ECLI:CZ:NS:2016:7.TDO.739.2016.1
sp. zn. 7 Tdo 739/2016-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 14. června 2016 v Brně dovolání obviněného Z. E. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 9 To 462/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 8 T 129/2014, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Z. E. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 29. 6. 2015, sp. zn. 8 T 129/2014, uznal obviněného Z. E. (dále zpravidla jen „obviněný“) vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, který podle skutkových zjištění soudu spáchal tím, že
dne 9. 4. 2014 kolem 0.45 hod. v K., v Eso baru v ulici L. č.p. ..., v úmyslu se obohatit, částečně pod vlivem alkoholu, na pánské toaletě přistoupil k poškozenému O. B., žádal po něm nějaké peníze, poté poškozeného nejméně jednou ranou pěstí udeřil do obličeje, čímž mu způsobil hematom u pravého oka, následně mu prohledal kapsy riflové bundy, když mu z jedné náprsní kapsy vzal peněženku s finanční hotovostí ve výši 1.500 Kč, kartu VZP a občanským průkazem na jméno poškozeného a občanským průkazem na jméno V. K., z druhé náprsní kapsy mu odcizil mobilní telefon značky Nokia 6700 v hodnotě 1.500 Kč, celkem tak způsobil poškozenému Ot. B. škodu ve výši 3.000 Kč.
Za tento trestný čin byl odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému O. B. na náhradu škody 1.800 Kč.
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 9 To 462/2015, podle §256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného, kterým napadl rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Kolíně podané v neprospěch obviněného, které státní zástupce podal proti výrokům o vině a trestu.
Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Praze podal obviněný Z. E. prostřednictvím svého obhájce Mgr. Josefa Kantůrka, včas dovolání proti výrokům o vině i trestu opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl v něm, že skutková zjištění soudů jsou nesprávná, protože nebyly brány v potaz okolnosti svědčící v jeho prospěch. Obviněný vytýká soudu prvého stupně nesprávné hodnocení důkazů, zejména to, že videozáznam nezachycuje dění přímo na toaletě, dále skutečnost, že poškozený byl v době činu ve značně podnapilém stavu a dále namítl, že soud neobjasnil otázku, zda poškozený mohl mít u sebe hotovost 1.500 Kč. Obviněný je přesvědčen, že v řízení před soudem neexistoval jediný přímý důkaz o jeho vině. Soudy měly posoudit jeho čin jako trestný čin výtržnictví nebo jako pokus krádeže. Jestliže v řízení neexistovaly důvodné pochybnosti o jeho vině, soudy měly vycházet ze zásady v pochybnostech ve prospěch obviněného. Závěrem obviněný popřel, že by spáchal zločin loupeže.
Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 9 To 462/2015, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupce uvedl ve vyjádření k dovolání obviněného Z. E., že se k němu nebude věcně vyjadřovat a souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zjistil, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání má v podstatě obligatorní náležitosti dovolání stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí soudní instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Předmětem právního posouzení je skutek, který zjistily soudy. V dovolání proti odsuzujícímu rozsudku lze namítat, že skutkový stav věci, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu věci zjištěného soudy. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudů. Dovolání se nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí soudní instancí. Nejvyšší soud se zabývá z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů. Námitky proti skutkovým zjištěním, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Obviněný vznesl v dovolání jen skutkové a procesní námitky. Těmito námitkami napadl rozsah provedeného dokazování, způsob hodnocení důkazů, jakož i skutková zjištění učiněná soudy, jimiž je dovolací soud zásadně vázán. Takové námitky však nenaplňují uplatněný dovolací důvod a Nejvyšší soud se proto jimi nemohl zabývat.
Základní námitkou obviněného je námitka, že skutková zjištění soudů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku, neboť soud nezohlednil všechny důkazy svědčící v jeho prospěch. Obviněný v dovolání opakuje v podstatě všechny námitky, které uplatnil již v odvolání. Nejvyšší soud ve své judikatuře vychází z právního názoru, podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Porovnáním námitek obviněného uplatněných před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení s námitkami, které uplatňuje nyní v dovolání, je zřejmé, že obviněný uplatňuje v podstatě jen takové námitky, s nimiž se již nalézací soud a také odvolací soud v souladu se zákonem vypořádaly. Obviněný zjevně zaměňuje dovolání za další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících důvodům dovolání taxativně uvedeným v §265b tr. ř. Ze spisu je zřejmé, že s těmito námitkami se dostatečně a v souladu se zákonem vypořádaly soudy obou stupňů.
Nejvyšší soud uvádí k námitce nesprávného posouzení skutku, že předmětem ochrany v případě trestného činu loupeže podle §173 tr. zákoníku je osobní svoboda a majetek, jehož se pachatel chtěl zmocnit. Objektivní stránka záleží v použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, jakožto prostředků k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby. Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí jsou prostředkem ke zmocnění se cizí věci, musí tedy předcházet zmocnění se věci. Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Pohrůžka bezprostředního násilí je pohrůžka takovým násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. I hrozba bezprostředním násilím může směřovat k tomu, že toto násilí, bude použito proti životu, zdraví nebo majetku jiné osoby než napadeného. Zmocněním se cizí věci se rozumí, že pachatel si zjedná možnost s takovou věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. Zmocnění se věci tudíž představuje převedení faktické moci nad ní z oprávněné osoby na pachatele. Pohrůžka bezprostředního násilí je zpravidla vyjádřena výslovně, ale stačí i konkludentní jednání (např. obstoupení napadeného, napřahování k úderu či zatínání pěstí spojené s posunky, z nichž vyplývá odhodlání použít ihned násilí), je-li z něho a ostatních okolností zřejmé, že násilí se uskuteční ihned, nepodrobí-li se napadený vůli pachatele (srov. R 1/1980).
Nejvyšší soud shledal, že námitka týkající se možnosti posouzení jednání obviněného jako trestného činu výtržnictví nebo pokusu krádeže je v rozporu se základní námitkou obviněného, že žádnou trestnou činnost nespáchal a že skutková zjištění soudu jsou nesprávná.
Nejvyšší soud jen pro úplnost dodává, že závěr soudu o vině obviněného spočívá na správných skutkových zjištěních, která vyplývají z řádně provedených důkazů a jejich hodnocení v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Skutková zjištění soudů mají obsahovou spojitost s provedenými důkazy a napadené rozhodnutí splňuje požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí z hlediska práva na spravedlivý proces (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1258/08). Právní kvalifikace skutku obviněného je správná.
Nejvyšší soud shledal, že obviněný podal dovolání z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. června 2016
JUDr. Jindřich Urbánek
předseda senátu