ECLI:CZ:NS:2016:7.TDO.484.2016.1
sp. zn. 7 Tdo 484/2016-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 11. května 2016 v Brně dovolání obviněného Ing. O. N. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 5 To 442/2015, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 2 T 59/2015, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného O. N. odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 2 T 59/2015, uznal obviněného Ing. O. N. (dále zpravidla jen „obviněný“) vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, který podle skutkových zjištění soudu spáchal tím, že
v době od 1. 7. 2014 nejméně do 14. 10. 2014 v P., ul. B. v zahrádkářské osadě S. S. slovně vyhrožoval újmou na zdraví, usmrcením a vulgárně nadával poškozeným Ing. M. M., a prof. Ing. V. V., CSc., většinou v podnapilém stavu vyhrožoval, že je sejme, že jim přeje, aby pošli a aby tam už nebyli, aby chcípli, že má mačetu, kterou je sejme a usekne jim makovici a pak je zakope a že si to s nimi vyřídí, jakmile mu vyprší podmínka, a to s M. V. s B. i J., což v nich vzbudilo (důvodnou) obavu, neboť obviněný byl již za takový čin potrestán.
Za přečin byl odsouzen podle §353 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil soud obviněnému povinnost zaplatit poškozenému Ing. M. M. částku 10.000 Kč a poškozenému prof. Ing. V. V., CSc. částku 10.000 Kč (oběma jako náhradu nemajetkové újmy, což však není ve výroku rozsudku uvedeno a vyplývá to z odůvodnění rozsudku).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 5 To 442/2015, podle §258 odst. 1 písm. e) tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině uložil obviněnému podle §353 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu dvou let. Dále rozhodl, že jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen (ve výroku o náhradě škody).
Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Jiřího Duchoně včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl v něm, že skutková zjištění soudů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku. Obviněný popřel svou vinu a namítl, že nebyla naplněna subjektivní stránka skutkové podstaty trestného činu, kterým byl uznán vinným. Je přesvědčen, že se jednalo pouze o jednání obtěžující, nikoliv o vyhrožování. Dále shledal extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudu a provedenými důkazy. Obviněný závěrem uvedl, že došlo k deformaci provedených důkazů, a tím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 5 To 442/2015, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupce uvedl ve vyjádření k dovolání obviněného, že se k dovolání nebude věcně vyjadřovat a souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zjistil, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání má v podstatě obligatorní náležitosti dovolání stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí soudní instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný uplatnil dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Předmětem právního posouzení je skutek, který zjistily soudy. V dovolání proti odsuzujícímu rozsudku lze namítat, že skutkový stav věci, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu věci zjištěného soudy. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudů. Dovolání se nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí soudní instancí. Nejvyšší soud se zabývá z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů. Námitky proti skutkovým zjištěním, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Základní námitkou obviněného je námitka, že nespáchal trestnou činnost, příp. že nebyla naplněna subjektivní stránka skutkové podstaty přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku.
Podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, kdo jinému vyhrožuje usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok nebo zákazem činnosti.
Z toho vyplývá, že obsah výhrůžky je zde konkretizován usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou. Za jinou těžkou újmu se považují újmy srovnatelné s důsledky, které nastávají v případě usmrcení nebo těžké újmy na zdraví. Jiná těžká újma musí být hodnocena jednak s přihlédnutím k těžkým újmám v tomto ustanovení výslovně uvedeným (usmrcení, těžká újma na zdraví) a jednak ke konkrétním okolnostem případu s přihlédnutím i k tomu, jak subjektivně pociťuje újmu ten, jemuž je vyhrožováno. Vyhrožováním jinou těžkou újmou může být proto např. i vyhrožování způsobením škody velkého rozsahu nebo škody na věci vysoké umělecké hodnoty, ke které má navíc poškozený citový vztah, stejně tak se může jednat také o újmu nemajetkové povahy, jako je vyhrožování usmrcením nebo těžkou újmou na zdraví i osobě poškozenému blízké, únosem osoby blízké apod. Vyhrožování musí být způsobilé vzbudit důvodnou obavu. Důvodnou obavou se rozumí vyšší stupeň tísnivého pocitu ze zla, kterým je vyhrožováno. Zda je vyhrožování způsobilé v jiném vzbudit důvodnou obavu, je třeba posoudit se zřetelem ke všem konkrétním okolnostem případu, zejména k povaze výhrůžky, k fyzickým a charakterovým vlastnostem pachatele ve srovnání s fyzickými a povahovými vlastnostmi poškozeného, k jejich vzájemnému vztahu aj. Nevyžaduje se, aby ten, jemuž je vyhrožováno, byl přítomen. Stačí, když je výhrůžka adresována poškozenému takovým způsobem, že pachatel si je vědom toho, že se poškozený o ní dozví, např. prostřednictvím další osoby, telefonicky, dopisem apod.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním. S ohledem na principy vyplývající z ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces tak může učinit jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Nejvyšší soud neshledal extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudu a provedenými důkazy.
Obviněný také vytýká, že došlo k deformaci důkazů a tím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, aniž by uvedl, jakým způsobem došlo k tvrzenému zásahu. Námitky takového druhu (ale i každé jiné námitky v dovolání), je nutno podle §265f odst. 1 tr. ř. řádně odůvodnit. Nestačí proto k tomu, aby se Nejvyšší soud zabýval obecně formulovanými námitkami, že byl údajně ,,uznán vinným a odsouzen za uměle orgány činnými v trestním řízení vykonstruované a vyfabulované jednání, kterého se nedopustil a ač toto soudem provedené důkazy jednoznačně prokazují, nebyly soudem respektovány, že došlo k deformaci a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení a tím bylo porušeno právo na spravedlivý proces.“ Dovolací soud se těmito námitkami pro jejich obecnost a nedostatek náležitého odůvodnění nezabýval.
Nejvyšší soud zjistil, že rozhodnutí napadené dovoláním netrpí vytýkanými vadami a vadami není zatížen ani postup řízení, které mu předcházelo. Soudy obou stupňů posoudily zcela správně, že obviněný naplnil znaky skutkové podstaty nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku. Ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že obviněný v období od 1. 7. 2014 do 14. 10. 2014 vyhrožoval újmou na zdraví, usmrcením a vulgárně nadával poškozeným většinou v podnapilém stavu, čímž v nich vzbudil důvodnou obavu. Z provedeného dokazování je zcela zřejmé, že obviněný jednal v přímém úmyslu vzbudit v nich tuto důvodnou obavu, že své výhrůžky uskuteční.
Nejvyšší soud nepřisvědčil tvrzení obviněného v dovolání, že jeho jednání nevzbuzovalo v poškozených důvodnou obavu z naplnění výhrůžek těžkou újmou na zdraví a bylo pouze obtěžující, nepříjemné a narušující pohodu. Dospěl k závěru, že výhrůžky o tom, že je sejme, že jim usekne makovici a pak je zakope a že si to s nimi vyřídí, jakmile mu vyprší podmínka, jsou obecně výhrůžkami, které vzbuzují důvodnou obavu z jejich uskutečnění. V případě jednání obviněného zcela určitě, protože má s poškozenými dlouhodobé spory a byl již odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. 8. 2013, sp. zn. 2T 141/2012, pro přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku a přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců podmíněně odloženého na zkušební dobu 15 měsíců do 29. 11. 2014. Rozsudek nabyl právní moci dne 29. 8. 2013. Z výroku o vině vyplývá, že jedním z poškozených byl v této trestní věci prof. Ing. V. V., CSc. Podle tzv. skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu je zřejmé, že obviněný spáchal nyní projednávanou trestnou činnost v době od 1. 7. 2014 do 14. 10. 2014, tedy ve zkušební době podmíněného odsouzení. Je proto přinejmenším zarážející, že obviněnému byl jako speciálnímu recidivistovi, pokud jde o přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, opětovně uložen mírný trest odnětí svobody s podmíněným odkladem na zkušební dobu dvou let. Přitom i Městský soud v Praze měl před svým rozhodnutím dne 10. 12. 2015 k dispozici aktuální opis z evidence rejstříku trestů fyzických osob, v němž není vyznačeno, že by se obviněný Ing. O. N. osvědčil ve zkušební době podmíněného odsouzení, k němuž došlo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. 8. 2013, sp., zn. 2 T 141/2012. Odvolací soud přesto v odůvodnění rozsudku napadeného dovoláním uvedl, že se „obžalovaný osvědčil ve zkušební době podmíněného odsouzení a je třeba na obžalovaného pohlížet jako na osobu dosud soudně netrestanou“, čímž mimo jiné odůvodnil výrok o uložení podmíněného trestu odnětí svobody.
Nejvyšší soud zjistil, že závěr soudu o vině obviněného spočívá na správných skutkových zjištěních, která vyplývají z řádně provedených důkazů a jejich hodnocení v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Skutková zjištění soudů mají obsahovou spojitost s provedenými důkazy a napadené rozhodnutí splňuje požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí z hlediska práva na spravedlivý proces (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1258/08). Právní kvalifikace skutku je zcela správná.
Nejvyšší soud shledal, že napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami. Proto dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Rozhodnutí o dovolání učinil v neveřejném zasedání, k jehož konání za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. zákon nevyžaduje souhlas obviněného ani nejvyššího státního zástupce.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. května 2016
JUDr. Jindřich Urbánek
předseda senátu