ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.1577.2015.1
sp. zn. 8 Tdo 1577/2015-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 1. 2016 o dovolání obviněného T. V., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 9 To 144/2015, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 10 T 93/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. V. odmítá.
Odůvodnění:
Obviněný T. V. (dále příp. jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 10 T 93/2014, uznán vinným, že
1. s úmyslem se obohatit tak, že bez zaplacení odeberou sudy piva zn. Gambrinus v provozovně spol. E., velkoobchod nápojů, s. r. o., na adrese P., P. ul., a na zastření svého jednání pak založí do účetnictví této společnosti padělanou fakturu o jejich zaplacení, se po předchozí vzájemné domluvě s D. S., skladníkem této společnosti, s M. P. a T. M. sešli dne 26. 8. 2013 v provozovně S. v P., H. ul., kde M. P. připravil na notebooku padělanou fakturu a dodací list na 14 sudů piva zn. Gambrinus o objemu 50 l v prodejní ceně 33 309 Kč, na níž byl jako dodavatel uvedena spol. E., velkoobchod nápojů, s. r. o., a jako kupující – volný prodej, následně tyto dokumenty vytiskl na přesně nezjištěném místě, přičemž za dodání 14 ks sudů piva do jeho provozovny, odkud je dále prodá, jim ( hospodský- obviněný) nabídl celkem 14 000 Kč, tak téhož dne kolem 15:50 hodiny D. S., ze skladu nápojů firmy E., velkoobchod nápojů, s. r. o., v P., P., na fakturu a padělaný dodací list, které předložil jím (obviněným) sjednaný přepravce R. V., se závozníkem L. H., těmto vydal 14 sudů piva zn. Gambrinus o objemu 50 l v současné prodejní hodnotě 33 309 Kč, a to tím způsobem, že sudy vyvezl ze skladu do prostoru výdeje zboží, kde, aniž by došlo k uhrazení zboží, je přepravce naložil do vozidla zn. Mercedes Vito, bílé barvy, D. S. padělaný dodací list následně předal do účetnictví pošk. společnosti, po předchozí domluvě následně V. a H. na parkovišti u obchodního domu M. v P., vyplatili M. P., v přítomnosti T. M., částku ve výši 14 000 Kč, kterou jim za tímto účelem předtím předal (obviněný) , kdy M. P. dále vyplatil z této částky ihned T. M. částku ve výši 2 000 Kč, a poté D. S. částku 6 000 Kč, a zbytek si ponechal pro svoji potřebu, V. s H. pak sudy piva vyložili v provozovně u něj (u obviněného) , uvedeným jednáním tak způsobili poškozenému E., velkoobchod nápojů, s. r. o., IČ: 26366487, škodu ve výši nejméně 33 309 Kč,
2. se stejným úmyslem se obohatit tak, že znovu bez placení odeberou sudy piva zn. Gambrinus v provozovně spol. E., na výše uvedené adrese, kdy opět na zastření svého jednání založí do účetnictví této společnosti padělanou fakturu o jejich zaplacení, se po předchozí domluvě s D. S., s M. P. a T. M. sešli dne 29. 8. 2013 v provozovně S. v P., H. ul., kde M. P. připravil padělanou fakturu a dodací list na 14 sudů piva zn. Gambrinus o objemu 50 l v současné prodejní ceně 33 309 Kč, na níž byl jako dodavatel uvedena spol. E., velkoobchod nápojů, s. r. o., IČ: 26366487, a opět jako kupující – volný prodej, následně tyto dokumenty vytiskl na přesně nezjištěném místě, přičemž za dodání 14 ks sudů piva do jeho provozovny, odkud je dále prodá, jim ( hospodský – obviněný) nabídl celkem 14 000 Kč, tak téhož dne kolem 15:30 hodiny D. S., ze skladu nápojů firmy E., velkoobchod nápojů, s. r. o., v P., P., na fakturu a padělaný dodací list, které znovu předložil jím (obviněným) sjednaný přepravce R. V. se závozníkem L. H., těmto vydal 14 sudů piva zn. Gambrinus o objemu 50 l v prodejní hodnotě 33 309 Kč, a to tím stejným způsobem tak, že sudy vyvezl ze skladu do prostoru výdeje zboží, kde, aniž by došlo k uhrazení zboží, je přepravce naložil do vozidla zn. Mercedes Vito, bílé barvy, D. S. padělaný dodací list následně předal do účetnictví pošk. společnosti, přičemž když přepravci V. a H. z areálu uvedené firmy odjížděli, tak jim v tom bylo zabráněno uzavřením brány areálu, následně byli zadrženi přivolanou Policií ČR, přičemž naložené sudy R. V. podle §78 tr. ř. vydal policejnímu orgánu, padělané dodací listy a fakturu dne 29. 8. 2013 vydal policejnímu orgánu obchodní ředitel spol. E. p. D. W., uvedeným jednáním způsobili nejméně poškozenému E., velkoobchod nápojů, s. r. o., IČ: 26366487, škodu ve výši nejméně 33 309 Kč .
Takto popsané jednání obviněného T. V. soud právně kvalifikoval jako pokračující přečin podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku dílem dokonaný (pod bodem 1.), dílem nedokonaný (pod bodem 2.), a uložil mu za to podle §214 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle §229 odst. 1 tr. ř. poškozenou společnost E., velkoobchod nápojů, s. r. o., se sídlem P., P., odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Pro úplnost lze dodat, že soud prvního stupně výše citovaným rozsudkem rozhodl o vině a trestech dalších tří obviněných D. S., M. P. a T. M.
Proti citovanému rozsudku podali obvinění T. M. a T. V. odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 9 To 144/2015, tak, že v bodě I. podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu uloženém obviněnému T. M. a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že mu podle §209 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku uložil nový souhrnný trest. V bodě II. rozsudku pak vyslovil, že odvolání obviněného T. V. se podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítá.
Obviněný T. V. (dále příp. jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájce Mgr. Martina Pecha proti němu podal dovolání z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí.
Dovolatel předně uvedl, že si je vědom současného právního trendu ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vycházejícího z výkladu Nejvyššího soudu a spočívajícího v tom, že dovolacímu soudu náleží toliko posouzení, zda skutková věta výroku o vině odpovídá větě právní, resp. zda obsahuje všechny relevantní okolnosti z hlediska použité právní kvalifikace, bez ohledu na jakékoli námitky týkající se vad řízení před soudy obou nižších stupňů a bez přihlédnutí k tomu, zda skutek tak, jak je popsán v odsuzujícím rozsudku, byl skutečně prokázán; s odkazem na judikaturu Ústavního soudu označil uvedenou interpretaci za odporující smyslu a záměru zavedení dovolání do trestního procesu.
V dalším textu svého dovolání obviněný namítl (shodně jako již ve svém odvolání), že právní kvalifikace daného skutku je nutně chybná, neboť sám byl ze strany skutečných pachatelů trestné činnosti D. S. a M. P. poškozen. Citoval přitom zákonné znění skutkové podstaty trestného činu podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a zdůraznil, že jde o úmyslný trestný čin. Dále v obecné rovině uvedl, že při posouzení otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve učiní potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech, a následně o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky přečinu s tím, že takový závěr musí vyplynout z provedeného dokazování a být též odrazem ústavního principu presumpce neviny včetně z něj plynoucí zásady „in dubio pro reo“. K naplnění subjektivní stránky daného přečinu je pak především třeba, aby pachatel znal všechny skutkové okolnosti rozhodné pro závěr, že čin spáchaný jinou osobou, kterým byla věc uvedená v tomto zákonném ustanovení získána, je trestným činem; přitom musí vědět a být alespoň srozuměn s tím, že tímto činem mohla být způsobena škoda, kterou lze posoudit jako škodu nikoli nepatrnou, avšak podílník není osobou, jež naplní znaky trestného činu spáchaného hlavním pachatelem, a proto nemůže nést trestní odpovědnost za škodu způsobenou hlavním pachatelem. Doplnil navíc, že mezi škodou, která vznikla z majetkového trestného činu a jednáním podílníka, zpravidla nebývá příčinný vztah, a tudíž podílník za tuto škodu neodpovídá, nýbrž získává bezdůvodné obohacení. V této souvislosti (za současně akcentovaného tvrzení, že se podílnictví nedopustil) upozornil na skutečnost, že je při tom vždy nutno vycházet z tzv. čistého prospěchu, který vyjadřuje skutečnou výši obohacení podílníka, tj. podle okolností případu je nutné zohlednit vše, co čistý prospěch může snižovat, např. náklady podílníka vynaložené na opatření si věci či jiné majetkové hodnoty získané trestným činem jiné osoby; zde poukázal na to, že pachatelům zaplatil za předmětné zboží nejméně 14 000 Kč (resp. 29 000 Kč) a dále na to, že ve druhém případě ani skuteční pachatelé nezpůsobili poškozenému žádnou škodu, jelikož byli při činu chyceni Policií ČR. Vyslovil proto přesvědčení, že rozhodně nemohl naplnit kvalifikovanou skutkovou podstatu podle druhého odstavce předmětného zákonného ustanovení (když současně zopakoval, že skutkovou podstatu daného trestného činu nenaplnil vůbec).
V závěru svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni a za použití §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že pokud jde o obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., tento pouze doslovně cituje, aniž by však jednak specifikoval, o kterou z vzájemně se vylučujících jeho částí mínil svoje podání opřít, a jednak konkretizoval svoje námitky v tomto směru, a proto k němu nelze při rozhodování o dovolání přihlížet. K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nejprve v obecné rovině zdůraznil, že v jeho rámci nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy (§2 odst. 5, 6 tr. ř.); zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění přichází v úvahu pouze výjimečně v případě existence extrémního rozporu mezi vykonanými důkazy a právním posouzením věci. Dále poukázal na to, že dovolání je značně formalizovaným mimořádným opravným prostředkem s tím, že dovolatel uplatňující tento dovolací důvod je povinen konkrétně uvést, v čem má spočívat nesprávnost právní kvalifikace skutku nebo nesprávnost jiného hmotně právního posouzení. V této souvislosti vyjádřil názor, že obviněný tomuto požadavku dostál jedinou konkrétní námitkou [když jinak ve svém podání podává obecný výklad o zásadách dokazování v trestním řízení a zákonných znacích trestného činu podílnictví, a nespecifikuje, v čem má spočívat nesoulad zákonných znaků tohoto trestného činu podle §214 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a jeho se týkajících skutkových zjištění, obdobně jako nekonkretizuje, v čem by měl spočívat extrémní rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy, ačkoli se provedení přezkumu skutkových zjištění domáhá] v tom směru, že s ohledem na výši částky vynaložené na opatření si předmětného zboží nemohl naplnit kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu podílnictví podle §214 odst. 2 tr. zákoníku.
V návaznosti na to státní zástupce uvedl, že v obecné rovině je argumentace dovolatele sice správná, zřejmě však přehlédl, že byl uznán vinným přečinem podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jehož znakem [na rozdíl od skutkové podstaty podle §214 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku] není získání většího prospěchu, ale spáchání činu ve vztahu k věci nebo majetkové hodnotě, která má větší hodnotu. Pro naplnění tohoto znaku je rozhodující hodnota věci stanovená obdobně podle pravidel pro stanovení výše škody a není namístě přihlížet k nákladům, které pachatel na opatření věci vynaložil, a proto z hlediska kvalifikované skutkové podstaty podle §214 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku jsou námitky obviněného bezpředmětné. S ohledem na to, že žádné jiné konkrétní námitky proti použité právní kvalifikaci dovolání neobsahuje, státní zástupce se nezabýval věcí z hlediska možnosti sčítání hodnoty věcí, proti kterým směřovaly jednotlivé dílčí útoky. Současně doplnil, že pokud dovolatel zmínil otázku odpovědnosti, resp. neodpovědnosti podílníka za způsobení škody, pak přehlédl, že škoda není zákonným znakem žádné ze skutkových podstat uvedených v ustanovení §214 tr. zákoníku, a že k její náhradě nebyl zavázán.
Státní zástupce pro úplnost dodal, že některá zjištění v tzv. skutkové větě stran jednání obviněného odpovídají spíše právní kvalifikaci účastenství ve formě pomoci [§24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku], nebo dokonce spolupachatelství (§23 tr. zákoníku) k trestnému činu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku; obviněný se totiž podle skutkových zjištění na odkoupení piva dohodl s dalšími pachateli ještě před dokonáním trestného činu podvodu a dokonce zajistil přepravce pro odvoz zboží z areálu poškozené společnosti. S ohledem na formalizovaný charakter dovolání a rovněž nemožnost změny soudních rozhodnutí v tomto směru též s ohledem na zákaz reformace in peius (§265p odst. 1, §265s odst. 2 tr. ř.) se ovšem touto problematikou blíže nezabýval.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem státní zástupce dospěl k závěru, že dovolací námitky obviněného zčásti pro svou nekonkrétnost nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, zčásti jde o námitky zjevně nedůvodné. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl. Současně souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i pro případ jiného nežli navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud zaslal vyjádření státního zástupce datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 6. 1. 2016). Jeho případnou repliku k němu neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Jak již bylo výše uvedeno, obviněný uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.
Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí ( prvá alternativa ) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) ( druhá alternativa ).
Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že tento dovolací důvod přichází v úvahu pouze v jeho druhé variantě, tj. ve spojení s některým z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za vhodné poukázat na to, že s ohledem na právě uvedené byl odkaz dovolatele na prvou alternativu daného důvodu dovolání nesprávný, přičemž navíc ve svém podání neuvedl v tomto směru ani žádné konkrétní výhrady.
Jak již bylo zmíněno, obviněný své dovolání výslovně opřel rovněž o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotně právní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z tohoto pohledu námitky dovolatele, jimiž zpochybnil skutková zjištění soudu prvního stupně tak, jak jsou uvedena ve skutkové větě výroku o vině rozsudku (s nimiž se ztotožnil i soud odvolací), a jejichž prostřednictvím se domáhal jejich přezkumu, když tvrdil, že jednání mu kladeného za vinu se nedopustil, za předmětné zboží (sudy piva) ostatním obviněným, kteří je získali trestným činem podvodu (tzv. hlavním trestným činem), zaplatil nejméně 14 000 Kč, resp. 29 000 Kč, a že sám byl z jejich strany poškozen, nemohla obstát.
Takové výhrady rozhodně nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť směřovaly výlučně do hodnocení provedených důkazů ze strany soudů a do skutkových zjištění, která po tomto hodnocení učinily. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněný v této části svého podání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy nižších stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným.
Jestliže by podané dovolání obsahovalo jen uvedené výhrady, nešlo by o námitky podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale o námitky jiné, které pod tento dovolací důvod nelze podřadit. Takové dovolání by bylo nutno odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Obviněný však ve svém dovolání [kromě obecného výkladu týkajícího se interpretace a rozhodovací praxe dovolacího soudu ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., základních zásad trestního řízení, a dále znaků skutkové podstaty trestného činu podílnictví] rovněž vyslovil názor, že svým jednáním popsaným ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně nemohl naplnit kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu podílnictví podle §214 odst. 2 tr. zákoníku, neboť bylo namístě vycházet z tzv. čistého prospěchu, tj. skutečné výše obohacení podílníka, a zohlednit jeho náklady vynaložené na opatření si věci, tedy částku, kterou ostatním obviněným za předmětné zboží zaplatil, přičemž za škodu, kteří tito trestným činem způsobili, neodpovídal.
Takovou námitku sice lze z hlediska tvrzeného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považovat za relevantně uplatněnou, neboť obviněný s poukazem na ni vytkl rozhodnutím soudů nižších stupňů, že spočívají na nesprávném právním posouzení skutku, Nejvyšší soud však současně shledal (ve shodě s výstižným vyjádřením státního zástupce), že uvedená výhrada dovolatele je zjevně neopodstatněná.
Trestného činu podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku v účinném znění, se dopustí ten, kdo ukryje, na sebe nebo jiného převede anebo užívá věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která byla získána trestným činem spáchaným na území České republiky nebo v cizině jinou osobou, nebo jako odměna za něj. Předmětem útoku je cizí věc nebo jiná majetková hodnota získaná trestným činem jiné osoby než podílníka nebo jako odměna za takový trestný čin. Není rozhodné, jakým trestným činem byla věc nebo jiná majetková hodnota získána, nebo za jaký trestný čin byla odměna získána (srov. rozhodnutí č. 1/2010-II. Sb. rozh. tr.). Trestnými činy, kterými byla věc získána (tzv. základními či hlavními trestnými činy), jsou zejména majetkové trestné činy, např. trestný čin krádeže podle §205 tr. zákoníku, trestný čin zpronevěry podle §206 tr. zákoníku, trestný čin podvodu podle §209 tr. zákoníku, apod. Převedením na sebe nebo na jiného podílník získává dispoziční moc nad věcí nebo jinou majetkovou hodnotou, která byla získána trestným činem nebo jako odměna za něj, a směřuje k realizaci užitku z ní ať už pro sebe, nebo pro jiného. Věc nebo jiná majetková hodnota může být převedena např. darem, koupí, směnou, popř. postoupením (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2137 až 2140).
Po subjektivní stránce se ve smyslu §13 odst. 2 tr. zákoníku vyžaduje úmysl, přičemž postačí i úmysl eventuální [§15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku]. K naplnění subjektivní stránky je třeba, aby pachatel znal všechny skutkové okolnosti rozhodné pro závěr, že čin spáchaný jinou osobou, kterým byla věc nebo jiná majetková hodnota získána, je trestným činem, anebo že jde o odměnu za takový původní (základní) trestný čin.
Okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby podle písm. a) odst. 2 citovaného ustanovení je spáchání podílnictví ve vztahu „k věci nebo jiné majetkové hodnotě větší hodnoty“. Věc nebo jiná majetková hodnota větší hodnoty je taková věc nebo hodnota, jejíž hodnota činí nejméně 50 000 Kč, což plyne z §138 odst. 1, 2 tr. zákoníku, poněvadž se na určení hodnoty věci nebo jiné majetkové hodnoty vztahuje obdobně výkladové pravidlo pro určení výše škody (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2141).
S ohledem na shora uvedenou zákonnou úpravu dopadající na skutek uvedený ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a výše rozvedené obecné zásady týkající se předmětné problematiky je zřejmé, že argumentace dovolatele v tom směru, že soudy měly vycházet z tzv. čistého prospěchu sníženého o náklady podílníka vynaložené na opatření si věci, stejně jako měly zohlednit, že neodpovídá za škodu způsobenou trestným činem ostatních obviněných, není relevantní. V případě trestného činu podílnictví podle §214 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku je znakem jeho skutkové podstaty spáchání činu ve vztahu k věci nebo majetkové hodnotě, která má větší hodnotu, nikoliv získání většího prospěchu, jenž je okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby podle písm. b) odst. 2 citovaného zákonného ustanovení. Proto nebylo možné uvažovat ani o eventuální přípustnosti sčítat hodnotu předmětných věcí (sudů piva), ve vztahu k nimž obviněný spáchal daný pokračující trestný čin dvěma útoky. Obdobně bezpředmětnou je i jeho výhrada ke způsobené škodě, neboť škoda není znakem ani základní, ani žádné z kvalifikovaných skutkových podstat předmětného trestného činu.
Nejvyšší soud tak přisvědčil správnosti právní kvalifikace jednání obviněného podle §214 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, již učinily na podkladě skutkových zjištění oba soudy nižších stupňů. V tomto ohledu je možné plně odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (zejména na strany 10 a 11) a soudu odvolacího (stranu 5). V posuzované věci bylo zjištěno, že obviněný koupil 14 sudů piva zn. Gambrinus za částku 14 000 Kč (tj. pouze za cenu obalů, když tato činila 1 000 Kč za kus, a tudíž pivo v nich obsažené bylo zcela zadarmo), ačkoliv jejich prodejní cena činila celkem 33 309 Kč, z nichž deset prodal svědkovi M. P. za 23 000 Kč, přičemž jeden sud mu navíc poskytl zdarma; na takové obchodní transakci (jednání pod bodem 1. rozsudku soudu prvního stupně) pak vydělal (resp. by vydělal, jestliže by došlo k dokonání i druhého útoku předmětného trestného činu, tj. jednání pod bodem 2. rozsudku soudu prvního stupně). Naopak nelogickou a prodělečnou by byla transakce mezi obviněným a jmenovaným svědkem podle verze dovolatele, jestliže tvrdil, že uvedené sudy piva koupil za 29 000 Kč (tj. cca 2 071 Kč za kus); pokud deset z nich prodal za cenu 23 000 Kč tomuto svědkovi (tj. 2 300 Kč za sud), vydělal by cca 2 290 Kč, k čemuž však ani nemohlo dojít, když jeden sud poskytl svědkovi zdarma, a to tím spíše, že navíc musel zajistit vozidlo a přepravce (řidiče a závozníka). Jen pro úplnost je vhodné zdůraznit také skutečnost, že i obviněným tvrzená cena za předmětné pivo by představovala slevu ve výši cca 13% oproti jeho aktuální prodejní ceně; taková sleva by rovněž neodpovídala běžně poskytovaným slevám ve výši do 3% poškozenou obchodní společností.
Případným právním posouzením posuzovaného skutku, jak je popsán v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku nalézacího soudu, jako účastenství ve formě pomoci nebo dokonce spolupachatelství k trestnému činu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jak přiléhavě zmínil státní zástupce ve svém vyjádření, se Nejvyšší soud s ohledem na zásadu zákazu reformace in peius (srov. §265p odst. 1 a §265s odst. 2 tr. ř.) nemohl zabývat.
Pro úplnost je vhodné rovněž dodat, že obviněným uplatněná dovolací argumentace je v podstatě doslovným opakováním jeho námitek uplatněných již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, jimiž se odvolací soud řádně zabýval a s nimiž se dostatečně vypořádal.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podané dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění zákonných podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 1. 2016
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu