ECLI:CZ:NS:2016:7.TDO.760.2016.1
sp. zn. 7 Tdo 760/2016-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 28. června 2016 v Brně dovolání obviněného P. M. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 7 To 466/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 4 T 94/2012, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. M. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Mostě rozsudkem ze dne 2. 10. 2014, sp. zn. 4 T 94/2012, uznal obviněného P. M. (dále zpravidla jen „obviněný“) vinným pod body 1) a 2) rozsudku trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon (dále jen „tr. zák.“), který podle skutkových zjištění soudu spáchal tím, že
jako předseda představenstva společnosti MALHAM REAL ESTATE, a. s., dříve se sídlem v Praze 10, ul. Na Výsluní 201/13, na pobočce této společnosti v Mostě, ul. J. Skupy 2302/86, jako zprostředkovatel převodu vlastnictví bytových jednotek
1) na základě smlouvy o složení rezervačního poplatku ze dne 7. 8. 2008 a smlouvy o převodu vlastnictví bytové jednotky, uzavřené dne 30. 9. 2008, měl zprostředkovat převod vlastnictví jednotky č. ...., v ul. B. , bl. ...., v M. mezi prodávající, svědkyní A. B. a kupující, poškozenou J. L. , která v souladu s uzavřenými smlouvami zaplatila za sjednanou kupní cenu společnosti MALHAM REAL ESTATE, a. s., v hotovosti dne 7. 8. 2008 částku 10 000 Kč jako rezervační poplatek, dne 30. 9. 2008 částku 60 000 Kč, a dne 6. 10. 2008 byla na účet této společnosti připsána částka 550 000 Kč z titulu hypotečního úvěru, který byl poškozené J. L. poskytnut GE Money Bank, a. s., za účelem koupě označené bytové jednotky, přičemž obviněný P. M. v rozporu se smluvními podmínkami nezajistil vklad vlastnictví bytové jednotky pro poškozenou J. L. do katastru nemovitostí. Převzatou peněžní částku nepoužil k úhradě kupní ceny a nevrátil ji ani poté, když podáním ze dne 15. 1. 2009 poškozená J. L. pro nesplnění smluvních podmínek od smlouvy odstoupila a požadovala vrácení peněz, a způsobil jí tak škodu ve výši 620 000 Kč, když tuto částku použil k jiným účelům a vrátil ji až v průběhu trestního řízení platbami ve výši 70 000 Kč dne 28. 7. 2011 a ve výši 550 000 Kč dne 27. 10. 2011,
2) na základě smlouvy o složení rezervačního poplatku ze dne 3. 9. 2008 a smlouvy o převodu vlastnictví bytové jednotky uzavřené dne 13. 10. 2008 jako zmocněný zástupce prodávajícího měl zprostředkovat převod vlastnictví bytové jednotky v K. ul. ....., v Ú. n. L. mezi prodávajícím, poškozeným P. H. a kupující, svědkyní J. Š. , která v souladu s uzavřenými smlouvami zaplatila společnosti MALHAM REAL ESTATE, a. s., dne 3. 9. 2008 v hotovosti částku 20 000 Kč, jako rezervační poplatek a dne 20. 10. 2008 na účet této společnosti poukázala částku 829 000 Kč na kupní cenu, přičemž obviněný P. M. v rozporu se smluvními podmínkami z převzaté kupní ceny neuhradil závazek prodávajícího, poškozeného P. H. vůči Hypoteční bance, a. s., ve výši 790 066,86 Kč s příslušenstvím k 1. 11. 2008 a nezajistil tak výmaz zástavního práva této banky na převáděné nemovitosti, ačkoli v tomto směru disponoval plnou mocí od prodávajícího, poškozeného P. H. a tak způsobil škodu v této výši poškozenému P. H. , neboť svědkyně J. Š. nabyla vlastnictví bytové jednotky zatížené tímto závazkem. Převzatou peněžní částku v tomto rozsahu použil k jiným účelům a platbu Hypoteční bance, a. s., provedl až v průběhu trestního řízení dne 9. 2. 2012, když došlo k zániku jejího zástavního práva.
Podle §248 odst. 3 tr. zák. odsoudil obviněného k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků. Podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu dvou roků.
Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 7 To 446/2014, podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné odvolání obviněného podané proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně.
Proti tomuto usnesení podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Daniela Voláka včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl v něm nesprávnou právní kvalifikaci skutku jako trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., neboť si nepřisvojil cizí věc, která mu byla svěřena. Obviněný je přesvědčen, že způsobení škody nebylo ani v provedeném trestním řízení zjištěno a prokázáno. Ke skutku pod bodem 1) rozsudku uvedl, že v případě poškozené J. L. je třeba rozlišit mezi platností a účinností kupní smlouvy. Obviněný je přesvědčen, že v důsledku úmrtí svědkyně A. B. v okamžiku její smrti do jejích práv vstoupili dědicové; proto bylo nezbytné vyčkat, který z nich bude po zemřelé dědit, resp. kdo nabude práva a povinnosti; kupní smlouva byla proto do té doby neúčinná. Ve vztahu ke skutku pod bodem 2) rozsudku uvedl, že se svědkyně J. Š. nakonec, tj. dnem 29. 2. 2012, když zaniklo zástavní právo na nemovitosti, stala vlastnicí bytu. Obviněný sdělil, že právní vztahy mezi společností MALHAM REAL ESTATE, a. s., a účastníky kupních smluv byly upraveny tak, že ujednání o složení kupní ceny bylo vždy obecné povahy a neobsahovalo ujednání, jak má být se složenými prostředky nakládáno, což podle obviněného neupravuje ani žádná právní norma. Upozornil na to, že nejednal jako fyzická osoba, nýbrž jako pracovník společnosti MALHAM REAL ESTATE, a. s., odpovídal tedy za obchodní vedení a hospodaření společnosti. Doplnil, že odpovědnost měli všichni členové představenstva. Obviněný namítl, že časové prodlevy ve vypořádání závazků nebyly zaviněny jenom jeho vinou, ale i vinou klientů, včetně poškozeného P. H. Závěrem obviněný uvedl, že byl porušen princip ultima ratio, a že soud nepřihlédl k přípustnému riziku podle §31 odst. 1 tr. zák.
Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 7 To 466/2014, a aby mu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší státní zástupce uvedl, že se k dovolání obviněného P. M. nebude věcně vyjadřovat, a souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání za podmínek §265r odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání má obligatorní náležitosti dovolání stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí soudní instancí zaměřenou na přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně. Samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, odůvodňuje-li to extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je třeba dát průchod ústavně garantovanému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zmíněný rozpor může nastat i v případě, že skutková zjištění soudů jsou založena na úkonech, které jsou zatíženy tak závažnými vadami, že tyto úkony nelze použít jako důkaz, a buď tu nejsou žádné další důkazy anebo zbývající důkazy nepostačují k tomu, aby jen na jejich podkladě obstála skutková zjištění soudů.
Podle §265f odst. 1 tr. ř. je Nejvyšší soud jako soud dovolací při rozhodování o dovolání vázán tím, které výroky rozhodnutí, v jakém rozsahu a z jakých důvodů dovolatel napadá a čeho se domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. nebo §265b odst. 2 tr. ř., o které se dovolání opírá. Takto podané dovolání vymezuje rozsah a obsah přezkumné povinnosti dovolacího soudu. Východiskem pro existenci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívajícího v nesprávném právním posouzení skutku je popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé. Nejvyšší soud proto přezkoumává napadený rozsudek ve vztahu k těm skutkovým zjištěním, která jsou uvedena v tzv. skutkové větě výroku o vině. S odkazem na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je založeno rozhodnutí napadené dovoláním. Skutkový stav je v případě rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. (srov. Šámal, P., Král, V., Baxa, J., Púry, F. Trestní řád. Komentář. II. díl 4. vydání. Praha: C. H. Beck 2002, s. 1642). Protože důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, dovolacímu soudu nepřísluší posuzovat správnost a zákonnost provádění dokazování. Postup soudu, jímž provádí dokazování v hlavním líčení (veřejném zasedání) je totiž upraven trestním řádem, tedy procesním předpisem, a není součástí hmotně právního posuzování.
Porovnáním námitek uplatněných obviněným v odvolání s námitkami, které uplatňuje nyní v dovolání, je zřejmé, že obviněný uplatňuje tytéž námitky jako v odvolání. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že obviněný namítal absenci naplnění subjektivní a objektivní stránky trestného činu, argumentoval zásadou ultima ratio a ustanovením §31 tr. zákoníku o přípustném riziku. Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací se se všemi těmito námitkami zabýval a důsledně a v souladu se zákonem se s nimi vypořádal. Za tohoto stavu věci musí Nejvyšší soud vycházet ze své judikatury, podle níž opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě námitky, které uplatnil v řízení o odvolání a s nimiž se soudy nižších stupňů dostatečně vypořádaly, jedná se zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 861/2002, publikované v souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu 17/2002 pod T 408). Tak je tomu i v případě obviněného P. M.
Nejvyšší soud připomíná, že dovolání není jakýmsi kvalifikovaným odvoláním v případě, když obviněný neuspěje s odvoláním v řízení před soudem druhého stupně. Podle §265i odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud z odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí. Nejvyšší soud odkazuje na zcela správné a podrobné odůvodnění usnesení odvolacího soudu na str. 5 až 10, a musí zdůraznit správné úvahy tohoto soudu pokud jde o trestní odpovědnost obviněného a akciové společnosti, jejímž byl obviněný předsedou představenstva, z hlediska zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů, posouzení principu ultima ratio i přípustného rizika podle §31 tr. zákoníku. Námitka aplikace ustanovení o přípustném riziku u pravomocně odsouzeného zločince – defraudanta P. M. je naprosto nesrozumitelná, protože není odůvodněná a není zřejmé, v čem by mělo takové riziko spočívat i v případě, že by čin byl posuzován podle trestního zákoníku, k čemuž nedošlo.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného P. M. je zjevně neopodstatněné, a proto je odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O odvolání rozhodl v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. června 2016
JUDr. Jindřich Urbánek
předseda senátu