ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.296.2016.1
sp. zn. 8 Tdo 296/2016-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 3. 2016 o dovolání obviněného A. L. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 8. 2015, sp. zn. 8 To 368/2015, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 13 T 61/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. L. odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný A. L. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. 13 T 61/2014, uznán vinným dále popsaným skutkem, který soud právně kvalifikoval jako přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku a uložil mu podle §205 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců, pro jehož výkon jej zařadil podle §56 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku (přesněji měl být citován odst. 2 tohoto ustanovení) do věznice s ostrahou. Současně mu podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným
- B. E., bytem n. S., Č. p. K., okres P., částku ve výši 2 600 Kč,
- Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČ: 41197518, se sídlem Praha 3, Orlická 4/2020, částku ve výši 5 355 Kč.
2. Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, a v jeho neprospěch se odvolala i státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Prostějově. Krajský soud v Brně o nich rozhodl rozsudkem ze dne 18. 8. 2015, sp. zn. 8 To 368/2015, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání státní zástupkyně zrušil v celém rozsahu, a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným shodným skutkem, jenž právně kvalifikoval jako zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, a uložil mu podle shodného ustanovení trest odnětí svobody v trvání čtyřiceti dvou měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu dále uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným
- B. E., bytem n. S., Č. p. K., okres P., částku ve výši 2 600 Kč,
- Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČ: 41197518, se sídlem Praha 3, Orlická 4/2020, částku ve výši 5 355 Kč.
Odvolací soud současně podle §256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného.
3. Obviněný se s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájce Mgr. Miroslava Burgeta proti němu podal dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
4. V podrobnostech dovolatel rozvedl, že násilí jakožto jedna z podmínek pro naplnění skutkové podstaty zločinu loupeže ve smyslu §173 odst. 1 tr. zákoníku nebyla dána, a její absence má proto za následek, že jednání mu kladené za vinu lze právně posoudit pouze jako přečin krádeže ve smyslu §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku. Poukázal na to, že podstatou zločinu loupeže je užití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, přičemž v daném případě nebylo užití násilí vůči poškozené vůbec prokázáno, když také svědek J. S. vypověděl před soudem prvního stupně, že neviděl, že by vůči poškozené nějakého násilí užil, nýbrž že této jedním trhnutím vytrhl kabelku a utíkal s ní pryč.
5. Obviněný odvolacímu soudu dále vytkl, že se ve svém rozhodnutí nevypořádal s jeho argumentací uvedenou ve vyjádření k odvolání státní zástupkyně, že podle jeho názoru nelze na daný skutkový stav aplikovat usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2014, sp. zn. 3 Tdo 1057/2014, v němž se mimo jiné uvádí, že „… není podmínkou, aby napadený kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka nebo útočníků a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje …“. K tomu vyjádřil přesvědčení, že pokud vůči poškozené neužil žádného (předchozího) násilí, není možné uzavřít, že za situace, kdy tato nekladla odpor, je splněna podmínka obavy před dalším násilím, tedy jinými slovy řečeno, žádné předchozí ani další násilí nebylo vůči poškozené uplatňováno. V této souvislosti odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 7 Tdo 912/2013, v němž se uvádí, že užitím násilí proti jinému ve smyslu zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku je též prudké stažení kabelky nebo příručního zavazadla z ramena poškozené osoby, pokud při něm dojde k překonání aktivního odporu této osoby, a namítl, že v posuzované věci došlo ke zmocnění se věci pouhým jedním trhnutím, přičemž aktivní odpor poškozené nebyl před soudy tvrzen ani prokázán.
6. Další výhrady dovolatel směřoval proti odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně, jež označil za nedostatečné a postrádající znak určitosti a srozumitelnosti; jako takové je výrazem porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Za nestandardní považoval rovněž postup odvolacího soudu, který jej ve „vyrozumění obhájce“ o veřejném zasedání ze dne 4. 8. 2015 vyrozumívá o tom, že na den 18. 8. 2015 je u Krajského soudu v Brně naplánováno již druhé veřejné zasedání o odvolání (přičemž o prvním nebyl ani on, ani jeho obhájce vyrozuměn), a současně, že trestní věc bude rozhodována v senátu JUDr. Vlastimira Čecha, přestože nakonec se veřejné zasedání konalo v senátu Mgr. Markéty Jirsové, a on nebyl na tuto změnu ze strany soudu upozorněn, nemohl se k ní vyjádřit, a je tedy otázkou, zda tímto postupem odvolacího soudu nebylo porušeno právo na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny.
7. Z těchto důvodů obviněný v samém závěru svého podání navrhl (aniž citoval příslušná zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. 8. 2015, č. j. 8 To 368/2015-177, a vrátil věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
8. K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která uvedla, že argumentaci obviněného není možné přisvědčit, a že naopak je namístě plně se ztotožnit se závěry, jež učinil odvolací soud. Z provedeného dokazování totiž zcela jednoznačně vyplývá, že obviněný se pohyboval kolem osamoceně stojící poškozené, která si jej všimla a obávala se možného násilného jednání z jeho strany, a proto se svůj majetek – kabelku – snažila pevně držet; v každém případě je zřejmé, že s ohledem na další okolnosti (poškozená je ženou vyššího věku, kdežto obviněný je dospělým mužem v plné síle) a i při vynaložení veškerých svých sil neměla mnoho šancí svůj majetek při útoku ze strany obviněného ubránit. Provedenými důkazy prokázaný způsob trhnutí za držadla kabelky obviněným musel být značné intenzity, neboť poškozenou shodil na zem, tato se zranila, a proto se samozřejmě ani nemohla dále útoku aktivně bránit, mohla pouze volat o pomoc, což také činila. Vzhledem k tomu se právní kvalifikace užitá odvolacím soudem jeví jako přiléhavá, správná a odpovídající rovněž judikatuře Nejvyššího soudu, tj. usnesení tohoto soudu ze dne 3. 9. 2014, sp. zn. 3 Tdo 1057/2014, s čímž dovolatel nesouhlasil, a není v rozporu ani s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 7 Tdo 912/2013, na něž obviněný odkazoval.
9. Státní zástupkyně následně zdůraznila, že bylo jednoznačně prokázáno, že v daném případě ze strany obviněného došlo o velmi prudké vytrhnutí za držadla kabelky, kterou poškozená pevně svírala, tedy již tehdy obviněný překonával její odpor, a toto nepochybně činil v úmyslu zmocnit se jejího majetku, přičemž musel důvodně předpokládat, že poškozená mu kabelku nedá dobrovolně a bude se, dle svých možností, bránit; s ohledem na to, že šlo o osamocenou starší ženu, věděl, že mu bude stačit jen využití momentu překvapení a síly, které se poškozená nemohla dostatečně ubránit. Státní zástupkyně považovala za možné přisvědčit obviněnému pouze v tom směru, že odůvodnění rozsudku odvolacím soudem je poněkud stručnější, nicméně uvedla, že jsou zde obsaženy všechny zásadní skutečnosti, na jejichž podkladě tento soud své závěry učinil, a odůvodnění splňuje zákonné náležitosti stanovené v §125 odst. 1 tr. ř. Ve vztahu k dalším dovolacím námitkám obviněného byla toho názoru, že je nelze pod uplatněný dovolací důvod podřadit.
10. S ohledem na uvedené skutečnosti státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně souhlasila s tím, aby Nejvyšší soud učinil takové rozhodnutí v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasila ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
11. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státní zástupkyně datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 10. 3. 2016). Jeho případnou repliku k němu neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici.
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
13. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
14. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
15. Z tohoto pohledu některé dovolatelovy námitky nejsou pod uvedený dovolací důvod podřaditelné. V prvé řadě je tomu tak ohledně námitky, že „… užití násilí vůči poškozené … nebylo … vůbec prokázáno … a nelze jeho existenci dovozovat na základě ničím nepotvrzené domněnky …“. Jedná se totiž o výhradu vůči provedenému dokazování a na jeho podkladě – po zhodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. – učiněným skutkovým zjištěním (srov. §2 odst. 5 tr. ř.). Obdobně charakter irelevantní námitky nepodřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. má další jeho výhrada, že bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny, neboť byl vyrozuměn o konání druhého veřejného zasedání u odvolacího soudu, ačkoliv nebyl vyrozuměn o prvním takovém zasedání, a dále, že došlo ke změně obsazení senátu, aniž se k této změně mohl vyjádřit. K tomu – ale jen pro úplnost a přesvědčivost rozhodnutí – lze odkázat na obsah spisu, v němž na č. l. 168 je založen pokyn učiněný Mgr. Danem Krátkým dne 3. 8. 2015, jímž bylo veřejné zasedání nařízeno na den 18. 8. 2015 a z něhož je zřejmé, že daná věc byla přidělena do senátu 8 To se spisovou značkou 8 To 368/2015, jemuž předsedala Mgr. Markéta Jirsová.
16. K poslední irelevantní námitce obviněného, že rozsudek soudu druhého stupně vzhledem k nedostatečnému odůvodnění nesplňuje znak určitosti a srozumitelnosti, a je tak výrazem porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, je vhodné připomenout, že právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněného. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Nehledě na to, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.), odůvodnění rozsudku odvolacího soudu splňuje zákonné náležitosti podle §125 odst. 1 tr. ř. a jsou v něm uvedeny všechny podstatné skutečnosti, na jejichž podkladě tento soud své závěry učinil.
17. Pokud by dovolatel uplatnil pouze tyto námitky, Nejvyšší soud by musel postupovat podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a odmítnout jeho dovolání jako podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
18. Dovolatel však ve svém podání současně uplatnil i relevantní námitku, že posuzovaný skutek byl soudem druhého stupně nesprávně právně posouzen jako zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, ačkoliv měl být vzhledem k absenci násilí jako znaku skutkové podstaty tohoto trestného činu právně kvalifikován jako přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku. Nejvyšší soud však současně shledal, že uvedená výhrada je zjevně neopodstatněná.
19. Přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a čin spáchá na věci, kterou má jiný na sobě nebo při sobě .
20. Naproti tomu zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci .
21. Druhý z těchto trestných činů má dva objekty, jimž jsou osobní svoboda a majetek, přičemž trestní zákoník zařazením loupeže mezi trestné činy proti svobodě zdůrazňuje zásah do osobní svobody ve smyslu svobody rozhodování v majetkové sféře, který považuje za závažnější a pro charakteristiku loupeže za rozhodující. Objektivní stránka záleží v použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, jakožto prostředků k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby. Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí jsou prostředkem ke zmocnění se cizí věci, přičemž násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu.
22. V posuzované věci právě otázka naplnění, resp. nenaplnění znaku násilí byla rozhodující pro závěr, zda jednání obviněného popsané v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, a rovněž (shodně) v rozhodnutí odvolacího soudu, je třeba právně posoudit jako trestný čin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, či je namístě jej právně kvalifikovat jako trestný čin krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku.
23. V této souvislosti a s ohledem na to, že jak soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku, tak obviněný ve svém dovolání činili odkazy na rozhodnutí Nejvyššího soudu významná z hlediska dané problematiky, je zapotřebí věnovat pozornost také odborné literatuře a ustálené judikatuře, a Nejvyšší soud považuje za nutné zmínit, případně zdůraznit následující skutečnosti.
24. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež shledal správnými i soud odvolací, obviněný dne 12. 11. 2014 kolem 20:38 hodin v P. na ulici S., v prostoru autobusové zastávky, přistoupil k B. E. a nečekaným trhnutím se zmocnil její kabelky, kterou poškozená pevně svírala v ruce a ve které se nacházela peněženka s obnosem 2 200 Kč, občanský průkaz poškozené a průkaz pojištěnce Všeobecné zdravotní pojišťovny, deštník a svazek klíčů, přičemž poškozená následkem smýknutí ztratila rovnováhu a upadla na zem , čehož obviněný využil a z místa činu utekl i s odcizenou kabelkou.
25. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně se podává, že „obžalovaný v přípravném řízení doznal, že svědkyni – poškozené … vytrhl kabelku, kterou měla v ruce, odcizil ji a utíkal s ní pryč. Tuto skutečnost má soud za prokázanou i výpověďmi obou svědků, které se v tomto ohledu shodují. Bližší způsob provedení však svědci popsali odlišně. Poškozená B. E. uvedla, že se s obžalovaným o kabelku přetahovala několik minut, kdežto svědek J. S. uvedl, že žádné násilí vůči poškozené obžalovaný nepoužil, jen jedním trhnutím vytrhl poškozené kabelku z rukou a utíkal s ní pryč. Při tomto poškozená upadla na zem … soud na rozdíl od podané obžaloby nekvalifikoval jednání obžalovaného jako zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku, ale jako přečin krádeže … ve smyslu zásady in dubio pro reo. Z důkazů, provedených u hlavního líčení, totiž nebylo zjištěno, že by obžalovaný použil násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, neboť neočekávané vytrhnutí kabelky z ruky není ještě násilím ve smyslu §173 odst. 1 trestního zákoníku. Takové jednání je možno pouze kvalifikovat jako krádež podle §205. Za násilí by bylo třeba považovat až takové počínání pachatele, při kterém by například cloumáním s kabelkou překonával odpor poškozené, která by kabelku pevně svírala a snažila se klást odpor, aby se kabelky proti projevované vůli zmocnil (viz také srov. R 1/1980 a R 19/1979). Protože však cloumání s kabelkou nebo přetahování se o kabelku nebylo jednoznačně před soudem prokázáno, resp. bylo prokázáno výpovědí svědka J. S., že k tomuto nedošlo, nemůže být jednání obžalovaného kvalifikováno jako přečin loupeže podle §173 trestního zákoníku …“ (srov. strany 3 a 4 tohoto rozsudku).
26. Odvolací soud na str. 4 odůvodnění svého rozsudku uvedl, že „ … soud prvého stupně ve věci provedl všechno potřebné dokazování tak, jak mu to ukládá ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu a zjistil skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti … soud prvého stupně logicky a přesvědčivě v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že mimo doznání obžalovaného vyšel i ze svědecké výpovědi poškozené B. E. a svědka J. S. … nicméně z výpovědi poškozené B. E. jednoznačně vyplynulo, že na zem upadla z toho důvodu, že jí chtěl obžalovaný vytrhnout tašku. S tímto koresponduje výpověď svědka J. S. … ze … skutkových zjištění však soud prvého stupně nevyvodil odpovídající závěry právní. Poškozená vypověděla, že obžalovaný obhlížel okolí a pořád hleděl na její kabelku. Tato výpověď koresponduje s výpovědí svědka J. S., který uvedl, že si všiml na zastávce starší paní, okolo které se pohyboval nějaký muž. Poškozená si tedy byla vědoma přítomnosti obžalovaného v místě a zcela evidentně tašku pevně svírala v ruce. Obžalovaný tak, aby se této tašky mohl zmocnit, musel užít násilí vůči poškozené. Obžalovaný zcela jednoznačně musel vyvinout značnou sílu, neboť kabelky se zmocnil toliko jediným trhnutím, když další přetahování nebylo ve věci prokázáno. Nicméně v důsledku tohoto jediného trhnutí došlo k pádu poškozené na zem a k jejímu lehkému zranění, jak se podává z lékařské zprávy založené ve spise. Obžalovaný tak užil násilí vůči poškozené, kdy jednal v úmyslu zmocnit se její kabelky. Tímto jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku …“.
27. Podle ustálené judikatury neočekávané vytrhnutí věci z ruky není ještě násilím ve smyslu §173 odst. 1 tr. zákoníku; proto je takové jednání pouze krádeží podle §205 tr. zákoníku. Za násilí by však bylo třeba považovat takové počínání pachatele, při kterém pachatel například tím, že věcí cloumá, překonává odpor napadeného, který věc pevně svírá a snaží se klást odpor, aby se jí již proti projevované vůli napadeného zmocnil (srov. zprávu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 1979, sp. zn. Tpjf 33/79, publikovanou pod č. 1/1980 Sb. rozh. tr., rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 1971, sp. zn. 1 To 121/71, publikované pod č. 19/1972 Sb. rozh. tr.). Použije-li pachatel trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí menší intenzity, pak tato skutečnost nemůže nic měnit na tom, že jde o trestný čin loupeže. Ani výjimečně malá intenzita násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí není důvodem pro posouzení jednání pachatele jako trestného činu krádeže podle §205 odst. 1 tr. zákoníku (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 1967, sp. zn. 1 Tz 13/67, publikované pod č. 60/1967 Sb. rozh. tr.). Skutková podstata trestného činu loupeže podle §173 tr. zákoníku předpokládá násilí nebo pohrůžku násilí v jakékoli intenzitě způsobilé ovlivnit vůli poškozeného. Proto ani výjimečně malá intenzita násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí užitých pachatelem v úmyslu zmocnit se cizí věci není důvodem pro posouzení jeho jednání jako trestného činu krádeže podle §205 tr. zákoníku. Přitom není nezbytnou podmínkou, aby poškozený skutečně kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2003, sp. zn. 7 Tdo 571/2003, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve svazku č. 26/2004 pod č. T 620, obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 1980, sp. zn. 7 Tz 57/79, publikované pod č. 55/1980 Sb. rozh. tr., a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2014, sp. zn. 3 Tdo 1057/2014). Násilím ve smyslu ustanovení §173 tr. zákoníku se rozumí použití fyzické síly ze strany pachatele k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby za účelem zmocnění se její (cizí) věci, jež je tak prostředkem nátlaku na její vůli. Násilí ve smyslu §173 tr. zákoníku však nelze omezovat pouze na jednání, kterým pachatel reaguje na určitý fyzický projev napadené osoby věc nevydat (např. ohledně věci dojde k přetahování, cloumání), nýbrž za akt násilí je nutno považovat i jednání pachatele v případě, kdy napadená osoba má věc ve své moci a pachatel při zmocnění se věci překonává vůli této osoby věc nevydat. O takovou situaci jde např. tehdy, pokud napadená osoba věc pevně drží, popřípadě pevně svírá (za ucha tašky, držadlo kufru apod.) a pachatel v úmyslu zmocnit se této věci musí za použití síly toto držení (sevření) překonat. V tomto případě již nejde o pouhé vytržení věci z ruky, ale o násilí vůči napadené osobě ve smyslu §173 tr. zákoníku, neboť pachatel překonává její vůli věc nevydat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1022/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve svazku č. 25/2004 pod č. T 596). Skutečnost, že pachatel zaměřil své násilí proti věci, kterou měl poškozený u sebe a ve své moci, a které se chtěl zmocnit, nevylučuje posouzení takového jednání jako trestného činu loupeže podle §173 tr. zákoníku, a nikoli jako trestného činu krádeže podle §205 tr. zákoníku, jestliže ke zmocnění se věci bylo nezbytné tímto násilím překonat vůli poškozeného nevydat nikomu tuto věc (např. tím, že pachatel věc vytrhl poškozenému z ruky a překonal tak jeho očekávaný odpor). O tom, že násilí pachatele směřovalo též proti osobě poškozeného, může svědčit i ublížení na zdraví, které přitom pachatel úmyslně způsobil poškozenému (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 927/2003, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve svazku č. 1/2004 pod č. T 647).
28. Při aplikaci těchto zákonných a teoretických východisek na posuzovaný případ Nejvyšší soud dospěl k závěru, že právní kvalifikace použitá soudem druhého stupně (jíž přisvědčila i státní zástupkyně ve svém výstižném vyjádření) je správná a zákonná.
29. Ze skutkových zjištění opřených o provedené důkazy a formulovaných ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, na jejímž znění ničeho nezměnil ani soud odvolací, a rozvedených v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, je zřejmé, že obviněný přišel na zastávku, kde poškozená čekala na autobus, obhlížel okolí, přičemž se zaměřil právě na poškozenou a cíleně hleděl na její kabelku. Poškozená si všimla jak jeho přítomnosti, tak toho, že se dívá na její kabelku, a proto ji pevně svírala v ruce. Obviněný se přesto jediným trhnutím její kabelky zmocnil a utíkal s ní pryč. Poškozená při takovém útoku ztratila rovnováhu a upadla na zem – následkem pádu utrpěla zranění hlavy (hodnocené v oznámení úrazu Středomoravské nemocniční, a. s., Nemocnice Prostějov, ze dne 12. 11. 2014 jako lehké, jež si vyžádalo šití sedmi stehy) a kolen (jak uvedla ve své výpovědi při hlavním líčení konaném dne 23. 6. 2015, kolena rozcvičovala ještě v této době). Za těchto okolností nemohlo být vytrhnutí kabelky poškozené jednáním „nečekaným“, jak ve skutkové větě nepřiléhavě vyjádřil nalézací soud (jehož formulaci převzal i soud odvolací; poškozená se zjevně útoku ze strany obviněného obávala a snad jen doufala, že k němu nedojde), ale zcela jistě muselo být trhnutím značné intenzity. Zjištěné jednání obviněného již bylo užitím násilí proti poškozené, starší (téměř sedmdesátileté), osamoceně stojící ženě na autobusové zastávce ve večerních hodinách, jímž překonával její odpor, když se snažila kabelku pevně držet, ale nebyla schopna se jeho značné síle ubránit (obviněný je čtyřicetiletý muž v plné síle).
30. Obviněný tudíž naplnil všechny znaky skutkové podstaty zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, včetně znaku užití násilí, a soud druhého stupně nepochybil, pokud daný skutek právně posoudil podle citovaného zákonného ustanovení, a nikoli jako přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku. Použitá právní kvalifikace pak odpovídá rovněž judikatuře Nejvyššího soudu (srov. zejména rozhodnutí uvedená shora pod bodem 27.). Za nesprávnou je naopak třeba považovat úvahu soudu prvního stupně, že v souladu se zásadou in dubio pro reo vycházel ze skutkového stavu pro obviněného nejpříznivějšího s tím, že nebylo zjištěno, že by tento použil násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit, že při aplikaci soudní judikatury v soudní praxi je vždy nutné vycházet na jedné straně z okolností příslušného rozhodnutí publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (a řešícího případnou shodnou, resp. obdobnou problematiku), jež se staly podkladem pro formulaci příslušné právní věty, a na straně druhé zvážit všechny konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu, jenž je svou charakteristikou obdobný.
31. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podané dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Učinil v neveřejném zasedání za splnění zákonných podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 3. 2016
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu