ECLI:CZ:NS:2016:7.TDO.492.2016.1
sp. zn. 7 Tdo 492/2016-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 27. července 2016 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného B. R. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 6 To 535/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 9 T 12/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. 9 T 12/2015, byl obviněný B. R. uznán vinným zločinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku a byl odsouzen podle §146 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 let. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozených na náhradu škody.
Obviněný se zločinu dopustil tím, že dne 31. 10. 2013 v době mezi 18:00 a 19:00 hod. v Č. T., v prostoru provozovny „Tena bar“, po vzájemné slovní rozepři s D. V. tuto uchopil a počal s ní cloumat takovou intenzitou, že tato upadla na podlahu, čímž jí způsobil poranění v podobě oděrky levého hlezna a zlomeninu zevního kotníku kosti lýtkové, vnitřního kotníku kosti holenní a roztržení vazivového spojení daných kostí v jejich terminální části, přičemž poranění si vyžádalo ošetření v Nemocnici Třinec, hospitalizaci do 5. 11. 2013 s operativním řešením fraktury, přiložení sádrové fixace a omezovalo D. V. bolestivostí a omezenou hybností po dobu dvou a půl měsíce.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 6 To 535/2015, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. l), g) tr. ř., neboť má za to, že v řízení předcházejícímu napadenému rozhodnutí byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, který je podle něj v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními. Zdůraznil, že učiněná skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a byl tak naplněn dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejprve uvedl, že okresní soud rozhodoval ve věci dvakrát, a to vždy odsuzujícím rozsudkem. Z provedených důkazů podle něj jednoznačně nevyplývá, že by se skutku, tak jak je popsán ve skutkové větě, dopustil. Podle rozsudku nalézacího soudu měl poškozené úmyslně ublížit na zdraví, toto skutkové zjištění však podle něj nevyplývá z provedeného dokazování. V řízení byla vyslechnuta řada svědků. Svědkyně Z. Š. vypověděla, že on se v dané době na inkriminovaném místě nenacházel a v baru Tena nedošlo k žádnému konfliktu. Svědek V. D. uvedl, že poškozená byla totálně opilá. Při oznámení nikdo napadení neuváděl, ale pouze to, že je poškozená zraněná. Osoby na místě samém uvedly, že o žádném incidentu neví, proto to policie neřešila a nezajistila ani kamerové záznamy, když všichni hosté tvrdili, že se tam nic nestalo. To potvrzuje svědek M. V., který uvedl, že na místě hovořili s hosty, kteří sdělili, že se na místě nic nestalo a že poškozená kulhala již předtím, než do baru přišla. Ani svědek A. W. podle obviněného nepotvrdil, že by se měl obviněný něčeho dopustit. Žádná z osob v baru tedy podle obviněného neuvedla, že by v baru mělo dojít k napadení, kdy toto neuvedl ani přítel poškozené svědek A. W. Jediným důkazem v jeho neprospěch je výpověď poškozené, která tvrdila, že ji ublížil, že s ní třásl. Tuto výpověď potvrdil i svědek A. W. Obviněný má za to, že výpovědi poškozené a svědka A. W. se značně liší, přičemž se soud s jednotlivými rozdíly vůbec nevypořádal. Poškozená uvedla, že svědka A. W. nezná, avšak svědek A. W. naopak uvedl, že poškozenou znal. Průběh incidentu popsal svědek A. W. zcela odlišně od toho, co uvedla poškozená. Ze strany policejního orgánu došlo podle obviněného také k řadě pochybení, když nebyly ztotožněny osoby, které se v daný čas na místě nacházely, a které by potvrdily, že on se na místě samém nenacházel a navíc nebyly zajištěny kamerové záznamy. S ohledem na tyto skutečnosti se obviněný domnívá, že je zde extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Soud se dále v odůvodnění vůbec nevypořádal s výpověďmi svědka M. V. a V. D. Nebyly vysvětleny rozpory mezi výpovědí poškozené a svědka A. W. U svědkyně Z. Š. soud pouze uvedl, že se zná s obviněným a tudíž je nevěrohodná, avšak tutéž situaci neřešil u svědka A. W. a poškozené. Obviněný má za to, že bylo naopak prokázáno, že se skutku nedopustil a toto podle něj vyplývá z provedeného dokazování. Obviněný se také domnívá, že byla porušena zásada v pochybnostech ve prospěch obviněného.
Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i další rozhodnutí obsahově navazující.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že důkazní situaci v dané věci považuje za složitou a zapříčiněnou tím, že svědek A. W. na místě neuvedl policistům nic o nějakém napadení poškozené, obviněný posléze v přípravném řízení nevypovídal a tak neuvedl nic na svoji obhajobu. Státní zástupce se ztotožnil s úvahami soudů a jejich argumentací v dané věci, přičemž neshledal namítaný rozpor. Pokud jde o námitku údajného porušení zásady in dubio pro reo upozornil, že jde o námitku procesní a nikoli hmotněprávní. Státní zástupce vyjádřil své přesvědčení, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu než je uveden v §265b tr. ř. a navrhl proto, aby bylo Nejvyšším soudem podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto.
V replice na vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství obviněný setrval na uplatněných dovolacích důvodech, jakož i argumentaci v dovolání s tím, že zřetelně vyjádřil, v čem podle něj spočívá extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními v jeho věci a provedenými důkazy.
Obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud především shledal, že shodnými námitkami obviněného se již zabýval a vypořádal soud II. stupně. Obviněný tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, podal z obdobných důvodů jako odvolání (č. l. 173 tr. spisu). S ohledem na shora uvedené a obsah dovolání je zřejmé, že námitky obviněného dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Podstatou dovolání obviněného je námitka, že se uvedeného zločinu nedopustil a k jeho odsouzení došlo v podstatě pouze na základě nesprávného hodnocení důkazů nalézacím soudem, se kterým se odvolací soud, podle obviněného také nesprávně, ztotožnil. Obviněný namítá zejména nesprávnost a nedostatečnost hodnocení provedených důkazů. Soudy se podle něj dostatečně nevypořádaly s rozpory zejména mezi výpověďmi poškozené a svědka A. W. Obviněný se v dovolání podrobně zabýval jednotlivými výpověďmi svědků a poškozené, které rozebíral a uváděl, jaké závěry z nich podle něj plynou. V dovolání sice obecně v souladu s důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, čímž ale pouze odcitoval zákonné znění tohoto dovolacího důvodu. Jeho konkrétní námitky ale neodpovídají uvedenému dovolacímu důvodu, když jsou založeny na tvrzeních zpochybňujících nikoliv hmotněprávní posouzení soudy zjištěného skutku, ale procesní postup soudů při dokazování a hodnocení důkazů. Obviněný v dovolání opakovaně nabízí k posouzení svou verzi průběhu skutkového děje, kterou měly podle něj také soudy shledat jako správnou. Z provedených důkazů poukazuje na ty, které podle něj svědčí o jeho nevině (zejména svědecká výpověď Z. Š.) a právě těm měly podle něj soudy uvěřit. Nesouhlasí s tím, jaké důkazy shledaly soudy věrohodnými a staly se proto podkladem pro jejich rozhodnutí.
Z obsahu dovolání je tak zřejmé, že obviněný svými námitkami zcela popírá skutková zjištění učiněná soudy na základě provedeného dokazování a nesouhlasí s tím, jaké důkazy okresní a krajský soud ve věci provedly, jak provedené důkazy hodnotily a jaké skutkové závěry na jejich podkladě postupem podle §2 odst. 6 tr. ř. vyvodily. Se způsobem hodnocení důkazů (zejména s hodnocením svědeckých výpovědí) polemizuje a považuje ho za chybné. Obviněný tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, zaměňuje za další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně v §265b tr. ř. uvedeným důvodům dovolání. Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení, a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný. Takové námitky nemohou samy o sobě založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů I. a II. stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Existenci takového rozporu obviněný namítal. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Ústavní soud vymezil v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces a v důsledku toho byl nutný zásah Ústavního soudu. Do první skupiny takových vad náleží tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že v tomto případě nelze postup soudů při provádění a hodnocení důkazů zařadit ani do jedné z těchto skupin.
Nejvyšší soud mezi skutkovými zjištěními okresního soudu, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil také krajský soud, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal extrémní rozpor, jak namítá obviněný. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový základ především ve výpovědi poškozené. S vědomím existence protikladných tvrzení ve věci, soudy přistupovaly velice pečlivě k řešení otázky věrohodnosti jednotlivých výpovědí, zejména poškozené a obviněného, výpovědi hodnotily jednotlivě i ve vztahu k dalším ve věci provedeným důkazům a své závěry řádně ve svých rozhodnutích odůvodnily. Na základě dokazování a hodnocení důkazů v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. pak soudy oprávněně shledaly výpověď obviněného nevěrohodnou. Výpověď poškozené totiž nestojí osamoceně, ale je podporována dalšími, v průběhu trestního stíhání provedenými, důkazy. Soudy především zcela oprávněně dospěly k přesvědčení, že výpověď poškozené je věrohodná, od počátku neměnná a konzistentní. Z výpovědi svědka M. V. vyplývá, že jako člen hlídky Policie České republiky (společně s V. D.) jel na ulici K. v Č. T., před bar Tena, kde mělo dojít (podle hlášení) k napadení ženy. Na místě byla poškozená již venku před barem a měla viditelné poranění kotníku, přičemž sdělovala, že jí měl v baru shodit její známý, kterého jmenovala jako B. Svědek M. V. a V. D. však na místě nikoho takového nenašli, ačkoli svědek M. V. připouští, že všude nehledali. Pokud jde o průběh incidentu, při němž došlo k poranění poškozené způsobené jednáním obviněného, popis poškozené je v podstatném zcela v souladu s popisem podaným ve výpovědi svědka A. W. Poškozená vypovídá o tom, že si sama zašla po nákupech do baru na malé pivo, po telefonátu s A. W., se tento za ní dostavil do baru a oba seděli u jednoho stolu (přímo před barem). Oba dále shodně popisují, že si k nim přisedl obviněný, který se s poškozenou znal z dřívějška a dal se s oběma do řeči, resp. se měl začít slovně navážet do poškozené, přičemž slovní konflikt přerostl ve fyzický, kdy obviněný přistoupil k poškozené a chytil jí oběma rukama za ramena a třásl jí, čímž způsobil pád poškozené na zem, kde si přisedla svoji levou nohu. Znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství zejména uvádí zranění, která poškozená utržila a potvrzuje, že popis mechanismu úrazového děje uváděný poškozenou není v rozporu s charakterem objektivně doložených poranění. Zároveň soudy neshledaly motiv svědka A. W. vypovídat proti obviněnému, kterého prakticky vůbec neznal, jakož ani nebyl zjištěn motiv, proč by si poškozená celou věc na obviněného vymyslela. S ohledem na tyto důkazy pak soudy zcela oprávněně shledaly nevěrohodnou výpověď svědkyně Z. Š., která popírala, že by uvedený den vůbec viděla obviněného v baru, jakož i shledaly obhajobu obviněného za vyvrácenou.
Na základě těchto důkazů, jakož i znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, (ke zranění a mechanismu vzniku zranění poškozené), vzal nalézací soud důvodně za prokázaný skutek tak, jak je popsaný ve skutkové větě. Také s dalšími v průběhu hlavního líčení provedenými důkazy se nalézací i odvolací soud ve svých rozhodnutích vypořádaly.
Je tedy zřejmé, že soudy provedly celou řadu důkazů, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. V odůvodnění svých rozhodnutí poté řádně uvedly, které důkazy shledaly věrohodnými a které nevěrohodnými, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a jak právně hodnotily prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení trestního zákona v otázce viny a trestu. Na tomto místě považuje Nejvyšší soud za nutné podotknout, že v trestním řádu není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě protikladná tvrzení, je soud vždy povinen rozhodnout ve prospěch obžalovaného. Soud má povinnost za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit. Pokud však soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud pochybnosti nemá. To byl i případ nyní projednávané věci. Nejvyšší soud, s ohledem na důkazní situaci ve věci, nemá důvod na uvedených závěrech cokoli měnit.
Nejvyšší soud tedy uzavírá, že neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Ze shora uvedeného je zřejmé, že námitky obviněného nenaplnily uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jiný důvod podle §265b tr. ř., nebyl tedy naplněn ani obsahově navazující dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Protože ve věci nebyl shledán ani obviněným namítaný rozpor, bylo dovolání posouzeno jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. a podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. bylo odmítnuto.
Ke způsobu rozhodnutí o dovolání obviněného B. R., tedy jeho posouzení jako podaného z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a v důsledku toho k jeho odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., Nejvyšší soud vzhledem k argumentaci Ústavního soudu k tomuto způsobu rozhodnutí o dovolání, jak jej prezentoval v nálezu ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 368/15, uvádí následující. Tento způsob rozhodnutí o dovolání v žádném případě neznamená, že by se Nejvyšší soud „věcí odmítl meritorně zabývat, neboť dovolání považoval za podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.“, jak bylo Ústavním soudem konstatováno v uvedeném nálezu. To ostatně jednoznačně vyplývalo z obsahu podrobného odůvodnění na str. 5 až 8 usnesení Nejvyššího soudu (ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 7 Tdo 1338/2014), které bylo m. j. předmětem řízení o ústavní stížnosti v uvedené jiné trestní věci, a ve kterém Nejvyšší soud uvedl, stejně jako i v této věci, že zasahuje do skutkových zjištění soudů nižších stupňů zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je totiž zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby bylo zachováno ústavně garantované právo obviněného na spravedlivý proces. Nejvyšší soud se proto vždy zabývá i procesními námitkami obviněných, kterými napadají proces dokazování a skutková zjištění soudů, byť tyto námitky přímo důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. Pokud mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je shledán namítaný extrémní rozpor, jsou pak napadená rozhodnutí na podkladě uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšším soudem zrušena. V opačném případě je dovolání odmítáno podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší soud takto rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. července 2016
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu