ECLI:CZ:US:2016:1.US.1486.15.1
sp. zn. I. ÚS 1486/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele J. F., zastoupeného Mgr. Janem Kutějem, advokátem se sídlem Lamačova 824/9, Praha 5, proti rozsudku Okresního soudu v Kladně č. j. 5 T 52/2013-355 ze dne 12. 12. 2013, usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 9 To 77/2014-424 ze dne 23. 7. 2014 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 85/2015-62 ze dne 25. 3. 2015, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení
1. Podle napadených rozhodnutí stěžovatel dne 9. 4. 2010 u Okresního soudu v Kladně při rozhodování o vzetí do vazby uvedl, že rozhodující soudce JUDr. Ladislav Koudelka "na něho působí dojmem, že není psychicky v pořádku, a že to vypadá, že je soud v rukou blázna, po vyhlášení usnesení o vzetí do vazby prohlásil, že rozhodnutí vydal soudce, který nebyl schopen doložit svůj zdravotní stav, že je důvodné se domnívat, že je nepříčetný a právě se zbláznil, dále uváděl, že u soudu v Kladně mají ještě daleko větší kretény než v Nymburku a JUDr. Koudelku nazval blbečkem a kreténem". Dne 23. 4. 2010 tamtéž v průběhu hlavního líčení na dotaz JUDr. Koudelky, zda si přečetl písemné odůvodnění rozhodnutí o vzetí do vazby, odpověděl, "že výtvory psychopatů zásadně nečte a dotázal se soudce, zda se vyrovnal s jeho námitkou nepříčetnosti s tím, že vznesl právě námitku nepříčetnosti a nikoli kretenismu, kterou vznáší právě nyní, dále uváděl, že při rozhodování o vzetí do vazby se soudce choval jako psychicky vyšinutý člověk, opakovaně se dožadoval, aby soudce doložil, že je psychicky příčetný, ve své závěrečné řeči pak soudce označil za nebezpečnou osobu, masově zneužívající své pravomoci, jako pokřiveného chudáka, který nutně vyžaduje psychologicko-psychiatrické vyšetření, s tím že jeho bludy odmítá dále poslouchat, a takto jednal, přestože byl předsedou senátu JUDr. Koudelkou opakovaně vyzýván, aby takových výroků zanechal a upozorněn na skutečnost, že může být vykázán z jednací síně."
2. Podle Okresního soudu v Kladně (dále též "okresní soud") stěžovatel tímto jednáním spáchal přečin pohrdání soudem podle §336 písm. b) trestního zákoníku. Okresní soud ze zvukových nahrávek pořízených při obou soudních jednáních zjistil, že stěžovatel uvedené výroky skutečně pronesl, což navíc před okresním soudem přiznal i stěžovatel. Ze znaleckého posudku vyplynulo, že stěžovatel netrpí žádnou duševní chorobou ani poruchou, která by ovlivňovala jeho rozpoznávací či ovládací schopnosti. Podle okresního soudu stěžovatel uvedené výroky nepronášel jen jako domněnky, ale "ryze účelově s jednoznačným cílem útočit na osobu soudce, urážet jej a tím i znevažovat soud". Dále okresní soud zjistil, že stěžovateli byl v jiném řízení uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, protože se dopustil přečinu vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle §326 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku (vůči místopředsedovi Obvodního soudu pro Prahu 9) a zločinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) trestního zákoníku (zlomil palec příslušníku justiční strážce při potyčce, kterou vyprovokoval). Uvedený výrok o trestu okresní soud zrušil a místo toho uložil stěžovateli za všechny tři trestné činy souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců. Uvedl, že obžalovaný se dopouští trestné činnosti téže povahy opakovaně a dosavadní sankce vůči němu nesplnily svůj účel.
3. Krajský soud v Praze (dále též "krajský soud") napadeným usnesením zamítl odvolání stěžovatele. Nejprve se zabýval procesní stránkou věci.
4. První veřejné zasedání u krajského soudu se konalo dne 9. 4. 2014 a stěžovatel mu byl přítomen. Toto zasedání bylo vzhledem k vznesené námitce podjatosti odročeno. Odročené veřejné zasedání konal krajský soud dne 23. 7. 2014 bez přítomnosti stěžovatele a v tomto zasedání rozhodl i o zamítnutí odvolání. Krajský soud uvedl, že o konání prvního veřejného zasedání byl stěžovatel vyrozuměn již 31. 3. 2014, takže pětidenní lhůta k přípravě podle §233 odst. 2 trestního řádu byla dodržena již u tohoto zasedání. Co se odročeného zasedání týče, stěžovatel zaslal dne 21. 7. 2014 krajskému soudu podání, v němž poukazoval na to, že utrpěl středně těžký úraz oka, k němuž přiložil potvrzení, že byl od 5. do 8. 7. 2014 hospitalizován na očním oddělení. To však podle krajského soudu nedokládalo, že by stěžovatel skutečně nebyl schopen účastnit se veřejného zasedání, a proto krajský soud stěžovatele vyzval, aby mu předložil lékařskou zprávu s výslovným potvrzením, že není schopen účastnit se veřejného zasedání. Stěžovatel na to reagoval 21. 7. 2014 sdělením, že jeho obvodní lékařka je na dovolené, odkázal soud na soudní znalce a k veřejnému zasedání se nedostavil. K doložení lékařské zprávy měl stěžovatel podle krajského soudu dostatečný prostor, ale neučinil tak.
5. Krajský soud se dále zabýval tím, že JUDr. Koudelka je bývalým soudcem Okresního soudu v Kladně a že trestní věc stěžovatele projednal v prvním stupni rovněž tento okresní soud. Upozorňuje, že okresní soud si byl této skutečnosti vědom a předložil před svým rozhodnutím věc Krajskému soudu v Praze s návrhem na postup podle §25 trestního řádu, tedy aby mu byla věc odňata a přikázána jinému soudu téhož druhu a stupně. Protože v té době byl JUDr. Koudelka již soudcem Krajského soudu v Praze, rovněž tento soud předložil věc s návrhem na postup podle §25 trestního řádu Vrchnímu soudu v Praze. Ten ale rozhodl tak, že věc se krajskému soudu neodnímá, a krajský soud následně neodňal tuto věc ani okresnímu soudu. Poté, co stěžovatel podal ke krajskému soudu odvolání, krajský soud věc znovu předložil Vrchnímu soudu v Praze s návrhem na postup podle §25 trestního řádu; ten ani tentokrát věc krajskému soudu neodňal. Následně stěžovatel vznesl námitku podjatosti vůči příslušnému senátu krajského soudu a poukázal na podjatost Vrchního soudu v Praze. Krajský soud rozhodl usnesením, že soudkyně příslušného senátu vyloučeny nejsou, Vrchní soud v Praze stížnost proti tomuto usnesení zamítl a dále rozhodl, že jeho příslušní soudci nejsou vyloučeni z úkonů trestního řízení v této věci.
6. Poté se krajský soud vypořádával s dalšími námitkami stěžovatele. Uvedl, že neexistuje speciální právo obžalovaného vyjádřit se před svým výslechem k obsahu obžaloby, neboť tuto možnost má obžalovaný právě v rámci výslechu podle §207 trestního řádu. Stěžovatelem navrhovaný výslech poškozeného JUDr. Koudelky by podle krajského soudu nemohl přispět k dalšímu objasnění věci, a to zejména s ohledem na to, že již byl proveden důkaz zvukovými záznamy. Obstát podle krajského soudu nemůže ani námitka, že stěžovateli nebylo ve smyslu §217 trestního řádu uděleno poslední slovo. Při aplikaci tohoto ustanovení je totiž nezbytné vycházet z jeho účelu. Ačkoliv v protokolu není výslovně uvedeno, že se stěžovateli uděluje poslední slovo, před rozhodnutím okresního soudu hovořil stěžovatel jako poslední a po delší dobu a byl posléze soudkyní dotázán, zda uvedl vše, co chtěl. Nebyl tedy na svém právu zkrácen.
7. Ve věci samé krajský soud uvedl, že skutkovým zjištěním odpovídá i zvolená právní kvalifikace. Výroky stěžovatele se hrubě dotýkají autority a vážnosti soudu, jakož i zájmu na důstojném projednání věci. Jde o natolik společensky škodlivé jednání, že potrestání podle jiného právního předpisu by nepostačovalo. Konečně krajský soud zdůraznil, že stěžovateli byl uložen souhrnný trest podle §43 odst. 2 trestního zákoníku, který musel být uložen jako nepodmíněný, neboť v dřívějším řízení byl stěžovatel rovněž odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Souhrnný trest se navíc ukládá podle sazby nejpřísnějšího ustanovení, v případě stěžovatele tedy podle §325 odst. 2 trestního zákoníku. Krajský soud upozornil, že trest odnětí svobody na dvanáct měsíců je "ještě hluboko v [...] dolní polovině" trestní sazby dané tímto ustanovením, které umožňuje pachatele potrestat odnětím svobody na šest měsíců až šest let.
8. Nejvyšší soud svým napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele. Ztotožnil se s tím, že §217 trestního řádu upravující právo posledního slova obviněného je nutné vykládat se zřetelem na jeho účel. Ten byl naplněn, neboť stěžovatel měl možnost uplatnit vlastní obhajobu ve směrech, které pokládal za důležité, jeho projev nebyl nijak přerušován, a stěžovatel tak měl možnost jako poslední ovlivnit úvahy soudu. Po skončení své řeči byl navíc dotázán, zda je to vše, co chtěl uvést, a k tomu již neměl co dodat. Dále Nejvyšší soud konstatoval, že odvolací soud rozhodoval v senátu, přestože jeho usnesení obsahuje pouze jméno předsedy. Zabýval se i námitkou stěžovatele, že neměl možnost připravit se na zasedání odvolacího soudu a že v případě odročeného zasedání odvolacího soudu nebyla dodržena zákonná lhůta pro přípravu. Nejvyšší soud odkázal na usnesení sp. zn. 11 Tz 179/2001 ze dne 8. 8. 2001, podle kterého se zákonná pětidenní lhůta pro přípravu na veřejné zasedání nevztahuje na odročená veřejná zasedání. I když v případech, kdy dojde k zásadní změně projednávaných otázek, je s ohledem na čl. 40 odst. 3 Listiny na místě tuto lhůtu k přípravě poskytnout i před odročeným veřejným zasedáním, v projednávaném případě k takové změně nedošlo.
9. Nejvyšší soud se věnoval i námitkám týkajícím se porušení ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání. Nejvyšší soud konstatoval, že účast stěžovatele na veřejném zasedání odvolacího soudu není nezbytně nutná a za nutnou ji nepovažoval ani odvolací soud, zároveň však zdůraznil, že s ohledem na čl. 38 odst. 2 Listiny je třeba umožnit obviněnému účast na veřejném zasedání v případě, kdy na tom obviněný trvá, výslovně projeví nesouhlas s konáním takového zasedání v jeho nepřítomnosti a včas a řádně se omluví. Stěžovatelovu omluvu ovšem nelze považovat za řádnou, a to z důvodů, které uvedl již odvolací soud. Přestože mohl rozhodnout již na základě toho, vyžádal si Nejvyšší soud i vyjádření stěžovatelovy praktické lékařky a oční lékařky. I když praktická lékařka vyslovila předpoklad, že stěžovatel se kvůli svému zdravotnímu stavu nemohl dostavit k veřejnému zasedání, oční lékařka uvedla, že jeho zdravotní stav této účasti nebránil. S tímto závěrem se Nejvyšší soud ztotožnil a zdůraznil, že stěžovatelův zdravotní stav mu nebránil opakovaně cestovat z místa bydliště k ambulantním ošetřením do Prahy (v jednom případě dokonce jen dva dny před zasedáním odvolacího soudu).
10. I když odvolací soud neprovedl stěžovatelem navržený výslech JUDr. Koudelky, nedošlo podle Nejvyššího soudu k opomenutí důkazu, neboť krajský soud uvedl, že tento výslech by nemohl přispět k dalšímu objasnění věci. S tím se Nejvyšší soud ztotožnil a doplnil, že na základě výslechu by nemohl být učiněn závěr, zda je předmětný skutek trestným činem nebo přestupkem. Podle Nejvyššího soudu byly splněny všechny zákonem požadované znaky přečinu pohrdání soudem. Stěžovatel podle něj pronášel hrubě znevažující verbální urážky vůči JUDr. Ladislavu Koudelkovi opakovaně a cíleně. K námitce, že soudy měly aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe, Nejvyšší soud uvedl, že neshledal žádnou okolnost, pro kterou by bylo na místě o uplatnění této zásady uvažovat. Podle Nejvyššího soudu je bez jakýchkoliv pochyb, že jednání stěžovatele se nacházelo mimo mantinely civilního i správního práva.
II. Argumentace stěžovatele
11. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že má právo bránit se nespravedlivému postupu proti němu, kterého se navíc orgány veřejné moci dopouštějí opakovaně a tím zvyšují jeho citlivost na takový postup. Podle stěžovatele byly jeho výroky reakcí na hrubě nezákonný postup v trestním řízení a při rozhodování soudu o vazbě. Poukazuje na to, že jeho trestní stíhání v původní trestní věci bylo později zastaveno a za vykonanou vazbu byl odškodněn.
12. Rovněž namítá, že jeho jednání postrádá intenzity požadované trestním zákonem a není přečinem, nýbrž maximálně přestupkem. Obecné soudy podle něj nesprávně aplikovaly zásadu subsidiarity trestní represe, přičemž má za to, že v jeho věci bylo možné proti němu využít i prostředků civilního práva.
13. Stěžovatel uvádí, že obecné soudy nerespektovaly výklad trestného činu pohrdání soudem, který Nejvyšší soud podal v jiných věcech stěžovatele v usnesení sp. zn. 7 Tdo 315/2009 ze dne 17. 12. 2009 a usnesení sp. zn. 6 Tdo 1096/2011 ze dne 3. 11. 2011. Dále se dovolává nálezu sp. zn. I. ÚS 211/99 ze dne 17. 10. 2000 (N 152/20 SbNU 75) a nálezu sp. zn. IV. ÚS 100/99 ze dne 10. 4. 2000 (N 53/18 SbNU 21) a rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Chmelíř proti České republice ze dne 7. 6. 2005, stížnost č. 64935/01, §65-67. Uvádí, že podle statistiky Ministerstva spravedlnosti je uložení nepodmíněného trestu za přečin pohrdání soudem zcela výjimečné. Ze všech těchto důvodů považuje jemu uložený trest za zcela nepřiměřený a v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe.
14. Dále stěžovatel namítá, že závěry Nejvyššího soudu jsou v extrémním rozporu se skutkovými zjištěnými prvostupňového a odvolacího soudu, přičemž tento rozpor spatřuje v následujícím. Za prvé, stěžovateli nebylo uděleno poslední slovo ve smyslu §217 trestního řádu, které nelze považovat za součást závěrečné řeči; odlišná interpretace provedená Nejvyšším soudem není dostatečně odůvodněna a zkracuje stěžovatelovo právo na obhajobu. Za druhé, i když stěžovatel řádně informoval odvolací soud, že se nemůže zúčastnit veřejného zasedání, požádal o jeho odročení a sdělil, že na své účasti trvá, bylo mu v rozporu s nálezem sp. zn. II. ÚS 2152/08 ze dne 9. 7. 2009 (N 156/54 SbNU 27) právo na osobní účast upřeno. Má za to, že na toto jednání nebyl řádně předvolán, a trvá na tom, aby byl ve věci jeho zdravotního stavu proveden znalecký posudek. Za třetí, rozhodnutí obecných soudů jsou zatížena vadou opomenutého důkazu, neboť prvostupňový ani odvolací soud neprovedl výslech poškozeného soudce, aniž by zamítnutí tohoto důkazního návrhu řádně odůvodnily. Na základě jeho výpovědi by přitom bylo možné učinit závěr, zda jde o přečin nebo přestupek.
15. Konečně stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud připustil, aby státní moc byla uplatněna mimo případy, meze a způsoby stanové zákonem, upřel mu soudní ochranu a porušil právo na rovnost před zákonem a rovné postavení účastníka v řízení. Vzhledem ke kogentní povaze trestního řádu jsou jeho porušení zároveň v rozporu s čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny.
16. Současně stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí. Již od 31. 3. 2015 se totiž stěžovatel nachází ve výkonu trestu a po jeho vykonání by již ústavní stížnost "zcela ztratila svůj smysl". Odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle něj není v rozporu s důležitým veřejným zájmem a jejich výkon pro něj představuje nepoměrně větší újmu, než jaká může vzniknout České republice. Závěrem vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.
17. Dne 4. 6. 2015 stěžovatel svou ústavní stížnost doplnil. Ve svém podání tvrdí, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu s nálezem sp. zn. III. ÚS 441/04 ze dne 12. 1. 2005 (N 6/36 SbNU 53), z něhož podle něj vyplývá, že trestný čin pohrdání soudem nesmí být souzen u soudu, u kterého měl být spáchán. Skutečnost, že obecné soudy nerespektovaly tento nález, odůvodňuje "okamžité přerušení výkonu trestu". Současně upozornil na nebezpečí z prodlení, neboť do konce výkonu trestu mu zbývá 5 týdnů.
18. Dne 21. 8. 2015 stěžovatel svou ústavní stížnost znovu doplnil. Ústavnímu soudu zaslal kopii svého "návrhu na obnovu dovolacího řízení", který téhož dne podal Nejvyššímu soudu. V tomto svém podání poukazuje stěžovatel na nedostatky zprávy oční lékařky, na základě které Nejvyšší soud rozhodoval o otázce, zda byl stěžovatel zdravotně způsobilý účastnit se odročeného veřejného zasedání u odvolacího soudu. Stěžovatel poukazuje na to, že oční lékařka nemůže posoudit náročnost účasti na soudním řízení. Stěžovatel odkazuje na výčet kontrol uvedený ve vyjádření oční lékařky a upozorňuje, že poslední kontrola jeho zranění se konala až pět týdnů po veřejném zasedání. Rozporuje, že šlo jen o "povrchové zranění", neboť měl pokyny zdržovat se doma v zatemněném pokoji a vyhýbat se pobytu venku, případně chránit oči tmavými brýlemi. Za této situace se nemohl na soudní jednání připravit, neboť to by znamenalo "hodiny hledění do počítače". Stěžovatel poukázal na to, že Nejvyšší soud si tvrzení příslušné lékařky nijak neověřoval, stěžovateli bylo její vyjádření zpřístupněno až po jeho propuštění z vězení, a vytýká Nejvyššímu soudu, že v této věci neoslovil znalce. S ohledem na to, že byl Nejvyšší soud uveden v omyl, žádá o obnovu dovolacího řízení. K tomuto dokumentu přiložil stěžovatel žádost Nejvyššího soudu o vyjádření lékařky i její vyjádření.
III. Hodnocení Ústavního soudu
19. Ve druhém doplnění své ústavní stížnosti (bod 18 výše) stěžovatel uvedl, že se u Nejvyššího soudu domáhá obnovy dovolacího řízení. Ústavní soud se proto zabýval nejprve tím, zda má tato okolnost vliv na přípustnost ústavní stížnosti. S ohledem na §265n trestního řádu není obnova dovolacího řízení vyloučena. Podle §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ovšem návrh na obnovu řízení není považován za procesní prostředek, který je nutno
před podáním ústavní stížnosti vyčerpat. Ústavní stížnost je tedy ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přípustná.
A. Svoboda projevu - obecné principy
20. Stěžovatel byl napadenými rozhodnutími shledán vinným z přečinu pohrdání soudem. Podle §336 písm. b) trestního zákoníku se tohoto přečinu dopustí ten, kdo se při jednání soudu opakovaně chová k soudu urážlivě nebo soud znevažuje. Toto ustanovení představuje zákonem stanovené omezení svobody projevu, a proto se Ústavní soud zabýval nejprve tím, zda nebyla porušena tato svoboda stěžovatele.
21. Ústavní soud shrnul základní principy svobody projevu v souvislosti s kritikou soudců v nálezu sp. zn. I. ÚS 750/15 ze dne 19. 1. 2016 takto:
22. Svoboda projevu je zaručena článkem 17 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článkem 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Zatímco podle čl. 10 odst. 2 Úmluvy může být svoboda projevu omezena v zájmu zachování autority a nestrannosti soudní moci, Listina existenci těchto důvodů pro omezení svobody projevu výslovně nepředpokládá (srov. čl. 17 odst. 4 Listiny). Jak ovšem Ústavní soud uvedl v nálezu sp. zn. I. ÚS 517/10 ze dne 15. 11. 2010 (N 223/59 SbNU 217), bodě 93, nestrannost a autorita soudní moci jsou ústavními hodnotami, které jsou součástí pojmu právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a které mohou být legitimním cílem omezení svobody projevu, přičemž nestrannost soudní moci je chráněna na ústavní úrovni rovněž článkem 36 odst. 1 Listiny, který zaručuje mj. právo na nestranný soud, a článkem 82 odst. 1 Ústavy, podle něhož nesmí nikdo ohrožovat nestrannost soudců.
23. Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP") konstatoval, že spojení "autorita soudní moci" zahrnuje zejména poznatek, že soudy jsou - a veřejností jsou tak i vnímány - vhodným fórem pro rozhodování o právech a povinnostech a pro řešení sporů o těchto právech a povinnostech, a že veřejnost má respekt a důvěru ve schopnost soudů plnit tuto funkci (rozsudek pléna ESLP ve věci Sunday Times proti Spojenému království ze dne 26. 4. 1979, stížnost č. 6538/74, §55). V sázce je totiž důvěra, kterou soudy v demokratické společnosti musí vzbuzovat v obžalovaném, pokud jde o trestní řízení, a rovněž u veřejnosti (rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Kyprianou proti Kypru ze dne 15. 12. 2005, stížnost č. 73797/01, §172). Jinými slovy, soudní moc jako garant spravedlnosti musí požívat důvěry veřejnosti, pokud má úspěšně plnit své povinnosti, a proto může být nezbytné tuto důvěru chránit proti vážně poškozujícím a v zásadě neopodstatněným útokům (rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Morice proti Francii ze dne 23. 4. 2015, stížnost č. 29369/10, §128).
24. Při posuzování přípustnosti výroků z hlediska svobody projevu ESLP rozlišuje mezi skutkovými tvrzeními, jejichž pravdivost lze ověřit dokazováním, a hodnotovými soudy, u nichž to - z povahy věci - možné není (rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Pedersen a Baadsgaard proti Dánsku ze dne 17. 12. 2004, stížnost č. 49017/99, §76). Mnohdy ovšem charakter posuzovaného výroku vylučuje, aby o něm bylo uvažováno jako o čistém skutkovém tvrzení nebo hodnotovém soudu. Nejnovější judikatura ESLP proto opouští striktní dichotomii skutkové tvrzení/hodnotový soud a namísto toho pracuje se skutkovým tvrzením a hodnotovým soudem jako se dvěma protipóly, přičemž pomyslná přímka mezi těmito protipóly představuje jakési kontinuum (srov. např. rozsudek ESLP ve věci Karsai proti Maďarsku ze dne 1. 12. 2009, č. 5380/07, §53). Výroky, které v sobě kombinuje skutkový základ i prvek hodnocení, se označují jako hybridní výroky (k hybridním výrokům srov. Kosař, D. Kritika soudců v České republice. Soudní rozhledy, 2011, č. 4, s. 118) nebo hodnotový soud se skutkovým základem (srov. např. Lindon, Otchakovsky-Laurens a July proti Francii, rozsudek velkého senátu, 22. 10. 2007, č. 21279/02 a 36448/02, §57; či Kuliś a Różycki proti Polsku, rozsudek, 6. 10. 2009, č. 27209/03, §37-39). V takových případech je proto nezbytné určit, do jaké míry mají tyto hybridní výroky skutkový základ a zda nejsou tyto výroky vzhledem k prokázanému skutkovému základu přehnané (rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Pedersen a Baadsgaard citovaný výše, §76; dále rozsudek ESLP ve věci Jerusalem proti Rakousku ze dne 27. 2. 2001, stížnost č. 26958/95, §43; nebo rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Morice proti Francii ze dne 23. 4. 2015, stížnost č. 29369/10, §126). Při posuzování povahy výroků je dále podle ESLP nezbytné vzít v úvahu jejich celkový tón i okolnosti případu (tamtéž, §126; rozsudek ESLP ve věci Brasilier proti Francii ze dne 11. 4. 2006, stížnost č. 71343/01, §37).
25. K těmto principům se přihlásil i Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 453/03 ze dne 11. 11. 2005 (N 209/39 SbNU 215), v němž mimo jiné uvedl, že hodnotový soud je sice chráněn presumpcí ústavní konformity, avšak tvrzená fakta "v míře, v níž sloužila za základ kritiky, musí naopak důkazně prokazovat kritik sám". Ústavní soud v souvislosti s hodnotovými soudy dále konstatoval, že ani "přehánění a nadsázka, byť by byly i tvrdé, nečiní samy o sobě projev nedovoleným. Ani nepřípadnost názoru kritika z hlediska logiky a podjatost kritika nedovolují samy o sobě učinit závěr, že kritik vybočil z projevu, který lze označit za přiměřený. Pouze v případě, že jde o kritiku věcí či jednání osob veřejných, která zcela postrádá věcný základ a pro kterou nelze nalézt žádné zdůvodnění, je třeba považovat takovou kritiku za nepřiměřenou. Při tom je třeba vždy hodnotit projev jako celek... [, přičemž] nikdy nelze posuzovat toliko jednotlivý vytržený výrok anebo větu" (tamtéž).
26. S ohledem na výše uvedené principy možných omezení svobody projevu v souvislosti s kritikou soudů a soudců je třeba při posuzování toho, zda nejsou dotčené výroky vzhledem k prokázanému skutkovému základu přehnané, vzít v úvahu rovněž následující faktory: (1) vůči komu kritika směřuje, (2) kdo kritizuje, (3) co, (4) kde a (5) jakou formou (srov. nález sp. zn. II. ÚS 2051/14 ze dne 3. 2. 2015, bod 31; či nález Ústavného súdu SR sp. zn. II. ÚS 152/08 ze dne 15. 12. 2009, body 30-36; a nález Ústavného súdu SR sp. zn. II. ÚS 326/09 ze dne 4. 3. 2010, body 43-49).
27. Pokud jde o kritérium, vůči komu kritika směřuje (ad 1), obecně lze říci, že čím širší část soudní soustavy je kritizována, tím více je projev chráněn; obdobně je více chráněn projev při kritice vyšších soudů či jejich jednotlivých soudců. Soudní moc, jejíž činnost se dotýká jednotlivců i celé společnosti, musí totiž být právě kvůli svému významu podrobena veřejné kontrole, která se realizuje mimo jiné otevřenou diskuzí o otázkách spojených s fungováním soudní moci [nález sp. zn. I. ÚS 517/10 ze dne 15. 11. 2010 (N 223/59 SbNU 217), bod 18]. Tuto diskusi či kritiku však nemohou nijak obohatit výroky vulgární a hrubě urážlivé, které naplňují skutkovou podstatu pořádkového opatření podle §53 o. s. ř. Dle ESLP jsou otázky spojené s fungováním soudní moci předmětem veřejného zájmu (např. rozsudek ESLP ve věci Prager a Oberschlick proti Rakousku ze dne 26. 4. 1995, stížnost č. 15974/90, §34; nebo rozsudek ESLP ve věci Kobenter a Standard Verlags Gmbh proti Rakousku zde dne 2. 11. 2006, stížnost č. 60899/00, §29). Veřejný zájem na této diskuzi, respektive kontrole, je pochopitelně větší u otázek, které se týkají větší části soudní soustavy a vyšších soudů nebo jejich soudců. Důvěra, kterou soudy v demokratické společnosti musí vzbuzovat u veřejnosti a která si zasluhuje ochranu, totiž nemá být slepá. Tuto argumentaci převzal i Ústavní soud, jenž konstatoval, že "[m]íra ochrany profesní cti osob působících ve veřejném životě před výkonem svobody projevu je oslabena, což plyne z veřejného zájmu na kontrole moci", a "profesní čest [vedlejší účastnice - soudkyně] se proto pohybuje ve sféře, kterou lze označit za veřejnou, a proto by v ní měla platit informační otevřenost" [nález sp. zn. IV. ÚS 23/05 ze dne 17. 7. 2007 (N 111/46 SbNU 41), zejména bod 50].
28. Pokud jde o kritérium, kdo kritizuje (ad 2), obecně lze říci, že požívá větší ochrany projev mluvčích, kteří zastupují širší okruh osob (rozsudek ESLP ve věci Ferihumer proti Rakousku ze dne 1. 2. 2007, stížnost č. 30574/03, §27, v němž ESLP poukázal na postavení stěžovatele jako místopředsedy rodičovského sdružení), novinářů (rozsudek ESLP ve věci Prager a Oberschlick proti Rakousku ze dne 26. 4. 1995, stížnost č. 15974/90, §34) a politiků, a to zejména těch opozičních (rozsudek ESLP ve věci Castells proti Španělsku ze dne 23. 4. 1992, stížnost č. 11798/85, §42). Naopak méně chráněn je projev advokátů, a to zejména na veřejnosti, neboť podle ESLP lze od nich "legitimně očekávat, aby přispívali k hladkému chodu justice a zachovávali důvěru veřejnosti v justici" (rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Kyprianou proti Kypru ze dne 15. 12. 2005, stížnost č. 73797/01, §173). Na druhou stranu bude projev advokátů požívat větší ochrany v soudní síni, kde v sázce není jen svoboda projevu, ale i práva osoby, kterou zastupují (rozhodnutí Evropské komise pro lidská práva ve věci Meister proti Německu ze dne 10. 4. 1997, stížnost č. 30549/96), například pokud kritizují činnost státního zástupce (rozsudek ESLP ve věci Nikula proti Finsku ze dne 21. 3. 2002, stížnost č. 31611/96, §50). Je na místě přiznat tuto zvýšenou ochranu i obviněným, kterým nelze klást k tíži, že se rozhodnou využít svého práva hájit se sami, naopak je třeba brát ohled na to, že na rozdíl od advokátů zpravidla nejde o osoby s právním vzděláním.
29. Pokud jde o kritérium, co je předmětem kritiky (ad 3), obecně lze říci, je nezbytné odlišit věcnou kritiku, směřující vůči soudním rozhodnutím, od osobní kritiky. V rozsudku ESLP ve věci Barfod proti Dánsku ze dne 22. 2. 1989, stížnost č. 11508/85, §35, tak šlo k tíži stěžovatele, že jeho kritika nesměřovala vůči důvodům soudního rozhodnutí, ale vůči konkrétním přísedícím ("lay judges"). Naopak kritika soudního rozhodnutí se těší zvýšené ochraně (rozsudek ESLP ve věci Kobenter a Standard Verlags Gmbh proti Rakousku zde dne 2. 11. 2006, stížnost č. 60899/00, §29). Tuto judikaturu Ústavní soud dále rozvedl a rozlišil zásah do profesní sféry soudce od zásahu do jeho soukromé sféry [viz nález sp. zn. IV. ÚS 23/05 ze dne 17. 7. 2007 (N 111/46 SbNU 41), zejména body 39 a 50-54]. Konkrétně Ústavní soud konstatoval, že "[i]nformační autonomie soudce v otázkách týkajících se jeho profesní minulosti neexistuje" (tamtéž, bod 54), a tudíž "[a]rgumentace o nemožnosti oddělení osobního a profesního života (...) nemůže soudci poskytnout imunitu vůči zájmu veřejnosti na informacích o jeho profesních předpokladech k výkonu funkce" (tamtéž, bod 50; srov. též nález sp. zn. II. ÚS 2051/14 ze dne 3. 2. 2015, bod 30; nález sp. zn. I. ÚS 517/10 ze dne 15. 11. 2010 (N 223/59 SbNU 217), body 17-37; či rozsudek ESLP ve věci July a SARL Libération proti Francii zde dne 14. 2. 2008, stížnost č. 20893/03, §74).
30. Pokud jde o kritérium místa kritiky (ad 4), obecně platí, že projev v soudní síni požívá zvýšené ochrany (bod 27 výše). To platí i pro neveřejný písemný projev (rozsudek ESLP ve věci Bezymyannyy proti Rusku ze dne 8. 4. 2010, stížnost č. 10941/03, §37, 39 a 42), včetně kritických vyjádření v podáních k soudu (srov. rozsudek ESLP ve věci Veraart proti Nizozemsku ze dne 30. 11. 2006, stížnost č. 10807/04, §53; či rozsudek ESLP ve věci Alfantakis proti Řecku ze dne 11. 2. 2010, stížnost č. 49330/07, §33). Nižší ochranu naopak požívá kritika soudců ve sdělovacích prostředcích, a to zejména v případě, kdy ještě dotčené řízení neskončilo (srov. např. rozsudek ESLP ve věci Schöpfer proti Švýcarsku ze dne 20. 5. 1998, stížnost č. 25405/94, §34), nicméně i zde došlo v nejnovější judikatuře ESLP k posunu směrem k větší ochraně svobody projevu [srov. rozsudek ESLP ve věci Kobenter a Standard Verlags Gmbh proti Rakousku ze dne 2. 11. 2006, stížnost č. 60899/00, §29 (ii); rozsudek ESLP ve věci Kudeshkina proti Rusku ze dne 26. 2. 2009, stížnost č. 29492/05; či rozsudek ESLP ve věci Alfantakis proti Řecku ze dne 11. 2. 2010, stížnost č. 49330/07].
31. Pokud jde o kritérium formy projevu (ad 5), Ústavní soud již ve své rané judikatuře konstatoval, že "veřejně šířená stanoviska by zásadně neměla vybočit z mezí v demokratické společnosti obecně uznávaných pravidel slušnosti, neboť jinak by ztratila charakter korektního úsudku nebo komentáře a jako taková by se mohla ocitnout mimo meze ústavní ochrany" [nález sp. zn. III. ÚS 359/96 ze dne 10. 7. 1997 (N 95/8 SbNU 367); srov. též nález sp. zn. II. ÚS 2051/14 ze dne 3. 2. 2015, bod 28]. Následnou judikaturou Ústavní soud dovodil, že z mezí obecně uznávaných pravidel slušnosti mohou vybočit zejména vulgární, pejorativní či jiné podobné výrazy, které by samy o sobě znevažovaly kritizovanou osobu (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2051/14 ze dne 3. 2. 2015, bod 44). V této souvislosti je nutné podotknout, že zatímco u ústního projevu je třeba brát ohled na jeho bezprostřednost a možnou impulzivnost, zvýšenou toleranci není třeba projevovat ve vztahu k písemným podáním (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 283/99 ze dne 30. 11. 2001).
32. Konečně je třeba zvážit i povahu a závažnost uložených sankcí (rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Cumpănă a Mazăre proti Rumunsku ze dne 17. 12. 2004, stížnost č. 33348/96, §111). Při uplatňování trestněprávních prostředků k ochraně veřejných institucí je přitom nutné postupovat zdrženlivě (rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Morice proti Francii ze dne 23. 4. 2015, stížnost č. 29369/10, §127, odkazující na další judikaturu). Tento názor převzal i Ústavní soud, který konstatoval, že "[i]nstitucím a orgánům, jež reprezentují veřejnou moc státu a v důsledku toho jsou nositeli rozhodnutí, jež občané napadají, přísluší vždy větší dávka tolerance, velkorysosti a nadhledu" [nález sp. zn. I. ÚS 211/99 ze dne 17. 10. 2000 (N 152/20 SbNU 75)].
22. Těmito principy se řídil Ústavní soud i v projednávané věci.
B. Svoboda projevu - aplikace na projednávaný případ
23. V projednávaném případě není pochyb o tom, že stěžovatel předmětné výroky, za něž byl odsouzen, vůči soudci okresního soudu skutečně pronesl; to ostatně nezpochybňuje ani stěžovatel. Jádrem sporu je otázka, zda z ústavněprávního hlediska obstojí závěr, že pronesením těchto výroků stěžovatel spáchal trestný čin a že uložený trest je přiměřený. V této souvislosti stěžovatel poukázal na to, že jeho výroky byly reakcí na postup a rozhodování soudu, které považoval za nezákonné.
24. Stěžovatel předmětnými výroky pronesenými v průběhu soudních jednání opakovaně vyjádřil pochybnosti o příčetnosti konkrétního soudce okresního soudu a označil ho mimo jiné za "blbečka", "kreténa", "psychopata" a "psychicky vyšinutého". Tyto výroky na jedné straně směřují k popisu psychického stavu soudce, na druhé straně vyjadřují i stěžovatelovo negativní hodnocení. Jeho projev a výroky v něm obsažené tedy kombinují skutkový a hodnotící prvek. Tyto výroky proto Ústavní soud hodnotí jako hybridní. Tato klasifikace platí i pro výrok stěžovatele, že soudce masově zneužívá své pravomoci - ten sice nesměřuje k charakteristice psychického stavu soudce, ale týká se způsobu, jakým vykonává svou funkci, a dal by se považovat za nařčení z kárného provinění nebo trestné činnosti, nicméně i u tohoto výroku lze přijmout argumentaci stěžovatele, že tímto výrokem chtěl vyjádřit svůj názor. S ohledem na celkové vyznění všech výroků a kontext tedy považuje Ústavní soud i tento výrok za hybridní.
25. Vzhledem k tomu jde o hybridní výroky, u nichž je třeba zkoumat, zda mají dostatečný skutkový základ. Při posuzování, zda mají předmětné výroky dostatečný skutkový základ, nebo zda jsou excesivní, vzal Ústavní soud v úvahu i kritéria zmíněná výše v bodě 21 tohoto usnesení (který cituje body 22-32 nálezu sp. zn. I. ÚS 750/15 ze dne 19. 1. 2016), tedy (1) vůči komu kritika směřuje, (2) kdo kritizuje, (3) co, (4) kde a (5) jakou formou.
26. Pokud jde o výroky týkající se údajného špatného psychického zdraví soudce (že se soudce "zbláznil", že je "nepříčetný", že je "psychopat" či "psychicky vyšinutý"), pro zvýšenou toleranci vůči projevu stěžovatele v projednávané svědčí, že šlo o projev obviněného (kritérium kdo) učiněný ústně při jednání v soudní síni (kritérium kde). Naopak k tíži stěžovatele jde, že šlo o kritiku konkrétního soudce okresního soudu (kritérium vůči komu), a nikoliv soudní moci jako celku. Dále v neprospěch stěžovatele hovoří i to, že šlo o kritiku ad personam (soudce) a nikoliv kritiku ad rem (jeho rozhodnutí) a skutečnost, že tyto výroky stěžovatele byly velmi expresivní (kritérium jak). Navíc tyto výroky nesměřovaly do profesní sféry soudce (a contrario rozsudek ESLP ve věci Rodriguez Ravelo proti Španělsku ze dne 12. 1. 2016, stížnost č. 48074/10, §§18 a 47), nýbrž do jeho soukromé sféry (kritérium co). Ústavní soud v této souvislosti již dříve konstatoval, že nevylučuje, že ve výjimečných případech může špatné psychické zdraví soudce negativně ovlivňovat práci soudce (srov. nález sp. zn. I. ÚS 750/15 ze dne 19. 1. 2016, bod 37). V takové situaci by se kritika tohoto stavu již týkala způsobu, jakým dotyčný soudce vykonává svou funkci, tedy jeho profesní, a nikoliv soukromé sféry. Stejně tak může být za určitých okolností neslučitelné s výkonem soudcovské funkce i deviantní chování soudce [srov. např. rozsudek ESLP ve věci K. A. a A. D. proti Belgii ze dne 17. 2. 2005, stížnosti č. 42758/98 a 45558/99 (týkající se soudce, který provozoval sadomasochistické praktiky)] a může tak založit legitimní důvod pro kritiku dotčeného soudce (srov. nález sp. zn. I. ÚS 750/15 ze dne 19. 1. 2016, bod 37). Taková kritika se ovšem musí zakládat na objektivních důvodech. Za okolností, kdy v neprospěch stěžovatele hovoří většina kritérií uvedených v předchozím bodě tohoto usnesení, je tedy nezbytné, aby stěžovatel pro své výroky předložil alespoň nějaké objektivní zdůvodnění (tj. například špatnou artikulace soudce, zjevně nesouvislý projev soudce, jeho usínání v soudní síni či jiný viditelný jev, který by i nezávislý pozorovatel mohl vnímat jako indikaci zdravotního handicapu soudce); pokud tak neučiní, jeho výroky nemají dostatečný skutkový základ a nepožívají ochrany čl. 17 Listiny a čl. 10 Úmluvy (srov. např. rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Lindon, Otchakovsky-Laurens a July proti Francii ze dne 22. 10. 2007, stížnosti č. 21279/02 a 36448/02, §55). Takové objektivní zdůvodnění však stěžovatel nepředložil. Ústavní soud s ohledem na tyto okolnosti konstatuje, že tyto výroky stěžovatele neměly dostatečnou oporu ve skutkovém základu, a tudíž jde o excesivní projev, který nepožívá ústavněprávní ochrany.
27. Pokud jde o výroky stěžovatele označujícího soudce za "kreténa", "blbečka" či "pokřiveného chudáka", Ústavní soud konstatuje, že tyto výroky stěžovatele zjevně vybočují z mezí obecně uznávaných pravidel slušnosti - ve skutečnosti se jedná o pejorativní až vulgární výrazy, které byly samy o sobě s to znevážit osobu rozhodujícího soudce. Takové pejorativní až vulgární výrazy jsou podle judikatury ESLP chráněny pouze výjimečně - a to například tehdy, pokud jsou vyprovokovány podobně či stejně ostrými výroky ze strany soudce na adresu účastníka řízení či jeho právního zástupce [tzv. odvetná (counterattaack, Gegenschlag) funkce svobody projevu; srov. rozsudek ESLP ve věci Kobenter a Standard Verlags Gmbh proti Rakousku ze dne 2. 11. 2006, stížnost č. 60899/00, §30-31; 12 BverfGE 113 (1961); 54 BverfGE 129 (1980); 60 BverfGE 234 (1982); srov. rovněž, mutatis mutandis, rozsudek ve věci Kuliś a Różycki proti Polsku ze dne 6. 10. 2009, stížnost č. 27209/03, §37-39]. Shodně přistoupil k obdobným výrokům i ESLP v rozsudku ve věci Skałka proti Polsku ze dne 27. 5. 2003, stížnost č. 43425/98. V této věci stěžovatel označil členy polského soudu za "nezodpovědné šašky" ("irresponsible clowns") a jednoho soudce kromě jiného i za "neuvěřitelného kreténa" ("outstanding cretin", "spotegovany kretyn") - ESLP poukázal na to, že tato urážlivá slova stěžovatel použil, aniž by vznesl konkrétní námitky a vysvětlil, proč byla tak silná reakce podle něj na místě (Skałka proti Polsku, §36-37). V projednávané věci soudce žádné urážlivé výroky, které by mohly legitimně zavdat příčinu k tak intenzivní reakci (takovým výrokem by mohly být například urážky soudce na adresu stěžovatele v průběhu jednání soudu) vůči stěžovateli nepronesl (a contrario již citovaný rozsudek ESLP ve věci Kobenter a Standard Verlags Gmbh proti Rakousku, §30-31) a stěžovatel neuvedl pro svou silnou reakci žádné jiné legitimní důvody. Z tohoto důvodu tyto výroky nepožívají čl. 17 Listiny a čl. 10 Úmluvy.
28. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že žádný právní řád ani soudní soustava není imunní vůči chybám, přesto se jejich výskyt snaží cestou řádných a mimořádných opravných prostředků minimalizovat. Jedinec, který považuje soudní rozhodnutí za nezákonné, nebo dokonce protiústavní, se tak proti němu musí bránit pomocí těchto právních prostředků, a nikoliv slovním napadáním soudu. Je legitimní žádat totéž i po stěžovateli, přestože Ústavní soud uznává, že ten se svého práva v jednom případě domohl až u ESLP (viz rozsudek ve věci Fiala proti České republice ze dne 18. 7. 2006, stížnost č. 26141/03). V projednávaném případě navíc kritiku stěžovatele vyvolalo rozhodování o vazbě, které má specifickou povahu. "Ve vazebním řízení [totiž] obecné soudy zásadně vinu obviněného neposuzují, nýbrž zkoumají ‚pouze' existenci tzv. důvodného podezření jako jednu z podmínek vzetí obviněného do vazby nebo jeho ponechání ve vazbě" [nález sp. zn. I. ÚS 2208/13 ze dne 11. 12. 2013 (N 215/71 SbNU 517), bod 13]. Je tedy logické, že do vazby může být vzata i osoba, která později není shledána vinnou; v takovém případě jí ovšem náleží odškodnění, které ostatně za vykonanou vazbu obdržel i stěžovatel (bod 11 výše). Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že pokud by byly připuštěny takto pejorativní výroky na adresu konkrétních soudců, které nemají dostatečný skutkový základ, mohlo by to ochromit fungování justice, neboť by to vedlo k výraznému nárůstu námitek podjatosti, ať už ze strany účastníků řízení či ze strany soudce. Vzhledem k úloze, kterou soudy plní, totiž nelze přijmout, aby účastníci řízení slovně útočili na osobnost soudců soudu prvního stupně jen z toho důvodu, že jejich rozhodování či procesní postup pokládají za nezákonný, tak jako to učinil stěžovatel.
29. Za těchto okolností nepovažuje Ústavní soud za nezbytné posuzovat samostatně ústavnost dalších výroků stěžovatele, v nichž označil dotčeného soudce okresního soudu za "nebezpečnou osobu, masově zneužívající své pravomoci".
30. Konečně se Ústavní soud zabýval i přiměřeností sankce, kterou byl stěžovatel potrestán. ESLP v rozsudku ve věci Skałka proti Polsku uvedl, že trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců jako sankce za verbální urážky soudu není přiměřený a poukázal při tom výslovně na to, že stěžovatel nikdy nebyl za obdobné jednání trestán (rozsudek ve věci Skałka proti Polsku ze dne 27. 5. 2003, stížnost č. 43425/98, §39). Rovněž Ústavní soud pokládá uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody výlučně za slovní urážky nebo znevažování soudu za nepřiměřeně tvrdý trest, nicméně o tento případ se v projednávané věci nejedná. Ještě před tím, než bylo jakkoliv v projednávaném případě rozhodnuto, byl totiž stěžovatel odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, neboť se dopustil přečinu vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle §326 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku (vůči místopředsedovi Obvodního soudu pro Prahu 9) a zločinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) trestního zákoníku (vůči justiční stráži). Okresní soud napadeným rozsudkem tento výrok o trestu zrušil a stěžovateli uložil trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců. Jedná se tak o souhrnný trest podle §43 odst. 2 trestního zákoníku, kterým byl stěžovatel potrestán za tři trestné činy, nikoliv pouze za přečin pohrdání soudem. V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že při ukládání souhrnného trestu není možné dříve uložený trest zmírnit, takže nebylo možné stěžovateli uložit podmíněný trest. Trest se navíc ukládá podle nejpřísnějšího ustanovení, v daném případě tedy podle §325 odst. 2 trestního zákoníku upravujícího trestný čin násilí proti úřední osobě. Jak už upozornil krajský soud, toto ustanovení umožňuje uložit trest odnětí svobody na šest měsíců až šest let a v rámci této sazby není trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců nijak nepřiměřeně vysoký. To platí tím spíše, že se v případě stěžovatele jedná o opakovaný útok na představitele soudní moci. Přečin vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle §326 odst. 1 písm. b) trestního a zločin násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) trestního zákoníku, za které byl stěžovateli uložen nejprve úhrnný a posléze i souhrnný trest (viz bod 2 tohoto usnesení), totiž rovněž směřovaly proti představitelům justice a její ostraze, a to konkrétně vůči místopředsedovi Obvodního soudu pro Prahu 9 (u přečinu vyhrožování s cílem působit na úřední osobu) a vůči justiční stráži (u zločinu násilí proti úřední osobě), a navíc jde o fyzické útoky. Je tedy zjevné, že projednávaná věc se zásadně liší od rozsudku ESLP ve věci Rodriguez Ravelo proti Španělsku, neboť ve věci Rodriguez Ravelo neudělily španělské soudy stěžovateli souhrnný trest (a contrario rozsudek ve věci Rodriguez Ravelo proti Španělsku ze dne 12. 1. 2016, stížnost č. 48074/10, §44 a 50) a ESLP tak přezkoumával skutkově zcela odlišnou situaci. Ve věci Rodriguez Ravelo proti Španělsku šlo navíc o trestní sankci vůči advokátovi hájícímu zájmy strany sporu, což podle ESLP může mít dalekosáhlé důsledky pro efektivní právní zastoupení před obecnými soudy (Rodriguez Ravelo proti Španělsku, §49-50), nejednalo se o recidivu stěžovatele, v úvahu připadal disciplinární postih advokáta jakožto šetrnější opatření dosahující sledovaného cíle v podobné míře (Rodriguez Ravelo proti Španělsku, §48-49) a i další relevantní skutečnosti byly odlišné (srov. např. bod 26 tohoto usnesení, který zdůrazňuje, že výroky ve věci Rodriguez Ravelo směřovaly na rozdíl od projednávané věci výhradně do profesní sféry soudce; viz též Rodriguez Ravelo proti Španělsku, §18 a 47).
31. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy právo stěžovatele na svobodu projevu ve smyslu čl. 17 Listiny a čl. 10 Úmluvy neporušily.
C. Právo zúčastnit se řízení před soudem a na kontradiktorní řízení
32. Další námitky stěžovatele se obsahově týkají porušení jednotlivých aspektů práva na spravedlivý proces. Ústavní soud se z těchto námitek bude zabývat nejprve tím, že krajský soud konal odročené veřejné zasedání v nepřítomnosti stěžovatele.
33. Právo osobně se zúčastnit řízení před soudem je zakotveno v čl. 38 odst. 2 Listiny. Toto právo nabývá na významu v případě trestního řízení, neboť samotné trestní stíhání a případně i z něho vzešlý trest představují vážný zásah do osobní svobody jednotlivce a vyvolávají i další důsledky pro jeho osobní život. V nálezu sp. zn. I. ÚS 2971/09 ze dne 17. 2. 2010 (N 28/56 SbNU 315), bodě 21, Ústavní soud uvedl, že k uplatnění tohoto základního práva "mají [...] soudy povinnost obviněnému vytvořit prostor, a to zejména za situace, kdy on sám na účasti u veřejného zasedání trvá, nebo za situace, kdy řádně a včas soudu oznámí, že se nemůže veřejného zasedání z objektivních důvodů zúčastnit, a případně vyjádří zájem na tom, aby se jej mohl zúčastnit v budoucnu (např. tím, že sám či prostřednictvím svého právního zástupce požádá o jeho odročení)". Uvedené požadavky se vztahují i na řízení před odvolacím soudem, případně dovolacím soudem, v nichž je otázka viny i trestu obviněného opětovně přezkoumávána (tamtéž, bod 22; dále nález sp. zn. II. ÚS 648/05 ze dne 15. 2. 2006 (N 37/40 SbNU 311); nebo nález sp. zn. II. ÚS 2152/08 ze dne 9. 7. 2009 (N 156/54 SbNU 27)].
34. Rovněž ESLP dovodil, že právo obviněného zúčastnit se jednání soudu je chráněno čl. 6 Úmluvy, přestože v něm není výslovně zmíněno, a to s ohledem na předmět a účel tohoto článku jako celku. Navíc má osoba obviněná z trestného činu na základě čl. 6 odst. 3 písm. c), d) a e) Úmluvy právo obhajovat se osobně, vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky a mít bezplatnou pomoc tlumočníka, jestliže nerozumí jazyku používanému před soudem nebo tímto jazykem nemluví, a tato práva by mohla jen těžko vykonávat v případě, že by nebyla přítomná u soudního jednání (rozsudek ESLP ve věci Colozza proti Itálii ze dne 12. 2. 1985, stížnost č. 9024/80, §27).
35. Osobní účast obviněného ovšem nemá v odvolacím řízení stejně zásadní význam jako při jednání u soudu prvního stupně (rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Hermi proti Itálii ze dne 18. 10. 2006, stížnost č. 18114/02, §60). I v případě, že odvolací soud má pravomoc přezkoumávat veškeré skutkové a právní otázky, nevyplývá obviněnému z čl. 6 Úmluvy vždy právo na veřejné zasedání nebo právo osobně se zúčastnit jednání. V úvahu je třeba vzít specifickou povahu daného řízení a způsob, jakým byly zájmy obviněného vyloženy a chráněny u odvolacího soudu, zejména s ohledem na povahu otázek, které měly být posouzeny, a na jejich důležitost pro obviněného (Hermi proti Itálii, §62).
36. V projednávaném případě se stěžovatel zúčastnil jednání před okresním soudem. Zúčastnil se rovněž prvního veřejného zasedání u krajského soudu, avšak nikoliv odročeného zasedání. Předmětem sporu ovšem nebyly, a to ani u okresního soudu, skutkové otázky, nýbrž výlučně otázky právní. Skutečnost, že stěžovatel pronesl výroky, za něž byl odsouzen, totiž byla dokázána na základě zvukových záznamů z příslušných jednání a stěžovatel ji nikdy nezpochybnil. Spor byl veden výlučně o právní kvalifikaci těchto výroků a o různé procesní aspekty řízení; stěžovatel své námitky v tomto směru vznesl již v písemném zdůvodnění odvolání (své argumenty později uplatnil i u Nejvyššího soudu a Ústavního soudu). S ohledem na povahu řešených otázek a skutečnost, že stěžovatel předložil odvolacímu soudu celou svou argumentaci, dospěl Ústavní soud k závěru, že čl. 6 Úmluvy v projednávaném případě nevyžadoval, aby byl stěžovatel přítomen jednání u krajského soudu.
37. Z pohledu čl. 38 odst. 2 Listiny je ovšem nutné vyřešit otázku, zda stěžovatel řádně a včas krajskému soudu oznámil, že se nemůže veřejného zasedání krajského soudu konaného dne 23. 7. 2014 z objektivních důvodů zúčastnit. Dne 21. 7. 2014 předložil stěžovatel krajskému soudu potvrzení o tom, že byl kvůli úrazu oka hospitalizován od 5. do 8. 7. 2014. Toto potvrzení krajský soud nepovažoval za dostatečně vypovídající o jeho zdravotním stavu, a proto stěžovatele téhož dne vyzval k doložení lékařské zprávy. Současně ho upozornil, že zasedání neodročí, pokud svou omluvu nedoplní. To stěžovatel neučinil a krajskému soudu zaslal téhož dne pouze sdělení, že jeho praktická lékařka je na dovolené, takže nemůže lékařskou zprávu zaslat, a požadoval, aby byl vyšetřen soudním znalcem. Ústavní soud je ovšem toho názoru, že po stěžovateli bylo možné spravedlivě požadovat, aby za účelem vystavení lékařské zprávy navštívil jiného (např. zastupujícího) praktického lékaře nebo očního lékaře. Jak totiž stěžovatel i soudy uvádí (body 4, 9 a 18 výše), stěžovatel i v této době musel docházet k očnímu lékaři na kontroly, a další obdobná návštěva proto byla slučitelná s jeho zdravotním stavem. Ústavní soud proto nemůže jeho omluvu považovat za řádnou, a to bez ohledu na úvahy, které ohledně zdravotního stavu stěžovatele učinil Nejvyšší soud.
38. Ústavní soud se totiž v souvislosti s uvedenými otázkami musí zabývat i tím, že Nejvyšší soud si pro účely posouzení zdravotního stavu stěžovatele v předmětné době vyžádal vyjádření jeho praktické a oční lékařky, aniž by poté dal stěžovateli příležitost se s jejich vyjádřeními seznámit a reagovat na ně. Na tyto skutečnosti stěžovatel upozornil ve druhém doplnění své ústavní stížnosti.
39. Z judikatury ESLP i Ústavního soudu plyne, že součástí práva na spravedlivý proces je i právo na kontradiktorní řízení. "Podstatou kontradiktorního soudního procesu je spor, konfrontace a diskuse dvou stran, které musejí mít stejnou možnost vyjádřit a obhajovat svůj pohled na projednávanou věc" [nález sp. zn. III. ÚS 608/10 ze dne 26. 8. 2010 (N 173/58 SbNU 513)]. Účastníkům řízení proto musí být poskytnuta možnost se seznámit s veškerými důkazy a vyjádřeními, které mají ovlivnit rozhodování soudu, a vyjádřit se k nim [rozsudek ESLP ve věci Mantovanelli proti Francii ze dne 19. 3. 1997, stížnost č. 21497/93, §33; rozsudek velkého senátu ve věci Lobo Machado proti Portugalsku ze dne 20. 2. 1996, stížnost č. 15764/89, §31; rozsudek velkého senátu ve věci Vermeulen proti Belgii ze dne 20. 2. 1996, č. 19075/91, §33; shodně viz nález sp. zn. III. ÚS 608/10 ze dne 26. 8. 2010 (N 173/58 SbNU 513) nebo nález sp. zn. I. ÚS 2826/13 ze dne 10. 2. 2015, bod 13]. Jak ovšem uvedl ESLP v rozsudku ve věci Vokoun proti České republice ze dne 3. 7. 2008, stížnost č. 20728/05, §26, právo na kontradiktorní řízení nemá absolutní charakter a jeho rozsah se může lišit v závislosti na zvláštnostech daného řízení. V některých případech, jejichž okolnosti byly velmi specifické, dospěl ESLP k názoru, že neposkytnutí určité písemnosti v rámci řízení a nemožnost stěžovatele se k ní vyjádřit nebyly v rozporu se zásadou spravedlivého procesu, neboť měl za to, že taková možnost by neměla vliv na výsledek sporu nebo že zvolené právní řešení nedávalo žádný prostor pro další diskusi. V této souvislosti odkázal ESLP na rozsudek ve věci Stepinska proti Francii ze dne 15. 6. 2004, stížnost č. 1814/02, a rozsudek ve věci Verdú Verdú proti Španělsku ze dne 15. 2. 2007, stížnost č. 43432/02.
40. Nejvyšší soud si vyjádření dvou lékařek vyžádal proto, aby posoudil, zda krajský soud mohl konat veřejné zasedání v nepřítomnosti stěžovatele. Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že tato vyjádření neměla sloužit k posouzení otázky viny či trestu, nýbrž pouze k posouzení procesní otázky. Ta je navíc významná jen z pohledu čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť z čl. 6 Úmluvy v projednávaném případě neplynulo právo stěžovatele na účast při jednání u krajského soudu (viz bod 36 výše). Ústavní soud dále nepovažuje tato vyjádření za významná ani pro rozhodnutí této procesní otázky. Bez ohledu na tato vyjádření a související úvahy Nejvyššího soudu totiž Ústavní soud dospěl k závěru, že omluvu stěžovatele nebylo možno pokládat za řádnou (viz bod 37 výše). Ostatně i Nejvyšší soud ve svém usnesení uvádí, že o této procesní otázce "mohl rozhodnout již na základě dosavadních podkladů", tedy bez těchto vyjádření. Zaslání těchto vyjádření by tedy nemělo vliv na řešení předmětné otázky, u níž nebyl dán další prostor k diskuzi. Ústavnímu soudu tak nezbývá než konstatovat, že popsané pochybení Nejvyššího soudu nebylo způsobilé porušit právo stěžovatele na kontradiktorní řízení jako součásti práva na spravedlivý proces.
D. Právo na nestranný soud
41. V prvním doplnění své ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu s nálezem sp. zn. III. ÚS 441/04 ze dne 12. 1. 2005 (N 6/36 SbNU 53), z něhož podle stěžovatele vyplývá, že trestný čin pohrdání soudem nesmí být souzen u téhož soudu, u kterého byl údajně spáchán. Závěr, který stěžovatel z citovaného nálezu dovodil, z něj ovšem neplyne. Stěžovatel zřejmě odkazuje na pasáž, v níž Ústavní soud s ohledem na objektivní aspekt nestrannosti soudců vyslovil, že "je-li podána obžaloba pro trestný čin útoku na veřejného činitele k soudu, kde působí soudce, který měl být tímto trestným činem poškozen, jsou dány důležité důvody k tomu, aby věc byla příslušnému soudu odňata a přikázána jinému soudu". Totéž má podle nálezu sp. zn. III. ÚS 441/04 platit v případě, kdy je poškozenou osobou přísedící. V projednávaném případě ovšem stěžovatel nebyl obžalován z trestného činu útoku na veřejného činitele, nýbrž z přečinu pohrdání soudem, a v okamžiku podání obžaloby na okresní soud už u něj nepůsobil soudce JUDr. Koudelka, vůči kterému byly urážlivé výroky namířeny. Závěry citovaného nálezu proto na projednávaný případ nelze uplatnit. Ústavní soud ovšem posoudil tuto námitku stěžovatele i v obecnější rovině.
42. Nestrannost soudce se posuzuje ve dvou krocích prostřednictvím subjektivního a objektivního testu nestrannosti. Při subjektivním testu se zjišťuje, jaké je osobní přesvědčení nebo zájem příslušného soudce. Přitom platí, že soudce je považován za nestranného, dokud není prokázán opak (rozsudek pléna ESLP ve věci Hauschildt proti Dánsku ze dne 24. 5. 1989, stížnost č. 10486/83, §47). V rámci objektivního testu se zkoumá, zda osoba soudce poskytuje dostatečné záruky vylučující jakoukoliv oprávněnou pochybnost o jeho nestrannosti (rozsudek ESLP ve věci Chmelíř proti České republice ze dne 7. 6. 2005, stížnost č. 64935/01, §55). V projednávaném případě nepoukázal stěžovatel na nic, co by bylo způsobilé vyvrátit domněnku subjektivní nestrannosti příslušných soudců. Na objektivní stránku nestrannosti míří námitka, že soudce JUDr. Koudelka dříve působil u téhož okresního soudu, který rozhodoval v prvním stupni, a nyní působí u téhož krajského soudu, který rozhodoval v druhém stupni. Těmito aspekty se opakovaně zabývaly už obecné soudy (viz bod 5 výše). Ústavní soud je ve shodě s nimi toho názoru, že tyto skutečnosti bez dalšího nejsou způsobilé vyvolat pochybnost o nestrannosti příslušných soudců. Jak již bylo uvedeno, JUDr. Koudelka v době rozhodování u příslušného okresního soudu už nepůsobil. Působil sice u příslušného krajského soudu, avšak z toho plynoucí profesní vztahy samy o sobě důvodem k vyloučení soudce nejsou.
E. Další námitky a návrhy stěžovatele
43. Dále mělo podle stěžovatele dojít k opomenutí důkazu, a to výslechu JUDr. Ladislava Koudelky. Soudy ovšem nemají povinnost provést všechny navržené důkazy. "Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze [však] dle ustálené judikatury Ústavního soudu založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého navržený důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje potřebnou vypovídací potencí. Konečně třetím je nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno" [nález ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01 (N 26/32 SbNU 239)]. Obecné soudy uvedly, že navrhovaný výslech by nemohl přispět k dalšímu objasnění věci, poukázaly tedy na nadbytečnost důkazu, a tento závěr považuje Ústavní soud za přesvědčivý. Zjištění, že stěžovatel pronesl předmětné výroky, se totiž opírá o zvukové záznamy z příslušných jednání a nebylo stěžovatelem zpochybňováno. Spor se týká výlučně právních otázek, k jejichž vyřešení z povahy věci nemůže další dokazování nijak přispět.
44. Stěžovatel rovněž namítl, že Nejvyšší soud se odchýlil od usnesení sp. zn. 7 Tdo 315/2009 ze dne 17. 12. 2009 a usnesení sp. zn. 6 Tdo 1096/2011 ze dne 3. 11. 2011, v nichž měl vyložit znaky trestného činu pohrdání soudem odlišně než v projednávaném případě. Ústavní soud zjistil, že v prvním z citovaných usnesení se Nejvyšší soud skutečně zabýval trestným činem pohrdání soudem podle minulé právní úpravy (§169b zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů). Nejvyšší soud uvedl, že tento trestný čin lze spáchat třemi alternativními způsoby. Dopustí se ho ten "kdo opakovaně závažným způsobem ruší jednání soudu (alinea 1), nebo kdo se opakovaně při takovém jednání k soudu chová urážlivě nebo soud znevažuje (alinea 2), anebo kdo opakovaně jednání soudu zmaří (alinea 3)". Dále se však v prvním citovaném usnesení věnoval pouze první a třetí možnosti, nikoliv druhé, která by měla význam pro projednávaný případ. V druhém citovaném usnesení se Nejvyšší soud zabýval procesními otázkami a z důvodu procesní vady zrušil i dovoláním napadená rozhodnutí, avšak k trestnému činu pohrdání soudem se žádným způsobem nevyjádřil. Je proto zřejmé, že Nejvyšší soud se výkladem trestného činu pohrdání soudem ve svém napadeném usnesení od těchto rozhodnutí nemohl odchýlit.
45. Stěžovatel dále upozorňuje na to, že mu při jednání okresního soudu bylo upřeno poslední slovo ve smyslu §217 trestního řádu. Ústavní soud souhlasí s námitkou stěžovatele, že poslední slovo není součástí závěrečné řeči obžalovaného; §217 trestního řádu totiž výslovně stanoví, že poslední slovo se uděluje obžalovanému až "[p]o skončení závěrečných řečí". Na druhou stranu se ztotožňuje s Nejvyšším soudem v tom, že smyslem tohoto ustanovení je, aby obžalovaný mohl jako poslední ovlivnit rozhodování soudu o vině a trestu, aniž by byl ve svém projevu přerušován. Průběhem řízení před okresním soudem se zabýval už Nejvyšší soud. Uvedl, že během své závěrečné řeči - která zazněla jako poslední - nebyl stěžovatel nijak přerušován. Dále Nejvyšší soud ze zvukového záznamu zjistil, že po skončení závěrečné řeči byl stěžovatel "samosoudkyní dotázán, zda je to vše, co chtěl uvést - a k tomu neměl již co dodat". To stěžovatel nezpochybňuje, a okresnímu soudu tedy vlastně vytýká, že nebyl výslovně upozorněn na to, že se mu uděluje poslední slovo. Účelu, který má institut posledního slova, ovšem bylo dosaženo. Stěžovatel totiž dostal příležitost se vyjádřit i po skončení své závěrečné řeči, která navíc měla charakter posledního slova. Ústavní soud proto konstatuje, že tato námitka stěžovatele nemá ústavněprávní rozměr, stejně jako to učinil v obdobných případech (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 479/03 ze dne 9. 2. 2005, usnesení sp. zn. IV. ÚS 1926/14 ze dne 15. 10. 2014 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 671/15 ze dne 28. 4. 2015).
46. Stěžovatel spojil svou ústavní stížnost s návrhem, aby byla odložena vykonatelnost napadených rozhodnutí. Takovému návrhu lze obecně vyhovět, jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem a jestliže by výkon rozhodnutí nebo uskutečnění oprávnění, přiznaného rozhodnutím třetí osobě, znamenal pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám (§79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížností stěžovatel brojí proti tomu, že byl shledán vinným z trestného činu pohrdání soudem, avšak napadenými rozhodnutími mu nebyl uložen trest jen za tento trestný čin, ale i za dva další trestné činy (souhrnný trest, viz bod 2 výše). Odložením vykonatelnosti napadených rozhodnutí by bylo v rozporu s důležitým veřejným zájmem, aby byl trest uložený i za tyto činy vykonán. Návrhu na odklad vykonatelnosti proto nebylo možné vyhovět.
IV. Závěr
47. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost a návrh s ní spojený odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu