ECLI:CZ:NS:2016:7.TDO.800.2016.1
sp. zn. 7 Tdo 800/2016-41
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 13. července 2016 v Brně dovolání obviněného Mgr. P. M ., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. 6 To 92/2015, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 43 T 12/2013, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují
- rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. 6 To 92/2015, pokud jím byl v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2015, sp. zn. 43 T 12/2013, ponechán nedotčen výrok o vině přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a ve výroku o trestu,
- rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2015, sp. zn. 43 T 12/2013, ve výroku o vině přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené části obou rozsudků obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2015, sp. zn. 43 T 12/2013, byl obviněný Mgr. P. M. (dále zpravidla jen „obviněný“) uznán vinným pod bodem 1) zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, ve stadiu přípravy podle §20 odst. 1 tr. zákoníku, ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, pod body 2) a 3) pokračujícím přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku a §58 odst. 5 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře tří let. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen a podle §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byla stanovena zkušební doba v trvání pěti let. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání strážníka či čekatele u obecní policie na dobu pěti let.
Proti všem výrokům tohoto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. 6 To 92/2015, tak, že
I. Z podnětu odvolání obviněného částečně zrušil napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ve výroku o vině pod bodem 1) a v celém výroku o trestu.
II. Za podmínek §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl, tak, že podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obviněného Mgr. P. M. obžaloby státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze z 25. 11. 2013, č. j. 2 KZV 16/2013-661 v části řazené v žalobním návrhu pod bodem 1), kterou mu bylo kladeno za vinu, že
„dne 2. 11. 2012 v dopoledních hodinách v P. po předchozí domluvě s N. H., a A. B., podezřelými v trestní věci vedené pod č. j. KRPA-141153/TČ-2012-00075 vedené policejním orgánem KŘP hl. m. Prahy SKPV OOK, 5. oddělení, pro zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, jehož se měl dopustit obviněný M. M. vůči poškozenému Ing. J. K., majiteli nemovitostí v P. v hodnotě kolem 20 milionů Kč, se poté, co se dostavil s vozidlem tov. zn. Škoda Octavia do ulice S., pokusil za užití služebního průkazu příslušníka Policie ČR vylákat poškozeného Ing. J. K. z jeho domu ve S. ul. pod legendou potřeby jeho výslechu v souvislosti s jinou blíže neurčenou věcí, aby tak poskytl dalším osobám nepřítomností poškozeného v domě časový prostor k vykonání dalšího úkonu směřujícího k dokonání trestného činu podvodu“,
čímž měl spáchat trestný čin podvodu ve stadiu pokusu jako účastník podle §21 odst. 1, §24 odst. 1 písm. c) k §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
Obviněného Mgr. P. M. odsoudil za pokračující přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným napadeným rozsudkem, podle §329 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu dvou let. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání strážníka či čekatele u obecní policie na čtyři léta.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný prostřednictvím obhájce Pavla Bobka dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože podle jeho názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Obviněný namítl, že soudy obou stupňů použily pro svá rozhodnutí a hodnocení provedených důkazů výhradně nepřímé důkazy zcela vytržené z kontextu skutečného skutkového děje. Pro skutky, jimiž byl uznán vinným, absentují v trestním spisu jakékoliv přímé důkazy. Do současné doby nejsou součástí spisového materiálu veškeré prostorové odposlechy z jeho tehdejší kanceláře. Odposlechy ze soukromého mobilního telefonu jsou neúplné stejně jako prostorové odposlechy z vozidel (soukromého i služebního). Obviněný poukázal na to, že v průběhu řízení (u soudu prvního stupně po vrácení věci odvolacím soudem) upozorňoval na konkrétní zcela zásadní prostorový odposlech ze služebního vozidla. Tento byl dodán orgány činnými v trestním řízení až následně (tj. v průběhu trestního řízení před soudem), když z jeho přehrání je zjevná manipulace s ním (v zájmovém místě byl nelogicky přerušen). Odkázal v této souvislosti na doplnění svého odvolání ze dne 22. 10. 2015, kde mimo další námitky uvedl: „Nad to pak namítám, že poté, co jsem upozornil v průběhu trestního řízení na konkrétní hovor svědčící v můj prospěch, a to konkrétně ze dne 15. 3. 2015 - prostorový odposlech ze služebního vozu označený jako 084519 - byl tento soudu dodán až dodatečně v průběhu dalšího řízení před soudem I. stupně po zrušení původního rozsudku, když z daného hovoru je zcela zřejmé, že s touto nahrávkou bylo evidentně manipulováno. Konkrétní hovor je v soudním spisu veden pod 084519, když v 36. minutě byl záhadně přerušen a poté zcela nelogicky pokračuje. Namítám tímto manipulaci s důkazním materiálem ze strany některého orgánu činného v trestním řízení, což považuji za zcela zásadní porušení mých základních práv v tomto řízení!“
Dále namítl, že odposlechy nebyly dodány s autorizací ÚZČ, a proto ani nemohly, resp. neměly, být použity jako důkaz v trestním řízení. Kompletní odposlechy by totiž jasně ukázaly a podpořily jeho výpověď a obhajobu. Těmito námitkami se žádný ze soudů dostatečně nevypořádal, resp. ani se s nimi nezabýval ve svých rozhodnutích. Samotný fakt, že zejména soud prvého stupně nedokázal získané odposlechy přehrát synchronně, a tyto byly přehrávány vždy jednostranně, považuje obviněný za důkaz nevypovídající, protože má-li mít odposlech vypovídající funkci, je nezbytné jej jako důkaz provádět jako celek, kde jsou slyšet obě strany hovoru najednou. Za tohoto stavu se pak soud zcela proti zásadě „in dubio pro reo“ uchýlil k domněnkám a účelové konstrukci GIBS, která již v obžalobě vytrhává jednotlivé důkazy z kontextu tak, aby podpořila svoji verzi jí tvrzeného příběhu, viz předávání finanční částky.
Obviněný spatřuje další zásadní pochybení soudů obou stupňů v tom, že hlavní líčení proti němu nebylo vedeno současně se všemi obžalovanými pro bod 1) obžaloby (podvod). Oddělení těchto trestních řízení vedlo de facto k nemožnosti dostatečně a okamžitě reagovat na výpovědi ostatních obžalovaných, čímž mu byla zcela odňata možnost bezprostředně a účinně se bránit, popřípadě být konfrontován přímo s těmito osobami a činit následné procesní kroky a opatření.
Vytkl soudům, že mu neprokázaly úmysl spáchat dané skutky ani úmysl způsobit jimi jinému škodu či jinou závažnou újmu, ani opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch.
K bodu 2) obžaloby podotkl, že tento byl plně spjat s bodem 1) obžaloby (podvod), z něhož však byl následně zproštěn. GIBS z odposlechů obviněného N. H. získala odposlech ze dne 18. 12. 2012, podle něhož pak GIBS spojila jeho údajnou účast právě s bodem 1, pro nějž byl vzat do vazby, když se tato linie příběhu GIBS zcela rozpadla a byl proto propuštěn z vazby, vyhledala jiné zájmové odposlechy a bylo mu sděleno obvinění pro skutky 3) a 4) obžaloby. Obviněný poukázal na to, že ani zaměstnavatel nepoužil bod č. 2 obžaloby jako důvod pro ukončení jeho služebního poměru. Dodal, že GIBS činila proti němu zcela záměrně kroky za účelem jeho diskreditace poslední měsíce před plánovaným dobrovolným odchodem ze státních služeb (a s tím spojené splnění lhůty pro nárok na výsluhu).
K bodu 4) uvedl, že je vyvrcholením důkazní nouze GIBS. Nikým mu nebyl prokázán opak jeho tvrzení a obhajoby v tom, že obviněnému N. H. pouze sdělil, „že ve věci B. por. M. činí standardní kroky“. Soud nedisponuje jediným záznamem či důkazem, tj. přímým důkazem, podle něhož by bylo bez jakýchkoliv pochyb prokázáno, co v této věci, kdy a komu sdělil. Natož pak, že obviněnému N. H. vyzradil jakoukoliv konkrétní informaci v této kauze. Obviněný uvedl, že nechápe, proč by tak měl činit a komu by tím a čím měl pomoci. Obviněný N. H. se na něj obrátil ve věci podání oznámení týkajícího se poškozené společnosti KM Advance Trade, kterou měla tunelovat právě B. Obviněný uvedl, že pokud jakkoliv jednal s obviněným N. H., podával mu jako svému informátorovi zcela obecné (nikoliv konkrétní) informace. Je přesvědčen o tom, že neporušil žádné zákonné ani podzákonné normy a trvá na své nevině. Pokud by se mu soudem podařilo prokázat porušení závazného pokynu Policejního prezidenta o využívání informátora, jednalo by se o porušení interního aktu řízení a nikoli o trestný čin.
Obviněný dodal, že vrchní soud z podnětu podaného odvolání zrušil rozsudek Městského soudu v Praze a uložil mu zajistit nové důkazy k bodům 1, 2 a 4 obžaloby. Městskému soudu v Praze se nepodařilo v navazujícím řízení zajistit žádné nové přímé důkazy prokazující vinu, úmysl, ani škodu. Přesto Městský soud v Praze vydal totožný odsuzující rozsudek. Při následném, v pořadí již druhém odvolání, Vrchní soud v Praze vydal zprošťující rozsudek o nejzávažnějším skutku pod bodem 1), avšak bez provedení dalších důkazů jej uznal vinným ze zneužití pravomoci úřední osoby pod body 2) a 3) obžaloby a na mnoho námitek v odůvodnění rozhodnutí nereagoval.
Obviněný z těchto důvodů, když současně plně odkázal na doplnění odvolání ze dne 22. 10. 2015, navrhl dovolacímu soudu, aby zrušil rozhodnutí soudů obou instancí v napadených částech, a podle §265m tr. ř., sám svým rozhodnutím zprostil dovolatele obžaloby.
Nejvyšší státní zástupce sdělil Nejvyššímu soudu, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat, a souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl o dovolání v neveřejném zasedání za podmínek uvedených v §265r odst. 1 tr. ř., a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud především uvádí, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí soudní instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Nejvyšší soud neodmítl dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a proto přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. Po přezkoumání shledal, že podané dovolání je důvodné.
Přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 tr. zákoníku spáchá úřední osoba, která v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu, anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu. Objektem tohoto přečinu je zájem státu na řádném výkonu pravomoci úředních osob, který je v souladu s právním řádem, a na ochraně práv a povinností fyzických a právnických osob. K naplnění skutkové podstaty tohoto přečinu se vyžaduje, aby se činu dopustil pachatel, který je úřední osobou podle §127 tr. zákoníku (tzv. speciální subjekt), a to jednou z taxativně upravených forem jednání, jimiž jsou: a) výkon pravomoci způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu, b) překročení své pravomoci, nebo c) nesplnění povinnosti vyplývající z její pravomoci. Z hlediska zavinění musí úmysl pachatele zahrnovat kromě jednání i úmysl způsobit někomu škodu nebo jinou závažnou újmu nebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch.
Oproti úpravě v trestním zákoně č. 140/1961 Sb. trestní zákoník upřesnil vymezení subjektivní stránky této skutkové podstaty. Nejedná se však o nějakou zásadní změnu, protože zákonodárce do tohoto ustanovení promítl pouze výklad pojmu škoda v ustanovení §158 zákona č. 140/1961 Sb. podávaný soudní judikaturou. V důsledku toho jedná-li pachatel v úmyslu způsobit jinému škodu, jedná s úmyslem způsobit jinému materiální škodu, tj. škodu vyčíslitelnou v penězích. Jedná-li pachatel v úmyslu způsobit jinému jinou závažnou újmu, je třeba pod touto újmou rozumět újmu imateriální, jako je škoda na právech, na zdraví, morální škoda, poškození v zaměstnání, v rodinném životě apod. Škoda může být způsobena jakékoliv fyzické nebo právnické osobě bez ohledu na její vztah k úřední osobě.
Znak v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu charakterizuje pohnutku pachatele, tak že k dokonání činu není třeba, aby škoda nebo újma skutečně vznikla. Úmysl opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch zahrnuje každé neoprávněné zvýhodnění materiální (majetkové) nebo imateriální, na které by pachatel nebo jiná osoba neměla právo. K úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu a opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch lze přiměřeně odkázat na rozhodnutí č. 25/1975 Sb. rozh. tr.
Pojem „vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu“ je vykládán tak, že jde o porušování nebo obcházení konkrétního zákona nebo právní normy vydané na podkladě zákona. Pachatel jedná úmyslně aktivně v rozporu s takovou právní normou anebo úmyslně obchází konkrétní právní normu (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 – 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 2872 – 2874).
Je nepochybné, že obviněný je úřední osobou podle §127 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku jako příslušník bezpečnostního sboru, který plnil úkoly státu nebo společnosti a používal při tom svěřené pravomoci pro plnění těchto úkolů. Byl tedy jako pachatel speciálním subjektem trestného činu. Jak bylo zmíněno výše, z hlediska zavinění musí úmysl pachatele přečinu podle §329 odst. 1 tr. zákoníku zahrnovat také úmysl způsobit někomu škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. Obviněný v dovolání mimo jiné namítl, že mu soudy neprokázaly úmysl spáchat skutky, jimiž byl uznán vinným, ani úmysl způsobit jimi jinému škodu, nebo jinou závažnou újmu ani opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch.
Nejvyšší soud zjistil, že soud prvního stupně v tzv. právní větě rozsudku uvedl, že obviněný skutky pod body 2) a 3) spáchal „jako úřední osoba v úmyslu opatřit jinému neoprávněný prospěch, vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu“. Uvedený úmysl však není obsažen v popisu skutku ve výroku o vině pod body 2) a 3) rozsudku soudu prvního stupně (v tzv. skutkové větě). Z obsahu spisu ani nevyplývá, že by soud prvního stupně zaměřil své dokazování, pokud jde o subjektivní stránku přečinu podle §329 odst. 1 tr. zákoníku, na tuto okolnost. Ani v odůvodnění rozsudku soud prvního stupně neuvedl nic ke svému závěru, že obviněný spáchal přečin v úmyslu opatřit jinému neoprávněný prospěch. Pokud jde o zavinění, věnoval pozornost především odůvodnění zavinění u zločinu podvodu §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a pokud jde o přečin podle §329 odst. 1 tr. zákoníku omezil se pouze na to, že souhrnně zmínil, že obviněný naplnil všechny zákonné znaky obou těchto trestných činů.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. 6 To 92/2015, ponechal nezměněný výrok o vině pokračujícím přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl obviněný uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2015, sp. zn. 43 T 12/2013, a za tento přečin jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců, jehož výkon podle §81 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu dvou let a dále obviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání strážníka či čekatele u obecní policie na čtyři léta. Ani odvolací soud však nezmínil nic k subjektivní stránce zmíněného přečinu. Přestože se stručně vypořádal s odvolacími námitkami obviněného, pokud jde o zmíněný přečin, odkázal v této části odůvodnění výroku o vině na to, že se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, stejně tak s detailní, výstižnou a věcně správnou argumentací obsaženou v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (srov. str. 9 až 10 rozsudku Vrchního soudu v Praze).
Závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě, je závěrem právním. Tento právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se však musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování stejně, jako závěr o objektivních znacích trestného činu. Skutečnosti duševního (psychického) života významné pro právní závěr o tom, zda tu je zavinění a v jaké formě, jsou předmětem dokazování právě tak jako všechny ostatní okolnosti naplňující znaky trestného činu. Při zjišťování okolností, které mají význam pro závěr o zavinění, není možné předem přikládat zvláštní význam žádnému důkaznímu prostředku, ale na zavinění a jeho formu je třeba usuzovat ze všech konkrétních okolností, za kterých byl trestný čin spáchán a ze všech důkazů významných z tohoto hlediska, včetně doznání obviněného, pokud existuje (srov. č. 60/1972 Sb. rozh. tr.).
Podle zásad vyslovených v tomto judikátu soudy obou stupňů nepostupovaly. Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku mimo jiné uvedl, že přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku obviněný spáchal v úmyslu opatřit jinému prospěch, aniž by uvedl, komu obviněný tento prospěch měl opatřit a o jaký prospěch se mělo jednat. Nejvyšší soud shledal, že v této části je dovolání obviněného důvodné.
Pokud jde o další námitky obviněného zaměřené proti způsobu a rozsahu dokazování a hodnocení důkazů, jedná se o námitky, které nelze podřadit pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., totéž platí o námitce porušení principu in dubio pro reo, neboť jde o princip trestního práva procesního a nikoliv trestního práva hmotného.
Vzhledem k tomu, že dovolací soud shledal dovolání obviněného zčásti důvodným, zrušil podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. 6 To 92/2015, pokud jím byl v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2015, sp. zn. 43 T 12/2013, ponechán nedotčen výrok o vině přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a ve výroku o trestu, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2015, sp. zn. 43 T 12/2013, a to ve výroku o vině přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. ř. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené části obou rozsudků obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Protože ve věci je nutno učinit nové rozhodnutí, přikázal podle §265 l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V novém řízení soud prvního stupně odstraní vytýkané vady a dokazování zaměří na objasnění subjektivní stránky přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, přičemž bude mít na zřeteli, že z hlediska zavinění musí úmysl pachatele tohoto přečinu zahrnovat také úmysl způsobit někomu škodu nebo jinou závažnou újmu nebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. července 2016
JUDr. Jindřich Urbánek
předseda senátu