ECLI:CZ:NS:2016:7.TDO.936.2016.1
sp. zn. 7 Tdo 936/2016-74
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 20. 7. 2016 o dovoláních, která podali nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného Ing. J. K. a obviněný Ing. J. K. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2016, sp. zn. 67 To 78/2016, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 6 T 108/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce a obviněného Ing. J. K. odmítají .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 6 T 108/2014, byl obviněný Ing. J. K. uznán vinným přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), b), c), d) tr. zákoníku, přečinem pomluvy podle §184 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 2 tr. zákoníku a odsouzen podle §337 odst. 2 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na čtrnáct měsíců s tím, že výkon trestu odnětí svobody byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku, §84 tr. zákoníku, §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen, zkušební doba byla stanovena na čtyřicet měsíců, nad obviněným byl vysloven dohled a podle §85 odst. 2 tr. zákoníku, §48 odst. 4 písm. f) tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo zdržovat se neoprávněných zásahů do práv a právem chráněných zájmů poškozené E. V. a tulipána *) a narcise *) , přičemž tato povinnost byla ve výroku o trestu blíže specifikována, a dále byl obviněnému podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci postihující věci uvedené ve výroku o trestu.
O odvolání obviněného, podaném proti všem výrokům, bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2016, sp. zn. 67 To 78/2016. Podle §258 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 zrušen a podle §259 odst. 3 tr. ř. byl obviněný nově uznán vinným přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), b), c), d) tr. zákoníku a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 2 tr. zákoníku a odsouzen podle §337 odst. 2 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na deset měsíců s tím, že výkon trestu odnětí svobody byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku, §84 tr. zákoníku, §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen, zkušební doba byla stanovena na tři roky, nad obviněným byl vysloven dohled a podle §85 odst. 2 tr. zákoníku, §48 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku bylo obviněnému jako přiměřené omezení uloženo zdržet se neoprávněných zásahů do práv a právem chráněných zájmů poškozené E. V. V další části rozsudku Městského soudu v Praze byl obviněný podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro přečin pomluvy podle §184 odst. 1 tr. zákoníku.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze podali v zákonné lhůtě dovolání nejvyšší státní zástupce a obviněný prostřednictvím svého obhájce.
Nejvyšší státní zástupce podal dovolání v neprospěch obviněného. Napadl výrok, jímž byl obviněný zproštěn obžaloby. Odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že skutek, jehož se týká zprošťující výrok, vykazuje znaky přečinu pomluvy podle §184 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší státní zástupce se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek ve zprošťující části, aby zrušil také případná další obsahově navazující rozhodnutí a aby přikázal Městskému soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Obviněný - jak je patrno z obsahu a smyslu dovolání - napadl odsuzující část rozsudku, a to s odkazem na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. a), g) tr. ř. Jako dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. obviněný uplatnil námitku, že byl zbaven svého zákonného soudce, neboť k veřejnému zasedání před Městským soudem v Praze byl předvolán předsedou senátu, který pak při veřejném zasedání v senátě nezasedal. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný zahrnul námitky proti výroku o vině oběma trestnými činy. Námitky proti výroku o vině přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), b), c), d) tr. zákoníku se odvíjely od jeho tvrzení, že neměl úmysl pronásledovat poškozenou, ale chránit jejich společné nezletilé děti. Námitky proti výroku o vině přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 2 tr. zákoníku byly založeny na tom, že chybí podmínka závažného a opakovaného jednání směřujícího k maření rozhodnutí a že jednání, jímž měl výkon rozhodnutí mařit, vyplývalo z náhody. Ve vztahu k výroku oběma trestnými činy vytkl také nesprávnost skutkových zjištění a nedostatečný rozsah provedeného dokazování, pokud nebylo vyhověno jeho důkazním návrhům. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a aby přikázal Městskému soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Obviněný se nevyjádřil k dovolání nejvyššího státního zástupce a státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se nevyjádřil k dovolání obviněného.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání jsou zjevně neopodstatněná.
K dovolání nejvyššího státního zástupce
Napadeným rozsudkem byl obviněný podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro přečin pomluvy podle §184 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se měl dopustit skutkem, který spočíval v podstatě v tom, že obviněný Ing. J. K. po odchodu poškozené E. V. s nezletilými dětmi ze společného obydlí od obviněného dne 24. 2. 2013 do dne 23. 5. 2014 opakovaně informoval ústně i písemně instituce, lékaře a okruh známých poškozené, že péče poškozené o tulipána *) a narcise *) je naprosto nedostatečná, musí poškozenou pravidelně kontrolovat, jako matka je neschopná, dále např. uváděl „ … od března 2013 opět bere několik léků, včetně psychofarmak, antidepresiva a léky na uklidnění, aby byla vůbec stabilizovaná a zvládla i péči o děti. Bez těchto léků by to již totiž ani v dobré víře nezvládla. Matka však dle předcházejících zkušeností otce není schopna dlouhodobě brát pravidelně ani léky předepsané lékařem …“, tato svá tvrzení podkládal ústně i písemně informacemi o zdravotním a psychickém stavu poškozené, kdy např. uváděl, že „ … má diagnostikovanou duševní poruchu a poruchu chování, diagnosa F 102, syndrom závislosti, chronický alkoholismus …, kdy byla posledních 10 let minimálně 4x akutně hospitalizovaná z důvodu chronického alkoholismu …, hospitalizace proběhla vždy nedobrovolně …, od doby své poslední hospitalizace je léčena na ambulanci Psychiatrické léčebny Bohnice …“, takto činil nejméně v šestnácti případech specifikovaných v obžalobě, a ačkoli poškozená skutečně byla psychiatricky léčena, je doloženo, že je včetně dětí pravidelně sledována Úřadem městské části Praha 1, odborem sociálních věcí a zdravotnictví, oddělení péče o rodinu a děti, a že její péče o rodinu a děti je naprosto v pořádku, stejně tak mateřská škola ani dětská lékařka nemá k péči matky žádné výhrady, o čemž byl obviněný informován, neboť opakovaně nahlížel do opatrovnického spisu, svými vědomě nepravdivými tvrzeními o neschopnosti matky starat se o děti jednal v úmyslu značnou měrou ohrozit její vážnost u spoluobčanů a orgánů veřejné moci, narušit její rodinné vztahy, poškodit její dobrou pověst, takto jednal s cílem svěření dětí do své péče, kdy děti jsou zatímně svěřeny do péče poškozené, přičemž nepravdivé údaje podávané obviněným byly způsobilé značnou měrou ohrozit vážnost poškozené u spoluobčanů a způsobit jí vážnou újmu, poškozená byla jednáním obviněného vystavena neustálému tlaku, byla nadměrně sledována a kontrolována Úřadem městské části Praha 1, odbor sociálních věcí a zdravotnictví, oddělení péče o rodinu a děti, a byly jí tak způsobeny značné nepříjemnosti a starosti.
Městský soud v Praze vycházel z toho, že aby se mohlo jednat o údaj, jehož nepravdivostí, tj. rozporem se skutečností, je podmíněna odpovědnost za přečin pomluvy podle §184 odst. 1 tr. zákoníku, musí být jeho pravdivost ověřitelná. V návaznosti na to Městský soud v Praze zdůraznil, že za takový údaj nelze pokládat tvrzení, která jsou jen hodnotící povahy a vyjadřují subjektivní úsudek toho, kdo je činí. Z toho Městský soud v Praze vyvodil, že trestní odpovědnost přichází v úvahu pouze v případě skutkových tvrzení, nikoli hodnotících či hodnotových soudů. Městský soud v Praze konstatoval, že posuzované výroky obviněného nejsou čistými skutkovými tvrzeními, připustil, že nejsou ani čistými hodnotovými soudy, označil je za tzv. hybridní výroky a uvedl, že za situace, kdy je pravdivý skutkový základ posuzovaných výroků, totiž že poškozená byla psychiatricky léčena, mají navazující soudy hodnotící povahu a vztahují se ke kvalitě péče poškozené o děti. Tyto úvahy vedly Městský soud v Praze k závěru, že na posuzovaný skutek nelze aplikovat ustanovení §184 odst. 1 tr. zákoníku o přečinu pomluvy, byť dal najevo, že tento závěr neznamená oprávněnost výroků obviněného.
Nejvyšší státní zástupce v dovolání projevil nesouhlas s úvahami a právním závěrem Městského soudu v Praze. Uvedl, že obviněný se vůči poškozené, která od něho i s dětmi odešla, začal dopouštět široké škály protiprávního jednání se snahou ponížit ji, manipulovat s ní, psychicky ji vydírat a dosáhnout toho, aby se zcela poddala jeho vůli. Nejvyšší státní zástupce poukázal na to, že obviněný poškozenou pronásledoval, nerespektoval předběžné opatření zakazující mu vstup do bytu a styk s poškozenou a dětmi a že vedle toho o ní začal písemně i ústně šířit zavádějící, difamující a z velké části lživé informace o její osobě a o úrovni její péče o děti, přičemž tato tvrzení obviněného měla přesvědčit okolí o její nezpůsobilosti k řádnému zaopatřování dětí, které jí byly svěřeny do péče. Podle nejvyššího státního zástupce jednoznačně skutkovou povahu mají tvrzení, že poškozená má diagnostikovanou duševní poruchu a poruchu chování, konkrétně depresivní syndrom, úzkostné stavy a syndrom závislosti - chronický alkoholismus, včetně zmínky o předchozích pobytech poškozené v psychiatrické léčebně. Nejvyšší státní zástupce považoval za závažné, že v návaznosti na to obviněný vyjádřil přesvědčení, že poškozená právě z těchto důvodů není schopna brát předepsané léky, že z titulu chování a historie uvedených nemocí jí opět hrozí psychický kolaps, že nezvládá péči o děti, které jsou tak ohroženy, nevaří jim, není schopna jim např. změřit teplotu, podávat včas léky, chodit s nimi k lékaři a že je třeba ji z toho důvodu kontrolovat apod. K tomu dodal, že obviněný rovněž uváděl, že poškozená podvádí na sociálních dávkách a nelegálně pracuje. Nejvyšší státní zástupce připustil, že poškozená v minulosti skutečně v několika případech, naposledy na konci roku 2011, absolvovala protialkoholní léčbu, takže tvrzení tohoto obsahu nelze označit za nepravdivé, ale zároveň zdůraznil, že forenzně významná duševní porucha u poškozené nebyla zjištěna, že od poslední léčby plně a prokazatelně abstinuje, podrobuje se pouze ambulantní léčbě a již nemá problémy obdobného charakteru, což bylo obviněnému známo, neboť do února 2013 oba žili ve společné domácnosti. Nejvyšší státní zástupce dále uvedl, že obviněný informace o zdravotním stavu poškozené prezentoval nikoli ve formě prostých sdělení dříve nastalých okolností, ale jako excesivní vyjádření se snahou pošpinit poškozenou a přesvědčit okolí o její neschopnosti pečovat o děti. Z toho nejvyšší státní zástupce vyvozoval, že sdělované údaje měly v rozporu se skutečností u subjektů, kterým byly sdělovány, vyvolat dojem, že péči o děti provázejí či budou provázet alkoholové excesy poškozené, že problém je aktuální, kolaps reálně hrozí a děti jsou ohroženy. Sdělované informace týkající se úrovně péče o děti nejvyšší státní zástupce označil za snadno ověřitelné, takže se nejedná o ryze hodnotící výrok. Podle nejvyššího státního zástupce šlo o tzv. hybridní výrok s významnou dominancí skutkového základu, který byl ověřitelný, byl evidentně nepravdivý a způsobilý ohrozit vážnost poškozené u spoluobčanů, takže byly naplněny znaky přečinu pomluvy podle §184 odst. 1 tr. zákoníku.
Nejvyšší soud se nemohl ztotožnit s tím, že by z namítaných okolností vyplývalo naplnění zákonných znaků přečinu pomluvy podle §184 odst. 1 tr. zákoníku.
Přečinu pomluvy podle §184 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo o jiném sdělí nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, zejména poškodit jej v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu.
Údaj, který má být nepravdivý, musí mít povahu informace, jejíž pravdivost či nepravdivost ve smyslu souladu či rozporu se skutečností lze objektivně ověřit. Tomuto hledisku neodpovídají pouhé subjektivní hodnotící soudy toho, kdo je pronáší. V daném případě měly slovní výroky obviněného smíšenou povahu. Lze je charakterizovat tak, že jejich základem bylo sdělení informace, která jako východisko dalších sdělení objektivně odpovídala skutečnosti (dřívější léčení poškozené v psychiatrické léčebně), ale byla přehnaně a zkresleně prezentována, jako by vážné obtíže v oblasti duševního zdraví poškozené stále trvaly i v době uvádění posuzovaných výroků, což ale neodpovídalo skutečnosti, a na to pak navazovaly subjektivní hodnotící soudy obviněného, jimiž poškozenou charakterizoval jako neschopnou řádné péče o děti. I když právě tyto hodnotící soudy představovaly rozhodující část obsahu výroků, lze v těchto výrocích najít i nepravdivé údaje, tj. údaje, jejichž věcný obsah byl v rozporu se skutečností.
