ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.1519.2015.1
sp. zn. 8 Tdo 1519/2015-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 1. 2016 o dovolání obviněného S. V. , proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. 14 To 146/2015, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 2 T 39/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného S. V. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 13. 4. 2015, sp. zn. 2 T 39/2015, byl obviněný S. V. uznán vinným, že
společně s dalšími osobami dne 8. 3. 2015 kolem 20.00 hodin na parkovišti dálničního odpočívadla dálnice v km 84,5 ve směru na P., u motorestu M. v katastru obce J., část S., okr. P., kam přijeli s vozidlem tov. zn. Škoda Superb, řízeným S. V., po předchozí domluvě společně se záměrem odcizení věcí uložených v zaparkovaném uzamčeném vozidle tov. zn. Fiat Ducato, majitele H. s. r. o. Praha 5, K Vidouli 284, IČ 49685571, nejprve R. V. a za ním A. I. přistoupili k pravým předním dveřím tohoto vozidla, A. I. se snažil svým tělem zakrývat výhled a R. V. blíže nezjištěným předmětem za užití síly překonal uzamčení, pak dveře otevřel, spustil se však zvukový a světelný alarm, proto nic neodcizili a oba místo opustili každý jiným směrem, S. V. po spuštění alarmu přeparkoval vozidlo tov. zn. Škoda Superb, oba spolucestující k němu přistoupili ve snaze ujet, ale na místě byli ve 20.10 hodin zadrženi hlídkou Policie ČR, která jejich jednání pozorovala.
Takto popsané jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako pokus přečinu krádeže podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a uložil mu podle §205 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků.
Pro úplnost lze dodat, že v téže trestní věci Okresní soud v Pelhřimově pravomocně rozhodl původně vydaným trestním příkazem ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 2 T 39/2015, o vině a trestech spoluobviněných R. V. a A. I.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný S. V. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) odvolání, o němž Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozhodl usnesením ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. 14 To 146/2015, tak, že je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a dne 2. 11. 2015 proti němu podal prostřednictvím svého obhájce JUDr. Oldřicha Ševčíka dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť měl za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Podle dovolatele nemá popis skutku právní náležitosti, ve své podstatě nic nedeklaruje. Soudy obou stupňů nepostupovaly v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., když řádně nezhodnotily provedené důkazy. V tomto případě byly porušeny základní zásady trestního řízení, neboť soudy se neopřely o fakta, ale o pouhou pravděpodobnost. Nedostály tak požadavkům na ně kladeným v §2 odst. 5 tr. ř. V průběhu dokazování vyšlo najevo, že předmětná skutková podstata nebyla naplněna, tak jak bylo ve skutkové větě výroku rozsudku nalézacího soudu popsáno. Nebylo tedy prokázáno, že se tento skutek vůbec stal. Jeho (dovolatelova) pouhá přítomnost poblíž místa údajně spáchaného protiprávního jednání jinými osobami nemůže naplňovat skutkovou podstatu trestného činu, jímž byl uznán vinným. Jestliže odvolací soud poukázal na skutečnost, že v osobním automobilu, které (dovolatel) řídil, se měly nacházet věci identifikované jako prostředky k páchání trestné činnosti, pak tyto prostředky nijak blíže nespecifikoval, ani neprokázal žádnou spojitost mezi nimi a jím.
Nesprávné hmotně právní posouzení skutku obviněný spatřoval hlavně v otázce, zda popsaný skutek je vůbec trestným činem. Podle jeho názoru nebyla naplněna jeho subjektivní stránka, neboť pokus trestného činu vyžaduje úmyslnou formu zavinění, která však prokázána nebyla. Dále se v této souvislosti pozastavil i nad nepřesným popisem škodlivého následku, ke kterému jeho jednání údajně směřovalo. Konkrétní výše škody je u majetkového trestného činu kriteriem pro jeho přesnou právní kvalifikaci. Jednou z podmínek odpovědnosti za přečin krádeže podle §205 odst. 1 tr. zákoníku je způsobení škody alespoň ve výši 5 000 Kč, soudy se však touto zásadní skutečností nijak blíže nezabývaly.
Závěrem dovolatel požádal, aby v rámci dovolacího řízení byl před samotným rozhodnutím slyšen a vyslechnut. Konečně navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která uvedla, že obviněný v podstatě zopakoval námitky, převážně skutkového charakteru, které již marně uplatnil v řízení o řádném opravném prostředku. Takové dovolání bývá v praxi zpravidla odmítáno, neboť dovolací řízení je určeno ke zjišťování a nápravě specifických vad podřaditelných pod některý z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. Není tedy určeno ke komplexnímu přezkumu meritorního rozhodnutí, k čemuž dovolatel obsahem svého mimořádného opravného prostředku směřuje.
Námitku nesprávné právní kvalifikace jednání obviněného shledala státní zástupkyně s jistou mírou tolerance za uplatněnou právně relevantně, nepovažovala ji však za opodstatněnou. Vyslovila názor, že z tzv. skutkové věty výroku rozsudku nalézacího soudu vyplývají veškerá podstatná skutková zjištění, která dostatečným způsobem vyjadřují naplnění skutkové podstaty posuzovaného přečinu. Její formulace se vztahují k jeho objektivní i subjektivní stránce. Na ní dále navazuje přesvědčivé, byť stručné, odůvodnění na straně 3 rozsudku soudu prvního stupně, na něž lze odkázat a dovodit závěr o přiléhavosti použité právní kvalifikace.
Státní zástupkyně dále uvedla, že dovolatel napadl tuto kvalifikaci zejména tím, že zpochybnil skutková zjištění, k nimž soud dospěl na základě výsledků dokazování, a nahradil je odchylnými východisky, jež by vedly k prolomení přijatého právního závěru. V další své argumentaci pak odkázala na rozhodnutí soudů obou stupňů, zejména odůvodnění usnesení soudu odvolacího. V závěru svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Dále navrhla, aby tak učinil v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřila ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrhovaným způsobem.
Vyjádření státní zástupkyně zaslal Nejvyšší soud datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (ten je obdržel dne 5. 1. 2016), který však na ně do dne rozhodnutí dovolacího soudu nereagoval.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání v dané věci je podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce, jak ukládá §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a místě k tomu určeném podle §265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňuje též všechny obsahové náležitosti předepsané v §265f odst. 1 tr. ř.
Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda byl naplněn obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z tohoto pohledu je třeba konstatovat, že převážná část námitek obviněného směřovala právě proti způsobu, jakým soudy provedené důkazy hodnotily a jaké skutkové závěry z nich učinily. Jednalo se zejména o blíže nespecifikované výhrady, že soudy nepostupovaly podle §2 odst. 6 tr. ř., když náležitě nezhodnotily provedené důkazy a nepřihlédly k některým z nich, že nerespektovaly §2 odst. 5 tr. ř. a nezjistily skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, nebo že nebylo prokázáno, že se skutek, popsaný ve výroku odsuzujícího rozsudku, opravdu stal, anebo že blíže nespecifikovaly věci identifikované jako prostředky k páchání trestné činnosti a neprokázaly žádnou spojitost mezi ním a těmito prostředky. Takovými argumenty totiž obviněný primárně napadl způsob hodnocení důkazů ze strany soudů obou stupňů, a teprve na jejich základě, tedy sekundárně, se domáhal jiného skutkového zjištění a odlišného právního posouzení. Jak ale již bylo uvedeno v předchozím odstavci, takto formulované výtky pod uplatněný dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) nespadají, a tudíž Nejvyššímu soudu nevznikla povinnost se jimi věcně zabývat.
Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Takový nesoulad jednak obviněný předmětem svého podání neučinil, jednak Nejvyšší soud v dané věci neshledal taková pochybení, pro která by rozhodnutí obou soudů nižších stupňů nemohla obstát. Případný extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovým zjištěním, které tyto soudy na jejich základě učinily, totiž nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (jemu prospívajícím). Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně přitom vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé.
Pod žádný z dovolacích důvodů nelze podřadit ani požadavek obviněného, aby v rámci dovolacího řízení byl před samotným rozhodnutím vyslechnut. Řízení o dovolání totiž není jakýmsi „druhým“ odvolacím řízení, Nejvyšší soud v něm zásadně důkazy neprovádí a rozhodnutí činí zpravidla v neveřejném zasedání (srov. §265r odst. 1 větu druhou tr. ř.). To je třeba připomenout obviněnému už proto, že v průběhu řízení před oběma soudy nižších stupňů mu byl dán dostatečný prostor, aby se ke všem relevantním skutečnostem vyjádřil a uplatnil svou obhajobu. Takovou možnost měl naposledy v průběhu veřejného zasedání před odvolacím soudem, k němuž se však – ač řádně a včas vyrozuměn – bez omluvy nedostavil (srov. č. l. 199 spisu), čímž se sám zbavil možnosti realizovat všechna práva, která mu trestní řád přiznává.
Pouze s jistou mírou tolerance lze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit dovolatelovu námitku nesprávného posouzení otázky, zda předmětný skutek je či není trestným činem, ačkoliv i zde obviněný vycházel spíše ze své vlastní verze skutkového děje. Nejen proto Nejvyšší soud zhodnotil takovou argumentaci jako zjevně neopodstatněnou.
Konkrétně dovolatel v této souvislosti uvedl, zmíněný skutek není trestným činem, neboť svým jednáním nenaplnil jeho subjektivní stránku, a to z důvodu, že pokus trestného činu vyžaduje úmyslnou formu zavinění, která mu však prokázána nebyla. S takovým tvrzením Nejvyšší soud nemohl po seznámení se s obsahem spisového materiálu souhlasit. Přiklonil se naopak ke stanovisku obou soudů nižších stupňů, které svůj závěr o úmyslném jednání dovolatele [evidentně v přímém úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] zcela logicky dovodily zejména z výpovědí svědků J. P., M. Z. a V. L., ale i dalších v řízení provedených důkazů (nález zlodějského náčiní – více než dvanácti kusů kovových šestihranů upravených na jednom konci do tvaru autoklíče – ve vozidle řízeném dovolatelem; srov. č. l. 100 spisu). Pochybnosti nelze mít ani o tom, že dovolatel jednal ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku s dalšími dvěma pravomocně již odsouzenými spolupachateli. V dalších podrobnostech lze na rozhodnutí obou soudů nižších instancí (z hlediska procesní ekonomie) dále odkázat (srov. strany 3 odůvodnění jejich rozhodnutí).
Další domnělé pochybení v právním posouzení předmětného skutku dovolatel spatřoval ve skutečnosti, že ani jedním ze soudů nebyla vyčíslena výše způsobené škody, která podle jeho názoru má pro naplnění skutkové podstaty uvedené v §205 odst. 1 tr. zákoníku zásadní vliv. K této výhradě Nejvyšší soud jen stručně konstatuje, že dovolatel zřejmě přehlédl, že v odsuzujícím rozsudku byl shledán vinným pokusem přečinu krádeže podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, jenž postihuje pachatele, kteří spáchají takový čin vloupáním , a to bez ohledu na vznik či výši škody. Způsobení škody nikoliv nepatrné na cizím majetku je podmínkou pouze pro naplnění skutkové podstaty podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, což ale dovolatelův případ nebyl.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 1. 2016
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu