušenosti, lehkomyslnosti a rozrušení poškozených a dal slíbit plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru, a tím způsobil poškozeným stav těžké nouze. Je zřejmé, že poškození jednali v časové tísni z obavy o ztrátu části domu z důvodu blížící se elektronické dražby a měli minimum času na prostudování a podepsání úvěrových smluv. Úvěr byl podle smluv zajištěn nemovitostmi ve dvojnásobné ceně k ceně jistiny. V důsledku jednání obviněného nastal u poškozených stav těžké nouze spočívající ve ztrátě domova a možnosti bydlení. Obviněný jednal úmyslně, neboť při uzavírání smluv si byl dobře vědom, že svým jednáním mohl ohrozit nebo porušit chráněný zájem, a pro případ, že toto porušení nebo ohrožení způsobí, byl s tímto následkem srozuměn. Společným jednáním obviněného J. F. a spoluobviněného D. F. byl zároveň naplněn také zákonný znak spáchání činu ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, který je naplněn tehdy, jestliže byl trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob.
Obviněný vytýká odvolacímu soudu, že nedostatečně odůvodnil výrok rozhodnutí a tím podle něj porušil jeho právo na spravedlivý proces. Podle §265a odst. 4 tr. ř. dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné.
Nejvyšší soud neshledal s ohledem na skutečnosti uvedené v předchozích částech odůvodnění tohoto rozhodnutí naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v namítané alternativě tohoto důvodu dovolání.
Nejvyšší soud nezjistil ani tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními soudu, který obviněný namítl jen v obecné poloze, aniž by konkretizoval, v čem jsou skutková zjištění v rozporu, natož extrémním, s provedenými důkazy. Dospěl naopak k názoru, že právní závěr soudu o vině obviněného spočívá na správných skutkových zjištěních, která vyplývají z řádně provedených důkazů a jejich hodnocení v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Skutková zjištění soudů mají obsahovou spojitost s provedenými důkazy a napadené rozhodnutí splňuje požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí z hlediska práva na spravedlivý proces (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1258/08). Právní kvalifikace skutku obviněného je proto správná.
Nejvyšší soud shledal, že napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami a že dovolání obviněného J. F. je zjevně neopodstatněné. Proto dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. května 2016
JUDr. Jindřich Urbánek
předseda senátu