ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.541.2016.1
sp. zn. 8 Tdo 541/2016-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 5. 2016 o dovolání obviněné L. S. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. 7 To 281/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 24 T 22/2013, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. 7 To 281/2014, a rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 24 T 22/2013, v části týkající se obviněné L. S.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Sokolově přikazuje , aby věc obviněné L. S. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 24 T 22/2013, byla obviněná uznána vinnou pokračujícím přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s pokračujícím přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění dopustila tím, že
1) společně s P. G., který v ulici R., v obci K., dne 12. 11. 2010 po předchozí žádosti obviněné L. S. předložil této jako zástupkyni Města K. ve funkci starostky pod označením své firmy P. G.– provádění staveb, se sídlem J., K. V., fakturu na částku 51.760 Kč adresovanou Městu K., ul. R., s uvedením textu „fakturuji Vám na základě ústní dohody za provedené stavební práce (úprava lesních cest) v katastrálním území K. (D. H.)“, jako fakturaci za práce odvedené na úpravě cesty vedoucí z panelové cesty směrem k místnímu kamenolomu a koupališti v K., která se nachází na pozemkové parcele, údajně spočívající ve vyplnění výmolů na cestě frézovanou drtí a zpevnění plochy před hrází koupaliště, která se nachází na pozemkové parcele ve stejném katastrálním území K. n. T., a to v období od 12. 10. 2010 do 12. 11. 2010, obviněná L. S. jako starostka fakturu přijala jménem Města K. dne 12. 11. 2010, téhož dne si tuto fakturu vyplatila v hotovosti z pokladny na základě výdajového pokladního dokladu bez číselného označení, a dne 15. 11. 2010 nechala tuto skutečnost zavést do účetnictví Města, s oboustranným vědomím, že se jedná o smyšlenou fakturu na základě nepravdivých údajů, neboť fakturované práce nebyly nikdy vykonány,
2) společně s obviněnou I. P. v ulici R. v K., dne 15. 11. 2010 předložila jako starostka obce k zaúčtování do účetnictví Města K. fakturu ze dne 23. 8. 2010 na částku 24.000 Kč vydanou společností Dragon production, s. r. o., ačkoli si byla plně vědoma, že účetní doklad není adresován Městu K., ale firmě V. S. příloha k vyúčtování akce Letní slavnosti K., a byla již uhrazena souhrnnou fakturou vydanou firmou V. S. na částku 52.800 Kč z účtu Města K. dne 26. 8. 2010 v plné výši, přičemž částku 24.000 Kč si obviněná ponechala pro vlastní potřebu, a obviněná I. P. z pokynu obviněné L. S. jako starostky zaúčtovala fakturu do účetnictví rovněž s vědomím, že uvedená faktura není adresována Městu K., svým jednáním obě obviněné způsobily Město K. škodu ve výši 24.000 Kč,
přičemž L. S. v bodě 1) i 2) jednala jako členka zastupitelstva obce ve funkci starostky, a byla si vědoma, že podle §103 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní řízení), ve znění změn a doplňků (dále „zákon č. 128/2000 Sb.“) za výkon své funkce odpovídá zastupitelstvu obce, a že je podle §83 odst. 1 téhož zákona povinna hájit zájmy obce.
2. Za tyto přečiny byla obviněná L. S. odsouzena podle §209 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trávní třiceti měsíců. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněné uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce v radě obce a výkonu funkce starostky obce na dobu třiceti měsíců. Rovněž bylo rozhodnuto i o vině a trestech spoluobviněných I. P. a P. G., a o nároku na náhradu škody.
3. Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. 7 To 281/2014, z podnětu odvolání obviněných L. S. a I. P. podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. rozhodl tak, že zrušil shora uvedený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině u obou obviněných pod bodem 2), ve výrocích o trestech těchto dvou obviněných a o výroku o náhradě škody, a podle §259 odst. 3 tr. ř. v rozsahu tohoto zrušení znovu rozhodl tak, že obviněnou L. S. uznal vinnou [spolu s jednáním popsaným v bodě 1) rozsudku soudu prvního stupně] pokračujícím přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a pokračujícím přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, dílčím útokem v bodě 2), jenž nově popsal tak, že
obviněná L. S. v ulici R. v K., dne 15. 11. 2010 předložila jako starostka obce k zaúčtování do účetnictví Města K. fakturu ze dne 23. 8. 2010 na částku 24.000 Kč vydanou společností Dragon production, s. r. o., ačkoli si byla plně vědoma, že účetní doklad není adresován Městu K., ale firmě V. S. jako příloha k vyúčtování akce Letní slavnosti K., a byla již uhrazena souhrnnou fakturou vydanou firmou V. S. na částku 52.800 Kč z účtu Města K. dne 26. 8. 2010 v plné výši, přičemž částku 24.000 Kč si ponechala pro vlastní potřebu, a jednala tak jako členka zastupitelstva obce ve funkci starostky, přičemž si byla vědoma, že podle §103 odst. 2 zák. č. 128/2000 Sb. za výkon své funkce odpovídá zastupitelstvu obce, a že je podle §83 odst. 1 téhož zákona povinna hájit zájmy obce, a svým jednáním způsobila Městu K. škodu ve výši 24.000 Kč.
Za uvedené přečiny, jimiž byla uznána vinnou zčásti rozsudkem soudu prvního stupně a zčásti tímto rozsudkem, odvolací soud obviněnou L. S. odsoudil podle §209 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon jí podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku jí uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce v radě obce a výkonu funkce starostky obce na dobu třiceti měsíců. Soud současně rozhodl i o povinnosti této obviněné k náhradě škody.
4. Odvolací soud obviněnou I. P. zprostil podle §226 písm. c) tr. ř. obžaloby, a to té části jednání, jež jí bylo v bodě 2) rozsudku soudu prvního stupně kladeno za vinu, o čemž svědčí i úpravy, které v tomto výroku učinil, protože v něm ponechal jen část týkající se obviněné L. S.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti všem výrokům uvedeného rozsudku odvolacího soudu podala obviněná L. S. prostřednictvím obhájce z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, kterým ve vztahu k útokům v bodech 1) a 2) vytýkala, že v popisu skutku nejsou dostatečně uvedeny všechny skutečnosti tak, jak vyžaduje skutková podstata přečinu podvodu, neboť tento popis postrádá zákonný znak „uvedení někoho v omyl“, protože u obou útoků chybí osoba podváděného, vůči kterému měla obviněná jednat. Obviněná zpochybnila, že přečinu podvodu by se mohl dopustit pachatel, který zároveň má za podvedeného uloženu povinnost jednat, či se jeho jednání z povahy věci považuje za jednání podvedeného. V té souvislosti zdůraznila názor vyslovený státním zástupcem, že „starosta, který prokazatelně porušil právní předpisy související s výkonem jeho funkce, je odpovědný jen městu za způsobenou škodu, protože jde jen o prostředky města, které ale nejsou veřejnými prostředky“, což bránilo, aby se dopustila trestného činu, když navíc šlo pouze o občanskoprávní vztah, což bránilo tomu, že byly naplněny znaky některého z uvedených trestných činů.
6. Obviněná neshledala v popisu dílčího útoku pod bodem 1) dostatek podkladů pro naplnění znaku „sebe nebo jiného obohatí“, protože v něm není popsáno žádné jednání, které by dokazovalo tento znak, jenž je v bodě 2) uveden tak, že obviněná si „peněžní prostředky ponechala pro vlastní potřebu“. U bodu 1) se však hovoří o tom, že peněžní prostředky měly být vyplaceny z pokladny Města K., avšak bez toho, co se s těmito prostředky mělo stát. Podle obviněné takto popsané jednání nemůže být posouzeno jako podvod.
7. Další námitky obviněná soustředila bodu 1) proti věrohodnosti výpovědi spoluobviněného P. G., ve vztahu k níž soudům vytýkala, že dostatečně nezohlednily všechny rozhodné okolnosti, jež pravdivost jeho výpovědi zpochybňují. Obviněná poukázala na poněkud zvláštní vztahy mezi tímto spoluobviněným a poškozeným Městem K., neboť bylo prokázáno, že současné vedení města mu nezaplatilo některé práce zadané v době, kdy obviněná byla starostkou, což mohlo být důvodem, proč se spoluobviněný snažil svou výpovědí vyjít Městu K. vstříc. Poukázala i na pochybnosti ohledně tvrzené půjčky mezi tímto spoluobviněným a Městem, a také na okolnost, že tento spoluobviněný náhle změnil svého obhájce a svoji původní výpověď. Za velmi neobvyklé obviněná považovala, že by tento spoluobviněný i přesto, že by nedostal uhrazenu žádnou částku, z této neproplacené sumy odváděl DPH.
8. Obviněná své dovolání zaměřila i proti rozsahu provedeného dokazování vztahujícího se k opravám prováděným na cestě ke kamenolomu a koupališti, na které byla faktura v bodě 1) vystavena, a uvedla, že závěr soudů o tom, že nebyly opravy provedeny, nevyplývá z provedeného dokazování, zejména z převážné části výpovědí zainteresovaných osob, a zdůraznila, že na předmětné cestě pro její špatný stav každý rok docházelo k nějakým drobným úpravám či opravám. Podle obviněné postup soudu odporuje zásadě in dubio pro reo, protože se soud měl zaměřit na to, aby obhajobu vyvrátil, a v této souvislosti odkázala na výpovědi svědků P. N., J. J., J. A., T. B. a V. M. či fotodokumentaci Ing. J. L. zachycující stav komunikace před opravou v roce 2011. Soudu dále vytýkala, že tyto důkazy hodnotil jednostranně, neboť přecenil výpověď spoluobviněného P. G., která byla v rozporu se všemi dalšími důkazy.
9. Popis dílčího útoku pod bodem 2) obviněná považovala za nedostatečný, protože z něj neplyne, jak měla být Městu K. způsobena škoda ve výši 24.000 Kč a jak tuto částku měla obviněná obdržet, aby si ji následně mohla ponechat pro svoji potřebu. I ve vztahu k tomuto dílčímu útoku vytýkala nenaplnění znaku „uvedení jiného v omyl“, protože byla starostkou oprávněnou za obec jednat, což uvedený znak vylučuje. Provedené dokazování považovala za nedostatečné ohledně okolností, za nichž byla vystavena faktura na částku 24.000 Kč, která měla být přílohou faktury na 52.800 Kč ze dne 26. 8. 2010. Pokud navíc odvolací soud zprostil obžaloby spoluobviněnou I. P., vyloučil fakticky možnost, že by se dovolatelka mohla dopustit úmyslného jednání pod bodem 2), neboť je nelogické, aby peněžní prostředky nebyly vyplaceny, pokud byla uskutečňována telefonická komunikace zproštěné této obviněné s V. S. ohledně opravy faktur. Poukázala, že na obou fakturách bylo uvedeno, že se jedná o služby pro Město K., a tvrdila, že obě byly uhrazeny ve stejný den v hotovosti svědkovi V. S., u něhož poukázala na jeho nevěrohodnost a novinovým článkem dokládala, že jeho účetnictví není vedeno řádně a z jeho výpovědí tak nelze bez pochybností vycházet. I u tohoto činu bodem 2) tvrdila, že si peníze neponechala pro svoji potřebu, a že taková skutečnost ani nebyla prokázána, a nemohlo se tedy jednat o podvod.
10. V závěru dovolání obviněná navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání.
11. K podanému dovolání se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství, podle níž dovolací námitky obviněná soustředila proti právní kvalifikaci pokračujícího přečinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku s tím, že jeho zákonné znaky skutkové podstaty nebyly naplněny, což je námitka, kterou lze pod označeným dovolacím důvodem podle 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnit. Poukázala na obecné předpoklady stanovené zákonem i právní teorií pro naplnění všech znaků přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, a podala vysvětlení o nutnosti existence příčinné souvislosti mezi omylem určité osoby a jí učiněnou majetkovou dispozicí, a příčinné souvislosti mezi touto dispozicí a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby, jakož i na to, že u právnické osoby musí jednat v omylu fyzická osoba, která je, nebo by byla v dané věci oprávněna učinit příslušný právní úkon spojený s majetkovou dispozicí jménem právnické osoby nebo v jejím zastoupení [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2000, sp. zn. 8 Tz 136/2000 (uveřejněné pod č. 5/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Připomněla, že obec, jakožto právnická osoba veřejného práva ve smyslu zákona č. 128/2000 Sb. jednala rovněž prostřednictvím fyzických osob. V konkrétním případě to byla obviněná, kdo jako starostka Města K. v rámci své funkce byla oprávněna samostatně jednat jménem právnické osoby, a proto se nemohla dopustit trestného činu podvodu na úkor této právnické osoby, neboť sice neoprávněně disponovala s jejím majetkem, ale nikoliv v omylu, resp. s neznalostí všech podstatných skutečností. O podvod by se podle státní zástupkyně nejednalo, ani kdyby v takovém případě byla uváděna v omyl jiná fyzická osoba, která ovšem nebyla oprávněna činit, a ani nečinila jménem právnické osoby nebo v jejím zastoupení příslušnou majetkovou dispozici. Pokud fyzická osoba provedla určitou majetkovou dispozici, v jejímž důsledku došlo ke škodě na majetku a k obohacení pachatele či jiné osoby, nejde u ní o podvod, ale může se jednat o jiný trestný čin, např. zpronevěru podle §206 tr. zákoníku, nebo porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 nebo §221 tr. zákoníku, neboť vyhotovení faktury s nepravdivými údaji bylo pouze jednáním, kterým obviněná zakrývala již spáchaný trestný čin.
12. S ohledem na skutečnost, že soudy obou stupňů nesprávně právně kvalifikovaly jednání obviněné, státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. 7 To 281/2014, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 24 T 22/2013, a aby Okresnímu soudu v Sokolově přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
13. Uvedené vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo Nejvyšším soudem zasláno obhájci obviněné k případné replice, k němuž obviněná sdělila, že nemá žádné připomínky.
III. Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněné je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
15. Dále zkoumal, zda dovolání bylo uplatněno v souladu s označeným důvodem podle §265b odst. 1 tr. ř., což je jedním ze základních předpokladů věcného přezkoumání napadených rozhodnutí. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a proto jeho prostřednictvím je možné namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na jeho podkladě nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002).
16. V posuzované věci Nejvyšší soud podle obsahu podaného dovolání shledal, že obviněná v něm uplatnila zčásti výhrady, jimiž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnila, neboť soudům vytýkala skutkové nedostatky, zejména výhradami proti nevěrohodnosti svědka P. G., svědka V. S., a pokud tvrdila, že v případě faktury šlo o skutečně provedené práce, anebo že firmě V. S. uhradila částku 24.000 Kč. Tyto námitky na označený dovolací důvod nedopadají, protože obviněná jimi vytýkala postupy podle §2 odst. 5, 6 tr. ř., tj. procesní vady, které stojí zcela mimo jakýkoliv dovolací důvod podle §265b odst. 1, 2 tr. ř., a proto Nejvyšší soud neměl povinnost na pokladě těchto námitek obviněné dovoláním napadená rozhodnutí přezkoumávat.
17. Nejvyšší soud však v dovolání obviněné shledal i námitky, jež s důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. korespondují, neboť v jeho části obviněná vytýkala nedostatky právního posouzení činu pod body 1) a 2) jako přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Těmito výhradami brojila proti použité právní kvalifikaci z důvodu, že jí za vinu kladené jednání neobsahuje všechny zákonné znaky přečinu podvodu. Podle ní nebylo výsledky provedeného dokazování prokázáno, že by někoho uvedla v omyl, když zejména v postavení starostky obce nemohla obec jako subjekt, jehož jménem byla oprávněna jednat, v omyl uvést. Rovněž se domáhala, aby její jednání bylo posuzováno z důvodu subsidiarity trestní represe pouze podle norem občanského práva, nikoliv práva trestního. Nejvyšší soud z podnětu těchto námitek uplatněných relevantně s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když neshledal důvody, na jejichž základě by mohl dovolání obviněné podle §265i odst. 1 tr. ř. odmítnout, přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků napadeného rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů v dovolání uvedených, jakož i řízení napadeným částem rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, Nejvyšší soud přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.
IV. Důvodnost dovolání
18. Protože obviněná v souladu s důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. brojila proti nesprávnosti použité právní kvalifikace přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku [nikoliv proti přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], je třeba uvést, že přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku spáchá ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí takovým jednáním větší škodu, je úmyslným trestným činem. Přičemž podle §138 odst. 1 tr. zákoníku se značnou škodou rozumí škoda dosahující částky nejméně 50.000 Kč.
19. Omylem je rozpor mezi představou a skutečností. Jde o něj i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. O uvedení v omyl jde tehdy, když pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Tento znak předpokládá, že pachatel sám jiné osobě předkládá okolnosti, jež jsou v rozporu se skutečností. Uvedení v omyl se může stát lstí, ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci.
20. Naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku předpokládá rovněž existenci příčinné souvislosti mezi omylem určité osoby (resp. její neznalostí všech podstatných skutečností) a jí učiněnou majetkovou dispozicí a dále příčinnou souvislost mezi touto dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé. Na podvodu mohou být zainteresovány celkem čtyři osoby: pachatel, osoba jednající v omylu, osoba poškozená a osoba obohacená. Kromě pachatele může jít u ostatních osob také o právnické osoby. Má-li být trestný čin podvodu spáchán s využitím omylu (nebo neznalosti všech podstatných skutečností) právnické osoby, musí jednat v omylu (resp. s uvedenou neznalostí) fyzická osoba, která je nebo by byla v dané věci oprávněna učinit příslušný právní úkon spojený s majetkovou dispozicí jménem právnické osoby nebo v jejím zastoupení [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2000, sp. zn. 8 Tz 136/2000 (uveřejněné pod č. 5/2002-I. Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
21. Soud prvního stupně u dílčího útoku pod bodem 1) svého rozsudku shledával naplnění skutkové podstaty přečinu podvodu v tom, že obviněná nejprve „požádala spoluobviněného P. G. o vystavení nepravdivé faktury na částku 51.760 Kč, ačkoli věděla, že práce, za které bylo fakturováno, nebyly fakticky vykonány, tuto fakturu následně přijala jménem Města K. dne 12. 11. 2010, téhož dne si tuto fakturu vyplatila v hotovosti z pokladny na základě výdajového pokladního dokladu bez číselného označení, a dne 15. 11. 2010 nechala tuto skutečnost zavést do účetnictví Města pod s oboustranným vědomím, že se jedná o smyšlenou fakturu, ji předala k zaúčtování, a finanční hotovost ve výši 51.760 Kč si vyplatila a použila pro své účely“. U útoku pod bodem 2) rozsudku tento soud shledal, že „obviněná předala k zaúčtování fakturu na částku 24.000 Kč, vydanou společností Dragon Production, s. r. o., ačkoli si byla plně vědoma, že tato není adresována Městu K., a předmětnou částku si rovněž ponechala pro svou potřebu. Obviněná tak sebe obohatila tím, že uvedla jiného v omyl a způsobila na cizím majetku škodu“ (strana 12 rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud se s tímto názorem soudu prvního stupně ztotožnil a dodal, že uvedení v omyl spočívá v předstírání existence plnění ve prospěch obce, za které obec vynaložila finance, aniž by taková plnění byla ve prospěch obce odvedena (resp. plnění bylo proplaceno dvakrát), obviněná přitom využila toho, že mohla disponovat s finančními prostředky obce, neboť byla její starostka (strana 8 rozsudku odvolacího soudu).
22. Z těchto závěrů jednoznačně vyplývá, že soudy nižších stupňů v napadených rozhodnutích neuvedly žádnou konkrétní osobu, která by byla v dané věci oprávněna učinit příslušný právní úkon spojený s majetkovou dispozicí jménem obce K. nebo v jejím zastoupení, jež měla být činem obviněné uvedena v omyl. Peníze si totiž obviněná z pokladny obce v obou případech vyplatila sama, jak bylo prokázáno z výpovědi původně obviněné I. P., která u hlavního líčení ze dne 7. 6. 2013 ve vztahu k bodu 2) uvedla, že „když paní starostka vybrala peníze, tak mi doložila příjmový i výdajový doklad, takže já jsem hotovost z pokladny nevyndávala“ (č. l. 354), a též uvedla, „částka 24.000 Kč mnou vyplacena nebyla, já jsem ji pouze zúčtovala“. K bodu 1) vypověděla, že fakturu jako doklad na č. l. 27 a 26 spisu „zaúčtovala do účetnictví, předložila ji paní starostka…Peníze za fakturu jsem nikomu nedávala. Písmo na dokladu je paní starostky. Když je k tomu doklad, tak to bylo vyplaceno v hotovosti. Já jsem tuto částku neproplácela, provedla jsme pouze zúčtování. Nevím, zda proplácela paní starostka tuto částku, přítomna jsem tomu nebyla….“ (č. l. 355). Obdobně obviněná L. S. u hlavního líčení dne 19. 7. 2013 popsala, že peníze, které předávala obviněnému P. G. [bod 1)] v hotovosti, osobně vybrala z účtu, dispoziční právo k účtu měla pouze ona. Některé faktury přitom běžně platila v hotovosti, když pro Město K. dělají menší řemeslníci nebo firmy, které potřebují průběžně fakturovat, potřebují peníze v hotovosti, tak se jim to vyplácí v hotovosti. Dále uvedla, že pokud to byly velké částky, musely se platit přes účet a menší částky se mohly vyplácet v hotovosti, myslí si přitom, že limit tam byl do 15.000 Kč jako uznatelný náklad v hotovosti a ostatní muselo jít přes účet (č. l. 359 – 360 spisu).
23. Ze skutkových zjištění obou soudů dále plyne, že obviněná se činu, jenž jí je kladen za vinu, dopustila v postavení starostky obce, Město K. Podle §2 odst. 1 zák. č. 128/2000 Sb. je obec veřejnoprávní korporací, má vlastní majetek, vystupuje v právních vztazích svým jménem a nese odpovědnost z těchto vztahů vyplývající. Obec jako veřejnoprávní korporace vystupuje ve dvojím postavení – jako subjekt veřejné moci vykonávající veřejnou moc (projevující se např. ve vydávání obecně závazných vyhlášek, v nichž se jejich adresátům jednostranně ukládají povinnosti, či v činnosti obcí zřízené obecní policie, která za použití zákonem stanovených pravomocí zabezpečuje místní záležitosti veřejného pořádku) a současně jako právní subjekt vstupující do vztahů soukromého práva, v nichž má s jinými právnickými či fyzickými osobami rovné postavení (srov. VEDRAL, Josef, VÁŇA, Luboš, BŘEŇ, Jan, PŠENIČKA, Stanislav . Zákon o obcích (obecní zřízení), 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2008, str. 14). Hospodaření obce upravují §38 až 45 zák. č. 128/200 Sb., přičemž §38 odst. 1 cit. zák. stanoví, že „majetek obce musí být využíván účelně a hospodárně v souladu s jejími zájmy a úkoly vyplývajícími ze zákonem vymezené působnosti. Obec je povinna pečovat o zachování a rozvoj svého majetku. Obec vede účetnictví podle zákona o účetnictví“. Podle §38 odst. 1 zák. č. 128/2000 Sb. je obec povinna chránit svůj majetek před neoprávněnými zásahy a včas uplatňovat právo na náhradu škody a právo na vydání bezdůvodného obohacení. Podle §84 zák. č. 128/2000 Sb. zastupitelstvo rozhoduje ve věcech patřících do samostatné působnosti obce. Samotné rozhodnutí zastupitelstva obce nebo rady přitom není právním úkonem. Usnesení příslušného orgánu obce představuje materiálněprávní podmínku pro projev vůle obce, který se stává perfektním (formálně navenek vyjádřeným) teprve v případě podpisu příslušné. Starosta obce přitom nemá povahu statutárního orgánu, jakkoliv obec navenek zastupuje a na podkladě předchozího rozhodnutí orgánu obce vyjadřuje vůli obce navenek. Starosta obce podle dřívější ani současné úpravy nemohl a nemůže vytvářet sám vůli obce, ale pouze mohl a může tuto vůli navenek sdělovat a projevovat. Právní názor, že uzavřel-li starosta obce za obec coby smluvní stranu právní úkon bez předchozího rozhodnutí orgánu obce, je teprve rozhodnutím příslušného orgánu obce daný právní úkon uzavřen, je nesprávný [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3049/2007, a dále přim. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2001, sp. zn. III. ÚS 721/2000 (N 103/23 SbNU 39), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 5 Tdo 492/15]. Pravomoci starosty obce vymezují §103 – §108 zák. č. 128/2000 Sb.
24. Nejvyšší soud se na základě uvedených právních závěrů a výsledků provedeného dokazování nemohl ztotožnit se soudy obou stupňů, že se obviněná obohatila tím, že jiného uvedla v omyl, protože zde nebyla žádná jiná osoba než ona sama, která by byla v dané věci oprávněna učinit příslušný právní úkon spojený s majetkovou dispozicí jménem právnické osoby nebo v jejím zastoupení. Pokud obviněná vložila do účetnictví faktury, šlo o jednání, které následovalo po tom, co si peníze z pokladny vzala, a sloužilo již jen k zakrytí spáchaného trestného činu, jenž zásadně spočíval v tom, že obviněná si z pokladny obce vyplatila finanční částky, na které neměla nárok. Jednala tak proto, aby zakryla toto své neoprávněné obohacení, a činila v rozporu se svými pravomocemi, a proto předložila buď zfalšovanou fakturou (bod 1) nebo zneužila fakturu sloužící k jinému účelu, tedy vystavené na jiný subjekt (bod 2). Z těchto hledisek se soudy nižších stupňů dostatečně nevěnovaly zejména tomu, že přečin podvodu podle §209 tr. zákoníku byl v dané trestní věci spáchán na úkor právnické osoby, a to navíc za situace, když se jej měla dopustit osoba, která je oprávněna za tuto právnickou osobu jednat. Nejvyšší soud k této otázce, jíž soudy nevěnovaly pozornost, považuje za nutné obecně uvést, že uvedený přečin podvodu může být vůči právnické osobě spáchán jak fyzickou osobou, která stojí mimo struktury právnické osoby, tak i fyzickou osobou uvnitř právnické osoby, je-li zařazena do její organizační struktury, např. zaměstnancem, kdy osobou jednající v omylu (či s neznalostí všech podstatných skutečností), resp. osobou poškozenou, je zaměstnavatel. Naproti tomu z uvedeného plyne, že nemůže v omyl právnickou osobu uvádět ten, kdo je sám oprávněn jednat jménem této právnické osoby nebo v jejím zastoupení, anebo je oprávněn jednat sám bez součinnosti další oprávněné osoby. Taková osoba nemůže být pachatelem trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku.
25. O trestný čin podvodu podle §209 tr. zákoníku jde jen za předpokladu, že peníze, o které se pachatel obohatil a jimiž způsobil škodu právnické osobě, vylákal od jiné fyzické osoby, která jimi disponovala a kterou za tím účelem uvedl v omyl (resp. využil jejího omylu nebo neznalosti podstatných skutečností). Jestliže pachatel s majetkovými hodnotami, o něž se ke škodě právnické osoby obohatil, sám disponoval a nemusel si je přisvojit podvodným jednáním učiněným vůči jiné fyzické osobě, nemohlo jít o trestný čin podvodu, ale jen o jiný trestný čin proti majetku, např. o zpronevěru podle §206 tr. zákoníku [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. 5 Tdo 648/2003 (uveřejněné pod č. 26/2004 - T 634 Souboru rozhodnutí trestních)].
26. Nejvyšší soud v projednávané věci shledal, že se soudy při posuzování obou dílčích útoků obviněné L. S. neřídily shora uvedenými právními závěry vyplývajícími ze zmíněné judikatury a nerespektovaly je, a proto v rozporu s nimi, a tedy nesprávně, rozhodly, že obviněná spáchala přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, aniž by určily, koho uvedla v omyl. Tohoto pochybení se dopustily proto, že nerespektovaly důsledně všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, a to zejména ve smyslu shora zmíněné rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu, a v návaznosti na to, se nezabývaly tím, že na základě provedeného dokazování vyplynula potřeba zkoumat možnost jiného právního posouzení činu obviněné, zejména trestného činu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku.
27. Nejvyšší soud ze všech těchto důvodů podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. 7 To 281/2014, a rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 24 T 22/2013, v části týkající se obviněné L. S., zrušil také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Sokolově přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
28. Věc se vrací soudu prvního stupně, který je povinen se zaměřit v dalším řízení na tu část jednání obviněné, které nasvědčuje tomu, že si v bodech 1) a 2) přisvojila peníze (cizí věc), které ji byly svěřeny, čímž měla způsobit obci vyšší škodu. S ohledem na dosavadní skutková zjištění obou nižších soudů přichází tak v úvahu posouzení jejího jednání jako trestného činu zpronevěry podle §206 odst.1, 3 tr. zákoníku, jehož se dopustí pachatel, který si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku větší škodu. Cizí věc je svěřena pachateli, jestliže je mu odevzdána do faktické moci (do držení nebo do dispozice) zpravidla s tím, aby s věcí nakládal určitým způsobem. V tomto směru se bude muset Okresní soud v Sokolově zabývat postavením obviněné L. S. jako starostky Město K. z hlediska pravomocí, jimiž obviněná směrem k nakládání s majetkem obce disponovala, a to zejména ve vztahu k výběru peněz z pokladny obce, a tedy, zda jí byly tyto peníze svěřeny ve smyslu §206 odst. 1 tr. zákoníku.
29. Teprve poté, pokud soud prvního stupně dospěje k závěru, že se obviněná dopustila trestného činu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku, příp. v jednočinném souběhu s trestným činem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, bude na Okresním soudu v Sokolově, aby zvažoval obviněnou také namítanou subsidiaritu trestní represe vyjádřenou v §12 odst. 2 tr. zákoníku. K tomu je vhodné uvést, že podle ní je možné postihnout případy, když byl spáchán trestný čin (menší závažnosti), tj. byly naplněny všechny znaky uvedené v trestním zákoně, ale nejde o případ společensky škodlivý, protože neodpovídá ani nejméně závažným, běžně se vyskytujícím případům takového trestného činu, popř. navíc k jeho postihu postačí uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Proto se v důsledku použití zásady subsidiarity trestní represe ve shora uvedeném smyslu neuplatní trestní odpovědnost za takový trestný čin. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné [srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012 (uveřejněné pod č. 26/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
30. Soud prvního stupně tak bude muset po odpovědném a objektivním zhodnocení všech uvedených okolností, poté, co dospěje k závěru, že skutek naplňuje jim zákonem podřazené znaky předpokládané ve zvláštní části trestního zákoníku, zkoumat, jsou v činu obviněné a okolnostech, za nichž byl spáchán, a to i s přihlédnutím i k její osobě, všechny potřebné skutečnosti rozhodné z hlediska §12 odst. 2 tr. zákoníku pro vyvození její trestní odpovědnosti, anebo zda se v daném případě jedná o případ hraniční a společensky nezávažný, který není nutné postihovat podle norem trestního práva. Přitom bude zejména potřeba klást důraz na to, že se zřejmě bude jednat o dva trestné činy, jež se obviněná podle zatím zjištěných skutečností dopustila dvěma dílčími útoky. Pro zmiňovaný úsudek soudu bude rozhodná i výše způsobené škody, jakož i postavení obviněné, která ve své pozici starostky obce byla vůdčí osobností, jež měla mimo jiné i obec reprezentovat a být ostatním občanům příkladem, což zřejmě obviněná nesplňovala.
31. Nejvyšší soud již jen připomíná, že podle §265s odst. 1 tr. ř. je nalézací soud vázán shora uvedenými právními názory, které vyslovil v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí Okresního soudu v Sokolově, a současně rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, bylo zrušeno jen v důsledku dovolání obviněné, podaného v její prospěch, nemůže (ve smyslu §265s odst. 2 tr. ř.) v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v její neprospěch (zákaz reformationis in peius). V té souvislosti bude třeba porovnat vzájemné postavení obou trestných činů, o jejichž posouzení se v této věci jedná, a to v současném rozhodnutí nesprávně použitý přečin podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a nově zvažovaný přečin podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, a vzhledem i k této zásadě o vině obviněné znovu rozhodnout.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. 5. 2016
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu