ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.917.2016.1
sp. zn. 8 Tdo 917/2016-50
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 9. 2016 o dovolání obviněného Ing. P. P. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. 13 To 82/2016, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 1 T 9/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. P. P. odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný Ing. P. P. (dále převážně jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 29. 1. 2016, sp. zn. 1 T 9/2016, uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění soudu dopustil tím, že
nejpozději dne 27. 4. 2015 v době od 8:00 hodin do 16:00 hodin měl nastoupit do výkonu trestu odnětí svobody s nástupem ve Vazební věznici Praha – Ruzyně, uloženého mu rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 9. 2014, pod č. j. 7 T 2/2013-1111, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 5 To 62/2014, ze dne 11. 2. 2015, v délce trvání trestu odnětí svobody 6 let se zařazením do věznice s dozorem, a ač mu byla řádně doručena výzva k nástupu trestu odnětí svobody, v níž byl upozorněn na možné trestněprávní následky nenastoupení uloženého trestu odnětí svobody, a kterou si prokazatelně převzal dne 17. 4. 2015, tak k výkonu trestu odnětí svobody do Vazební věznice Praha – Ruzyně ani do jiné věznice úmyslně nenastoupil, a tak dne 20. 5. 2015 musel být Krajským soudem v Hradci Králové vydán příkaz k dodání odsouzeného P. P. do výkonu trestu a bylo po něm vyhlášeno celostátní pátrání, přičemž teprve až dne 26. 8. 2015 byl usnesením Nejvyššího soudu ČR v Brně, č. j. 6 Tdo 861/2015-46, vydaným v řízení o dovolání na základě mimořádného opravného prostředku a žádosti o odklad výkonu trestu podaného právním zástupcem odsouzeného dne 15. 6. 2015, trest odnětí svobody odložen do rozhodnutí o dovolání.
2. Pro uvedený skutek a trestný čin byl obviněnému uložen podle §337 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání šestnácti měsíců.
3. Proti citovanému rozsudku podal obviněný Ing. P. P. odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. 13 To 82/2016, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Obviněný Ing. P. P. se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájkyně Mgr. Anny Vejmelkové proti němu podal dovolání jednak z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a dále z důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., neboť soud druhého stupně neodstranil vady vytýkané v jím podaném odvolání, přičemž navíc sám zatížil napadené rozhodnutí vadou zakládající důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) a g) tr. ř.
5. Nesprávnost právního posouzení skutku obviněný spatřoval v tom, že skutek popsaný ve výroku rozhodnutí soudu prvního stupně (stejně jako v obžalobě a usnesení o zahájení trestního stíhání), jenž byl shledán správným i odvolacím soudem, není trestným činem, jímž byl uznán vinným, když nenaplňuje veškeré zákonné znaky jeho skutkové podstaty, neboť jednak neexistuje pravomocné, natož vykonatelné rozhodnutí soudu, které by mohl mařit, resp. měl mařit či podstatně ztěžovat, a dále v popisu skutku zcela absentují okolnosti svědčící o tom, že zde zmiňovaná rozhodnutí soudů obou stupňů jsou pravomocná a vykonatelná. Konkrétně poukázal jednak na to, že v popisu skutku zmiňované rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 9. 2014, č. j. 7 T 2/2013-1111, v době údajného spáchání trestného činu, tj. od 27. 4. 2015 do 26. 8. 2015, neexistovalo, nenabylo právní moci a nestalo se tak ani vykonatelným, neboť bylo zrušeno v popisu skutku zmiňovaným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 5 To 62/2014, a nebylo tak rozhodnutím, které by mohl mařit, a dále na to, že toto rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové nebylo pravomocné, natož vykonatelné ani v době vydání napadeného rozhodnutí, stejně jako v době vydání rozhodnutí soudu prvního stupně, a není pravomocné a vykonatelné ani k dnešnímu dni (dovolání je datováno dnem 20. 5. 2016), neboť v důsledku zrušení rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 2. 2015 ze strany Nejvyššího soudu se trestní věc v době vydání napadeného rozhodnutí nacházela a do dnešního dne nachází ve fázi odvolacího řízení proti rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 9. 2014. Obviněný současně zdůraznil, že v době vydání napadeného rozhodnutí, stejně jako v době vydání rozhodnutí soudu prvního stupně neexistovalo ani rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 5 To 62/2014, jež neexistuje až do dnešního dne, neboť bylo zrušeno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 6 Tdo 861/2015, tj. neexistovalo a neexistuje pravomocné a vykonatelné rozhodnutí, které by mohl mařit. Konečně upozornil na to, že v době vydání napadeného rozhodnutí, stejně jako v době vydání rozhodnutí soudu prvního stupně neexistovala ani výzva Krajského soudu v Hradci Králové k nástupu do výkonu trestu odnětí svobody, ani příkaz k jeho dodání do výkonu trestu, které neexistují do dnešního dne, neboť i tyto byly jakožto další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 2. 2015 obsahově navazující zrušeny citovaným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 6 Tdo 861/2015, v důsledku čehož tak neexistovala ani výzva soudu k nástupu trestu, kterou by neuposlechl. K uvedené problematice obviněný odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2011, sp. zn. 8 Tdo 146/2011, s tím, že jestliže v posuzovaném případě byl usnesením Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2015 zrušen rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 5 To 62/2014, včetně všech dalších rozhodnutí na něj obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, trest odnětí svobody mu tímto rozsudkem nebyl nikdy vysloven, a neexistuje tedy ani pravomocné, natož pak vykonatelné rozhodnutí soudu ve smyslu §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, jehož výkon by mohl mařit či podstatně ztěžovat; napadené rozhodnutí odvolacího soudu, stejně jako rozhodnutí soudu prvního stupně, obžaloba i usnesení o zahájení trestního stíhání jsou pak nezákonné.
6. Dovolatel dále namítl, že v důsledku neexistence pravomocného, natož vykonatelného rozhodnutí soudu, které by mohl mařit, resp. měl mařit či podstatně ztěžovat, je odsuzující výrok založen na porušení zásady presumpce neviny ve smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a tedy zatížen podstatnou vadou dosahující svou intenzitou dokonce ústavního rozměru. Pokud by totiž napadené rozhodnutí, stejně jako rozhodnutí soudu prvního stupně, obžaloba i usnesení o zahájení trestního stíhání byly v souladu s citovanou zásadou, pak by všechny orgány činné v daném trestním řízení musely dospět ke shodnému závěru, že na něj, pokud jeho vina nebyla pravomocně stanovena, je nutno hledět jako na nevinného, a tedy neodsouzeného k trestu odnětí svobody, jehož výkon měl údajně mařit nebo podstatně ztěžovat.
7. K právě uvedenému obviněný doplnil, že napadené rozhodnutí a rovněž rozhodnutí soudu prvního stupně (stejně jako obžaloba a usnesení o zahájení trestního stíhání) je založeno též na porušení ustanovení §2 odst. 6 a §125 odst. 1 tr. ř., tedy porušení práva na obhajobu a spravedlivý proces. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí totiž není patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou a jakými konkrétními právními úvahami se řídil, když posuzoval jako prokázané skutečnosti, na jejichž podkladě učinil závěr o naplnění znaků skutkové podstaty daného trestného činu; rozhodnutí soudu prvního stupně přitom ve vztahu k jeho obhajobě či konkrétním právním úvahám zcela mlčí, což je činí nejen naprosto nepřezkoumatelným, ale též ignorujícím jeho jakoukoli relevantní obhajobu, a rozhodnutí odvolacího soudu pak zcela ignoruje tuto nepřezkoumatelnost, když veškeré odvolací námitky k věci buď ignoruje shodným způsobem, anebo tyto nepřípustným způsobem bagatelizuje. Za absolutní popření presumpce neviny považoval i způsob, jakým se soudy obou stupňů vypořádaly s judikovaným názorem Nejvyššího soudu v jeho usnesení ze dne 20. 7. 2011, sp. zn. 8 Tdo 146/2011, na neexistenci trestní odpovědnosti za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání, neboť jejich rozhodnutí postrádají jakékoliv právní úvahy, proč a v jakých konkrétních okolnostech se jeho případ liší od věci řešené ve zmíněném judikátu; svým postupem soudy navíc popřely i jakoukoliv jeho právní jistotu stran právních účinků kasační pravomoci Nejvyššího soudu, jež rozhodně nemá odloženou účinnost, jak se snaží zcela účelově dovodit odvolací soud, a jejich rozhodnutí nelze považovat za nic jiného, než za výraz výkonu absolutní libovůle. Vyslovil názor, že závěry Nejvyššího soudu ve zmíněném rozhodnutí jsou ve vztahu k danému případu více než přiléhavé.
8. Další výhradou, kterou dovolatel ve svém podání uplatnil, byla námitka extrémního nesouladu mezi skutkem, skutkovým stavem a právním posouzením s tím, že skutek, resp. skutková věta neodpovídá zjištěnému skutkovému stavu, a naopak tato odporuje učiněným skutkovým zjištěním soudu prvního stupně (s nimiž se ztotožnil rovněž soud odvolací). Konkrétně přitom argumentoval tím, že ačkoliv soud prvního stupně vzal po provedeném dokazování za skutkově zjištěnou okolnost, že usnesením Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 6 Tdo 861/2015, byl na podkladě jeho dovolání zrušen rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 5 To 62/2014 (zatímco jak policejní orgán, tak Okresní státní zastupitelství v Rakovníku ji nejenže nezjišťovaly, ale navíc se s ní v rámci odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání, resp. rozhodnutí o zamítnutí jeho stížnosti proti tomuto usnesení, nikterak nevypořádaly), v rozporu s tímto zjištěním došlo z jeho strany k nesprávnému (nedostatečnému) vymezení skutku, neboť skutková věta neodpovídá ani takto zjištěnému skutkovému stavu.
9. V souvislosti s námitkou nesprávného právního posouzení obviněný orgánům činným v daném trestním řízení konečně vytkl, že nesprávně právně posoudily závažnost důvodů pro nenastoupení do výkonu trestu odnětí svobody. Vyslovil názor, že při úvaze o existenci či neexistenci tzv. závažných důvodů je nutno zkoumat vedle existence či neexistence relevantních objektivních důvodů i mnohem závažnější zákonné důvody mající ústavní rozměr, a to zejména důvody tzv. nepřípustného výkonu trestu uloženého nezákonným rozhodnutím soudu; ačkoliv orgánům činným v daném trestním řízení, včetně soudů obou stupňů byly známy důvody, pro které došlo k rozhodnutí předsedy senátu Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015, č. j. 6 Tdo 861/2015-46, o odkladu výkonu trestu odnětí svobody podle rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 5 To 62/2014, žádný z nich se vůbec nezaobíral tím, zda právě existence těchto důvodů nevylučuje možnost naplnění obligatorních znaků skutkové podstaty trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání, a to zejména pokud jde o objekt jeho skutkové podstaty.
10. V návaznosti na vytýkané vady dovolatel vyjádřil přesvědčení, že dovolací soud by měl přezkoumat rovněž důvodnost výroku o trestu v rozhodnutí soudu prvního stupně, který je v důsledku konstatovaných nedostatků také chybným a současně nezákonným.
11. V závěru svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí soudu druhého stupně, případně též jako vadnou část předcházejícího řízení, včetně rozhodnutí soudu prvního stupně, a ve věci znovu rozhodl postupem podle §265m odst. 1 tr. ř. tak, že jej zprostí obžaloby, in eventum, aby zrušil napadené rozhodnutí soudu druhého stupně, včetně rozhodnutí soudu prvního stupně a jemu předcházející řízení, a postupem podle §265 l odst. 3 tr. ř. vrátil věc státnímu zástupci k došetření.
12. K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který poukázal na to, že argumentace obviněného je opakováním jeho obhajoby uplatněné v jeho odvolání proti rozsudku nalézacího soudu, že již v době rozhodování soudu prvního stupně bylo zřejmé, že rozsudek, z něhož měl vzejít nenastoupený trest, byl usnesením Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 6 Tdo 861/2015, zrušen a Vrchnímu soudu v Praze bylo přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl; k tomu argumentoval usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2011, sp. zn. 8 Tdo 146/2011. Státní zástupce uvedl, že s dovolatelem lze souhlasit v tom, že z citovaného judikátu je zřejmé, že rozhodnutí, z něhož vzešel mařený trest, musí existovat v době rozhodování nalézacího soudu, přičemž tento požadavek označil za zcela logický, neboť zrušení uloženého trestu dovolacím soudem zakládá nejistotu, zda v dalším řízení bude vůbec nějaký trest obviněnému opětovně uložen. K odkazu odvolacího soudu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2012, sp. zn. 7 Tdo 518/2012, s tím, že „podání návrhu na obnovu řízení a dovolání k Nejvyššímu soudu … nejsou důvodem pro odklad výkonu trestu“, poznamenal, že odlišnost věci dovolatele spočívá v tom, že se nejednalo o pouhé podání dovolání v původní věci, ale již o dovolání úspěšné, v jehož důsledku dne 29. 1. 2016, tedy v době rozhodování nalézacího soudu, již téměř pět měsíců neexistoval původní odsuzující rozsudek, a soudy se v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2011, sp. zn. 8 Tdo 146/2011, nezabývaly tím, zda byl v novém řízení trest odnětí svobody vůbec uložen.
13. Státní zástupce dále uvedl, že v novém řízení takový trest dovolateli znovu uložen byl, jak je patrno ze zprávy ze dne 8. 6. 2016, kterou vyžádal od Vrchního státního zastupitelství v Praze, a to v trvání pěti let a šesti měsíců se zařazením do věznice s dozorem; stalo se tak rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. patrně stále 5 To 62/2014. Z pohledu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2011, sp. zn. 8 Tdo 146/2011, tedy soudy postupovaly nesprávně, jestliže v době svých rozhodnutí neověřily, zda existuje mařené soudní rozhodnutí, avšak na druhé straně obviněnému trest odnětí svobody znovu uložen byl, a došlo tak k situaci, kterou popisuje Nejvyšší soud v citovaném judikátu tak, že „… trestní odpovědnost obviněného za přečin podle §337 odst. 1 … tr. zákoníku může být uplatňována …“. Státní zástupce usoudil, že následné rozhodnutí o opětovném uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody dodatečně zhojilo vadu obou soudních rozhodnutí spočívající v tom, že v době rozhodování o vině a trestu, a zejména i v době vydání dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu ze dne 8. 3. 2016, mařené soudní rozhodnutí již neexistovalo a nové dosud nebylo vydáno; soud rozhodl znovu až dne 30. 3. 2016. Z tohoto důvodu, i kdyby bylo možno považovat v době vynesení rozsudku a jeho právní moci právní posouzení skutku za nesprávné, není možno je považovat za nesprávné nyní, tedy po 30. 3. 2016.
14. Státní zástupce z těchto důvodů dospěl k závěru, že pokud by bylo napadené usnesení zrušeno, soud by znovu vydal stejné rozhodnutí o vině a trestu, a projednání dovolání by tak nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného; otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, tedy význam existence mařeného rozhodnutí v době rozhodování soudu, přitom byla již dostatečně vyřešena shora citovaným judikátem. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. dovolání odmítl; současně ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
15. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státního zástupce datovou schránkou na vědomí výše jmenované obhájkyni obviněného. Obviněný jejím prostřednictvím v replice k němu ze dne 15. 7. 2016 setrval na své dovolací argumentaci, kterou doplnil především o zásadní nesouhlas s názorem státního zástupce (dokonce jej nepovažoval za „myšlený vážně“), že po vydání rozsudku Vrchního soudu v Praze dne 30. 3. 2016 mělo dojít k „dodatečné nápravě“ do té doby zjevně existující vadnosti napadených rozhodnutí soudů obou stupňů (jež byly rovněž podle názoru státního zástupce v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu), a tudíž není třeba jakéhokoliv kasačního zásahu ze strany dovolacího soudu, neboť důsledky s tím spojené by nemohly zásadním způsobem ovlivnit jeho postavení vzhledem k tomu, že v novém řízení by došlo k vydání stejného rozhodnutí o vině a trestu. V této souvislosti předně zdůraznil, že nezákonnost rozhodnutí soudu druhého stupně (stejně jako rozhodnutí soudu prvního stupně, obžaloby a usnesení o zahájení trestního stíhání) nemůže „dodatečně“ zhojit okolnost, která má nastat až po vydání napadeného rozhodnutí, navíc taková, která nastane zcela mimo trestní řízení, které se proti němu v daném případě vede, aniž by se tato stala předmětem dokazování, které by případně vedlo ke skutkovému zjištění, že je opětovně odsouzen k trestu, který měl dříve mařit. Poukázal však současně na to, že i kdyby taková okolnost skutečně nastala, dovolací soud by k ní nemohl přihlédnout, neboť je v tomto ohledu omezen skutkovým stavem tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení před soudem druhého, resp. prvního stupně. Navíc doplnil, že nezákonností je dané trestní řízení zatíženo od samého počátku, neboť již policejní orgán a stejně tak státní zástupce v přípravném řízení zcela ignorovali fakt namítaného zrušení mařeného trestního rozhodnutí a činili další kroky v trestním řízení, aniž by vyčkali nového rozhodnutí Vrchního soudu v Praze; zcela nepochopitelně nevyčkal ani soud prvního stupně, který si teprve jako první v řadě nechal zajistit kasační rozsudek Nejvyššího soudu. Vytkl ještě, že ačkoliv zákonnost trestního procesu byla vždy jeho jediným požadavkem (orgány činné v trestním řízení mu totiž nikdy nevysvětlily, na základě čeho je dovozována jeho trestní odpovědnost), ad absurdum se tento požadavek stal jedinou „přitěžující okolností“ při úvaze o druhu a výměře trestu, když tento soud prvního stupně vyhodnotil jako „nekritický postoj obviněného ke svému předmětnému protiprávnímu jednání“, a tím i jako překážku pro aplikaci ustanovení §46 tr. zákoníku.
16. Obviněný dále upozornil na to, že závěr státního zástupce o „dodatečném zhojení“ nezákonnosti trestního řízení nemůže být považován za správný též proto, že ve stejném okamžiku by došlo k zásadnímu porušení jeho základních práv na spravedlivý proces, neboť s ohledem na stávající fázi řízení by neměl možnost vést ani řádnou obhajobu, relevantním způsobem reagovat, vysvětlit důvody svého jednání, vyjádřit případnou lítost, atd.; zdůraznil rovněž to, že k vyloučení jeho práva na spravedlivý proces by došlo prostým odmítnutím dovolání, neboť tak by šlo k jeho tíži, že orgány činné v trestním řízení nevyčkaly výsledku nového rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, přestože to bylo bezesporu jejich povinností. Toto pochybení je přitom natolik zásadní, že jej nelze zhojit ani v řízení před soudy prvního a druhého stupně, natož v dovolacím řízení, neboť nezákonností se vyznačovalo již zahájení trestního stíhání, kdy navíc žádný z příslušných soudů nemůže případným doplněním dokazování „nově nastalých skutečností“ porušit totožnost skutku a jeho nezaměnitelnost v průběhu celého trestního řízení, a to ve vazbě na právě uvedenou změnu rozsudku, který měl údajně mařit; v tomto ohledu totiž nelze přehlédnout, že skutek, za nějž byl stíhán, obžalován a odsouzen, se týká zrušeného původního rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, kterým mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání šesti let, nikoliv státním zástupcem zmiňovaného nového rozhodnutí jmenovaného soudu ze dne 30. 3. 2016, kterým mu měl být uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců. V daném případě tak dochází nejen k podstatné změně rozhodnutí, které mělo být mařeno, ale i k podstatné změně trestu, a proto nemůže obstát rovněž závěr státního zástupce o tom, že projednání dovolání by nemohlo zásadním způsobem ovlivnit jeho postavení; vadnost postupu obecných soudů je nutno považovat za podstatnou vadu, která narušuje základní zásady výkonu státní moci prostřednictvím trestního práva zakotvené v čl. 39 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 a čl. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv.
17. Konečně obviněný vyslovil přesvědčení, že pro kasační zásah Nejvyššího soudu svědčí i ta okolnost, že při nápravě veškerých dosavadních vad řízení lze mít důvodně za to, že výsledek nového řízení pro něj bude mít vždy příznivější dopad, a to vzhledem k tomu, že rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 2. 2015, které měl údajně mařit, bylo zrušeno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 6 Tdo 861/2015, a tudíž lze očekávat, že v novém řízení bude rozhodnuto buď o zastavení jeho trestního stíhání, eventuálně o zproštění ve vazbě na ustanovení §172 odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť skutek, za který je stíhán a odsouzen, není trestným činem, nebo o zastavení jeho trestního stíhání s odkazem na ustanovení §172 odst. 2 písm. c) tr. ř., nebo o zastavení jeho trestního stíhání s odkazem na ustanovení §172 odst. 2 písm. a) tr. ř., či o upuštění od jeho potrestání s odkazem na ustanovení §46 odst. 2 tr. zákoníku, případně o uložení mírnějšího trestu.
18. V závěru své repliky obviněný vyslovil názor, že jsou zcela zřejmě splněny podmínky pro kasační zásah Nejvyššího soudu, a proto návrhu státního zástupce na odmítnutí dovolání s odkazem na ustanovení §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. nelze vyhovět, neboť v opačném případě by Nejvyšší soud nedostál své ústavní povinnosti poskytovat ochranu jeho základním právům dle čl. 4 Ústavy České republiky, a sám by tak porušil jeho základní právo na přístup k soudu.
19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
20. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), e) a l ) tr. ř. lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
21. Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa) .
22. Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že tento dovolací důvod přichází v úvahu pouze v jeho druhé variantě, tj. ve spojení s některým z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
23. Jak již bylo zmíněno, obviněný své dovolání výslovně opřel rovněž o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
24. Z tohoto pohledu část námitek, které dovolatel ve svém podání uplatnil a o něž existenci citovaného důvodu dovolání opřel, nemohla obstát. Šlo o jeho výhrady v tom smyslu, že rozhodnutí soudů obou stupňů (a rovněž usnesení o zahájení trestního stíhání a obžaloba), jsou založena na porušení ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., a dále o ty námitky, které směřoval proti odůvodnění rozhodnutí těchto soudů s poukazem na ustanovení §125 odst. 1 tr. ř., přičemž namítal jejich nepřezkoumatelnost, resp. ignoranci takové nepřezkoumatelnosti odvolacím soudem, jenž sám shodným způsobem ignoroval jakoukoliv jeho relevantní obhajobu, anebo tuto nepřípustným způsobem bagatelizoval; v důsledku takových pochybení pak podle jeho názoru došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces.
25. Takové dovolatelovy výhrady nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť jak již bylo uvedeno výše, Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu (mimo jiné) ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Obdobně pak pokud další výhrady dovolatele měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.). V obecné rovině lze rovněž připomenout, že právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněného. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
26. Podstatou dovolací argumentace obviněného byla námitka nesprávného právního posouzení skutku s tím, že skutek popsaný ve výroku o vině rozhodnutí soudu prvního stupně (stejně jako v obžalobě a usnesení o zahájení trestního stíhání), jenž byl shledán správným i odvolacím soudem, není trestným činem, jímž byl uznán vinným, když nenaplňuje veškeré zákonné znaky jeho skutkové podstaty, neboť jednak neexistuje pravomocné, natož vykonatelné rozhodnutí soudu, které by mohl mařit, resp. měl mařit či podstatně ztěžovat, přičemž takové rozhodnutí neexistovalo ani v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí, ani předtím v době vydání rozhodnutí soudu prvního stupně, a dále v popisu skutku zcela absentují okolnosti svědčící o tom, že zde zmiňovaná rozhodnutí soudů obou stupňů jsou pravomocná a vykonatelná. Konkrétně přitom poukázal na to, že jestliže v posuzovaném případě byl usnesením Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 6 Tdo 861/2015, zrušen rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 5 To 62/2014, včetně všech dalších rozhodnutí na něj obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, trest odnětí svobody mu tímto rozsudkem nebyl nikdy vysloven, a neexistuje tedy ani pravomocné, natož pak vykonatelné rozhodnutí soudu ve smyslu §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, jehož výkon by mohl mařit či podstatně ztěžovat; napadené rozhodnutí odvolacího soudu, stejně jako rozhodnutí soudu prvního stupně, obžaloba i usnesení o zahájení trestního stíhání jsou pak nezákonné.
27. Takovou argumentaci dovolatele je sice třeba ve vztahu k jím tvrzenému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považovat za relevantně uplatněnou, neboť s poukazem na ni vytkl soudům obou stupňů, že spočívají na nesprávném právním posouzení skutku, nicméně Nejvyšší soud současně shledal, že uvedená dovolatelova výhrada je zjevně neopodstatněná.
28. Přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci tím, že bez závažného důvodu nenastoupí na výzvu soudu trest odnětí svobody nebo se jiným způsobem neoprávněně brání nástupu výkonu tohoto trestu .
29. Objektem tohoto trestného činu je zájem na řádném výkonu rozhodnutí soudů a dalších orgánů veřejné moci a na vykázání, které se podle novelizované úpravy již neděje rozhodnutím, ale opatřením. Pachatelem je osoba, které se rozhodnutí přímo dotýká. Znak maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí znamená, že rozhodnutí, které má být v době činu vykonáno, fakticky v důsledku jednání pachatele vykonáno není a vykonat ho nelze nebo je vykonáno za podstatně ztížených podmínek. Formy maření nebo podstatného ztěžování výkonu rozhodnutí jsou taxativně uvedeny pod písmeny a) až j) odst. 1 §337 tr. zákoníku. K trestnosti činu se vyžaduje úmysl (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3186 a 3188).
30. Při aplikaci těchto zákonných a teoretických východisek na posuzovaný případ Nejvyšší soud dospěl k závěru, že právní kvalifikace použitá soudem prvního stupně, jíž přisvědčil i soud odvolací, je správná a zákonná.
31. Ze skutkových zjištění učiněných nalézacím soudem na podkladě provedeného dokazování, s nimiž se ztotožnil rovněž soud druhého stupně, formulovaných v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a rozvedených v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, a z obsahu spisu je zřejmé, že obviněný ode dne 27. 4. 2015 od 16:00 hodin, kdy měl nejpozději nastoupit do výkonu trestu odnětí svobody s nástupem ve Vazební věznici Praha-Ruzyně, uloženého mu rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 9. 2014, pod č. j. 7 T 2/2013-1111, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 5 To 62/2014 (obviněný byl v tomto trestním řízení uznán vinným zločinem zpronevěry a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání šesti let se zařazením do věznice s dozorem a dále trest zákazu činnosti), ač mu byla dne 17. 4. 2015 řádně doručena výzva k nástupu trestu odnětí svobody (výzva je založena na č. l. 59 spisu, kopie příslušné doručenky potvrzující osobní převzetí výzvy obviněným je založena na č. l. 60 spisu) nejpozději ve lhůtě deseti dnů od doručení, v níž byl upozorněn na možné trestněprávní následky nenastoupení uloženého trestu odnětí svobody, k výkonu trestu odnětí svobody do jmenované vazební věznice ani do jiné věznice úmyslně nenastoupil, a proto Krajským soudem v Hradci Králové byl dne 20. 5. 2015 vydán příkaz k jeho dodání do výkonu trestu odnětí svobody a bylo po něm vyhlášeno celostátní pátrání, a to do dne 26. 8. 2015 , kdy usnesením Nejvyššího soudu pod č. j. 6 Tdo 861/2015-46, vydaným v řízení o dovolání na základě mimořádného opravného prostředku podaného obviněným prostřednictvím jeho obhájkyně dne 15. 6. 2015, v němž obviněný současně učinil podle §265 o odst. 1 tr. ř. podnět k odkladu výkonu trestu odnětí svobody a přerušení výkonu trestu zákazu činnosti až do rozhodnutí o dovolání, byl do této doby výkon jemu uloženého trestu odnětí svobody odložen (a rovněž přerušen výkon jemu uloženého trestu zákazu činnosti). Ze spisového materiálu je rovněž zřejmé, že obviněný po pravomocném skončení řízení v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 7 T 2/2013, v níž jako soud odvolací rozhodl Vrchní soud v Praze výše zmíněným rozsudkem ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 5 To 62/2014, nepodal žádost o odklad výkonu trestu; tuto podal až v rámci svého dovolání podaného dne 15. 6. 2015, přičemž rozhodnuto o ní bylo až dne 26. 8. 2015, a přesto trest odnětí svobody, k jehož výkonu byl řádně vyzván, nenastoupil.
32. Ze spisového materiálu dále vyplývá, že Nejvyšší soud rozhodl o dovolání obviněného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 5 To 62/2014, usnesením ze dne 1. 9. 2015, č. j. 6 Tdo 861/2015-I.-69, tak, že jej podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil, a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pro úplnost je třeba uvést, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání dotazem učiněným u Krajského soudu v Hradci Králové dne 24. 8. 2016 (úřední záznam je založen na č. l. 34 sběrného spisu sp. zn. 8 Tdo 917/2016) zjistil, že Vrchní soud v Praze ve věci již znovu rozhodl. Stalo se tak rozsudkem ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 5 To 62/2014 (jak vyplývá rovněž z opisu tohoto rozhodnutí, jenž Krajský soud v Hradci Králové zaslal Nejvyššímu soudu prostřednictvím datové schránky), jímž obviněného uznal vinným skutkem právně kvalifikovaným jako zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. b), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a uložil mu trest odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců se zařazením do věznice s dozorem, a dále trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce insolvenčního správce v trvání pěti let.
33. Z uvedených skutečností je tudíž zřejmé, že v době činu, tj. v době spáchání posuzovaného skutku ode dne 27. 4. 2015 od 16:00 hodin do dne 26. 8. 2015 existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, které mělo být obviněným vykonáno (byl jím rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 5 To 62/2014). Právě toto rozhodnutí v důsledku jednání obviněného, který k výkonu tímto rozhodnutím uloženého trestu odnětí svobody bez závažného důvodu na výzvu soudu nenastoupil, ve výše uvedené době vykonáno nebylo, jinými slovy řečeno obviněný jeho výkon mařil. Při posuzování otázky, zda takový skutek lze právně kvalifikovat jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, je určující, zda rozhodnutí soudu, jímž byl obviněnému uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, který obviněný bez závažného důvodu na výzvu soudu nenastoupí nebo se jiným způsobem neoprávněně brání nástupu výkonu tohoto trestu (tzv. mařené rozhodnutí), existovalo v době spáchání skutku a bylo tehdy pravomocné a vykonatelné. Není již podstatné, zda takové rozhodnutí existovalo v době rozhodování soudu o daném skutku, neboť soud prvního stupně (resp. soud druhého stupně) posuzuje jednání obviněného z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty daného trestného činu na podkladě zjištěných skutečností v době jeho spáchání, jež vzešly z provedeného dokazování. V posuzovaném případě tzv. mařené rozhodnutí, tj. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 5 To 62/2014, neexistoval až po dni 1. 9. 2015 (a do dne 30. 3. 2016, kdy jmenovaný soud znovu ve věci rozhodl a obviněného uznal opětovně vinným a uložil mu jak nepodmíněný trest odnětí svobody, tak trest zákazu činnosti; v tomto směru posuzovaný případ a rozhodnutí ve věci není v rozporu s již výše citovaným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2011, sp. zn. 8 Tdo 146/2011, publikovaným pod č. 39/2012 Sb. rozh. tr.).
34. Nejvyšší soud považuje za potřebné dále zmínit, že dotazem učiněným u Krajského soudu v Hradci Králové shora uvedeného dne zjistil rovněž, že obviněnému byla poté, co Vrchní soud v Praze znovu ve věci dne 30. 3. 2016, sp. zn. 5 To 62/2014, rozhodl, znovu neúspěšně doručována výzva k nastoupení trestu odnětí svobody, neboť ji nepřevzal ani nevyzvedl; obviněný přitom ani k výkonu tohoto trestu nenastoupil, a proto Krajský soud v Hradci Králové vydal dne 9. 8. 2016 příkaz k jeho dodání do výkonu trestu odnětí svobody, jenž byl Policii ČR doručen dne 22. 8. 2016. Ke dni tohoto rozhodnutí o dovolání Nejvyšší soud zjistil, že obviněný se již ve výkonu trestu odnětí svobody nachází, a to ve Vazební věznici Praha-Ruzyně od 24. 8. 2016 (z opatřené zprávy není zřejmé, zda trest nastoupil dobrovolně, nebo zda musel být do jeho výkonu dodán). Pro úplnost je ještě vhodné doplnit, že obviněný také proti novému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal dovolání (učinil tak dne 16. 8. 2016), v němž též navrhl, aby Nejvyšší soud odložil nebo přerušil výkon tohoto rozhodnutí, a dále dne 17. 8. 2016 podal prostřednictvím datové schránky u Krajského soudu v Hradci Králové žádost o odklad výkonu trestu, kterou odůvodnil rodinnými, majetkovými a pracovními poměry.
35. Jelikož dovolatel spatřoval naplnění citovaného dovolacího důvodu rovněž v tom, že v jeho případě je mezi skutkem, skutkovým stavem a právním posouzení dán extrémní nesoulad, je třeba k takové námitce (alespoň stručně a v obecné rovině) uvést, že zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání.
36. Obviněný své dovolání sice opřel o tvrzení o existenci tzv. extrémního nesouladu skutkových zjištění s právními závěry, avšak Nejvyšší soud shledal, že v posuzovaném případě se o takovou situaci nejednalo. V této souvislosti je vhodné připomenout, že tzv. extrémní nesoulad nastává tehdy, jestliže zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování. V rozhodnutích učiněných v předchozím řízení jsou však řádně zdůvodněny závěry, které oba soudy nižších instancí učinily, přičemž tyto závěry odpovídají provedeným důkazům (srov. zejména strany 3 a 4 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a strany 4 až 6 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Nalézací soud ve svém rozhodnutí podrobně popsal průběh skutkového děje, odkázal na provedené důkazy, na jejichž podkladě ke skutkovým zjištěním dospěl, přičemž důkazy hodnotil v souladu s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř. Odvolací soud se s uvedeným postupem soudu prvního stupně po právu plně ztotožnil. Nejvyšší soud k tomu považuje za potřebné zdůraznit, že v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně je uvedeno dané mařené rozhodnutí jeho přesným označením, stejně jako je zcela jasně popsáno, v čem spočíval znak maření tohoto pravomocného a vykonatelného rozhodnutí, tj. v důsledku jakého jednání obviněného a ve které době (době činu) toto rozhodnutí nebylo vykonáno.
37. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že z odůvodnění rozhodnutí obou soudů nižších instancí vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé, a ztotožnil se s právní kvalifikací posuzovaného skutku jako přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku.
38. V návaznosti na výše uvedené skutečnosti a s poukazem na shora rozvedenou argumentaci k otázce existence pravomocného a vykonatelného rozhodnutí, jehož výkon obviněný mařil (viz zejména odstavec 33. tohoto usnesení), je pak i námitka dovolatele, že napadené rozhodnutí soudu druhého stupně (stejně jako obžaloba a usnesení o zahájení trestního stíhání) je založeno na porušení zásady presumpce neviny, jež spatřoval právě v tom, že v jeho případě neexistovalo pravomocné, natož vykonatelné rozhodnutí soudu, které by mohl mařit, resp. měl mařit či podstatně ztěžovat, a tudíž všechny orgány činné v daném trestním řízení měly dospět k závěru, že na něj, jehož vina nebyla pravomocně vyslovena, je nutno hledět jako na nevinného, a tedy neodsouzeného k trestu odnětí svobody, jehož výkon měl údajně mařit nebo podstatně ztěžovat, zjevně neopodstatněná.
39. Nejvyšší soud obdobně z výše uvedených důvodů shledal, že opodstatněnost nelze přiznat ani výhradě obviněného, že orgány činné v daném trestním řízení nesprávně právně posoudily závažnost důvodů pro nenastoupení do výkonu trestu odnětí svobody, neboť i tuto opřel o tvrzení o nepřípustném výkonu trestu uloženého nezákonným rozhodnutím soudu.
40. Pokud dovolatel v úvodní části svého podání vytkl soudu druhého stupně, že tento nejenže neodstranil vady vytýkané v odvolání, ale „… navíc sám zatížil své rozhodnutí vadou zakládající důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. …“, je třeba k takto (tj. toliko zákonným ustanovením) vymezenému důvodu dovolání uvést, že není důvodu podrobněji na něj reagovat, neboť obviněný jej nikterak neodůvodnil, tj. neuvedl, v čem měla spočívat nepřípustnost proti němu vedeného trestního stíhání podle zákona. Obdobně tomu je s poslední dovolatelovou námitkou, že Nejvyšší soud by měl přezkoumat rovněž důvodnost výroku o trestu v rozhodnutí soudu prvního stupně, který je v důsledku konstatovaných nedostatků také chybným a současně nezákonným. Taková výhrada totiž stojí zcela mimo jím uplatněné dovolací důvody, resp. není pod žádný z nich podřaditelná.
41. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podané dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť shledal, že jako celek je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění zákonných podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. 9. 2016
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu