ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.1145.2016.1
sp. zn. 8 Tdo 1145/2016 -137
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 11. 2016 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného P. N. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 4. 2016, sp. zn. 6 To 82/2015, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 1 T 13/2014, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 4. 2016, sp. zn. 6 To 82/2015.
Současně podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se věc přikazuje Vrchnímu soudu v Praze, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 1 T 13/2014, byl obviněný P. N. (dále jen „obviněný“) uznán vinným, že
v postavení jediného společníka a jednatele spol. GRENGER, s. r. o., se zapsaným sídlem v Tigridova 1580/6, Praha 4, fakticky vyvíjející činnost na adrese Pardubice – Semtín 112,
v období nejméně od 1. ledna 2010 do 28. července 2010 v P. v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch pro spol. GRENGER, s. r. o., pod smyšlenou záminkou spočívající v nabídce zprostředkování poskytnutí finančních produktů (nebankovních půjček), nabízel, resp. nechal nabízet prostřednictvím internetových stránek www.grenger.cz , a dalších, např. naobcanku.cz, pujcky.pujcky.eu, apod. klientům spol. GRENGER, s. r. o., vyřízení půjček pro „problémové klienty preferující osobní a individuální přístup“, a to v řádu několika dnů, bez žádných poplatků předem, bez nahlížení do registrů a nutnosti ručit nemovitostí, a se zájemci o takové služby (dále i jen klienty) nechával prostřednictvím dalších osob – zejména tzv. telefonních operátorů sjednávat smlouvy dle obsahu „zprostředkovatelské“, formálně však nepojmenované (dále jen „Smlouvy“),
kdy činnost spol. GRENGER, s. r. o., byla vedena výlučně k dosažení toho, aby co od možná nejvyššího počtu klientů disponujících sice vlastním bankovním účtem a na něj poukazovaným příjmem byť v minimální výši, avšak z řad osob zejména sociálně slabých a práva neznalých, nezpůsobilých žádat o poskytnutí půjček u bankovních subjektů, kde byl i důvodný předpoklad jejich minimální bonity, absence způsobilosti poskytnout ručení za čerpané produkty, jakož i toho, že z jejich strany bude docházet ke zkreslování jejich majetkových poměrů ve snaze půjčku získat,
byly vylákány podpisy tzv. „Smluv“odkazujících sice na ust. §774 občanského zákoníku o smlouvě zprostředkovatelské, avšak takto výslovně neoznačených, a dále i tzv. povolení k inkasu z bankovního účtu klienta ve prospěch bankovního účtu spol. GRENGER, s. r. o.,
kdy na jejich podkladě poté byly z bankovních účtů „klientů“ formou inkasního příkazu zinkasovány finanční prostředky ve prospěch spol. GRENGER, s. r. o., či byly činěny úkony k jejich zinkasování, a to z titulu úhrady nákladů údajně vynaložených s předstíranou zprostředkovatelskou činností, stanovených paušální částkou ve výši 5 000 Kč, a dále případně i z titulu sankčních smluvních ujednání obsažených ve zprostředkovatelské smlouvě o smluvní pokutě ve výši 10 000 Kč za porušení smluvních ujednání, zejména povinnosti pravdivě uvést v tzv. zákaznické kartě, vyplňované současně s uzavřením zprostředkovatelské smlouvy, pravdivé údaje o svých příjmech a výdajích, případně pro nedodání veškerých podkladů, apod., kdy však s ohledem na způsob faktického vykonávání „zprostředkovatelské činnosti“, jak je níže popsána, byly takové údaje či podklady vyžadovány nadbytečně, příp. byly požadovány duplicitně (údaje požadované v tzv. zákaznické kartě byly obsaženy v bankovních výpisech, které klienti byli povinni předkládat, apod.), tj. uvedené směřovalo výlučně k vylákání dalšího titulu pro inkasování finančních prostředků ke škodě klientů,
vše s předchozím vědomím toho, že poskytnutí předmětných půjček nebude klientům s ohledem na jejich nízkou bonitu zpravidla zajištěno, neboť na podkladě sjednaných „Smluv“ byla v rozporu s podstatou zprostředkovatelského závazku pouze jejich osobní a kontaktní data, nikoli již údaje o výši příjmů a výdajů, apod., sice formálně předkládána smluvním partnerům spol. GRENGER, s. r. o. – tzv. investorům, přičemž se však jednalo o subjekty, které
- dílem sice půjčky poskytovaly, avšak poté, kdy si samy shromáždily a vyhodnotily údaje o majetkových poměrech jednotlivých žadatelů, přičemž zpravidla poskytnutí půjček i podmiňovaly jejich zajištěním zřízením zástavního práva k nemovitostem, a které mohli zájemci o půjčky kontaktovat bez účasti zprostředkovatele prostřednictvím husté sítě obchodních zastoupení či prostřednictvím www stránek apod., a to konkrétně spol. SMART HYPO, SMART Capital, FINE CREDIT, VITACREDIT,
- dílem se jednalo fakticky toliko o zprostředkovatele, kteří sami půjčky nevypláceli, ale toliko spolupracovali se společnostmi typu Provident apod., které mají hustou síť zastoupení a klienti by je mohli kontaktovat přímo, bezúplatně, kdy konkrétně se jednalo o zprostředkovatele – fyzickou osobu M. Z.,
kdy tedy bylo předem zřejmé to, že z takto pojaté zprostředkovatelské činnost klienti nebudou mít jakýkoliv prospěch, což se i stalo,
jiná činnost k zajištění účelu smlouvy (vyjma zanesení dat klientů do interního systému a následného předání takových dat smluvním, výše uvedeným partnerům) v rozporu s přijatou povinností „aktivně vyhledávat subjekty mající zájem uzavřít smlouvu o finančním produktu s klientem a postupovat při tom s odbornou péčí v souladu s jemu známými zájmy a pokyny klienta“, realizována nebyla,
přičemž uvedené bylo klientům vědomě zamlčováno, kdy naopak z obsahu internetových prezentací a telefonního hovoru vedeného s pracovníky tzv. call centra ve stádiu před zasláním návrhu „Smlouvy“ k podpisu klientům dle podrobných instrukcí poskytnutých obviněným, klient naopak důvodně, avšak v rozporu se skutečností, nabyl přesvědčení, že
- již v době podpisu „Smlouvy“, byť dle obsahu toliko „zprostředkovatelské“, na podkladě údajů, které firmě sdělil v tzv. online formuláři při prvním kontaktu, byla jeho žádost o poskytnutí požadované půjčky, tj. nikoli toliko o vykonávání zprostředkovatelské činnosti, kladně vyřízena, tj. že prostřednictvím společnosti GRENGER, s. r. o., byla již v době podpisu „Smlouvy“ zajištěna konkrétní nabídka poskytnutí půjčky v klientem požadované výši, byť i prostřednictvím třetích subjektů, která mu potažmo bude v řádu několika dní vyplacena, aniž by bylo třeba poskytovat její zajištění zřízením zástavního práva k nemovitostem, apod., tedy že již v době podpisu „Smlouvy“ je zajištěno i naplnění účelu jejího uzavření v podobě zajištění půjčky konkrétních prostředků klientovi,
- do okamžiku vyplacení půjčky nebude povinen hradit ve prospěch spol. GRENGER, s. r. o., jakékoli platby, neboť finanční odměna za poskytované služby ve fixní výši 5 000 Kč je účtována a srážena z bankovního účtu klienta až poté, kdy půjčka bude klientovi poskytnuta, kdy výlučně za tím účelem je po něm požadován souhlas s inkasem z bankovního účtu, aniž by mu bylo výslovně sděleno, že spol. GRENGER, s. r. o., má bez ohledu na to, zda dojde k vyplacení půjčky, nárok na náhradu nákladů, které údajně vynaložila pro dosažení účelu smlouvy, sjednaných ve výši 5 000 Kč,
kdy právě na podkladě takto nepravdivých či zkreslených informací klienti „Smlouvy“ se spol. GRENGER, s. r. o., uzavřeli a dávali souhlas k inkasu předmětných částek ze svého účtu, přičemž uvedený postup spol. GRENGER, s. r. o., byl v rozporu se zájmy jejích klientů a podpisem zprostředkovatelské smlouvy převzatou povinností postupovat s odbornou péčí a v souladu se známými zájmy a pokyny klientů, jimž takto byla způsobena škoda odpovídající výši finančních prostředků z jejich bankovních účtů stržených, či jim způsobení takové škody bezprostředně hrozilo na podkladě prováděných pokusů o jejich stržení, kdy konkrétně
Ø následuje podrobný výčet celkem 755 dílčích skutků vztahujících se vždy k osobě konkrétního poškozeného, s nímž společnost obviněného uzavřela v jednotlivých bodech výroku rozsudku blíže identifikovanou smlouvu, a přesné určení částek, které z jejich bankovního účtu obviněný zinkasoval anebo se o to pokusil,
čímž v souhrnu pokračujícím jednáním popsaným v bodech ad 1. až 755. tohoto výroku poškozeným osobám tam uvedeným způsobil škodu v celkové výši 4 529 000 Kč, a jeho jednání bezprostředně směřovalo ke způsobení další škody ve výši 6 626 500 Kč .
2. Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaný a dílem ukončený ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a uložil mu podle §209 odst. 5 tr. zákoníku trest odnětí svobody ve výměře pěti let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dohledem, podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti , spočívající v zákazu výkonu funkce člena statutárního orgánu obchodních korporací ve výměře pěti let, a podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to počítače zn. IBM typ 2373-94gS99-WBY83 03/12 a zdroje.
3. Nalézací soud odůvodnil závěr o vině obviněného uvedeným zločinem v podstatě tím, že ačkoliv prezentovaná inzerce ani smlouvy samotné nezastírají zprostředkovatelský charakter kontraktu s klienty, bylo nutno brát ohled na typ klientely (šlo převážně o sociálně slabé a práva neznalé klienty, kteří nečtou smlouvy atd.). V nich byl klamavým jednáním obviněného, příp. jím proškolených telefonních operátorů jednak navozen dojem, že peníze dostanou přímo, jednak zamlčena podmínka investorů, aby klienti ručili nemovitostmi. Společnost GRENGER, s. r. o., nedostála svým smluvním závazkům aktivně vyhledávat subjekty, které úvěr poskytnou, postupovat s péčí řádného hospodáře, informovat klienta atd., její snahou (a tedy i obviněného) bylo pouze vylákat finanční prostředky od klientů. Obviněný musel vědět, že drtivá většina klientů na půjčku nedosáhne, přesto s nimi společnost uzavírala stále nové smlouvy. Bez povšimnutí nebylo možno nechat ani ujednání společnosti s klienty o inkasu a smluvní pokutě.
4. Citované rozhodnutí napadl obviněný odvoláním. Z jeho podnětu Vrchní soud v Praze ve veřejném zasedání rozsudkem ze dne 25. 4. 2016, sp. zn. 6 To 82/2015, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného podle §226 písm. b) tr. ř. obžaloby zprostil , neboť dospěl k závěru, že skutek v žalobním návrhu označený není trestným činem.
5. Odvolací soud opřel zprošťující výrok o právní hodnocení, podle kterého jednáním obviněného, páchaným prostřednictvím společnosti GRENGER, s. r. o., nedošlo k naplnění obligatorních znaků základní skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku pro absenci znaků „uvedení v omyl“, resp. „zamlčení podstatných skutečností“. Z obsahu jeho argumentace lze citovat, že „Soud prvního stupně si podle stanoviska soudu odvolacího neuvědomil rozhodující význam obsahu smluv uzavíraných mezi společností GRENGER, s. r. o., a jednotlivými klienty a okolnosti jejich uzavírání z pohledu naplnění zákonných znaků objektivní stránky základní skutkové podstaty trestného činu podvodu s tím, že naopak v tomto směru přecenil význam obsahu webových stránek a prvotních telefonních kontaktů klientů se zaměstnanci a dalšími odpovědnými osobami jednajícími za s. r. o. GRENGER. Rozhodující význam smluv plyne ze zjištění, že na rozdíl od obsahu webových stránek a stejně tak obsahu zmíněných telefonních hovorů výhradně na základě uzavřených smluv a v plném souladu s jejich obsahem vznikaly poškozeným klientům platební povinnosti, které byly z části realizovány opět s jejich souhlasem inkasem z bankovních účtů. … Vzhledem ke srozumitelně formulovaným smluvním podmínkám týkajícím se platebních povinností klientů vůči GRENGER, s. r. o., vylučuje odvolací soud, že by klienti byli uváděni v omyl a vyloučeno v tomto směru pojmově je i zamlčení podstatných skutečností.“ (viz strany 91-95 odůvodnění napadeného rozsudku).
6. Nejvyšší státní zástupce (dále též „dovolatel“) s takovým rozhodnutím soudu druhého stupně nesouhlasil, a proto podal proti němu v neprospěch obviněného dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , neboť je přesvědčen, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
7. V obsáhlém odůvodnění svého podání dovolatel uvedl, že vycházeje ze skutkových zjištění, které nebyly sporovány ani soudem odvolacím, je třeba především akcentovat, že v rozhodném období vymezeném v obžalobě nabízela společnost GRENGER, s. r. o., prostřednictvím internetových stránek grenger.cz svým klientům vyřízení půjček bez poplatků předem, v řádu dní, atd., což je zřejmé jak z obsahu těchto stránek (č. l. 439 a násl. spisu), tak i z obsahu tzv. desek, v nichž byl klientům zasílán návrh smlouvy (například č. l. 992), apod. Sporu není rovněž ani o tom, že ve sledovaném období byly sjednány smlouvy o zprostředkování v rozsahu popsaném v žalobní znělce (tyto jsou ve spise zpravidla založeny; pokud se je nepodařilo prostřednictvím klientů zajistit, jejich uzavření je dovozováno z toho, že z účtu poškozených byly prováděny srážky ve prospěch společnosti GRENGER, s. r. o., a to v částkách odpovídajících obsahu smluv). Současně je zřejmé, že v popsaných případech nebyly klientům poskytnuty poptávané půjčky (viz svědectví poškozených), naproti tomu byly od klientů zinkasovány finanční prostředky z titulu náhrady nákladů spojených se zprostředkováním půjček a smluvních pokut, příp. byly činěny pokusy o jejich zinkasování, k čemuž nedošlo z důvodů nedostatku finančních prostředků na účtech klientů, příp. na podkladě jejich opatření k zamezení inkasních příkazů, apod. (k tomu viz výpisy z bankovních účtů klientů a společnosti GRENGER, s. r. o., na CD – kde jsou vyznačeny i neúspěšné pokusy o srážky z účtů, dále viz i obsah tzv. odstoupení od smluv, resp. výzev k úhradě smluvních pokut v písemné podobě, příp. sdělení poškozených, že takové výzvy obdrželi).
8. K otázce právní kvalifikace jednání obviněného nejvyšší státní zástupce uvedl, že zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku se dopustí, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu.
9. Pokud jde o hmotněprávní posouzení naznačeného děje, dovolatel v návaznosti na to konstatoval, že obviněný je osobou odpovědnou za výše popsanou činnost společnosti GRENGER, s. r. o., a to s ohledem na jeho postavení jediného společníka a jednatele této společnosti, které vyplývá především z údajů v obchodním rejstříku a které nebylo toliko formální povahy, což je zřejmé jak z obsahu jeho výpovědi, ve které připouští, že nejenže znal podstatu podnikání společnosti GRENGER, s. r. o., ale aktivně se na ní podílel, tak i z výpovědí osob činných ve prospěch společnosti GRENGER, s. r. o., jako osob samostatně výdělečně činných podle mandátních a obdobných smluv (z řad operátorů, administrativy, atd.). Konečně to vyplývá i z výsledků vyhodnocení telekomunikačních provozů zájmových telefonních čísel a e-mailových schránek (zřejmá je častá komunikace obviněného nejen s osobami R., K., ale i s operátory). Byl to tedy zjevně právě obviněný, kdo prováděl instruktáže operátorů ohledně způsobu vedení telefonních hovorů, kdo tzv. analýze podroboval výsledky porovnání bankovních výpisů z účtů klientů s jejich zákaznickou kartou a na uvedeném podkladě předurčoval, po kom bude vymáhána smluvní pokuta, jakož i v této souvislosti zadával tzv. inkaso, atd., což sám připouští. Za takového stavu je ve vztahu k obviněnému nerozhodným, že know-how, podle kterého společnost GRENGER, s. r. o., podnikala, vymýšlely jiné osoby, které se na běžném chodu tohoto subjektu i podílely. Rovněž není podstatné, že tyto osoby nebyly (oproti znění usnesení o zahájení trestního stíhání) v konečném důsledku zahrnuty do podané obžaloby a předmětem daného řízení je pouze hodnocení jednání obviněného.
10. Obviněným uplatněná obhajoba, s níž se odvolací soud fakticky ztotožnil, byla zaměřena zejména na popření právního závěru, že by buď sám uváděl či nechal uvádět klienty společnosti GRENGER, s. r. o., jakkoliv v omyl, potažmo že by jednal v úmyslu těmto způsobit škodu. Předmětná činnost, jak sám uvádí, mohla být na hranici morálky, ale nikoli protizákonná, potažmo trestná. Odvolací soud takové obhajobě přisvědčil a poukázal především na to, že činnost společnosti GRENGER, s. r. o., byla v souladu s podmínkami sjednanými v jednotlivých smlouvách o zprostředkování. Akcentoval v této souvislosti jejich znění, podle kterého společnost GRENGER, s. r. o., půjčky sama neposkytuje, toliko je zprostředkovává a současně má nárok na náhradu vynaložených nákladů v paušální částce 5.000 Kč i v případě, kdy půjčka nebude zprostředkována, jakož i nárok na smluvní pokutu ve výši 10.000 Kč v případě, kdy klient v podkladech uvede nepravdivé údaje a v případě nedodání všech požadovaných dokladů. Rovněž odvolací soud zmínil i existenci smluv s investory (Smart Hypo, Smart Capital, VITACREDIT a fyzickou osobou M. Z.), jimž byly žádosti klientů předávány, čímž byla zprostředkovatelská smlouva údajně naplněna.
11. Podle nejvyššího státního zástupce takový náhled odvolacího soudu nelze přijmout. Klienti oslovovali společnost GRENGER, s. r. o., prvotně zpravidla na podkladě její internetové prezentace (viz svědectví jednotlivých poškozených), která byla zaměřena na tzv. problémovou klientelu, preferující osobní a individuální přístup. Bylo jim nabízeno vyřízení půjčky od 30.000 Kč do 1.000.000 Kč, přitom jim bylo zdůrazňováno, že po nich nebudou požadovány žádné poplatky předem, výslovně jim bylo slibováno i rychlé vyřízení půjčky v řádu několika dnů. Klientům bylo popisováno, co musí udělat pro získání půjčky, včetně informace o tom, že po prvotním zpracování jejich údajů budou osloveni call centrem s nabídkou úvěru. Obdobné informace byly i součástí tzv. předtištěných desek zasílaných klientům s návrhem smlouvy. Klientům tedy bylo nabízeno vyřízení konkrétních finančních produktů (půjček), vyplnili formulář nadepsaný jako žádost o půjčku (nikoli žádost o zprostředkování půjčky), a proto podle svého přesvědčení (k němuž zcela důvodně dospěli na podkladě takto podávaných informací) poptávali konkrétní finanční produkt, tj. půjčku ve výši, o kterou měli zájem. Také navazující telefonický rozhovor s tzv. operátorem byl veden v intencích toho, že pro konkrétního klienta je již zajištěna zcela konkrétní nabídka úvěru jím požadovaného (k tomu viz znění internetové prezentace – pasáž „jak vše funguje“).
12. V návaznosti na to dovolatel uvedl, že takové informace, předkládané klientům s vědomím obviněného, je pak v rozporu se skutečností vedly k opodstatněnému přesvědčení, že v době uzavření smlouvy již byla společností GRENGER, s. r. o., zajištěna konkrétní nabídka půjčky v jím požadovaném rozsahu, která by mu potažmo v řádech dní měla být vyplacena (viz zejména ad. 2 záložky „jak vše funguje“ v rámci internetové prezentace, obsah tzv. desek, kde je výslovně zmíněno „vyřízení v řádu několika dnů“); nezanedbatelný je pak i způsob vedení hovoru ze strany operátora, ve kterém se jednalo o konkrétní výši úvěru a způsob jeho splácení, atd. Současně tak na straně klientů vznikla oprávněná představa, že nejsou povinni hradit jakékoliv poplatky předem, tj. předtím, než jim bude poskytnuto plnění, které poptávají – tj. než jim bude vyplacena půjčka, a že po nich nebude požadováno zajištění poptávané půjčky zřízením zástavního práva ani jinak, když toto není v žádném z výše uvedených informačních podkladů zmíněno. Právě tyto informace měly zásadní význam pro rozhodování klientů o uzavření smlouvy, jak ostatně vyplývá z jejich svědectví a jak je také plně v souladu s logikou věci.
13. Podle nejvyššího státního zástupce takové informace zásadního významu přitom neodpovídaly realitě, neboť společnost GRENGER, s. r. o., nemohla takto dojednávané půjčky poskytovat z vlastních finančních zdrojů a přirozeně nemohla za své obchodní partnery (tzv. investory) rozhodovat o poskytování půjček. Dále nelze přehlédnout, že žádosti klientů nebyly v této době před sjednáním smlouvy o půjčce žádnému z tzv. investorů předkládány, natož aby společnost GRENGER, s. r. o., měla k dispozici konkrétní nabídku úvěrových prostředků pro toho kterého klienta. V této souvislosti poukázal na výpověď svědka M. Z., podle které nabízel toliko další zprostředkovatelskou činnost, nikoli konkrétní finanční prostředky (sám uvádí, že v době, kdy klienty oslovoval, pro ně neměl nachystanou žádnou konkrétní nabídku).
14. Na tomto místě dovolatel připustil, že osobě práva znalé by z obsahu jednotlivých smluvních ujednání mělo být zřejmé, že společnost GRENGER, s. r. o., sama žádný finanční produkt neposkytuje, a nenese ani odpovědnost za to, že klientovi nebude finanční produkt v budoucnu poskytnut, ale že i tak je oprávněna vymáhat náhradu nákladů vynaložených pro dosažení účelu smlouvy. Takový úsudek však není použitelný na klientelu společnosti GRENGER, s. r. o., která se podle jim poskytnutých informací důvodně, byť v rozporu se skutečností, domnívala, že konkrétní nabídka finančních prostředků pro ně je již zajištěna, a to na podkladě jejího tzv. předschválení, podle údajů plynoucích z on-line formuláře.
15. Nejvyšší státní zástupce v této souvislosti připomenul, že zprostředkovatelská smlouva byla upravena v ustanoveních §774 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, z jejichž znění citoval (zejména), že zprostředkovatelskou smlouvou se zprostředkovatel zavazuje obstarat zájemci za odměnu uzavření smlouvy a zájemce se zavazuje zprostředkovateli poskytnout odměnu tehdy, byl-li výsledek dosažen přičiněním zprostředkovatele. Zprostředkovateli patří odměna v dohodnuté výši; odměnu je třeba sjednat v souladu s obecně závaznými právními předpisy, jinak je smlouva neplatná podle §40a občanského zákoníku. Zprostředkovateli patří kromě odměny náhrada nákladů pouze tehdy, je-li to výslovně dohodnuto; v pochybnostech jen, jestliže mu vznikl nárok na odměnu. Z relevantních výkladů přitom vyplývá, že ke splnění závazku zprostředkovatele nepostačuje např. pouhé formální sdělení zájemci, že existují osoby, které by mohly mít zájem o uzavření smlouvy, apod., ale musí zde být určitá kvalifikovaná součinnost zprostředkovatele směřující k uzavření smlouvy, a tedy uzavření zájemcem požadované smlouvy musí být následkem činnosti zprostředkovatele.
16. S přihlédnutím k výše poukazovaným zjištěním o povaze činnosti společnosti GRENGER, s. r. o., dovolatel v této souvislosti učinil dva závěry zásadní pro posouzení merita věci, a to že jednak podstata zprostředkovatelské činnosti společnosti GRENGER, s. r. o., tak jak byla zjištěna, spočívala výlučně v předání kontaktních údajů zájemců o smlouvu dalším subjektům, které často ani půjčky samy neposkytovaly, či které jejich poskytnutí podmiňovaly ručením nemovitostmi, příp. se jednalo o společnosti s hustou sítí zastoupení, které klienti snadno mohli oslovit, aniž by k tomu potřebovali zprostředkovatele, a tedy – taková zprostředkovatelská činnost – byla v rozporu s výše vymezeným závazkem zprostředkovatele. Zmíněná podstata činnosti společnosti GRENGER, s. r. o., která pro klienty nebyla fakticky jakkoliv přínosná, přitom byla klientům zakrývána. Současně považoval za nutné zmínit, že informace, které klient obdržel jak z internetové prezentace, tak v rámci tzv. telefonického hovoru (ohledně reálně existující nabídky úvěrových prostředků), nevybočovaly z obsahu jemu následně odeslané smlouvy, avšak bylo mu v rozporu se skutečností předstíráno, že již v době uzavření smlouvy je zajištěno i naplnění účelu, pro který je klientem uzavírána (kdy klient poptává konkrétní půjčku, nikoli toliko zprostředkovatelskou činnost jako takovou). Ani podrobné prostudování „smlouvy“ mu tedy nemohlo odhalit pravý stav věci, tj. že v době sjednání smlouvy není naplnění jejího účelu v podobě vyřízení nabídky konkrétní půjčky jakkoliv zajištěno. Odhlédnout dále nelze od toho, že obchodní kampaň společnosti GRENGER, s. r. o., byla cíleně zaměřena převážně na osoby práva neznalé a sociálně slabé, potažmo se nacházející ve finanční tísni. Podstatné pak je rovněž subjektivní vnímání klientů, založené nikoli výlučně na obsahu předmětné smlouvy (potažmo zjevně záměrně koncipované tak, aby z ní vyplývající rozhodné okolnosti byly potlačovány), ale právě v kontextu s veškerými okolnostmi, za kterých byla taková klientela oslovena, jak byly výše popsány.
17. Nejvyšší státní zástupce z toho dovodil, že na podkladě těchto nepravdivých, zkreslených či neúplných informací klienti zjevně uzavřeli smlouvy, z jejichž obsahu jim sice mohlo být patrné, že i pro případ nezajištění půjčky má společnost GRENGER, s. r. o., nárok na náhradu vynaložených nákladů, současně však klienti na straně druhé opodstatněně vycházeli z toho, že tato eventualita fakticky nastat nemůže, neboť půjčka jim již byla vyřízena. Z hlediska klamavého způsobu jednání vůči poškozeným totiž nelze vycházet pouze z momentu podpisu smlouvy, jak svou právní úvahu omezuje odvolací soud, ale za rozhodné je třeba považovat všechny výše uvedené okolnosti, které takovému způsobu ukončení daného kontraktačního jednání předcházely. Jinak řečeno, pokud obviněný nechal sjednávat s klienty smlouvy v úmyslu od nich inkasovat tam dohodnuté finanční prostředky, aniž by reálně přicházelo do úvahy naplnění jejich účelu, což jim bylo zamlčeno a naopak jim byly poskytnuty zavádějící informace, vyplývající z obsahu internetové prezentace společnosti GRENGER, s. r. o., a z telefonních hovorů, čímž byli utvrzováni o opaku, pak nezbývá než takové jednání hodnotit jako jednání podvodné povahy, podřaditelné pod skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku. Ke škodě jednotlivých klientů pak v důsledku popsaného podvodného jednání byly vymáhány náhrady nákladů údajně účelně vynaložených k dosažení účelu smlouvy, příp. i realizace sankčního ujednání, čímž na jejich majetku došlo ke způsobení škodlivého následku v souhrnu škody velkého rozsahu, resp. takové jednání k uvedenému následku dílem bezprostředně směřovalo.
18. Tyto úvahy dovolatel doplnil v tom směru, že nelze akceptovat závěr, podle něhož nebylo možné půjčku vyřídit osobám, které uváděly nepravdivé údaje v zákaznické kartě, po kterých byla proto naopak důvodně vymáhána smluvní pokuta. Z vyjádření poškozených a jimi předložených podkladů je totiž zřejmé, že nikoli ve všech případech, kdy byla ze strany společnosti GRENGER, s. r. o., účtována smluvní pokuta, došlo současně na straně klienta k vědomému zkreslování údajů o majetkových poměrech nebo dokonce k podvádění společnosti GRENGER, s. r. o. V této souvislosti je třeba poukázat na výpovědi poškozených o tom, že vedle příjmů z tzv. hlavního zaměstnání pobírali i vedlejší příjmy, které jim nebyly vypláceny na bankovní účet (tzv. analýzou je pak nebylo možno ani zjistit), příp. do výše příjmů zahrnovali veškeré příjmy do jejich domácnosti (včetně příjmů partnerů, které přes jejich účet neprocházely), apod. Obdobně na straně výdajů často z jejich účtu byly prováděny srážky k úhradě závazků třetích osob, které tedy nebyli povinni v zákaznické kartě ani uvádět, apod. Dále v některých případech bylo k účtování smluvní pokuty využíváno zjištění, že klienti svoje závazky neuvedli v kartě s poukazem na to, že společnosti současně předkládají bankovní výpis, z něhož je taková skutečnost patrná. Ze strany klientů bylo i zmíněno, že jim obviněný nebyl schopen poradit, jak se vyhnout povinnosti platit smluvní pokutu. Navíc podkladem pro účtování smluvní pokuty byla tzv. analýza, vyplývající z konfrontace tzv. zákaznické karty a bankovního výpisu, k níž však docházelo až ve stadiu po uzavření smlouvy. Zákaznická karta tedy nebyla podkladem pro uzavření smlouvy, vyplňovala se současně s podpisem smlouvy, aniž by se k jejímu obsahu v této fázi kontraktačního jednání jakkoliv přihlíželo. Přitom není možné ani přehlédnout, že k účtování smluvních pokut bylo využíváno porušení povinnosti klienta předložit společnosti GRENGER, s. r. o., požadované podklady za situace, kdy informace o jejich rozsahu byly záměrně matoucí (viz požadavek na předložení potvrzení o příjmech objevující se sice ve smlouvě, ale již nikoli v internetové prezentaci, při vedení telefonického hovoru ani v tzv. manuálu pro doplnění podkladů), když z vyjádření investorů je současně zřejmé, že společnost GRENGER, s. r. o., tyto podklady fakticky ke své zprostředkovatelské činnosti nepotřebovala.
19. Nejvyšší státní zástupce proto uzavřel, že požadavek vyplnění formuláře klientské karty a na něj navazující ujednání o smluvní pokutě pro případ uvedení nepravdivých údajů byly zavedeny výlučně za účelem obohacení společnosti GRENGER, s. r. o., z titulu uplatnění sankcí, postupem odporujícím právu, a dále i jako záminka pro odstoupení společností GRENGER, s. r. o., od smlouvy. Výše uvedené skutečnosti také svědčí o pravém účelu, k němuž od počátku zjevně směřovala činnost společnosti, tj. k vylákání co nejvyššího počtu uzavřených zprostředkovatelských smluv, na jejichž podkladě poté budou po klientech vymáhány finanční prostředky formou jejich inkasa z bankovního účtu, aniž by se jim dostalo odpovídající protiplnění. Tento závěr podporují i další skutečnosti, totiž že klientům je tzv. náhrada vynaložených nákladů srážena s minimálním časovým odstupem poté, kdy společnost GRENGER, s. r. o., obdrží jimi podepsanou smlouvu, ke srážkám navíc dochází předtím, než je klientům doručována příslušná faktura, což svědčí o snaze zinkasovat od poškozených co nejvíce prostředků, aniž by tito mohli sporovat důvodnost údajného nároku společnosti. Nelze také přehlédnout, že inkasování náhrad vynaložených nákladů a smluvních pokut představují prakticky jediný zdroj příjmů společnosti GRENGER, s. r. o. (viz obsah bankovních účtů a jejich analýza) – tj. celá činnost zjevně směřuje toliko k inkasování předmětných částek (v té souvislosti pak výmluvně působí poměr klientů, jimž byla půjčka zprostředkována, a klientů, jimž půjčka zprostředkována nebyla). Pokud některým z klientů případně byla půjčka vyřízena, což se stalo v pouhých jednotkách případů, pak je třeba uvést, že trestní odpovědnost obviněného je vztahována výlučně k těm klientům, kterým půjčky vyřízeny nebyly. Výše poukázaná skutková zjištění tudíž zcela přesvědčivě vypovídají o takové podstatě podvodného jednání obviněného, podle které jsou klienti za účelem vylákání podpisů smluv a na jejich podkladě i následného obohacení uváděni v omyl tím, že je jim v rozporu se skutečností předestíráno, že již v době podpisu smlouvy je pro ně zajištěna nabídka konkrétních úvěrových prostředků, a je jim zamlčována podstata tzv. zprostředkovatelské činnosti, která pro ně není jakkoliv přínosnou.
20. Z hlediska právního posouzení jednání dovolatel poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 4 Tdo 453/2015, v jehož odůvodnění je uvedeno, že „Obviněný uvedl poškozené v omyl tím, že u nich vzbudil dojem, že i v případě nepříznivé finanční situace mohou získat úvěr, a to v krátké době po uzavření smlouvy (pozn. – i zde se jedná o smlouvy zprostředkovatelské, praxe rozesílání potvrzujících SMS je v nyní projednávané věci nahrazena formulacemi internetových stránek ve spojení s potvrzujícím sdělením operátorů) … Omyl poškozených v tom, že získají úvěr, byl z hlediska obviněného prostředkem, s jehož použitím dosáhl toho, že poškození mu poskytli peněžní prostředky. Soudy obou stupňů správně uvedly, že sice nebylo prokázáno, že by na klienty (poškozené) byl při podpisu smlouvy vyvíjen nátlak či že by si neměli možnost smlouvu dostatečně prostudovat a tím poznat její charakter, avšak považovali za evidentní, že předmětné smlouvy byly zcela zřetelně výhodné pro spol. Gripp, s. r. o., přičemž její povinnosti byly stanoveny velice obecně jako činnost ve prospěch klienta směřující k uzavření úvěrové smlouvy … klientům poskytovaná informace o schválení či předschválení úvěru s tím, že peníze budou na jejich účtu do 5 dnů, neměla reálný podklad… Skutek uvedený ve výroku o vině evidentně odpovídá zákonným znakům trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku z hlediska naplnění znaku uvedení v omyl.“ .
21. Podle nejvyššího státního zástupce tak na uvedený způsob jednání obviněného nelze nahlížet jinak než jako na jednání podvodné ve smyslu §209 tr. zákoníku, s tomu odpovídající mírou společenské škodlivosti (tzv. obchod s chudobou), a tedy vylučující podmínky užití zásady subsidiarity trestní represe. Jsou jím totiž naplněny všechny obligatorní znaky citované skutkové podstaty – tj. jak uvádění v omyl předstíráním reálné nabídky, vztahující se k vyřízení půjčky, kdy v příčinné souvislosti s touto částí jednání je pak i vylákání podpisu smluv s klienty, přičemž jejich znění mimochodem je rovněž zavádějící, je-li potlačeno jejich zákonné pojmenování; obohacení pachatele ve spojení se způsobením škody klientům spočívá v inkasování finančních prostředků poškozených klientů bez odpovídajícího protiplnění v podobě vyřízení půjček. Všechny zákonné znaky co do zavinění jsou pokryty úmyslem obviněného, když s ohledem na neposkytnutí odpovídajícího protiplnění v podobě vyřízení půjček je bez ohledu na existenci smluv s tzv. investory dána tato forma zavinění obviněného přinejmenším v jejím nepřímém stupni, a to s ohledem na okruh oslovované klientely (tzv. nebankovní, problémové) a okruh nasmlouvaných investorů (opět pouzí zprostředkovatelé či subjekty požadující zajištění úvěrů nemovitostmi), neboť za uvedených okolností byl obviněný již od samého počátku takového způsobu nabízení nebankovních půjček přinejmenším srozuměn s tím, že klientům k jejich škodě půjčky vyřízeny nebudou. O takovém právním závěru ostatně nejlépe svědčí to, že obviněný v popsaném podnikání pokračoval i poté, kdy na podkladě zpětné vazby jak od nespokojených klientů, tak od investorů věděl, že úvěry vyřizovány nejsou. Lze tedy přiměřeně užít i argumentaci ze zmíněného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 4 Tdo 453/2015, v pasáži odůvodnění na č. l. 8 – „obviněný ve skutečnosti neměl zájem a ani nebyl schopen úvěry poškozeným poskytnout“ , byť v rozsouzené věci jde dokonce spíše o přímý úmysl. O tom, že obviněný jednal v úmyslu poškodit klienty jím provozované obchodní společnosti GRENGER, s. r. o., pak dále svědčí i zjištění o tom, že poté, kdy byl odblokován bankovní účet jmenované společnosti ze strany orgánů činných v trestním řízení, prostředky tam deponované v nikterak zanedbatelné výši užil výlučně k úhradě pohledávek spřízněných servisních společností, resp. k obohacení osobnímu nebo se společností souvisejících osob, aniž by vrátil inkasované finanční prostředky poškozeným, a to dokonce ani v těch případech, kdy si od nich strhl více než 15.000 Kč.
22. Jelikož nejvyšší státní zástupce v konečném důsledku dovodil, že pokud odvolací soud vzhledem ke všem popsaným okolnostem měl zato, že se obviněný trestného činu nedopustil, je jeho rozhodnutí zatíženo vadou nesprávného právního posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu, uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v samém závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 4. 2016, sp. zn. 6 To 82/2015, a aby zrušil i případná rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, dále aby postupoval podle §265 l odst. 1 tr. ř. a přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Konečně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. o dovolání rozhodl v neveřejném zasedání; s projednáním věci v neveřejném zasedání souhlasil i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
23. K podanému dovolání se písemně vyjádřil prostřednictvím své obhájkyně obviněný. Uvedl v něm, že byť se domáhal zproštění obžaloby podle příznivějšího zprošťujícího důvodu podle §226 písm. a) tr. ř., akceptoval právní posouzení skutku tak, jak učinil Vrchní soud v Praze. Odvolací soud přihlédl ke všem okolnostem případu, provedené důkazy neposuzoval paušálně, respektoval zásadu „in dubio pro reo“, jeho právní závěry jsou věcně správné. Zájemci o úvěr věděli, že jde o zprostředkovatelskou smlouvu, nebyl na ně vyvíjen nátlak. Jeho jednání, byť bylo nemorální, nebylo podvodné. Odkaz dovolatele na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 4 Tdo 453/2015, považoval za nepřípadný, neboť nebyl poskytovatelem úvěrů a k jejich poskytnutí se nikomu nezavázal. Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vadou ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak dovolatel tvrdí, navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání podané dovolání podle §265j tr. ř. zamítl; s projednáním věci v neveřejném zasedání souhlasil i pro případ rozhodnutí podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř.
24. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou, tedy nejvyšším státním zástupcem v neprospěch obviněného [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.; §265p odst. 1 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
25. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posoudil otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
26. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Vedle těchto vad lze vytýkat též nesprávné zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Již ze samotné dikce tohoto zákonného ustanovení je zřejmé, že opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumání otázek hmotněprávních (ať již práva trestního či jiných právních odvětví) nikoliv však procesních . Proto v jeho rámci v zásadě nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění , která soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování učinily. Z nich je dovolací soud naopak povinen vycházet a pouze v jejich rámci může zvažovat právní posouzení skutku. V opačném by totiž suploval činnost soudu druhého stupně (srov. usnesení Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02 aj.). Zásah do zjištěného skutkového stavu lze připustit pouze výjimečně , a to z důvodu ochrany ústavně garantovaných práv a svobod , zejména ve smyslu dodržení pravidel spravedlivého procesu . Nejvyšší soud je na základě čl. 4, 90 a 95 Ústavy povinen v rámci řízení o dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení základní práva dovolatele porušena a pokud se tak stane, je tato skutečnost vždy podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu Pl.ÚS-st. ze dne 4. 3. 2014, publikované pod č. 40/2014 Sb.).
27. Nejvyšší státní zástupce ve svém mimořádném opravném prostředku rozporoval názor soudu druhého stupně, podle něhož obviněný svým jednáním nenaplnil znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, a předkládal argumenty na podporu opačného závěru, k němuž dospěl i soud stupně prvého. Jedná se tedy o polemiku stran právního posouzení předmětného skutku zcela zapadající do kontextu zvoleného dovolacího důvodu. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud neshledal důvody pro odmítnutí podaného dovolání, a proto přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.
28. Dovolatelem uplatněné námitky jsou z hlediska jejich obsahu relevantní, přiléhavé a věcně správné . Už to umožňuje dovolacímu soudu, aby na jeho výše uvedenou argumentaci, s níž se takřka bezezbytku ztotožnil, odkázal. Přesto shledal potřebným sám se k řešené problematice dále podrobněji vyjádřit.
29. Nejvyšší soud je především názoru, že na výše specifikované jednání obviněného (zjištěné nalézacím soudem a nezpochybňované ani soudem odvolacím) je nutno při jeho právním posouzení nahlížet jako na celek. Nelze se proto omezit výhradně na text smluvních ujednání mezi společností GRENGER, s. r. o. (dále též „společnost“), a jejími klienty, jak učinil odvolací soud. Je třeba rovněž brát v potaz jednání obviněného, resp. jmenované společnosti před podpisem zmíněných zprostředkovatelských smluv, ale i faktickou činnost těchto subjektů po něm. K tomu je vhodné všechny popsané fáze interakce mezi oběma smluvními stranami připomenout. Nejvyšší soud v tomto ohledu zdůrazňuje, že při svém rozhodování byl vázán skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, a proto z nich v posuzovaném případě důsledně vycházel.
30. Již činnost obviněným řízené společnosti při „lákání klientů do svých sítí“, tedy fázi před podpisem smlouvy mezi právě uvedenými smluvními stranami, nelze z trestněprávního hlediska bagatelizovat, byť k naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu ve smyslu §209 tr. zákoníku mělo dojít až později. Každopádně už v tomto stadiu přezkoumávaného jednání je na straně obviněného možno vypozorovat zřetelné náznaky podvodného úmyslu i jednání. V prvé řadě je třeba zohlednit okruh osob, na které se společnost při svých „obchodních aktivitách“ zaměřovala . Podle její internetové prezentace šlo o „problémové klienty, kteří preferují osobní a individuální přístup“. Jinými slovy se jednalo o jedince sociálně slabé, obvykle v tíživé finanční situaci a bez jakékoliv reálné šance na získání bankovního úvěru, kteří nebyli dostatečně vzdělaní, práva znalí a někdy ani natolik rozumově vyspělí, aby do všech důsledků pochopili význam smluvních ujednání, jež podepsali. Jejich jediným zájmem bylo co nejrychlejší získání finančních prostředků, bez ohledu na podmínky jejich poskytnutí.
31. Bez významu nejsou ani internetové stránky společnosti GRENGER, s. r. o. V nich je sice výslovně uvedeno, že společnost se specializuje na „zprostředkování finančních produktů prostřednictvím obchodních zástupců a finančních poradců“, ale v rozporu s tím je zde možné nalézt i nabídku úvěrů s tabulkou, kde je uvedena částka úvěru s orientační výší jednotlivých splátek v závislosti na době jejich splácení. Již tyto značně zavádějící informace mohly řadu výše charakterizovaných zájemců o úvěr splést v tom smyslu, že mohli společnost považovat za jeho poskytovatele, nikoliv pouze zprostředkovatele. K přilákání co nejvyššího počtu budoucích klientů jsou v této internetové prezentaci několikrát zopakovány již evidentně nepravdivé (srov. níže) údaje o tom, že společnost nevyžaduje žádné poplatky předem, když provize za zprostředkování úvěru je splatná až po jeho vyplacení a pouze v případě, že je úvěr poskytnut. Dosti klamavě (jak bude ještě rozvedeno níže) působí i prohlášení, že nabídka společnosti je určena všem, kteří splňují jediné dvě podmínky, a to, že rozdíl jejich příjmů a měsíčních splátek je minimálně 10 000 Kč a mzda je jim vyplácena na jejich bankovní účet. Důležitá je rovněž skutečnost, že společnost získávala své klienty prostřednictvím řady dalších internetových stránek vedených A. K., M. R. či M. Ch., v nichž je prezentována nabídka půjček za nereálně výhodných podmínek, jako např. bez poplatků předem, bez potvrzení příjmu, bez nahlížení do registru dlužníků, bez ručení nemovitostí, okamžité vyplacení půjčky atd.
32. Na základě takto matoucích informací vyplnili zájemci o úvěr on-line formulář a následně byli telefonicky kontaktováni tzv. operátory společnosti GRENGER, s. r. o. , které mimochodem proškolil právě obviněný. Celá řada poškozených klientů společnosti pak shodně vypověděla, že po sdělení jejich požadavků na poskytnutí finančních prostředků si operátoři vyžádali některé údaje (o výši jejich příjmů apod.) a poté jim sdělili, že půjčka jim bude poskytnuta , resp. že již byla předschválena . Takovou informaci nelze chápat jinak než jako lživou, neboť nikdo z tzv. investorů ve smluvním vztahu se společností, případně ani jiný subjekt v uvedené době těmto zájemcům žádné poskytnutí půjčky či úvěru prostřednictvím spol. GRENGER, s. r. o., zcela jistě nepřislíbil. Zájemci ovšem nabyli na základě rozhovoru s operátorem oprávněného dojmu, že jim požadované finanční prostředky poskytnuty budou. Většina z nich věřila, že peníze obdrží přímo od této společnosti, ale rovněž ti, kteří pochopili, že zde jde pouze o zprostředkování a nikoliv poskytnutí půjčky, mohli lehko nabýt přesvědčení, že žádanou finanční částku se jim už zavázal poskytnout třetí subjekt. Pouze na okraj lze dodat, že nelze odhlédnout ani od skutečnosti, že zmíněný telefonní hovor byl zpoplatněný poměrně vysokou částkou.
33. Pod vlivem všech výše rozvedených, zavádějících až nepravdivých podkladů projevili budoucí klienti zájem uzavřít se společností smlouvu. Proto jim byl její návrh zaslán poštou, a to spolu s dalšími, přílohovými dokumenty podle čl. VII. 4. smlouvy, které měli rovněž podepsat. Jednalo se hlavně o tzv. zákaznickou kartou , v níž měli poskytnout požadované informace o svých majetkových poměrech, dále povolení k jednorázovému inkasu ve výši 5 500 Kč, jež mělo být z jejich bankovního účtu strženo po vyplacení úvěru, a rovněž souhlas se zpracováním osobních údajů .
34. Smlouva mezi klientem a spol. GRENGER, s. r. o. , ačkoliv tak nebyla výslovně označena, byla smlouvou zprostředkovatelskou ve smyslu §774 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Není ovšem bez zajímavosti, že v úvodním prohlášení v bodě I., čl. I. 1. smlouvy je tato skutečnost opět pominuta, když je zde obecně uvedeno, že „klient prohlašuje, že má zájem získat finanční prostředky, proto hodlá uzavřít smlouvu o půjčce či o úvěru nebo jiném finančním produktu …“. Přitom danému ustanovení museli klienti věnovat zdaleka největší pozornost, neboť v jejím závěru je kolonka, do níž vyplňovali částku, o jejíž poskytnutí žádali.
35. Zprostředkovatelský charakter smlouvy je naopak výslovně potvrzen v jejím bodě II., kde je upraven předmět smlouvy , což podle čl. II. 1. měla být „úplatná činnost společnosti směřující k tomu, aby měl klient příležitost uzavřít s třetím subjektem smlouvu o finančním produktu“. Velice důležitý je z pohledu tohoto řízení čl. II. 2. smlouvy, ve kterém se společnost zavázala „aktivně vyhledávat subjekty, které mají zájem uzavřít smlouvu o finančním produktu s klientem a postupovat při tom s odbornou péčí v souladu s jemu známými zájmy a pokyny klienta“. K tomu zde byla stanovena povinnost společnosti „zájemci bez zbytečného odkladu sdělovat všechny jim zjištěné skutečnosti, které by mohly ovlivnit uzavření smlouvy o finančním produktu“. Dále v čl. II. 3. smlouvy je uvedena povinnost společnosti „průběžně sdělovat klientovi subjekty, které mají zájem uzavřít smlouvu o finančním produktu s klientem a jejich případné další požadavky na její obsah nad rámec údajů známých finanční společnosti o klientovi“. Tyto dva naposledy citované články rozvíjí ještě čl. VII. 3. smlouvy, na jehož základě se smluvní strany „zavazují poskytovat si při plnění této smlouvy potřebnou součinnost“. Za tuto činnost společnosti se jí klient v čl. II. 4. smlouvy zavázal „zaplatit dohodnutou odměnu ve výši a způsobem dle čl. IV. této smlouvy“.
36. V bodě III. předmětného smluvního dokumentu nazvaného závazky klienta , tento v čl. III. 1. „prohlašuje, že veškeré informace, které před uzavřením této smlouvy podal v zákaznické kartě, která je nedílnou součástí této smlouvy, jsou pravdivé, úplné a odrážejí aktuální majetkové poměry klienta“. V čl. III. 2. smlouvy je upravena smluvní pokuta ve výši 10 000 Kč , již je klient povinen zaplatit v případě, že: a) „hrubě zkreslí informace o své finanční situaci nebo o svých majetkových poměrech“; b) „uvede finanční společnost jinak v omyl“; c) „finanční společnosti nezašle potřebné doklady …“; d) informace, které „uvede finanční společnosti před podepsáním této smlouvy, budou chybné, neúplné nebo nepravdivé“; e) „dostane se do prodlení …“. Do poslední věty tohoto článku je zanesen výslovný souhlas klienta s tím, „aby si tuto smluvní pokutu mohla finanční společnost strhnout formou inkasa z jeho bankovního účtu“.
37. V bodě IV. smlouvy je obsažena úprava odměny finanční společnosti . Její výše je čl. IV. 1. smlouvy stanovena na 5 500 Kč . Ta měla být společnosti vyplacena v případě, že klient od třetí osoby obdrží jím požadované finanční prostředky. K její úhradě mělo dojít „bezhotovostní platbou, a to zejména tzv. formou inkasa v den zaslání finančních prostředků na účet klienta či nejpozději ve třiceti následujících dnech“. V čl. IV. 2. smlouvy je pamatováno i na situaci, že žádná třetí osoba s klientem smlouvu o finančním produktu neuzavře. V takovém případě si společnost nárokovala „ právo na náhradu svých nákladů , které vynaložila pro dosažení účelu této smlouvy“. Jejich výše byla dohodou smluvních stran stanovena „ paušální částkou 5 000 Kč “. Ta měla být hrazena stejným způsobem jako odměna zmíněná v bodě IV. 1. smlouvy. Na tomto místě je třeba poukázat na výrazný rozpor mezi tímto smluvním ustanovením a internetovou prezentací společnosti, v níž bylo zájemcům o úvěr v rozporu se skutečností slibováno, že pokud klient žádné finanční prostředky neobdrží, nebude po něm společnost žádné poplatky vyžadovat.
38. Také je nutné konstatovat, že budoucí klienti obviněným vedené společnosti měli dost času si smlouvu prostudovat a nebyli k jejímu podpisu nijak nuceni. Na druhou stranu ale šlo obvykle o osoby ve finanční tísni, jejichž jediným a naléhavým zájmem bylo co nejrychlejší získání peněžních prostředků; o jedince práva neznalé, kteří nemuseli text smlouvy správně pochopit, nebo jej vůbec ani nečetli. Na to ovšem obviněný do jisté míry spoléhal, neboť nabídka společnosti se přesně na takové osoby cíleně zaměřovala . Též nelze odhlédnout od telefonních hovorů (viz shora odst. 32.), v nichž tzv. operátoři zájemce zjevně klamavým způsobem ujišťovali například v tom směru, že jejich půjčka či žádost byla „předschválena“, což v nich mohlo zcela nepochybně vzbudit oprávněná (jak se však později ukázalo, iluzorní) očekávání brzkého poskytnutí finančních prostředků, a tím i určitou důvěru ve vztahu ke spol. GRENGER, s. r. o. Dalo by se proto uzavřít, že toto výše podrobně rozebrané nepoctivé jednání společnosti (viz shora odst. 31. a 32.) mohlo mít na zmiňovaný okruh její klientely větší vliv než vlastní text smlouvy. Proto se jednotliví poškození nakonec rozhodli smlouvu i její přílohové dokumenty podepsat a zaslali je na adresu společnosti.
39. Rozhodující význam pro právní posouzení přezkoumávaného skutku má zejména chování společnosti GRENGER, s. r. o., po uzavření zprostředkovatelské smlouvy . Nejprve by bylo vhodné zaměřit se na vlastní výkon „zprostředkovatelské činnosti“ z její strany. Ta je smluvně ošetřena pouze několika velmi obecně formulovanými ustanoveními bodu II. (viz shora odst. 35.) daného kontraktu. V praxi vše probíhalo tak, že společnost předala seznam se jmény klientů, jejich osobními a kontaktními údaji a částkou žádané půjčky či úvěru svým smluvním partnerům . I v tomto ohledu se dovolací soud plně ztotožnil s názorem nejvyššího státního zástupce, že taková činnost nebyla pro klienty společnosti nikterak prospěšná. Pokud by totiž žádali o poskytnutí půjčky přímo některé z (níže uvedených) nebankovních společností (což mohli jednoduše učinit prostřednictvím jejich snadno přístupné internetové prezentace nebo osobně v některé z velkého množství jejich poboček), stálo by je to s největší pravděpodobností stejné množství času a energie jako jednání o uzavření smlouvy se spol. GRENGER, s. r. o., navíc bez nutnosti platit odměnu za zprostředkování nebo alespoň náhradu nákladů této společnosti. Lze tedy důvodně pochybovat o tom, zda toto prosté předání seznamu klientů je vůbec možno považovat za aktivní vyhledávání subjektů, které mají zájem uzavřít smlouvu o finančním produktu s klientem ve smyslu čl. II. 2. smlouvy.
40. Co se týče obchodních partnerů společnosti, jednalo se o dva okruhy subjektů. Prvním z nich byli tzv. investoři , tedy nebankovní společnosti přímo poskytující finanční produkty, jmenovitě spol. SMART HYPO, s. r. o., SMART Capital, a. s., a FINE CREDIT, s. r. o., které v té době dohromady tvořily kapitálově propojenou korporaci; a také s předchozími spolupracující spol. VITA CREDIT, s. r. o. S nimi měla spol. GRENGER, s. r. o., uzavřeny mandátní smlouvy podle tehdy účinného §566 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku. Ve skutečnosti však určitá spolupráce probíhala především se spol. SMART HYPO, s. r. o. (neboť podle vyjádření této společnosti obě další na ní napojené společnosti byly jiného podnikatelského zaměření a poskytovaly jiný typ produktu), a spol. VITA CREDIT, s. r. o. Z mandátních smluv mezi společností a jejími hlavními investory plyne, že úkolem společnosti jako mandatáře bylo: „vyhledávat zájemce, kteří s mandantem uzavřou smlouvu o úvěru zajištěnou nemovitostí “; „poskytovat věcně správné informace o produktu mandanta a zajišťovat podklady nutné k posouzení možnosti poskytnout úvěr“. V čl. III. těchto obsahově shodných smluv byly vyjmenovány některé skutečnosti, rozhodující pro poskytnutí úvěru fyzickým osobám, a to „osobní kontakt, vyplnění žádosti o poskytnutí úvěru a prokázání schopnosti splácet úvěr a možnost ručit nemovitostí “.
41. Kromě zmíněných investorů vstoupila spol. GRENGER, s. r. o., do smluvního vztahu (opět na základě mandátní smlouvy) se svědkem M. Z. , který se také zabýval zprostředkováním finančních produktů, a tuto činnost se zavázal vykonávat i pro klienty společnosti. Jeho úkolem mělo být podle čl. 1.1. dané smlouvy zajištění „veškeré činnosti směřující k vyřízení požadavku klienta mandanta (tedy spol. GRENGER, s. r. o.) na získání finančního produktu“. Podle jeho svědecké výpovědi měl oslovit klienty, jejichž seznam od společnosti obdržel a nabídnout jim vyřízení půjčky u bank, nebankovních společností nebo soukromých osob, které půjčovaly proti zástavě. Úspěšnost klientů na získání bankovních půjček prý byla mizivá, naopak u nebankovních subjektů měla být šance velká, důležitou roli zde měly hrát zástavy nemovitostí .
42. Z výše uvedeného je zřejmé, že nebankovní společnosti, ať se již jednalo o zmíněné investory, anebo další subjekty tohoto typu, s nimiž byl v kontaktu svědek M. Z. (a které tedy musely poskytovat své služby za obdobných podmínek jako investoři), vyžadovaly od zájemců o jimi nabízené peněžní produkty, klienty spol. GRENGER, s. r. o., nevyjímaje, alespoň určitou míru finanční stability, aby byli schopni poskytnuté finanční prostředky splácet, přičemž jednou z nejdůležitějších podmínek všech těchto subjektů bylo ručení nemovitostmi. Nejinak tomu bylo podle slov M. Z. i u soukromých osob půjčujících peníze. V této souvislosti je nutné opětovně zdůraznit, že společnost řízená obviněným se naprosto záměrně soustředila na tzv. „ problémové klienty “, z nichž nemalé procento bylo ve finanční tísni, často mělo již více dalších závazků vůči různým finančním institucím (obvykle nebankovního typu) a proti některým z nich byla dokonce vedena exekuce. Lze proto značně pochybovat o tom, zda by bylo u takových osob možno prokázat jejich schopnost úvěr splácet , jak například investoři výslovně požadovali. Nadto většina klientů společnosti neměla možnost ručit nemovitostí, což byla klíčová podmínka všech subjektů, které v teoretické rovině mohly klientům společnosti potřebnou finanční částku půjčit.
43. Zmíněné požadavky svých smluvních partnerů a bezpochyby i obdobných subjektů spol. GRENGER, s. r. o., dobře znala. To jí ovšem nezabránilo nejen v tom, aby se zaměřila na klientelu, jejíž převážná část dané podmínky již „na první pohled“ nesplňovala , ale především ani v tom, aby nutnost splnění těchto podmínek před zájemci , kteří se na ni s žádostí o půjčku obrátili, zamlčela . Hlavně o požadavku ručením nemovitostí není v internetové prezentaci společnosti jediná zmínka (jiné webové stránky, přes které společnost také získávala své zákazníky, dokonce deklarovaly pravý opak – viz shora odst. 31.). S vysokou mírou pravděpodobnosti hraničícím s jistotou toto nebylo případným klientům sděleno ani během telefonního hovoru s některým z operátorů (kteří jim naopak tvrdili, že jejich žádost byla tzv. předschválena). Tato skutečnost však nebyla zanesena ani do textu zprostředkovatelské smlouvy, byť šlo o naprosto zásadní podmínku pro naplnění jejího účelu. A konečně, klienti nebyli o ničem takovém informováni ani po podpisu smlouvy, čímž společnost vybočila z ustanovení čl. II. 3. smlouvy, v němž se zavázala průběžně sdělovat klientovi subjekty, které mají zájem uzavřít smlouvu o finančním produktu s klientem a jejich případné další požadavky na její obsah nad rámec údajů známých finanční společnosti o klientovi (viz shora odst. 35.).
44. Bylo by jistě možné spekulovat, do jaké míry společnost plnila svůj závazek vyplývající z mandátních smluv s investory, tedy poskytovat věcně správné informace o produktu mandanta (viz shora odst. 40.). To ovšem není v přezkoumávané věci natolik podstatné. Naproti tomu zamlčení takto zásadních údajů, tedy podmínek, za nichž mají klienti šanci úvěr reálně získat , a to jak před podpisem smlouvy i v samotném jejím textu , má pro účely tohoto trestního řízení relevanci nepoměrně vyšší. Z toho je totiž možno usuzovat, že cílem společnosti ve skutečnosti nebylo své závazky vůči klientům plnit , a tedy aktivně vyhledávat subjekty, které mají zájem uzavřít smlouvu o finančním produktu s klientem a postupovat při tom s odbornou péčí v souladu s jemu známými zájmy a pokyny klienta (viz shora odst. 35.). Pokud by tomu tak totiž bylo, společnost by jim nepochybně, v souladu s jejich zájmy, poskytla správné a úplné informace o vhodných finančních produktech a možnostech jejich získání, a určitě by se podpis smlouvy nesnažila (za pomoci řady nepravdivých a zkreslených informací či naopak zatajením jiných podstatných údajů) úmyslně vylákat od shora popisovaného druhu klientely, když musela být (či spíše byla) od samého počátku srozuměna s tím, že většina z nich nemohla mít a ani neměla možnost na jakýkoliv úvěr reálně dosáhnout (tzn., že společnost ve skutečnosti nebyla schopna žádný finanční produkt pro ně zprostředkovat).
45. Právě popisované nepříliš poctivé záměry spol. GRENGER, s. r. o., se záhy staly zjevnými vzhledem k výsledkům její „zprostředkovatelské činnosti“. Investorům předložený seznam zájemců o některý z finančních produktů z řad jejích klientů obsahoval jména a osobní údaje celkem 1 181 žadatelů . K němu měly postupně přístup všechny čtyři nebankovní společnosti uvedené shora v odst. 40. Z toho poskytla spol. SMART HYPO, s. r. o., úvěr pouze třem osobám , zatímco u spol. VITA CREDIT, s. r. o., získaly úvěr jen osoby dvě . Dohromady tedy prostřednictvím těchto investorů zprostředkovala společnost z celkového počtu 1 181 jejích klientů úvěr 5 osobám . Takový výsledek se ovšem dal s ohledem na způsob jednání společnosti před i po podpisu smlouvy a okruh jejích klientů víceméně očekávat. Co se týče svědka M. Z., ten sice odhadoval vyšší úspěšnost klientů společnosti, jeho tvrzení však nelze doložit, neboť seznam osob, jimž byly půjčky poskytnuty, orgánům činným v trestním řízení neposkytl. Je ovšem zajímavé, že původně měl jako odměnu za svou činnost obdržet provizi za každou smlouvu o finančním produktu, kterou klientům společnosti zprostředkuje. Následně se však obě strany dohodly na paušální odměně ve výši 10 000 Kč měsíčně, jelikož klienti nebyli vždy kvalitní a daná práce by pro jmenovaného svědka jinak byla ztrátová . Ani tato jednoznačná fakta však společnost neodradila od uzavírání stále nových a nových smluv s dalšími klienty, ještě k tomu za nezměněných podmínek .
46. Je potřeba rovněž poukázat na skutečnost, že spol. GRENGER, s. r. o., neplnila ani další své povinnosti, k nimž se podpisem zprostředkovatelské smlouvy zavázala. Kromě již zmiňovaného čl. II. 3 smlouvy (týkající se průběžného informování klientů o subjektech, které mají zájem uzavřít s nimi smlouvu o finančním produktu, a jejich případných dalších podmínkách), šlo zejména o čl. VII. 3. smlouvy hovořící o potřebné součinnosti stran při plnění smlouvy (viz shora odst. 35.). Podle četných svědeckých výpovědí klientů se společnost po podpisu smlouvy ve své podstatě odmlčela a soustředila se výhradně na strhávání finančních prostředků z jejich účtů (náhrady nákladů a smluvních pokut, jak bude probráno níže). Je zřejmé, že o subjektech majících zájem uzavřít s nimi smlouvu, tyto klienty ani informovat nemohla, neboť žádné takové subjekty v drtivé většině případů nebyly, s čímž ovšem musela společnost dopředu počítat. Zarážející je ale především komunikace s klienty, kteří společnost kontaktovali s dotazem, kdy jim bude půjčka poskytnuta anebo proč jim byly z jejich účtů strženy určité konkrétní částky. Zprvu se obvykle setkali s nepříliš ochotným jednáním některého ze zaměstnanců společnosti (někdy zřejmě i samotného obviněného), přičemž jejich další hovory již společnost většinou nepřijímala. Takový postup je vším jiným než poskytováním součinnosti při plnění smlouvy podle čl. VII. 3. smlouvy, v čemž lze spatřovat další důkaz toho, že společnost ve skutečnosti neměla zájem své smluvní závazky plnit.
47. Je tedy možné usuzovat, že hlavním cílem společnosti (potažmo obviněného jako jejího jednatele) bylo něco jiného, a to stržení určité peněžní sumy z bankovních účtů klientů ve svůj prospěch . V prvé řadě se na základě čl. IV. 2. smlouvy jednalo o náhradu nákladů, které společnost vynaložila pro dosažení účelu smlouvy , v paušální výši 5 000 Kč (viz shora odst. 37.). Přestože byla podle smlouvy oprávněna strhnout danou finanční částku až poté, co třetí osoba uzavření smlouvy o finančním produktu s klientem zamítne, v některých případech (uvedených na str. 134 rozsudku nalézacího soudu) se tak dělo již s krátkým časovým odstupem (jeden až dva týdny) po uzavření zprostředkovatelské smlouvy (tedy v době, kdy ona třetí osoba nemohla mít dostatečný časový prostor k tomu, aby o žádosti daného klienta vůbec rozhodla).
48. Zejména však nelze pominout, že sám obviněný zadával na účet klienta inkaso na částku 5 000 Kč jako opakované, a to dokonce s denní frekvencí, přestože společnost měla pochopitelně na uvedenou sumu nárok pouze jednou. Ostatně přílohou je povolení k jednorázovému inkasu ve výši 5 500 Kč, jež mělo být z bankovního účtu klienta strženo po vyplacení úvěru . Tím se obviněný zjevně neřídil, a i když se hájil tím, že takto bylo uhrazení nákladů společnosti zajištěno též v případě nedostatku finančních prostředků na účtu klienta, nejednou se stalo, že zmíněná částka byla z určitého účtu stržena několikrát. Přebytečnou sumu peněz sice společnost občas poškozeným klientům vrátila, ovšem výhradně menší části z nich (konkrétně jedenácti), kteří ji k tomuto kroku opakovaně vyzývali. Zbylým takto postiženým klientům jejich finanční prostředky obviněný, podle svých slov, vrátit „zapomněl“. Z takto popsaného jednání obviněného i společnosti vcelku zřetelně vyplývá úmysl protiprávně se na úkor klientů obohatit . Ještě na okraj není bez zajímavosti ani již zmíněné povolení k jednorázovému inkasu, jehož znění je do značné míry v rozporu s čl. IV. 2. smlouvy, a z kterého klienti mohli nabýt dojmu, že společnost je na základě jejich souhlasu s inkasem oprávněna strhnout z jejich účtů peněžní prostředky jedině v případě poskytnutí úvěru a teprve poté, co se tak stane (tedy v souladu s internetovou prezentací společnosti slibující „žádné poplatky předem“).
49. Dalším způsobem, jakým spol. GRENGER, s. r. o., získávala na úkor svých klientů finanční prostředky, byly smluvní pokuty , upravené v bodě III. zprostředkovatelské smlouvy. Případy, kdy klientovi vznikla povinnost uvedenou sankci zaplatit, byly upraveny v pěti bodech článku III. 2. smlouvy. Šlo například o hrubé zkreslení informací o finanční situaci klienta nebo o jeho majetkových poměrech , nebo případ, že klient společnosti před podpisem smlouvy poskytne chybné, neúplné nebo nepravdivé informace (viz shora odst. 36.). Reálný význam této úpravy lze spatřovat v souvislosti s tzv. zákaznickou kartou , jejíž „analýzu“ opět prováděl sám obviněný. Pokud touto kontrolou shledal, že informace v zákaznické kartě neodpovídaly údajům z některých podkladů (např. výpis z účtu), které klient spolu s podepsanými smluvními dokumenty společnosti dodal, pokutoval jej obviněný částkou 10 000 Kč , kterou strhl z bankovního účtu klienta formou inkasa. Rovněž toto, byť smluvně ošetřené, jednání vyvolává nemalé rozpaky, a to hned z několika důvodů.
50. V prvé řadě bylo nalézacím soudem zjištěno, že smluvní pokuta byla zcela protiprávně stržena i klientům, kteří žádné z ustanovení čl. III. 2. smlouvy neporušili, případně bylo i po stržení smluvní pokuty pokračováno ve strhávání dalších částek (srov. stranu 135 jeho rozsudku). Není snad ani nutné dodávat, že obviněný neměl snahu tento omyl nijak napravit a většině z těchto klientů neoprávněně stržené finanční prostředky nevrátil. Lze se dále plně ztotožnit s úvahou tohoto soudu i nejvyššího státního zástupce stran toho, že k rozhodnutí, zda klient v zákaznické kartě uvedl pravdivé údaje či nikoliv, neměl obviněný z materiálů, které měl k dispozici, dostatek podkladů.
51. Nejzajímavější je však existence zákaznické karty a výše popsané úpravy smluvní pokuty sama o sobě, a to vzhledem k požadavkům smluvních partnerů společnosti, tedy investorů a svědka M. Z. Podle zpráv společností SMART HYPO, s. r. o., a VITA CREDIT, s. r. o., nebylo prověřování bonity klientů náplní činnosti spol. GRENGER, s. r. o . Spolupráce probíhala pouze tak, že společnost zadávala do internetové databáze, kterou užívali oba tito investoři, následující údaje: jméno, příjmení, rodné číslo, bydliště, adresu nemovitosti, která bude případně zastavena, telefonní kontakt, výši požadovaného úvěru a dobu jeho splácení. Z toho ovšem vyplývá, že ani jeden z investorů pro své rozhodnutí o (ne)schválení úvěru zákaznickou kartu klienta společnosti ani údaje na ní uvedené nepotřeboval . To samé platilo i pro svědka M. Z., pro něhož bylo důležité jméno klienta a kontakt na něj s tím, že vše ostatní si zařizoval již sám. Zde je proto namístě položit si otázku, jaký jiný účel měla zákaznická karta a údaje v ní obsažené než strhávání zmíněných smluvních pokut, a tedy další obohacení společnosti, obviněného a dalších osob na úkor poškozených klientů . Dalo by se ještě uvažovat o určitém vedlejším cíli, a to upevňování mylného přesvědčení řady klientů, že to bude přímo společnost, kdo jim půjčku poskytne, a právě k tomuto účelu údaje o finanční situaci klienta potřebuje, a tím pádem i vyžaduje.
52. Nad rámec toho, co stran právní kvalifikace zjištěného skutku uvedl ve svém dovolání již nejvyšší státní zástupce, je třeba dodat, že trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tím na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou . Jeho objektivní stránka sestává ze tří znaků, které musí být ve vzájemné příčinné souvislosti, a to podvodného jednání , tzn. uvedení někoho v omyl, využití něčího omylu nebo zamlčení podstatných skutečností, a následku , který má dvě složky, tedy obohacení sebe nebo jiného a zároveň způsobení škody nikoli nepatrné na cizím majetku. Po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl ve smyslu §15 tr. zákoníku, jímž musí být pokryty všechny tři znaky objektivní stránky uvedené skutkové podstaty.
53. V přezkoumávaném případě je možné na straně obviněného (a jím školených operátorů) odhalit poměrně pestrou škálu dílčích podvodných jednání, jež se odehrála jak před podpisem smlouvy, též se odrazila v jejím vlastním textu a naplno se projevila při faktické činnosti společnosti. Za uvedení v omyl lze považovat již klamavou internetovou prezentaci, kterou společnost využívala (viz shora odst. 31.). V ní je do určité míry zastřen (byť ne zatajen) zprostředkovatelský charakter budoucího právního vztahu mezi klientem a společností, navíc jsou zde uvedeny prokazatelně lživé informace, jako např. žádné poplatky předem, bez ručení nemovitostí nebo vymezení okruhu osob, pro něž je nabídka společnosti určena (což v žádném případě neodpovídalo podmínkám smluvních partnerů společnosti). Rovněž lze jako uvedení v omyl chápat obsah telefonního hovoru mezi zájemcem o půjčku a některým z operátorů, při němž mohli být budoucí klienti nadále utvrzováni, že poskytovatelem půjčky je přímo společnost. Hlavně jim ale bylo sdělováno, že jejich smlouva, žádost či půjčka byla tzv. předschválena. Ať již to určitý operátor formuloval jakkoliv, muselo mít toto prohlášení na případného klienta jednoznačně matoucí vliv (viz shora odst. 32.).
54. Ve smluvních dokumentech, na jejichž základě vstoupili klienti se společností do smluvního vztahu, se nalézá několik ustanovení či formulací, které se také nezakládají na pravdě, a dají se proto rovněž hodnotit jako uvedení v omyl ve smyslu §209 tr. zákoníku. V prvé řadě jde o čl. II. 1. a především II. 2. smlouvy upravující vlastní zprostředkovatelskou činnost společnosti, dále čl. II. 3. a čl. VII. 3. smlouvy ohledně průběžného informování klienta, resp. poskytování součinnosti. Nejvyšší soud shora v odstavcích 42. – 45. podrobně rozvedl, proč dospěl (ve shodě s nalézacím soudem a dovolatelem) k závěru, že společnost daná ujednání neplnila a ani tak (již v okamžiku uzavření smlouvy) nezamýšlela činit, přičemž zdůraznil skutečnost, že vzhledem k okruhu klientely, na níž se zaměřovala, a podmínkám jejích smluvních partnerů, zejména čl. II. 1 a čl. II. 2 smlouvy prakticky ani (v naprosté většině případů) dodržet nemohla. Jako matoucí, a tudíž způsobilé uvést klienty v omyl, je třeba chápat i příkaz k jednorázovému inkasu (viz shora odst. 48.).
55. Jednáním obviněného a jím řízené společnosti byl významným způsobem naplněn i znak zamlčení podstatných skutečností . Zde je na prvním místě třeba vyzdvihnout již opakovaně zmiňované podmínky investorů a dalších třetích osob poskytujících úvěry, a to zejména prokázání schopnosti splácet úvěr a možnost ručit nemovitostí , což bylo klientům zatajeno nejen před podpisem smlouvy, ale i ve smlouvě samotné. Právě na tomto základě lze společnost (a potažmo obviněného jako jejího jednatele) usvědčit ze záměru svým závazkům vůči nim nedostát (viz shora odst. 44.). Ve své podstatě byl klientům společnosti zatajen pravý účel zákaznické karty (viz shora odst. 51.), a ve fázi před uzavřením smlouvy nelze pominout ani zamlčení poplatku (náhrady nákladů) ve výši 5 000 Kč.
56. Lze tedy shrnout, že celkové podvodné jednání obviněného, resp. jím řízené spol. GRENGER, s. r. o., se skládalo z řady dílčích vzájemně propojených a na sebe plynule navazujících jednání, které směřovaly k jedinému – trestním právem nedovolenému – cíli . Z tohoto důvodu nelze jednotlivá stadia přezkoumávaného skutku oddělit a posuzovat je samostatně , jak učinil odvolací soud, který se nesprávně zaměřil výhradně na znění zprostředkovatelské smlouvy. S takovým jeho postupem nelze v žádném případě souhlasit, neboť klamavá internetová prezentace i hovory s operátory měly na rozhodnutí klientů podepsat smlouvu naprosto zásadní vliv, jinými slovy byly do značné míry způsobilé uvést mnohé z nich v omyl. Navíc společnost tímto způsobem záměrně přilákala takový okruh klientely, který je za prvé možné oklamat velice snadno a který za druhé v drtivé většině neměl šanci na nějaký finanční produkt dosáhnout. Každopádně, i kdyby Nejvyšší soud nahlížel na daný případ optikou soudu druhého stupně, svůj právní názor na daný skutek by nezměnil, neboť zamlčení podmínek, za nichž třetí osoby úvěry poskytovaly a s tím související neplnění smlouvy ze strany společnosti by naplnily tento znak objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu i samostatně, tudíž bez ohledu na předchozí dění.
57. Je nepochybné, že klienti by v případě znalosti skutečného stavu věcí smlouvu se společností nemohli nikdy podepsat, což při svých svědeckých výpovědích potvrzovali. Tímto je dána i příčinná souvislost mezi podvodným jednáním a jeho následkem, tedy obohacením obviněného a dalších osob (A. K. a M. R.) v podobě strhávání náhrady nákladů a smluvních pokut, a tomu odpovídající škodou na straně klientů společnosti. O naplnění těchto dvou znaků nebylo v posuzované věci sporu. Proto stačí pouze dodat, že podle skutkových zjištění soudu prvého stupně společnost své klienty připravila celkem o částku 4 529 000 Kč , přičemž se dále pokusila o stržení dalších 6 626 500 Kč z jejich bankovních účtů. Jde tedy dohromady o sumu přesahující 5 000 000 Kč, což je zákonná hranice škody velkého rozsahu podle §138 odst. 1 tr. zákoníku.
58. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že obviněný prostřednictvím spol. GRENGER, s. r. o., vylákal za pomoci celé řady nepravdivých a silně matoucích informací či zamlčení jiných zásadních údajů od klientů podpis zprostředkovatelské smlouvy, jejímž hlavním a v podstatě jediným účelem bylo strhávání finančních prostředků z jejich účtů (a nikoliv zprostředkování nějakého finančního produktu), kdy tímto jednáním obohatil nebo se pokusil obohatit sebe i své známé o více než 11 milionů Kč , a to na úkor sociálně slabých a ve finanční tísni se nacházejících osob. Pokud tedy on sám označil své jednání za morálně zavrženíhodné, nikoliv ale trestné , může se dovolací soud (jednoznačně) ztotožnit pouze s první částí tohoto tvrzení. Na druhou stranu ovšem konstatuje, že obviněný předmětným skutkem naplnil všechny znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku . Lze ještě dodat, že k dokonání každého dílčího útoku tohoto zločinu došlo každým uzavřením zmíněné smlouvy s určitým konkrétním klientem. Není pochyb ani o naplnění subjektivní stránky na straně obviněného, neboť veškeré podvodné jednání i následné strhávání finančních prostředků bylo nepochybně záměrné a cílené, přičemž je třeba vyzdvihnout zejména skutečnost, že ani zcela mizivá úspěšnost společnosti při její „zprostředkovatelské činnosti“ (které si byl obviněný velmi dobře vědom) nebyla překážkou dalšího uzavírání smluv se stále novými klienty za naprosto stejných podmínek. Tím je dáno i zavinění obviněného ve formě úmyslu přímého podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku .
59. Jak již bylo výše uvedeno, v přezkoumávané trestní věci nebylo žádného sporu o průběhu skutkového děje. Zjištění soudu prvního stupně nezpochybnil ani soud odvolací ani některá z procesních stran. I z tohoto důvodu mohl Nejvyšší soud formulovat shora rozvedený kategorický právní názor. Vzhledem k ustanovení §265m odst. 1 písm. a) tr. ř. ovšem nemohl sám o vině obviněného meritorně rozhodnout. To mu na druhé straně nebránilo, aby alespoň vyzdvihl rozhodnutí soudu nalézacího, které po všech stránkách považuje za pečlivě a do detailů vypracované a především věcně správné. Nejvyšší soud sice mohl rovněž na tento rozsudek ve svém usnesení odkázat, neboť dospěl ke shodnému závěru jako Krajský soud v Hradci Králové, ovšem s ohledem na rozhodnutí odvolacího soudu i závažnost posuzovaného jednání shledal potřebným se k dané problematice podrobně vyjádřit.
60. Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce rozhodl z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak, že podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 4. 2016, sp. zn. 6 To 82/2015. Současně podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu. Následně podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
61. Věc se tak vrací do stadia řízení před soudem druhého stupně, jenž je vázán právním názorem, který ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud (srov. ustanovení §265s odst. 1 tr. ř.).
62. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vady napadeného rozhodnutí nebylo možno odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 11. 2016
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu