ECLI:CZ:NS:2016:7.TDO.98.2016.1
sp. zn. 7 Tdo 98/2016-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 16. února 2016 v Brně dovolání obviněného M. Ř. proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 6 To 232/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 2 T 136/2014, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. Ř. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Kroměříži rozsudkem ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 2 T 136/2014, uznal obviněného M. Ř. (dále zpravidla jen „obviněný“) vinným přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, který podle skutkových zjištění soudu spáchal tím, že
nejprve v blíže neurčený den v listopadu 2013 odpojil přívod elektrické energie a tím znemožnil čerpání vody a ohřev plynovým kotlem, čímž přiměl poškozeného J. G., narozeného dne ..., a poškozenou D. G., narozenou dne ..., opustit byt o velikosti 3+1 v I. nadzemním podlaží domu č. p. ... v obci R..., který spolu se společnými prostorami domu a zahradou měli a mají právo obývat na základě smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne 3. 9. 2013, a poté v blíže nezjištěné době v průběhu poloviny roku 2014 opakovaně neoprávněně nejprve za užití klíče od zámku vstupních dveří, který mu byl původně na jeho žádost poškozenými svěřen, a poté od dubna 2014 oknem do tohoto bytu vnikal, v bytě poté rozhazoval věci poškozených, když v jednom případě na část věcí nasypal krmné granule a v dalším případě část věcí poškozených vyvezl do sadu za obec, přitom zanechával poškozeným v bytě hanlivé nápisy a vzkazy, vysadil a odnesl veškeré vnitřní dveře a vnitřní křídla okna jednoho pokoje, dále vysadil a odnesl zadní vstupní dveře vedoucí do dvora a vzniklý otvor částečně zahradil překližkou, zevnitř bytu zajistil deskou přední vstupní dveře do domu, čímž poškozeným trvale znemožnil vstup do domu a bytu, to vše s cílem donutit poškozené k tomu, aby nemovitost opustili a vyklidili ji.
Za tento přečin byl odsouzen podle §178 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Výkon trestu odnětí svobody byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku odložen a zkušební doba byla podle §82 odst. 1 tr. zákoníku stanovena na jeden rok.
Podle §229 odst. 3 tr. ř. byli poškození D. G., nar. ..., bytem R., a J. G., nar. ..., bytem tamtéž, odkázáni s nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně usnesením ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 6 To 232/2015, podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné odvolání obviněného podané proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně, podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Jany Grygerové včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl v něm, že nenaplnil znak přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku spočívající v tom, že pachatel překonal překážku, jejímž účelem je zabránit vniknutí. Vstup do domu nebo bytu jiného s právně relevantním souhlasem některé z osob, které v něm oprávněně bydlí, nemůže podle názoru obviněného naplňovat znaky trestného činu porušování domovní svobody. Podle obviněného jsou skutková zjištění soudu nesprávná a nedostatečná, přičemž skutek popsaný ve výrokové části rozsudku prvního stupně neodpovídá skutečnosti. Obviněný je přesvědčen, že došlo k porušení jeho základních práv a svobod, zejména práva vlastnit majetek a učinit opatření k odvrácení škody. Soudy nezohlednily okolnosti vylučující protiprávnost, zejména jednání v krajní nouzi a svolení poškozeného. Soudy nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe vyjádřenou v podobě zásady ultima ratio. Obviněný je přesvědčen o tom, že jeho jednání vykazuje minimální společenskou škodlivost a domnívá se proto, že šlo o ryze soukromoprávní spor. Obviněný závěrem uvedl, že pouze chránil svůj majetek a potrestání soudem zhoršuje jeho soukromý a společenský život.
Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 6 To 232/2015, a rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 2 T 136/2014, aby podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil všechna rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Kroměříži, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupce uvedl, že se k dovolání nebude věcně vyjadřovat, a souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání za podmínek §265r odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zjistil, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání má obligatorní náležitosti dovolání stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí soudní instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně. Správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Z ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Předmětem právního posouzení je skutek, který zjistily soudy. V dovolání proti odsuzujícímu rozsudku lze namítat, že skutkový stav věci, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu věci zjištěného soudy. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudů.
Přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku spáchá ten, kdo neoprávněně vnikne do obydlí jiného nebo tam neoprávněně setrvá. Za tento přečin bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta. Podle §178 odst. 2 tr. zákoníku odnětím svobody na šest měsíců až tři léta bude pachatel potrestán, užije-li při činu uvedeném v odstavci 1 násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí nebo překoná-li překážku, jejímž účelem je zabránit vniknutí.
Objektem trestného činu podle §178 tr. zákoníku je domovní svoboda. Domovní svoboda je zaručena v čl. 12 Listiny základních práv a svobod. Chráněna je domovní svoboda jak vlastníka, tak uživatele domu, bytu nebo jiné prostory sloužící k bydlení a příslušenství k nim náležející. Zásahy do této svobody jsou přípustné jen na základě zákona. Pod pojmem obydlí se rozumí dům (včetně uzavřeného dvora a přilehlé ohrazené zahrady), byt nebo jiná prostora sloužící k bydlení a příslušenství k nim náležející. Jinými prostorami sloužícími k bydlení jsou například obytné chaty, zahradní domky sloužící k individuální rekreaci (nikoli tedy kůlny na nářadí a různé přístřešky), hotelové domy, ubytovny, pokoje na vysokoškolské koleji a hotelové pokoje. Příslušenstvím obydlí, domu nebo bytu se rozumí sklepy, půdy, komory, ale i sklepní nebo půdní kóje, pokud jsou pod uzamčením. Neoprávněným vniknutím je vstup do obydlí uživatele, uskutečněný bez jeho souhlasu nebo proti jeho vůli, aniž by byl současně dán zákonný důvod k takovému vstupu (domovní prohlídka, ochrana práv a svobod jiných, závažné ohrožení veřejné bezpečnosti a pořádku apod.).
Ustanovení §238 tr. zák. (nyní ustanovení §178 tr. zákoníku) chrání uživatele bytu proti komukoli, kdo nemá právo užívat byt. Nezáleží na tom, zda osoba, o jejíž byt jde, je jeho vlastníkem, nájemníkem, držitelem, uživatelem apod., rozhodující je to, zda v době činu uvedený byt užíval obviněný či někdo jiný (srov. č. 51/1973 Sb. rozh. tr.). Objektem trestného činu podle §238 tr. zák. (nyní §178 tr. zákoníku) je domovní svoboda. Je chráněn jakýkoliv oprávněný uživatel domu nebo bytu, nejen vlastník, a to proti komukoliv. Uživatel domu nebo bytu je tedy chráněn i proti vlastníkovi, a to i tehdy, když vlastník má vykonatelné rozhodnutí k vyklizení uživatelova bytu (srov. č. 1/1980 Sb. rozh. tr.).
Podle ustálené judikatury jsou překážkou, jejímž účelem je zabránit vniknutí, podle §178 odst. 2 tr. zákoníku, dveře, plot, zábradlí balkonu, mříže, ale i okno přístupné jen s použitím žebříku. Překážka nemusí být překonána za použití násilí, ale postačí jakékoli její odstranění, přeskočení, přelezení apod. Často se k odstranění překážky používá i technických prostředků, např. paklíče a planžety. O překonání překážky jde i tehdy, když pachatel např. otevřel dveře pravým klíčem, který odcizil, vylákal nebo našel. Podle názoru Nejvyššího soudu jde o překonání překážky i tehdy, pokud pachatel v minulosti legálně získal klíč od obydlí od vlastníka nebo jiné oprávněné osoby, ale posléze mu tato osoba vstup do obydlí zakázala a pachatel nerespektoval použitím takového klíče ke vstupu do obydlí vydaný zákaz, Z tohoto právního názoru vychází i novější judikatura, podle níž jednání pachatele, který vnikl do obydlí jiného použitím klíče, jejž v minulosti získal od oprávněné osoby sice legálním způsobem, ale posléze mu tato osoba vstup do obydlí zakázala a pachatel tento zákaz tím porušil, naplňuje zákonný znak skutkové podstaty přečinu porušování osobní svobody podle §178 odst. 2 tr. zákoníku spočívající v překonání překážky, jejímž účelem je zabránit vniknutí do obydlí jiného (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 4 Tdo 350/2015).
Soudy obou stupňů posoudily zcela správně, že obviněný naplnil zmíněný znak skutkové podstaty přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 2 tr. zákoníku. Ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že poškození D. a J. G. po nastěhování do domu obviněného, který má dva samostatné vchody, předali obviněnému na jeho žádost klíče od bytu v jeho domě, a to pro případ mimořádných událostí. Poté, co obviněný začal páchat trestnou činnost, poškození samozřejmě nesouhlasili s tím, aby obviněný vstupoval bez jejich souhlasu do části nemovitosti, v níž měli smlouvou o zřízení věcného břemene ze dne 3. 9. 2013 zřízeno za úplatu právo doživotního a bezplatného užívání domu v R. č. p. ... Námitka obviněného je zjevně neopodstatněná.
Nejvyšší soud nepřisvědčil ani námitce nerespektování zásady ultima ratio. Zásadně totiž platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům konkrétní skutkové podstaty (srov. rozh. č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Tak tomu však v tomto případě není. Jakékoliv úvahy o subsidiární úloze trestní represe nejsou v tomto případě vůbec namístě.
K námitce obviněného o porušení pravidla in dubio pro reo připomíná, že jde o pravidlo procesní a nikoliv hmotněprávní, a proto nenaplňuje důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který slouží výlučně k nápravě vad spočívajících v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud nepřisvědčil ani námitce obviněného, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
Neobstojí ani námitky obviněného o krajní nouzi a svolení poškozeného. Okolnostmi vylučujícími protiprávnost označujeme taková jednání, která způsobují, že čin není trestným činem, i když jinak nebo zdánlivě naplňují všechny znaky trestného činu. Podle §29 odst. 1 není trestným činem čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící útok na zájem chráněný trestním zákoníkem. Poškozený může dát svolení pouze k zásahům do těch zájmů, o nichž může sám a bez omezení rozhodovat, tedy aniž by činem bylo dotčeno právo jiných osob nebo zájmy společnosti. Obviněný vstupoval do domu nebo bytu s úmyslem porušit domovní svobodu poškozených manželů D. a J. G. tím, že neoprávněně vnikal do bytu, který na základě právního důvodu užívali, a jednal tam způsobem uvedeným v popisu skutku ve výroku o vině (tzv. skutkové větě).
Obviněný také namítl, že mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest. Námitka týkající se přiměřenosti uloženého trestu však není dovolacím důvodem podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. ani jiným důvodem dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř. Nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát z důvodu, že je vadný výrok o vině, lze samotný výrok o trestu napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod obviněný neuplatnil a ani to nepřicházelo v úvahu. Jestliže byl uložen přípustný druh trestu ve výměře v rámci zákonné trestní sazby, jak se stalo v posuzované věci, nelze cestou dovolání namítat nepřiměřenost trestu, a to ani s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. rozh. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Závěr soudu o vině obviněného spočívá na správných skutkových zjištěních, které vyplývají z řádně provedených důkazů a jejich hodnocení v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Právní kvalifikace skutku je proto správná.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného M. Ř. je svém celku zjevně neopodstatněné, a proto je odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. února 2016
JUDr. Jindřich Urbánek
předseda senátu