ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.178.2016.1
sp. zn. 8 Tdo 178/2016-38
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 3. 2016 o dovolání obviněného J. T. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 6. 2015, sp. zn. 7 To 70/2015, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 20 T 230/2014, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 6. 2015, sp. zn. 7 To 70/2015, částečně zrušuje ve výroku o povinnosti obviněného zaplatit na náhradě škody poškozeným M. P., bytem P., Z., ve výši 29 638 Kč, a J. H., bytem L. č., Z., ve výši 29 638 Kč. Současně se zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265m odst. 1 tr. ř. s přiměřeným použitím §265 tr. ř. se znovu rozhoduje tak, že poškozený M. P., bytem P., Z., a J. H., bytem L. č., Z., se odkazují s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních .
Odůvodnění:
1. Obviněný J. T. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 20 T 230/2014, uznán vinným skutky popsanými pod body 4. až 70. výroku tohoto rozsudku. Podle zjištění soudu jeho jednání spočívalo v tom, že
§v celkem 58 případech se třemi různými vozidly, na nichž obměňoval registrační značky, přijížděl k benzínovým čerpacím stanicím, natankoval pohonné hmoty a pak bez zaplacení odjel,
§v 8 případech ze zaparkovaných osobních motorových vozidel odcizil přední i zadní registrační značku,
§v jednom případě, jednáním popsaným v bodě 70. rozsudku, dne 21. 7. 2014 v době od 16.10 do 16.35 hod. v obci Ž. na parkovišti u Obecního hostince odcizil z kabiny zaparkovaného neuzamčeného nákladního vozidla zn. Mercedes Benz A Tego, bílé barvy, v době skládání zboží pánskou peněženku tzv. číšnický flek s finanční hotovostí 61 700 Kč ke škodě poškozeného J. H. a poškozeného M. P., kteří škodu zaměstnavateli Autodoprava A. S. splácejí rovným dílem.
2. Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako přečin krádeže podle §205 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku a uložil mu za tento přečin a sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 31. 7. 2014, sp. zn. 18 T 140/2014, podle §205 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a podle §75 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu pobytu na území okresu Uherské Hradiště na dobu 3 let. Současně podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 31. 7. 2014, sp. zn. 18 T 140/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Naopak, podle §226 písm. c) tr. ř., soud obviněného zprostil obžaloby pro skutky pod body 1, 2, 3, které tvořily dílčí útoky pokračujícího přečinu krádeže podle §205 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku. Soud prvního stupně také obviněnému uložil podle §228 odst. 1 tr. ř. povinnost zaplatit konkrétní částky na náhradě škody celkem 27 poškozeným, mezi nimi i M. P., bytem P., Z., ve výši 29 638 Kč, a J. H., bytem L. č., Z., ve výši 29 638 Kč.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný a v jeho neprospěch i státní zástupce odvolání. Z podnětu obou těchto podání Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 15. 6. 2015, sp. zn. 7 To 70/2015, napadený rozsudek ve spojení s opravným usnesením Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 1. 4. 2015, č. j. 20 T 230/2014-1389, podle §258 odst. 1 písm. b), c), e) a f) tr. ř. v celém rozsahu zrušil. Poté v bodě I. podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že obviněného nově uznal vinným:
§z odcizení benzínu na benzínových čerpacích stanicích v 51 případech,
§z odcizení registračních značek v 7 případech,
§v bodě 59 výroku odvolacího soudu z odcizení peněženky (srov. bod 70. rozsudku soudu prvního stupně).
Toto jednání obviněného odvolací soud právně kvalifikoval jako přečin krádeže podle §205 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku. Za něj a sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 31. 7. 2014, č. j. 18 T 140/2014-62, mu nově uložil podle §205 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 5 let, podle §75 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu pobytu na území okresu Uherské Hradiště na dobu 3 let. Současně podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 31. 7. 2014, č. j. 18 T 140/2014-62, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost zaplatit způsobenou škodu celkem 16 poškozeným, a to včetně M. P. a J. H. Podle §229 odst. 1, 2 tr. ř. soud odkázal další poškozené s jejich nárokem na náhradu škody či jeho zbytkem na řízení ve věcech občanskoprávních. Konečně v bodě II. předmětnou věc, ohledně výroku o vině pod body 4) – 9), 11), 12) a navazujících výroků o náhradě škody, jakož i ohledně zprošťujícího výroku pod body 1) − 3) napadeného rozsudku ve spojení s opravným usnesením Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 1. 4. 2015, č. j. 20 T 230/2014-1389, vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
4. Obviněný se ani s takovým rozhodnutím soudu druhého stupně nespokojil a prostřednictvím obhájce Mgr. Jiřího Mikundy proti němu podal dovolání, kterým napadl výrok o vině pod bodem 59. rozsudku odvolacího soudu (původně bod 70. rozsudku soudu prvního stupně) a celý výrok o trestu, a to z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., neboť byl přesvědčen, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávní posouzení, a zároveň že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští.
5. Zprvu se dovolatel zaměřil na výrok o vině pod bodem 59. rozsudku. Zdůraznil, že spáchání tohoto skutku od samého počátku řízení popíral. Podle něj vznikl mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudu extrémní rozpor. V návaznosti na to polemizoval s hodnocením provedených důkazů a uvedl, že z protokolu o sledování prý vyplývá pouze to, že v kritickou dobu se nacházel na stejném parkovišti jako (v napadeném výroku blíže popsaný) nákladní automobil Mercedes Benz. Poukázal i na rozpory mezi tímto sledovacím úkonem a svědeckými výpověďmi osádky zmíněného vozidla – J. H. a M. P.
6. Nesprávné právní hodnocení skutku shledal dovolatel i ve výroku o náhradě škody, kterým byl zavázán nahradit poškozeným (a svědkům) J. H. a M. P. každému zvlášť částku 29 638 Kč. Upozornil na skutečnost, že součet obou částek neodpovídá výši škody, která měla být jeho skutkem způsobena (její celková výše byla 61 700 Kč). Oba svědci přitom jim vzniklou škodu popsali rozdílně. Svědek J. H. vypověděl, že má hmotnou odpovědnost a že uvedenou částku musí společně s kolegou zaplatit. Nezmínil ale, zda a jakou částku již svému zaměstnavateli uhradil. Přitom škoda v občanskoprávním smyslu je stav, kdy se majetek poškozeného zmenší, nebo kdy se nezvětší, ačkoliv se zvětšit měl, přičemž se vždy hradí škoda skutečná. V daném případě ovšem nebylo prokázáno, že by poškozený J. H. svému zaměstnavateli cokoliv zaplatil, a tedy nebylo prokázáno, že by mu škoda skutečně vznikla. O potenciální škodě (která má možná vzniknout někdy v budoucnu) rozhodnout nelze, neboť podmínky pro její náhradu se mohou změnit. Do doby, kdy tento svědek škodu svému zaměstnavateli skutečně uhradí, je oprávněným z nároku na její náhradu právě zaměstnavatel – Autodoprava A. S. Naproti tomu svědek M. P. v rozporu s výpovědí svědka J. H. uvedl, že každý z nich má svému zaměstnavateli zaplatit 29 700 Kč, s tím, že on sám tak již opravdu učinil. Své tvrzení ovšem nijak nedoložil. Ani z této výpovědi tedy nevyplynul spolehlivý podklad pro rozhodnutí o výši škody a o tom, kdo je z nároku na její náhradu oprávněn.
7. Dovolatel ve svém podání napadl i celý výrok o trestu. Uložený trest odnětí svobody považoval za nepřiměřeně přísný, a to i v případě, že by výrok o vině v bodě 59. rozsudku odvolacího soudu měl obstát. Rovněž brojil proti výroku o trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel, když vyslovil přesvědčení, že mu tím byl uložen trest, který zákon nepřipouští. Poté, co citoval ustanovení §73 odst. 1 tr. zákoníku, podle něhož může soud uložit trest zákazu činnosti, dopustil-li se pachatel trestného činu v souvislosti s touto činností, vyslovil názor, že trestná činnost, k níž se doznal, s řízením motorového vozidla přímo nesouvisí. Zákon a související judikatura přitom vyžaduje užší a bezprostřední spojitost zakazované činnosti se spácháním trestného činu, což si vyložil tak, že trestný čin by musel být v přímé souvislosti se samotnou podstatou motorového vozidla, nebo není-li možné trestný čin bez provozu motorového vozidla vůbec spáchat. V jeho případě však byl automobil pouze nepodstatnou okolností. Dodal, že tento výrok o trestu jej diskvalifikuje i do budoucna, jelikož je držitelem řidičského průkazu skupiny C + E a má zájem vykonávat profesi řidiče.
8. Se shora uvedených důvodů dovolatel v samém závěru svého podání (aniž by uvedl příslušná zákonná ustanovení) navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 6. 2015 v jím požadovaném rozsahu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému rozhodnutí. Zároveň vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
9. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) se ve svém vyjádření k podanému dovolání nejprve zaměřila na dovolatelem namítaný extrémní rozpor a uvedla, že jeho argumentace směřovala do skutkových zjištění obou soudů, a proto v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (jenž se vztahuje k hmotněprávnímu posouzení) nemohla obstát. Nadto v posuzovaném případě namítaný extrémní nesoulad ani neshledala. K tomu dodala, že soud druhého stupně se těmito výhradami v rámci odvolacího řízení zabýval a skutkovým závěrům soudu prvního stupně plně přisvědčil, když tento soud za podmínek §2 odst. 6 tr. ř. poukázal na výsledky provedeného dokazování ve všech jejich vzájemných souvislostech a svůj hodnotící postup také odůvodnil za splnění předepsaných podmínek §125 odst. 1 tr. ř. Závěry obou soudů jsou patrné z provedeného dokazování, zejména ze sledovacího úkonu podle §158d odst. 2, 4 tr. ř. (ze kterého je zřejmé dovolatelovo dlouhodobé a zcela programové následování vytipovaného zásobovacího vozidla na všech místech jeho zastavení) i ze svědeckých výpovědí J. H. a M. P. Nebylo též možno přehlédnout jeho odsouzení za sbíhající se trestnou činnost ve věci Okresního soudu v Uherském Hradišti sp. zn. 18 T 140/2014, vypovídající o shodně zvoleném způsobu páchání majetkové trestné činnosti, spadající do téhož časového období.
10. Dále se státní zástupkyně vyjádřila k námitce týkající se výroku o náhradě škody. Takové pochybení lze podřadit pod jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uplatněné výhrady pak lze chápat jako námitku chybějící příčinné souvislosti mezi jednáním dovolatele (popsaným v bodě 59 výroku o vině) a způsobenou škodou na straně poškozených M. P. a J. H.
11. K této problematice státní zástupkyně uvedla, že k vyslovení povinnosti obviněného k náhradě škody ve smyslu §228 odst. 1 tr. ř. může dojít jen za té podmínky, že škoda byla způsobena právě tím jeho trestným činem, který vyplývá z výroku o jeho vině v odsuzujícím rozsudku (poukázala tu na rozhodnutí č. 32/1963 Sb. rozh. tr.). Musí jít tedy o škodu, která byla následkem (účinkem) tohoto trestného činu a o takovou škodu tedy jde, pokud její vznik je v příčinné souvislosti se žalovaným skutkem (§220 odst. 1 tr. ř.), naplňujícím znaky tohoto trestného činu, přesněji vyjádřeno v příčinné souvislosti s jednáním pachatele jako základní složkou skutku a znakem objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu. Přitom nezáleží na právním posouzení skutku a ani na tom, zda se každá složka skutku, pro který je obviněný stíhán, projeví v jeho právní kvalifikaci (tady odkázala na rozhodnutí publikovaná pod č. II/1962, č. 1/1968-II., č. 2/1968-II., č. 34/1974 a č. 41/2002-I. Sb. rozh. tr.). To platí i tehdy, není-li do popisu skutku uvedeného v žalobním návrhu a ve výroku rozsudku zahrnuta právě ta složka skutku, z níž vzešla škoda, pokud je jinak podstata skutku dostatečně určena. Předmětem adhezního řízení však nemůže být škoda způsobená jiným skutkem, byť by souvisel se skutkem, který je předmětem trestního stíhání (zde zmínila rozhodnutí publikovaná pod č. II/1962, a č. 2/1968-II. Sb. rozh. tr., zejména pak publikace autorů Růžička M., Púry F., Zezulová J.: Poškozený a adhezní řízení v České republice, C. H. BECK, 1. vydání 2007, str. 483 a 484).
12. Státní zástupkyně proto ve vztahu k posuzovanému případu konstatovala, že popis skutku v bodě 59. výroku rozsudku sice není formulován natolik přehledně, aby bylo zřejmé postavení J. H. a M. P. jakožto poškozených, tedy osob, které utrpěly majetkovou újmu v souvislosti se skutkem dovolatele, nicméně z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že tito dva škodu zaměstnavateli Autodoprava A. S. splácejí rovným dílem. Je tedy stále ještě dovoditelné, že škoda způsobená v bezprostřední příčinné souvislosti s jednáním dovolatele vznikla primárně na majetku jejich zaměstnavatele, byť jsou uvedené osoby označovány za poškozené z odvozeného právního titulu (dovolatelovým jednáním přerušeného) odpovědnostního vztahu za hodnoty jim svěřené jejich zaměstnavatelem. Navzdory vadnému označení osob J. H. a M. P. v popisu skutkového děje jakožto osob poškozených, tam vylíčené skutkové okolnosti stále ještě vypovídají o tom, z jakého právního podkladu se jejich postavení poškozených odvozuje, resp. kterému právnímu subjektu byla v přímé příčinné souvislosti s dovolatelovým jednáním způsobena škoda.
13. Podle státní zástupkyně je tedy (s jistou dávkou tolerance) možné akceptovat výrok o dovolatelově vině i v takto komentované části. Takový závěr ale rozhodně nelze vztáhnout na navazující adhezní způsob rozhodování. Jeho platební povinnost byla totiž podle §228 odst. 1 tr. ř. vyslovena ve prospěch osob, jimž postavení poškozených v rámci předmětného trestního řízení nenáleželo, jelikož k úbytku na jejich majetku došlo v důsledku odlišných skutkových okolností, než byly ty, jimiž byl dovolatel uznán vinným, a to přestože (odvozeným způsobem) s předmětným skutkem souvisely.
14. K dovolatelově námitce nepřiměřeně přísného trestu státní zástupkyně poznamenala, že by po věcné stránce musela spočívat na jiných vadách tohoto výroku záležejících v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, aby ji bylo možné podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
15. Podle státní zástupkyně naopak dovolatel v rámci zpochybnění výroku o trestu již kvalifikovaným způsobem na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. napadl výrok o vedlejším trestu zákazu činnosti. Ustanovení §73 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje užší, přímou a bezprostřední souvislost mezi trestným činem a činností, která může být zakázána (odkázala tu rozhodnutí Nejvyššího soudu publikovaná pod č. 9/1964, č. 42/1967, č. 13/1969 a č. 5/1980 Sb. rozh. tr.), postačuje ovšem, aby tato činnost poskytla pachateli příležitost ke spáchání trestného činu (zde zmínila rozhodnutí č. 26/2007 – III. Sb. rozh. tr.) nebo aby mu alespoň jeho spáchání usnadnila. To v četných případech „újezdů“ od benzínových čerpacích stanic zcela beze zbytku platí. Na přímou souvislost spáchaného trestného činu s činností, která má být zakázána, pak lze usuzovat z toho, že tato činnost nepostrádá věcný, místní a časový vztah ke spáchanému trestnému činu (tady odkázala na Trestní zákoník I., Komentář, C. H. BECK, 1. vydání, str. 818 shora). V dovolatelově případě tak automobil nesehrál nepodstatnou roli. Jeho námitku proto neshledala důvodnou.
16. Ze všech výše uvedených důvodů státní zástupkyně v závěru svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného J. T. podle §265k odst. 1, 2 věta prvá tr. ř. zčásti důvodným a aby rozhodl tak, že se napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 6. 2015, sp. zn. 7 To 70/2015, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 20 T 230/2014, zrušuje ve výrocích, kterými byla obviněnému podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit poškozeným M. P., bytem Z., P., částku 29 638 Kč, a J. H., bytem Z., L. č., částku 29 638 Kč. Dále navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodl podle §265m odst. 2 tr. ř. tak, že se poškození M. P. a J. H. se svými nároky na náhradu škody ve shodné výši 29 638 Kč odkazují na řízení ve věcech občanskoprávních. Současně navrhla, aby takto bylo podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání, a dále vyjádřila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v ustanovení §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
17. Vyjádření státní zástupkyně zaslal Nejvyšší soud datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 8. 2. 2016). Jeho případnou repliku již dovolací soud do dne svého rozhodnutí neobdržel.
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v dané věci je podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce, jak ukládá §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle §265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňuje též všechny obsahové náležitosti předepsané v §265f odst. 1 tr. ř.
19. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
20. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02 a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
21. Z výše uvedeného je zřejmé, že námitky obviněného proti výroku o vině v bodě 59. rozsudku odvolacího soudu nemohly v kontextu uvedeného dovolacího důvodu obstát. Údajné nesprávné právní posouzení tohoto skutku totiž odůvodnil tím, že soudy podle něj nesprávně hodnotily provedené důkazy (konkrétně protokol o sledování a výpovědi svědků J. H. a M. P.) a na jejich základě pak dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním. Takto pojatá argumentace pod zvolený dovolací důvod v zásadě nespadá.
22. Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání výjimečně připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě tak obviněný skutečně učinil, právě vytýkal-li soudům pochybení v jejich skutkových zjištěních ohledně bodu 59. výroku o vině. Nejvyšší soud mu však přisvědčit nemohl a naopak se ztotožnil se závěry soudů nižších instancí. Trestné jednání dovolatele zcela jednoznačně vyplývá zejména z protokolu o sledování, ale i z výpovědí obou svědků (M. P. a J. H.). Soudy při hodnocení zmíněných důkazů nijak nevybočily z požadavků na ně kladených v §2 odst. 6 tr. ř., čímž dospěly ke skutkovému závěru, o němž nejsou důvodné pochybnosti ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. Zvláště soud odvolací své závěry v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. podrobně a velmi přesvědčivě odůvodnil, a proto lze (z důvodu procesní ekonomie) na strany 18 a 19 jeho rozsudku bezezbytku odkázat.
23. Podle ustálené judikatury prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Sem spadá např. posouzení tzv. předběžné otázky (§9 odst. 1 tr. ř.), otázky náhrady škody, nemajetkové újmy či vydání bezdůvodného obohacení (§228 odst. 1 tr. ř.), ale i některá pochybení týkající se ukládání trestu (např. pokud soud nesprávně zhodnotí hmotněprávní podmínky pro uložení úhrnného, souhrnného či společného trestu). Naopak nepřiměřenost uloženého trestu do této kategorie nespadá, neboť není otázkou právního posouzení, ale spíše jen volné úvahy soudu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 22/2003 a č. 36/2004 Sb. rozh. tr.).
24. Z důvodů blíže rozvedených v předchozím odstavci Nejvyšší soud uznal výhrady obviněného vůči povinnosti zaplatit poškozeným J. H. a M. P. (každému zvlášť) na náhradě škody částku 29 638 Kč za relevantně uplatněné. A nejen to, shledal je i důvodnými.
25. Podle §43 odst. 1 tr. ř. se za poškozeného považuje ten, komu bylo trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena majetková škoda nebo nemajetková újma, nebo ten, na jehož úkor se pachatel trestným činem obohatil . Pouze takové osobě, popřípadě jejímu právnímu nástupci, tedy zákon přiznává postavení poškozeného a s tím spojená práva. Ta v posuzovaném případě primárně náležela společnosti Autodoprava A. S., jejíž finanční prostředky dovolatel odcizil. Svědci J. H. a M. P. jakožto zaměstnanci poškozené společnosti sice mohli do postavení poškozených vstoupit, ale případně jen jako právní nástupci svého zaměstnavatele, pokud by mu na základě dohody o hmotné odpovědnosti obviněným odcizenou částku skutečně uhradili. Taková okolnost ovšem z odůvodnění rozsudků obou soudů nižších instancí ani ze spisového materiálu nevyplývá. Ani jeden ze jmenovaných svědků nepředložil například potvrzení od poškozené společnosti (popř. jiný důkaz), že jí danou částku nebo alespoň její část opravdu zaplatil (J. H. se o tom nezmínil dokonce ani ve své svědecké výpovědi). Za takové situace měl již soud prvního stupně zvažovat postup podle §206 odst. 3 tr. ř. a oba jmenované svědky, pokud by i po poučení v uvedeném směru na svých nárocích trvali, jako poškozené k hlavnímu líčení vůbec nepřipustit.
26. Z těchto důvodů Nejvyšší soud (i s odkazem na judikaturu zmíněnou státní zástupkyní v jejím přiléhavém vyjádření) dospěl k závěru, že v této části (tedy ve výroku o náhradě škody vztahujícím se k J. H. a M. P.) nemohl napadený rozsudek odvolacího soudu obstát a musel být zrušen (podrobnostech viz dále bod 31.).
27. Obviněný ve svém podání dále brojil proti celému výroku o trestu prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Ten je dán, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným . Má-li dojít k naplnění tohoto dovolacího důvodu, musí být v podaném dovolání namítána existence jedné z jeho výše citovaných alternativ. V jeho rámci naopak nelze namítat nepřiměřenost trestu, a to ani v případě, že soud nesprávně vyhodnotil kritéria uvedená v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho, uložil nepřiměřeně přísný nebo naopak nepřiměřeně mírný trest (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
28. Pokud tedy obviněný namítl, že uložený (souhrnný) trest odnětí svobody považuje za nepřiměřeně přísný, nenaplnil tím naposledy uvedený (ale ani žádný jiný) dovolací důvod (srov. rovněž odstavec 23 tohoto usnesení), a proto se Nejvyšší soud této výhradě blíže nevěnoval. Na druhou stranu jeho námitky proti uložení trestu zákazu činnosti, spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel, již pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřaditelné jsou. Dovolací soud je však neshledal opodstatněnými.
29. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku může soud uložit trest zákazu činnosti, dopustil-li se pachatel trestného činu v souvislosti s touto činností . Jak již správně uvedla státní zástupkyně, odborná literatura i soudní praxe vyžadují užší přímou a bezprostřední souvislost spáchaného trestného činu s činností, která má být zakázána. Ta je ovšem dána i v případě, že taková činnost poskytla pachateli příležitost ke spáchání trestného činu, anebo spáchání trestného činu usnadnila (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2006, sp. zn. 5 Tdo 523/2006, publikované pod č. 26/2007 Sb. rozh. tr., a dále Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, str. 933). Posuzovaného případu se dotýká též rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 25. 4. 1979, sp. zn. 7 To 14/79, publikovaný pod č. 6/1980 Sb. rozh. tr., v jehož právní větě je výslovně uvedeno: „ Jestliže je řidičské oprávnění a řidičské dovednosti zneužíváno k páchání trestné činnosti proti majetku …, která je takovým způsobem usnadňována je třeba účinnost trestu zvýšit zpravidla též uložením trestu zákazu činnosti řídit motorová vozidla“.
30. Podle skutkových zjištění soudů nižších instancí spočívalo jednání dovolatele především v tom, že s různými motorovými vozidly přijížděl k benzínovým čerpacím stanicím, natankoval pohonné hmoty a pak bez zaplacení odjel (resp. ujel), ale i v tom, že ve svém automobilu několik hodin sledoval vytipovaný nákladní automobil, aby z jeho kabiny ve vhodný okamžik odcizil peněženku s penězi. Je proto více než zřejmé, že právě řízení motorových vozidel (a oprávnění k němu) obviněný využil a zneužil k trestné činnosti, jejíž spáchání mu nyní zakazovaná činnost přinejmenším výrazně usnadnila. Jinými slovy souvislost mezi oběma zmíněnými činnostmi dána byla, a proto uložení trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel bylo ze strany odvolacího soudu nejen zákonné, ale i věcně správné a žádoucí.
31. Nejvyšší soud proto na základě shora zmíněných skutečností z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 6. 2015, sp. zn. 7 To 70/2015, podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. částečně zrušil ve výroku, jímž byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným M. P. a J. H. (každému ve výši 29 638 Kč). Současně zrušil také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265m odst. 1 tr. ř. s přiměřeným použitím §265 tr. ř. znovu rozhodl tak, že oba tyto poškozené odkázal s jejich nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
32. Takové rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání ve smyslu ustanovení §265r odst. 1 písm. b) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 3. 2016
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu