ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.1623.2015.1
sp. zn. 8 Tdo 1623/2015-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 1. 2016 o dovolání obviněného P. F. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 31 To 286/2015, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 34 T 192/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. F. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 11. 5. 2015, sp. zn. 34 T 192/2012, byl obviněný P. F. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku a odsouzen podle §147 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozeným Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, IČ: 41197518, se sídlem Orlická 4/2020, Praha 3, škodu ve výši 276.901,51 Kč a M. Ř., bytem L., G., škodu ve výši 191.270 Kč.
2. Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se obviněný označeného přečinu dopustil tím, že jako nájemce nebytových prostor, tj. výčepu, toalet a skládku v domě v ul. J., L., provozovaných jako herna – bar Nonstop V., je užíval v rozporu s ustanovením §415 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „obč. zák.“), zákazníky nechal konzumovat nápoje a potraviny na verandě nad skládkem, do kterého byl otvor zakryt dvěma víky, z nichž jedno zcela nedoléhalo na rám a po našlápnutí se prohýbalo dovnitř, a způsobil, že když kolem 17.20 hod. dne 30. 4. 2011 na toto víko vstoupila M. Ř., propadla se do sklepního prostoru a utrpěla přitom zlomeniny obou kostí levého kotníku s posunem, na dobu léčení nejméně 4 měsíce.
3. Rozsudek nalézacího soudu napadl obviněný odvoláním směřujícím proti všem jeho výrokům. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 31 To 286/2015, bylo odvolání podle §256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, jež opřel o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
5. Byl přesvědčen, že skutek popsaný v rozsudku nalézacího soudu není žádným trestným činem a odvolacím soudem byl nesprávně právně posouzen. Tuto skutečnost dovozoval především z toho, že s vlastníky domu v J. ulici v L. dne 1. 9. 2006 uzavřel smlouvu o nájmu nebytového prostoru, přičemž předmět nájmu byl ve smlouvě vymezen tak, že se jedná o nebytové prostory o výměře 85 m 2 , které se skládají z výčepu, toalet a skládku. Pronajaté prostory byly určeny k provozování obchodu a služeb, jako pohostinské zařízení. Žádné další prostory v uvedené nemovitosti si nepronajal. Vychází tudíž z toho, že je odpovědný toliko za to, co se přihodí v pronajatých prostorách; za to, co se přihodí v ostatních prostorách, odpovídá vlastník, nikoli nájemce nebytových prostor. Na tom podle jeho názoru nemůže nic změnit ani skutečnost, že na terase se pohybovaly cizí osoby. Zdůraznil, že poklop, kterým se poškozená propadla, není a ani nebyl předmětem nájemní smlouvy.
6. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
7. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného předeslala, že obviněný vyvozuje skutečnost, že se nedopustil žádného trestného činu zejména z obsahu předmětné smlouvy o nájmu nebytového prostoru s tím, že předmětem pronájmu jsou nebytové prostory o výměře 85 m 2 , které se skládají z výčepu, toalet a skládku, určené k provozování obchodu a služeb jako pohostinské zařízení. Žádné další prostory v předmětné nemovitosti si tedy nepronajal a je toho názoru, že je odpovědný pouze za to, co se přihodí v pronajatých prostorách, když za to, co se přihodí v ostatních prostorách, odpovídá vlastník nemovitosti. Nutno přitom zdůraznit, že poklop, kterým se poškozená propadla, nebyl předmětem nájemní smlouvy.
8. Odpovědnost dovolatele za způsobení nedbalostní těžké újmy na zdraví poškozené M. Ř. je však v daném případě dovozována nejen z jeho postavení nájemce nebytových prostor, jmenovitě pak výčepu, toalet a skládku označené nemovitosti, ale především na podkladě reálného způsobu, jakým pronajaté prostory využíval k výkonu své podnikatelské činnosti, provozované v herně – baru Nonstop V. a kterým umožnil svým zákazníkům konzumovat nápoje a potraviny na verandě nad skládkem, přístupným (pro účely zásobování) otvorem se dvěma víky a trpícím tam popsanou (a jemu známou) funkční vadou nedoléhavosti jednoho z nich tak, že se prohýbalo do těch vnitřních prostor sklepního skládku, do kterých se propadla poškozená kritického dne poté, co na takové víko (při pobytu na terase nad skládkem) vstoupila.
9. Je tedy podle ní zřejmé, že při posouzení dovolatelova odpovědnostního vztahu za přečin ve smyslu §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku se nestalo rozhodným pouze znění smlouvy o nájmu nebytového prostoru, ale především mlčky dohodnutý způsob faktického výkonu jeho nájemcovského oprávnění. Ten se vázal k zaměření jeho podnikatelské činnosti tak, aby tato mohla být prakticky uskutečňována, což se plně vztahovalo právě na přístupovou cestu ke skládku jím provozovaného restauračního zařízení, lokalizovanou v prostorách terasy nad ním. Do těchto prostor tak vstupovali nejen závozníci dodavatelských obchodních společností zejména za účelem uskladňování pivních sudů, kteří již v jarních měsících roku 2011 upozorňovali provozovatele na nebezpečí propadu poklopu z důvodu jeho nedostatečného obvodového jištění, ale především se tam pohybovali hosté, neboť tam dovolatel právě za tímto účelem a k jejich pohodlí umístil lavice a stoly, navíc ještě s písemným upozorněním za oknem baru, že je terasa otevřená. Skutková zjištění dále vypovídají o tom, že poklop ke skládku s výše popsanou funkční vadou nebyl žádným způsobem zabezpečen, popř. opatřen zákazem vstupu, a to zvláště za stavu, že dovolatel tyto prostory výše uvedeným způsobem nejen užíval, ale tzv. svépomocí prováděl všechny opravy k zajištění provozuschopnosti veškerých pronajatých prostor včetně těch, které s nimi funkčně souvisely.
10. V této návaznosti státní zástupkyně upozornila na to, že v rozhodném období platné znění občanského zákoníku ve svém §415 zakotvuje generální prevenční povinnost, která platí pro každého (a která je tak jedním z případů porušení právní povinnosti ve smyslu §420 téhož obč. zák.), která nastupuje všude tam, kde sice nedošlo jednáním, popř. opomenutím k porušení povinnosti, plynoucí z právních předpisů, kde však byla porušena pravidla jiná. Nejde však o absolutní odpovědnost za každé jednání nebo opomenutí, byť by ve svém důsledku ke vzniku škody přispělo. Ustanovení §415 obč. zák. nezakládá objektivní odpovědnost za vzniklou škodu, ale vztahuje se na případy, kdy s ohledem na obecnou lidskou zkušenost je možné rozumně předvídat, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem, že ke vzniku škody může dojít. Každý je proto povinen ve smyslu ustanovení §415 obč. zák. zachovávat takový stupeň bedlivosti, který lze po něm vzhledem ke konkrétní místní situaci (znalosti místních poměrů) rozumně požadovat a který objektivně posuzováno, je způsobilý zabránit vzniku škody (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 618/2001, ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 25 Cdo 4195/2013 aj.).
11. Uvedený judikatorní výklad §415 obč. zák. se plně vztahuje na přisouzený průběh úrazového děje na straně poškozené, neboť k jeho škodlivému následku došlo právě v příčinné souvislosti s porušením dovolatelovy obecné povinnosti předcházet škodám. Jestliže ke splnění těchto povinností z dovolatelovy strany nedošlo při zcela běžném užívání terasy a na ní umístěnému poklopu šachty sklepních prostor, sloužících ke skladovacím účelům k podnikatelskému účelu, spojenému s pohybem zákazníků na místech, o jejichž rizikovém stavu věděl nejen na podkladě upozornění dalších osob, pak mu minimálně ve smyslu obecné lidské zkušenosti muselo být zřejmé, že našlápnutí na poškozené víko poklopu zcela reálně může přivodit propad do sklepní šachty a s tím spojenou škodu na zdraví.
12. Měla za to, že skutkový stav zjištěný soudy byl zcela správně posouzen jako přečin těžké újmy na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku včetně dovozeného stupně předepsané formy zavinění. Navrhla, aby Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
14. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z uvedeného vyplývá, že námitky obviněného lze pod jím uplatněný důvod dovolání podřadit. Podle obsahu podaného dovolání (v převážné části téměř doslovného opakování odvolání obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně) je totiž zřejmé, že výhrady obviněného směřují proti právnímu posouzení věci.
15. Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání obviněného jsou významné především otázky, zda byl jako nájemce nebytového prostoru, který byl jako předmět nájmu vymezen ve smlouvě o nájmu nebytových prostor, odpovědný za následek, k němuž došlo v prostorách mimo takto vymezený předmět nájmu, a zda soudem popsaný skutek vykazuje znaky přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku.
16. Přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví, spáchá-li takový čin proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona.
17. Objektem poruchového přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 tr. zákoníku je zájem na ochraně lidského zdraví. Za porušení důležité povinnosti vyplývající ze zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uložené podle zákona je třeba považovat porušení některé z mnoha možných důležitých povinností, které mají vztah k ochraně zdraví (života) lidí.
18. Z tzv. právní věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se podává, že obviněný byl uznán vinným, že jinému z nedbalosti způsobil těžkou újmu na zdraví a spáchal takový čin proto, že porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona. Porušení důležité povinnosti uložené mu podle zákona soudy spatřovaly v tom, že nerespektoval ustanovení §415 obč. zák., podle něhož každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí.
19. V souvislosti s dovolacími námitkami obviněného lze připomenout, že obviněný je trestně odpovědný za zjištěný následek, jen pokud jej zavinil. Zavinění (obligatorní znak subjektivní stránky trestného činu) je vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu. Musí zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, ale i příčinný vztah mezi jednáním obviněného a jeho následkem. Při nedbalosti je třeba, aby si pachatel alespoň měl a mohl představit, že se takto příčinný vztah může rozvinout. Pro pachatele nepředvídatelný příčinný průběh není tedy v zavinění obsažen a pachatel neodpovídá za následek, který takto vzejde (viz č. 20/1981 Sb. rozh. tr.).
20. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem je dána tehdy, pokud by bez zaviněného jednání pachatele škodlivý následek nenastal. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a způsobeným následkem (účinkem) se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistupuje další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává skutečností, bez níž by ke vzniku následku nebylo došlo. K přerušení příčinné souvislosti by došlo jedině tehdy, pokud by nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která by způsobila následek bez ohledu na jednání pachatele. Pokud tedy při vzniku následku spolupůsobilo více příčin, je třeba hodnotit každou příčinu co do jejího významu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z jednání obviněné nastal.
21. Každé jednání, bez kterého by následek nebyl nastal, však není stejně důležitou příčinou následku (tzv. zásada gradace příčinné souvislosti). Jde proto také o to, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Rozlišování mezi následky nevyhnutelnými a nahodilými však není rozhodující pro stanovení trestní odpovědnosti. Jednání jako příčina následku není vždy stejné, ale naopak může vyjadřovat rozdílné stupně způsobení následku. Stupeň způsobení následku je pak jednou z okolností, které spoluurčují stupeň společenské škodlivosti konkrétního posuzovaného trestného činu.
22. Není také rozhodující, jestli k následku došlo působením více okolností, nejenom tedy jednáním jediného pachatele. Určité jednání nebo okolnost má povahu příčiny i tehdy, když kromě ní k následku vedla další jednání, okolnosti apod. Příčinná souvislost je dána i tehdy, když vedle příčiny, která bezprostředně způsobila následek, působila i další příčina, přičemž je nerozhodné, jestli každá z těchto příčin byla jinak způsobilá přivodit následek sama o sobě nebo mohla tento následek přivodit jen ve vzájemném spolupůsobení s druhou příčinou (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 1970, sp. zn. 7 To 7/70, uveřejněné č. 47/1970-II., přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu (SR) ze dne 4. 2. 1971, sp. zn. 3 Tz 5/71, uveřejněné pod č. 72/1971 Sb. rozh. tr.).
23. Jestliže tedy trestní zákoník v ustanovení §147 odst. 2 vyžaduje, aby trestný čin byl spáchán porušením důležité povinnosti, pak tím vyjadřuje požadavek, aby porušení konkrétní povinnosti považované za důležitou bylo zásadní příčinou vzniku následku (účinku). V opačném případě nelze naplnění předmětného zákonného znaku dovodit. Za porušení důležité povinnosti není možno mechanicky považovat porušení jakéhokoli předpisu, ale jen porušení takové povinnosti, jejíž porušení má za dané situace zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví či jejímž porušením může k takovému následku snadno dojít (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 1963, sp. zn. 1 Tz 36/63, uveřejněný pod č. 11/1964 Sb. rozh. tr.).
24. Jak již bylo uvedeno, jde o nedbalostní přečin. Trestní zákoník rozlišuje nedbalost vědomou a nedbalost nevědomou. Trestný čin je spáchán z nedbalosti vědomé podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jestliže pachatel věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí. Z nedbalosti nevědomé podle §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku je spáchán, jestliže pachatel nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl. Vědomá nedbalost je budována na vědomí možnosti vzniku následku, což je schopnost pachatele rozpoznat a zhodnotit okolnosti, které vytvářejí možné nebezpečí pro zájem chráněný trestním zákonem. Při vědomé nedbalosti pachatel ví, že může způsobit následek trestného činu, ale bez přiměřených důvodů spoléhá, že takový následek nezpůsobí. Nechce ho způsobit, ani s ním není srozuměn. Pro závěr o vědomé nedbalosti nestačí pouhé zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení chráněného zájmu, ale je nutné zjišťovat všechny skutečnosti, z nichž by bylo možno spolehlivě dovodit, že bez přiměřených důvodů spoléhal, že porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem nezpůsobí. K posouzení přiměřenosti jeho důvodů je nutné přistoupit z hlediska zkušenosti pachatele a ostatních okolností případu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 1965, sp. zn. 1 Tz 38/65, uveřejněné pod č. 45/1965, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1619/2010, uveřejněné pod č. 29/2012 Sb. rozh. tr.). Při nevědomé nedbalosti povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně a nedostatek jedné z těchto složek znamená, že čin je nezaviněný. Jak možnost, tak povinnost předvídat se posoudí vždy vzhledem k okolnostem případu (na základě objektivních okolností spojených se skutkem) a subjektivním dispozicím konkrétního pachatele. Kritériem nedbalosti v obou jejích formách je zachování potřebné míry opatrnosti pachatele. Míra opatrnosti je dána spojením objektivního a subjektivního hlediska při předvídání způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, protože jedině spojení obou těchto hledisek při posuzování trestní odpovědnosti za nedbalostní trestný čin odpovídá zásadě odpovědnosti za zavinění v trestním právu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 5 Tdo 540/2012, uveřejněný pod č. 5/2013 Sb. rozh. tr., Jelínek J. a kol.: Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 4. vydání. Praha: Leges, 2014, s. 236-243). V daných souvislostech dovolací soud ponechává stranou kategorii hrubé nedbalosti ve smyslu §16 odst. 2 tr. zákoníku, jelikož není z pohledu jeho úvah relevantní, třebaže ani tento institut nezůstal stranou pozornosti soudů.
25. Obviněný celou svoji obhajobu založil na tvrzení, že si nad rámec smluvního ujednání nepronajal žádné další prostory v předmětné nemovitosti, přičemž mohl být činěn odpovědným pouze za to, co se přihodilo v jím pronajatých prostorách. Zdůrazňoval, že poklop, kterým se poškozená propadla, není a ani nebyl předmětem nájemní smlouvy. Podle jeho mínění odpovědným za následek popisovaný v posuzované věci je vlastník nemovitosti, nikoliv on. Tyto výhrady však nelze akceptovat a Nejvyšší soud souhlasí se závěry soudů, má je za správné.
26. Podstata jednání obviněného spočívala podle zjištění soudů v tom, že jako nájemce nebytových prostor, tj. výčepu, toalet a skládku v označené nemovitosti, provozovaných jako herna – bar Nonstop V., je užíval v rozporu s ustanovením §415 obč. zák., zákazníky nechal konzumovat nápoje a potraviny na verandě nad skládkem, do kterého byl otvor zakryt dvěma víky, z nichž jedno zcela nedoléhalo na rám a po našlápnutí se prohýbalo dovnitř, a způsobil, že když kolem 17.20 hod. dne 30. 4. 2011 na toto víko vstoupila M. Ř., propadla se do sklepního prostoru a utrpěla přitom zranění vyžadující dobu léčení nejméně 4 měsíce.
27. Nalézací i odvolací soud vzaly za prokázané, že obviněný dne 1. 6. 2009 uzavřel smlouvu o nájmu nebytového prostoru s vlastníky domu; nebytové prostory o výměře 85 m 2 se podle smlouvy skládají z výčepu, toalet a skládku, přičemž nebytový prostor byl obviněnému – nájemci za úplatu přenechán, aby jej ve sjednané době (smlouva uzavřena od 1. 9. 2006 na dobu neurčitou) užíval jako svou provozovnu: bar non-stop s provozováním zábavních her. Soudy však správně nepřistoupily na doslovné znění nájemní smlouvy, která měla ve smyslu obhajoby obviněného prokázat, že sklep a terasa, ze které se poškozená propadla právě do sklepa, nejsou uvedeny v předmětné smlouvě. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně vysvětlily, proč vycházely z faktického stavu, který byl charakterizován tím, že terasa, jakož i sklípek pod ní, byly obviněným užívány k podnikatelské činnosti (str. 8 rozsudku nalézacího soudu, str. 4 usnesení odvolacího soudu). Spoluvlastníci nemovitosti, svědci V. N., Ing. P. N. aj. N., shodně potvrdili, že obviněný využíval i terasu, s jejím užíváním konkludentně vyjádřili souhlas, jelikož terasu a sklípek na sudy považovali za funkční součást provozu restaurace. Navíc je nutné vzít v potaz, že vlastníci pronajímané nemovité věci shodně vypověděli, že obviněnému předávali vybydlený prostor, který si obviněný sám upravil, a proto vymezení předmětu nájmu ve smlouvě nemusí korespondovat s faktickým stavem. Prostor terasy, na které byl rovněž umístěný funkčně vadný poklop, obviněný fakticky užíval a tomuto faktickému užívání terasu přizpůsobil, aniž by zamezil přístupu k poklopu či alespoň na poklop umístil varování. Do těchto prostor, jak případně připomněla státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání, vstupovali nejen závozníci dodavatelských obchodních společností zejména za účelem uskladňování pivních sudů, kteří již v jarních měsících roku 2011 upozorňovali provozovatele na nebezpečí propadu poklopu z důvodu jeho nedostatečného obvodového jištění, ale především se tam pohybovali hosté, neboť tam dovolatel právě za tímto účelem a k jejich pohodlí umístil lavice a stoly. K provozování své živnosti i na terase se obviněný sám při výslechu před policejním orgánem doznal (č. listu 20). Pozdější výpovědi obviněného během soudních jednání, kterými rozmístění laviček a stolů pro pohodlí hostů jeho podniku popíral, se tak jeví pouze jako účelová tvrzení. Nadto svědek R. P. při výslechu během hlavního líčení dosvědčil, že v den, kdy došlo k nehodě, byl na dveřích vedoucích na terasu nápis, který hostům baru Nonstop V. signalizoval, že terasa je otevřena (č. listu 139f). K tomu lze pro úplnost poznamenat, že hosté herny – baru Nonstop V. neznali a ani nemohli znát znění smlouvy o nájmu nebytového prostoru uzavřené mezi vlastníky pronajímaného objektu a obviněným, a jelikož jim obviněný svým jednáním aktivně dával najevo, že terasa je součástí provozu herny – baru Nonstop V., neměli důvod o této skutečnosti pochybovat. Nalézací a odvolací soud tedy správně posoudily, že důležitá je otázka faktického stavu užívání nebytového prostoru a především stavu poklopu, kterým poškozená propadla, a dospěly k logickému závěru, že poklop je nedílnou součástí provozu restaurace.
28. Z rozhodnutí soudů obou stupňů tedy vyplývá, že se řádně vypořádaly se stěžejní obhajovací námitkou obviněného zaměřenou k formálně právnímu rámci výkonu jeho oprávnění nájmu nebytových prostor při uskutečňování jeho podnikatelské činnosti a správně vycházely z faktického způsobu užívání prostor, v nichž obviněný ve shodě s účelem vymezeným ve smlouvě o nájmu nebytového prostoru a s konkludentním souhlasem pronajímatele provozoval svoji podnikatelskou činnost, a v této souvislosti nepochybily, pokud svůj závěr o dovolatelově odpovědnosti za porušení obecné prevenční povinnosti vztáhly i na jeho skutečný rozsah, nikoliv jen na nebytový prostor explicitně vyjmenovaný v předmětné smlouvě. Opačný závěr by nebylo možno označit jinak než jako zde nepřípadný a ve svých důsledcích nesprávný zjevný formalismus (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. I. ÚS 2541/09-1). Nutno také připomenout, že odvolací soud se zabýval i články IV. a V. smlouvy o nájmu nebytového prostoru, kterými bylo možno nade vší pochybnost doložit i smluvní povinnosti obviněného, spočívající v dodržování bezpečnosti při jeho podnikatelské činnosti, v provádění opravy a údržby tam vyjmenovaných vnějších i vnitřních prvků nebytového prostoru, popř. bez zbytečného odkladu oznámit pronajímateli potřeby oprav, které má provádět pronajímatel, a umožnit mu jejich provedení (str. 5 usnesení), a v této souvislosti ve shodě se závěrem soudu nalézacího správně dovodil, že se takové povinnosti vztahovaly i na terasu a na ní umístěný poklop šachty sklepních prostor, sloužících ke skladovacím účelům.
29. Z hlediska dalších závěrů o existenci zavinění a trestní odpovědnosti obviněného odvolací soud přiléhavě shrnul, že obviněný užíval poklop při své provozní činnosti, používal ho k zavážení piva a byl tudíž za jeho stav také odpovědný. Poklop byl nechráněný umístěn na terase, kde se s vědomím a souhlasem obviněného pohybovali lidé, byly tam umístěny stoly sloužící návštěvníkům jeho provozovny. Nevyhovující stav poklopu byl obviněnému znám, byl na něj upozorňován.
30. Soudy nižších stupňů se zřetelem na skutkové závěry, k nimž na základě provedeného dokazování dospěly, shledaly, že obviněný jednal z vědomé nedbalosti (hraničící až s nedbalostí hrubou), a jejich závěry jsou přesvědčivé a správné. Není pochyb, že potřebnou míru opatrnosti, která je obecně kritériem nedbalosti, nezachoval. Obviněný, který provozovnu pravidelně navštěvoval, si musel být vědom nedobrého stavu poklopu umístěného na terase, což potvrdili i závozníci J. R. (č. listu 147 a verte, 148) a R. S. (76, 175) či jeho tehdejší zaměstnankyně J. K. (č. listu 139d). Skutečnost, že poklop umístěný na terase byl v havarijním stavu a pozornosti obviněného při zachování bazální ostražitosti to uniknout nemohlo, prokazuje i na místě pořízená fotodokumentace (č. listu 83), ze které je patrné, že panty poklopu byly zkorodované, přičemž tato porucha je snadno vizuálně zjistitelná, což si měl a mohl obviněný bez ohledu na upozornění svých zaměstnanců snadno ověřit. Přesto k této skutečnosti obviněný přistupoval nebývale laxně – nejenže poklop neopravil a neuvedl do bezvadného stavu, ale ani na stav poklopu a z toho plynoucí nebezpečí neupozornil hosty svého baru, a to přestože si byl vědom toho (a sám jim to umožnil), že se hosté na terase a tedy i v bezprostřední blízkosti poklopu běžně pohybují. Přitom v případě stoupnutí na něj reálně hrozilo propadnutí, nekontrolovaný pád osoby mezi železnými pláty šachtou do sklepních prostor na kovové pivní sudy, což mohlo vést ke vzniku újmy na zdraví, ale i těžké újmě na zdraví a vyloučit nelze ani fatální následek, jak zmiňuje odvolací soud. Obviněný však neučinil žádné účinné opatření, aby takovou hrozbu eliminoval, a bez jakéhokoliv racionálního (a tedy i přiměřeného) důvodu spoléhal na to, že k takovému následku nedojde.
31. Nalézací i odvolací soud v této souvislosti rovněž správně poukázaly na ustanovení §415 obč. zák. (za jehož účinnosti byl čin obviněného spáchán), podle něhož je každý povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí.
32. Takto vymezenou tzv. obecnou prevenční povinnost nutno chápat jako povinnost, jež se váže pouze k těm okolnostem či situacím, které lze při běžné opatrnosti předvídat. Nejde o povinnost předvídat a nést odpovědnost za všechny situace, které (v životě) mohou nastat (k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 25 Cdo 4195/2013). Ve smyslu citovaného ustanovení je ale každý povinen zachovávat vždy takový stupeň pozornosti, který lze po něm vzhledem ke konkrétní časové a místní situaci rozumně požadovat a který – objektivně posuzováno – je způsobilý zabránit nebo alespoň co nejvíce omezit riziko vzniku škod na životě, zdraví nebo majetku (k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 618/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1010, sp. zn. 25 Cdo 374/2008 aj.). Ten, kdo si v souladu s takto obecně stanovenou povinností nepočíná, se chová protiprávně. Tato protiprávnost může subsidiárně vyústit až v trestní odpovědnost. Obecně lze konstatovat, že odpovědným nebude toliko ten, kdo si počíná podle podmínek konkrétní situace natolik bedlivě (pozorně, ohleduplně), aby při tom nezpůsobil škodu na zdraví, majetku, právech jiného, přírodě či životním prostředí (ŠVESTKA, Jiří a kol. Občanský zákoník I a II: komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1188). O takovou situaci se však v projednávané věci nejednalo. Jestliže již bylo konstatováno, že soudy správně vycházely z faktického způsobu užívání pronajatých prostor, nepochybily, pokud svůj závěr o dovolatelově odpovědnosti za porušení obecné prevenční povinnosti vztáhly i na jeho skutečný rozsah.
33. Každý provozovatel restauračního zařízení by měl předvídat, že v prostorách jeho podniku může dojít ke škodě na životě, zdraví nebo majetku a měl by neustále a průběžně plnit svoji zákonnou povinnost uloženou mu ustanovením §415 obč. zák. k zabezpečení svých prostor, jež využívá k podnikání, tak, aby bylo minimalizováno riziko vzniku škody na majetku, ale především životě a zdraví osob. Obviněný, bez ohledu na to, že se skutek stal na terase, která nebyla formálně pronajímána jako prostor sloužící k podnikání a nebyla předmětem smlouvy o nájmu nebytového prostoru, měl předpokládat, že terase, která byla v kritických souvislostech fakticky provozovaná pro jeho podnikatelské záměry – stejně jako všude jinde v provozovaném baru, může dojít k újmě na zdraví hostů podniku. Obsah prevenční povinnosti přitom úzce souvisí s konkrétními okolnosti, zejména s místem, kde se obviněný rozhodl svoji živnost provozovat, neboť určitá místa či okolnosti riziko vzniku škody podstatně zvyšují a na provozovatele restauračního zařízení jsou z hlediska předcházení vzniku škody kladeny vyšší nároky. Pokud tedy obviněný dovolil, popř. nezabránil hostům baru se pohybovat po terase, na níž se nacházel vadný, a tedy nebezpečný poklop, o čemž byl informován, porušil ustanovení §415 obč. zák., které má v daných souvislostech povahu důležité povinnosti uložené mu podle zákona. Co do zavinění evidentně jednal z vědomé nedbalosti; věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí.
34. S ohledem na výše uvedená zjištění je zřejmé, že soudy nepochybily, pokud právě jednání obviněného právně kvalifikovaly jako přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, protože všechny znaky jeho skutkové podstaty byly naplněny.
35. Dovolací soud shledal, že napadené usnesení odvolacího soudu nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku ani na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení ve smyslu důvodu dovolání obsaženého v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dovolací námitky jsou v tomto ohledu zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 1. 2016
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu