ECLI:CZ:NS:2016:8.TZ.11.2016.1
sp. zn. 8 Tz 11/2016-26
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 25. 5. 2016 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Kůrkové a soudců JUDr. Milady Šámalové a JUDr. Jana Bláhy stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného F. R. proti pravomocnému rozsudku Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 27. 8. 1952, sp. zn. Vt – 31/52, a rozhodl takto:
Podle §268 odst. 2 tr. ř. se vyslovuje , že pravomocným rozsudkem Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 27. 8. 1952, sp. zn. Vt – 31/52, ve spojení s usnesením Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 12. 9. 1952, sp. zn. Vto – 217/52, byl porušen zákon v ustanovení §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon, v neprospěch obviněného F. R.
Podle §269 odst. 2 tr. ř. se napadený rozsudek zrušuje . Zrušují se také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §226 písm. b) tr. ř. se obviněný F. R. zprošťuje obžaloby pro skutek spočívající v tom, že dne 1. 11. 1951 u svého útvaru v K. po nástupu vojenské základní služby odmítl vykonávati jakoukoliv práci nebo plniti jakékoliv povinnosti související s výkonem vojenské služby a odvolával se na to, že mu to nedovoluje jeho náboženské přesvědčení, že je Svědkem Jehovovým, čímž měl spáchat trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona č. 86/1950 Sb., neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
Rozsudkem Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 27. 8. 1952, sp. zn. Vt – 31/52, byl obviněný F. R. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců.
Podle skutkových zjištění soudu se uvedeného trestného činu dopustil tím, že dne 1. 11. 1951 u svého útvaru v K. po nástupu vojenské základní služby odmítl vykonávat jakoukoliv práci nebo plnit jakékoliv povinnosti související s výkonem vojenské služby a odvolával se na to, že mu to nedovoluje jeho náboženské přesvědčení svědka Jehovova.
Citovaný rozsudek napadl obviněný odvoláním, které bylo usnesením Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 12. 9. 1952, sp. zn. Vto – 217/52, zamítnuto.
Pro úplnost je vhodné doplnit, že obviněnému byla do výkonu trestu odnětí svobody, do něhož nastoupil dne 13. 9. 1952 a z něhož byl na základě amnestie prezidenta republiky dne 4. 5. 1953 propuštěn, započítána vazba od 11. 11. 1951 do 27. 8. 1952 a dále od 27. 8. 1952 do 12. 9. 1952.
II. Stížnost pro porušení zákona a vyjádření k ní
Proti rozsudku Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 27. 8. 1952, sp. zn. Vt – 31/52, ve spojení s usnesením Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 12. 9. 1952, sp. zn. Vto – 217/52, podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného F. R. (dále jen „obviněný“) stížnost pro porušení zákona. Podle názoru ministra spravedlnosti byl napadeným rozhodnutím v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanoveních §2 odst. 3 zákona č. 87/1950 Sb., trestní řád, a §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon.
Stěžovatel vycházel z účelu zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, jehož vydáním sledoval zákonodárce především odstranění největších justičních křivd, ke kterým došlo v 50. letech 20. století. Obviněný F. R. byl v podstatě odsouzen pro svoje náboženské přesvědčení, nebylo zohledněno, že uplatnil právo na svobodu svědomí zaručené Ústavou z 9. května 1948 a zakotvené v čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv. Právo na svobodu svědomí přitom nelze zaměňovat za svobodu víry či náboženskou svobodu, zejména když motiv jednání pod imperativem svědomí je v případě vojenské služby nutno považovat za určující. Podle stěžovatele je třeba napravit nezákonný stav a poskytnout obviněnému, který setrval na svém náboženském přesvědčení i v době totalitního režimu, určité zadostiučinění.
Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 27. 8. 1952, sp. zn. Vt – 31/52, ve spojení s usnesením Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 12. 9. 1952, sp. zn. Vto – 217/52, byl v neprospěch obviněného F. R. porušen zákon v ustanovení §2 odst. 3 zákona č. 87/1950 Sb., trestní řád, ve vztahu k ustanovení §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon. Podle §269 odst. 2 tr. ř. aby napadený rozsudek Nižšího vojenského soudu v Brně zrušil, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř., případně podle §271 odst. 1 tr. ř.
Obviněný se ke stížnosti pro porušení zákona nejprve souhlasně vyjádřil prostřednictvím obhájce. Uvedl, že ji považuje za důvodnou, neboť dobře vystihuje porušení zákona, k němuž v dané věci došlo. Napadený rozsudek je v rozporu s právním názorem, který opakovaně vyslovil Ústavní soud (např. nález ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. II. ÚS 285/97, ze dne 12. 3. 2001, sp. zn. II. ÚS 187/2000, ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01, ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, či ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 674/01). Ve všech případech šlo o svědky Jehovovy, kteří za minulého režimu odepřeli vykonávat vojenskou službu s ohledem na své svědomí a náboženské vyznání. V zásadě souhlasil i s návrhem ministra spravedlnosti, v dané věci měl za to, že Nejvyšší soud má dostatek podkladů pro rozhodnutí ve smyslu §271 odst. 1 tr. ř. Navrhoval proto, aby napadený rozsudek zrušil a obviněného podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby.
Ve veřejném zasedání na již řečené odkázal a dodal, že Nejvyšší soud je kompetentní k projednání stížnosti pro porušení zákona, ačkoliv jako odvolací soud rozhodoval soud, který má nyní sídlo na území Slovenské republiky, poněvadž nalézací řízení se konalo a jako soud prvního stupně rozhodl soud na území České republiky. Upozornil také na význam vyslovení nezákonnosti obdobných rozhodnutí v kontextu judikatury Evropského soudu pro lidská práva, jmenovitě pak v kontextu jeho rozsudku velkého senátu ze dne 7. 7. 2011 ve věci Bayatyan proti Arménii. Učinil proto návrh shodný s návrhem obsaženým v písemném vyjádření ke stížnosti pro porušení zákona, tedy aby Nejvyšší soud po vyslovení porušení zákona v neprospěch obviněného a zrušení napadeného rozsudku, jakož i všech dalších rozhodnutí na něj obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, obviněného podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby.
Státní zástupce Nejvyššího státní zastupitelství intervenující ve veřejném zasedání po shrnutí obsahu stížnosti pro porušení zákona navrhl, aby jí Nejvyšší soud vyhověl, aby vyslovil vytýkané porušení zákona v neprospěch obviněného, zrušil napadený rozsudek, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby obviněného podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby pro popsaný skutek, neboť není trestným činem.
III. Důvodnost stížnosti pro porušení zákona
Nejvyšší soud měl pro účely tohoto rozhodnutí k dispozici jen opis rozsudku Nižšího vojenského soudu v Brně PSP – 47 ze dne 27. 8. 1952, sp. zn. Vt – 31/52 (spis byl podle sdělení Vojenského ústředního archivu v Praze ze dne 28. 5. 2015, č. j. 1132-2/2015-211100, v roce 1984 vyskartován), s poznámkou, že Vyšší vojenský soud Trenčín usnesením ze dne 12. 9. 1952, sp. zn. Vto – 217/52-I, odvolání obviněného v celém rozsahu zamítl. Z podnětu podané stížnosti pro porušení zákona mohl tudíž ve smyslu §267 odst. 3 tr. ř. přezkoumat pouze zákonnost a odůvodněnost rozhodnutí, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených. Řízení napadenému rozhodnutí předcházející mohl vzhledem k absenci původního trestního spisu přezkoumat pouze v omezeném rozsahu. Nejvyšší soud i přes uvedené bez jakýchkoliv pochybností dospěl k závěru, že zákon byl porušen.
Podle §15 odst. 1 ústavního zákona č. 150/1948 Sb., Ústava Československé republiky (dále jen Ústava 9. května), se zaručuje svoboda svědomí.
Podle §1 odst. 1 zákona č. 87/1950 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění účinném do 31. 12. 1952, je účelem tohoto zákona upravit řízení v oboru trestního soudnictví tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona potrestáni.
Podle §2 odst. 3 zákona č. 87/1950 Sb. v témže znění je úkolem soudu v trestním řízení zejména spravedlivě rozhodovat o trestných činech; o plnění tohoto úkolu pečují stejnou měrou soudci z lidu i soudci z povolání.
Trestného činu vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona č. 86/1950 Sb. se dopustil, kdo se úmyslně vyhnul plnění služební povinnosti nebo služebního úkonu tím, že padělal listinu, předstíral nemoc, použil jiného úskoku nebo se odvolával na náboženské nebo jiné přesvědčení.
Ze skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a jeho odůvodnění vyplývá, že obviněný F. R. byl ke dni 1. 11. 1951 povolán k výkonu vojenské základní služby a tuto službu také řádně nastoupil. Ihned po nástupu ale odmítl vykonávat vojenskou službu a plnit povinnosti s ní spojené a odvolával se přitom na své náboženské přesvědčení. Přes veškerou snahu velitelů a představených jej nebylo možno přesvědčit o nutno plnit uložené povinnosti. Ačkoliv si byl vědom trestnosti svého jednání, setrvával na svém odmítavém stanovisku k vojenské službě s argumentem, že jako svědek Jehovův nemůže plnit zákony, jež se příčí Bibli, je ale ochoten vykonávat jakoukoliv práci, pokud nebude mít souvislost s úkoly, jež plní armáda. Soud obhajobu obviněného neakceptoval. Připustil sice, že občanům státu je zaručena svoboda vyznání, ale „toto vyznání nemůže a nesmí býti záminkou nebo důvodem k odmítnutí plniti občanské povinnosti, zejména nemůže býti důvodem k odepření plnění branné povinnosti jako nejčestnější povinnosti...“.
Z uvedeného zřetelně vyplývá, že bývalý Nižší vojenský soud v Brně nesprávně dospěl k závěru, že zjištěný skutkový stav lze podřadit pod ustanovení §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona.
Nejvyšší soud, odkazuje především na bohatou judikaturu Ústavního soudu, zejména nález pléna Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02 (dále též ve stížnosti pro porušení zákona zmiňované nálezy sp. zn. II. ÚS 285/97, II. ÚS 187/2000, I. ÚS 671/01, II. ÚS 674/01 aj.), i na ni navazující judikaturu Nejvyššího soudu (k tomu zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, ale též např. rozsudky sp. zn. 4 Tz 52/2009, 7 Tz 31/2011, 6 Tz 8/2013, 7 Tz 15/2013 aj.), konstatuje, že pokud se obviněný odmítl podrobit vojenskému výcviku z důvodu svého náboženského přesvědčení (svědka Jehovova), a toto jeho jednání bylo projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, pak svým jednáním pouze uplatňoval právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení zaručené Ústavou 9. května. Přestože tato Ústava deklarovala v §15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji již v druhém odstavci citovaného ustanovení nepřípustně omezila: „Světový názor, víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem.“ Deklarovanou svobodu svědomí tato Ústava popírala i v §34 odst. 2, když mimo jiné stanovila každému občanovi povinnost konat vojenskou službu. Navíc v době, kdy se obviněný měl dopustit protiprávního jednání, tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případy, v nichž by její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce, a výkon vojenské služby byl na osobách, které ho odmítaly z důvodu náboženského přesvědčení, vynucován prostředky trestní represe. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výklad vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze jednání obviněného, spočívající v tom, že se odmítl podrobit vojenskému výcviku, považovat za trestný čin, a proto je zřejmé, že Nižší vojenský soud v Brně (jakož i Vyšší vojenský soud v Trenčíně) porušil zákon v neprospěch obviněného, pokud uvedeného obviněného uznal vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona.
V této souvislosti nelze než připomenout nález pléna Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, publikovaný pod č. 106/2003 Sb., podle něhož „výklad i sebestarších trestněprávních norem, je-li díky využitelnému procesnímu prostředku prováděný soudem dnes s důsledky pro posouzení trestního postihu osoby, tedy s důsledky zasahujícími do osobní sféry takové osoby, nemůže být proveden bez ohledu na dnes platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku ČR. Jen takto omezeně, hodnotově diskontinuálně, lze chápat kontinuitu se starým právem (viz nález Ústavního soudu Pl. ÚS 19/93 - Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 1, č. 1, vyhlášený pod č. 14/1994 Sb.), jehož aplikace (zákonnost) je předmětem soudobého řízení o stížnosti pro porušení zákona“. Ústavní soud zde taktéž připomněl, že: „Svoboda svědomí se projevuje v rozhodnutích jednotlivce učiněných v určitých konkrétních situacích, tedy „tady a teď", pociťovaných jako hluboce prožitá povinnost. Strukturálním znakem svědomí je kromě souvztažnosti k normě a zároveň k situaci i osobní prožitek bezpodmínečné povinnosti.“ Jen pro úplnost Nejvyšší soud poznamenává, že i z odůvodnění napadeného rozsudku se podává, že „ rodiče obviněného jsou rovněž vyznavači víry svědků Jehovových a že obviněného v této víře vychovali...Obviněný a jeho příbuzní nesouhlasí s dnešním zřízením právě pro svoje náboženské přesvědčení...Obviněný se soudu jevil jako fanaticky věřící vyznavač svědků Jehovových...“. I tato zjištění dokládají, že rozhodnutí obviněného nepodrobit se vojenskému výcviku bylo jasným projevem svobody svědomí.
Za pozornost stojí, že právní úvahy obsažené v nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl ÚS 42/02, jakož i v další judikatuře Nejvyššího soudu, korespondují i se závěry Evropského soudu pro lidská práva, které vyslovil ve věci Bayatyan proti Arménii v rozsudku velkého senátu ze dne 7. 7. 2011, stížnost č. 23459/03. Zde mimo jiné zmínil, že „vzal v úvahu, že odpor vůči vojenské službě, pokud je motivován vážným a nepřekonatelným rozporem mezi povinností sloužit v armádě a svědomím jednotlivce či jeho hluboce a upřímně zastávaným náboženským nebo jiným přesvědčením, zakládá názor nebo přesvědčení v dostatečné přesvědčivosti, závažnosti, soudržnosti a důležitosti, aby pojal záruky čl. 9“.
Z konfrontace napadeného rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně s výše uvedenými závěry Ústavního soudu i Nejvyššího soudu je zřejmé, že soud prvního stupně porušil zákon v neprospěch obviněného, pokud jej uznal vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona (a že stejného porušení zákona se dopustil i Vyšší vojenský soud v Trenčíně, který odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl).
Závěrem je vhodné uvést, že Nejvyšší soud nepřehlédl, že ve věci jako soud prvního stupně rozhodoval soud se sídlem na území České republiky, zatímco jako odvolací soud rozhodl soud se sídlem na území Slovenské republiky, ve vztahu k němuž nepřicházelo v úvahu zrušení jeho rozhodnutí (srov. přiměřeně usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 13 To 325/2003, publikované pod č. 28/2004 Sb.). Ve shodě s názorem obhájce obviněného je ale přesvědčen, že ministr spravedlnosti České republiky mohl podat stížnost pro porušení zákona a rozhodnutí o ní je v pravomoci Nejvyššího soudu právě proto, že ve věci jako soud nalézací rozhodl, byť nepravomocně, soud se sídlem na území České republiky.
Nejvyšší soud s ohledem na shora uvedené podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným rozsudkem Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 27. 8. 1952, sp. zn. Vt – 31/52, ve spojení s usnesením Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 12. 9. 1952, sp. zn. Vto – 217/52, byl porušen zákon v ustanovení §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon, v neprospěch obviněného F. R. Proto podle §269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil a současně zrušil i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Porušení zákona v ustanovení §2 odst. 3 zákona č. 87/1950 Sb., trestní řád, coby procesního ustanovení neshledal z hlediska rozhodnutí o vině obviněného natolik relevantním, aby bylo vysloveno, že zákon byl porušen i v tomto ohledu.
Nejvyšší soud neměl pochybnosti o správnosti skutkových zjištění učiněných v předmětné trestní věci a za splnění podmínek uvedených v ustanovení §271 odst. 1 tr. ř. mohl ve věci sám rozhodnout. Protože skutek, pro který byla na obviněného podána obžaloba, nebylo možno pokládat za trestný čin, rozhodl Nejvyšší soud tak, že obviněného F. R. pro tento skutek, v němž byl spatřován trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona č. 86/1950 Sb., zprostil obžaloby z důvodu uvedeného v §226 písm. b) tr. ř., tedy proto, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 5. 2016
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu