ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.1573.2015.1
sp. zn. 8 Tdo 1573/2015-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 1. 2016 o dovolání obviněného I. P. nyní neznámého pobytu (řízení vedeno podle §302 a násl. tr. ř. proti uprchlému), proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 8 To 348/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 6 T 46/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného I. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 18. 6. 2015, sp. zn. 6 T 46/2015, byl obviněný I. P. uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustil činem popsaným tak, že
v blíže nezjištěné době od počátku května 2014 do 15.30 hodin dne 8. 6. 2014 v B., na ulici J. odcizil z bytu, ve kterém bydlel společně s dalšími osobami, z neuzamčeného obývacího pokoje láhev whisky zn. Johny Walker v hodnotě 496 Kč poškozené V. H., a slivovici zn. Jelínek v kulaté láhvi v hodnotě 325 Kč poškozeného R. H., a v době od 6. 6. 2014 do 8. 6. 2014 do 15.30 hodin tamtéž, z bytu, ve kterém bydlel společně s dalšími osobami, z neuzamčeného pokoje, jenž užívala poškozená M. T., z obálky uložené mezi oblečením ve skříni, této poškozené odcizil finanční hotovost ve výši nejméně 6.000 Kč, dále odcizil z plechové krabičky uložené v proutěné skřínce, řetízek dlouhý 55 cm, vyrobený ze žlutého kovu v hodnotě 2.400 Kč, čímž poškozené M. T. způsobil škodu ve výši 8.400 Kč, V. H. škodu ve výši 496 Kč a R. H. škodu ve výši 325 Kč.
Obviněný byl za tento přečin, a dále za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl pravomocně uznán vinným trestným příkazem Městského soudu v Brně ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 1 T 98/2014, odsouzen podle §337 odst. 1, §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou let. Současně byl podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Městského soudu v Brně ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 1 T 98/2014, jakož i všechna další rozhodnutí, na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Rozhodnuto bylo také o náhradě škody.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 8 To 348/2015, odvolání podané obviněným proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. dovolání založené na tvrzení, že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a že odvolací soud odvolání obviněného neopodstatněně zamítl. Nesprávnost právního posouzení opíral o nenaplnění znaků přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku s odkazem na existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci a provedenými důkazy.
Za pochybení dovolatel považoval, že soud prvního stupně závěr o vině založil pouze na tvrzeních dvou poškozených, které jsou nejen v příbuzenském poměru, ale mají i negativní vztah k obviněnému, a že vycházel z fragmentu facebookové komunikace mezi obviněným a poškozenou V. H., „sms“ zpráv adresovaných poškozené V. H., a z protokolu o zadržení obviněného. Poukázal též na nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 3622/10, a zásadu uvedenou v §2 odst. 5 tr. ř., které nebyly napadenými rozhodnutími dodrženy, a proto provedené důkazy neposkytly samy o sobě a ani ve vzájemných souvislostech spolehlivý podklad pro závěr o jeho vině.
Dovolatel brojil především proti tomu, že soud prvního stupně své závěry opřel o výňatek konverzace na facebooku, jakožto fotografie monitoru počítače, ačkoli takový důkaz byl nedostačující, šlo jen o úryvek z konverzace, není z něj zřejmé, k jakému datu ke komunikaci s obviněným došlo, ani to, zda komunikující osobou byl skutečně obviněný, a poukázal i na to, že facebookový profil lze založit velmi snadno a nejsou průkazné komunikující osoby. Z tohoto důvodu měl soud vyžádat zpřístupnění celé historie komunikace, aby mohl vznesené pochybnosti vyloučit. Pokud takto nepostupoval, jeho závěr o vině obviněného byl předčasný a neodůvodněný.
Nedostatky dovolatel shledal i ve vztahu k obsahu „sms“ zpráv zachycených z mobilního telefonu poškozené V. H. ve znění, jak jsou citovány v protokole o hlavním líčení ze dne 18. 6. 2015, neboť tyto zprávy se zjevně nevztahují k posuzovanému skutku, ale jsou z data 16. 6. 2013, tedy z doby před spácháním trestné činnosti obviněného, ke které mělo dojít v mezidobí od 6. 6. 2014 až do 8. 6. 2014. Závěr soudů, že jednání obviněného bylo těmito zprávami prokázáno, je tak v rozporu s dalšími provedenými důkazy.
Vytýkané vady ohledně náležitě zjištěného skutkového stavu dovolatel zaměřil i proti způsobené škodě, protože odcizená hotovost ve výši 6.000 Kč byla stanovena na základě neurčitého svědectví poškozené M. T. a podle protokolu o zadržení ze dne 8. 6. 2014, podle nějž u obviněného byly zjištěny peněžní prostředky ve výši 6.070 Kč. Obviněný zpochybnil svědectví v tomto směru podané V. H. o jeho příjmových poměrech, když i pokud by tato poškozená vypovídala pravdivě, nebylo jisté, zda se jí obviněný svěřoval o všech svých příjmech, které mohly být ve skutečnosti lepší. Takto soudy zjištěné skutečnosti navíc nemohly být konfrontovány s výpovědí samotného obviněného, neboť tento byl celou dobu stíhán jako uprchlý.
Dovolatel z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí podle §265 l odst. 1 tr. ř.
Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání, jež mu bylo doručeno podle §265h odst. 2 tr. ř., Nejvyššímu soudu sdělil, že po seznámení s jeho obsahem se k němu nebude písemně vyjadřovat.
Nejvyšší soud nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a dále zkoumal, zda obviněným formulované výhrady obsahově naplňují jím uplatněný dovolací důvod, neboť jen na podkladě dovolání, které je relevantně opřeno o některý ze zákonem vymezených důvodů, lze podrobit napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející věcnému přezkoumání.
Dovolání je možné podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 v písm. a) až k) tr. ř. Z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný tento dovolací důvod uplatnil ve vztahu k současně namítanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto Nejvyšší soud dále zkoumal, zda učiněné námitky na tento dovolací důvody dopadají.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z této dikce plyne, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze dovoláním vytýkat výlučně vady právní, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotně právního posouzení, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné pod č. 27/2006 – T 912 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu]. Dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003).
Takto zákonem a judikaturou soudů stanovené meze dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně vylučují na jeho podkladě přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení.
Nejvyšší soud pro toto zkoumání správnosti právního posouzení hmotněprávních otázek musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen ve výroku odsuzujícího rozsudku, a na jeho podkladě posuzuje správnost právních závěrů [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02 (N 108/30 SbNU 489), či ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), aj.].
Přezkum skutkových zjištění je možný pouze mimořádně, když jsou zjištěny kardinální procesní nedostatky nebo libovůle při hodnocení a provádění důkazů [srov. např. nálezy Ústavního soudu − ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04 (N 114/34 SbNU 187), ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/05 (N 156/42 SbNU 275), ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. IV. ÚS 565/02 (N 113/31 SbNU 21)]. Jen zjištění extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci výjimečně umožňuje, aby bylo i z podnětu tohoto, jinak na právní otázky zaměřeného dovolacího důvodu, zkoumáno, zda ve výroku o vině skutková věta představuje slovní vyjádření posuzovaného skutku tak, že obsahuje všechny relevantní okolnosti z hlediska použité právní kvalifikace, a zda skutek, jak je popsán v odsuzujícím rozsudku, byl skutečně prokázán [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04 (N 215/39 SbNU 281), a ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/05 (N 156/42 SbNU 275)].
Nejvyšší soud z hlediska těchto zásad posuzoval obsah obviněným podaného dovolání a shledal, že v něm nejsou uvedeny žádné námitky, které by bylo možné považovat za výhradu proti právnímu posouzení skutku nebo za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jak důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. stanoví, neboť obviněný své výhrady soustředil výhradně proti způsobu, jakým soudy zjistily skutkový stav věci, protože vytýkal nedostatky v provedeném dokazování, ať již tím, že namítal nesprávný postup soudu při hodnocení věrohodnosti poškozených V. H. a M. T., anebo brojil proti použití závěrů získaných z facebookové komunikace či z textu „sms“ zpráv mezi poškozenou V. H. a obviněným, a též tím, že soud k výši způsobené škody dospěl pouze na základě neurčitých výpovědí obou poškozených nebo informací z protokolu o zadržení obžalovaného. Dovolatel tímto způsobem své námitky soustředil výhradně proti postupu orgánů při prováděném dokazování, což lze obecně považovat za námitky výlučně skutkové povahy, které není možné podřadit pod jakýkoliv dovolací důvod.
Nejvyšší soud však se zřetelem na výhradu obviněného o extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, věnoval pozornost tomu, zda se o takový mimořádný případ v projednávané věci jedná, a proto posuzoval důvodnost vytýkaných vad, jakož i to, zda obviněným zpochybňovaný procesní postup byl správný nebo z uváděných důvodů vadný, aby mohl vyloučit existenci extrémního nesouladu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/2004 (N 114/34 SbNU 187)].
Posoudí-li se rozsah soudem prvního stupně provedeného dokazování, z něhož vycházel pro své závěry o vině obviněného, je zřejmé, že vyčerpal nabízející se rámec všech ve věci dostupných důkazů proto, aby vinu obviněného řádně objasnil. Lze zmínit, že pro učiněná skutková zjištění vyšel nejen z výpovědí svědkyň V. H. a M. T., ale provedl i další listinné důkazy, a své závěry opíral o odborné vyjádření ohledně hodnoty odcizeného řetízku a o úřední záznamy policie dokreslujících další skutečnosti, za nichž byl čin spáchán. Jedním z důkazů byl rovněž i výpis z facebookové komunikace, jenž byl opatřen již v přípravném řízení, a též obsah sms zpráv, které obviněný poškozené V. H. odeslal, a jež byly předsedkyní senátu zjištěny a ověřeny přímo při hlavním líčení z mobilního telefonu této poškozené.
Podle závěrů soudu prvního stupně, jež učinil ve vztahu k důkazům, které provedl, je zřejmé, že je posoudil tak, že výpovědím poškozených uvěřil proto, že „vypovídaly logicky, spontánně, byly řádně poučeny o svých právech a povinnostech“, a současně „nebyl zjištěn žádný důvod, pro který by chtěly poškodit obžalovaného a samy sebe vystavit nebezpečí trestního stíhání, svědkyně nevystupovaly tak, že by se nějakým způsobem chtěly mstít obžalovanému, či že by vůči němu chovaly nějakou zášť“ (strana 5 napadeného rozsudku). Soud prvního stupně své závěry opřel rovněž i o uvedené další důkazy, které hodnotil jak samostatně, tak i v souhrnu s dalšími důkazy, které věrohodnost poškozených V. H. a M. T. podpořily, z čehož plyne, že obsahům uvedených výpovědí věnoval dostatečnou pozornost a pečlivě je s dalšími provedenými důkazy ve vzájemných souvislostech posuzoval.
Odvolací soud v kontextu s námitkami obviněného uplatněnými v dovolání v postupu soudu prvního stupně v hodnocení svědeckých výpovědí obou poškozených neshledal obviněným tvrzené nedostatky, když zdůraznil, že soud prvního stupně skutkové a právní závěry přesně, jasně a přesvědčivě zdůvodnil (viz strana 3 přezkoumávaného usnesení).
Oba soudy se rovněž věnovaly otázce informací, jež soud prvního stupně získal z obsahu „sms“. Pro úplnost Nejvyšší soud k výhradám obviněného zmiňuje, že údaj o datu, z něhož měla uvedená zpráva pocházet, je podle protokolu o hlavním líčení den 16. 6. 2013, což svědčí o písařské chybě, jak plyne nejen z výpovědi poškozené, ale i ze srovnání protokolu o hlavním líčení ze dne 18. 6. 2015 (č. l. 87 – 94 spisu) a zvukového záznamu č. CD 802/2015 (založen jako příloha ve spise). Podle obsahu výpovědi poškozené V. H. (č. l. 89 spisu) bylo dostatečným způsobem prokázáno, že dané sms zprávy jí obviněný zaslal až po spáchání jednání kladeného mu za vinu, dne 16. 6. 2014. Rovněž se soudy obou stupňů zabývaly tím, za jakých okolností probíhala facebooková komunikace mezi obviněným a poškozenou, kterou rovněž jako důkaz v souladu s podmínkami vymezenými v §89 odst. 2 tr. ř. vyložily.
Nejvyšší soud s ohledem na uvedené skutečnosti zmiňuje, že z obsahu obviněným napadených rozhodnutí bylo možné seznat, že soudy dostály všem svým zákonným povinnostem při provádění důkazů a jejich hodnocení a lze konstatovat, že v jejich obsahu nic nenasvědčuje existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp zn. IV. ÚS 1235/09, uveřejněný pod č. 144 ve sv. 58 Sb. n. u. ÚS, či ze dne 4. 6. 1998 , sp. zn. III. ÚS 398/97, uveřejněný pod č. 64 ve sv. 11 Sb. n. u. ÚS). Soudy ve věci opatřené důkazy posuzovaly v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. jak samostatně, tak i ve vzájemném kontextu. V odůvodnění napadených rozhodnutí jsou obsaženy všechny potřebné a důležité okolnosti, úvahy i závěry, které soudy ke konečným rozhodnutím vedly. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku vysvětlil, o jaké důkazy své závěry opřel, jakož i to, jak předmětné důkazy, zejména výpovědi poškozených a listinné důkazy, hodnotil. Ve vztahu k poškozeným přitom neopomenul se v návaznosti na výhrady obviněného zabývat i jejich osobnostními rysy a rozumovými schopnostmi.
Správnost učiněných skutkových i právních závěrů potvrdil také odvolací soud, který rozsudek soudu prvního stupně přezkoumával na základě téměř identických námitek, jaké obviněný uplatnil i v nyní podaném dovolání, a své úvahy rozvedl v dovoláním napadeném usnesení, v němž rovněž zkoumal správnost učiněných závěrů soudu prvního stupně a vlastní úvahy k námitkám obviněného v potřebném rozsahu rozvedl. Výhrady obviněného tak nejsou ničím jiným než pokračující polemikou se soudy obou stupňů, které se však s jeho námitkami již dostatečně vypořádaly, když svá rozhodnutí opřely o skutkový stav založený na řetězci navzájem si neodporujících nepřímých důkazů, které byly ke zjištění skutkového stavu v mezích §2 odst. 5 tr. ř. zcela dostačující (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. III. ÚS 2898/14).
S ohledem na tyto závěry Nejvyšší soud považuje výhrady obviněného za uplatněné v rozporu s dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm . g), l) tr. ř., a protože nekorespondují ani s žádným jiným dovolacím důvodem vymezeným v §265b odst. 1, 2 tr. ř. dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného než zákonem vymezeného dovolacího důvodu odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 1. 2016
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu