ECLI:CZ:NS:2016:7.TDO.626.2016.1
sp. zn. 7 Tdo 626/2016-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 14. června 2016 v Brně dovolání obviněného P. K. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. 13 To 456/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 3 T 149/2015, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. K. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 3 T 149/2015, uznal obviněného P. K. (dále zpravidla jen „obviněný“) vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, který podle skutkových zjištění soudu spáchal tím, že
dne 4. 4. 2015 kolem 6:45 hod. v S. , okres Ú. í n. O. , na místní komunikaci řídil pod vlivem nezjištěného množství alkoholu dodávkové vozidlo zn. Volkswagen Transporter, reg. zn. ............, když při průjezdu pravotočivé a pravoúhlé zatáčky nezvládl řízení a vyjel zcela do protisměru, kde levou přední částí vozidla narazil do předního kola jízdního kola cyklistky stojící s kolem na pravé travnaté krajnici, přičemž cyklistka, poškozená, M. P. , bytem S. , S. , v důsledku nárazu upadla přes jízdní kolo a utrpěla tak zlomeninu obou kostí předloktí pravé horní končetiny s nutností operativního řešení, hospitalizací od 9. 4. 2015 do 15. 4. 2015 a do současné doby pokračujícím léčením spojeným s dlouhodobým omezením hybnosti, čímž porušil ustanovení §11 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů.
Podle §147 odst. 2 tr. zákoníku obviněného odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu tří let. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu čtyř roků. Podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodl o nároku poškozené Oborové zdravotní pojišťovny zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví se sídlem Roškotova 1225/1, Praha 4, IČ: 47114321, na náhradu škody.
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. 13 To 456/2015, podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné odvolání obviněného podané proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně.
Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Jana Urbana včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že soudy nesprávně právně kvalifikovaly skutek jako přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Obviněný je přesvědčen, že skutek měl být posouzen mírněji, a to podle ustanovení §147 odst. 1 tr. zákoníku, protože jednáním neporušil důležitou povinnost vyplývající z §11 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, což odůvodnil tím, že vzhledem k rozměrům vozidla Volkwagen Transporter nebylo možné projet zatáčkou tak, aby se vozidlo při výjezdu ze zatáčky nedostalo levou přední částí zcela na levou stranu komunikace. Má za to, že v tomto případě šlo o tzv. zvláštní okolnost ve smyslu §11 odst. 1 zákona o silničním provozu, která mu bránila v jízdě při pravém okraji vozovky. Obviněný je přesvědčen, že důležitou povinnost podle zmíněného ustanovení zákona o silničním provozu by porušil pouze tehdy, pokud by měl objektivní možnost držet se při jízdě při pravém okraji vozovky. Uvedl, že důvodem střetu automobilu s poškozenou byla jeho nedostatečná pozornost, neboť nestihl zareagovat včas, resp. v okamžiku, kdy poškozenou uviděl, nikoliv porušení důležité povinnosti vyplývající z §11 odst. 1 zákona o silničním provozu.
Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 3 T 149/2015, i usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. 13 To 456/2015, a aby přikázal Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupce ve vyjádření k dovolání uvedl, že námitku zpochybnění právní kvalifikace skutku jako přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku lze pod uplatněný dovolací důvod podřadit, je však nedůvodná. Přisvědčil obviněnému v tom, že průjezd zatáčkou mohl být složitější, resp. že situace si ze strany řidiče automobilu vyžadovala vyšší míru pozornosti a opatrnosti na úseku silnice, kterým obviněný projížděl, než na přehledné a široké komunikaci. Neztotožnil se však s jeho názorem, že jinak než v protisměru nebylo možné úsek silnice projet. Nejvyšší státní zástupce poukázal na to, že vozidlo Volkswagen Transporter je pouze o necelých 20cm širší než vozidlo typu Škoda Fabia a o necelých 10cm širší než automobil typu Škoda Octavia; jeho šířka tedy přesahuje jen nepatrně vozidla střední, resp. nižší střední třídy. Nejvyšší státní zástupce poznamenal, že obviněný je dobrý řidič, dané místo velmi dobře znal a projížděl jím zhruba dvacet let, a tedy věděl, jakým způsobem je nutno uvedenou zatáčkou projíždět, a že v okamžiku spáchání trestného činu místem projížděl nízkou rychlostí. Zdůraznil, že ke střetu vozidla s poškozenou nedošlo tak, jak obviněný uvedl, že vozidlem do protisměru zasáhl jen zčásti. Obviněný vozidlem vyjel zcela do protisměru, a dokonce i mimo vozovku, přičemž jak vyplynulo ze skutkových zjištění, skutek spáchal pod vlivem alkoholu, čímž porušil kromě ustanovení §11 odst. 1 zákona o silničním provozu i §5 odst. 2 písm. b) zákona o silničním provozu, i obecnou povinnost vyplývající z §4 písm. a), b) téhož zákona. Porušení těchto povinností pak bylo v příčinné souvislosti s těžkým zraněním poškozené. Nejvyšší státní zástupce závěrem uvedl, že jednání obviněného P. K. bylo správně kvalifikováno jako přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku.
Nejvyšší státní zástupce z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné, a souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání za podmínek §265r odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání má obligatorní náležitosti dovolání stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí soudní instancí zaměřenou na přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně. Samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.). Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, odůvodňuje-li to extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy.
Podle §265f odst. 1 tr. ř. je Nejvyšší soud jako soud dovolací při rozhodování o dovolání vázán tím, které výroky rozhodnutí, v jakém rozsahu a z jakých důvodů dovolatel napadá a čeho se domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. nebo §265b odst. 2 tr. ř., o které se dovolání opírá. Takto podané dovolání vymezuje rozsah a obsah přezkumné povinnosti dovolacího soudu. Východiskem pro existenci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívajícího v nesprávném právním posouzení skutku je popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé. Nejvyšší soud proto přezkoumává napadený rozsudek ve vztahu k těm skutkovým zjištěním, která jsou uvedena v tzv. skutkové větě výroku o vině. S odkazem na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je založeno rozhodnutí napadené dovoláním. Skutkový stav je v případě rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. (srov. Šámal, P., Král, V., Baxa, J., Púry, F. Trestní řád. Komentář. II. díl 4. vydání. Praha: C. H. Beck 2002, s. 1642). Protože důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, dovolacímu soudu nepřísluší posuzovat správnost a zákonnost provádění dokazování. Postup soudu, jímž provádí dokazování v hlavním líčení (veřejném zasedání) je totiž upraven trestním řádem, tedy procesním předpisem, a není součástí hmotně právního posuzování.
Obviněný právně relevantně namítl, že skutek byl nesprávně právně kvalifikována jako přečin těžkého ublížení na zdraví podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku.
Podle §147 odst. 1 tr. zákoníku trestný čin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti spáchá ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti. Podle §147 odst. 2 tr. zákoníku bude pachatel potrestán odnětím svobody na šest měsíců až čtyři léta nebo peněžitým trestem, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona.
Podle §122 odst. 2 tr. zákoníku se těžkou újmou na zdraví rozumí jen vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění. Za těchto podmínek je těžkou újmou na zdraví a) zmrzačení, b) ztráta nebo podstatné snížení pracovní způsobilosti, c) ochromení údu, d) ztráta nebo podstatné oslabení funkce smyslového ústrojí, e) poškození důležitého orgánu, f) zohyzdění, g) vyvolání potratu nebo usmrcení plodu, h) mučivé útrapy, nebo i) delší dobu trvající porucha zdraví.
Podle §16 odst. 1 tr. zákoníku je trestný čin spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel a) věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí, nebo b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl. Podle §16 odst. 2 tr. zákoníku je trestný čin spáchán z hrubé nedbalosti, jestliže přístup pachatele k požadavku náležité opatrnosti svědčí o zřejmé bezohlednosti pachatele k zájmům chráněným trestním zákonem.
Podle §11 odst. 1 silničního zákona, který upravuje směr a způsob jízdy, platí, že na pozemní komunikaci se jezdí vpravo a pokud tomu nebrání zvláštní okolnosti, při pravém okraji vozovky, pokud není stanoveno jinak. Není pochyb o tom, že toto ustanovení je důležitou povinností uloženou podle zákona ve smyslu §147 odst. 2 tr. zákoníku, k čemuž dospěly soudy obou stupňů při právní kvalifikaci skutku obviněného. Odvolací soud se zabýval v napadeném rozhodnutí otázkou porušení důležité povinnosti v odůvodnění svého rozhodnutí na str. 4 až 5. Nejvyšší soud neshledal vzhledem k obsahu učiněných skutkových zjištění důvodnou námitku obviněného o tzv. zvláštní okolnosti ve smyslu §11 odst. 1 silničního zákona, neboť za zvláštní okolnosti, které umožňují ve výjimečných případech užít i jinou část vozovky než prostor při jejím pravém okraji, je možno považovat nedostatky ve stavebně technickém stavu pozemní komunikace (výtluky, propady povrchu vozovky), překážky ve vozovce (porouchané vozidlo, složený materiál, stavební zábor, sesuv půdy) a další okolnosti, jež ztěžují nebo zamezují průjezd vozidla. Při užití jiné části vozovky v témže směru nebo i její levé protisměrné poloviny je řidič vozidla povinen nejen dát včas znamení o změně směru jízdy, ale dbát i zvýšené opatrnosti, aby takovým manévrem neohrozil bezpečnost ostatních účastníků silničního provozu a nenarušil plynulost dopravy na komunikaci.
Nejvyšší soud nepřisvědčil námitkám obviněného, že skutek byl nesprávně právně kvalifikován jako přečin těžkého ublížení z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Trestný čin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 tr. zákoníku je poruchovým trestným činem; podmínkou trestní odpovědnosti pachatele je vznik následku v podobě těžké újmy na zdraví, nestačí vyvolání nebezpečí způsobení těžké újmy. Pojem těžká újma na zdraví je spojen s vážnější změnou zdravotního stavu poškozeného, tj. vždy musí jít o vážnou poruchu zdraví nebo o jiné vážné onemocnění, které jsou podřaditelné pod některý z taxativně uvedených případů pod písm. a) až i). U trestného činu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku je těžká újma na zdraví znakem základní skutkové podstaty (obdobně též u trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku). Pachatel vznik následku těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti musí zavinit z nedbalosti podle §16 tr. zákoníku. (Draštík, A.; Fremr, R.; Durdík, T.; Růžička, M.; Sotolář, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, s. 47, s. 889-890). Výjimkou z této zásady jsou případy, kdy ze situace v provozu na pozemních komunikacích vyplývá povinnost dbát zvýšené opatrnosti nebo s předstihem reagovat na situaci, aby bylo zabráněno kolizi. Mezi jednáním pachatele a následkem na zdraví poškozeného musí být příčinná souvislost.
Přísněji je pachatel postihován, spáchá-li čin proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce uloženou mu podle zákona. Porušením důležité povinnosti má zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví, kde jejím porušením může snadno dojít k takovému následku (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 1963, sp. zn. 1 Tz 36/63); nejčastěji se týkají povinností v dopravě. Soudy shledaly porušením důležitých povinností např. v případě jízdy nepřiměřenou rychlostí v zatáčce, jíž se vozidlo dostalo do protisměru (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 1960, sp. zn. 8 Tz 10/60), řízení motorového vozidla pod vlivem alkoholu, předjíždění v místech, kde je zakázáno (srov. R 38/1975), couvání s nákladním automobilem bez dostatečného přehledu a bez zajištění náležitě poučenou osobou (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu Slovenské republiky ze dne 8. 2. 1977, sp. zn. 6 Tz 73/76), nedbání zvýšené opatrnosti řidičem v případech, kdy se na přechodu vyskytnou děti či osoby velmi vysokého věku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 4 Tdo 965/2010). Nejvyšší soud dodává, že je vždy třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem případu.
Nedbalost jako forma zavinění, je obecně méně závažnější než úmysl (podle §15 tr. zákoníku). U nedbalosti je vnitřní vztah pachatele ke spáchanému činu, a zvláště pak k způsobenému následku vzdálenější než u úmyslu; proto je s nedbalostí spojena obecně nižší míra zavinění. Zavinění z nedbalosti postačí k trestnosti činu jen v případech, v nichž to trestní zákoník výslovně stanoví. Požadavek zavinění z nedbalosti tedy musí být v příslušném ustanovení vymezujícím základní skutkovou podstatu nedbalostního trestného činu výslovně uveden. Jinak platí, že je požadována úmyslná forma zavinění (§13 odst. 2 tr. zákoníku).
Nejvyšší soud vycházel ze skutkového stavu věci zjištěného v průběhu trestního stíhání obviněného, který je vyjádřen ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu. Z výsledků provedeného dokazování vyplývá, že obviněný P. K. dne 4. 4. 2015 řídil pod vlivem alkoholu automobil Volkswagen Transporter, reg. zn. .......... V důsledku své nepozornosti a neopatrnosti nezvládl při průjezdu zatáčkou řízení a vyjel do protisměru. Porušil tak důležitou povinnost mu uloženou zákonem, konkrétně §11 odst. 1 silničního zákona, přičemž následně najel do jízdního kola poškozené M. P. Porušení důležité povinnosti vyplývající ze zákona o provozu na pozemních komunikacích bylo v příčinné souvislosti s těžkým ublížením na zdraví, které jí vzniklo v důsledku nárazu automobilu do jízdního kola, při němž poškozená utrpěla závažné poranění spojené s nutnou hospitalizací a dlouhodobým omezením hybnosti. Nejvyšší soud poukazuje na to, že obviněný je řidič, který místo střetu znal, neboť jím projížděl často již po mnoho let, přičemž nejenže vjel do protisměru, ale v důsledku způsobu jízdy vyjel z vozovky až na krajnici. Z takto vymezeného skutku je zřejmé, že obviněný P. K. svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky přečinu podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, neboť jinému z nedbalosti způsobil těžkou újmu na zdraví proto, že porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného P. K. je zjevně neopodstatněné, a proto je odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O odvolání obviněného rozhodl v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. června 2016
JUDr. Jindřich Urbánek
předseda senátu