K spáchání přečinu pomluvy podle §184 odst. 1 tr. zákoníku se vyžaduje nejen to, aby sdělený údaj byl nepravdivý, ale zároveň také to, aby byl způsobilý značnou měrou ohrozit vážnost pomlouvané osoby u spoluobčanů. Citované ustanovení příkladmo uvádí dvě konkrétní formy ohrožení vážnosti, a to poškození v zaměstnání a narušení rodinných vztahů, a nad tento rámec obecně odkazuje na hrozbu způsobení jiné vážné újmy. Nepravdivý údaj musí být způsobilý ohrozit vážnost pomlouvané osoby u spoluobčanů tak, aby z jeho sdělení hrozila pomlouvané osobě vážná újma. Ohrožení vážnosti u spoluobčanů znamená, že pokud by se nepravdivý údaj rozšířil a vešel ve známost v určitém okruhu jiných občanů, byla by tím pověst pomlouvané osoby dotčena v takové míře, že by to značně zhoršilo její postavení v zaměstnání či v rodině, anebo podle povahy věci i v jiných oblastech, např. v zájmové činnosti, ve vztazích s přáteli či známými, v přístupu do nějakých objektů či zařízení, v účasti na různých akcích atd.
Způsobilost nepravdivého údaje ohrozit značnou měrou vážnost pomlouvané osoby u spoluobčanů ovšem není dána jen samotnou nepravdivostí sděleného údaje, ale i tím, komu byl takový údaj sdělen, neboť i tato okolnost spoluurčuje míru pravděpodobnosti toho, že nepravdivý údaj se rozšíří, vejde ve známost v nějakém okruhu ostatních občanů a tím reálně ohrozí vážnost pomlouvané osoby u spoluobčanů. Nepravdivý údaj má potenciál ohrozit značnou měrou vážnost pomlouvané osoby u spoluobčanů za předpokladu, že je sdělen někomu, u koho je reálná možnost, že si tento údaj nenechá pro sebe a že ho poskytne dalším osobám. Jedině tak může nastat stav spočívající v ohrožení vážnosti pomlouvané osoby u spoluobčanů.
Obviněný podle obžaloby a podle zjištění Obvodního soudu pro Prahu 1 sděloval posuzované údaje Úřadu městské části Praha 1, praktické lékařce nezletilých dětí, praktickému lékaři poškozené, ředitelce domu s pečovatelskou službou, ředitelce mateřské školy, Fakultní nemocnici Motol a v návrzích na vydání předběžných opatření též Obvodnímu soudu pro Prahu 1. Tyto subjekty vyvíjejí činnost, v jejímž rámci si samostatně ověřují předkládané údaje a podle toho pak dále postupují a rozhodují. Při činnosti těchto subjektů nejde o to, že by získané údaje jakkoli dále rozšiřovaly. V případě soudu, úřadu městské části, lékařů a zdravotnického zařízení se jedná o subjekty, u kterých je naopak povinnost mlčenlivosti výslovně jednou z povinností jejich zaměstnanců. Není tedy reálné, že by prostřednictvím údajů sdělených těmto subjektům mohla být ohrožena vážnost poškozené E. V. u spoluobčanů. Tento závěr lze vztáhnout i na údaje sdělené ředitelce domu s pečovatelskou službou a ředitelce mateřské školy, neboť i u osob zastávajících uvedené funkce je sotva možné předpokládat jakékoli rozšiřování získaných údajů.
Zbývá tedy jediný případ, který podle obžaloby a podle zjištění Obvodního soudu pro Prahu 1 spočíval v tom, že obviněný svými výroky na adresu poškozené kontaktoval K. P. Ze zjištění Obvodního soudu pro Prahu 1 (viz str. 37 rozsudku) je patrno, že šlo o kamarádku poškozené s tím, že obviněný jí říkal, že poškozená je nespolehlivá, pije a několikrát se léčila, že on se o děti vždy staral a že děti chtějí být s ním a ne s poškozenou. Dále je z těchto zjištění patrno, že obviněný dal K. P. do ruky list papíru, na kterém bylo napsáno, že poškozená byla několikrát hospitalizována kvůli alkoholu, je psychicky labilní, nestará se o děti a její péče o děti není dostatečná. Obsahem těchto sdělení jsou zejména hodnotící soudy obviněného, což K. P. vyjádřila tím, že obviněný na poškozenou „házel špínu“. Naproti tomu faktické informace ve zmíněných sděleních jsou natolik nekonkrétní, že je těžko lze podřídit hledisku pravdivosti ve smyslu §184 odst. 1 tr. zákoníku.
Nejvyšší státní zástupce argumentoval nálezy Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 750/15, a ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 1486/15. Použitelnost těchto nálezů ve vztahu k posuzované kauze spočívá v rozlišení skutkových tvrzení a hodnotících soudů a v charakteristice tzv. hybridních výroků. Jinak se ale oba zmíněné nálezy týkají skutkově zcela jiných případů. První nález se vztahoval k věci, v níž šlo o důvodnost pořádkové pokuty uložené zástupci účastníka občanskoprávního řízení za pejorativní až vulgární výroky na adresu soudkyně. Druhý nález se vztahoval k věci, v níž šlo o přečin pohrdání soudem podle §336 písm. b) tr. zákoníku, který spáchal obviněný urážlivými výroky na adresu soudce při rozhodování o vazbě. Žádný z uvedených nálezů se nezabýval ústavními aspekty znaků trestného činu pomluvy podle §184 tr. zákoníku.
Zmínka nejvyššího státního zástupce ohledně nepravdivého sdělení obviněného, podle kterého poškozená podvádí na sociálních dávkách a nelegálně pracuje, se míjí s tím, že Obvodní soud pro Prahu 1 takové sdělení obviněného nezjistil a že zmíněné sdělení ani nebylo obsahem žalobních tvrzení. Námitky nejvyššího státního zástupce tím vybočují z mezí dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť překračují rámec skutku, jak byl zjištěn soudy obou stupňů a jak byl také předmětem právního posouzení.
Nejvyšší soud nenalezl v posuzovaném skutku znaky přečinu pomluvy podle §184 odst. 1 tr. zákoníku a konstatuje, že Městský soud v Praze správně projevil zdrženlivost při používání trestní represe v souvislosti s posouzením toho, co obviněný sděloval o poškozené třetím subjektům. Údaje sdělované obviněným byly svým obsahem znevažující, ale vyjadřovaly v převážné míře negativní hodnotící vztah obviněného k osobě poškozené a s ohledem na to, komu byly adresovány, nebyly způsobilé značnou měrou ohrozit vážnost poškozené u spoluobčanů.
Napadený rozsudek, pokud jím Městský soud v Praze podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obviněného obžaloby pro přečin pomluvy podle §184 odst. 1 tr. zákoníku, není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání nejvyššího státního zástupce podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
K dovolání obviněného Ing. J. K.
Jako přečin nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), b), c), d) tr. zákoníku a přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 2 tr. zákoníku byl posouzen skutek, který podle zjištění Městského soudu v Praze, převzatých z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, spočíval v podstatě v tom, že obviněný Ing. J. K.
- nejméně od 21. 3. 2013 do 23. 5. 2014 denně kontaktoval poškozenou E. V. na jejím telefonním čísle prostřednictvím telefonních hovorů a zpráv SMS, kdy jen za období od 1. 10. 2013 do 14. 3. 2014 šlo o 2 446 telefonních kontaktů, některé zprávy SMS měly zneklidňující znění, což bylo ve výroku o vině doloženo doslovnou citací jedné ze zpráv SMS, dále poškozenou nejméně od 25. 3. 2013 v desítkách zpráv kontaktoval ze dvou e-mailových adres, opakovaně vyhledával osobní kontakt s poškozenou nejprve ojediněle pravděpodobně ve dnech 24. 3. 2013 a 26. 4. 2013, poté nejméně dvakrát týdně, od konce června 2013 dále zvyšoval počet vyhledávaných kontaktů s poškozenou, od vánoc 2013 ji osobně kontaktoval téměř denně, a to i několikrát za den, v místě jejího bydliště v P., H., a cestou při odvádění dětí do mateřské školy v P., Ř., a z mateřské školy, vyhledával a kontaktoval ji i na jiných místech, kam ji buď sledoval, anebo věděl, že se tam může nacházet, poté ji při cestách proti její vůli doprovázel, pod různými záminkami se opakovaně dostával do bytu poškozené, vyčkával před domem, bouchal a zvonil na dveře, klepal na okno, asi třikrát poškozené sdělil, že ji jednou uškrtí, nutil poškozenou, aby ho při osobních kontaktech vyslechla, a nedovolil jí odejít, dokud tak neučinila, a pokud ho nechtěla vyslechnout, nadával jí s tím, že jí jednou všechno vrátí, že ji bude týrat, že on dostane děti a nebude jí je dávat, že vyhraje všechny soudy, že kamkoli poškozená nebo děti půjdou, bude podávat informace o ní a jejím zdravotním stavu, jednou jí dal facku, vyzvídal informace o jejím osobním životě, takto jednal i přes opakovaně sdělený nesouhlas poškozené, které tím intenzivně zasahoval do jejího běžného způsobu života, narušoval její soukromý život, neboť se bála vycházet ven, nemohla se volně pohybovat po ulici, aniž by byla nucena ho vyslechnout, a manipuloval s ní, což vedlo k tomu, že poškozená pod jeho nátlakem jednala jinak, než by jednala při svobodné vůli, a že má pochybnosti o své roli matky a péče o děti,
- v přesně nezjištěných dnech, pravděpodobně 24. 3. 2013 a 26. 3. 2013, vyhledal a kontaktoval poškozenou E. V., přičemž pravděpodobně dne 24. 3. 2013 spolu s ní kontaktoval i tulipána *) a narcise *) v P., N. R., v prodejně Albert obchodního domu Kotva, přesvědčoval poškozenou, aby se k němu vrátila, neakceptoval její žádost, aby odešel, naopak ji s dětmi proti její vůli následoval na roh ulic R. a D., a pravděpodobně dne 26. 3. 2013 vyhledal a kontaktoval poškozenou před kostelem sv. Haštala v P. při odchodu z výstavy, a když ho poškozená žádala, aby odešel, její žádost neakceptoval, vyvíjel na ni slovní nátlak skrze náboženství, vynutil si, aby se společně s ním pomodlila, poté ji vyprovázel k jejímu bydlišti v P., H., a takto jednal přesto, že mu bylo usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 3. 2013, č. j. 33 Nc 1301/2013-12, které bylo téhož dne vykonatelné, dne 28. 6. 2013 nabylo právní moci, dne 11. 3. 2013 mu bylo doručeno a kterému předcházelo vykázání obviněného ze společného obydlí Policií České republiky, uloženo předběžné opatření na dobu jednoho měsíce, přičemž mu bylo uloženo zdržet se setkávání s E. V., tulipána *) a narcise *) a navazování jakýchkoli kontaktů s nimi a zdržet se vstupu do bytu č. 2 na adrese P., H., a jeho bezprostředního okolí ve vzdálenosti 100 metrů od budovy.
Podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud nebo soud, který byl nesprávně obsazen.
Obviněný namítl, že k veřejnému zasedání Městského soudu v Praze byl předvolán obsílkou, na které byl jako předseda senátu uveden JUDr. Petr Beneš, ačkoli jednání řídil JUDr. Jaroslav Pytloun, a nebylo vysvětleno, z jakého důvodu byl obviněný zbaven svého zákonného soudce.
Věc byla s odvoláním obviněného předložena Městskému soudu v Praze dne 1. 3. 2016 a byla u tohoto soudu vedena pod sp. zn. 67 To 78/2016. Z rozvrhu práce Městského soudu v Praze účinného k uvedenému dni vyplývá, že rozhodnutí tak připadlo senátu, jehož předsedou byl JUDr. Petr Beneš, zástupci předsedy senátu byli JUDr. Eva Brázdilová a JUDr. Jaroslav Pytloun a členem senátu byl Mgr. Jan Šott jako soudce dočasně přidělený k výkonu soudnictví u Městského soudu v Praze od 1. 1. 2016 do 31. 3. 2016 (tzv. stážista). Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Pytlouna a soudců JUDr. Evy Brázdilové a Mgr. Jana Šotta, přičemž Mgr. Jan Šott působil jako soudce - zpravodaj. Uvedené složení senátu, který ve věci rozhodl, odpovídalo rozvrhu práce Městského soudu v Praze. Nejednalo se tedy o to, že by obviněný byl zbaven svého zákonného soudce a že by Městský soud v Praze rozhodl jako nesprávně obsazený soud ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř.
Situace, kdy na obsílce k veřejnému zasedání byl uveden JUDr. Petr Beneš, evidentně souvisela s tím, že byl tzv. organizačním předsedou senátu. Nejvyšší soud konstatuje, že je nevhodné, aby obsílka k jednání soudu byla opatřena podpisem tzv. organizačního předsedy senátu, když pak jednání - byť v souladu s rozvrhem práce soudu - vede jako předseda senátu jiný soudce, neboť se tím zbytečně vyvolávají pochybnosti o dodržení ústavně garantované zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. V posuzované věci tato zásada nebyla porušena a šlo jen o administrativní nesrovnalost týkající se obsahu obsílky k veřejnému zasedání.
Námitky obviněného z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. jsou zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), b), c), d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného dlouhodobě pronásleduje tím, že
a) vyhrožuje ublížením na zdraví nebo jinou újmou jemu nebo jeho osobám blízkým,
b) vyhledává jeho osobní blízkost nebo jej sleduje,
c) vytrvale jej prostřednictvím prostředků elektronických komunikací, písemně nebo jinak kontaktuje,
d) omezuje jej v jeho obvyklém způsobu života,
a toto jednání je způsobilé vzbudit v něm důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví.
Přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 2 tr. zákoníku spáchá mimo jiné ten, kdo se dopustí závažného nebo opakovaného jednání, aby zmařil rozhodnutí o předběžném opatření soudu, kterým se ukládá povinnost zdržet se styku s navrhovatelem a navazování kontaktů s ním.
Jednání, jímž byl obviněný uznán vinným, evidentně vykazuje znaky obou uvedených přečinů.
Těžištěm námitek obviněného bylo tvrzení, že mu nešlo o pronásledování poškozené, nýbrž o ochranu společných dětí, které byly podle mínění obviněného ohroženy její špatnou a nedostatečnou péčí. Obviněný v této spojitosti poukazoval na to, že v době, kdy poškozená neměla děti u sebe, se vůči ní žádného jednání nedopouštěl. Tyto námitky nemohou obstát jako důvod, pro který by mělo být právní posouzení skutku nesprávné. Péče poškozené o děti byla předmětem trvalé pozornosti orgánu sociálně právní ochrany dětí, který v tomto směru neshledal u poškozené žádné podstatné nedostatky. O tom, jak poškozená skutečně pečuje o děti, obviněný věděl z doby, než byl policií vykázán ze společně obývaného bytu. Namítaná obava ze špatné a nedostatečné péče poškozené o děti se tak jeví jen jako záminka, která obviněnému sloužila k jednání, jímž nakonec naplnil znaky obou přečinů.
Obviněný se snažil zpochybnit zjištěný rozsah kontaktů s poškozenou odkazem na to, že skutečný počet kompletních zpráv SMS je zhruba jen třetinový oproti počtu uvedenému ve výroku o vině, neboť zprávy se po 160 znacích rozdělují a podle toho je pak evidován jejich počet. Tyto námitky nemohou nic změnit na tom, že rozsah kontaktů, které obviněný navazoval s poškozenou proti její vůli, byl bez ohledu na způsob evidence mobilním operátorem více než dostatečný k tomu, aby nabyl povahy pronásledování a aby odůvodňoval závěr, že obviněný kontaktoval poškozenou vytrvale ve smyslu §354 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku.
Další námitky obviněného se týkaly okolnosti, že počet kontaktů prostřednictvím telefonních hovorů a zpráv SMS nevypovídá nic o obsahu hovorů a zpráv. V této souvislosti obviněný namítal, že hovory i zprávy se omezovaly jen na otázky spojené s péčí o děti. Tyto námitky nemohou zvrátit výrok o vině, neboť i přes namítaný obsah hovorů a zpráv je namístě závěr, že při jejich četnosti, frekvenci, postoji poškozené, která si je výslovně nepřála, a v kontextu s ostatními formami působení obviněného na poškozenou se očividně jednalo o součást pronásledování poškozené.
Obavu poškozené o život nebo zdraví obviněný označil za nedůvodnou s odkazem na to, že není schopen žádného násilí. K tomu dodal, že jeho jednání nebylo příčinou zhoršení životní pohody poškozené. Jasná neopodstatněnost těchto námitek vyplývá z toho, že se míjejí s tím, jak jsou konstruovány znaky přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 tr. zákoníku. K spáchání tohoto přečinu postačí, že jednání pachatele je způsobilé vzbudit u pronásledované osoby důvodnou obavu mimo jiné o její život nebo zdraví, a není nutné, aby pronásledovaná osoba takovou obavu skutečně pojala. Jednání obviněného jako celek bylo široce založeným psychickým nátlakem na poškozenou, vyznačovalo se růzností svých forem, představovalo citelný zásah do života poškozené a bylo provázeno i slovními výhrůžkami (např. uškrcením). Za tohoto stavu je plně opodstatněný závěr, že bylo způsobilé vzbudit u poškozené důvodnou obavu zejména o její duševní zdraví.
Akceptovat nelze ani námitky, že jednání, které bylo posouzeno též jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 2 tr. zákoníku, vyplynulo z náhodného setkání obviněného s poškozenou. I kdyby prvotním impulzem k posuzovanému jednání obviněného bylo jen náhodné setkání, zůstává skutečností, že podle vykonatelného soudního rozhodnutí bylo obviněnému formou předběžného opatření uloženo zdržet se mimo jiné setkávání s poškozenou. Jestliže se obviněný a poškozená náhodnou shodou okolností ocitli na tomtéž místě, byl obviněný povinen vyhnout se jakémukoli dalšímu kontaktu s poškozenou, zvláště když poškozená dala jasně najevo, že si kontakt s ním nepřeje, žádala ho, aby odešel, apod. Místo toho obviněný v obou případech pokračoval v obtěžujícím jednání, které mělo být uloženým předběžným opatřením naopak eliminováno a kterým směřoval k tomu, aby rozhodnutí soudu o předběžném opatření zmařil. Obviněný se opakovaně během velmi krátké doby dopustil přesně takového jednání, jakého se měl podle vykonatelného soudního rozhodnutí o předběžném opatření zdržet, a z toho vyplývá i jeho závažnost.
Napadený rozsudek, jímž Městský soud v Praze uznal obviněného vinným přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), b), c), d) tr. zákoníku a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 2 tr. zákoníku, není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Část uplatněných námitek obviněný zaměřil proti skutkovým zjištěním, na kterých byl odsuzující výrok o vině založen. Tyto námitky pro svou skutkovou povahu stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Je-li dovolání podáno s odkazem na toto ustanovení, Nejvyšší soud se otázkou správnosti právního posouzení skutku zabývá ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Předmětem právního posouzení tu je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. Dovolacímu důvodu odpovídají pouze námitky, v nichž se tvrdí, že na skutkový stav, který zjistily soudy, bylo vadně aplikováno hmotné právo, typicky trestní zákon.
Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně Nejvyšší soud z pozice dovolacího soudu nezasahuje, ledaže by skutková zjištění soudů byla v tak extrémním rozporu s důkazy, že by tím bylo porušeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces. V takovém případě má zásah Nejvyššího soudu podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy.
Mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Praze, který do odsuzujícího výroku o vině převzal zjištění Obvodního soudu pro Prahu 1, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahové zakotvení ve svědecké výpovědi poškozené, která velmi podrobně, dostatečně konkrétně, bez podstatných rozporů a celkově přesvědčivě popsala jednání, jemuž byla ze strany obviněného vystavena, a to, jak na ni toto jednání působilo. Pokud byla tvrzení poškozené ověřitelná dalšími důkazy a objektivně zjištěnými okolnostmi, ukázala se vesměs jako pravdivá. Soudy náležitě objasnily také samotnou osobu poškozené z hlediska vlastností zaručujících pravdivost její výpovědi. Za tohoto stavu si soudy vytvořily potřebný podklad pro to, aby mohly považovat svědeckou výpověď poškozené za věrohodnou. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily. V tomto rámci soudy přijatelně zdůvodnily nadbytečnost dalšího dokazování podle návrhů obviněného. Tyto návrhy směřovaly převážně k dalšímu dokazování ohledně způsobilosti poškozené pečovat řádně o děti a týkaly se otázek, které pro účely rozhodnutí o vině byly dostatečně objasněny již provedenými důkazy. Právo obviněného na spravedlivé řízení tedy nebylo nijak dotčeno.
To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že nepovažuje provedené dokazování za dostatečné, není dovolacím důvodem.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. července 2016
JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu
*) byl použit pseudonym ve smyslu zák. č. 218/2003 Sb.