ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.1455.2015.1
sp. zn. 8 Tdo 1455/2015-107
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 1. 2016 o dovolání obviněného Ing. J. D. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 3. 2013, sp. zn. 4 To 84/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 2 T 58/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. J. D. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný Ing. J. D. (dále případně jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 13. 8. 2012, sp. zn. 2 T 58/2012, uznán vinným trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1, odst. 3 písm. a), písm. b) tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění soudu se obviněný výše uvedeného trestného činu dopustil
jednak jednáním popsaným pod bodem V. rozsudku a spočívajícím v tom, že s dalšími obviněnými K. L. a P. P.
1) obviněný K. L. si na nezjištěném místě opatřil a od přesně nezjištěné doby do měsíce prosince roku 2010 v místě svého trvalého bydliště ve V. n. M., Š., okres H., přechovával 1 ks pistole nezjištěné značky, ráže .22, opatřené tlumičem hluku výstřelu, nezjištěného výrobního čísla, kterou pak přesně nezjištěného dne měsíce prosince roku 2010 prodal za celkovou částku 9 800 Kč (tj. 8 500 Kč za pistoli a 1 300 Kč za tlumič hluku výstřelu), obviněnému P. P., který zbraně následně prodal již za celkovou částku 11 000 Kč obviněnému Ing. J. D., kdy se jedná v případě pistole o zbraň kategorie B podle §3 odst. 1 písm. b) a §5 zákona (z předchozí výrokové části rozsudku je zřejmé, že v tomto případě i v případech dále popsaných šlo o zákon č. 119/2002 Sb., o zbraních a střelivu, v platném znění) , v případě tlumiče hluku výstřelu jde o zakázaný doplněk zbraně kategorie A podle §4 zákona,
2) obviněný K. L. si na nezjištěném místě opatřil a od přesně nezjištěné doby do měsíce prosince roku 2010 v místě svého trvalého bydliště ve V. n. M., Š., okres H., přechovával 1 ks pistole zn. ČZ vz. 75, ráže 9 mm Luger, nezjištěného výrobního čísla, kterou pak přesně nezjištěného dne měsíce prosince roku 2010 prodal za částku 13 500 Kč obviněnému P. P., který zbraň následně prodal již za částku 16 000 Kč obviněnému Ing. J. D., kdy se jedná o zbraň kategorie B podle §3 odst. 1 písm. b) a §5 zákona,
a uvedeného jednání se dopustili přesto, že obviněný P. P. v době popsaného nakládání se zbraněmi nebyl a obviněný K. L. nikdy nebyl držitelem zbrojního průkazu nebo zbrojní licence podle §8 zákona, a tedy ani výjimky podle §9 odst. 1, odst. 2 zákona, které by je k nabývání do vlastnictví, držení nebo nošení takových zbraní opravňovaly a kdy obviněný Ing. J. D. byl držitelem zbrojního průkazu pro skupiny oprávnění E, ale výše uvedené zbraně kategorie B podle §3 odst. 1 písm. b) a §5 zákona neměl registrované a nebyla mu udělena výjimka podle §9 odst. 1, odst. 2 zákona, která by ho k nabývání do vlastnictví, držení nebo nošení zakázaných doplňků zbraní kategorie A podle §4 zákona opravňovala,
a dále jednáním popsaným pod bodem VI. rozsudku a spočívajícím v tom, že s dalšími obviněnými J. P. a P. P.
1) obviněný J. P. si na nezjištěném místě opatřil a od nezjištěné doby do prosince roku 2010 v místě svého trvalého bydliště v obci Ž., okres M., přechovával 1 ks hlavně do pistole zn. ČZ vz. 75, ráže 9 mm Luger, nezjištěného výrobního čísla, kterou pak přesně nezjištěného dne měsíce prosince roku 2010 prodal za částku 1 500 Kč obviněnému P. P., který hlaveň následně prodal za stejnou částku obviněnému Ing. J. D., kdy se jedná o hlavní část zbraně kategorie B podle §3 odst. 1 písm. b) a §5 zákona,
2) obviněný J. P. si na nezjištěném místě opatřil a od přesně nezjištěné doby do prosince roku 2010 v místě svého trvalého bydliště v obci Ž., okres M., přechovával 1 ks hlavně do pistole zn. ČZ vz. 75 Compact, ráže 9 mm Luger, nezjištěného výrobního čísla, kterou pak přesně nezjištěného dne měsíce prosince roku 2010 prodal za částku 1 500 Kč obviněnému P. P., který hlaveň následně prodal za stejnou částku obviněnému Ing. J. D., kdy se jedná o hlavní část zbraně kategorie B podle §3 odst. 1 písm. b) a §5 zákona,
a uvedeného jednání se dopustili, ačkoliv obviněný J. P. a obviněný P. P. nikdy nebyli držiteli zbrojního průkazu nebo zbrojní licence podle §8 zákona, a tedy ani výjimky podle §9 odst. 1, odst. 2 zákona, které by je k nabývání do vlastnictví, držení nebo nošení takových zbraní opravňovaly, obviněný Ing. J. D. byl sice držitelem zbrojního průkazu pro skupiny oprávnění E, ale výše uvedené zbraně kategorie B podle §3 odst. 1 písm. b) a §5 zákona neměl registrované,
a také jednáním popsaným pod bodem XIV. rozsudku a spočívajícím v tom, že obviněný (Ing. J. D. sám)
od přesně nezjištěné doby do doby svého zadržení dne 9. března 2011 si na nezjištěném místě opatřil a v místě svého bydliště na adrese P.– R., Ž., přechovával:
- upravenou expanzní zbraň – opakovací pistole (hovorově „plynovka“) značky SLAVIA, ráže 6 mm Start, dobové československé komerční výroby přibližně okolo roku 1980, technickou prohlídkou bylo zjištěno, že původní výšlehový otvor (vedený mimo osu hlavně) je dodatečně zaslepen (měděným nýtem), do takto upravené hlavně lze ústím vložit střelu (olověný brok, plastová kulička ráže 6 mm BB aj.) a tu pak odpálením nábojky vystřelit, kdy zbraň po doplnění příslušným zásobníkem je způsobilá střelby, kdy v zajištěném stavu již pistole nesplňuje podmínky vyhlášky z důvodu dodatečné úpravy, a jedná se o zbraň upravenou tak, že lze utajit její účel, a původní charakter byl změněn tak, aby se jejím použitím mohly způsobit těžší následky, jedná se tedy o zakázanou zbraň kategorie A podle §4 písm. a) bod 3. zákona,
- znehodnocenou krátkou střelnou zbraň palnou – samonabíjecí pistole značky ČZ model 70, ráže 7,65 mm Browning, československé výroby z roku 1971, technickou prohlídkou bylo zjištěno, že se jedná o znehodnocenou zbraň – hlaveň pistole je na třech místech provrtána, v nábojové komoře je zavařena ocelová vložka, závěr zbraně je přivařen k tělu, kdy pistole je na těle označena tuzemskou kontrolní značkou ∆ určenou pro znehodnocené zbraně, doplněnou identifikačním číslem firmy, která znehodnocení provedla, kdy ale způsob znehodnocení neodpovídá všem požadavkům platné vyhlášky, protože u zbraně je ponechán pohyblivý spoušťový a bicí mechanismus zbraně a rovněž lze do zbraně vsunout zásobník, kdy v předloženém stavu není pistole způsobilá střelby, ale jedná se o zbraň podléhající registraci, kategorie B podle §3 odst. 1 písm. b) a §5 zákona,
- částečně znehodnocený jugoslávský samopal ZASTAVA M70, ráže 7,62x39, číslo závěru a pouzdra závěru 194853, kdy v zajištěném stavu není samopal střelby způsobilý, ale způsob jeho znehodnocení neodpovídá požadavkům vyhlášky, kdy v rozporu s vyhláškou není příčně provrtána hlaveň, do zbraně lze vložit zásobník a zbraň není označena kontrolní značkou pro znehodnocené zbraně, kdy na zbrani byly provedeny některé „znehodnocovací“ zásahy – tyto zásahy neodpovídají požadavkům tuzemské právní úpravy a jedná se o zbraň vojenskou, samočinnou zbraň (střílející dávkou), a tedy zbraň zakázanou, kategorie A podle §4 zákona,
- znehodnocenou dlouhou střelnou zbraň palnou, kulovou, samočinnou, samopal vz. 26, ráže 7,62 mm Tokarev, s odstraněným výrobním číslem, československé výroby pro vojenské účely přibližně z roku 1955, samopal byl v minulosti úředně znehodnocen a označen značkou pro znehodnocené zbraně, kdy po dodatečně provedeném odbroušení značky i výrobního čísla a vzhledem k tomu, že do zbraně lze vložit příslušný zásobník, v zajištěném stavu zbraň tak nesplňuje všechny podmínky vyhlášky, v zajištěném stavu není samopal střelby způsobilý a jedná se tak o hlavní díl zakázané zbraně kategorie A podle §4 zákona,
- znehodnocenou střelnou zbraň palnou, kulovou, samočinnou – 7,62 mm samopal vzor 61 mm (tzv. „Škorpion“), československé výroby pro vojenské účely, kdy na hlavni a levé straně těla je vyražena tuzemská „znehodnocovací“ značka D, doplněná identifikačním číslem firmy, která zbraň znehodnotila, kdy samopal vz. 61 byl v minulosti úředně znehodnocen, ale technickou prohlídkou bylo zjištěno, že svar zajišťující pouzdro závěru a závěr vykazuje stopy broušení, vzhledem k odbroušenému svaru lze do zbraně vložit zásobník – což je v rozporu s podmínkami vyhlášky, kdy v zajištěném stavu není samopal střelby způsobilý, ale jedná se však o hlavní díl zakázané zbraně kategorie A podle §4 zákona,
- nekompletní a částečně znehodnocenou dlouhou střelnou zbraň palnou, kulovou, samočinnou – 7,62 mm, útočná puška vzor 58 P (pevná pažba), československé výroby pro vojenské účely, zbraň byla zajištěna bez zásobníku a s namontovanými doplňky (montážní lišty na předpažbí, kolimátorový zaměřovač „FOMEI“, taktická svítilna, úsťová brzda, pomocná rukojeť a nepříslušná plastová pažba), kdy útočná puška vz. 58 byla v minulosti úředně znehodnocena a označena značkou pro znehodnocené zbraně, ale dodatečně provedené (některé nedokončené) úpravy jednoznačně směřovaly k opětovnému zprovoznění zkoumané zbraně, kdy v zajištěném stavu není zbraň střelby způsobilá, ale vzhledem k provedeným úpravám se nejedná o znehodnocenou zbraň ve smyslu platného zákona, a jedná se však o hlavní díl zakázané zbraně kategorie A podle §4 zákona,
- znehodnocenou signální a osvětlovací jednoranovou „26,5 mm signální pistoli vz. 44/81“ ráže 26,5 mm, kdy se jedná o pistoli československé výroby pro vojenské účely z roku 1982, která je znehodnocena, technologie znehodnocení však neodpovídá všem požadavkům platné vyhlášky, v zajištěném stavu není pistole střelby způsobilá, ale jedná se o hlavní díl zakázané zbraně kategorie A podle §4 zákona,
- znehodnocenou signální a osvětlovací jednoranovou pistoli Heckler + Koch, model P2A1, ráže 26,5 mm, kdy se jedná o pistoli německé výroby pro vojenské účely z roku 1998, na jejíž spodní straně hlavně je vyražena tuzemská „znehodnocovací“ značka D, doplněná nečitelným číslem firmy, která zbraň znehodnotila, kdy předložená signální pistole je znehodnocena, technologie znehodnocení však neodpovídá všem požadavkům platné vyhlášky, v zajištěném stavu není pistole střelby způsobilá, ale jedná se však o hlavní díl zakázané zbraně kategorie A podle §4 zákona,
- náboje specifikované na stranách 24 a 25 výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, kdy jednak se jedná o střelivo, které není v dovoleném výrobním provedení, a jde tedy o zakázané střelivo kategorie A podle §4 zákona, kdy dále se jedná o munici a jde o zakázané střelivo kategorie A podle §4 zákona, a kdy dále se jedná o funkční střelivo do zbraní, podléhajících registraci, kategorie B podle §3 odst. 1 písm. b) a §5 zákona,
kdy obviněný Ing. J. D. byl v té době držitelem zbrojního průkazu pro skupiny oprávnění E, ale k nábojům podléhajícím registraci a hlavním dílům zbraně podléhající registraci, tedy kategorie B podle §3 odst. 1 písm. b) a §5 zákona, neměl registrované zbraně a nebyla mu udělena výjimka podle §9 odst. 1, odst. 2 zákona, která by ho k nabývání do vlastnictví, držení nebo nošení zakázaného střeliva, zakázaných zbraní a hlavních dílů zakázaných zbraní kategorie A podle §4 zákona opravňovala.
Pro uvedený trestný čin byl obviněný odsouzen podle §279 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na jeden rok, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvou roků. Pro úplnost lze dodat, že citovaným rozsudkem byli současně uznáni vinnými a odsouzeni spoluobvinění I. L., D. L., Z. V., P. P., J. P. a K.
Podle §230 odst. 2 tr. ř. si soud vyhradil rozhodnutí o zabrání věcí doličných do veřejného zasedání.
Proti citovanému rozsudku podali obvinění I. L., D. L., Z. V., J. P. a Ing. J. D. odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 7. 3. 2013, sp. zn. 4 To 84/2013, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestech obviněných I. L., D. L., Z. V. a J. P., a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že těmto obviněným podle §279 odst. 4 tr. zákoníku uložil nové tresty. Současně podle §256 tr. ř. odvolání obviněného Ing. J. D. zamítl. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Obviněný Ing. J. D. se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájce Mgr. Petra Hanyka proti němu podal dovolání z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, přičemž jím napadl jak výrok o vině v bodech V., VI. a XIV. rozsudku soudu prvního stupně, tak výrok o trestu.
V podrobnostech dovolatel namítl, že soudy obou stupňů pochybily, jestliže svoje závěry opřely o velmi nedůvěryhodné výpovědi spoluobviněného P. P. a o závěry znalce obsažené v jeho výpovědi a znaleckém posudku, jež jsou v hrubém rozporu s právními předpisy a platnou legislativou. V této souvislosti odkázal na zákon č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, a v něm uvedenou kategorizaci zbraní, podle něhož do kategorie D patří znehodnocené zbraně, na nichž byly provedeny takové nevratné úpravy, které znemožňují jejich použití při střelbě, a to postupem stanoveným právním předpisem. Takové zbraně si může pořídit jakákoli osoba starší 18 let plně způsobilá k právním úkonům. Ve vztahu ke znaleckému posudku znalce Ing. Karla Zelenky soudům vytkl, že nezohlednily, že znalec se vyjádřil ke znehodnocení zbraní podle nyní platné legislativy, avšak nezabýval se předchozími právními úpravami, přičemž poukázal na to, že znalec neznal základní právní normy vztahující se k jeho práci, a tudíž ani skutečnost, že znehodnocení zbraní podle předchozích právních předpisů bylo akceptováno i současnou právní úpravou. Vyjádřil názor, že jmenovaný znalec tak mystifikoval soudy, jestliže uvedl, že při změně legislativy musely být veškeré zbraně znovu znehodnocovány; ke znehodnocení přitom mělo být provedeno dokazování, měly být prověřeny znehodnocovací značky a rovněž společnosti, které znehodnocení prováděly, a to podle předchozích právních předpisů. Na základě toho dovodil, že nebylo prokázáno, že zbraně, kterými disponoval, byly nepovolené. V této souvislosti pak soudy obou stupňů posoudily nesprávně subjektivní stránku daného trestného činu ve formě úmyslu, neboť nevěděl a nemohl vědět, že znehodnocení zbraní neodpovídá zákonným požadavkům, stejně jako v případě nábojů u něj zajištěných nebylo možné poznat, zda se jedná o zakázané nebo nezakázané střelivo; v tomto směru odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 695/2007.
Obviněný ve svém dovolání dále poukázal na skutečnost, že ačkoli se soud druhého stupně zabýval jeho námitkou, že rozsudek soudu prvního stupně je nepřezkoumatelný a zejména jeho odůvodnění nesplňuje podmínky §125 odst. 1 tr. ř., a shledal, že odůvodnění tohoto rozsudku je skutečně tristní a na hranici přezkoumatelnosti, bylo naprosto nemyslitelné, aby suploval roli soudu prvního stupně, a to navíc za situace, kdy se nemohl podrobně zabývat argumenty jednotlivých obviněných, neboť ve věci (k níž spisový materiál čítá více než 4 000 stran) rozhodl ve lhůtě necelého měsíce. Vzhledem k tomu neměl v jeho případě k dispozici žádný jiný důkaz, než výpověď spoluobviněného P. P.
Z těchto důvodů dovolatel v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 3. 2013, sp. zn. 4 To 84/2013, a rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 13. 8. 2012, sp. zn. 2 T 58/2012, zrušil a sám rozhodl tak, že jej v plném rozsahu zprostí obžaloby.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který k argumentaci obviněného poukázal na to, že odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování; uvedl proto, že jeho tvrzení, podle kterého soudy dříve činné v trestním řízení ve věci postupovaly nesprávně, když závěr o jeho vině opřely jednak o nedůvěryhodné výpovědi spoluobviněného a o chybný posudek znalce, nelze akceptovat. Současně dodal, že dostatečným (po argumentačním doplnění provedeném odvolacím soudem) a v souladu s §125 odst. 1 tr. ř. shledal i odůvodnění předmětných rozhodnutí.
Státní zástupce k právnímu posouzení jednání obviněného především konstatoval, že byť obviněný formálně napadl celý výrok o vině (týkající se jeho osoby) rozsudku soudu prvního stupně, fakticky nijak nezpochybnil útoky popsané pod jeho body V. a VI. Obviněný své námitky směřoval k nakládání se zbraněmi popsanými v bodu XIV. zmíněného výroku, když tvrdil, že se jednalo o zbraně řádně znehodnocené, k jejichž držení byl oprávněn, a tudíž shledal pochybení ve vyhodnocení subjektivní stránky trestného činu, jímž byl uznán vinným. Podle názoru státního zástupce mu však v uplatněné argumentaci není možné přisvědčit. Jak vyplývá z poměrně jednoznačných skutkových zjištění soudů, obviněný si opatřil a následně přechovával osm zbraní, z nichž tři nebyly opatřeny žádnou znehodnocovací značkou a byly na nich provedeny jisté znehodnocovací úkony, avšak nedostatečné, další dvě byly zmíněným způsobem označeny, avšak znehodnocovací zásahy byly, byť nikoli plně, odstraněny, a zbylé tři zbraně byly označeny, avšak nedostatečně (bylo možné do nich vložit zásobník apod.). S přihlédnutím k tomu, že obviněný byl dlouholetým sběratelem zbraní, ve kterých se dostatečně vyznal, a dále k jeho jednání popsanému pod body V. a VI. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, je zcela zjevně namístě dovodit, že si byl vědom toho, že si opatřil a přechovával zbraně, stran kterých tak činit nemohl, a tedy se svého útoku dopustil úmyslně, byť případně zčásti v úmyslu nepřímém. V zásadě shodné závěry vyslovil státní zástupce i ve vztahu k přechovávání střeliva, neboť jak vyplývá z učiněných skutkových zjištění, obviněný mohl s ohledem na oprávnění, které mu svědčilo, držet pouze zbraně a střelivo spadající do již výše zmíněné kategorie E, kam zajištěné střelivo nepatřilo.
Z těchto důvodů státní zástupce dospěl k závěru, že soudy dříve činné ve věci se nedopustily vad tvrzených v dovolání a jednání obviněného zcela důvodně a v souladu se zákonem posoudily jako trestný čin nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zákoníku, neboť obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty tohoto zločinu. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítl. Současně souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud učinil takové rozhodnutí v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Z předkládací zprávy Nejvyššímu soudu je mimo jiné zřejmé, že již předseda senátu soudu prvního stupně dal příslušné kanceláři pokyn k zaslání vyjádření státního zástupce výše jmenovanému obhájci obviněného (tento byl kanceláří proveden dne 13. 11. 2015). Jeho případnou repliku k němu Nejvyšší soud neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotně právní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z tohoto pohledu námitky dovolatele, jimiž zpochybnil skutková zjištění soudu prvního stupně tak, jak jsou uvedena ve skutkové větě výroku o vině pod body V. a VI. jeho rozsudku, a jež jsou opakováním jeho odvolací argumentace a zčásti i jeho obhajoby před soudem nalézacím, s poukazem na nedůvěryhodnou výpověď spoluobviněného P. P., když před soudem prvního stupně zcela popřel, že by od jmenovaného spoluobviněného jakékoliv zbraně či jejich hlavní díly přebíral, a v rámci svého odvolání podrobněji namítal, že jeho výpověď je jediným důkazem o uskutečněném prodeji, soud k ní měl přistupovat o to kritičtěji a v pochybnostech rozhodnout v jeho prospěch, nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť směřovaly výlučně do hodnocení provedených důkazů ze strany soudů a do skutkových zjištění, která po tomto hodnocení učinily. S uvedenými výhradami se navíc dostatečně vypořádal již soud druhého stupně, jenž v této souvislosti označil předmětnou svědeckou výpověď za jednoznačný, spolehlivý a k prokázání viny obviněného dostatečný důkaz, a to tím spíše, že nešlo o důkaz osamocený, ale naopak podporovaný důkazy dalšími, zejména obsahem zaznamenaných telefonických hovorů těchto obviněných (zejména str. 61 rozsudku soudu druhého stupně). Obdobně nemohla obstát dovolatelova polemika se závěry vyplývajícími ze znaleckého posudku a výpovědi znalce Ing. Karla Zelenky, neboť tento znalec, o jehož kompetentnosti neměly soudy nižších stupňů důvodu pochybovat, popsal podrobně každou z předmětných zbraní, každou její část či díl, každý náboj a další předměty, a vyjádřil se k tomu, do jaké kategorie patří, a zda je jejich nabytí a držení v souladu s podmínkami stanovenými příslušnými zákonnými normami. Taková skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně na podkladě uvedeného znaleckého posudku a výpovědi znalce ohledně toho, zda se v tom kterém případě jedná o zbraň kategorie A, tj. zakázanou, její hlavní část, díl nebo doplněk, zakázané střelivo, zbraň kategorie B, tj. podléhající povolení, její hlavní část, díl nebo doplněk, či střelivo do takové zbraně, anebo zbraň kategorie D, do níž patří i zbraně znehodnocené, a podle kterého zákona či vyhlášky, jež rovněž shledal správnými i soud odvolací (srov. strany 66 a 67 jeho rozsudku), Nejvyšší soud nemůže s ohledem na výše uvedené přezkoumávat v dovolacím řízení, naopak je povinen z těchto skutkových zjištění tak, jak jsou popsána ve skutkových větách jednotlivých bodů výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, vycházet.
Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu, tj. v případech, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod., a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry na straně druhé (přičemž odvolací soud dospěl k závěru, že skutková zjištění soudu prvního stupně ve vztahu ke všem skutkům odpovídají provedeným důkazům, a proto jsou správná).
Ani námitka dovolatele, že odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně neodpovídá ustanovení §125 odst. 1 tr. ř., stejně jako námitka, že spisový materiál o více jak 4 000 stranách odvolací soud prostudoval a ve věci rozhodl ve lhůtě toliko necelého měsíce, nejsou z hlediska jím uplatněného dovolacího důvodu (ale ani z žádného jiného) relevantní.
Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněný v této části svého podání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy nižších stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutků, jimiž byl uznán vinným.
Jestliže by podané dovolání obsahovalo jen uvedené výhrady, nešlo by o námitky podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale o námitky jiné, které pod tento dovolací důvod nelze podřadit, a takové dovolání by bylo nutno odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Obviněný však ve svém dovolání rovněž vyjádřil názor, že jeho jednání popsané pod bodem XIV. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně bylo nesprávně právně posouzeno jako trestný čin nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1, odst. 3 písm. a), písm. b) tr. zákoníku, neboť soudy obou stupňů hodnotily chybně subjektivní stránku daného trestného činu, přičemž namítal, že nemohl předpokládat, že znehodnocení zbraní specifikovaných v citovaném bodu neodpovídá zákonným požadavkům, tj. že nejde o znehodnocené zbraně, k jejichž nabývání a držení nebyl oprávněn, obdobně jako nemohl poznat, že střelivo, jež hromadil, bylo zakázané (pro úplnost, avšak nad rámec podaného dovolání, neboť v daném případě by se jednalo též o námitku skutkového charakteru, je vhodné uvést, že v rámci své předchozí obhajoby dokonce tvrdil, že převážná část střeliva u něj nalezeného nebyla v jeho vlastnictví, nýbrž ve vlastnictví jeho známého H. U.; po osobě tohoto jména však policejní orgány neúspěšně pátraly).
Takovou námitku obviněného k naplnění subjektivní stránky daného trestného činu a směřující proti soudy učiněnému závěru o zavinění ve formě úmyslu lze s určitou mírou tolerance (vzhledem k tomu, že ji částečně spojil s výhradami ke správnosti odborných vyjádření a znaleckého posudku Ing. Karla Zelenky, a tudíž skutkových zjištění učiněných na základě hodnocení těchto důkazů soudem prvního stupně o tom, o jaké zbraně a střelivo se jednalo, když vytýkal i absenci dokazování v tomto směru či jeho provedení v rozporu s platným právem) považovat za relevantně uplatněnou, neboť s poukazem na ni vytkl rozhodnutím soudů nižších stupňů, že spočívají na nesprávném právním posouzení skutku.
Nejvyšší soud však současně shledal, že uvedená dovolatelova námitka je zjevně neopodstatněná.
K této problematice je vhodné v obecné rovině uvést, že subjektivní stránka charakterizuje trestný čin z hlediska jeho vnitřní stránky (na rozdíl od objektivní stránky trestného činu, jejímiž znaky jsou jednání, následek a příčinný vztah mezi jednáním a následkem) a jejím obligatorním znakem je zavinění jakožto vnitřní, psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu. Zavinění má dvě formy, a to úmysl (§15 tr. zákoníku) a nedbalost (§16 tr. zákoníku), přičemž úmysl rozlišuje trestní zákoník ve dvou stupních: úmysl přímý [pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem – §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] a úmysl nepřímý či eventuální [pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn – §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].
Trestného činu nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo bez povolení vyrobí, sobě nebo jinému opatří nebo přechovává střelnou zbraň nebo její hlavní části nebo díly nebo ve větším množství střelivo nebo zakázaný doplněk zbraně. V odst. 3 citovaného ustanovení je uvedena samostatná skutková podstata, která postihuje takové jednání, při němž pachatel bez povolení vyrobí, sobě nebo jinému opatří nebo přechovává výbušninu v množství větším než malém, zbraň hromadně účinnou nebo součástky, jichž je k užití takové zbraně nezbytně třeba [písm. a)], hromadí, vyrábí nebo sobě nebo jinému opatřuje zbraně nebo ve značném množství střelivo [písm. b)].
Speciálním zákonem, který se vztahuje k nakládání a dalším činnostem souvisejícím se střelnými zbraněmi a střelivem, je zákon č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu a o změně zákona č. 156/2000 Sb., o ověřování střelných zbraní, střeliva a pyrotechnických předmětů, a o změně zákona č. 288/1995 Sb., o střelných zbraních a střelivu (zákon o střelných zbraních), ve znění zákona č. 13/1998 Sb., a zákona č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále převážně jen „zákon o zbraních“), který nabyl účinnosti dnem 1. 1. 2003, a který upravuje kategorie střelných zbraní (dále jen „zbraně“) a střeliva, podmínky pro nabývání vlastnictví, držení, nošení a používání zbraní nebo střeliva, práva a povinnosti držitelů zbraní nebo střeliva, podmínky pro vývoz, dovoz nebo tranzit zbraní nebo střeliva a pro provozování střelnic, provádění pyrotechnického průzkumu, provozování informačních systémů v oblasti zbraní a střeliva, sankce a výkon státní správy v oblasti zbraní a střeliva, provozování střelnic a provozování a provádění pyrotechnického průzkumu. Další podrobnosti jsou pak stanoveny ve vyhlášce č. 384/2002 Sb., o provedení některých ustanovení zákona o zbraních.
Ve smyslu §3 zákona o zbraních se zbraně a střelivo rozdělují na
a) zakázané zbraně, zakázané střelivo nebo zakázané doplňky zbraní – kategorie A (dále jen „zbraně kategorie A“),
b) zbraně podléhající povolení – kategorie B (dále jen „zbraně kategorie B“),
c) zbraně podléhající ohlášení – kategorie C (dále jen „zbraně kategorie C“) a
d) ostatní zbraně – kategorie D (dále jen „zbraně kategorie D“),
e) střelivo do zbraní kategorií A až D, které není zakázané (dále jen „střelivo“).
Zbraněmi zařazenými do kategorií A až D se rozumí též hlavní části zbraní, kterých jsou nebo mají být jejich součástí.
Z hlediska dané trestní věci je dále významné ustanovení §4 zákona o zbraních, podle něhož zbraněmi kategorie A jsou a) zbraně (zde specifikované), b) střelivo (zde specifikované, mezi něž patří i munice) a c) doplňky zbraní (zde specifikované), ustanovení §5 citovaného zákona, v němž jsou vyjmenovány zbraně kategorie B, a rovněž ustanovení §7 tohoto zákona, podle něhož zbraněmi kategorie D jsou mimo jiné znehodnocené zbraně, na kterých byly provedeny takové nevratné úpravy, které znemožňují jejich použití ke střelbě [písm. h)].
Střelivem se rozumí souhrnné označení nábojů, nábojek a střel do střelných zbraní a munice je souhrnné označení pro ruční a jiné granáty, střely do pancéřovek a tarasnic, dělostřelecké střelivo, pumy, torpéda, řízené a neřízené rakety, kazetovou (kontejnerovou) munici, miny, pyropatrony, výmetné klamné cíle, pyrotechnické imitační prostředky, signální a osvětlovací prostředky, nástražná výbušná zařízení včetně zařízení pro dálkový odpal; za munici se považují též její hlavní části, kterými jsou dělostřelecké střely a nábojky, rozněcovače, zapalovače a iniciátory (srov. část druhou přílohy „Vymezení zbraní a střeliva“ k zákonu č. 119/2002 Sb.).
Nabývat do vlastnictví, s výjimkou dědění (§66 zákona o zbraních), a držet nebo nosit zbraň nebo střelivo může pouze ten, kdo je držitelem zbrojního průkazu nebo zbrojní licence, pokud zákon o zbraních nestanoví jinak (§8 zákona o zbraních). Zbrojní průkaz je veřejná listina, která fyzickou osobu opravňuje k nabývání vlastnictví a držení zbraně nebo střeliva do těchto zbraní v rozsahu oprávnění stanovených pro jednotlivé skupiny zbrojního průkazu a v rozsahu těchto oprávnění k jejich nošení (§16 odst. 1 zákona o zbraních). Zbrojní průkaz se rozlišuje podle účelu užívání zbraně nebo střeliva a podle rozsahu oprávnění do skupin A, B, C, D, E a F (§16 odst. 2 zákona o zbraních).
Vzhledem k řešené problematice je třeba z textu zákona o zbraních rovněž zmínit, že zbraň kategorie A je zakázáno nabývat do vlastnictví, držet nebo nosit, pokud není dále stanoveno jinak (§9 odst. 1). Policie České republiky může udělit výjimku držiteli zbrojního průkazu skupiny A anebo C nebo zbrojní licence skupiny A, F, G, H, I nebo J (§9 odst. 2). Zbraň kategorie B lze nabývat do vlastnictví a držet nebo nosit jen na základě povolení, pokud tento zákon nestanoví jinak (§12 odst. 1). Střelivo do zbraně kategorie B může nabývat do vlastnictví, držet a nosit pouze držitel zbrojního průkazu nebo zbrojní licence v rozsahu oprávnění stanovených pro jednotlivé skupiny (§12 odst. 2). Povolení vlastnit nebo držet zbraň kategorie B, pokud má k tomu žadatel řádný důvod, vydá příslušný útvar policie (§12 odst. 5). Zbraň kategorie D nebo střelivo do této zbraně může nabývat do vlastnictví a držet nebo nosit fyzická osoba starší 18 let způsobilá k právním úkonům (§15 odst. 1). Držitel zbrojního průkazu skupiny E je oprávněn a) nabývat do vlastnictví a držet, popřípadě nosit zbraň kategorie B, na kterou mu bylo vydáno povolení, nebo zbraň kategorie C, b) nabývat do vlastnictví střelivo nebo jednotlivé díly nábojů pouze do zbraně, kterou je oprávněn držet, a to po předložení průkazu zbraně; toto střelivo je oprávněn také držet nebo nosit (§28 odst. 4).
Opatřením střelné zbraně nebo jejích hlavních částí nebo dílů nebo ve větším množství střeliva nebo zakázaného doplňku zbraně je jakýkoli způsob získání, ať pro sebe, nebo pro jiného (může jít o dar, koupi, výměnu za jinou věc apod.). Střelnou zbraň a střelivo smí koupit nebo jiným způsobem získat zásadně jen ten, kdo je oprávněn držet nebo nosit příslušný druh zbraně a střeliva, tj. má příslušně povolení. Přechováváním je jakýkoli způsob držení nebo nošení zbraně nebo jejích hlavních částí nebo dílů nebo ve větším množství střeliva nebo zakázaného doplňku zbraně. Jde o úmyslný ohrožovací trestný čin, který je dokonán již výrobou, opatřením nebo přechováváním jedné střelné zbraně nebo jejích hlavních částí nebo dílů nebo ve větším množství střeliva nebo zakázaného doplňku zbraně. Znehodnocenou zbraní ve smyslu §279 odst. 2 alinea první tr. zákoníku je taková zbraň, k jejímuž znehodnocení došlo na základě postupu stanoveného v §63 zákona o zbraních, který upravuje znehodnocování a ničení zbraní kategorie A, B nebo C. Takovéto znehodnocení se provádí jen na základě povolení příslušného útvaru policie. Způsob znehodnocení zbraně stanoví vyhláška Ministerstva průmyslu a obchodu č. 371/2002 Sb., kterou se stanoví postup při znehodnocování a ničení zbraně, střeliva a výrobě jejich řezů, ve znění vyhlášky č. 632/2004 Sb. (např. u zbraně opatřené zásobníkem musí být zásobník zajištěn trvale proti vyjmutí ze znehodnocené zbraně nebo zásobníková šachta trvale uzpůsobena proti vložení zásobníku. Všechny tyto postupy a úřední zásahy do zbraně vedou k znehodnocení její funkčnosti, tj. střelbyschopnosti (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2828 až 2830).
Zbraní hromadně účinnou je taková zbraň, která při obvyklém použití je způsobilá současně usmrtit více lidí nebo jim způsobit těžkou újmu na zdraví (kulomet, samopal, minomet, plamenomet, dělo, ruční granát apod.) K trestnímu postihu podle odst. 3 písm. a) zákona o zbraních postačí opatření sobě nebo jinému anebo přechovávání jen jedné zbraně hromadně účinné. Hromaděním se rozumí postupné opatřování spolu s dalším přechováváním. Jedná se o činnost spočívající v postupném neoprávněném shromažďování střeliva ve značném množství, jakož i jeho další přechovávání. Trestní zákoník znakem značného množství střeliva, které je hromaděno, vyráběno nebo opatřováno, vyjadřuje trestnost takového jednání tehdy, pokud se jedná o velký počet kusů střeliva. Požadavek, aby šlo u střeliva o značné množství, vyplývá z toho, že střelivo samo o sobě nevykazuje takovou obecnou nebezpečnost a tedy společenskou škodlivost jako ve spojení se zbraní. Značné množství nelze stanovit žádným přesným počtem, neboť se zřetelem na to, že existují různé druhy střeliva s nestejnou účinností, bude třeba zkoumat, zda je v projednávaném případě tento znak naplněn. Proto bude nutné vždy vycházet z konkrétních okolností případu s důrazem na sledování účinku, který zkoumané množství střeliva může způsobit. Vodítkem pro určení značného množství střeliva může být zejména účinnost, která by měla v případě, že by bylo tohoto množství užito s konkrétní zbraní, znamenat pro bezpečnost společnosti a lidí srovnatelné ohrožení, jako by mohla způsobit jedna zbraň hromadně účinná (srov. rozhodnutí č. 44/1977 Sb. rozh. tr.). Z hlediska srovnatelnosti stupně ohrožení je nutno také brát ohled na skutečnost, zda je či není střelivo neoprávněně hromaděno za současného neoprávněného držení zbraně umožňující jeho snadné použití (srov. rozhodnutí č. 54/2008 Sb. rozh. tr.). Jde o úmyslný ohrožovací trestný čin, který je dokonán již opatřením nebo přechováváním výbušniny, zbraně hromadně účinné nebo součástek, jichž je k užití takové zbraně nezbytně třeba, nebo hromaděním, vyráběním nebo opatřováním zbraní či střeliva (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2833 až 2835).
V posuzované věci se obviněný daného trestného činu dopustil jednak jednáním popsaným pod body V. a VI. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, které podle skutkových zjištění tohoto soudu, jež shledal správnými i soud odvolací, spočívalo v tom, že si opatřil (konkrétně koupil) zbraň kategorie B a zakázaný doplněk zbraně kategorie A [ad 1) bodu V.], zbraň kategorie B [ad 2) bodu V.] a hlavní části zbraní kategorie B [ad 1) a 2) bodu VI.], přičemž sice byl držitelem zbrojního průkazu skupiny E, avšak uvedené zbraně, resp. hlavní části zbraní neměl registrované, tj. bez povolení. Vzhledem k tomu, že obviněný sice formálně napadl i tuto část výroku o vině týkající se jeho osoby, avšak jak bylo uvedeno výše, uplatnil k těmto skutkům z hlediska tvrzeného dovolacího důvodu irelevantní argumentaci, Nejvyšší soud se touto částí výroku o vině – vázán rozsahem a důvody dovolání – nemohl zabývat.
Ve vztahu k jednání popsanému pod bodem XIV. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně dovolatel namítl, že nemohl předpokládat, že znehodnocení zbraní specifikovaných v citovaném bodu neodpovídá zákonným požadavkům, tj. že nejde o znehodnocené zbraně, k jejichž nabývání a držení nebyl oprávněn, obdobně jako nemohl poznat, že střelivo, jež hromadil, bylo zakázané.
Jak ovšem vyplývá ze skutkových zjištění nalézacího soudu, s nimiž se odvolací soud rovněž zcela ztotožnil, obviněný si opatřil a přechovával v místě svého bydliště osm zbraní. Z těchto tři zbraně nebyly označeny znehodnocovací značkou (což je v rozporu s jeho tvrzením, že u něj zajištěné zbraně byly opatřeny znehodnocovací značkou), a to upravená expanzní zbraň, jež byla dodatečně upravena tak, že bylo možné utajit její účel, a jejíž původní charakter byl změněn tak, aby se jejím použitím mohly způsobit těžší následky, tj. zakázaná zbraň kategorie A, dále částečně znehodnocený jugoslávský samopal – zakázaná zbraň kategorie A, a znehodnocená signální a osvětlovací jednoranová „26,5 mm signální pistole vz. 44/81“, tj. hlavní díl zakázané zbraně kategorie A. Ostatních pět zbraní bylo označeno znehodnocovací značkou. U dvou z nich však způsob znehodnocení neodpovídal všem požadavkům příslušné vyhlášky, jednalo se o znehodnocenou krátkou střelnou zbraň palnou – samonabíjecí pistoli značky ČZ model 70, neboť u ní byl ponechán pohyblivý spoušťový a bicí mechanismus a bylo možné do ní vsunout zásobník, přičemž šlo o zbraň kategorie B, a dále o znehodnocenou signální a osvětlovací jednoranovou pistoli Heckler + Koch, u níž se jednalo o hlavní díl zakázané zbraně kategorie A. Zbylé tři zbraně označené znehodnocovací značkou sice byly v minulosti úředně znehodnoceny, avšak byly na nich dodatečně provedeny takové úpravy, že do nich bylo možné vložit zásobník (jednalo se o znehodnocenou dlouhou střelnou zbraň palnou, kulovou, samočinnou, samopal vz. 26, hlavní díl zakázané zbraně kategorie A, a dále o znehodnocenou střelnou zbraň palnou, kulovou, samočinnou – 7,62 mm, samopal vzor 61 mm, hlavní díl zakázané zbraně kategorie A), a vzhledem k těmto úpravám se nejednalo o znehodnocené zbraně (do této skupiny patřila konečně i nekompletní a částečně znehodnocená dlouhá střelná zbraň palná, kulová, samočinná – 7,62 mm, hlavní díl zakázané zbraně kategorie A). Pokud jde o hromaděné střelivo, šlo jednak o zakázané střelivo kategorie A (zčásti munici spadající do této kategorie) a jednak o funkční střelivo do zbraní kategorie B.
S ohledem na shora uvedenou zákonnou úpravu dopadající na uvedený skutek a výše rozvedené obecné zásady týkající se předmětné problematiky je zřejmé, že obviněný si jednak bez povolení opatřil a přechovával zbraň kategorie B, dále zakázané zbraně kategorie A či hlavní díly takových zbraní, aniž by mu byla policií udělena příslušná výjimka, dále tři zbraně hromadně účinné (samopaly), přičemž se nejednalo o znehodnocené zbraně patřící mezi zbraně kategorie D, a současně bez povolení hromadil zakázané střelivo a střelivo do zbraní kategorie B, a to ve značném množství (jak vyplývá z výčtu pod bodem XIV. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně). S přihlédnutím k závěrům znaleckých posudků z oboru kybernetiky, odvětví výpočetní techniky, kdy znaleckému zkoumání byly podrobeny mimo jiné i paměťové karty a harddisk zajištěné u obviněného, a s ohledem na skutečnost, že obviněný je dlouholetým sběratelem zbraní a držitelem zbrojního průkazu skupiny E, jenž při žádosti o jeho vydání musel prokázat odbornou způsobilost zkouškou vykonanou před zkušebním komisařem, při níž musel osvědčit i znalost zákona o zbraních, právních předpisů vydaných k jeho provedení a zvláštních právních předpisů upravujících oprávněné použití zbraně, je namístě dovodit, že předmětného jednání se dopustil úmyslně, přičemž úmyslné zavinění se vztahovalo na všechny skutečnosti, které jsou znakem skutkové podstaty daného trestného činu. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že u některých zbraní by nejen odborníkovi, ale i laikovi bylo zřejmé, že vykazují znaky, pro něž je nelze považovat za zbraně znehodnocené (pohyblivá spoušť, možnost vložit do zbraně zásobník). Bez významu přitom není ani skutečnost, že stejné trestné činnosti se již v minulosti dopustil a pro takové jednání byl odsouzen. Proto by byly zcela bezpředmětné i případné úvahy o (negativním) právním omylu (srov. §19 tr. zákoníku) na jeho straně (ostatně dovolatel takovou námitku ani neuplatnil).
Z těchto podstatných důvodů i Nejvyšší soud dospěl k závěru, že zjištěné jednání obviněného popsané ve skutkové větě výroku o vině pod body V., VI. a XIV. rozsudku soudu prvního stupně naplňuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1, odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku.
Argumentace dovolatele o absenci subjektivní stránky daného trestného činu je navíc z velké části opakováním jeho obhajoby uplatněné v předchozím řízení před soudy obou nižších instancí, jež se jí zabývaly, a odvolací soud se s ní dostatečně vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podané dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění zákonných podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 1. 2016
JUDr. Jan Bláha předseda senátu