ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.1427.2016.1
sp. zn. 8 Tdo 1427/2016-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 11. 2016 o dovolání obviněného J. R. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 9 To 124/2016, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 12 T 28/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. R. odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný J. R. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 12 T 28/2015, uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 2 tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění soudu dopustil tím, že
1) v době nejméně od 11:55 hodin do 12:40 hodin dne 16. 8. 2015 se zdržoval na pozemku rodinného domu na adrese R., obec Ř., okr. P. – v.,
2) v době nejméně od 17:00 hodin dne 24. 8. 2015 do doby zadržení policejním orgánem OOP Říčany dne 25. 8. 2015 ve 14:50 hodin, se zdržoval na pozemku rodinného domu na adrese R., obec Ř., okr. P. – v.,
přestože mu usnesením o nařízení předběžného opatření Okresního soudu Praha – východ, č. j. 5 Nc 7008/2015-11, ze dne 31. 7. 2015, vykonatelným téhož dne, bylo mimo jiné uloženo neprodleně opustit společné obydlí v rodinném domě na adrese R., Ř., jakož i jeho bezprostřední okolí, nezdržovat se jak v okolí společného obydlí, tj. v okolí nemovitostí zapsaných na LV v k. ú. Ř., tak i ve společném obydlí a zákaz vstupu do něj, kdy takto činil i přes skutečnost, že již v době poté, co mu bylo předmětné usnesení o předběžném opatření doručeno, byl opakovaně policejním orgánem OOP Říčany zastižen na pozemku uvedeného rodinného domu, a to dne 2. 8. 2015 a dne 12. 8. 2015, kdy tyto věci byly policejním orgánem postoupeny Městskému úřadu Říčany k projednání přestupku.
2. Pro uvedený skutek a trestný čin byl obviněnému uložen podle §337 odst. 2 tr. zákoníku za použití §62 odst. 1 a §63 odst. 1 tr. zákoníku trest obecně prospěšných prací ve výměře tři sta hodin.
3. Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 9 To 124/2016, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájce JUDr. Milana Hulíka, Ph. D., proti němu podal dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (jak je zřejmé z obsahu dovolání, neboť jak slovní vyjádření daného dovolacího důvodu, tak jeho zákonné označení se vyznačují nepřesnostmi, resp. písařským pochybením).
5. V podrobnostech dovolatel vytkl oběma soudům nižších stupňů, že dospěly k nesprávnému závěru o naplnění skutkové podstaty daného přečinu, neboť takový závěr je v rozporu s provedenými důkazy. Poukázal na obsah svého odvolání a namítl, že v průběhu celého řízení se mu nedostalo odpovědi na otázky, co soudy rozuměly pod pojmy „bezprostřední“ okolí a „společné obydlí“, a zda omezení podléhala rovněž „stavební parcela“; nestačí, pokud soudy jen konstatovaly, že mu muselo být zřejmé, o jakou nemovitost se jedná, či mu muselo být zcela jasné, že se nesmí zdržovat v domě a na přilehlých nemovitostech. Výrazy „zřejmé“ a „jasné“ totiž nemohou nahradit namítanou nejasnost o tom, co je „bezprostřední“ okolí, přičemž k tomuto pojmu uvedl, že není právním pojmem, nýbrž jde o eufemistický subjektivní výraz týkající se vzdálenosti, ovšem vzdálenosti blíže neurčené, a proto zcela nejasné, a kladl si otázku, v jakém ustanovení zákona nebo jiného právního předpisu je příslušná míra určena.
6. Obviněný dále uvedl, že pro závěr o vině určitým trestným činem je nezbytné, aby byly naplněny všechny zákonné znaky jeho skutkové podstaty, především pak jeho subjektivní stránka. Právě do ní se promítá vědomost o tom, že se pachatel dopouští nějakého protizákonného jednání. Jestliže by potenciální pachatel v posuzovaném případě věděl, že se jedná o vzdálenost pěti nebo deseti metrů, mohl by tuto vzdálenost odkrokovat nebo jinak změřit či odhadnout, což však při pojmu „bezprostřední“ nemůže.
7. Dovolatel rovněž zdůraznil, že otázka určení „míry“ nabývá v dané věci ještě na významu v souvislosti s místem jeho pracoviště, které (jde o malý domek) se nachází na výše zmíněné stavební parcele. Při nestanovení rozměru plochy není totiž jasné, zda toto pracoviště zasahuje do soudem určeného „bezprostředního okolí“; pokud by tomu tak bylo, pak by nemohl provozovat svoji firmu, a dokonce ji ani užívat a disponovat s ní, a tímto zásahem do jeho vlastnického práva by byla i nepřípustně omezena jeho svoboda. Dodal, že právo musí být určité, a má-li být někdo potrestán pro nedodržení nebo překročení nějaké vzdálenosti, musí být tato vzdálenost vymezena.
8. Na podkladě výše uvedených skutečností obviněný vyslovil názor, že soudy obou stupňů jeho jednání nesprávně posoudily, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak rozsudek soudu prvního stupně, tak usnesení soudu druhého stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí.
9. K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který nepovažoval dovolací argumentaci obviněného za důvodnou. Vyslovil názor, že skutková zjištění popsaná v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku vykazují veškeré zákonné znaky přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 2 tr. zákoníku, neboť z nich vyplývá, že jednání obviněného bylo opakované, přičemž směřovalo ke zmaření rozhodnutí o předběžném opatření soudu, kterým byla uložena povinnost dočasně opustit společné obydlí a jeho bezprostřední okolí a zdržet se vstupu do něj nebo povinnost zdržet se styku s navrhovatelem a navazování kontaktů s ním. Zároveň je evidentní, že si obviněný počínal úmyslně, neboť mu byl obsah usnesení o předběžném opatření, které nerespektoval, dobře znám, navíc byl na protiprávnost svého jednání opakovaně upozorňován policisty. Uzavřel proto, že soudy zvolená právní kvalifikace jednání obviněného je správná a plně koresponduje s učiněným skutkovým zjištěním.
10. K námitce stran výrazu „bezprostřední okolí“ státní zástupce vyjádřil nesouhlas s tvrzením obviněného, že jde o neprávní pojem a pouze o jakýsi „eufemistický subjektivní výraz“. Uvedl, že pojem „bezprostřednosti“ je tzv. neurčitým právním pojmem, který zákonodárce využívá na řadě míst platného právního řádu v předpisech trestněprávních i mimotrestních, například v §21 odst. 1 tr. zákoníku, §337 odst. 2 tr. zákoníku či §405 odst. 1 písm. a), b) zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, o jehož aplikaci jde v podstatě v této věci, neboť předmětné předběžné opatření bylo vydáno právě na základě tohoto zákona. Citovaný zákon pojem „bezprostřední okolí“ výslovně užívá, a Okresní soud Praha-východ, který vydal předběžné opatření, tedy nijak nepochybil, pokud jej převzal do usnesení o nařízení předběžného opatření ze dne 31. 7. 2015, sp. zn. 5 Nc 7008/2015. Stejně tak nepochybily ani soudy činné v této trestní věci, pokud dospěly k závěru, že obviněný onu hranici „bezprostředního okolí“, která je zmíněna v §337 odst. 2 tr. zákoníku, překročil.
11. K tzv. neurčitému právnímu pojmu státní zástupce poukázal na to, že je v právu obsaženým pojmem, jehož obsah a význam nelze přesně a úplně vymezit, resp. nelze jej uspokojivě a plnohodnotně pozitivně-právně definovat. Jeho aplikace proto vždy závisí na odborném posouzení v každém individuálním případě a vymezení jeho obsahu je úlohou například soudů nebo správních orgánů v kontextu s posuzovanou konkrétní věcí. V řešeném případě tedy jde o to, zda soudy v něm činné v této konkrétní věci obsah pojmu „bezprostřední okolí“ řádně vymezily; pakliže by obviněný hranici „bezprostředního okolí“ respektoval, deliktu by se nedopustil. Pokud však z výpovědi D. N., o jejíž věrohodnosti nelze pochybovat, protože koresponduje v podstatě se všemi ostatními ve věci provedenými důkazy, vyplývá mimo jiné to, že obviněný „do domu nevstoupil, ale pohyboval se naprosto volně 24 hodin denně za vraty, v průjezdu, na dvoře, na zahradě pod pergolou …“, přičemž na ni byly dělány úšklebky, poznámky, byla terčem výsměchu a byla focena a natáčena (viz str. 3 rozsudku soudu prvního stupně), pak je zřejmé, že obviněný hranici bezprostředního okolí předmětného rodinného domu překročil a předběžné opatření porušil, a rozhodující soudy zjištěný skutkový stav pod pojem „bezprostředního okolí“ subsumovaly správně.
12. Vzhledem k uvedeným skutečnostem státní zástupce považoval za bezpředmětné hypotetické úvahy obviněného o tom, zda lze pod pojem „bezprostředního okolí“ přiřadit i jím označenou parcelu či sídlo jeho podniku, protože je evidentní (srov. například výpověď D. N.), že jeho přítomnost se neomezovala na návštěvu sídla jeho podniku, naopak počínal si tak, aby zmařil naplnění účelu předběžného opatření, kterým je především ochrana osobnosti ohrožené osoby před tím, kdo je předběžným opatřením omezen.
13. V závěru svého vyjádření státní zástupce s ohledem na to, že z přezkoumávaných rozhodnutí nelze dovodit ani existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, když z nich naopak vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž odůvodnění rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v §125 odst. 1 tr. ř., navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
14. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státního zástupce datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (ten je obdržel dne 17. 10. 2016). Jeho případnou repliku k němu neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici.
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
16. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
17. Jak již bylo zmíněno, obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
18. Jak již bylo uvedeno, podstatou dovolací argumentace obviněného byla námitka nesprávného právního posouzení skutku soudy obou stupňů s tím, že nebyly naplněny znaky skutkové podstaty přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 2 tr. zákoníku, zejména subjektivní stránka, a to pro neurčitost a nejasnost pojmu „bezprostřední“ okolí užitého v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně (a již předtím v rozhodnutí o uložení předběžného opatření soudu). Pokud totiž nevěděl, o jakou konkrétní vzdálenost se jedná, si nemohl být ani vědom protiprávnosti svého jednání. Současně namítl, že rovněž tak nebylo postaveno najisto, zda pod pojem „bezprostředního okolí“ patřila i stavební parcela, resp. na ní stojící objekt, v němž se nacházelo sídlo jeho firmy.
19. Takovou argumentaci dovolatele je sice třeba ve vztahu k jím tvrzenému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považovat za relevantně uplatněnou, neboť s poukazem na ni vytkl soudům obou stupňů, že jejich rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku, nicméně Nejvyšší soud současně shledal, že uvedená výhrada je zjevně neopodstatněná.
20. K tomu je nejprve třeba (alespoň stručně a v obecné rovině) uvést, že přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 2 tr. zákoníku spáchá ten, kdo se dopustí závažného nebo opakovaného jednání, aby zmařil vykázání provedené podle jiného právního předpisu nebo rozhodnutí o předběžném opatření soudu, kterým se ukládá povinnost dočasně opustit společné obydlí a jeho bezprostřední okolí a zdržet se vstupu do něj nebo povinnost zdržet se styku s navrhovatelem a navazování kontaktů s ním.
21. Objektem tohoto trestného činu je zájem na řádném výkonu rozhodnutí soudů a dalších orgánů veřejné moci a na vykázání, které se podle novelizované úpravy již neděje rozhodnutím, ale opatřením. Pachatelem je osoba, které se rozhodnutí přímo dotýká. Aby jednání pachatele bylo trestným činem, musí se úmyslně dopustit závažného nebo opakovaného jednání, aby zmařil vykázání nebo předběžné opatření soudu. Musí tedy jít o jednání, které zasahuje samotný účel těchto opatření, jímž je zabránit ohrožení života, zdraví, svobody nebo lidské důstojnosti ohrožené osoby. Opakovaným jednáním směřujícím ke zmaření vykázání nebo rozhodnutí o předběžném opatření soudu je jednání, ke kterému došlo alespoň podruhé, nemusí se však jednat o totožná jednání, například drobný fyzický útok a podruhé verbální útok. Ani v jednom případě nemusí jít o závažný útok. Stejně tak není nutné, aby ke zmaření vykázání nebo předběžného opatření soudu skutečně došlo (arg. „aby zmařil“ ). (K tomu srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3186 a 3195).
22. Ze skutkových zjištění učiněných nalézacím soudem na podkladě provedeného dokazování, formulovaných v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku a rozvedených v jeho odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, jakož i z obsahu spisu je zřejmé, že obviněný (zkráceně) „… dne 16. 8. 2015 … a dne 24. 8. 2015 … se zdržoval na pozemku rodinného domu na adrese R., obec Ř., …, přestože mu usnesením o nařízení předběžného opatření Okresního soudu Praha – východ, č. j. 5 Nc 7008/2015-11, ze dne 31. 7. 2015, vykonatelným téhož dne, bylo mimo jiné uloženo neprodleně opustit společné obydlí v rodinném domě na adrese R., Ř., jakož i jeho bezprostřední okolí, nezdržovat se jak v okolí společného obydlí, tj. v okolí nemovitostí zapsaných na LV v k. ú. Ř., tak i ve společném obydlí a zákaz vstupu do něj, kdy takto činil i přes skutečnost, že již v době poté, co mu bylo předmětné usnesení o předběžném opatření doručeno, byl opakovaně policejním orgánem OOP Říčany zastižen na pozemku uvedeného rodinného domu, a to dne 2. 8. 2015 a dne 12. 8. 2015, kdy tyto věci byly policejním orgánem postoupeny Městskému úřadu Říčany k projednání přestupku.
23. Z tzv. právní věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se podává, že obviněný se zjištěným skutkem dopustil opakovaného jednání, aby zmařil rozhodnutí o předběžném opatření soudu, kterým se ukládá povinnost dočasně opustit společné obydlí a jeho bezprostřední okolí a zdržet se vstupu do něj nebo povinnost zdržet se styku s navrhovatelem a navazování kontaktů s ním, přičemž tento skutek právně posoudil jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 2 tr. zákoníku. Takovému právnímu závěru plně přisvědčil i soud druhého stupně (srov. stranu 2 odůvodnění jeho usnesení).
24. Pochybení v právním posouzení zjištěného skutku v rozhodnutích obou soudů nižších stupňů neshledal ani soud dovolací.
25. S ohledem na shora uvedenou zákonnou úpravu dopadající na posuzovaný skutek a rozvedené obecné zásady týkající se předmětné problematiky je zřejmé, že obviněný se opakovaně, a to dne 16. 8. 2015 a ve dnech 24. 8. 2015 a 25. 8. 2015 zdržoval na pozemku, na němž se nacházel rodinný dům, tj. společné obydlí s navrhovatelkou D. N. na adrese R. v Ř., přestože mu byla shora citovaným usnesením s účinností od 31. 7. 2015 uložena povinnost neprodleně opustit společné obydlí i jeho bezprostřední okolí, nevstupovat do společného obydlí a nezdržovat se jak v něm, tak v jeho okolí. Takové jeho jednání směřovalo ke zmaření zmíněného rozhodnutí soudu o předběžném opatření. Není přitom pochyb ani o tom, že obviněný jednal úmyslně, neboť obsah rozhodnutí mu byl dobře znám, a to i vzhledem k tomu, že již ve dnech 2. 8. 2015 a 12. 8. 2015 jej policisté OOP Říčany poté, co jej na uvedeném pozemku zastihli, upozornili na protiprávnost jeho jednání, a následně tyto případy postoupili Městskému úřadu Říčany k řízení o přestupcích.
26. Jestliže dovolatel namítl, že subjektivní stránka posuzovaného přečinu nebyla dána z důvodu neurčitosti pojmu „bezprostřední“ okolí užitého v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně (stejně jako v rozhodnutí o uložení předběžného opatření soudu), s tvrzením, že tento pojem není v zákoně nebo jiném právním předpisu konkrétně vymezen, nelze (jak se přiléhavě vyjádřil již státní zástupce) takovým výhradám v žádném případě přisvědčit. Ačkoliv jde o tzv. neurčitý právní pojem, jehož vymezení v tom kterém případě vyplývá z konkrétních okolností a soud při právní kvalifikaci skutku posuzuje, zda jednáním pachatele byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty určitého trestného činu, v právním řádu je výslovně uváděn. V souladu s vyjádřením státního zástupce je třeba akcentovat, že zmiňovaný pojem je použit jak v samotném textu ustanovení §337 odst. 2 tr. zákoníku, tak např. v ustanovení §405 odst. 1 písm. a), b) zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, upravujícím rozhodnutí o uložení předběžného opatření, na jehož podkladě bylo předběžné opatření uloženo i v této věci. Okresní soud Praha-východ tudíž tím, že v rozsudku, jímž uznal obviněného vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 2 tr. zákoníku, a v předchozím rozhodnutí o uložení předběžného opatření užil pojmu „bezprostřední“ okolí, nijak nepochybil. V posuzované věci je z příslušných konkrétních formulací rovněž zcela nepochybné, které nemovitosti byly tímto bezprostředním okolím, resp. v tomto bezprostředním okolí společného obydlí, přičemž v rozhodnutí soudu prvního stupně jsou uvedena skutková zjištění o místech, kde se obviněný pohyboval. Obviněný hranici bezprostředního okolí předmětného rodinného domu překročil, takže uložené předběžné opatření porušil. Oba rozhodující soudy proto zjištěný skutkový stav pod pojem „bezprostředního okolí“ podřadily naprosto správně. Dovolací argumentace obviněného je navíc v naprosté většině opakováním jeho obhajoby uplatněné v rámci odvolání, a soud druhého stupně se s ní, byť stručně, vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí.
27. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění zákonných podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 11. 2016
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu